Román Amberville, debut švédského autora Tima Davyse, u nás vyšel v rámci edice Světové knihovny nakladatelství Odeon, jež v posledních letech takto již poněkolikáté zkoumá kalné vody žánrové literatury (např. Michael Chabon – Konečné řešení, Židovský policejní klub, Haruki Murakami – Konec Světa & Hard-boiled Wonderland). Bez ohledu na marketingový hype, mlžení kolem pseudonymu autora, pod nímž se údajně skrývá známá a veřejně činná osoba, a zprávy, že Amberville je první část z plánované tetralogie, jde o ucelený a čtivý text, jenž ctí americkou drsnou školu a vtipně odkazuje na noirovou estetiku se všemi jejími proprietami.

Jestliže Amberville nepokrytě vzdává hold žánru hard-boiled a bezezbytku naplňuje jeho paradigmata, nejedná se o detektivku v pravém slova smyslu, respektive román, v němž by šlo primárně o odhalení zločinu. Přednost zde dostala právě sofistikovaná hra se žánrem, spočívající ve zkoumání toposu města jako přízračného prostoru zaplněného tajnými strukturami, jímž se pohybují „plyšáci s posláním“, existenciálními otázkami rozervaní jedinci, jejichž boj načrtnutý primární zápletkou je z této pozice pouze jakási přidaná hodnota vyprávění.

Namísto krve, potu a slz ovšem nastupuje cupanina deroucí se do úst. Plyšáci se vraždí, upalují a nenávidí. Lžou, intrikují, podvádějí. Zcela bez skrupulí dávají průchod temným vášním. Jejich jednání problematizuje a rozbíjí iluzi o nevinném a bezkonfliktním období rané fáze lidského života. Začíná zde systematické rozvracení stereotypních vzorců, pomocí nichž je dětství většinou reflektováno jako období bezstarostného spočívání ve skořápce známé pod pojmem domov. Jedním z hlavních významů románu Amberville se tak stává popření nekonfliktního plyšáčího (tj. dětského) obrazu světa. Truchlení nad ztrátou dětství, potažmo špatně využitého a nenávratně ztraceného času. Zpráva o tom, že tento věk je spíš nebezpečný a bolestný než idylický a bezproblémový.

Čtvrti a ulice Mollisan Town fungují jako bytelný fikční svět. Nejedná se v žádném případě o provizorní papundeklové kulisy, každý kout zde má vlastní historii, současnost a hloubku. Toto město ve smyslu své autonomnosti a neochoty propustit cokoliv z vnějšku zároveň funguje jako jedinečný a svébytný vesmír. Averze skupinky plyšáků pátrající po Seznamu smrti k vymanění se z jeho struktur je příznačná. V okamžiku, kdy se Erik Medvěd se svými druhy vydává po stopě záhadných červených pickupů a striktně vymezené území opouští, se situace vymyká kontrole a i hranice žánru se posouvají blíže k počítačové hře a systému procházení jednotlivými levely spočívajícím v plnění dílčích úkolů.

Právě kontrast mezi vnějším a vnitřním, zjevným a utajeným, onou povrchově vypulírovanou uspořádaností městského labyrintu, v jehož nejskrytějších záhybech ovšem bují síly chaosu, tvoří základ symetrie, která je pro strukturu románu stěžejní. Motiv dvojčat a záměny, nasazování masek, útržky temné rodové minulosti či úvahy nad problematikou tvůrčího aktu jsou zlomkem motivů pro žánr emblematických, ale v celkovém rámci vyprávění podvratných a místy tuto symetrii rozrušujících. V krajním případě vzniká metatext, jenž prostřednictvím hlasu umělců Hada Marka, Hyeny Bataille nebo Emmy Ramlice už nevypovídá pouze o způsobu existence jedince v jasně definovaném a jistými pravidly se řídícím světě, ale příběh zároveň nenásilně poukazuje na svou „příběhovost“, obrací nás k samotnému jádru vyprávění.

Existenciální otázky po podstatě dobra a zla, života a zániku, viny, trestu a odpuštění, morálky a moci či pátrání po míře a zdroji dědičné předurčenosti donekonečna rezonují v rozsáhlých vnitřních monolozích hrdinů. Ve své podstatě banální tázání, v jehož středu se vyjímá otázka po existenci legendárního Seznamu smrti, se mísí s množstvím mýtů a legend, které jako jeho vedlejší produkt bez ustání kolují oběhovým systémem Amberville a činí tak tento svět nanejvýš plastickým a životným. Historky o Seznamech skrytých na vinylových deskách nebo v útržcích starých básní jsou tedy dalším prostředkem pro upevnění po staletí budovaného statu quo.

Amberville Tima Davyse dokazuje, že postupy, na které jsme byli zvyklí z jiných médií – např. komiksová série o panteřím detektivovi Blacksad (u nás publikováno v časopise Crew), album Grandville proslulého scenáristy a kreslíře Briana Talbota či loutkové satiry Petera Jacksona Meet the Feebles –, jsou bez problémů uplatnitelné i v literární oblasti. Ulice města Mollisan Town působí dostatečně temně a stísněně, obytné bloky Amberville jsou spořádaně středostavovské, svět kasina Monokowskij okázalý a obskurní, prostředí Skládky s tragickou postavou Potkanky Rút absurdní. Nad tím vším se vznášejí přízraky obtížně definovatelného zla. Prostředí a postavy podléhají žánrové typizaci, ovšem jen do míry, do níž je to přínosné, vypráví se rozmáchle, popisně a s kapkou patosu. Plyš noir, který pohladí.

TEMNÁ STRANA PLYŠE
18.2.2010 Tvar str. 20 Recenze
Jarmila Křenková Euromedia

Odeon vydal:

1. Tim Davys: Amberville
2. Foto ze křtu knihy Terezy Brdečkové ALHAMBRA (Odeon) 14. 4. 2010
3. Připravované tituly na červenec – prosinec 2010
4. Foto ze křtu knihy Hany Andronikové Nebe nemá dno (19. října 2010 v Paláci knih Luxor)
5. Už žádný mrtvý literát! (rozhovor s Michaelem Cunninghamem, Reflex str. 24, 18.11.2010)
6. Finka, jež Estoncům pere dějiny – rozhovor se Sofi Oksanen (MF Dnes, 28.12. 2010)
7. Michel Houellebecq: Pokládám se za člena velké romantické rodiny (Literární noviny, 9.12.2010)