To nejlepší ze světové literatury

Kat Kaufmann: Superpozice (7.3.2017, art.ihned.cz) „Jaká to je, prosím?“ Jak se dokáže ptát tak mile. Jako by toho už dávno neměl plný zuby, jako bych nebyla poslední host v hluboké noci. „Jo tak. To je...

Celý článek >>>

V bludišti paralelních světů (7.3.2017, Lidové... Románový debut Kat Kaufmannové je příběhem mladé ruské Židovky v Berlíně a také knihou mnoha tváří – tematicky i jazykově. Název Superpozice (ve významu...

Celý článek >>>

Vyšel nový román Harukiho Murakamiho. Má 2000 stran,... Příznivci japonského spisovatele Harukihu Murakamiho, jenž bývá označován za favorita na Nobelovu cenu za literaturu, v pátek oblehli japonská knihkupectví. O...

Celý článek >>>

PRÁVĚ VYCHÁZÍ Han Kang: Vegetariánka (23.2.2017,... Jonghje se jednoho dne probudí z krvavé noční můry a její život se začne dramaticky měnit. Ze všeho nejdřív přestane jíst maso. Ovšem v dravé patriarchální...

Celý článek >>>

Maďarská literární senzace, zahlcená bídou (22.2.2017,... V Maďarsku se stal román Nemajetní uznávaného básníka a esejisty Szilárda Borbélyho literární senzací. Vypráví příběh chudé, částečně židovské venkovské...

Celý článek >>>

Orlando z knihovny nikam nedojde (14.10.2014, Divadelní noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Událo se | 14-10-2014

0

OrlandoKdyž na podzim roku 1928 vyšla nová kniha Virginie Woolfové (chtělo by se napsat Virginie Woolf) Orlando, vzbudila zájem už samotnou zápletkou. Příběh člověka, který se narodí jako muž v alžbětinské době a prožívá další staletí jako žena, však autorce posloužil pouze jako odrazový můstek. Zkoumala dál – jak pohlavní identita ovlivňuje náš život, naši předurčenost a omezení, a to navíc v různých dobách. Odidealizovala alžbětinskou dobu, dala do protikladu západní a ruskou civilizaci či se ptala po smyslu samotného psaní. My dnes po osmašedesáti letech od vydání románu víme o rozmanitosti (nejen pohlavní) identity daleko více (dalo by se i tvrdit, že je to jedno z hlavních témat umění 20. i začínajícího 21. století), Woolfové však nelze upřít geniální
předvídavost a též velkou míru nadsázky, s jakou je Orlando vyprávěn (či vyprávěna).
Vzrušující příběh se přímo nabízí k převedení na filmové plátno či jeviště.
Jak však provést proměnu identity hlavního hrdiny? Ve filmu z roku 1992 hraje Orlanda Tilda Swintonová, herečka plně uplatnila svůj maskulinní „look“, Alžbětu I. si střihla jedna z nejvýstřednějších postav britské umělecké scény minulého století Quentin Crisp. Druhou možností je samozřejmě obsadit do role Orlanda-muže herce a Orlanda-ženy herečku. Žijeme však v době – řečeno po baumanovsku – tekuté identity, a tak režisérka Anna Petrželková volila třetí možnost. V inscenaci spolku Masopust uváděné od června v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí hraje Orlanda-muže drobná Anežka Kubátová a Orlanda-ženu urostlý Miloslav König. Role královny připadla jako ve filmové verzi muži (vysokému a štíhlému Tomáši Dianiškovi, který má na legínách vyšitou vaginu z velkých perel), Martina Krátká střídá ženské a mužské role (ruskou princeznu Sašu či básníka Nicka Greena). Do počtu je na scéně Ivana Šolcová, která prohodí pár replik, i ty však stačí, abychom odhalili prkennou neherečku. Navíc smysl její postavy mi zcela uniká.
Jak už to v naší lesklé době bývá, scéna i kostýmy jsou oku lahodící.
Z dřevěné podlahy vyrůstá bílý strom, na holých větvích sedí černý havran, zadní prospekt-stěna místnosti, odkud herci tradičně vstupují na scénu Eliadovky, je od podlahy ke stropu potažen zeleným plastovým trávníkem, na něm sedí kachny či bažanti, ale je tu též přibito paroží. To vytváří obraz nejednoznačnosti a převrácenosti – je to podlaha, či stěna? Herci v některých okamžicích těsně u stěny a vestoje na trávník jakoby ulehají, mohou si na něm číst či vytvořit iluzi, že na něm sedí. Působivé. Kostýmy jsou až na výjimku (Šolcová v černém) přísně bílé. Okruží je vyrobeno jen z laciné vaty, či naopak naddimenzované, že se do něj v závěru inscenace vejdou naráz hlavy Kubátové i Königa. Převládající bílou, a to i na napudrovaných tvářích herců, méně zřetelnou černou a zelenou výrazně doplňují zrzavé paruky – tu nemá jen Alžběta I., ale i oba Orlandové a po většinu inscenace též Krátká. Pokud se před návštěvou divadla podíváte na fotografie z inscenace, můžete nabýt dojmu, že půjde o výjimečný divácký zážitek. Jak nás ty barevné, profesionálně vyvedené fotografie na webech dokážou zmást…
Petrželková – a její herci – nasazují od začátku dryáčnické tempo, mluví se stylizovanou, přehnaně vyslovovanou a patetizující mluvou (zvlášť Krátká napíná diváckou shovívavost za hranu), v anglicky zpívaných pasážích se přechází do fistule, čehož protikladem je amatérská mluva Šolcové. Dianiška a Krátká se jako královna, Saša či Green různě pitvoří a kroutí, König je zase svou replikou Jsem žena nadšen natolik, že vyběhne z knihovny a z celého divadla na Anenské náměstí, kde větu několikrát opakuje. My diváci jsme vyzváni, abychom se šli na tuto taškařici podívat z otevřených oken Eliadovky. Herecký styl mate. Kubátová se snaží „hrát chlapa“, chodí s širokými rameny, rukama i nohama od sebe (není v tom nijak přesná), König na ženskou stylizaci rezignuje. V jednom okamžiku se Dianiška a Krátká z ničeho nic brechtovsky promění ve vypravěče a děj Orlanda do publika komentují.
Pod adaptací románu jsou podepsány tři ženy (kromě Petrželkové Lenka Lagronová a Tereza Marečková), scénáři – s výjimkou faktu, že románovou předlohu nijak neobohacuje – nelze příliš vytknout. Potíž je v režii, Petrželková jakoby chtěla Orlanda někam dál posunout, nenašla však cestu kam, a tak nasadila výše zmíněnou dryáčnickost a stylizovanost, jejímž cílem má – zřejmě – být celý příběh shodit do grotesky, zesměšnit. Ale proč, kam tím míří? Orlando v Eliadově knihovně tak z Woolfové vychází, ale nikam nedojde.

***

Masopust – Virginie Woolfová: Orlando. Adaptace Anna Petrželková, Lenka Lagronová a Tereza Marečková, režie Anna Petrželková, dramaturgie Tereza Marečková, scéna a kostýmy Hana Knotková, hudba Jakub Kudláč. Premiéra 15. června 2014 v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí. (Psáno z reprízy 18. září.)

Autor: Josef Rubeš

Orlando na bux.cz

Před 130 lety se narodila Virginia Woolfová (24.1.2012 ČTK)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih | 25-01-2012

0

Londýn/Praha 24. března (ČTK) – Před 130 lety, 25. ledna 1882, se narodila jedna z nejslavnějších světových spisovatelek Virginia Woolfová, autorka románů Paní Dallowayová či K majáku. Význam Woolfové přesáhl hranice literatury, stala se mimo jiné inspirací pro ženské emancipační hnutí. Její složitou osobnost široké veřejnosti přiblížil úspěšný film Hodiny (2002) podle románu Michaela Cunninghama.

Woolfová pocházela z Londýna a vyrůstala v intelektuálním prostředí. Již koncem 20. let patřila mezi uznávané autorky, její slavné romány Paní Dallowayová či K majáku vnesly nového ducha do moderní literatury. Svým dílem a životem se Woolfová, od mládí bojující se společenskými konvencemi a předsudky, stala inspirací pro mnohé představitelky ženského hnutí. Ve skupině alternativních vzdělanců poznala i svého budoucího manžela Leonarda Woolfa, který později založil nakladatelství Hogarth Press a silně podporoval i její spisovatelskou činnost.

Woolfová trpěla od mala psychickými problémy, několikrát byla hospitalizována, ale ani přes snahu lékařů a trpělivost manžela nedokázala překonat své zhoršující se depresivní stavy. V roce 1941, kdy zuřila bitva o Británii, její duševní krize kulminovala – 28. března spáchala sebevraždu utopením v řece Ouse blízko svého venkovského domu v Rodmellu.

tom sat

Odeon vydal tituly Deníky, Paní Dallowayová, Orlando a Jákobův pokoj a letos chystá k vydání K majáku