To nejlepší ze světové literatury

Kat Kaufmann: Superpozice (7.3.2017, art.ihned.cz) „Jaká to je, prosím?“ Jak se dokáže ptát tak mile. Jako by toho už dávno neměl plný zuby, jako bych nebyla poslední host v hluboké noci. „Jo tak. To je...

Celý článek >>>

V bludišti paralelních světů (7.3.2017, Lidové... Románový debut Kat Kaufmannové je příběhem mladé ruské Židovky v Berlíně a také knihou mnoha tváří – tematicky i jazykově. Název Superpozice (ve významu...

Celý článek >>>

Vyšel nový román Harukiho Murakamiho. Má 2000 stran,... Příznivci japonského spisovatele Harukihu Murakamiho, jenž bývá označován za favorita na Nobelovu cenu za literaturu, v pátek oblehli japonská knihkupectví. O...

Celý článek >>>

PRÁVĚ VYCHÁZÍ Han Kang: Vegetariánka (23.2.2017,... Jonghje se jednoho dne probudí z krvavé noční můry a její život se začne dramaticky měnit. Ze všeho nejdřív přestane jíst maso. Ovšem v dravé patriarchální...

Celý článek >>>

Maďarská literární senzace, zahlcená bídou (22.2.2017,... V Maďarsku se stal román Nemajetní uznávaného básníka a esejisty Szilárda Borbélyho literární senzací. Vypráví příběh chudé, částečně židovské venkovské...

Celý článek >>>

PRÁVĚ VYCHÁZÍ Dimitri Verhulst: Opozdilec (15.12.2016, Tvar)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih | 20-12-2016

0

Čeho se dnešní člověk nejvíce bojí? Jistě i toho, že na konci života skončí sám, opuštěný někde v domově důchodců s tělem i mozkem vypovídajícím službu, vydaný na milost a nemilost přepracovanému a špatně placenému personálu.

Právě takového konce se obával i knihovník, latiník, znalec Erasma Rotterdamského, milovník ptáků a minimalistické klasické hudby Désiré Cordier. Ovšem jeho občanský život sedmdesátníka na maloměstě, tyranizovaného manželkou a nepochopeného dětmi, je tak skličující, že se jako bájný rytíř rozhodne vyjet svému strachu vstříc: s precizností sobě vlastní nastuduje projevy rozvíjející se Alzheimerovy choroby a dokáže je předstírat tak dokonale, že skončí v zařízení pro dementní pacienty, pryč od všeho, co mu tak pilo krev. Ale za jakou cenu…?

Vlámský spisovatel a básník Dimitri Verhulst (1972) je považován ze jednoho z nejlepších autorů své generace. Česky se zatím představil dílem Úprdelný dny na úprdelný planetě (2011). Podle románu Smolaři, kterého se v Nizozemí prodalo 200 tisíc výtisků, byl natočen stejnojmenný film. Kvůli tématům svých románu a výrokům v novinách byl už dvakrát souzen.

V Opozdilci vzdal jiné hold i českému pábiteli Bohumilu Hrabalovi – a to nejen spisovatelovu „životu a dílu“, ale především odvaze, s níž Hrabal nakonec z tohoto života odešel.

A čtenář? Bude se díky Verhulstově hře s jazykem i černému humoru královsky bavit. Anebo ho bude možná lehce mrazit v zádech, když mu dojde, že i on sám bude jednou sedět na fingované zastávce autobusu 77 do stanice Nicota. Překročím řeku Styx a vezmu si s sebou: tubu zubní pasty (ze srandy)… Ačkoli to dělám zcela záměrně, velice se mi příčí, že každou noc znovu seru do postele. Snížit se k takovému ponižujícímu činu je skutečně tím nejobtížnějším důsledkem poněkud legrační životní cesty, na niž jsem se na stará kolena vydal. Jenže bych ve zdravotních bratrech a sestrách vzbudil podezření, kdybych se ve spánku nepodělal. Pokud nehodlám vypadnout z role senilního starce, pak nemám jinou volbu než pravidelně znečišťovat své pleny. Neboť je to vskutku role. Nejsem vůbec tak dementní, jak svému okolí předstírám!

Kyselina moči mi začala rozežírat zadek a musím přiznat, že znám příjemnější povyražení. Mastičky, které mi kulatá Soňa a Ajša denně mažou mezi půlky, zatímco klábosí o fešácké postavě obchodního zástupce Kukidentu, jenž v tomhle domově prodává fixační lepidla na zubní protézy, vůbec nezabírají. Ale opakuji, své inkontinentní chování nesmím za žádnou cenu vyškrtnout ze scénáře. Jen si zkuste představit, co by se stalo, kdyby se přišlo na to, že tu už několik měsíců úspěšně předstírám demenci! Že už dlouhé, předlouhé týdny blábolím nesmysly nebo se apaticky kývám v křesle, zatímco jsem stále ještě s to vyložit kupříkladu současnou politickou situaci. Zdravotní pojišťovna by se cítila okradená a vláčela by mě po soudech; personál, zejména ženská část personálu geriatrického ústavu Sněženka by to vnímala jako zneužití, zásah do integrity, a s chutí by mi rozbila hlavu. Soucit, který mi mé děti ještě stále jakžtakž dokážou vyjádřit, by se proměnil v bezmezný stud za otce. Amá manželka, ta kráva, by mi, pokud by to přežila, a ona by to přežila, pokryla hrob spoustou krmení pro sýkorky, aby na mou památku navždy srali ptáci.

Takže ne, nemám na vybranou. Všechny mosty jsou spáleny, není cesty zpět. Jednou v důchoďáku, navždy v důchoďáku. Věděl jsem, do čeho jdu. To však nic nemění na tom, že ze všech aspektů věrohodného zpodobnění kompletně senilního seniora mi úmyslný návrat k plenám připadá nejobtížnější. Často jsem měl slzy v očích, když jsem tu v noci ze všech sil tlačil obsah střev ven. V posledních měsících mi nelze vyčítat nedostatek silné vůle, ale když jsem ležel ve vlastních lepkavých hovnech, několikrát jsem už o svém podniku zapochyboval. Byly to vzácné chvíle, v nichž jsem si kladl otázku: Stojí mi tohle všechno za to? Nezašel jsem přece jen poněkud daleko?

Mezitím mám na všechny tyto otázky připravenou definitivní odpověď. Naštěstí. Budou s tím asi částečně souviset prášky, které nám tu bílé pláště dávají hojně polykat, ale minulou noc jsem se ani jednou neprobudil. Hnípal jsem jak zabitý. Jinak řečeno: nemohl jsem sám sobě poručit, abych pečovatelskému sektoru naservíroval hromádku dreku.

Jenže.

Kulatá Soňa se mi dneska přihrnula do pokoje, uspěchaně jako vždycky (je neuvěřitelné, že ta holka může být tak bachratá, když člověk vidí, jak nervózně všechno provádí), rozhrnula závěsy a zvolala:

„Vstávat, Desiré! Máme tu nový den a je vám nakloněn!“

Vtom jsem to ucítil. Ke svému překvapení. Vykadil jsem se do postele! Úplně a zcela spontánně! Aleluja. Můj metabolismus přejal úkol, jenž byl tu a tam na mou vůli příliš těžký.

„Désiré, slyšíte mě? Vstáváme, chlapče!“ Zaskřehotal jsem: „Mámo, mámo, krávy se telí!“ Kulatou Soňu to rozesmálo. Kulatá Soňa se umí nádherně smát. Hodně tlouštíků se nádherně směje. „Krávy už se otelily, Desiré,“ řekla. „Po snídani se podíváme do chléva, ano? A pak půjdeme nakrmit ptáčky na zahradu, už si o vás štěbetají! Nejdřív vás ale musím omýt, aby ženské v jídelně zase mohly říkat, jak moc vám to i ve vašich letech sluší.“ A zvedla mi nohy do výšky a ponořila žínku do lavoru s teplou vodou.

„Impropria est ut salutaret aliquis qui est cacas,“ vyjekl jsem. Patrně nevhodně na demencí postiženého. Ale stejně jsem to zavýskal, naštěstí jako děcko, jemuž jsem se měl každým dnem stále více podobat.

Impropria est ut salutaret aliquis qui est cacas: nesluší se zdravit kadícího. Erasmus.

Načež kulatá Soňa odvětila: „Páni, Désiré, teď jste na mě udělal dojem! To je z bible?“

Vskutku nastal nový den a nebyl mi ani trochu nakloněn.

Nahatý, čistý a páchnoucí dezinfekčním mýdlem jsem ležel na posteli, kulatá Soňa se mi jakoby slavnostně probírala šatníkem a volala. I to je obtížným aspektem předčasného přistání v domově důchodců. To strašné halekání pořád. Personál, jenž pro jistotu vychází z toho, že všichni staří dědkové jsou hluší jako poleno, má po pětileté kariéře uzlíky na hlasivkách. Někteří pracovníci geriatrie jsou tak zvyklí hulákat a řvát, že už nedokážou vést hovor v přijatelné hlasitosti. Na partnera a děti neustále štěkají. Většinou laskavě, ale i tak.

Kulatá Soňa tedy volala škodlivě vysokými decibely: „Dneska si oblečeme ten nejhezčí oblek, Désiré! A víte proč?“ „Co to?“ „Že si oblečeme ten nejhezčí oblek dneska!“ „Aha.“ „A víte proč?“ „Jo.“ „Pročpak, Désiré?“ „Jo.“ „Protože dneska máme narozeniny! A kolik je nám let? Víme to?“

Rozčiloval mě ten bizarní zvyk mluvit v první osobě čísla množného. Že by ji to naučili ve škole? Apokud ano, pak jsem zvědav, jaká filosofie se za tímhle pravidlem skrývá?

„Sedmdesát čtyři, Désiré! No není to krásný věk?“ Ve svých čtyřiasedmdesáti patřím na geriatrii ve Sněžence k absolutním benjamínkům. Každý, komu je pod osmdesát, je více méně považován za smolaře. Za člověka, kterému matka příroda sice nadělila slušnou mozkovou výbavičku, šikovnou na rozplétání těch nejzamotanějších věcí nebo na ukládání všelijakých vědomostí, bohužel ale s omezenou dobou trvanlivosti.

Vezměte si Etienna Thijse z osmnáctky. Tomu taky není ani pětasedmdesát. Celý život to byl nějaká hlava, profesor biologie, průkopnický výzkum resistence určitých antibiotik a teď blbej jako malovaný sáně. Oblečení si navlíká obráceně, zády dopředu, a vede si album, do kterého si lepí výstřižky z Mňau!, měsíčníku pro milovníky koček. Tristní. A jeho žena, tisíckrát hloupější, leč duševně v pořádku si to mezitím (kde že jsem to slyšel?) rozdává s jiným, bývalým řezníkem. Když přijde za manželem na návštěvu, bere s sebou do domova klidně i svého milence. Profesor Thijs si to beztak už neuvědomuje, což nás všechny může jen těšit.

Profesor Thijs zdaleka není nejšílenější postavou geriatrie Sněženka. Tato čest náleží Waltru De Bodtovi, staršímu než století, kostnatému starci posetému jaterními skvrnami a často usazenému v kolečkovém křesle ve vojenském khaki pyžamu. (Rád bych ho poctil přezdívkou Kápo lágru Alzheimer, ale kromě sebe nemám vlastně nikoho, s kým bych se bavil, a tak z takové přezdívky člověk moc nemá.) Walter De Bodt má respekt pouze k řediteli geriatrie, manažerovi péče, jak se nyní tendenčně říká, jehož s železnou pravidelností zdraví pravicí napřaženou vzhůru a, když má správně nasazený umělý chrup, pozdravem „Heil!“.

Zpravidla to nebývá nic pěkného podruhé prožívat své mládí.

A pokud na vás coby slaboduchého sedmdesátníka nenahlíží jako na smolaře, pak aspoň jako na někoho, kdo si to zaslouží. Podezřívají vás, že jste jedl příliš málo rybího tuku, dokud jste byl ještě živ a zdráv, a taky málo ořechů. Dával jste přednost seriálům před knihami se složitým syžetem, pil jste víc alkoholu, než bylo pro vaše mozkové buňky zdrávo, ohrnoval jste nos nad křížovkami a nikdy nečetl noviny v cizím jazyce. To vy jste nechávali mozek zahálet, místo abyste ho zaměstnávali, už jste se ani nenamáhali naučit se řádně pracovat s nejnovějšími technologiemi. Za to, že je z vás dement, vděčíte jen sami sobě! Takhle se na vás někteří dívají.

Takhle se na mě dívá moje žena. Když přijde na návštěvu. Což dělá naštěstí čím dál tím méně.

Jsou to mé první narozeniny v ústavu a jsem s nimi spokojený. Hip, hip, hurá, sám sobě. Dobrá, aby se ušetřilo na nákladech i shonu, musím se sice o oslavu dělit s dalšími obyvateli, kteří měli v uplynulých dvou týdnech narozeniny. Většinou jsou to tak dva až tři jubilanti, kteří jsou oslavováni současně, a když je mezi nimi nějaký stoletý a navíc je zaručené, že místní noviny přinesou radostnou zprávu o oslavovaném stoletníkovi i s fotografiemi, tak se tu ukáže i radní pro občanské záležitosti. V takových případech pronese krátký proslov (stále stejný, ale to si může kliďánko dovolit před posluchači trpícími demencí), jménem celého obecního zastupitelstva věnuje stoletému pugét, popřeje mu ještě mnoho, mnoho šťastných let, spěšně sní dortík, všem přítomným s hlasovacím právem potřese rukou a zmizí. Osmadevadesátiletí, kupříkladu, tohoto radního (tuším, že křesťanského demokrata, ale na tom nezáleží) příliš nezajímají. A oslava sedmdesátých čtvrtých narozenin mu pochopitelně nic neříká. Lepší příležitost, aby nás radní poctil svou přítomností, je, když k nám fotografa našich novin dožene čerstvě narozený příslušník čtvrté generace jedné a téže rodiny. Dojemný obrázek: roztřesený pytel kostí s novorozeným pravnukem na klíně.

Dnes se ve skupince oslavenců chválabohu žádní století nevyskytují. Jinými slovy, radní se může bavit užitečnějšími věcmi. Já toho rozhodně nelituju. Jak ten se na mě občas odváží podívat! Až mám dojem, že je jediný, kdo mou hru prokoukl. Že je jediný, kdo ví, že mám všech pět pohromadě, že podvádím. Je to jen pocit, nic víc. Čistě intuitivní. Kulatá Soňa: „Helemese, Désiré, jako nový. Šup do jídelny!“ 94 decibelů.

Za doprovodu dětinského „Co takhle posadit naše oslavenečky k jednomu stolu?“ mě u snídaně s vozíkem zaparkují na místo, kde donedávna sedávala Růža Rozendaa-lová. Těch pár vlasů, co jí ještě zbylo, trčelo do všech stran. Krajíc chleba si strkala do pusy jako boxer chránič chrupu a mluvila sama se sebou.

Takže na místo Růži Rozendaalové, já a Kápo lágru Alzheimer. Kápo lágru, jenž mezitím zahájil útok na svůj bílý toustový chléb bez chuti, když si ho nejdřív rozmočil v hrnečku slabé kávy.

Podívám se mu do skelných očí a povídám: „Chutná ti máslo? Dobrý, že jo? Vyrobený ze židovskýho tuku! Skutečná delikatesa!“

To se pak vždycky zase zaskvěje stará sláva Kápa lágru Alzheimera. Jeho prázdná makovice jako by si po takovýchhle připomínkách najednou zase vzpomněla, že v ní kdysi vězely nějaké myšlenky. Papouškuje: „Vytvoří se pracovní místa, rozšíří dálnice, zlepší se železniční spojení!“, a zaboří nůž do másla, aby si demonstrativně namazal nový krajíček chleba tlustou vrstvou. Jenže ten chlap se tak třese, že máslo je záhy všude jinde, jen na noži ne.

Zašeptám: „Ty mě nepoznáváš, co?“ Teď se dívá nejistě. Je to ten nejistý pohled senilnějících, kteří se zběsile přehrabují v celé své paměti, aby v ní našli něco, co tam patrně už není. Ten pohled jsem si nacvičoval celé hodiny a sám jej teď ovládám ze všech nejlépe.

„Ty už mě nepoznáváš? Jen se pořádně koukni! Poslední, strašně studenou válečnou zimu jsi mě zastřelil a hodil na hromadu! Ne? Můj obličej ti nic neříká? No, já to chápu, složil jsi jich tolik. Člověk si nemůže pamatovat všechny obličeje. Každopádně, já byl jedním z nich. A vrátil jsem se. Vstal jsem z pece a z mrtvých. Abych ti na stará kolena ztrpčoval život. Abych ti strčil hadici do tvý přestárlý řiti a pustil kohoutek naplno, až ti voda bude stříkat nosem ven.“ Pečovatelský sektor není poddimenzovaný pouze finančně, nýbrž i personálně. Takže chvíli trvá, než někdo přijde utišit kápovo prasečí kvičení konejšivým gestem a práškem na uklidnění.

„Ale Waltříku, prosím vás, není přeci důvod křičet, jako když vás na nože berou, jen proto, že vám spadlo máslo na zem. Nic se neděje, to víte, že ne. Stačí přece říct, když chcete namazat chleba máslem. Vždyť od toho tu jsme, nebo ne? Platí?“

Žádné mé narozeniny nezačaly tak slibně jako ty poslední.

Z nizozemského originálu De laatkomer přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková

 

Dimitri Verhulst: Opozdilec (Odeon, Světová knihovna, svazek 192)