To nejlepší ze světové literatury

Kat Kaufmann: Superpozice (7.3.2017, art.ihned.cz) „Jaká to je, prosím?“ Jak se dokáže ptát tak mile. Jako by toho už dávno neměl plný zuby, jako bych nebyla poslední host v hluboké noci. „Jo tak. To je...

Celý článek >>>

V bludišti paralelních světů (7.3.2017, Lidové... Románový debut Kat Kaufmannové je příběhem mladé ruské Židovky v Berlíně a také knihou mnoha tváří – tematicky i jazykově. Název Superpozice (ve významu...

Celý článek >>>

Vyšel nový román Harukiho Murakamiho. Má 2000 stran,... Příznivci japonského spisovatele Harukihu Murakamiho, jenž bývá označován za favorita na Nobelovu cenu za literaturu, v pátek oblehli japonská knihkupectví. O...

Celý článek >>>

PRÁVĚ VYCHÁZÍ Han Kang: Vegetariánka (23.2.2017,... Jonghje se jednoho dne probudí z krvavé noční můry a její život se začne dramaticky měnit. Ze všeho nejdřív přestane jíst maso. Ovšem v dravé patriarchální...

Celý článek >>>

Maďarská literární senzace, zahlcená bídou (22.2.2017,... V Maďarsku se stal román Nemajetní uznávaného básníka a esejisty Szilárda Borbélyho literární senzací. Vypráví příběh chudé, částečně židovské venkovské...

Celý článek >>>

Goce Smilevski: Návrat slov (8.4.2016, IHne.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ukázky | 13-04-2016

0

návrat slovNa počátku mého života byla slova. Často jsem se pokoušela si vzpomenout na to, co bylo z mé paměti vymazáno: doba, kdy se svět otvíral před mýma očima se svou nepojmenovatelností a nepoznatelností, kdy matka označovala slovy vše, co existovalo. Představovala jsem si, jak mi matka říká nebe a ukazuje do výšek, jak říká řeka, když stojíme na Malém mostě a já házím kamínky do modravy, která se pohybuje, jak říká pták, když se dívám na to, co přelétá nekonečno.

 

My s maminkou žijeme samy. To ona mě naučila každé slovo na začátku mé existence. Pojmenovávala svět a učila mne, jak si mám půjčovat slova z ticha a jak je do ticha zase vracet. Obě jsme bydlely na levém břehu Seiny. Bydlely jsme v pokoji, který měl jedno okno, přes které nikdy nebylo vidět slunce. Matka mě porodila v tom pokoji v roce 1099 a dala mi jméno, které nejvíce znělo jako slunce, jako hélios: Heloisa. V době mého dětství byla pro mne Paříž kromě našeho malého pokoje také tkalcovský stav, na němž matka tkala, dům mého strýčka, který byl kanovníkem v katedrále Notre-Dame, a také řeka a most, kterým jsme procházely, když jsme strýčka navštěvovaly. Jeho dům se nacházel blízko katedrály, v církevním městě uprostřed Paříže. Stál mezi domy kněží, učitelů katedrální školy a studentů.

 

Kniha

 

Goce Smilevski

 

Návrat slov

 

2016, Odeon, přeložili Dagmar Dorovská a Ivan Dorovský, 240 stran, 269 korun

 

Při každé naší návštěvě nabízel strýc mamince peníze, protože věděl, jak mizerné jsou výdělky tkadlen. Maminka však dar vždycky odmítla. V tom jejím gestu nebyl výraz hrdosti, nýbrž pocit solidarity. Říkávala, že musíme žít jako každá jiná tkalcovská rodina. Otcovu podobu jsem si nezapamatovala. Na památku mi nechal malý astronomický přístroj, kterým se určuje otáčivá dráha planet a hvězd. Jmenuje se astrolab. Od maminky mi zůstala slova. Když jsem ji ztratila, uzavřela jsem slova v sobě a ještě dlouho jsem je nevyslovovala. Strýček se domníval, že jsem oněměla, až do chvíle, kdy jsem o devět měsíců později znovu promluvila.

 

Jedné zimní noci mě strýček odvedl do kláštera Sainte Marie v Argenteuil, který se nacházel půl dne cesty do Paříže. Spolu se mnou tam přivedli ještě několik dívek, které plakaly a prosily své rodiče, aby je tam nenechávali. Strýček mi vysvětlil, že mě tam nechává na několik let, dokud budu studovat, zatímco ostatní dívky zůstanou v klášteře do konce života, protože jejich rodiče věří, že pokud v klášteře zanechají své dítě, které se bude za ně modlit, Bůh odpustí hříchy všem z jejich rodiny a budou před peklem spaseni.

 

Kvůli té vlastnosti, kterou mají děti a která málokdy přežije dětství, té vlastnosti, která se v jejich blízkosti se přenáší do dětské duše, jsem pocítil podobný strach a stejnou bolest, jaká trápila duše oněch dívek. A ještě dlouho potom, kdykoli jsem zaslechla dětský pláč a dětské prosby, jejich hlas mě vracel k oné zimní noci v klášteře Sainte Marie.

 

V těch osmi letech, která jsem tam strávila, studovala jsem gramatiku, rétoriku, dialektiku, aritmetiku, geometrii, astronomii a hudbu. Učila jsem se jiná slova, než jsem se naučil od matky: studovala jsem latinu, starořečtinu a hebrejštinu.

 

Když mi bylo šestnáct let, do kláštera přišel strýc a odvedl si mne zpět do Paříže. Město bylo pro mne neznámé. Dny jsem trávila četbou a vyšíváním a někdy jsem zazpívala nějaký ten žalm nebo pochvalnou píseň na Bohorodičku. Strýc byl celý život přesvědčen, že cesta k Bohu vede přes pokoru a sebeovládání a měl radost z mého samotářství. Byl znám tím, že byl skromný a mlčenlivý. Všichni, kteří ho znali, byli zmateni z toho, jak je na mne hrdý. Říkal mi, že když jsem se vrátila do Paříže, každému vyprávěl, jak je jeho Heloisa rozumná, jak jeho Heloisa skromná a že pouze jeho Heloisa v celé Paříži zná hebrejsky a starořecky, že málokdo na světě kromě Heloisy přečetl vše, co se zachovalo z díla Platonova a Aristotelova. Byl si vědom, že se mnozí posmívají této jeho pýše, v níž byla jistá dětská naivita. Jiní byli zase z jeho vyprávění nadšeni. Jeho slova o mně se brzy roznesla po městě. Možná proto, že moje osamělost byla zahalena jakousi tajemností, lidé v ulicích, tavernách a náměstích Paříže začali zpívat o moudré Heloise. Někdy, když jsem doprovázela strýčkovy sluhy na trh, zaslechla jsem některou z těch písní, ovšem nikdy jsem se nezastavovala, abych si ji poslechla do konce, třebaže tam byli mladí lidé, kteří když mě poznali, šli za mnou a zpívali. Stalo se, že jeden z mladíků, kteří šli za mnou od tržiště až ke strýcovu domu, zpíval o mně, a když skončil, začal zpívat o moudrosti Abelarda, který byl nejmladším profesorem v katedrální škole Notre-Dame. Už v klášteře v Argenteuil jsem slyšela o jeho slávě. A ze strýcových rozhovorů s jeho přáteli jsem věděla, že mladí lidé přicházejí z Londýna, Říma a Toleda, jen proto, aby slyšeli jeho přednášky. Nazývali jej noster Aristoteles – náš Aristoteles. Poznala jsem ho jedné letní noci a zatoužila jsem zůstat s ním navždy. Přesvědčila jsem strýce, že moje znalosti, které jsem získala v klášteře Sainte Marie, pomalu blednou. Poté jsem ho poprosila o svolení, aby Abelard byl mým učitelem. Brzy se tihle dva tak spřátelili, že došlo k domluvě, aby se Abelard přistěhoval do našeho domu. Strýc byl nesmírně šťastný, když nás poslouchal, jak s Abelardem rozmlouváme o filozofii a teologii, ale nevytušil naši lásku. Abelardovi často vyprávěl, jak mé matce slíbil, že pokud se s ní něco stane, bude se o mne starat jako o vlastní dceru tak dlouho, dokud si nenajdu manžela, s nímž budu šťastně žít.

 

Jednoho rána odjel strýc do Říma jako zástupce kanovníků katedrály Notre-Dame k papeži Pascalovi na velkou poradu, na níž se mělo rozhodnout o reformách církve. S Abelardem jsme strýčkovým sluhům řekli, že není třeba, aby byli stále doma. V těch dnech jsme žili jako Mars a Venuše. Zapomněli jsme na filozofii a teologii, byli jsme pouze Abelard a já a nic jiného až do té noci, kdy strýc cestou onemocněl a rozhodl se předčasně vrátit, a našel nás v mé posteli. Zlobil se, že byl oklamán, byl smutný, že jsem pošpinila svou čest. Vyhodil Abelarda ze svého domu a mně zakázal vycházet. Jenže právě kvůli tělesné odloučenosti se naše duchovní spojení stalo silnější a nenaplněné touhy ještě silněji rozpálily naši lásku. Jednoho rána, když strýc byl na setkání s biskupem a sluhové byli v domě něčím zaměstnáni, podařilo se mi utéci do domu k Abelardovi. Sdělila jsem mu, že důsledkem naší lásky bude dítě, které čekám. Abelard mi nic neřekl a rozhodl se mě poslat daleko z Paříže, do jeho rodného kraje ke své sestře v Bretani ve městě Le Pallet. Když se strýc dověděl o mém útěku, trápil se, cítil se zrazen, mučil ho strach o mne a můj život a pociťoval hanbu, protože jsem byla daleko u cizích lidí. Mnozí se mu posmívali a vyptávali se, kam uklidil tu moudrou a skromnou Eloizu, co provedla. Tenkrát by se snad pokusil Abelardovi ublížit, tišil však svůj hněv, protože věděl, že pokud mu provede něco zlého, na oplátku by mne jeho příbuzní v Bretani potrestali.

 

V Bretani jsem toužila po okamžiku, kdy zase budu s Abelardem, a očekávala jsem den, kdy porodím a bude ze mne maminka. Jedné bezhvězdné noci jsem porodila syna. Chtěla jsem, aby v jeho jménu byla hvězda, jako bych věděla, že ji bude potřebovat, aby ho vedla temnou nocí osudu. Dala jsem mu jméno Astralab.

 

Když Abelard dostal můj dopis, v němž jsem mu sdělovala, že se stal otcem, odebral se ke strýci sdělit mu tu novinu a hledat působ, jak se uklidnit. Později mi strýc řekl, že po tom, když Abelard sdělil zprávu o narození našeho syna, stočil rozhovor tak, že řekl, že ženy vždycky přivedly i ty nejsilnější a nejšlechetnější muže k záhubě. Věřila jsem strýci, protože právě takové verše vložil Abelard do své básně o Samsonovi a Dalile. Strýc mi řekl, že všechno mi odpustí, pokud si mne Abelard vezme za ženu. Abelard mu řekl, že s tím souhlasí, požadoval však, aby sňatek byl uchován v tajnosti, aby nepoškodil jeho dobrou pověst. Strýc nedovedl pochopit, stejně jako já, proč by měl sňatek poškodit dobré mínění o mém milovaném, přesto však s tím souhlasil. Abelard přijel do Bretaně a řekl mi, že má-li sňatek zůstat v tajnosti, budeme muset na nějakou dobu nechat našeho syna u jeho sestry a vrátit se do Paříže. Když jsem se znovu setkala se strýcem, se slzami v očích mi sdělil, že mi všechno odpouští. S Abelardem jsme probděli jednu noc v kostele a prosili o odpuštění hříchu. Ráno jsme pak tajně uzavřeli sňatek. A protože sňatek byl tajný, na cestě domu jsem si sundala prsten z prsteníku. Bydlela jsem ve strýcově domě a Abelard mě v tajnosti navštěvoval hned po setmění. Měla jsem z každé jeho návštěvy radost, trápilo mě však odloučení od našeho dítěte. Opakovala jsem si, že odloučení bude krátké a že brzy bude Astralab s námi. Tížila mě však myšlenka, že každý den je pro novorozeně jako rok. Mléko mě v prsou tížilo, zatímco moje rty, které toužily zpívat ukolébavky, popraskaly. V noci jsem ve snu slyšela dětský pláč a myslela si, že to pláče naše dítě. Budila jsem se a hledala jsem je vedle sebe. Když jsem si uvědomila, jak je ode mne daleko, můj tichý nářek splýval s pláčem ze sna.

 

Někteří z těch, kteří si již všimli, že Abelard chodí každý večer do strýcova domu hned, jakmile se setmí, rozhlásili po městě, že jsem lehká žena, která Abelardovi slouží k tělesnému uspokojení. Ty pomluvy šířili nejvíce kněží a strýc znovu kvůli mně a Abelardovi trpěl. Aby očistil mé jméno od hanby, strýc všem sděloval, že jsme manželé. Abelard měl větší obavy z toho, že se lidé dovědí o sňatku, než z pomluvy, že jsme prostopášníci. Říkal, že sňatek zničí jeho dobré jméno. Lidé věřili, že člověk, který je ženatý, nemůže se věnovat filozofii a teologii a že ženatý filozof je falešný filozof. Ta lidská představa lidí o filozofech a teolozích nutila Abelarda mít obavy o jeho renomé a jeho slávu. Odvedl mne proto do kláštera, aby lidé uvěřili, že nejsem jeho manželka, nýbrž novicka, která se připravuje na mnišský život. Když jednoho dne strýc nebyl doma, Abelard mě odvedl tam, kde jsem prožila léta přechodu od dětství v panenství – v Sainte Marie v Arganteuil. Strýc se domníval, že se se mnou stane totéž, co se dělo s mnoha ženami, jejichž manželé se jich chtěli zbavit, a proto je odkládali v klášterech. Ty pak prchaly z klášterů a živily se tím, že prodávaly svoje tělo. Znovu byl zahanben a zoufalý. Jeden jeho přítel ho podnítil k pomstě a on zaplatil lidi, aby Abelarda vykastrovali. Nevím, jak dlouho po kastraci dorazila zpráva o neštěstí v Arganteuil, ale jakmile jsem se to dověděla, hned jsem se vydala do Paříže.

 

Dlouho jsem mluvila Abelardem, řekl mi, že přijme mnišské roucho. Prosila jsem ho, aby zůstal se mnou a s naším dítětem, on však navrhl, abych také vstoupila do kláštera. Jeho návrh byl nátlak. Neměla jsem domov, neboť strýc byl kvůli zločinu na Abelardovi vyhnán z Paříže. Vše, co jsem měla, byly moje znalosti, ovšem ženy měly zakázáno přednášet mimo klášterní školy. Abelard věděl, že nemám možnost živit sebe a své dítě.

 

Objala jsem jeho nohy a svůj sklopený zrak jsem opřela o jeho kolena. Poslouchala jsem svůj hlas, jak prosí Abelarda, slyšela jsem sebe sama, jak prosím stále dokola, jak slovům pouze hlas dodával tíhu olova, hustotu krve. Prosila jsem, pak moje prosby ustaly, zůstal jen hlas, který tiše naříkal nad propastí, která se otvírala mezi mnou a mým dítětem, zůstal z něj pouze jednotvárný tichý nářek jako sůl, která zůstává po vyschlých slzách. Pak ve stejném okamžiku zmlkl také můj hlas, přebolela také moje bolest, poté zmizelo vše, zmizela jsem také já a vše kolem mne. Možná, že moje duše, která nemohla vydržet utrpení z myšlenky našeho rozloučení, se stáhla tam, kde ji nikdo nemůže najít, tam, kde léčí svoje svědomí, že každý vynucený rozchod trvá krátce. Ty, které život přinutil k rozchodu, zase spojí existence, která přichází po smrti. Možná tak tomu bylo v těch chvílích i s mou duší, možná tomu bylo jinak. Nevěděla jsem nic o sobě, nevěděla jsem nic o světě kolem sebe.

 

To, co následovalo, jsem znala z Abelardova vyprávění. Všiml si, že jsem zmizela. Podle mých očí, podle výrazu ve tváři a podle mé strnulosti a nehybnosti zjistil, že život zůstal pouze v mém těle, zatímco moje duše vyhasla nebo se skryla. Vzal mě a odvedl tam, kde jsem prožila léta přechodu od dětství v panenství – do kláštera Sainte-Marie v Arganteuil, aby se o mne staraly jeptišky. On se do Paříže nevrátil. Zůstal v Arganteuil, každý den chodil za mnou do kláštera, sedl si proti mně, díval se mi do očí, které ho probodávaly, díval se do nekonečna, v němž se ukryla moje duše, a mluvil ke mně. Mluvil a vyzýval mou duši, aby se opět spojila s mým tělem, které, ačkoliv bylo živé, stalo se to zrcadlem nehybnosti.

 

Jednou v noci mě probudil zvuk. V těch dnech a nocích jsem zvuky těžko rozeznávala, stejně jako jsem nechápala slova. Tento zvuk však volal mou duši, ten zvuk měl v sobě nevyléčitelnou a tichou bolest, která ve mně budila vzpomínky. Vzpomněla jsem si na jednu zimní noc, kdy mě strýc dovedl do Sainte-Marie a kdy jsem slyšela pláč dívek, které prosily své rodiče, aby je nenechávali v klášteře. Onu noc, kdy mne probudil ten smutný zvuk spolu se vzpomínkou, se ve mně ozvalo vědomí, že také tuto noc někteří rodiče nechávají své dcery v klášteře. Zvuk zmizel stejně jako dívky, které odváděli rodiče a představená kláštera a které mizely podél budovy, v níž jsem byla já, ale ve mně zůstala stopa jejich hlasů, zůstala vzpomínka na mé dětství. Prostřednictvím nočních hlasů a vzpomínek jsem pochopila, kdo jsem. Zatímco jsem té noci ležela v posteli v klášteře Sainte-Marie, vzpomínala na svou minulost. Tu noc jsem si vzpomněla, že na počátku mého života byla slova.

Návrat slov na bux.cz

 

Veletrh Svět knihy 2013

Přidal: Odeon | V kategorii Fotogalerie | 23-05-2013

0


Stánek EMG

Nakladatelství Euromedia na veletrhu Svět knihy 2013

Přidal: Odeon | V kategorii Pozvánky | 15-05-2013

0

Na Svět knihy dorazí sedm set autorů, veletrh láká na slovenštinu (2.5.2013 iDNES.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih | 04-05-2013

0

Už jen čtrnáct dní a v pražských Holešovicích začne největší tuzemský knižní veletrh. Čestným hostem letos budou Slováci. Přijedou také humorista Stephen Clarke, Robert Fulghum nebo básník-zálesák Kerry Shawn Keys.
Tři důvody vedly organizátory pražského veletrhu Svět knihy k volbě letošního čestného hosta, kterým je Slovensko: uplynulo dvacet let od rozdělení republiky, naši sousedi slaví sté výročí od narození výrazného umělce Dominika Tatarky a oba státy si společně připomínají příchod Cyrila a Metoděje. Je tomu už 1 150 let, co věrozvěstové přinesli na Velkou Moravu základ jazyka, kterým Češi i­ Slováci dodnes mluví a píší v ­něm knihy.

Pokračovat ve čtení na iDNES.cz

Jedinou útěchou na tomto světě je krása (2.5.2013 Haló noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 04-05-2013

0

Tuto větu se dočteme na str. 143 románu FREUDOVA SESTRA (Odeon, 2012) makedonského spisovatele Goce Smilevského (1975), ve kterém exceluje jako vypravěčka Adolfína, jedna z jeho sester (v této židovské rodině bylo sedm dětí). Adolfína je šťastná i utrápená svou sebeobětavou horoucí láskou k prvorozenému Sigmundovi (1856-1939), „ucítila, jak rdousí láska i nenávist“. Často se jí vrací vzpomínka na dětství, kdy ji matka vháněla až do nenávisti, do ztráty sebevědomí slovy: „Bylo by lepší, kdybych tě nikdy neporodila.“
Děj se odehrává ve Vídni, v Praze, v Londýně a v Berlíně. Úvod a závěr je tragický: po anšlusu Rakouska světoznámý psychoanalytik a praktikující psychiatr Sigmund Freud včas emigroval s celou svou rodinou do Londýna. Sestry nechal nepospas událostem – nastupují do vagonu směr Terezín, potom do plynové komory.

Pohledy ze zapomnění (17.1.2013 Host)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 21-01-2013

0

Smilevski ve svém románu rekonstruuje paměť Freudovy sestry

Po úspěchu biografického románu Rozhovor se Spinozou (2002) se makedonský autor Goce Smilevski ve své další próze zaměřil na jiného velkého myslitele evropských dějin – Sigmunda Freuda. Neučinil z něj však hlavní fokus ani hrdinu své knihy: tou je Freudova sestra Adolfina, kterou Smilevski podle svých vlastních slov chtěl zachránit z historického zapomnění.
Výsledný román Freudova sestra vyvolal nadšení – byl přeložen do mnoha jazyků a autor za něj v roce 2010 získal Cenu Evropské unie za literaturu. Je prvním Smilevského dílem, které vychází u nás, v zemi, k níž má autor vztah, neboť několik let studoval v Praze.

Jan Rejžek: Velké četby a malé spisby (13.12.2012 Lidové noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 30-12-2012

0

POSLEDNÍ SLOVO

Proč bych se namáhal s osobitým začátkem. Opíšu sám sebe z minulých let, že pozítří se v příloze Orientace dozvíte výsledky tradiční vánoční ankety Kniha roku LN. Opět vyjevím, co jsem nakonec – a nerad – ze svého tipování vyřadil, takže dostává bramborovou medaili a žel asi stane před branami. Odnesl to třeba Haruki Murakami a jeho pozoruhodné, téměř osmisetstránkové dílo 1Q84, které jsem nestihl do uzávěrky přelouskat. Nebo životopis Salmana Rushdieho od Josepha Antona.
Z domácí prózy mě nejvíc vzal debut Jana Koubka Matky, v přihrádce veršotepců výbor z básnické tvorby Milana Ohniska Oh!. Pokud jde o literaturu faktu, až mě mrazilo z popisu dění na Filozofické fakultě UK v období normalizace v monografii Jakuba Jareše, Matěje Spurného, Katky Volné a kolektivu s názvem Náměstí Krasnoarmějců 2. Nečekaný pohled na méně známou tvář laureáta Nobelovy ceny přinesl soubor Publicistika Jaroslava Seiferta 1933–1938. Pro zkušené opilce a jejich sympatizanty jest posléze zásadním opusem Lenky Pořízkové přehled Protialkoholní společnost doktora Řimsy.
Tak jako byl onehdy objevem Francouz Philippe Claudel a potvrdil pověst Vnučkou pana Linha, letos zaslouží podtrženou jedničku nakladatelství Dauphin a překladatel Denis Molčanov, kteří nám poprvé předvedli brilantní práci jeho krajana Christiana Bobina Krokem bláznivým. Nemůžu nezmínit suverénní prózu Jeana-Michela Guenassii Klub nenapravitelných optimistů, která mě dovedla k fanouškovskému činu, že jsem ji od autora při jeho nedávné návštěvě Prahy nechal podepsat. K vrcholům ovšem rovněž patří Delphine de Vigan a drásavá rodinná zpověď Noc nic nezadrží.
Z angloamerické říše se nám v roce 2012 ukázaly četné vynikající beletrie, viz Ethan Canin a Ani králové, ani hvězdy, Mordecai Richler a jeho Barneyho verze, Hilary Mantelová Za temnotou, Jeffrey Eugenides s Hrou o manželství nebo moc zábavný David Nicholls a Otázka za deset.
Evropskou scénu podle mě ozdobili, laskavě si pište: Španěl Julio Llamazares: Žlutý déšť, Makedonec Goce Smilevski: Freudova sestra, Moldavanka Liliana Lazarová: Země prokletých, další Moldavan Aureliu Busuioc: Říkej mi Johny!, Chorvatka Ivana Bodrožičová: Hotel Zagorje, setrvale magický Rakušan Josef Winkler: Mrtvola slídící ve vlastní rodině a Němec Simon Urban: Plán N.
V oblasti latinskoamerické literatury mám mindrák z Roberta Bolaňa, ale zas se mi o fous Prorokův nevešel jeho skvělý 2666. Zato mimořádným zážitkem je psychologický kousek Brazilce Maria Sabina Den, kdy jsem zabil svého otce. Z jiných jazykových teritorií kraluje Bible osamělého člověka Číňana Gao Xingjiana i Jakobijánův dům Egypťana jménem Alá’a al-Aswání.
Neohrnujte nos nad dalšími škatulkami. Nejlepší thriller sepsal Alberto Marini s názvem Zatímco spíš, nejlepší komiks Marzi vymyslelo francouzsko-polské duo Sowa-Savoia. Spisbu Petra Hájka Smrt v sametu za mne jistě navrhne do ankety jistý nejmenovaný literární kritik V. K., který ji již označil za téměř povinnou četbu. A Čtyřlístek je vosk?

Jan Rejžek

Můj Freud a jeho sestry (30.11.2012 Brněnský deník)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 02-12-2012

0

Jako Freudův obdivovatel, freudista par excellence, jsem utržil nečekanou ránu. Moje úcta ke psychoanalýze jako systému, potřebnému k sebepoznání člověka, přesto trvá. Seznámení s Freudem bylo pro mne totiž velkým poodkrytím neznámého. Jeho pojetí nevědomí jako energetického jádra psychiky, kde vládne libido neboli soubor sexuálních pudů, usilujících o dosažení slasti na jiném objektu, to na mne zapůsobilo. Zhltal jsem Freudův Výklad snů, s velkou chutí se zakousl do Přednášek k úvodu do psychoanalýzy.
Přijal jsem za svou protihry pudu působícího na principu slasti a reality. Zdálo se mi, že chápu cenzurní instanci vytěsňování pudových přání a že je mi blízké pojetí sublimace, čili převedení sexuálního pudu z jeho původního cíle na společensky přijatelnější činnost.

Muži a ženy jako ztracenci bloudící v mlze (12.9.2012 Právo)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 12-09-2012

0

ROMÁN FREUDOVA SESTRA NABÍZÍ NOVÝ POHLED NA SLAVNÉHO LÉKAŘE

Hodnocení: 70 %

O Sigmundu Freudovi toho bylo napsáno mnohonásobně víc, než kolik toho během svého života stihl autorsky vyprodukovat on sám. Myšlenky slavného psychoanalytika kavárenští intelektuálové v různých etapách buď adorují, nebo se jim vysmívají (většinou podle toho, co je zrovna v módě) a alespoň vágní povědomí o heslech jako psychoanalýza, ego, sexualita a sny má většina z nás.
Román makedonského autora Goce Smilevského Freudova sestra, který byl přeložený do 24 jazyků a obdržel Cenu Evropské unie, však tentokrát nezaměřuje reflektor zájmu na slavného lékaře.

Goce Smilevski: Freudova sestra (3.9.2012 Týden)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 04-09-2012

0

Kniha týdne s Literárními novinami

Otázka psychické normality jedince v šíleném století, konfrontace dvou bezprecedentních historických fenoménů, totiž psychoanalýzy a plynových komor holocaustu, tak se dá zachytit ústřední téma románu. Mladý makedonský autor (37 let), který v Praze studoval i prodával krystaly, se ambiciózně pustil do beletrizace osudu Adolfiny Freudové. Spolu s dalšími třemi sestrami ji Sigmund Freud nechal v Hitlerem obsazené Vídni a sám s početným doprovodem unikl do Londýna. Jejich úpěnlivé prosby prostě nechtěl slyšet. Se všemi čtyřmi dámami si pak poradil cyklon B, používaný jako smrtící plyn v koncentrácích. Typ fabulované prózy, v němž vystupují reálné historické postavy, si v poslední době autoři oblíbili. Nepřekvapí proto, že Smilevski v Terezíně nechá Adolfinu potkat se s Ottlou, sestrou Franze Kafky, nebo že sledujeme malíře erotomana Gustava Klimta, jak plodí s postmodernistickou hravostí jedno dítě za druhým. Jinak se ale autor apartnosti vyhýbá a Cenu Evropské unie za literaturu dostal v roce 2010 zcela právem.

Petr Bílek, šéfredaktor Literárních novin

Freudova sestra na bux.cz