To nejlepší ze světové literatury

Kat Kaufmann: Superpozice (7.3.2017, art.ihned.cz) „Jaká to je, prosím?“ Jak se dokáže ptát tak mile. Jako by toho už dávno neměl plný zuby, jako bych nebyla poslední host v hluboké noci. „Jo tak. To je...

Celý článek >>>

V bludišti paralelních světů (7.3.2017, Lidové... Románový debut Kat Kaufmannové je příběhem mladé ruské Židovky v Berlíně a také knihou mnoha tváří – tematicky i jazykově. Název Superpozice (ve významu...

Celý článek >>>

Vyšel nový román Harukiho Murakamiho. Má 2000 stran,... Příznivci japonského spisovatele Harukihu Murakamiho, jenž bývá označován za favorita na Nobelovu cenu za literaturu, v pátek oblehli japonská knihkupectví. O...

Celý článek >>>

PRÁVĚ VYCHÁZÍ Han Kang: Vegetariánka (23.2.2017,... Jonghje se jednoho dne probudí z krvavé noční můry a její život se začne dramaticky měnit. Ze všeho nejdřív přestane jíst maso. Ovšem v dravé patriarchální...

Celý článek >>>

Maďarská literární senzace, zahlcená bídou (22.2.2017,... V Maďarsku se stal román Nemajetní uznávaného básníka a esejisty Szilárda Borbélyho literární senzací. Vypráví příběh chudé, částečně židovské venkovské...

Celý článek >>>

Zemřel Joost Zwagerman

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih | 14-09-2015

0

Joost Zwagerman (1963–2015)

Osmého září 2015 náhle zemřel v holandském Haarlemu JOOST ZWAGERMAN (*1963), jeden z klíčových nizozemských spisovatelů, které Odeon v minulosti vydal. Jeho pozoruhodný román ŠEST HVĚZDIČEK vyšel roku 2005 jako 36. svazek Světové knihovny v překladu Veroniky Havlíkové. Autor při příležitosti českého vydání navštívil Prahu.

Ukázka z knihy Šest hvězdiček

Osm hodin. Za hodinu dvě opustím hotel. Nejdřív ještě nasnídat. Laptop s sebou dolů a otevřít na stole. Ať personál Juliany na vlastní oči vidí, že šéfredaktor Dobrého rána zapisuje své poznatky pěkně začerstva. Nasadím přitom bodrý výraz, aby si byli jisti, že tentokrát jsem byl se vším naprosto spokojen.

V uplynulých šesti letech jsem určitě spal tak v pěti stech hotelech. Na někoho, komu je šestadvacet, to celkem ujde. Tady v Julianě jsem byl už před měsícem. Třeba to byl tenkrát zrovna můj pětistý hotel. Kdybych si to všechno zaznamenával ode dne, kdy mě strýček Siem zaměstnal a já s ním začal objíždět své první hotely, byl bych věděl, zda jsem to měl tehdy oslavit. Byl bych z toho udělal pěkný ústřední článek pro Dobré ráno. „Nejmladší šéfredaktor Nizozemí, Justýn Merkelbach, oslavil jubileum v Julianě.“ Tak něco. Tři justiánská jé v upoutávce – pěkně povedená podoba, jak občas strýček Siem podotknul, když pročítal nějakou mou recenzi hotelu a chtěl dát najevo, že si někde všiml stylistické figury aliterace.

Ze všeho, co mě strýček Siem učil, jsem zvládl nejrychleji nejspíš právě ten žádaný bujarý tón hotelových recenzí. Teď je ze sebe sypu jednu za druhou. Vlastně už kvůli nim ani nemusím trávit noc v daném hotelu. Ale člověk těžko hoteliérům namluví, že má svůj úsudek po ruce, aniž spal v jejich strážní věži. To by nám poškodilo reputaci a důvěryhodnost.

Náklad Dobrého rána je závratný: v letním čtvrtletí více než dvě stě padesát tisíc výtisků. No dobrá, rozdávají nás zdarma v informačních střediscích a hotelových recepcích. Takhle šíříme a distribuujeme naprostou většinu výtisků. Ale ať už zadarmo, nebo ne, o takovém nákladu si ostatní časopisy můžou jenom nechat zdát.  A to ve většině časopisů pracuje deset až dvacet redaktorů. My to zvládáme ve třech. Tedy: dřív ve třech. Siemovou smrtí jsme zredukováni na dva: Mabel, nepomíjející, nepostradatelnou, a mě. Dva! A takový pohádkový náklad. Kdo na nás má?

V časopise Novinář mě vyhlásili za nejmladšího šéfredaktora Nizozemí. Nepočítal jsem s tím, ale ten, kdo se smí nazývat nejmladším šéfredaktorem Nizozemí, dostává všemožné žádosti o rozhovor. Stálo mě to spoustu času, ale všechno to bylo pro dobrou věc: pro Dobré ráno. Byl jsem hostem v ranním vysílání Rádia I a v nějakém profesním pořadu jedné komerční televize. Vysílali ho dlouho po půlnoci, v čase, kdy mají televizi zapnutou jen zoufalci a somnambulové. Ve dnech bezprostředně po vysílání jsem o tom v každém případě nikoho mluvit neslyšel. A přesto se zdá, že i takový obskurní pořad má určitý zpožděný účinek. Pro Dobré ráno udělám všechno, způsobím třeba i zpožděný účinek.

Kromě rozhlasu a televize projevily o šéfredaktora Dobrého rána zájem také různé noviny. Uznávám, celostátní deníky to nebyly, ale pro okresní zpravodaje a zejména pro těžko charakterizovatelné plátky do schránek z míst jako Paterswolde a Hoogezand-Sappermeer jsem byl očividně žádaným objektem pro interview, snad proto, že poměrně periferní existence jejich listů na jedné straně a našeho klenotu na druhé vytváří mezi námi určité pouto. Po několika rozhovorech zná člověk infantilní žargon průměrného lokálního zpravodaje do posledního puntíku. „Justýn Merkelbach se uvolněně opírá o opěradlo své kancelářské židle. Nejmladší šéfredaktor Nizozemí může být spokojen. Reakce na nové číslo Dobrého rána jsou příznivé. ‚S hotelovou branží máme dobré vztahy, ale rozhodně nás nevodí za ručičku,‘ vysvětluje Merkelbach. Se svými redaktory na tom tvrdě pracuje. ‚Mám za sebou sedm set nocí v hotelu,‘ směje se. Merkelbach je po právu v dobrém rozpoložení. Náklad Dobrého rána stále roste.“ To je základní tón, jenž odhaluje svět, který sám sebe odsoudil k ryze povzbudivým zprávám.

Co mě nejvíce uhodilo do očí, je, že podle dotyčných reportérů nemluvím, ale směju se.

„ ‚Dobré ráno se má k světu,‘ směje se Justýn Merkelbach.“

Jen si tu větu zkuste zasmát. Člověk aby disponoval olympijským obličejovým svalstvem. Rozverný tisk v klubovně jménem Nizozemí si potrpí na dobrou náladu. V ideálním světě, který předestírají, ve světě, kde padesátá léta trvají věčně, je smích povinný. A není to smích vtipům, ale smích z vrozené dobré nálady – ta nejhorší sorta smíchu, pokud já vím.

Není to žádné vytahování, když v rozhovorech pro noviny tvrdím, že mám za sebou sedm set nocí v hotelu, k těm pěti stům totiž připočítávám noci, kdy jsem sondoval v témže hotelu podruhé nebo potřetí. A sedm set je pak ještě hodně nízký odhad. Mívám období, kdy spím v hotelu i pětkrát do týdne. Pokud je v téhle zemi vůbec možné vést nomádský život, tak se mu se svým povoláním dost blížím. V záchvatech sebelítosti se vidím jako trochu lepší obchodní cestující s veškerou jeho vykořeněností.

Pustá odpoledne, která člověk tráví v prázdných hotelových halách, rohových sedačkách, hotelových kavárnách a jídelnách; povinné návštěvy turistických informačních center k posbírání brožurek o stále stejných zajímavostech v regionálních muzeích a chráněných oblastech; pomalé procházky nákupními třídami ve venkovských městečkách všude s vinětami a světelnými reklamami týchž módních domů, videopůjčoven, drogérií, rychlých občerstvení – všech těch bujících lišejníků měšťáctví… A pak ty hromady cizích postelí, v nichž jsem spal: nakloněná kanape, futony se spartánsky tenkými matracemi a podložkou tvrdou jako operační stůl, rádoby autentická vestavěná lůžka se znavenými péry, rozviklané doma stlučené postele z IKEA, určené sice pro jedenácti- dvanáctileté děti, avšak některými provozovateli hotelů bezostyšně rozeseté po všech pokojích, někdy dokonce ještě s pitomým jménem jako Kaj, Fjöl, Sven, Klav a já nevím jak ještě na nálepce v nohách postele; dubové koráby se špatně upevněnými latěmi, kvůli nimž člověk leží nepřirozeně ohnutý; nespočetné proleželé matrace, povlečené častým praním řídkými prostěradly, jimiž prosvítají propálené díry, kruhy od zvratků a skvrny od semene na matraci. A na matracích polštáře ze slepičího, husího a orlího peří, obepnuté prořídlým bavlněným povlakem, jímž protekly litry krve, potu a slz. Většinou je šikmo nad postelí upevněná mosazná noční lampička s ostrým nenávistným světlem, které člověku osvětluje paže a hruď tak, že mu pod ním kůže zešediví do nejčistšího mrtvolného odstínu. Poté, co člověk nahmátne ulepenou šňůrku, jíž se lampička vypíná, začne volky nevolky od prvního okamžiku osvobozující tmy stražit uši na noční zvuky, hluk zdálky, zblízka, zevnitř, zvenčí, to je jedno; hukot naftového motoru kolem projíždějícího náklaďáku nebo nočního autobusu, randál hospodské vřavy nebo klokotání vodovodního potrubí. Stejně jako neštěstí ani zatížení hlukem nechodí samo. Deset ku jedné, že vedlejší pokoj obývá chlap, co má problémy s dýchací trubicí, takže se zpočátku snesitelně přidušené chrápání na rozhraní usínání a spánku změní v chrčivou kantátu přehrávanou stále dokolečka. Bože všemohoucí. Fakt, že se po ránu budím stále s poměrně čilou myslí, lze prostě považovat za zázrak.

Joost Zwagerman: Šest hvězdiček

Překlad Veronika Havlíková

Joost Zwagerman: Šest hvězdiček

Přidal: Odeon | V kategorii Fotogalerie | 02-11-2005

0

2. listopadu 2005 proběhla v hotelu Ramada Grand Symphony tisková konference s nizozemským spisovatelem Joostem Zwagermanem k odeonskému vydání jeho románu Šest hvězdiček v překladu Veroniky Havlíkové


Zleva Denisa Novotná z Odeonu, Joost Zwagerman a překladatelka Veronika Havlíková