Jestliže Amberville nepokrytě vzdává hold žánru hard-boiled a bezezbytku naplňuje jeho paradigmata, nejedná se o detektivku v pravém slova smyslu, respektive román, v němž by šlo primárně o odhalení zločinu. Přednost zde dostala právě sofistikovaná hra se žánrem, spočívající ve zkoumání toposu města jako přízračného prostoru zaplněného tajnými strukturami, jímž se pohybují „plyšáci s posláním“, existenciálními otázkami rozervaní jedinci, jejichž boj načrtnutý primární zápletkou je z této pozice pouze jakási přidaná hodnota vyprávění.

Namísto krve, potu a slz ovšem nastupuje cupanina deroucí se do úst. Plyšáci se vraždí, upalují a nenávidí. Lžou, intrikují, podvádějí. Zcela bez skrupulí dávají průchod temným vášním. Jejich jednání problematizuje a rozbíjí iluzi o nevinném a bezkonfliktním období rané fáze lidského života. Začíná zde systematické rozvracení stereotypních vzorců, pomocí nichž je dětství většinou reflektováno jako období bezstarostného spočívání ve skořápce známé pod pojmem domov. Jedním z hlavních významů románu Amberville se tak stává popření nekonfliktního plyšáčího (tj. dětského) obrazu světa. Truchlení nad ztrátou dětství, potažmo špatně využitého a nenávratně ztraceného času. Zpráva o tom, že tento věk je spíš nebezpečný a bolestný než idylický a bezproblémový.

Čtvrti a ulice Mollisan Town fungují jako bytelný fikční svět. Nejedná se v žádném případě o provizorní papundeklové kulisy, každý kout zde má vlastní historii, současnost a hloubku. Toto město ve smyslu své autonomnosti a neochoty propustit cokoliv z vnějšku zároveň funguje jako jedinečný a svébytný vesmír. Averze skupinky plyšáků pátrající po Seznamu smrti k vymanění se z jeho struktur je příznačná. V okamžiku, kdy se Erik Medvěd se svými druhy vydává po stopě záhadných červených pickupů a striktně vymezené území opouští, se situace vymyká kontrole a i hranice žánru se posouvají blíže k počítačové hře a systému procházení jednotlivými levely spočívajícím v plnění dílčích úkolů.

Právě kontrast mezi vnějším a vnitřním, zjevným a utajeným, onou povrchově vypulírovanou uspořádaností městského labyrintu, v jehož nejskrytějších záhybech ovšem bují síly chaosu, tvoří základ symetrie, která je pro strukturu románu stěžejní. Motiv dvojčat a záměny, nasazování masek, útržky temné rodové minulosti či úvahy nad problematikou tvůrčího aktu jsou zlomkem motivů pro žánr emblematických, ale v celkovém rámci vyprávění podvratných a místy tuto symetrii rozrušujících. V krajním případě vzniká metatext, jenž prostřednictvím hlasu umělců Hada Marka, Hyeny Bataille nebo Emmy Ramlice už nevypovídá pouze o způsobu existence jedince v jasně definovaném a jistými pravidly se řídícím světě, ale příběh zároveň nenásilně poukazuje na svou „příběhovost“, obrací nás k samotnému jádru vyprávění.

Existenciální otázky po podstatě dobra a zla, života a zániku, viny, trestu a odpuštění, morálky a moci či pátrání po míře a zdroji dědičné předurčenosti donekonečna rezonují v rozsáhlých vnitřních monolozích hrdinů. Ve své podstatě banální tázání, v jehož středu se vyjímá otázka po existenci legendárního Seznamu smrti, se mísí s množstvím mýtů a legend, které jako jeho vedlejší produkt bez ustání kolují oběhovým systémem Amberville a činí tak tento svět nanejvýš plastickým a životným. Historky o Seznamech skrytých na vinylových deskách nebo v útržcích starých básní jsou tedy dalším prostředkem pro upevnění po staletí budovaného statu quo.

Amberville Tima Davyse dokazuje, že postupy, na které jsme byli zvyklí z jiných médií – např. komiksová série o panteřím detektivovi Blacksad (u nás publikováno v časopise Crew), album Grandville proslulého scenáristy a kreslíře Briana Talbota či loutkové satiry Petera Jacksona Meet the Feebles –, jsou bez problémů uplatnitelné i v literární oblasti. Ulice města Mollisan Town působí dostatečně temně a stísněně, obytné bloky Amberville jsou spořádaně středostavovské, svět kasina Monokowskij okázalý a obskurní, prostředí Skládky s tragickou postavou Potkanky Rút absurdní. Nad tím vším se vznášejí přízraky obtížně definovatelného zla. Prostředí a postavy podléhají žánrové typizaci, ovšem jen do míry, do níž je to přínosné, vypráví se rozmáchle, popisně a s kapkou patosu. Plyš noir, který pohladí.

TEMNÁ STRANA PLYŠE
18.2.2010 Tvar str. 20 Recenze
Jarmila Křenková Euromedia

Related posts:

1. Tim Davys: Amberville
2. Připravované tituly na červenec – prosinec 2010
3. Už žádný mrtvý literát! (rozhovor s Michaelem Cunninghamem, Reflex str. 24, 18.11.2010)

Začátek gangsterky jako z učebnice – až na to, že Medvěd, Holub i Emma jsou plyšáci. Jelikož s Holubem není legrace, dá Erik dohromady „starou partu“ – Sama Gazelu, Hada Marka a Tom-Toma Vránu. S nimi pak pátrá po seznamu smrti, o němž nikdo ani vlastně neví, jestli vůbec existuje. Po celou dobu zůstává nezodpovězená otázka, jak to autor s plyšáky vlastně myslel: Jsou jako ti v animovaném filmu, kteří se pohybují sami od sebe, nebo si za románem máme představit ruku třeba dospívajícího dítěte, které plyšáky vodí a jednotlivé scény s nimi hraje? Amberville je zábavné, neotřelé a čtivé dílko, které potěší nejen fanoušky drsné školy.

Tim Davys je pseudonym. Autor, údajně známá a veřejně činná osoba, napsal román švédsky a jde o jeho debut. Práva byla prodána do více než dvaceti zemí.

Ukázka z textu

Had Marek byl plyšák s posláním.

Už když byl hodně mladý, dal se jeho mozek přirovnat k dynamu pracujícímu nebezpečně blízko mezím své kapacity. Až na několik hodin klidu v noci žhnul, jiskřil a bzučel od samého rozbřesku a přestal až dlouho po setmění. Když Marek přišel do puberty, byla jeho potřeba podělit se o všechny ty myšlenky, nápady, city, melodie a vize stejně fyzicky hmatatelná jako potřeba jídla a spánku. Okolní svět se to musel dozvědět. Okolní svět se to musel doslechnout, uvidět to a potvrdit mu to.

Jak si alespoň mladý Had myslel.

Psal básně a schovával je v zásuvce psacího stolu, poněvadž věděl, že pozdější pokolení je tam jednoho dne najdou. Úvodníky do školních novin psal pod pseudonymem, ale fejetony o kultuře podepisoval svým jménem. Jako dvanáctiletý založil popovou kapelu a donutil několik o pár let starších kamarádů, aby ho doprovázeli, když předváděl svoje hlubokomyslné texty. Svoji první uměleckou vernisáž pořádal dva dny po svých šestnáctých narozeninách. Vystavoval převážně uhlokresby, inspiroval se lesy kolem města.

Umělecká produkce Hada Marka neznala mezí. Od třináctého do osmnáctého roku vypotil celých sedmnáct sbírek básní a pět románů. Kromě toho denně přispíval svými články do různých novin. Zpočátku psal do školních novin v Amberville, ale později pracoval na vedlejšák v novinách Dagens Nyheter a psal do nich noticky. Během téhož období napsal přes stovku písní, všechny s nejméně čtyřmi slokami, a namaloval jistě dvojnásobný počet obrazů, pokud se počítaly jen oleje a akvarely. Díky svému manickému založení stačil trpět, hloubat a produkovat v horlivém a neustálém koloběhu. Nestačil však zaznamenat, že okolní svět se o něj naprosto nezajímá.

V létě toho roku, kdy mu bylo osmnáct, šlo všechno do prdele.

No related posts.