To nejlepší ze světové literatury

Kat Kaufmann: Superpozice (7.3.2017, art.ihned.cz) „Jaká to je, prosím?“ Jak se dokáže ptát tak mile. Jako by toho už dávno neměl plný zuby, jako bych nebyla poslední host v hluboké noci. „Jo tak. To je...

Celý článek >>>

V bludišti paralelních světů (7.3.2017, Lidové... Románový debut Kat Kaufmannové je příběhem mladé ruské Židovky v Berlíně a také knihou mnoha tváří – tematicky i jazykově. Název Superpozice (ve významu...

Celý článek >>>

Vyšel nový román Harukiho Murakamiho. Má 2000 stran,... Příznivci japonského spisovatele Harukihu Murakamiho, jenž bývá označován za favorita na Nobelovu cenu za literaturu, v pátek oblehli japonská knihkupectví. O...

Celý článek >>>

PRÁVĚ VYCHÁZÍ Han Kang: Vegetariánka (23.2.2017,... Jonghje se jednoho dne probudí z krvavé noční můry a její život se začne dramaticky měnit. Ze všeho nejdřív přestane jíst maso. Ovšem v dravé patriarchální...

Celý článek >>>

Maďarská literární senzace, zahlcená bídou (22.2.2017,... V Maďarsku se stal román Nemajetní uznávaného básníka a esejisty Szilárda Borbélyho literární senzací. Vypráví příběh chudé, částečně židovské venkovské...

Celý článek >>>

Chuck Palahniuk: Mladá generace zkameněla, je plná starých lidí (10.10.2016, rozhlas.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 18-10-2016

0

klub-rvacuKlub rváčů je kniha, která dokázala popsat problémy mužské populace v generaci X. Mladí zaměstnanci korporací měli perspektivní kariéru, peníze utráceli za sériově vyráběný luxusní nábytek, schraňovali majetek, ale hluboko v duši trpěli dlouhodobou prázdnotou. Hlavní postava Klubu rváčů se ze své vlastní krize, ještě prohloubené insomnií, dostane díky antihrdinovi Tyleru Durdenovi a jeho kolektivní terapii násilím.

Přečíst si celý článek + poslechnout rozhovor můžete na www.rozhlas.cz

Klub rváčů na bux.cz

V den krajských voleb do Prahy přiletí spisovatel Palahniuk, ve sněmovně založí Klub rváčů (24.5.2016, art.ihned.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih | 06-06-2016

0

CHUCK_PALAHNIUKBude to velmi symbolické. Americký spisovatel Chuck Palahniuk přiletí na podzim do Česka, aby ve zdejší Poslanecké sněmovně založil Klub rváčů.

Dvacet let poté, co vyšel Palahniukův stejnojmenný román, později zfilmovaný s herci Bradem Pittem a Edwardem Nortonem, autor poprvé navštíví Česko jako host Festivalu spisovatelů Praha. Během 7. až 13. října se představí na samostatném autorském čtení, v panelové diskusi v Senátu moderované ekonomem Tomášem Sedláčkem či během autogramiád.

„Založíme Klub rváčů v Poslanecké sněmovně,“ doufá americký básník a prezident festivalu Michael March, jenž o záštitu požádal místopředsedkyni sněmovny Jaroslavu Jermanovou z hnutí ANO.

Podle jejího asistenta Marka Rejmana je pravděpodobné, že festival záštitu obdrží a jedno autorské čtení pro veřejnost uspořádá přímo ve sněmovně.

Toto symbolické gesto by festivalu umožnilo hledat nový klíč k interpretaci Palahniukova nejslavnějšího románu, kolem kterého koncem 90. let vznikl fanouškovský kult a jehož filmové adaptace se na DVD prodalo přes 13 milionů kopií.

Pokračovat ve čtení článků na www.art.ihned.cz

Díla Chucka Palahniuka na bux.cz

Chuck Palahniuk: Klub rváčů (23.5:2016, art.ihned.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ukázky | 06-06-2016

0

klub rváčůTyler mi sežene místo číšníka a pak mi Tyler vrazí do úst bouchačku a povídá, prvním krokem k životu věčnému je, že se musí umřít. A přitom jsme s Tylerem byli dlouho nejlepší kamarádi. Lidi se mě pořád ptají, jestli znám Tylera Durdena.

Hlaveň se mi tiskne až dozadu do hrdla a Tyler říká: „Vlastně neumřeme.“

Jazykem cítím tlumící dírky, které jsme vyvrtali do hlavně. Při výstřelu z palné zbraně nejvíc hluku nadělají rozpínající se plyny, pak už je tam jenom maličkatý aerodynamický třesk, co vydává projektil, protože letí tak rychle. Takže když chcete vyrobit tlumič, prostě vyvrtáte do hlavně dírky, moc dírek. Pak může plyn unikat a kulku tím zpomalíte pod rychlost zvuku.

Jenže když dírky vyvrtáte špatně, zbraň vám vybuchne a urve ruku.

„Vlastně to není smrt,“ říká Tyler. „Bude z nás legenda. Nezestárneme.“

Odšoupnu si hlaveň jazykem do tváře a povídám, Tylere, ty myslíš upíry.

Pokračovat ve čtení ukázky na www.art.ihned.cz

Klub rváčů na bux.cz

Chuck Palahniuk stvořil v Klubu rváčů umělecké dílo o velké krizi maskulinity, násilí a lásce (23.2.2016, informuji.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 01-03-2016

0

Klub rváčů 2Tato kniha se jednoznačně zapíše mezi stěžejní díla naší doby, tedy z pohledu Chucka doby konzumismu. Je plná násilí, ale primárně o násilí není. Je to jakási alegorie úniku ze všech krizí našeho života. V tomto případě hlavně krize maskulinity.

Pokračovat ve čtení recenze na www.informuji.cz

Klub rváčů na bux.cz

 

Chuck Palahniuk – Tvé překrásné já (Fullmoon)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 19-11-2015

0

FM 55 recenze knihy (odeon)

Chuck Palahniuk – Tvé překrásné já (ego!, 16.10.2015)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 26-10-2015

0

Tvé překrásné jáDívka se ocitá ve spárech miliardáře, jenž na ní začne zkoušet sexuální pomůcky, aby jimi ovládl všechny ženy světa… Autorův nový román se čte jako červená knihovna, ale ve skutečnosti si z ní dělá legraci.

Nejsou-li ty počty nadsazené, na čteních amerického spisovatele Chucka Palahniuka už omdlelo přes sedmdesát lidí. Může za to hlavně jeho dvanáct let stará povídka Střeva, tedy krátké vyprávění o masturbaci, které tento milovník pokleslých žánrů záměrně čte hrobovým hlasem a ve stísněných prostorech, kde posluchač nemá kam uhnout pohledem.

                Ta povídka se nesmí brát vážně, což platí také o Palahniukově česky právě vydaném třináctém románu Tvé překrásné já. Příběh o chudé dívce, na níž si vyšinutý miliardář začne zkoušet sexuální pomůcky, aby ovládl všechny ženy na světě, je Palahniukovou parodií na nedávnou vlnu erotických románů pro ženy v čele s Padesáti odstíny šedi.

                „Zejména v prostřední části knihy, kde miliardář Maxwell na hrdince Penny zkouší všechny myslitelné nástroje k dosažení rozkoše, jsem přísně dbal na to, aby ani jedna věta nikoho nemohla vzrušit. Záměrně jsem všechny pohlavní orgány popisoval odtažitým vědeckým jazykem. Dokonce jsem si vymyslel dvě cysty a pojmenoval jsem je po svých literárních agentech,“ vypráví Palahniuk.

* Četl jste tuhle pasáž i ženám?

                Když mě vydavatel donutí udělat literární čtení k nové knize, nikdy z ní nečtu. Vždycky si bokem napíšu nějakou povídku, a protože literatura je tak těžká věc, spíš se s čtenáři bavíme. Soutěžíme o ceny, pořádáme kvízy. V románu Tvé překrásné já v jednu chvíli létají vzduchem lidské končetiny, tak jsem si nechal vyrobit padesát nafukovacích amputovaných rukou a na čtení jsme si s nimi pinkali jako s balonky.

* Abyste nebyl nudný?

                Když jsem v 90. letech navštěvoval kurzy tvůrčího psaní, učitel nás bral mezi lidi. S tím, co jsme napsali, jsme chodili třeba do sportovních barů, kde lidé koukali na hokej nebo hráli kulečník. Kdo četl nahlas, musel být natolik přesvědčivý, aby je přiměl poslouchat.

* Bez balonků?

                Bez balonků. To byla škola života. Není nic strašlivějšího než poslouchat začínající spisovatele, kteří popisují, jak je někdo sexuálně zneužil, jak si nerozuměli s maminkou, jak jim ublížila první láska. Jsou to pro ně zásadní zážitky, ale popisují je tak mizerně, až je to k smíchu. Dneska takový kurz tvůrčího psaní sám vedu. A protože Tvé překrásné já jsem chtěl napsat co nejmizerněji, učil jsem se od těch nejlepších – tedy od svých studentů.

* To je kruté.

                V kurzu mám teď výhradně ženy a pasáže z téhle knihy jsem jim četl. Ani ty, které by si nějaká feministka mohla vyložit tak, že podle mě ženy ztratí hlavu, pokud jim přinesete rozkoš, nikoho neurazily. Jde o styl. Stačí pár vět a každému musí být jasné, že co je napsané takhle špatně, nemůže být myšlené vážně. Jak ví každý, kdo četl Padesát odstínů šedi.

* To je vtipné, asi už méně pro čtenáře Padesáti odstínů šedi.

                Já si nestřílím z toho, že se někdo může vzrušit nad knihou. Jen jsem si všiml, jak se v literatuře posledního půlstoletí podávají scény o uvědomělých ženách a jak často souvisí se sexem. Příběh o moderní, seberealizované ženě, která ve své kariéře i ve svém osobním životě získá rovnoprávné postavení s muži, typicky začíná scénou, v níž hrdinku nějaká jiná dívka naučí masturbovat. Cesta k politickému uvědomění ženy v literatuře vede přes sex.

* Teď mluvíte o červené knihovně?

                Obecně o knihách pro ženy. Třeba román Ďábel nosí Pradu od Lauren Weisbergerové byl v USA děsně sledovaný. Jde o takzvaný klíčový román, jak se těmhle silně autobiografickým knihám říká. Všichni jsme ho četli s vědomím, že autorka pracovala v módním časopisu Vogue a že ve skutečnosti píše o své šéfredaktorce Anne Wintourové. O to to bylo slastnější.

* Řekl jste slastnější?

                No jo, červenou knihovnu svým způsobem zbožňuji. Četl jsem třeba Holku na hlídání od Emmy McLaughlinové a Nicole Krausové, pak samozřejmě Deník Bridget Jonesové od Helen Fieldingové, to jsou knihy, které stály na začátku boomu levného čtiva pro ženy. A nesmím zapomenout na Báječný svět shopaholiků od Sophie Kinsellové, která se ale ve skutečnosti jmenuje Madeleine Wickhamová.

* Uf…

                Ty knihy jsou jedna jako druhá. Vypravěčka je vždy běloška ve středním věku, jejíž nejlepší kamarádka, typicky Hispánka nebo černoška, je skoro stejně krásná a tak dále.

* A vás to bavilo číst?

                To je silné slovo. Romány zpravidla nečtu, skoro všechny mě nudí. Když už něco, čtu historickou literaturu a hlavně povídky. Jsou krátké, zábavné, autor se víc snaží. Ale když jsem se v Tvém překrásném já rozhodl reprodukovat stereotypy knih pro ženy, musel jsem porozumět žánru. Vlastně to bylo trochu jako v těch sportovních barech. Ze čtení špatné literatury má člověk pokleslé potěšení.

* Dá se říct, že píšete takzvaně vysokou literaturu v nízkém stylu, jak se to kdysi rozlišovalo?

                Fascinují mě literární poklesky, všechny ty knihy, které čtenáře znechutí, vzruší, naštvou. Znáte třeba slash fiction? Děsně zajímavý trend. Autorky, které publikují na internetu. Vyberou si dvojici mužských hrdinů, třeba superhrdiny Batmana s Robinem nebo detektivy Starskyho a Hutche, udělají z nich homosexuály a píší strašně sprosté, explicitní scény.

* To taky čtete?

                Skoro výhradně tenhle žánr píší třicátnice a čtyřicátnice, všechny heterosexuálky. Aby byly přesvědčivé, chodí na internetové chaty homosexuálů a ptají se nás, co všechno ve styku mezi dvěma muži lze. Tyto autorky píší svým způsobem politickou literaturu. Abyste v mužském světě prorazil jako žena, abyste umenšil sílu mužských superhrdinů, uděláte z nich komické citlivé homosexuály.

* Co z toho plyne?

                Ještě jednu odbočku: pro ženskou literaturu byla klíčová sága Jean Auelové, která začala knihou Klan velkého medvěda. Pohledná chytrá blondýnka se v ní ocitá mezi neandertálci a naučí je, jak pozvednout celou civilizaci. A udělá to žena, nikoliv muž. Na to teď ve svém románu přímo narážím. Jestliže všechny tyto knihy vedly k zrovnoprávnění spisovatelky a čtenářky ve světové literatuře, můj román, byť jde o parodii, na ně navazuje. Miliardář a nadšenec do technologií chce ovládnout ženy. A ovládne je právě tím, co ženy v tom svázaném mužském světě tak dlouho nesměly – dopřávat si rozkoš, onanovat.

* Ale to už přece dávno není tabu.

                Tabu ne, ale problém ano, a nejen ženský. Protože jsme neustále vystavováni věcem, které nás vzrušují a uspokojují. Je jedno, jestli jde o internetovou pornografii nebo videohry. Jsme jim vystaveni v nevídané míře a většině z nás poskytují více adrenalinu než cokoliv, co sami zažíváme. To pak zákonitě člověka izoluje.

* Ale videohry má dnes ve sbírkách i Muzeum moderního umění v New Yorku. V seriálu House of Cards hraje videohry americký prezident.

                Takže vidíte, jak úzce politika a sebeuspokojení souvisí. Videohrami, akčními filmy nebo pornografií své mozky stimulujeme – vzrušením, jaké už sami neumíme zažít. Zvykáme si na něco, co v životě není běžné. Stále rychleji si kupujeme a konzumujeme věci, které nám přináší čím dál větší potěšení. Odmyslete si to, co čtu a píšu, a pod tím spatříte velmi staromódního člověka, kterého tohle znepokojuje. Proto mi největší rozkoš v životě neposkytuje to, co si koupím, nýbrž to, co zažívám.

* Kolik času trávíte na síti?

                Co nejvíc se od všeho odpojuji, od počítače, mobilu, televize. Jenom mi ničí představivost a nabízí mi něco, co mě ve finále zničí, na čem si vyvíjím takovou závislost, až se stávám jen dalším konzumentem v celosvětovém řetězci věčného požírání a nakupování. A ničí mě to i profesně, protože jako spisovatel přece nemohu vycházet z toho, co najdu na internetu nebo v televizi. Jestli mě něco inspiruje, jsou to především mé vlastní zážitky. Tajemství, jaká lidé nepíší na sociální sítě, nýbrž si je osobně sdělují.

* Nedávno jste poslal svoji nejznámější knihu Klub rváčů americkým vojákům v Iráku. Proč?

                Když teď šla do kin znovu filmová adaptace, můj vydavatel udělal nové vydání s Bradem Pittem na obálce. A jelikož nerozprodal náklad, nabídl mi, jestli těch asi 2500 neprodaných výtisků nechci odkoupit za 25 centů za kus. Neberte to. Takže jsem je koupil, všechny jsem je podepsal a poslal jsem je vedoucímu odboru pro rekreaci amerických vojáků na zahraničních základnách. A protože na Blízkém východě se k anglické literatuře jen tak nedostanete, vojáci ty knihy začali dávat Iráčanům.

* Jinými slovy si teď Klub rváčů možná čtou příslušníci Islámského státu?

                Je to dost pravděpodobné. Irák teď taky zažívá krizové období, v němž spousta mladých mužů nenachází životní uplatnění… Trochu jsem to s tím Obamovým stahováním vojsk nedomyslel. To mám z toho, že víc nekoukám na televizi.

***

Chuck Palahniuk (53) V 90. letech ho proslavil román Klub rváčů. Jako potomek ukrajinských imigrantů vyrůstal v rozvedené rodině. Jeho dědeček kdysi zastřelil manželku a následně i sám sebe, spisovatelova otce zavraždil v roce 1999 bývalý muž jeho milenky. V dospívání Chuck Palahniuk pracoval v hospicu, v továrně i v kině, teprve po třicítce začal navštěvovat kurzy tvůrčího psaní. Dnes patří k nejznámějším světovým prozaikům. Jeho třináctý román Tvé překrásné já právě vydalo v překladu Richarda Podaného nakladatelství Odeon. Romány zpravidla nečtu, skoro všechny mě nudí. Když už něco, čtu historickou literaturu a hlavně povídky. Jsou krátké, zábavné, autor se víc snaží.

Tvé překrásné já na bux.cz

Recenze: Palahniukova exkurze do rozkoše vůbec není rozkošná (3.10.2015, ceskatelevize.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 12-10-2015

0

Tvé překrásné jáMít orgasmus jistě patří k touze každé ženy. Jak tohoto stavu dosáhnout, aniž tím zatěžuje muže, je východiskem knihy Chucka Palahniuka Tvé překrásné já. Kniha není ale pouze návodem k dokonalému orgasmu, nýbrž především zprávou o stavu západní konzumní společnosti, jež redukovala lásku a city na neosobní dosažení pruduktové rozkoše. Kde jsou ale vlastně hranice našich tužeb?

Jsou čtenáři, pro které je americký spisovatel Chuck Palahniuk (*1962) kultovní. A potom jsou ti další. Pro mnoho z těch, kteří autora objevili podle jeho klíčové knihy Klub rváčů (Fight Club, 1996), jež byla krátce nato zfilmována (1999), zůstává jedním z nejprovokativnějších autorů současnosti.

Poslední novela, Tvé překrásné já (Beautiful You, 2014), jež právě vyšla ve velmi živém českém překladu Richarda Podaného, tento fakt jenom potvrzuje. Pro nezasvěcené může ale být zdrojem mnoha nedorozumění. Jak máme tuto novelu vlastně číst? Jde o cynický výsměch všemu lidskému, nebo o konzervativní kritiku excesů liberalismu?

Pokračovat ve čtení recenze na www.ceskatelevize.cz

Tvé překrásné já na bux.cz

Chuck Palahniuk: Tvé překrásné já (19.9.2015, art.ihned.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ukázky | 21-09-2015

0

Tvé překrásné jáI když došlo k útoku na Penny, soudce se jen díval. Porotci ucouvli. Novináři se na galerii přikrčili. Nikdo v celé soudní síni ji nešel zachraňovat. Soudní zapisovatel dál pečlivě kloval do klávesnice a zaznamenával, co Penny říká: „Pomozte mi někdo! Chce mi ublížit! Zastavte ho, prosím!“ Přičinlivé prsty vyťukaly slovo „Ne!“ Zapisovatel foneticky přepsal táhlé zasténání, zaskučení, výkřik. Nato přišel soupis Pennyiných proseb: jeho prsty vyťukávaly: „Pomoc!“

Vyťukávaly: „Dost!“

Bylo by to jiné, kdyby se v soudní síni nacházely nějaké další ženy, jenže ony se nenacházely. V posledních několika měsících se všechny ženy kamsi vypařily. Veřejný prostor byl prostý žen. Všichni, kdo přihlíželi, jak se Penny vzpírá – soudce, porotci, diváci – byli muži. Tenhle svět byl světem mužů.

Soudní zapisovatel psal: „Prosím!“

Psal: „Prosím, ne! Tady ne!“

Pokračovat ve čtení ukázky z první kapitoly na www.art.ihned.cz

Tvé překrásné já na bux.cz

Jen tak si trochu bouchnout. Ožil kultovní Klub rváčů (2.5.2015, Mladá fronta DNES)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih, Edice Světová knihovna | 04-05-2015

0

klub rváčůV rámci putovní přehlídky Projekt 100 se od 7. května vrací do kin Klub rváčů, protestní symbol divácké generace 90. let.

Nejprve přišel román. Ale ještě před ním zážitek, který Chucka Palahniuka k napsání vedl.
Na víkendovém výletu autora zbili v kempu poté, co si stěžoval na hlučné rádio sousedů. Když v pondělí přišel do práce, nikdo jeho viditelná zranění nekomentoval, slyšel jen povšechné zdvořilostní otázky, jak si užil volna. Palahniuk dospěl k názoru, že společnost před osobní spoluúčastí podvědomě utíká, a na svém zjištění založil Klub rváčů.
Kniha vyšla roku 1996, o tři roky později měl na festivalu v Benátkách premiéru stejnojmenný film režiséra Davida Finchera s Bradem Pittem a Edwardem Nortonem v hlavních rolích. Rozpoutal válku: lidé ho buď zbožňovali, nebo nesnášeli. První srovnávali jeho studii sklonů k násilí s Kubrickovým legendárním Mechanickým pomerančem, druzí v něm viděli čistě efektní sázku na věčné téma rebelů bez příčiny, která může část diváků povzbudit v jejich touze „jen tak si trochu bouchnout“. A skutečně, byť jen dočasně, vzniklo v Americe pár uskupení po vzoru filmové organizace, již proslavil slogan „První pravidlo Klubu rváčů zní: nemluvit o Klubu rváčů.“ Ostatně sám spisovatel v mládí patřil k partě výtržníků.
Co vlastně film vypráví? Nortonův hrdina si léčí vlastní potíže návštěvami pacientů s tvrdší diagnózou, v jejichž utrpení se vyžívá stejně jako dívka v podání Heleny Bonham Carterové, již potká a která se propadne do výbušného vztahu s Pittovým spoluzakladatelem Klubu rváčů. K oběma mužům se hlásí další, vzniká celá síť spolků, které od malých adrenalinových bitek přecházejí v organizovanou teroristickou válku proti systému.

Desátý nejlepší

Projekt devastace a chaosu, jak nazývají svou vizi příštího světa, obléká podstatu anarchismu do moderních obrazů, které ve své době šokovaly: vandalskou krutostí, sexuální otevřeností, věcnou názorností včetně návodu k výrobě bomby, ale hlavně naprosto cynickým odmítáním jakýchkoli hodnot, vydávaným za výraz odporu vůči konzumní společnosti.
Což samozřejmě znělo povědomě divákům v přirozeně buřičském věku, kteří z Klubu rváčů postupem času, zejména po jeho vydání na DVD, učinili kultovní symbol. V kinech se sice hitem nestal, celosvětově Klub rváčů utržil jen sto milionů dolarů, ale zato se o něm hodně mluvilo. Popularitu podpořily i doprovodné okolnosti, od videohry inspirované filmem až po Pittův výrok, že by si nepřál, aby Klub rváčů viděli jeho vlastní rodiče.
Šestnáct let po své premiéře si kontroverzní snímek drží vysokou hodnotící známku kolem 8,9 z možných deseti, kterou na internetu dostal od více než milionu hlasujících diváků. To znamená desátý nejlepší film historie v žebříčku fanoušků, podle nich lepší než Forrest Gump, Matrix či Přelet nad kukaččím hnízdem. Otázkou je, jestli na milovaný Klub rváčů půjdou i do kina.

Klub rváčů na bux.cz

Vtípky z pekla (18.11.2014, Respekt)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 19-11-2014

0

ZatraceniChuck Palahniuk nás podruhé uvádí do života mrtvé teenagerky

Odeslala: Madisonspencerova@ psmrtnyzvot.pkl. Z této adresy se na nás obrací mrtvá a do pekla uvržená třináctiletá Madison v knize Zatracení, druhém díle z plánované trilogie Chucka Palahniuka. Jako její rámec posloužilo slavnému mistrovi v překračování hranic životní dílo Danta Alighieriho Božská komedie. V Prokletí jsme tak s hrdinkou navštívili peklo, v Zatracení přichází na řadu očistec.
Palahniuk je autor vskutku kultovní, ale také autor nadprůměrně plodný. Stále častěji se tak objevují pochyby, zda se z něj nestal rutinér – a po přečtení Zatracení má bohužel i věrný fanoušek pocit, že jde spíš o další variaci prověřených postupů. Jako by měl bodový scénář, v němž si odškrtává tytéž položky: hlavní hrdina outsider nadaný schopností vhledu a vtipného glosování, bizarní sexuální praktiky plus lehce nadhozené téma, o němž „se nemluví“ (zde dětská sexualita), aspoň jednou scénou zvednout čtenáři žaludek, ať je o čem mluvit, kritika mainstreamového života, doplněná ovšem šlehy na adresu nejrůznějších alternativců. To všechno platí i pro příběh o otylé přechytralé Madison, s níž jsme se poprvé seznámili ve chvíli, kdy se probudila v pekelné kobce.

Komu věřit

Spolu s ní jsme poznávali další hříšné mladistvé zavržence z okolních cel, peklo a podrobnosti z Maddynina života na Zemi. Ve shodě s Palahniukovou pověstí se samozřejmě líčení předsmrtného i posmrtného života nehrdinné hrdinky neobešlo bez nechutností, ať jde o pekelné scenerie typu oceán promarněného spermatu nebo líčení sexuálních hrátek s adoptivním bráškou Goranem. Zároveň se však vytrvalá a mazaná Madison v souladu s autorovou láskou k outsiderům stává mocnou personou konkurující přímo Satanovi, jemuž natruc se snaží z pekla udělat lepší místo k životu.
Satan si to nenechá líbit a pokouší se Madison přesvědčit, že je hrdinkou jeho románu Příběh Madison Spencerové a pouze plní jeho vůli. V Prokletí ji opouštíme ve chvíli, kdy je odhodlaná Satanovi dokázat, že není žádná jeho Jana Eyrová. Nejdřív se ale musí zúčastnit vrcholu sezony – Halloweenu. V tento den mohou zatracenci v podobě koledníků obcházet živé; čokoládové tyčinky a jiné dobroty jsou v pekle nejcennějším platidlem. Ale pozor. Kdo se nevrátí do půlnoci, zůstane tu další rok jako neviditelná bludná duše. A přesně v této situaci je Maddy na začátku Zatracení.
Je plná radosti, jak vytrestala bandu nenáviděných anorektických spolužaček ze švýcarské internátní školy, a nastupuje za minutu dvanáct do limuzíny. Auto ovšem nechce nastartovat a z intercomu se ozývá Satanův chechot. Podle jeho knihy teď Madison nezbývá než zůstat a spustit „konec času“, jak si to přeje její stvořitel. Naštěstí spolu s ní uvízla ve světě živých i kabelka kamarádky Babety s palmtopem. Madison tedy může přijímat rady od pekelných kamarádů a zároveň nás informovat o svém putování „očistcem“ – především o 21. prosinci, kterýžto den si Satan zvolil, aby za Maddyniny asistence uvrhl nevinné duše do plamenů pekelných. Nebo pro ni tento výdobytek techniky nastražil sám Satan? A komu může Madison věřit?

Jak být teenagerkou

Palahniuk měl v devadesátých letech to štěstí, že hned první publikovaný román Klub rváčů z něj udělal jednu z největších hvězd americké literatury. Dokázal přesně vystihnout existenciální krizi mladých mužů tzv. generace X – mužů vychovávaných převážně bez přítomnosti otce, žijících v neosobních velkoměstech, pracujících jako zaměnitelná „kolečka“ v nadnárodních korporacích. Hrdinové knihy se z této odosobněnosti pokoušejí zachránit vyhledáváním extrémních zážitků; překračováním norem, násilným narušováním hladkého povrchu reality i vlastních pěstěných těl. Následující novely pak posílily Palahniukovu pozici autora s typickým a nezaměnitelným stylem, autora pracujícího s nejrůznějšími tabu současné společnosti. Ale také sběratele kuriozit
a bizarností i člověka se smyslem pro cynický a temný humor.
Toho se nám dostává i v Zatracení. Ale zároveň přicházejí zmíněné problémy s prodléváním ve známých literárních krajinách. Navíc se tu ještě zesilují potíže s volbou hrdinky. Když Maddy píše o Ctrl+Alt+Hašteření prarodičů nebo čtenáři hlásí, že je totálně Ctrl+Alt+Zhnusená, namísto obdivu k brilantnímu stylu se dostaví spíš pocit, že to působí křečovitě. Spisovateli se nedaří vystihnout třináctiletou holku, byť holku nadprůměrně chytrou, divnou a cynickou. Její promluvy působí spíš jako promluvy autora – cynického, divného a nadprůměrně chytrého padesátníka. Některé zahraniční kritiky to interpretují jako důkaz Palahniukovy mizogynie, spíš ale jde o autorský limit člověka, jenž sice používá moderní média, ale nedokáže se vžít do způsobu, jakým dnešní teenageři vnímají realitu, ani do jejich klipovitého, smajlíkovitého a do nekonečna na něco odkazujícího stylu komunikace.
Ale nejen to. V Prokletí jste se mohli bavit nad nelítostně vtipnými popisy Madisoniných celebritních, liberálních, ekologicky uvědomělých, ale prázdných rodičů. Kdo se v bulváru proklikal příhodami Brada a Angeliny, bylo mu jasné, že tady to Palahniuk vystihl dokonale. V Zatracení však sledujeme snadnost, s níž Maddynini rodiče obracejí svět na nové náboženství nazvané buranismus, spíše s pocitem, že Palahniuk zcela nepochopil roli celebrit a způsob, jakým vyplňují duchovní vakuum moderního člověka. Jsou sice zdánlivě všemocné, ale lidstvo je nechce následovat v tom, jak nadšeně hledět vstříc posmrtnému životu. Dokonalá a zdánlivě věčná krása celebrit naopak dává uvěřit v zázračnost zdravého životního stylu a nesmrtelnost už tady na zemi.
Palahniuk nás sice stále zásobuje „výstřiky“ své fantazie a s marnotratností vrší nápady, které by mnohým stačily na několik knih. Ostatně i schopnost zvednout žaludek svědčí o talentu, díky němuž se čtenář ocitá v kůži aktérů. Pořád je schopný inspirovat nás k přemýšlení, přivést na cestu k nejbolavějším a nejtemnějším částem sebe samých. Bohužel je tato schopnost oslabována těkavým stylem a vršením vtípků. Věci vážné i nevážné jsou naťuknuty a už zase pádíme dál. V tomhle jakoby paradoxně nynější komunikaci docela vystihl.
Kdo je milovníkem Palahniukova stylu a stačí mu prodlévat v jeho světě, může ho Zatracení uspokojit. Kdo čeká přesnou, vtipnou a neúprosnou diagnózu dnešní doby nebo – nedej Satan – vykročení novým směrem, bude Ctrl+Alt+Zklamán.


Autor čtenáře stále zásobu je výstřiky fantazie .

 

Zatraceni na bux.cz