To nejlepší ze světové literatury

Kat Kaufmann: Superpozice (7.3.2017, art.ihned.cz) „Jaká to je, prosím?“ Jak se dokáže ptát tak mile. Jako by toho už dávno neměl plný zuby, jako bych nebyla poslední host v hluboké noci. „Jo tak. To je...

Celý článek >>>

V bludišti paralelních světů (7.3.2017, Lidové... Románový debut Kat Kaufmannové je příběhem mladé ruské Židovky v Berlíně a také knihou mnoha tváří – tematicky i jazykově. Název Superpozice (ve významu...

Celý článek >>>

Vyšel nový román Harukiho Murakamiho. Má 2000 stran,... Příznivci japonského spisovatele Harukihu Murakamiho, jenž bývá označován za favorita na Nobelovu cenu za literaturu, v pátek oblehli japonská knihkupectví. O...

Celý článek >>>

PRÁVĚ VYCHÁZÍ Han Kang: Vegetariánka (23.2.2017,... Jonghje se jednoho dne probudí z krvavé noční můry a její život se začne dramaticky měnit. Ze všeho nejdřív přestane jíst maso. Ovšem v dravé patriarchální...

Celý článek >>>

Maďarská literární senzace, zahlcená bídou (22.2.2017,... V Maďarsku se stal román Nemajetní uznávaného básníka a esejisty Szilárda Borbélyho literární senzací. Vypráví příběh chudé, částečně židovské venkovské...

Celý článek >>>

Vyšel nový román Harukiho Murakamiho. Má 2000 stran, jeho hrdina po rozvodu utíká do hor (25.2.2017, art.ihned.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih | 09-03-2017

0

Příznivci japonského spisovatele Harukihu Murakamiho, jenž bývá označován za favorita na Nobelovu cenu za literaturu, v pátek oblehli japonská knihkupectví.

O půlnoci místního času se zde začal prodávat Murakamiho nejnovější román Kišidančo Goroši. Jeho název se do angličtiny zatím překládá jako Killing Commendatore, v češtině by mohl znít Zabít komtura.

Podle agentury AFP má román dva díly, které dohromady čítají 2000 stran. Nakladatelství Šinčóša očekává mimořádný zájem, na pulty poslalo 1,3 milionu výtisků. „Je to delší román než Kafka na pobřeží, ale kratší než 1Q84,“ avizoval podle svého agenta spisovatel, když nedávno přebíral knižní cenu v Dánsku.

Japonská veřejnoprávní televize NHK dvě hodiny před vydáním románu odvysílala dvouhodinový speciál o „fenoménu Murakami“. Autor, který se vyhýbá rozhovorům i focení a přísně střeží své soukromí, se ke knize jinak jako obvykle blíže nevyjádřil.

„Autor chce, abychom knihu objevili bez jakékoliv předchozí znalosti děje. Proto jsme se rozhodli před vydáním nic neříkat. I k rukopisu se dostalo minimum lidí,“ uvedl mluvčí nakladatelství Šinčóša.

Pokračovat ve čtení článku na www.art.ihned.cz

Haruki Murakami a jeho díla na www.knizniklub.cz

Murakami skládá poctu Richardu Wagnerovi (18.11.2016, Právo)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 21-11-2016

0

006_bigVe třetí, v Česku a dalších zemích Evropy samostatně vydané povídkové knize Útok na pekárnu, která je jinak součástí širší prózy Televizní lidé, skládá japonský spisovatel Haruki Murakami poctu Richardu Wagnerovi. V jeho pojetí totiž tóny Wagnerovy hudby zabraňují páchání násilí a mění lidské osudy.

Kniha v sobě snoubí dva povídkové texty. Oběma provází muž, kterého sužuje nezvladatelný hlad. První text je jakýmsi fragmentem, mihnutím se v okamžiku, kdy se svým komplicem čelí hladu tak strašlivému, že nemohou jinak než s rozhodnutím vraždit přepadnout pekárnu. Do lehce apokalyptické atmosféry Murakami vnáší morální aspekt, v němž postavy trvají na své zločinecké dráze a odmítají milodary majitele pekárny. Právě Wagnerova hudba se stane motivem, který zaručí pekaři život i ukojení hladu lupičů.

Druhý text je vzpomínkou na onu loupežnou událost, zamženou a dávno zapomenutou, kterou oživí další nezvladatelný atak hladu, tentokrát spojený s počátkem manželství. I tento noční hlad, při kterém je hrdinovi komplicem jeho žena, končí přepadením, tentokrát restaurace McDonald’s.

I v této knize Murakami flirtuje s pro něj příznačným žánrem magického realismu. Do poměrně strohých, věcně vyprávěných, zoufalostí čpících pasáží infiltruje snové pasáže, hrdinovy vidiny, v nichž se ocitá na lodi kdesi uprostřed oceánu.

Útok na pekárnu nespadá k Murakamiho propracovaným románům s do detailu promyšlenou psychologií postav. Jde o útržkovité texty, zanechávající na čtenáři svíravý dojem. V knize je stejnou měrou důležitý text jako i ilustrace.

Tvrzení, že jde více o umělecký počin v jeho komplexnosti, potvrzuje i fakt, že kniha je vyvedena v neobvyklé typografii za použití zeleného písma.

Haruki Murakami: Útok na pekárnu Odeon, překlad Tomáš Jurkovič, 80 stran, 249 Kč

Hodnocení 80 %

Autor recenze: Lucie Zelinková

 

Útok na pekárnu na bux.cz

Murakamiho Hon na ovci je konečně v češtině. Ukazuje absurdní putování za mystickým zvířetem (23.5.2016, informuji.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 13-06-2016

0

Hon na ovciKniha Hon na ovci vyšla již v osmdesátých letech minulého století. Její český překlad přichází na pulty knihkupectví ale až nyní. Haruki Murakami v ní popisuje příběh vyhořelého bezejmenného hrdiny, který se vydává na svou absurdní cestu, během níž má najít tajuplnou ovci s hvězdou na vlně.

Ač se jedná o jednu z prvních knih japonského autora, hrdina, prostřednictvím kterého děj sledujeme, je zcela typickou postavou jeho příběhů. Jedná se o muže ve středních letech, který má za sebou těžké životní ztráty, žije si svým běžným velkoměstským životem a prožívá velmi často pocity osamění. Nenaplňuje ho ani jeho práce v malé reklamní agentuře, kterou založil spolu se svým parťákem, jenž však holduje alkoholu více, než je zdrávo.

Pokračovat ve čtení článku na www.informuji.cz

Hon na ovci na bux.cz

Únik do soukromých světů (2.5.2016, Právo)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 07-05-2016

0

Hon na ovciVYŠLA KNIHA HON NA OVCI JAPONSKÉHO SPISOVATELE HARUKIHO MURAKAMIHO:

„Číst knihy Harukiho Murakamiho je jako prožívat cizí sen,“ poznamenal trefně jeden z uživatelů databáze Goodreads. com ve svém hodnocení románu Hon na ovci. Tato v pořadí třetí kniha slavného japonského autora vychází čtyřiatřicet let po svém původním vydání také v češtině.

Román lze vnímat jako jakýsi úvod k poetice Murakamiho pozdějších děl, jakými jsou například Konec světa & Hard-boiled Wonderland nebo Sputnik, má láska. Už v něm se objevuje téma vnitřního exilu, který hlavní postava (v tomto případě dočasně) volí poté, kdy svět, který doposud znala, získá nové, matoucí rozměry.
V případě bezejmenného hrdiny z Honu na ovci odstartuje proces útěku do sebe sama zvláštní prosba. Jeho dávný přítel ho požádá, aby v pojišťovacím časopise otiskl fotografii ovce. Nedlouho poté hrdinu kontaktuje zmocněnec vlivného japonského byznysmena a chce, aby ovci vypátral. Pro jeho šéfa je životně důležitá. Hrdina tak putuje na ostrov Hokkaidó, na němž se roztáčí spirála podivných událostí, ze které není možné uniknout.

Proces poznávání a vyrovnávání se

Murakamiho překladatel Tomáš Jurkovič v doslovu píše, že cestu do nitra ostrova lze vnímat jako proces poznávání a vyrovnávání se s temnou kapitolou japonské minulosti, konkrétně pak s obdobím divokého kolonialismu 19. století, který vyústil až v konflikt druhé světové války.
V tomto ohledu Hon na ovci připomíná román Srdce temnoty Josepha Conrada, na který Murakami několikrát naráží. Japonský autor však na rozdíl od Conrada nelíčí šílenství očima vnějšího pozorovatele, ale nechá nahlédnout do hrdinovy psychiky napřímo.
Ten klesá do jejích temnějších, kalnějších vod lehce, přirozeně a jeho vnímání světa se proměňuje pozvolna. Jen v tomto stavu jakéhosi rozšířeného vědomí totiž může pochopit, co vlastně ona tajemná ovce znamená a proč je tak důležitá. Ze snahy vypátrat zvíře se pak stává zápas o to, jak se neztratit v nově otevřených dimenzích. Pokud se někdy s nadsázkou říká, že někteří spisovatelé píšou stále dokola jednu a tutéž knihu, u Murakamiho se dá mluvit o opakujícím se ústředním charakteru – zdánlivě letargickém mladém muži, který toho od života mnoho nečeká, a pokud tomu bylo někdy jinak, tak už si na to nevzpomíná. Na takový typ hlavní postavy narazí čtenář třeba již ve zmíněné knize Sputnik, má láska, ale také v Norském dřevě nebo Na jih od hranic, na západ od slunce.
Hrdinové, kteří se podobně jako sám spisovatel narodili těsně po druhé světové válce, jsou generací, jež se vymezuje vůči chybám svých rodičů a zároveň si připouští, byť neochotně, vědomí jakési národní historické viny. Její členové na ni reagují především tím, že se po studentských bouřích v šedesátých letech uzavírají do svých odpolitizovaných soukromých světů.
Hon na ovci je v tomto ohledu, na rozdíl od jiných Murakamiho knih, ke své hlavní postavě vstřícnější. Její závěrečné symbolické gesto můžeme číst jako snahu o vykoupení hříchů předků.
Doposud pasivní hrdina se po přechodné bolestné fázi balancování na hraně psychického zdraví stává velmi aktivním, připraveným nést zodpovědnost za sebe i za druhé.
V tomto ohledu se jedná o překvapivě smířlivou knihu a skvělý, originálně pojatý vhled do uvažování příslušníků japonské poválečné generace.

***

Ze snahy vypátrat tajemné zvíře se pak stává zápas o to, jak se neztratit v nově otevřených dimenzích

Haruki Murakami: Hon na ovci Odeon, překlad Tomáš Jurkovič, 400 stran, 379 korun

Hodnocení 70 %

 

Hon na ovci na bux.cz

ZA OVCÍ JAKO SAMURAJ (27.4.2016, Hospodářské noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 07-05-2016

0

Hon na ovciSPISOVATELI MURAKAMIMU ČESKY VYŠLA DALŠÍ PRÓZA. V HONU NA OVCI MÁ I KOUŘENÍ CIGARETY SÍLU VÝBUCHU.

Haruki Murakami naučil dnešní Japonce znovu číst i něco jiného než komiksy a euroamerický svět přiměl přemýšlet o tom, jestli by Nobelova cena za literaturu neměla skončit potřetí v historii v ostrovní zemi na východě. Oblibě japonského spisovatele, který západním stylem píše o východních problémech, propadli i čeští čtenáři.
Román Hon na ovci, jehož český překlad právě vychází, sice Murakami napsal už v roce 1982, tedy čtyři roky před globálním bestsellerem Norské dřevo, nabízí v něm ale všechno, co si čtenáři mezitím zamilovali: fascinující zápletku s fantaskními a symbolistními motivy, osudové vztahy a také slastně bolavý smutek nad nepochopitelností života.
Vypravěč příběhu, ve kterém nikdo nemá jméno, zato se odehrává v přesně odpočítávaných sedmdesátých letech, je nastávající třicátník a spolumajitel malé mediální firmy. Ta je jeho jediným životním úspěchem. Žena se s ním po čtyřech letech bezdětného a nevzrušivého manželství rozvedla. Jeho jediný přítel, spolužák, s nímž založil firmu, se mění v alkoholika. A on sám je předčasným starcem. Jako by jej nadbytek peněz, nuda a chybějící ambice přivedly do stavu nihilismu a poněkud samolibého sebepodceňování.
Murakami si s asijskou lehkostí nedělá hlavu s žánrem svého příběhu. Co zpočátku vypadá jako existenciální vzpomínání nebo hořká love story – vypravěč se dozvěděl o smrti své první dívky – se brzy podobá detektivce a končí jako thriller.
Napínavé pasáže však Murakami stále zpomaluje všedními popisy. Výčtem cigaret, které postavy vykouřily (všichni a všude kouří), počtem vypitých sklenic whisky nebo hroznového džusu včetně poznámky, že při snídani hučel větrák, nebo popisem toho, co se dělo za oknem hotelového pokoje při celodenním čekání na telefonát. Murakami je skvělý pozorovatel a přesně dávkované banality jsou stejně obrazotvorné jako dobrá hudba ve filmu.
I když spisovatel místo japonských reálií „prodává“ spíš lásku k západní literatuře a hudbě, i tak ožívá obrázek tamních sedmdesátých let. V popisech města, které zasypává mořské břehy, aby na nich mohlo postavit nové věžáky a v nich zřídit další kanceláře. V líčení žen, jež jsou krásné, emancipované a citově závislé na nedovtipných mužích. I v poloprázdných barech, které ztratily šťávu a v nichž už nikdo nepouští jukebox a netlachá o knížkách – jak si to vypravěč i stejně starý autor pamatuje z let šedesátých.
Pozvolné, zadumané tempo románu se prudce zrychlí, když protagonistu vyhledá uhlazený mafián a učiní mu bizarní nabídku: buď do měsíce vypátrá jednu horskou ovci (již na ilustrační fotografii nechal hrdina náhodně otisknout v jistém reklamním časopise), nebo jeho firma zkrachuje.
Vypravěč se na cestu samozřejmě vydá, i když ne kvůli výhrůžkám nebo odměně, ale kvůli kamarádovi, který je už pár let nezvěstný a jen dvakrát o sobě dal vědět dopisem. To on pořídil a vložil do obálky fotografii s ovcí, která má, jak se ukáže, nadpřirozené schopnosti.
Na cestu vyráží se svou novou přítelkyní, jež je obdařena intuicí a nádhernýma ušima. Ta mu v pátrání náramně pomůže, těsně před cílem však zaplatí za obětavost ztrátou výjimečnosti. Z opuštěné horské chaty, na kterou se snáší první sníh, plačky odchází. Vypravěč musí před rozuzlením ovčí záhady protrpět deset dnů samoty. Jako samuraj, který před čajovým obřadem podstupuje odzbrojení a očištění mysli – dokonce se odnaučí kouřit.
Poslední, hororově psané stránky spolehlivě přilepí čtenáře k židli. Po dramatickém finále, kde nechybí ani výbuch, hrdina končí se svým dřívějším apatickým životem a ten pocit sebeobnovení je krásně nakažlivý.

Hon na ovci na bux.cz

ZA OVCÍ JAKO SAMURAJ (27.4.2016, Hospodářské noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 29-04-2016

0

SPISOVATELI MURAKAMIMU ČESKY VYŠLA DALŠÍ PRÓZA. V HONU NA OVCI MÁ I KOUŘENÍ CIGARETY SÍLU VÝBUCHU.

Haruki Murakami naučil dnešní Japonce znovu číst i něco jiného než komiksy a euroamerický svět přiměl přemýšlet o tom, jestli by Nobelova cena za literaturu neměla skončit potřetí v historii v ostrovní zemi na východě. Oblibě japonského spisovatele, který západním stylem píše o východních problémech, propadli i čeští čtenáři.
Román Hon na ovci, jehož český překlad právě vychází, sice Murakami napsal už v roce 1982, tedy čtyři roky před globálním bestsellerem Norské dřevo, nabízí v něm ale všechno, co si čtenáři mezitím zamilovali: fascinující zápletku s fantaskními a symbolistními motivy, osudové vztahy a také slastně bolavý smutek nad nepochopitelností života.
Vypravěč příběhu, ve kterém nikdo nemá jméno, zato se odehrává v přesně odpočítávaných sedmdesátých letech, je nastávající třicátník a spolumajitel malé mediální firmy. Ta je jeho jediným životním úspěchem. Žena se s ním po čtyřech letech bezdětného a nevzrušivého manželství rozvedla. Jeho jediný přítel, spolužák, s nímž založil firmu, se mění v alkoholika. A on sám je předčasným starcem. Jako by jej nadbytek peněz, nuda a chybějící ambice přivedly do stavu nihilismu a poněkud samolibého sebepodceňování.
Murakami si s asijskou lehkostí nedělá hlavu s žánrem svého příběhu. Co zpočátku vypadá jako existenciální vzpomínání nebo hořká love story – vypravěč se dozvěděl o smrti své první dívky – se brzy podobá detektivce a končí jako thriller.
Napínavé pasáže však Murakami stále zpomaluje všedními popisy. Výčtem cigaret, které postavy vykouřily (všichni a všude kouří), počtem vypitých sklenic whisky nebo hroznového džusu včetně poznámky, že při snídani hučel větrák, nebo popisem toho, co se dělo za oknem hotelového pokoje při celodenním čekání na telefonát. Murakami je skvělý pozorovatel a přesně dávkované banality jsou stejně obrazotvorné jako dobrá hudba ve filmu.
I když spisovatel místo japonských reálií „prodává“ spíš lásku k západní literatuře a hudbě, i tak ožívá obrázek tamních sedmdesátých let. V popisech města, které zasypává mořské břehy, aby na nich mohlo postavit nové věžáky a v nich zřídit další kanceláře. V líčení žen, jež jsou krásné, emancipované a citově závislé na nedovtipných mužích. I v poloprázdných barech, které ztratily šťávu a v nichž už nikdo nepouští jukebox a netlachá o knížkách – jak si to vypravěč i stejně starý autor pamatuje z let šedesátých.
Pozvolné, zadumané tempo románu se prudce zrychlí, když protagonistu vyhledá uhlazený mafián a učiní mu bizarní nabídku: buď do měsíce vypátrá jednu horskou ovci (již na ilustrační fotografii nechal hrdina náhodně otisknout v jistém reklamním časopise), nebo jeho firma zkrachuje.
Vypravěč se na cestu samozřejmě vydá, i když ne kvůli výhrůžkám nebo odměně, ale kvůli kamarádovi, který je už pár let nezvěstný a jen dvakrát o sobě dal vědět dopisem. To on pořídil a vložil do obálky fotografii s ovcí, která má, jak se ukáže, nadpřirozené schopnosti.
Na cestu vyráží se svou novou přítelkyní, jež je obdařena intuicí a nádhernýma ušima. Ta mu v pátrání náramně pomůže, těsně před cílem však zaplatí za obětavost ztrátou výjimečnosti. Z opuštěné horské chaty, na kterou se snáší první sníh, plačky odchází. Vypravěč musí před rozuzlením ovčí záhady protrpět deset dnů samoty. Jako samuraj, který před čajovým obřadem podstupuje odzbrojení a očištění mysli – dokonce se odnaučí kouřit.
Poslední, hororově psané stránky spolehlivě přilepí čtenáře k židli. Po dramatickém finále, kde nechybí ani výbuch, hrdina končí se svým dřívějším apatickým životem a ten pocit sebeobnovení je krásně nakažlivý.

Hon na ovci na bux.cz

V Murakamiho podání pobaví i ovce (25.4.2016, Mladá fronta DNES)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 29-04-2016

0

Hon na ovciMurakamiho kniha Hon na ovci, ve které hlavní hrdina pátrá po tajemném zvířeti, se dá číst jako detektivka bez zločinu či milostný román bez lásky.

Hlavního hrdinu románu Harukiho Murakamiho Hon na ovci si jde jen těžko představit. Samozřejmě, víme, že je to životem znavený skorotřicátník, pracovník nevýznamné reklamní agentury. Že se oženil a rozvedl, aniž pořádně věděl proč. A že má přítelkyni, na které ho fascinuje určitý tělesný detail. Motivy jeho úvah a konání – to zůstává zahaleno střídmým, čirým vypravěčským stylem.
Hlavní hrdina přitom příběh sám vypráví. Čtenář se dívá jeho očima – pohledem bez osobního angažmá. Ani tehdy, když vypravěče osloví tajemný tajemník mocného muže v pozadí, se klidná hladina nerozvlní. Mladý muž si nezúčastněně vyslechne mafiánské výhrůžky a uvolí se, že podnikne pátrání po tajemné ovci. Objevila se na snímku, který náhodně vyfotil jeho dávný kamarád. Se svou přítelkyní vyráží vstříc pastvinám, přírodě a ovčímu tajemství.

Přízrak, jenž opanuje nitra lidí

Vybrat si jako mysterium ovci je zvláštní a vtipné zároveň. Zvíře představuje v příběhu něco docela absurdního – zvlášť to, po kterém hrdina pátrá. Je to jakýsi přízrak, který postupně opanovává nitra lidí. Hon na ovci tak nabízí porci mysteria.
Díky Murakamiho vypravěčskému stylu kniha ale neupadá do moderních mýtů pro dospělé, jakýchsi odvarů ze šamanských obyčejů přírodních národů. Autor totiž vypráví, jako by psal detektivní román. Jeho styl je přirovnáván k Chandlerovi a platí to. Jen si místo drsného Marlowa představte muže, který dobrodružství prožívá v Japonsku poté, co nezúčastněně proplul japonskou obdobou revolty šedesátých let.
Sám Murakami řekl v jednom rozhovoru, že má rád Chandlera stejně jako Dostojevského a že jeho představa ideální knihy je spojit jejich dva styly dohromady.
Zápletka s ovcí je záhadná, poněkud vtipná a jistě i ironická. Mezi jinými Murakamiho literárními láskami se totiž uvádí Kurt Vonnegut a Richard Brautigan. Haruki Murakami zjevně aplikoval své vzory na japonskou realitu a vytvořil tak originální koktejl.
Murakami se původně živil jako majitel jazzového klubu a první román napsal z náhlého popudu v devětadvaceti letech, po nocích po práci.
Uspěl s ním, získal cenu pro literární debut a jeho třetí román Hon na ovci, který v Česku nyní vydal Euromedia Group – Odeon, znamenal opravdový průlom. Autor ho pokládá za začátek svého stylu.

Autorovo dvojče

Murakami je dnes světový romanopisec s miliony prodaných výtisků v překladech do více než padesáti jazyků. Jde o zřejmě nejpopulárnějšího a nejčtenějšího japonského autora své generace. Jeho rutinní autorský den se podobá spíše dnu vrcholového sportovce, však je Murakami vedle jazzu také milovníkem maratonů. Vstává ve čtyři hodiny ráno, pět až šest hodin pracuje, pak uběhne deset kilometrů, případně uplave kilometr a půl nebo obojí a v devět večer jde spát. Den co den. Hlavního hrdinu svých knih přitom chápe jako určitou podobu svého já. Jako by to bylo jeho dvojče, které kdysi unesli – jako by s ním sdílel stejnou DNA, měl ale jiný osud, říká Murakami.
Jeho hrdina dělá přitom v Honu na ovci všechno jiné, než že by odhalil své ledví. Osobněji se jeví jeho přítelkyně, díky svému přitažlivému tělesnému detailu. Oba se nicméně poddávají snu svého ovčího putování. Hon na ovci se dá číst jako detektivka bez zločinu a bez vyšetřovatele, milostný román bez lásky, duchovní román, kde ducha představuje ovce. Případně jako kniha o osobním vývoji, i když hlavní hrdina je na začátku stejně zmatený a odtažitý jako na konci.
Murakami možná svým úsečným, chladným a vtipným stylem vychází vstříc řadě čtenářů. Nechává totiž v textu dost prostoru, aby si ho mohli doplnit svým očekáváním a představami. A ve srovnání s vnitřním světem jeho hlavního hrdiny si v podstatě každý může připadat, jak bohatý vede citový život. To vše s náznaky lehce podvratného humoru, který napovídá, že nic se nemá brát tak úplně vážně.

Hon na ovci Haruki Murakami

70 %

Autor recenze: Marek Toman

Hon na ovci na bux.cz

Recenze: Hon na ovci je Murakamiho pátrání po dokonalém příběhu (21.4.2016, magazin.aktualne.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 24-04-2016

0

hon na ovciRomán Hon na ovci z roku 1982 vychází v překladu do češtiny po vydání Murakamiho hlavních beletristických textů. “Murakami zde rozvíjí svůj smysl pro koncepční a vrcholně strukturované vyprávění, jehož vrstvy a roviny do sebe v určitý okamžik bezchybně zapadnou,“ píše v recenzi Jarmila Křenková.

Raná tvorba Haruki Murakamiho u nás dosud nebyla zmapována. Hon na ovci (japonsky 1982) vychází v příhodnou dobu – po vydání všech jeho zásadních beletristických textů. Jde v pravém smyslu o román iniciační; kromě toho, že je prvním, o kterém sám Murakami tvrdí, že v něm našel svůj hlas, slouží také jako zajímavá ukázka geneze unikátního autorského stylu, který nejlépe vystihuje výrok jedné z Murakamiho postav: „Čistě jen čaj, bez cukru, bez citrónu, bez mléka.“

Pokračovat ve čtení recenze na www.magazin.aktualne.cz

Hon na ovci na bux.cz

Haruki Murakami: Hon na ovci (25.2.2016, Tvar)

Přidal: Odeon | V kategorii Ukázky | 01-03-2016

0

Hon na ovciAnonymní vypravěč a hlavní hrdina románu Hon na ovci žije poklidně v Tokiu a spoluvlastní malou reklamní agenturu. Život mu pomalu míjí pod rukama a on toho od něj už ani moc nečeká. Stačí však, aby jejich firma otiskla v reklamním letáku nevinnou fotografii krajinky s ovcemi, a hrdina se ocitá na nechtěné iniciační pouti kamsi do „srdce temnoty“ současného Japonska, zapletený do složité sítě intrik, bizarností a temné historie, která ovlivňuje i jeho vlastní dobu. Nečekaně ho vyhledá jistá organizace s vazbou na nejvyšší politické kruhy a on pod pohrůžkou násilí putuje nedobrovolně na Hokkaidó, do nejzapadlejších japonských končin, aby tam za každou cenu našel tajemnou ovci s hvězdou na hřbetě… -jj5. Auto a jeho šofér – díl první

To auto, co pro mě poslali, přijelo navlas ve čtyři, přesně jak avizoval chlápek. Bylo pinktlich jak kukačkové hodiny. Z hluboké propasti spánku, v níž jsem se zrovna nalézal, mě vytáhla naše kancelářská slečna. V rychlosti jsem si na toaletě umyl obličej, ospalost ze mě však ne a ne spadnout. Cestou výtahem do přízemí jsem zíval celkem třikrát. Každé z těch zívnutí působilo jako nějaké naléhavé upozornění, upozorňujícím i upozorňovaným jsem ale v každém případě byl jenom já.
Bourák to byl jak slon a vznášel se nám před vchodem na asfaltu ulice jako ponorka na vlnách oceánu. Bylo to fáro tak velké, že by se mu pod kapotou mohla zabydlet nějaká skromnější rodinka. Okenní skla mělo temně modrá a nebylo skrz ně vidět dovnitř. Karosérii pokrýval doslova a do písmene skvělý černý lak a od nárazníků po puklice na kolech byste se nedopátrali jediného smítka.
Vedle vozu stál v pozoru šofér středních let v běloskvoucí košili a oranžové kravatě. Pravý a nefalšovaný šofér. Když jsem se přiblížil, beze slova mi otevřel dveře, přesvědčil se, že jsem se řádně usadil na sedadle, a pak je zase zavřel. Načež se sám usadil na šoférském sedadle a zavřel dveře i u sebe. Nic z toho nenadělalo větší rámus než vynést na stůl kartu z fungl nového balíčku. V porovnání s mým patnáctiletým volkswagenem broukem, kterého mi za úplatu přenechal parťák, bylo v tomhle autě takové ticho, jako bych seděl se špunty v uších na dně jezera.
I vnitřní zařízení vozu bylo impozantní. Jak už to u autodoplňků většinou bývá, nemohla ani tady být řeč o nějakém vkusu, stejně ale výraz impozantní bez debaty seděl. Uprostřed širokánského zadního sedadla byl zabudovaný tlačítkový telefon ve velmi elegantním provedení, který hned vedle doplňovala stříbrná souprava se zapalovačem, popelníkem a cigaretovým pouzdrem. V zádech sedadla pro řidiče byl k dispozici výklopný skládací psací stůl s poličkou, u kterého jste mohli buď něco sepisovat, nebo si třeba dát něco menšího k snědku. Proud vzduchu z klimatizace byl tichý a nevtíravý, koberec natažený na podlaze vozu byl měkký.
Ani jsem to nestačil zaregistrovat, a už jsme jeli. Bylo to jako klouzat po hladině jezírka rtuti nalité do lavoru. Zkusil jsem odhadnout, kolikpak asi na tohle auto muselo prasknout peněz, nikam jsem ale nedospěl. Všecko tu leželo zcela mimo rámec schopností mé imaginace.
„Budete si přát hudbu, pane?“ ozval se šofér.
„Neměl byste tam něco… ehm… uspávacího?“ „Samozřejmě, pane.“ Našel po hmatu pod sedadlem příslušnou kazetu, stiskl vypínač na palubní desce. Odněkud z šikovně ukrytých repráků začalo tiše hrát sólo pro violoncello. Skladbě ani zvuku se nedalo vytknout ani ň.
„To vždycky jezdíte pro návštěvníky tímhle vozem?“ otázal jsem se.
„Ovšem,“ odpověděl opatrně šofér. „V poslední době pokaždé.“ „Hmmmm,“ podivil jsem se.
„Abyste rozuměl, tohle byl původně osobní vůz pana profesora,“ dodal zanedlouho šofér. Byl zřejmě mnohem společenštější, než se zdál. „Od letošního jara mu ale nějak není dobře a od té doby nevychází, auto ovšem na druhou stranu není možné nechat zahálet. Jak asi jistě víte, autům neprospívá, když se s nimi pravidelně nejezdí.“
„Jistě,“ řekl jsem já. Profesorův stav tedy zřejmě nebyl zase až takové tajemství. Vyndal jsem z pouzdra jednu z cigaret a prohlížel si ji. Byla bez filtru a beze značky výrobce. Zakázkové zboží. Když jsem k ní přičichnul, zavoněla trochu po ruském tabáku. Chvíli jsem váhal, jestli si ji mám zapálit, anebo strčit do kapsy, nakonec jsem si to ale rozmyslel a vrátil ji zpátky do pouzdra. Na zapalovači i pouzdru na cigára byl vprostřed vyrytý elegantní znak. Byl to znak ovce.
Ovce?
Přišlo mi, že dumáním nad čímkoliv bych jenom ztrácel čas, a tak jsem zavrtěl hlavou a zavřel oči. Od odpoledne, kdy jsem poprvé zaregistroval fotku uší té holky, jako by se mi všecko začalo vymykat z rukou.
„Jak asi dlouho ještě pojedeme?“ otázal jsem se.
„Třicet až čtyřicet minut, pane, podle průjezdnosti silnic.“
„Můžu v tom případě poprosit, abyste trochu ztlumil tu klimatizaci? Rád bych si ještě chvilku dal šlofíka.“ „Rozumím, pane.“ Šofér nastavil klimatizaci a pak stiskl nějaký knoflík na palubní desce. Vzhůru neslyšně vystoupal panel silného skla, které mě od šoféra hermeticky izolovalo. Mé zadní sedadlo se – až na tu Bachovu hudbu – propadlo do téměř dokonalého ticha. V ten moment mě už ovšem v tom voze nemohlo jen tak něco překvapit. S obličejem zarytým do sedadla jsem tvrdě spal.
Do snu se mi připletla kráva dojnice. Dojnice poměrně zachovalá, která si na druhou stranu už ale zřejmě taky v životě vytrpěla svoje. Minuli jsme se spolu na velikém mostě. A bylo zrovna moc příjemné jarní odpoledne. V jedné noze nesla ta kráva ventilátor a nabízela mi, že mi ho lacino prodá. Já na to, že nemám peníze. Jelikož jsem je fakticky neměl.
Ona na to, že ho v tom pádu může třeba vyměnit za kleště. To ovšem znělo velmi zajímavě. Vrátil jsem se i s milou dojnicí domů, a tam jsme pak jako o život hledali kleště, žádné kleště jsme ale nenašli.
„Tak tohle je fakt divný,“ povídám já, „ještě včera tu přece určitě byly.“
A pak mi v momentě, kdy jsem si přinesl židli, aby se mi líp hledalo ve skříni, najednou poklepe na rameno šofér.
„Tak jsme tu,“ povídá prostě.
Dveře se otevřely a mně zasvítilo na tvář podvečerní letní slunce. Tisíce cikád rachotily, jako když natahuje hodiny. A ucítil jsem hlínu.
Vystoupil jsem z vozu, protáhl si záda a zhluboka se nadechl. A pak se úpěnlivě modlil, aby můj sen snad ještě něco nesymbolizoval.

6. Nitěnky a jejich vesmíry – stručná charakteristika

Jsou sny, co mají symbolický charakter, a pak jsou skutečnosti, k nimž ty sny symbolicky odkazují. Anebo je taky symbolická skutečnost a pak jsou sny, které tu skutečnost symbolizují. Symboly prostě hrají úlohu primátorů v nitěnčích vesmírech. Vesmírech, kde není nic divného na tom, že se dojnice shání po kleštích. Třeba je jednou někde sežene. S tím si já nemusím lámat hlavu.
Pokud se ale věc má tak, že milá dojnice chce shánět ty své kleštěmým prostřednictvím, rázem to mění celou situaci. A já se ocitám uprostřed vesmíru s radikálně odlišným uvažováním. Na čemž je vůbec nejotravnější, že potom zabere hrozného času, když se má člověk něčeho dobrat. Zeptám se třeba té dojnice, k čemu že potřebuje zrovna kleště, a ona mi odpoví, že má přece hrozný hlad. Zeptám se znovu, k čemu jí budou kleště, když má hlad, a ona odpoví, že je přece uváže na větev broskvoně. A když se pak zeptám, proč to musí být zrovna broskvoň, dozvím se, že větrák už přece dala z ruky. Prostě to nemá konce. A vede to k tomu, že začnu nesnášet dojnici a dojnice naopak mě. Přesně takhle to chodí v nitěnčích vesmírech. A abyste z takového vesmíru unikli, nezbývá vám, než si dát zdát nějaký další symbolický sen.
Toho zářijového odpoledne 1978 mě jejich ohromné dvoustopé motorové vozidlo zavezlo přímo doprostřed takového nitěnčího vesmíru. Což znamená, že moje modlitby zůstaly nevyslyšeny.
Rozhlédl jsem se kolem sebe a pak jsem bezděky vydechl. Měl jsem věru proč.
Auto stálo v samém středu nevysokého kopce. Za zády se nám táhla štěrková cesta, po které jsme sem nejspíš vyjeli. Kroutila se sem a tam jako had (což byl nejspíš záměr) a vedla k bráně, kterou bylo vidět daleko vzadu. Po obou stranách cesty se v pravidelných rozestupech jak tužky ve stojánku řadily cypřiše a lampy se rtuťovými výbojkami. K bráně to pomalým krokem mohlo pěšky trvat nějakých patnáct minut. Kmeny cypřišů byly přímo obsypané bezpočtem cikád, které kvílely tak, jako by se svět začal chýlit ke svému konci.
Po stranách cypřišového stromořadí byly vzorně posekané trávníky a podél svahů jimi porostlých pak bez ladu a skladu rašily zvonkovce a hortenzie a ještě jiné mně neznámé okrasné rostlinstvo. Zprava doleva nad trávníky jako nevyzpytatelný tekutý písek frčelo hejno japonských špačků.
Náš kopec měl po obou stranách úzké kamenné stupně, kterými se vpravo dalo sejít do zahrady v tradičním japonském stylu s kamennou lucernou a jezírkem, vlevo pak na menší golfové hřiště. Poblíž toho byl altán určený k odpočinku hráčů. Byl v pastelovém odstínu zmrzliny s hrozinkami v rumu a za ním stála kamenná socha ve stylu starořecké mytologie. Za tou se pak nacházela obrovitá garáž a další šofér tam právě kropil hadicí další auto. Nepostřehl jsem sice přesně značku, minimálně mi ale bylo jasné, že ani tentokrát nepůjde o žádný ojetý volkswagen.
Se založenýma rukama jsem se znovu rozhlédl dokola po zahradě. Nedalo se jí vážně nic vytýkat, nějak mi tu ale pořád nebylo úplně do zpěvu.
„Kdepak tu máte schránku na dopisy?“ otázal jsem se pro jistotu. Začalo mě vážně zajímat, kdo jim tu asi zrána a po večerech běhává k bráně pro noviny.
„Ta se nachází u zadního vchodu, pane,“ ujistil mě šofér. No samozřejmě. Jistěže tu mají i zadní vchod.
Když jsem byl u konce s inspekcí zahrady, obrátil jsem zraky přímo před nás a vzhlédl k budově, která se tam tyčila.
Bylo to stavení, abych tak řekl, přímo děsivě osamělé.
Řekněme například, že budeme mít jistý koncept. Ke kterému samozřejmě budou existovat i jisté výjimky. Které se ovšem, jak půjde čas, budou rozlézat jak špinavý flek, a než se nadějete, bude z nich najednou koncept číslo dvě. Ze kterého ale budou zase existovat výjimky a – abych to zkrátil, tak už jen řeknu, že přesně takhle na vás ta budova působila. Připomínala předpotopního tvora, který se nazdařbůh vyvíjel a vyvíjel, aniž by sám věděl, v co se to vlastně chce vyvinout.
Prapůvodně se nejspíš jednalo o stavbu západního stylu, jaké se dělaly na úsvitu moderního Japonska za doby Meidži. S klasickou vysokánskou vstupní halou, zasazenou doprostředka patrové, krémově bílé budovy. Okna byla vysoká starodávná dvoukřídlová, s mnoha a mnoha vrstvami nátěru na rámech. Střecha byla samozřejmě měděná, s okapy bytelnými jak římské akvadukty. Tahle budova by sama o sobě nebyla ještě tolik zlá. Dýchal z ní jakýsi nefalšovaný duch starých a dobrých časů.
Nějaký vtipálek architekt si ovšem usmyslel, že k ní na doplnění přilepí zprava ještě druhou, ve stejném stylu a odstínu. Cíl by to sám o sobě nebyl tak špatný, jen kdyby si obě půlky aspoň trochu odpovídaly. Takhle to ale vypadalo, jako když na stříbrný tác naservírujete dohromady sorbet a brokolici. Pak po pár desetiletích, kdy se nic nedělo, tu krásu po straně doplnili ještě jakousi kamennou věží, na jejíž vrcholek přidělali dekorativní hromosvod. Což byla právě ta chyba. Bylo by myslím o dost lepší, kdyby jim to hrom rozbil na padrť.
Z věže pak vybíhala majestátně zastřešená krytá chodba, vedoucí jak podle pravítka do další, detašované budovy. Což byla taky kapitolka sama pro sebe, aspoň se ale držela jistého ústředního tématu. Nazvat byste ho mohli nejspíš reciprocita myšlení. Čišel z toho smutek podobného druhu jak z toho chudáka osla, kterému vpravo i vlevo položili stejné hromádky sena a on umírá hlady, jelikož se nemůže rozhodnout, z které si má vzít dřív.
Vlevo pak na centrální stavbu pro symetrii navazovala sáhodlouhá přízemní japonská budova. S živým plotem a perfektně udržovanou borovicí a velice nóbl spojovací galerií, rovnou jak bowlingová dráha.
Vidět, jak se to všechno táhne po vršku kopce jak filmová trilogie nastavená o úvodní epizodu, byl pohled pro bohy. Být cílem architektů té stavby, aby zbavili příchozí najednou kocoviny i ospalosti, museli bychom jim připsat ohromný úspěch. To ale samozřejmě nebyl tenhle případ. Podobné paskvilní krajinky se rodí vždycky v momentech prolnutí druhořadých talentů nejrůznějších generací s kolosálními objemy financí.
Musel jsem si tu zahradu s rezidencí prohlížet hodně dlouho. Když jsem se trochu vzpamatoval, stál těsně u mne šofér a koukal na hodinky. Vypadalo to, že v tom má velikou praxi. Zřejmě se stávalo všem, které vezl, že zůstali stát tam, co teď já, a se stejně pitomým výrazem civěli nevěřícně na výjev před sebou.
„Přejete-li si ještě porozhlédnout, račte si posloužit,“ povídá šofér. „Máme zatím celých osm minut k dobru.“
„Je tady všude tolik prostoru…“ pravil jsem. Nic inteligentnějšího mne totiž nenapadlo. „Rovný hektar a sedm arů, pane,“ pravil šofér.
„Pomalu dost místa i na činnou sopku,“ řekl jsem z legrace. Ale nikdo se nezasmál. Na těchto místech se zkrátka nežertovalo.
A v takovém duchu uplynulo zbylých osm minut.
Byl jsem uveden do místnosti v západním stylu hned vpravo vedle vchodu. Mohla mít něco přes třikrát čtyři metry. Strop byl ukrutně vysoký, s ozdobným reliéfním fabionem kolem dokola. Stála tu střízlivá starožitná pohovka se stolkem, na zdi viselo zátiší ve stylu, který šlo těžko označit jinak než jako extrémní realismus. Zátiší s jablkem, vázou a nožem na papír. Nejspíš jste měli to jabko rozbít na kusy vázou a pak je nožem oloupat či co. A pecky s jádřincem následně hodit do vázy. Na okně byly jednak tlusté látkové a jednak tenké krajkové záclony, oboje vyvázané do stran šňůrkami. Mezi nimi se pak v okně dala zahlédnout ta relativně lepší část zahrady. Podlaha z dubového dřeva ve velice slušném odstínu se jenom blýskala. Koberec, který z ní zabíral víc než polovinu, měl přes svůj starožitný odstín perfektně hustý a pevný vlas.
Nebyl to vůbec špatný pokoj. To tedy vážně ne.
Postarší komorná v kimonu, která sem vzápětí vešla, postavila na stůl sklenici grapefruitového džusu a pak zase beze slova zmizela. Zaklaply za ní dveře a pak se zas všecko potopilo do naprostého ticha.
Na stole stál ten samý stříbrný zapalovač s pouzdrem na cigarety a popelníkem, jaký jsem viděl v autě. A každá z těch věcí na sobě měla vyrytý ten samý ovčí znak. Vytáhl jsem z kapsy svou vlastní cigaretu s filtrem, stříbrným zapalovačem si připálil a vyfoukl kouř směrem do stropních výšin. A pak se napil grepového džusu.
Za deset minut se znovu otevřely dveře a vešel vysoký chlápek v černém obleku. Neřekl ani „Vítám vás“ ani „Promiňte, že jsem vás nechal čekat“. A já ze sebe taky nevydal ani hlásku. Chlápek si mlčky sedl proti mně, maličko naklonil hlavu a chvíli na mne civěl, jako by snad chtěl stanovit kvalitu zboží. Přesně jak říkal můj parťák, neměl v obličeji nic, co by se podobalo nějakému výrazu.
A tak to chvíli šlo dál.
Z japonského originálu Hicudži wo meguru bóken, vydaného nakladatelstvím Kódanša v Tokiu roku 1998, přeložil Tomáš Jurkovič.

***

Haruki Murakami (1949) je považován za jednoho z nejvýznamnějších japonských spisovatelů současnosti. Jeho díla byla přeložena do padesáti jazyků. Je držitelem řady literárních ocenění, například roku 1985 získal Tanizakiho cenu, v roce 2006 mu byla v Praze udělena Cena Franze Kafky, roku 2009 obdržel Jeruzalémskou cenu. V posledních letech bývá pravidelně zmiňován v souvislosti s Nobelovou cenou za literaturu. Hon na ovci bude autorovou patnáctou knihou vydanou v nakladatelství Odeon.

 

Hon na ovci na bux.cz

Knižní recenze: Haruki Murakami – Muži, kteří nemají ženy (14.1.2016, epochtimes.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 15-01-2016

0

Muži, kteří nemají ženyPochmúrne a smutné čítanie so stopami humoru.  Aj tak by sa dal zjednodušene charakterizovať Murakamiho poviedkový súbor. Rozbieha sa pokojným a zdržanlivým tempom. Pokojný úvodný kontakt budí  až obavy, či sa v priebehu ďalších strán niečo zmení, tempo sa však poviedku  od poviedky zrýchľuje.
Zastrešenie textov témou mužov bez žien síce evokuje hluchotu, prázdnotu a bezútešnosť, a tieto „atmosférické“ stavy sa v poviedkach napokon aj zavlnia, Murakami ich ale vložil do rôznotvarých  príbehov, ktoré na seba odkazujú len tým, že rozprávačská rola patrí mužovi.
Muži, kteří nemají ženy na bux.cz