To nejlepší ze světové literatury

Kat Kaufmann: Superpozice (7.3.2017, art.ihned.cz) „Jaká to je, prosím?“ Jak se dokáže ptát tak mile. Jako by toho už dávno neměl plný zuby, jako bych nebyla poslední host v hluboké noci. „Jo tak. To je...

Celý článek >>>

V bludišti paralelních světů (7.3.2017, Lidové... Románový debut Kat Kaufmannové je příběhem mladé ruské Židovky v Berlíně a také knihou mnoha tváří – tematicky i jazykově. Název Superpozice (ve významu...

Celý článek >>>

Vyšel nový román Harukiho Murakamiho. Má 2000 stran,... Příznivci japonského spisovatele Harukihu Murakamiho, jenž bývá označován za favorita na Nobelovu cenu za literaturu, v pátek oblehli japonská knihkupectví. O...

Celý článek >>>

PRÁVĚ VYCHÁZÍ Han Kang: Vegetariánka (23.2.2017,... Jonghje se jednoho dne probudí z krvavé noční můry a její život se začne dramaticky měnit. Ze všeho nejdřív přestane jíst maso. Ovšem v dravé patriarchální...

Celý článek >>>

Maďarská literární senzace, zahlcená bídou (22.2.2017,... V Maďarsku se stal román Nemajetní uznávaného básníka a esejisty Szilárda Borbélyho literární senzací. Vypráví příběh chudé, částečně židovské venkovské...

Celý článek >>>

CHILLI A FINSKÉ EUSISTOKRATICKÉ PODIVNO (20.10.2016, Tvar)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 08-11-2016

0

jádro slunceFinská autorka Johanna Sinisalo je místnímu čtenáři již známá z překladu jejího prvního, dnes již kanonického románu Ne před slunce západem (česky 2003), vedle něhož byly do češtiny převedeny ještě tři její povídky. Jde o spisovatelku neodmyslitelně spojenou s fenoménem „finského podivna“, zvláštního, vnitřně velmi různorodého žánru: jedná se o jakousi kombinaci realistického vyprávění s nadpřirozenými, mytickými nebo mysteriózními prvky blízkými sci-fiči fantasy, tradičním žánrům fantastiky. Nestačí-li nám to, můžeme si přečíst doslov k recenzovanému titulu či k finské antologii Lesní lišky a další znepokojivé příběhy (2016).

Děj románu Jádro Slunce (2013) se sice odehrává v současném Finsku, přesto je to Finsko fiktivní, „eusistokratické“. Společenskohistorický vývoj ve 20. století se v knize ubíral poněkud jinými cestami než ten skutečný. Důsledným uplatňováním principů rasové hygieny včetně sterilizací došlo k vyšlechtění kýženého typu ženy, kterým je tzv. eloj, většinou plavovláska, jejímž jediným úkolem je sloužit mužům a starat se o rodinu a možná ještě o svůj vzhled, což obnáší přehnané používání kosmetiky. Po ukončení vzdělání v ústavu pro ně určeném vstupují eloje na regulovaný partnerský trh. Vadou na kráse Finské eusistokratické republiky je jen to, že se stále ještě občas narodí i tzv. morlokové, obvykle tmavší ženy inklinující ke vzdělání a poznání. Ty jsou sterilizovány (oficiálně jsou neplodné „přirozeně“) a poté využívány k práci. Ve folklorní písni si lyrický subjekt povzdychává: „Ach, proč jsem se narodila jako morlok, proč nejsem elojí? Vždyť milý můj o morloka nedbá, miluje jen ji.“ (s. 146). Tuto terminologii si Sinisalo vypůjčila od H. G. Wellse; dominantním typem muže je zase maskul, ovládající a řídící, a odchylkou pak marginální, tzv. minusový muž.

Od dob prohibice ve Finsku (jež v letech 1919-1932 skutečně existovala a velmi ovlivnila charakter společnosti, ač se o ní Dějiny Finska Jutikkaly a Pirinena přeložené do češtiny vůbec nezmiňují) se navíc státní úřad důsledně stará o zdraví občanů: není povolena konzumace jakýchkoli nezdravých potravin či nápojů. Používání počítačů či mobilních telefonů je pro škodlivost záření zakázáno, maximálně jde volat z telefonního automatu. Od tzv. hedonistických států úpadku (tedy zbytku Evropy), které takto regulovány nejsou, je Finsko co možná nejvíce izolováno -a proto občané potajmu sledují estonskou televizi s fascinujícími záběry nabídky zboží plného nezdravého cukru a tuku (mimochodem za dob Sovětského svazu to bylo přesně opačně: Estonci sledovali televizi finskou). Na druhé straně, státní loterie dokáže dovednou manipulací vést občany k bezhlavému sázení: tato závislost úřadu nevadí, ale je naopak využívána.

Děj je vystavěn na příběhu sester Vanny (či Very) a Manny (či Miry). Vanna, skrývající své morloctví a předstírající elojství, pátrá po záhadně zmizelé mladší sestře, typickém eloji – na tom stojí „detektivní“ linie příběhu. Starší sestra, která mimo jiné dokáže rozpoznat nálady osob podle vůní, je v podstatě narkomanka, „kapsaicinofilka“: užívá zakázané chilli (často i poněkud intimnější aplikací), které zároveň společně s partnerem Jarem prodává na černém trhu. Pěstuje jim ho jakási sekta, gaiské bratrstvo, které navíc zušlechťováním chilli, vedoucím až k dokonalé odrůdě „Jádro Slunce“ (odtud název knihy), usiluje o výrobu látky, která přes vyvolání bolesti navodí stav extáze či transu a tím i vyšší poznání. Přitom všichni žijí pod neustálým strachem z udavačů a ze zásahu státních orgánů. Vanna s Jarem pak budou chtít systému uniknout z Finska do zahraničí. Podaří se?

Kniha má dva hlavní vypravěče, a stejně jako ve svém prvním románu prokládá autorka hlavní linii vyprávění dalšími texty. Jedná se o úryvky z výkladových slovníků či programových spisků, (pseudo)odborné literatury, různých návodů, slohových prací, reklam a komerčních sdělení, eusistokratických zákoníků, výslechových protokolů, pohádek a romantických povídek, předvolání, ale i lidových písní či říkánek. Tyto útvary jsou buď mírně pozměněné, anebo zcela fiktivní. Velký kus první části románu tvoří dopisy Vanny Manně, seznamující mj. s tím, jak se v eusistokracii žije.

Michal Švec nazývá v doslovu román stylově vyzrálým textem. Na tvrzení zjevně něco bude: třeba v momentě, kdy čtenář (níže podepsaný) začne považovat zmíněné dopisy za příliš rozvláčné a příběh za vytrácející se, přejde kniha do své druhé části s výraznou dějovou linií, kde dopisy již nejsou. Každopádně, takto formálně bohatý text musel být pro překladatelku jak výzvou, tak zdrojem velmi činorodých her s jazykem – eloj je samozřejmě -ová.

Vystavění dystopického světa si od autorky zajisté muselo vyžádat velkou míru fantazie. Místy jsem sám sebe přistihoval při jakémsi naivním „humoristickém“ čtení, sloužícím k příležitostnému pobavení veškerými absurditami, které s sebou nastíněná společenská konstelace přináší. Mnohem relevantnější bude pro nás samozřejmě náročnější čtení „paranoidní“, při němž se budeme snažit v textu vysledovat varování před totalitárními prvky moderní společnosti. V tomto smyslu je Jádro Slunce značně bohatým textem, který může nabízet řadu interpretací.

Díky své dystopické vizi podřízených elojí, obávaných vzdělaných morloků a nadřízených maskulů je Jádro Slunce feministickým textem s tematikou genderové rovnosti. V tomto smyslu může být překvapující, že přichází právě z Finska, kde se ženská emancipace již docela prosadila (nebo je to snad právě proto?). Vysokoškolského vzdělání v této zemi mj. dosahuje větší procento žen než mužů, a specialisté na genderovou problematiku se již na veřejně pořádaných seminářích začínají vážně zamýšlet nad tím, zda tím marginalizovanějším nemůže někdy být i „první pohlaví“. Knihu bude každopádně určitě číst jinak Fin a jinak někdo ze státu s poněkud patriarchálnějším uspořádáním.

V současné společnosti jsme dnes a denně vystaveni neuvěřitelnému množství manipulací velmi různého typu, ve srovnání s eusistokracií Johanny Sinisalo však působí jako poměrně břídilské. Kreativní autorku by si měl zkusit pronajmout ke svým účelům každý z manipulátorů. Sinisalo vykresluje způsob, jak původně dobré úmysly v péči o populaci vedly uplatňováním totalitárních zákazů k totalitní společnosti. Ano, původně dobré úmysly, protože v současném reálném Finsku se alkoholu vytrvale daří ruinovat lidské životy (velmi frekventované téma tamní literatury) a ve spotřebě kávy jsou Finové na prvním místě na světě (průměrně šest šálků za den na osobu). Není přece jen nějaká regulace na místě, může nás napadnout, a to i jiná než ta současná, tedy cenou a dostupností – alespoň u alkoholu.

V eusistokracii najdeme prvky ze všech možných režimů: problematika rasové (či zde spíše pohlavně-genderové) hygieny by mohla odkazovat k hitlerovskému Německu (Kinder, Küche, Kirche), ale i například k meziválečnému Finsku. V eusistokracii existuje časopis s názvem Budoucnost venkova, který může navozovat paralelu k systému komunistickému, navíc umocněnou snahami o izolaci země od škodlivých zahraničních vlivů (ta mj. v rovině kulturní existovala i ve Finsku 30. let 20. století). Utajované fóliovníky s chilli gaiského bratrstva zase mohou připomenout pěstírny marihuany, které česká policie občas někde objeví. Zajímavá je otázka paralel mezi eusistokracií a moderním evropským státem blahobytu, potažmo severským sociálním modelem nebo přímo Finskem. Interpretace blízká oběma Václavům Klausům a Petru Hájkovi by určitě hovořila o Evropské eusistokratické unii (EEU), uvažující o zavedení spotřebních daní na maso a cukr a nařizující na cigarety ošklivé obrázky (když souvislost mezi nemocemi a kouřením přece ještě nikdy nikdo neprokázal, že…). Na druhé straně komunismus zase tolik nepečoval o zdraví svých občanů a pro eusistokracii mj. není tak důležitá otázka sociální rovnosti: existují sice státní podpory pro nezámožné eloje, drogu chilli, na černém trhu velmi drahou, si však můžou dovolit jen ti, kdo své spoluobčany příjmově dost výrazně převyšují. EU uplatňuje princip „kdo pije a kouří, ať více zaplatí na daních“, ale také přiděluje (škodlivým) alkoholickým nápojům ochranné známky…

Rozvíjení těchto paralel je nakonec stejně neproduktivní jako tvrdit, že k eusistokracii směřuje izolacionistická Velká Británie po Brexitu. Konkrétní země autorka jistě na mysli nemá, jde jí spíše o obecné poselství. Problém není v regulaci samotné, ale v tom, vede-li k totalitě.

Jádro slunce na bux.cz

Lidé jsou omezováni v zájmu jejich dobra (1.10.2016, Právo)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 05-10-2016

0

jádro slunceFINSKÁ PROZAIČKA JOHANNA SINISALOVÁ KE SVÉ KNIZE JÁDRO SLUNCE ŘEKLA:

 

Finská autorka Johanna Sinisalová soustřeďuje své psaní na témata rovnoprávnosti, feminismu a snaží se čtenářům ukázat, jak fatální důsledky na společnost může nevyrovnanost mezi lidmi mít. O svém uvažování nad rozložením sil mužů a žen ve společnosti a reflexi ve svém psaní se ochotně rozpovídala.

 

* Co vás v knize Jádro slunce přivedlo k myšlence vytvoření světa, ve kterém jsou ženy rozděleny do skupin na pracující a na další určené k rozmnožování?

 

Velmi mě zajímá téma, jak jsou vlastně už dnes lidé omezováni v zájmu jejich dobra. Je pochopitelné, že existují různá omezení, třeba v otázce kouření, to je nezpochybnitelně nezdravé. Pohrávala jsem si ale s myšlenkou, co se stane, když za nás bude ve všem neustále rozhodovat někdo jiný. Diktovat nám, co se smí a co se nesmí. V téhle knize je svět místem, kde se mužům daří dobře, je stvořený pro muže. A je skutečností, že v jedné oblasti Finska opravdu docházelo v historii k nepokojům, které způsobovali mladí muži, nicméně způsob, jakým se ta situace řešila v mé knize, je alternativní historie.

 

* Lze tedy Jádro slunce vnímat jako satirický, nebo feministicky laděný text?

 

Ano, je to takový satirický komentář k tomu, co se aktuálně děje kolem ženské emancipace v severských zemích. Existují i takoví muži, kteří se starají o to, aby muži nebyli ženami nějakým způsobem upozaďováni, a to si myslím, že je přehnané.

 

* Své knihy píšete jako scifi, ale do značné míry hranice tohoto žánru překračujete, co tím sledujete?

 

Nemám ráda, když jsou moje knihy zařazovány pod hlavičku sci-fi. Neberu to tak, že jde o scifi žánr. Je to pro mě jeden z mnoha způsobů, kterými své knihy píšu.

 

* Získala jste řadu ocenění, včetně té nejprestižnější Finlandie. Jistá norská autorka přitom řekla, že její kniha, psaná ve fantasy žánru, která získala vysoké ocenění, je vlastně raritou. Že je nezvyklé, aby cenu získala kniha, která neřeší společenské téma, ale je takto žánrově a tematicky vymezená. Zažila jste něco podobného?

 

Rok 2010, kdy jsem cenu získala, byl přelomový, protože od té doby si i ostatní začali uvědomovat, že dobrou literaturou může být i kniha, která je napsaná jako sci-finebo fantasy. A knihy, které obsahují i jiné než jen realistické prvky.

 

* V českém překladu vyšly dvě vaše práce, obě mají v názvu „slunce“: Jádro slunce a Ne před slunce západem. Co to opakující se slovo v názvu znamená?

 

Tady je to náhoda, ale pro mě je však slunce důležité. Jednak jako symbol, ale také proto, že se hodně zajímám o astronomii. Velmi se zajímám o vědu, a když píšu, ráda míchám do sebe prvky vědecké a fantastické.

 

* Dá se říci, že román Jádro slunce přináší nějaké rozhřešení, nějaké resumé o nastavení společnosti?

 

Vnímám svou knihu především jako varování před tím, aby rovnoprávnost jako taková nezmizela, protože svět, který tam vzniká, by nebyl zrovna příjemný. Jde o to, aby jednou společnost nezačala dělat výjimky, nezačala se odchylovat od základní rovnoprávnosti. Zvláště dnes, když se řeší otázky přistěhovalců, tak nesmíme spadnout do řešení, zda mají mít jiná, nová práva, a to jen proto, že jsou přistěhovalci.

 

* Zaujalo mě, že vy jste vystudovala literární vědu a divadelní vědu. Pomohlo vám to reálně nějak k psaní knih?

 

Literární vědu přirovnávám k tomu, že kdybych byla závodní střelkyně na olympijských hrách, tak mi právě tato věda poskytla nástroj. Jako bych se naučila rozebírat a zase dávat dohromady zbraň. Ale jako spisovateli mi to v kreativitě nepomohlo. Divadelní studia mi pomohla rozhodně v tom, že jsem schopná přenést různé typy dramatických linek do svého psaní

 

***

 

Vnímám svou knihu především jako varování před tím, aby rovnoprávnost jako taková nezmizela

 

Jádro slunce na bux.cz

Pro potěchu maskulů (20.7.2016, A2)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 28-07-2016

0

jádro slunceRomán Jádro Slunce Johanny Sinisalo nás zavádí do alternativní současnosti „nového Finska“. Stát pečuje o blaho svých občanů na základě eugeniky, striktně antifeministické politiky a zákazu všech omamných látek. Nakolik je tento fiktivní systém vzdálen dnešním společenským normám?

Anotace knihy Jádro Slunce (Auringon ydin, 2013; česky 2016) finské autorky Johanny Sinisalo čtenářům slibuje mrazivou antiutopii, jež má být ozvěnou nejslavnějších děl žánru. Hned úvodem je však nutno říct, že román není pouze dystopií; zvláštní je právě svým pohybem na hranicích žánrů. Autorka líčí finskou společnost současnosti, která však prošla půlstoletím odlišné historie, a tuto dystopickou vizi dále propojuje s drogovou tematikou. Ta dominuje začátku knihy a připravuje fanouškům dystopie poněkud pomalejší rozjezd. Drogy ovšem nutno dát do uvozovek – ve finské „eusistokracii“, která všechny návykové či lidskému zdraví nepříznivé látky zakázala, je hlavním a zatím nejdostupnějším artiklem chilli – zdroj kapsaicinového rauše. Dystopické téma se však později přece jen prosazuje a ukazuje logiku státu, jehož společenský řád je založen na eugenice a genderových předurčeních. Zejména feministkám tak román připravuje vyhlídkovou jízdu peklem.

Domestikace ženy

Všechny zásadní obrazy fungování státu se nám ukazují prostřednictvím dopisů hlavní hrdinky, adresovaných její ztracené sestře. Tato retrospektiva redukovaná na ohledávání zásadních momentů jejich vztahu přitom funguje překvapivě dobře. Sinisalo umí vystavět děj, servíruje čtenáři nejprve zmínky o osobách, událostech nebo rysech popisovaného světa a nechává jej chvíli tápat, aby poté zodpověděla většinu jeho otázek. Využívá přitom i dynamizující texty – odborné články, reklamy nebo říkanky nového Finska.
Finský stát si ukládá pečovat o dobrý život svých občanů, kterému dává obrysy Národní úřad zdraví a opírá jej zejména o rodinné blaho a pověstné teplo domácího krbu – když budou pečovatelsky založené ženy bdít nad domovem a muži budou tohoto pohodlí užívat, pak budou životy žen i mužů dobré a šťastné. Jak toho ale docílit? Namísto emancipace zvolilo Finsko opačný proces a ženu domestikovalo. Existují tak čtyři oficiálně uznaná pohlaví: eloje -femiženy, morloci -neutriženy, maskulové a minusoví muži. Domestikovaná žena – eloj – je krásná, vždy upravená, pečovatelská a žádoucí a existuje pro potěchu a příjemný život maskulů. Nejsme zde příliš vzdáleni Levinovým paničkám, avšak Finsko si na rozdíl od Stepfordu vystačí bez robotických machinací.
Jádro Slunce nabízí základní feministické teze v beletristickém kabátku a je otázka, nakolik bude fungovat pro různé typy čtenářů. Autorka ale, nutno dodat, nepřestává zdůrazňovat konstruovanost celého systému – od časopisu Femislečna pro eloje od šesti let po jejich systémovou pologramotnost. Tvrdé formování charakteru elojí by tak mohlo být zřetelné i zarytým genderovým esencialistům.

Rousseau versus Wollstonecraftová

S otázkou přirozenosti se feministické myšlení potýká od samého počátku. Knihou Johanny Sinisalo tedy zaznívají více než dvě stě let staré problémy a teze: jako by se zde střetával Jean -Jacques Rousseau – který sice ženy nechápal jako hloupější nebo méně schopné, ale jejich výchovu chtěl přesto plánovat právě skrze jejich podřízený vztah k muži a učit je poddajnosti a poslušnosti – a Mary Wollstonecraftová, která upozorňovala na to, že podřízenost mužům křiví charakter žen a že zejména ekonomická závislost na mužích způsobuje snahy jimi manipulovat a nedovoluje věnovat se plně citům, když musí na prvním místě zhodnocovat zejména materiální možnosti života. I eloje Johanny Sinisalo jsou vedeny k bažení po sňatku, k němuž si razí cestu přes plány dalších elojí. V jejich osudu je ovšem, jak autorka ukazuje, mnoho tragična, způsobeného právě aktuálním uspořádáním sil a hodnot.
O finském systému se ale nakonec dovídáme překvapivě málo a po celou dobu narážíme pouze na jeho obecnější rysy; Sinisalo nám nenabízí důkladný pohled na jeho fungovaní, ale spíše útržky jeho historie. Tajemstvím tedy zůstává zahalen jak nejdůležitější finský úřad, tak postavení morloků a minusových mužů. Pravidlům žánru se do značné míry vymyká i samotný závěr knihy. To, co víme, však stále dokáže útočit na naše představy o základních ženských (a lidských) právech. Kniha tak funguje zejména díky pnutí světa příběhu a světa čtenáře. Do jaké míry je ale fikcí? V mnoha případech zde autorka pouze karikuje úkazy našemu světu vlastní a řada událostí v knize mu koneckonců není příliš vzdálena. V Jádru Slunce jsou tyto jevy pouze systematičtější a definitivnější, nejsou záležitostí „pouhé“ kultury, ale oficiální politiky. A právě touto definitivností získávají mnohem děsivější rozměr.

 

Jádro slunce na bux.cz