To nejlepší ze světové literatury

Kat Kaufmann: Superpozice (7.3.2017, art.ihned.cz) „Jaká to je, prosím?“ Jak se dokáže ptát tak mile. Jako by toho už dávno neměl plný zuby, jako bych nebyla poslední host v hluboké noci. „Jo tak. To je...

Celý článek >>>

V bludišti paralelních světů (7.3.2017, Lidové... Románový debut Kat Kaufmannové je příběhem mladé ruské Židovky v Berlíně a také knihou mnoha tváří – tematicky i jazykově. Název Superpozice (ve významu...

Celý článek >>>

Vyšel nový román Harukiho Murakamiho. Má 2000 stran,... Příznivci japonského spisovatele Harukihu Murakamiho, jenž bývá označován za favorita na Nobelovu cenu za literaturu, v pátek oblehli japonská knihkupectví. O...

Celý článek >>>

PRÁVĚ VYCHÁZÍ Han Kang: Vegetariánka (23.2.2017,... Jonghje se jednoho dne probudí z krvavé noční můry a její život se začne dramaticky měnit. Ze všeho nejdřív přestane jíst maso. Ovšem v dravé patriarchální...

Celý článek >>>

Maďarská literární senzace, zahlcená bídou (22.2.2017,... V Maďarsku se stal román Nemajetní uznávaného básníka a esejisty Szilárda Borbélyho literární senzací. Vypráví příběh chudé, částečně židovské venkovské...

Celý článek >>>

Delphine de Vigan napísala svoj najlepší román o sebe (15.12.2016, dennikn.sk)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 20-12-2016

0

podle-skutecneho-pribehuFrancúzska spisovateľka doteraz publikovala len osobné knihy. Po románe o vlastnej rodine išla ešte ďalej a napísala o svojich pochybnostiach pri písaní a tiež o priateľstve so záhadnou L.

Španielsky maliar Diego Velázquez namaľoval v polovici 17. storočia zaujímavý obraz. Maľba Dvorné dámy, alebo ako sa mu v španielčine hovorí Las Meninas, zobrazuje jednu z izieb madridského kráľovského paláca. V jej strede stojí päťročná princezná Margaréta obklopená dvornými dámami.

Mohol by to byť celkom obyčajný obraz, keby maliar nenamaľoval aj sám seba. V ľavej časti obrazu stojí so štetcom v ruke pred obrovským plátnom a uprene pozerá pred seba.

Pokračovat ve čtení recenze na www.dennikn.sk

Podle skutečného příběhu na bux.cz

Spisovatelka znovu vykradla svůj život, a vznikl bestseller (23.9.2016, Mladá fronta DNES)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 05-10-2016

0

noc-nic-nezadrziFrancouzská spisovatelka Delphine de Vigan má čich na silné příběhy a ví, jak je prodat. Dokázala to svým předešlým autobiografickým románem Noc nic nezadrží a dokazuje to i nyní v knize Podle skutečného příběhu. Na rozdíl od předešlého díla, kde velmi otevřeně propírá život své psychicky nemocné matky, tentokrát odhaluje hlavně sama sebe. Anebo se o tom čtenáře snaží velmi působivě přesvědčit.

 

Knižní reality show

 

Hlavní hrdinka románu, spisovatelka Delphina, má s reálnou Delphinou na první pohled hodně společného – vzhled, profesní i rodinnou minulost. Žije si relativně poklidně a vyrovnaně. Pak však na večírku narazí na tajemnou L. Ženu, která její následující měsíce obrátí naruby, až půjde Delphině o život.

Stejně jako láska i přátelství může přerůst v šílenství, a pokud se k tomu přidají sklony ke stalkingu a paranoii, je na malér zaděláno. Celému příběhu s mrazivým vyvrcholením navíc napětí dodává zaručená nálepka „podle skutečné události“. Jako by autorka čtenáře sama vybízela k tomu, aby na konci knihy přemýšlel nad jediným – mohlo se to opravdu stát? Navíc takovému záměru nasvědčují také časté hádky mezi hlavní hrdinkou a L. o nutnosti autobiografičnosti a fikce v literatuře. Ať už je pravda na jedné, či druhé straně, autorce se zajisté povedlo mezi fanoušky rozproudit diskusi na dané téma. Koneckonců, její literární kariéra je z velké části založena na pravdivých událostech, takže ví sama své.

 

Pravdu, nebo lež

 

Nebýt formy retrospektivního, skoro až deníkového vyprávění, který autorka využívá, byla by kniha o mnohé ochuzena. Hlavně však o jednoduchou cestu, jak pochopit její motivace: de Vigan jako pacientka, čtenář jako dobrovolný psychoterapeut. Prozatím se spisovatelce tento přístup v jejích knihách vyplácel. Všechna témata i přístupy se nicméně jednou okoukají a bude třeba vymyslet nové. Ze čtvrtého románu Delphine de Vigan přeloženého do češtiny si tak může čtenář odnést mnohá ponaučení. Ze všeho nejvíc však kniha potvrzuje jedno staré a velmi pravdivé heslo: „Důvěřuj, ale prověřuj.“

 

Podle skutečného příběhu Delphine de Vigan 2016, 336 stran 90 %

Noc nic nezadrží na bux.cz

RECENZE: Spisovatelka znovu vykradla svůj život, a vznikl bestseller (23.9.2016, kultura.zpravy.idnes.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 23-09-2016

0

podle-skutecneho-pribehuFrancouzská spisovatelka Delphine de Vigan má čich na silné příběhy a ví, jak je prodat. Dokázala to svým předešlým autobiografickým románem Noc nic nezadrží a dokazuje to i nyní v knize Podle skutečného příběhu.

Na rozdíl od předešlého díla, kde velmi otevřeně propírá život své psychicky nemocné matky, tentokrát odhaluje hlavně sama sebe. Anebo se o tom čtenáře snaží velmi působivě přesvědčit.

Hlavní hrdinka románu, spisovatelka Delphina, má s reálnou Delphinou na první pohled hodně společného – vzhled, profesní i rodinnou minulost. Žije si relativně poklidně a vyrovnaně. Pak však na večírku narazí na tajemnou L. Ženu, která její následující měsíce obrátí naruby, až půjde Delphině o život.

Pokračovat ve čtení recenze na www.kultura.zpravy.idnes.cz

Podle skutečného příběhu na bux.cz

 

PRAVDA BÍLÉ STRÁNKY (22.9.2016, Tvar)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy, Událo se | 23-09-2016

0

podle-skutecneho-pribehuDelphine de Vigan: Podle skutečného příběhu Z francouzštiny přeložila Alexandra Pflipmflová Odeon, Praha 2016, 336 s.

Čtenáři chtějí věřit, že to, co čtou, je skutečné. Touží po příbězích, které mohou sami prožít. Anebo spolu s hlavními postavami sdílet jejich vlastní příběh, třeba mrazivý, dobrodružný, ale v každém případě uvěřitelný. S takovým „reálným“ příběhem vstoupila – s jistým zpožděním – do literatury Delphine de Viganová. Vyprávění dospívající dívky potýkající se s anorexií Dny bez hladu (2001) nemohlo popřít žitou, trýznivou zkušenost. Autorka se však skryla za pseudonym. V dalších prózách, k nimž se už francouzská prozaička neváhala přihlásit vlastním jménem, si zahrávala s fikcí (Pěkní chlapci, 2005). Próza No a já (2007, česky 2011) jí přinesla publicitu a literární ceny. Těžko si mohli čtenáři myslet, že je nutné nastěhovat si do bytu problematickou dívku bez domova, aby autorka mohla napsat dobrý román. Ovšem autenticita odcizujícího a pohlcujícího prostředí nadnárodní společnosti v románu Ani později, ani jinde (2009, česky 2011) se pro mnohého čtenáře stala opět nevyvratitelnou hodnotou. Přesto nejedna čtenářka s napětím sledovala především křehkou a unikající romanci: prolínající se trajektorie dvou outsiderů, ambulantního lékaře a vyhořelé rozvedené matky potýkající se s šikanou ze strany nadřízených.

Jestliže v každém z románů Delphine de Viganové bylo možné nalézt alespoň zlomek hmatatelného světa, v další próze Noc nic nezadrží (2011, česky 2012) autorka vydala čtenářům na pospas své nejbližší. Na stránkách románu nechala ležet rozkládající se tělo vlastní matky, jež spáchala sebevraždu, drásavě rozkrývala její excentrickou minulost, odhalila rozhárané dětství svých sourozenců a vedle ceny čtenářek časopisu Elle posbírala i prestižní Prix du roman Fnac, Prix Roman France Télévisions, a především Prix Renaudot de lycéens. Čtenáři milují upřímnost, byť by to byla pouze naléhavá pravda vypravěčky, se kterou neměli šanci její románové postavy polemizovat – tím méně předložit svou verzi příběhu.

Po nebývalém úspěchu románu Noc nic nezadrží a průniku do světa filmu se Delphine de Viganová stala ve Francii intelektuální celebritou. Účastnila se oblíbených televizních debat a eseji, fejetony a povídkami přispívala do řady periodik. Nejeden lesklý magazín přinesl osobně laděný rozhovor. Její soukromí, zvláště vztah s novinářem Françoisem Busnelem, populárním autorem a průvodcem literárního televizního týdeníku La Grande Librairie, se dostalo až na stránky bulvárních deníků. Jak ale psát v situaci, kdy je každý váš pohyb sledován? O čem psát, když vaše poslední kniha je považována za nepřekonatelnou, mistrovskou osobní výpověď? Jak se vyrovnat s bílou stránkou, s pohlcující září monitoru?

Delphine de Viganová se odmlčela, stáhla se z veřejného života. Na další prózu čtenáři čekali dlouhé čtyři roky.

Vypravěčka už v první větě románu Podle skutečného příběhu (2015, česky 2016) přiznává, že po vydání svého předchozího románu přestala psát. Po celé tři roky nenapsala ani řádku. Ani úřední dopis, ani jedinou prázdninovou pohlednici. Co se dělo během tak dlouhého období? Psaní je přece způsob existence. Psaní je terapie. Psaní je nezbytnost. Zvlášť pro autorku úspěšných románů, jež posbíraly nejednu prestižní cenu a byly přeloženy do desítky světových jazyků. Ústřední postava nového románu, jež nese shodně s autorkou jméno Delphine, ovšem propadala panice, kdykoliv se měla dotknout pera nebo otevřít textový soubor v počítači. Raději se starala o dospívající děti, dělala jim zázemí během příprav na maturitu a zkoušek na vysokou. Román ovšem nesleduje každodennost francouzské matky vyšší střední třídy. Je příběhem spisovatelské trýzně, útěků do samoty před očekáváním čtenářů i svých nejbližších, existence prolamující hranice reálna do světa zhmotňujících se úzkostí. Tentokrát dává Delphine de Viganová prostřednictvím své eponymní vypravěčky všanc samu sebe.

Román je vyprávěn z odstupu, v minulém čase. Chronologie příběhu je přerývána digresemi, úvahami o smyslu tvorby i předznamenáními událostí, které teprve přijdou. Vypravěčka Delphine se v něm zpovídá z obav a úzkostí, které sama prožívala a jež jí pomáhala překlenout tajemná L. Postava, již se – na rozdíl od vypravěččiných dětí, muže a dlouholetých přátel – zdráhá naplno pojmenovat. Uchyluje se tak ke klíčovanému psaní, jež má hlubokou tradici v románech 19. století. Proměnu vztahu s přitažlivou L., jež má všechny přednosti, které právě ve chvílích slabosti Delphine postrádá, vypravěčka sleduje ve třech oddílech, záměrně nazvaných „Svedení“, „Deprese“ a „Zrada“. Každý z nich předesílá citátem z thrillerů Stephena Kinga.

L., kterou zcela náhodně potkává na večírku, je stejně jako Delphine čtyřicátnicí, jež se živí literaturou. Má totožný vkus, směje se stejným věcem, miluje tytéž autory. Delphine u ní nachází porozumění, jež u svých nejbližších postrádala. Zpočátku jí uniká, že o všech zálibách, jež byly oběma ženám společné, už sama veřejně mluvila či psala. Ovšem zaráží ji, že o L. nikdy neslyšela a že ji neznají ani známí z literárního provozu. Nepamatuje si, že by se někdy potkaly, a to prý spolu studovaly v univerzitní přípravce. Není pro to jediný doklad, na fotografii Delphiina ročníku L. chybí. Byla přece nemocná! Důkazem však jsou shodné emoce, dojmy, zážitky, sdílená paměť. Copak ta může být klamná? Základem vztahu je právě důvěra, jež je osvobozující, současně však může i svazovat. Toho, kdo je k nám připoután důvěrnými pouty, nemůžeme zarmoutit svými pochybnostmi, děravou pamětí a skepsí.

L. byla Delphině vždy na blízku, zjevovala se náhle a nečekaně. Přestěhovala se do sousedství. V dešti se potulovala kolem Delphinina bytu. Několik měsíců s Delphine dokonce bydlela – aniž by se s ní někdy potkali její děti či partner. L. byla Delphine kdykoli k dispozici, aby s ní sdílela její úzkosti. Převzala vyřizování korespondence, psaní článků, poskytování rozhovorů, zastoupila ji i na jedné školní debatě. Uměla psát – živila se jako ghostwriter. Vypravěčka velmi pomalu a důkladně sleduje proměnu čistého přátelství v patologický stav, kdy sama je úplně ochromena a s vnějším světem zůstává v kontaktu pouze prostřednictvím L. Kdo je ale L.? Proč se zmocňuje identity slavné spisovatelky? Nebo je její přirozenou součástí? Je L. ženou z masa a kostí? Nebo jsou Delphine a L. ženskými variantami starého dobrého dr. Jekylla aHyda? Jak by bylo možné literárně ztvárnit mnohočetnou poruchu osobnosti?

Otázkou, kterou Delphine de Viganová v době masové obliby televizních reality shows čtenářům svého románu klade, je poměr reality a fikce. Je možné vypravěčku Delphine ztotožnit s autorkou? Ano, obě právě posbíraly ceny za velmi osobní román a obě čas od času našly ve schránce anonymní dopis vyčítající manipulativnost „pravdy“ jejich psaní. Vypravěčka Delphine obhajuje právo na fikci i před L. Ta po ní vyžaduje drásavou pravdu. Román, který půjde na dřeň. Její vlastní dřeň. Román už nikoli o její rodině, ale o ní samé. O jejích myšlenkách a prožitcích. Dichtung und Wahrheit. S knihovnou literárních dějin za zády Delphine de Viganová předkládá čtenáři dílo záměrně nazvané Podle skutečného příběhu, úmyslně vyprávěné v ich-formě eponymní vypravěčkou, naschvál podepsané šifrou, za níž se skrývá L. Kdo za tím románem vlastně stojí? Čí je to příběh? Delphine? L.? Čí je to ruka? A co je vlastně v dnešním světě skutečné?

Podle skutečného příběhu na bux.cz

Delphine de Vigan: No a já (27.2.2013 Xantypa)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 19-03-2013

0

Název románu mladé, leč úspěšné autorky je poněkud dvojznačný: jde o dvě dívčí jména, Nolwenn a Lou, také by se dal ne zrovna nesprávně číst jako: co a já v té věci udělám? V románu jde o dospívání nadmíru inteligentního třináctiletého děvčete v rodině, kde zprvu jsou narušeny citové vazby, zejména s traumatizovanou matkou, jež přišla o druhé dítě. A také ve společnosti, nad jejímiž problémy si Lou, předčasně intelektuálně vyspělá premiantka, jež nedá své mysli odpočinout, klade naivní, ale dospělé otázky, a na rozdíl od rozumných dospělých do nich chce aktivně zasáhnout. Tedy: ono první jméno v názvu knihy je osou příběhu. Lou nemohla přehlédnout neřešené osudy bezdomovců, a když ji o pět let starší No na nádraží, kam chodí pozorovat život, sama osloví, stane se předmětem jejího uvažování a péče. Přivede ji do rodiny, kde zprvu neočekávaně probudí matku z letargie, ale kde se také ukážou problémy dospívající dívky, vyrůstající na dně společnosti. Ani No, ani Lou situaci neunesou, No odchází a Lou přemítá, jak je to vlastně s ideály a holou skutečností – co je to být dospělým. A začíná se s bezmocí vyrovnávat.

Vladimír Karfík

No a já na bux.cz

Well well… ma belle (17.1.2013 Host)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih, Ohlasy | 27-01-2013

0

I mimo anglosaskou produkci stále vychází řada zajímavých knih
Vzhledem k silné pozici knížek anglosaské provenience na našem trhu by bylo jistější otevřít ohlédnutí za překlady publikovanými v minulém roce zhodnocením úplně jiných titulů než těch, ke kterým se vrátím já: jakkoli je to podezřelé a netradiční, zúčtování s produkcí loňského roku zkusím prezentovat na posouzení toho, co k nám přišlo od francouzsky píšících autorů.

Pokusím se z nich připomenout ty, za něž můžeme být českým nakladatelům vděčni, protože představují z frankofonní literatury to, co se mi v ní dnes zdá být důležité, ať námětem, jeho zpracováním či obojím.

Mezi realitou a kýčem (17.1.2013 Host)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 21-01-2013

0

Vyprávění se někdy dostává nebezpečně blízko hranici sentimentálního kýče, upřímnost autorčina gesta je však uvěřitelná

S dílem francouzské spisovatelky Delphine de Viganové (1966) se čeští čtenáři mohli seznámit již v roce 2011, kdy nakladatelství Odeon vydalo hned dvě její prózy: No a já a Ani později, ani jinde.
Nejnovější kniha, jejíž překlad Odeon českým čtenářům nabízí, je výrazně autobiografická a její základní tón udává nejen titul – Noc nic nezadrží -, ale i zvolená úvodní citace francouzského abstrakcionisty Pierra Soulagese, známého využíváním světelných odrazů černé barvy: „Mým nástrojem už nebyla čerň, ale to tajné světlo vzešlé z černi.“
Autorka se svým vyprávěním přidává ke dlouhé řadě literárních textů vyrovnávajících se s osobností, která je pro každého z nás určující, tedy s matkou.

Chci poznat vlastní matku (17.12.2012 Hospodářské noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 30-12-2012

0

Bob Dylan v jedné své písni zpívá, že „všechny pravdy světa dávají dohromady jednu velkou lež“. Francouzská spisovatelka Delphine de Vigan se ve své šesté knize Noc nic nezadrží s touto skutečností potýká. Román, který sklidil řadu literárních ocenění, zachycuje obraz autorčiny matky Lucille, jejíž život skončil sebevraždou. Byl to život temný, plný bolestných ztrát, sebedestrukce, nemocí a zkratů.
De Vigan se snaží skrze složitou rodinnou mytologii sestavit matčin obraz. Postupuje koncentrovaně jako detektiv-biograf, pracuje se všemi dostupnými prameny. Přesto se při procesu psaní potýká se zásadními otázkami – je možné zabránit sebevraždě? Co všechno utváří osobnost jedince a v jakém momentu je osud člověka nezvratitelný? A poslední, pro biografii nejzásadnější: Je vůbec možné poznat vlastní matku?

Jan Rejžek: Velké četby a malé spisby (13.12.2012 Lidové noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 30-12-2012

0

POSLEDNÍ SLOVO

Proč bych se namáhal s osobitým začátkem. Opíšu sám sebe z minulých let, že pozítří se v příloze Orientace dozvíte výsledky tradiční vánoční ankety Kniha roku LN. Opět vyjevím, co jsem nakonec – a nerad – ze svého tipování vyřadil, takže dostává bramborovou medaili a žel asi stane před branami. Odnesl to třeba Haruki Murakami a jeho pozoruhodné, téměř osmisetstránkové dílo 1Q84, které jsem nestihl do uzávěrky přelouskat. Nebo životopis Salmana Rushdieho od Josepha Antona.
Z domácí prózy mě nejvíc vzal debut Jana Koubka Matky, v přihrádce veršotepců výbor z básnické tvorby Milana Ohniska Oh!. Pokud jde o literaturu faktu, až mě mrazilo z popisu dění na Filozofické fakultě UK v období normalizace v monografii Jakuba Jareše, Matěje Spurného, Katky Volné a kolektivu s názvem Náměstí Krasnoarmějců 2. Nečekaný pohled na méně známou tvář laureáta Nobelovy ceny přinesl soubor Publicistika Jaroslava Seiferta 1933–1938. Pro zkušené opilce a jejich sympatizanty jest posléze zásadním opusem Lenky Pořízkové přehled Protialkoholní společnost doktora Řimsy.
Tak jako byl onehdy objevem Francouz Philippe Claudel a potvrdil pověst Vnučkou pana Linha, letos zaslouží podtrženou jedničku nakladatelství Dauphin a překladatel Denis Molčanov, kteří nám poprvé předvedli brilantní práci jeho krajana Christiana Bobina Krokem bláznivým. Nemůžu nezmínit suverénní prózu Jeana-Michela Guenassii Klub nenapravitelných optimistů, která mě dovedla k fanouškovskému činu, že jsem ji od autora při jeho nedávné návštěvě Prahy nechal podepsat. K vrcholům ovšem rovněž patří Delphine de Vigan a drásavá rodinná zpověď Noc nic nezadrží.
Z angloamerické říše se nám v roce 2012 ukázaly četné vynikající beletrie, viz Ethan Canin a Ani králové, ani hvězdy, Mordecai Richler a jeho Barneyho verze, Hilary Mantelová Za temnotou, Jeffrey Eugenides s Hrou o manželství nebo moc zábavný David Nicholls a Otázka za deset.
Evropskou scénu podle mě ozdobili, laskavě si pište: Španěl Julio Llamazares: Žlutý déšť, Makedonec Goce Smilevski: Freudova sestra, Moldavanka Liliana Lazarová: Země prokletých, další Moldavan Aureliu Busuioc: Říkej mi Johny!, Chorvatka Ivana Bodrožičová: Hotel Zagorje, setrvale magický Rakušan Josef Winkler: Mrtvola slídící ve vlastní rodině a Němec Simon Urban: Plán N.
V oblasti latinskoamerické literatury mám mindrák z Roberta Bolaňa, ale zas se mi o fous Prorokův nevešel jeho skvělý 2666. Zato mimořádným zážitkem je psychologický kousek Brazilce Maria Sabina Den, kdy jsem zabil svého otce. Z jiných jazykových teritorií kraluje Bible osamělého člověka Číňana Gao Xingjiana i Jakobijánův dům Egypťana jménem Alá’a al-Aswání.
Neohrnujte nos nad dalšími škatulkami. Nejlepší thriller sepsal Alberto Marini s názvem Zatímco spíš, nejlepší komiks Marzi vymyslelo francouzsko-polské duo Sowa-Savoia. Spisbu Petra Hájka Smrt v sametu za mne jistě navrhne do ankety jistý nejmenovaný literární kritik V. K., který ji již označil za téměř povinnou četbu. A Čtyřlístek je vosk?

Jan Rejžek

Všechno o mé šílené matce (7.11.2012 Lidové noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 09-11-2012

0

Moje matka představovala příliš široký obzor, příliš temný, příliš beznadějný: zkrátka hodně velké riziko.

I s tímto vědomím se Delphine de Viganová odhodlala napsat o nejdůležitější ženě svého života. Noc nic nezadrží je šílená rodinná anamnéza, která kupodivu nezabíjí, ba dokonce z ní lze čerpat i sílu. Ve své domovině cenami ověnčená francouzská spisovatelka Delphine deViganová debutovala poměrně pozdě – až v šestatřiceti, kdy pod pseudonymem vydala autobiograficky laděný příběh devatenáctileté dívky bojující s anorexií. Prvním velkým úspěchem byla novela No a já o setkání dospívající Lou s mladou bezdomovkyní a od té doby Viganová neopustila pozici autorky, jejíž knihy jsou očekávané, překládají se a točí se podle nich filmy.