To nejlepší ze světové literatury

Kat Kaufmann: Superpozice (7.3.2017, art.ihned.cz) „Jaká to je, prosím?“ Jak se dokáže ptát tak mile. Jako by toho už dávno neměl plný zuby, jako bych nebyla poslední host v hluboké noci. „Jo tak. To je...

Celý článek >>>

V bludišti paralelních světů (7.3.2017, Lidové... Románový debut Kat Kaufmannové je příběhem mladé ruské Židovky v Berlíně a také knihou mnoha tváří – tematicky i jazykově. Název Superpozice (ve významu...

Celý článek >>>

Vyšel nový román Harukiho Murakamiho. Má 2000 stran,... Příznivci japonského spisovatele Harukihu Murakamiho, jenž bývá označován za favorita na Nobelovu cenu za literaturu, v pátek oblehli japonská knihkupectví. O...

Celý článek >>>

PRÁVĚ VYCHÁZÍ Han Kang: Vegetariánka (23.2.2017,... Jonghje se jednoho dne probudí z krvavé noční můry a její život se začne dramaticky měnit. Ze všeho nejdřív přestane jíst maso. Ovšem v dravé patriarchální...

Celý článek >>>

Maďarská literární senzace, zahlcená bídou (22.2.2017,... V Maďarsku se stal román Nemajetní uznávaného básníka a esejisty Szilárda Borbélyho literární senzací. Vypráví příběh chudé, částečně židovské venkovské...

Celý článek >>>

Ve skořápce zranitelného lidstva (22.9.2016, Host)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih | 18-10-2016

0

mcewan_ianProměna Iana McEwana z „básníka perverze“ v soucitného pozorovatele lidské tragikomedie

Svět literárních kritiků, věrných, ale i zhrzených čtenářů s napětím vyhlíží novou knihu Iana McEwana. Podobně jako některá jeho předchozí díla je ohlášena pod tajnosnubným názvem: Skořápka (Nutshell). Jakým literárním a osobním vývojem prošel autor, jehož romány se dnes očekávají se zatajeným dechem, představuje následující příspěvek.

 

McEwan makabrózní

 

Letos v září vydává zřejmě nejvýznamnější anglický spisovatel druhé poloviny dvacátého století a počátku nového tisíciletí svůj patnáctý román a vyprávění nahlížené ze zorného úhlu dosud nenarozeného dítěte bolestně a „dospěle“ vnímajícího své bezprostřední okolí nepochybně opět vzbudí velký čtenářský ohlas i nepřeberné množství kritických reakcí. A dozajista nebudou chybět ani ty povrchnější, které nejpozději od novely Na Chesilské pláži (On Chesil Beach, 2007, česky 2007) autorovo dílo provázejí s postesknutím, že už nejde o onoho kontroverzního a provokativního tvůrce, jenž sklízel bezvýhradné nadšení ve svých začátcích před pětačtyřiceti lety. Přitom právě poslední autorovo tvůrčí období, v němž počínaje monumentální, v čase rozkročenou historickoliterární freskou Pokání (Atonement, 2001, česky 2003) Ian McEwan zvolil ve svých dílech umírněnější tón a začal šetřit šokujícími obrazy, bude jednou literární historie, troufám si tvrdit, považovat za stěžejní příspěvek do našich rozbouřených časů. Jako by spisovatel s několikaletým předstihem vycítil, že v době zážitkové kultury, kdy se lidstvo nechává manipulovat vášněmi sociálních sítí, je třeba se namísto vršení dalších zážitků a šokujících senzací obrátit hloub do lidského nitra. Ne nadarmo se v době, kdy psal Pokání, intenzivně věnoval četbě Tolstého, Čechova nebo románu Middlemarch George Eliota.

Ian McEwan se narodil 21. června 1948 v jihoanglickém Aldershotu, městečku nedaleko Londýna, do rodiny armádního důstojníka. Jak sám poznamenává, byla to doba počátků poválečného sociálního státu, díky níž, třebaže nepocházel z literární ani z bohaté rodiny, se mu dostalo prvotřídního vzdělání, o jakém by si člověk v jeho společenském postavení o třicet nebo padesát let dřív mohl nechat jenom zdát. Narodil se tudíž do období bezprecedentní prosperity a relativní stability, která celou jeho generaci ostře vymezila proti generaci rodičů formovaných velkou hospodářskou krizí v třicátých letech a druhou světovou válkou. Tato tenze pak vyvrcholila společenským pohybem v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy Ian McEwan dospíval a vstupoval do literatury.

A vstoupil do ní s velkou slávou, za povídkovou prvotinu První láska, poslední pomazání (First Love, Last Rites, 1975, česky 2004) hned obdržel prestižní Cenu Somerseta Maughama. Jak napsal v předmluvě k loňskému novému vydání sbírky při příležitosti jejího čtyřicátého výročí (české vydání se chystá na počátek příštího roku), jeho rodiče byli tehdy „velice pyšní a zároveň trochu zděšení“. Nebylo se co divit. Zdánlivě neuvěřitelná lehkost, s níž se autor útlé knížky bravurní, propracovanou jazykovou formou a poněkud suchým, jakoby nezúčastněným stylem dokázal vcítit do postav pedofil anebo čtrnáctiletého chlapce, který v touze vytáhnout se před kamarádem „ve vší nevinnosti“ znásilní svou desetiletou sestru, zaskočila nejen čtenáře, ale i literární kritiky. A když nastoupenou cestu vzápětí stvrdil obdobnou dávkou povídek ve své druhé knize Psychopolis a jiné povídky (In Between the Sheets, 1978, česky 1997), zůstala mu na dlouhá léta přezdívka Ian Macabre.

Nicméně nejpozději od prvních románů Betonová zahrada (The Cement Garden, 1978, česky 1993) a Cizinci ve městě (The Comfort of Strangers, 1981, česky 1996), které dál rozvíjejí hororovou poetiku všedního a banálního zla představenou v povídkách, je zřejmé, že za přesvědčivým vykreslením temných stránek lidské povahy není u McEwana v prvé řadě touha samoúčelně šokovat. V motivech ztráty nevinnosti při přerodu dítěte v dospělého člověka, které zůstanou jeho celoživotním zájmem, jako by se nás autor opakovaně ptal: Jak má člověk tušit, že svým jednáním ubližuje?

Završením této etapy vývoje je bezesporu román Dítě v pravý čas (The Child in Time, 1987, česky 2002), rozehrávající na pozadí traumatizujícího zážitku (hrdinovi zmizí během dopoledního nákupu v samoobsluze malá dcerka a již se nenajde) složitou hru o vyrovnávání se s osudem i o návratech do dětství (v jednu chvíli se hrdina v jakési časové smyčce stává dokonce svědkem rozhovoru svých rodičů krátce po svém nechtěném početí). Přestože autor ani v tomto kompozičně náročném díle nic neslevil z temného vidění světa a z obsese náhodami, které – řečeno slovy pozdější novely Na Chesilské pláži – „navždy změní běh lidského života“, nadějeplný závěr s optimistickým a nijak laciným vykročením do budoucnosti jako by dával tušit, že napříště už nebudeme muset hledat naději a útěchu z životních traumat jen v McEwanově precizním a přesném literárním stylu, v nádheře jazykového zpracování neutěšené skutečnosti.

 

McEwan smířený

 

Romány z devadesátých let jsou skutečně prosvětlenější, ať už jde o příběh zasazený do perspektivy nových evropských nadějí Černí psi (Black Dogs, 1992, česky 1997), nebo o studii obsedantního milostného vztahu Nezničitelná láska (Enduring Love, 1997, česky 2000). A nakonec i román Nevinný (The Innocent, 1989, česky 1997), jeden „z nejzdařilejších hororů současné britské prózy“, jak ho označil Martin Hilský ve své studii Současný britský román (1991), je odlehčený humornou nadsázkou.

V románě Nezničitelná láska se McEwan ještě jednou vrátil k tématu patologické lásky, kterou zkoumal už v novele Cizinci ve městě, a poté napsal dílo, které lze označit za jeho první přímočarou satiru. Obsahem románu Amsterdam (1998, česky 1999), za nějž autor konečně obdržel nejvýznamnější britskou literární cenu Man Booker Prize, je v podstatě rozvedená anekdota, výborně vymyšlená a ještě lépe napsaná, doplněná jako obvykle spoustou pronikavých postřehů o životě i umění. Krátký román blížící se svým rozsahem opět spíš novele je stylisticky brilantní a bezpochyby nabízí vrcholný čtenářský zážitek, ale zároveň jako by se v dokonale zvládnuté formě poněkud ztrácela někdejší přesvědčivost i síla sdělení. A navzdory všeobecnému čtenářskému, společenskému i kritickému přijetí se začaly objevovat i kritičtější reflexe. Jeden z literárních kritiků tehdy dokonce napsal, že „toto ocenění nepřidá na dobrém jménu Booker Prize ani McEwanovi“. Jako by autora zrazovalo vlastní jazykové mistrovství vždy, když usiloval o sdělení důležité myšlenky. Jakmile se McEwan pokoušel o přesah z privátního světa svých hrdinů a jedinečných příběhů ke společenské výpovědi obecnějšího dosahu – ať už šlo o televizní hry z osmdesátých let, filmový scénář či oratorium s tématem strachu z bipolárně rozděleného světa, nebo o zpracování nové společensko-politické situace po pádu komunismu -, začal paradoxně upadat do literárních klišé, která takovou výpověď zpochybňovala.

Navzdory chvále a poctám (první recenze na Amsterdam v britském tisku nešetřily nadšením) si byl McEwan zřejmě tohoto vývoje své tvorby hluboce vědom. A tak po třech letech přichází s již zmíněným Pokáním, v němž zkoumá vztah mezi představivostí a pravdou. Hrdinkou dosud nejobsáhlejšího autorova díla je spisovatelka, jež – jak se v závěru knihy dozvídáme – sama vypráví příběh, který čteme. A spolu s ní si musíme klást otázku, je-li pro nenábožensky založeného člověka možné dosáhnout vykoupení skrze literaturu, můžeme-li se ze života opravdu „vypsat“. K tématu se pak autor vrátil v podobně laděném příběhu Mlsoun (Sweet Tooth, 2012, česky 2013), tentokrát zasazeném do sedmdesátých let. Přestože i v tomto případě jde o rozsáhlejší a závažné dílo reflektující„nesnesitelnou lehkost“ uměleckého bytí na pozadí hospodářského úpadku britského sociálního státu, jeho tón je o poznání optimističtější, snad díky době, která se kryje s časem McEwanova mládí. Špionážním motivem navíc kniha může upomenout na Nevinného, jehož tragikomický poválečný rozměr posouvá do komických poloh sveřepého soupeření mocností na uměleckém poli v období protahující se a únavné studené války. Oba romány tak lze číst jako jakousi postmoderní studii o údělu spisovatele, ale jejich hlavní kouzlo spočívá – jako je tomu u McEwana nejednou – v síle příběhů, především těch milostných. A v precizní znalosti nejintimnějších zákoutí lidské duše. V tomto ohledu jako by se opravdu vracel k mistrům vrcholného období románové tvorby druhé poloviny devatenáctého století.

Ve svých rozsáhlejších románech se tak v novém tisíciletí Ian McEwan tematicky mnohdy vrací, ohlíží se a rozpracovává témata, jichž se dotkl v dřívějších kratších dílech. Za pokračovaní satirického Amsterdamu tak můžeme považovat Solar (2010, česky 2011), poněkud nedoceněný román (zřejmě především proto, že na většinou humanitně vzdělané literární kritiky v něm bylo „příliš mnoho fyziky“) o zcyničtělém, mírně sobeckém „grantovém“ vědci, nositeli Nobelovy ceny za fyziku, k jehož odstupu od světa přetvářky, které sám podléhá, nicméně nemůžeme necítit jisté sympatie.

Zároveň tato monumentálnější díla autor na vrcholu svých tvůrčích sil prokládá kratšími novelami nebývalé intenzity pramenící ze sevřenosti témat i jazykové virtuozity. Již v nich nenajdeme někdejší makabrózní pohled na neutěšený stav světa, Ian McEwan už nás dnes nepotřebuje šokovat. Víc se zajímá o citové prožívání svých postav než o souboj idejí. Ostatně jak se sám vyjádřil, bylo by podivné, kdyby ve svých pětašedesáti letech psal stejně, jako když mu bylo dvacet. A zatímco v prozatím poslední publikované knize Myslete na děti! (The Children Act, 2014, česky 2015), příběhu úspěšné, citově vyprahlé soudkyně ve zralém věku, jíž se na jistou dobu rozkolísá soukromý i profesní život, můžeme občas zaslechnout jemné šustění papíru, přímočaře milostná, od literárních hrátek zcela oproštěná novela Na Chesilské pláži i v úvodu zmíněná nová kniha Nutshell (Skořápka, česky vyjde v první polovině roku 2017) patří bezesporu k vrcholům autorovy tvorby. V té poslední se mimochodem autor zase jednou vrací: román končí podobně jako Dítě v pravý čas narozením nového člověka, tentokrát vypravěče celého příběhu nahlíženého tudíž z polohy „vzhůru nohama“.

 

Sám za sebe

 

Ian McEwan je dnes považován za „anglického národního autora“, rodinné stříbro, ale jeho život jako by se vyvíjel protichůdně k jeho tvorbě. Zatímco nenápadný, plachý mladík šokoval v polovině sedmdesátých let anglickou literaturu hororovým viděním současného světa, autor píšící hluboké sondy do moderního lidského údělu mnohem smířlivějším, v tradici usazenějším tónem (novela Myslete na děti! odkazuje k Nadějným vyhlídkám Charlese Dickense i k Nebožtíkům Jamese Joyce) se postupně stal nepřehlédnutelnou a často kontroverzní postavou společenského dění.

Nedokázal zcela uniknout ani zájmu bulvárních médií, především koncem devadesátých let během bouřlivého rozchodu s první manželkou Penny Allenovou a následné soudní bitvy o děti. Ian McEwan tehdy musel mít pocit, že prožívá na vlastní kůži jeden ze svých románů. Hořkou příchuť jistě muselo mít i „vítězství“, když soud zcela nezvykle svěřil děti do otcovy péče, ale spisovatel – zapálený veřejný bojovník za svobodu slova – se poté musel domáhat soudní cestou (nakonec úspěšně) verdiktu, podle něhož jeho bývalá žena, která se začala „bránit“ vyprávěním o jejich vztahu a rodinném životě v médiích, nesmí dodnes o jejich manželství veřejně promluvit.

Klid na práci v době, kdy psal svůj nejrozsáhlejší román Pokání, Ian McEwan tedy rozhodně neměl. Ale životní turbulence pokračovaly. V roce 2002 ho vyhledal vlastní, o šest let starší bratr, o jehož existenci neměl spisovatel sebemenší tušení a který prožil dětství v pěstounské rodině a celý život pracoval jako zedník, paradoxně nepříliš daleko od McEwanova bydliště. David Sharp, jak se tento zničehonic se objevivší spisovatelův sourozenec jmenuje, se totiž McEwanovým rodičům narodil za války, v době, kdy byla jejich matka provdána za jiného muže, který se tehdy účastnil válečných bojů. Vystrašená žena, která s dvěma staršími dětmi (není bez zajímavosti, že Penny Allenová měla v době sňatku s McEwanem též dvě děti z předchozího manželství) očekávala manželův příjezd na dovolenku, předala novorozence k adopci rodině, jež odpověděla na inzerát v novinách, na nádražním peronu. Manžel padl během vylodění v Normandii a někdejší milenci se po válce vzali a založili vlastní rodinu. Rodiče se McEwanovi o tomto příběhu nikdy nezmínili, ale Sharpovi Davida v jeho dospělosti s pravdou o jeho původu seznámili. Nepovažoval to za důležité, avšak na prahu stáří se rozhodl zjistit, zda přece jen nežijí nějací jeho příbuzní. Nejprve s pomocí matrik vyhledal své dva nevlastní sourozence, kteří se mu zmínili o dalším jejich bratrovi. Že je Ian McEwan jeho vlastním bratrem i to, jak je slavný a jaké si v životě zvolil povolání, zjistil až při setkání zorganizovaném přes Armádu spásy a po oboustranném předběžném varování psychologů, aby od schůzky nečekali žádné velké citové pohnutí. Rodiny obou bratrů se dnes často navštěvují, ale literárně nosný příběh Ian McEwan zpracovávat nehodlal. „Je to především příběh mého bratra, ať ho napíše sám,“ nechal se tehdy slyšet. (Kniha Davida Sharpa Complete Surrender [Bezpodmínečné postoupení, titul je citací ze zmíněného inzerátu] vyšla v roce 2009.)

Vzájemné odcizení bývalých manželů (McEwan je podruhé ženatý s novinářkou a autorkou knih pro děti Annalenou McAfeeovou), na němž se podílel i příklon Allenové k ezoterice a léčitelství (motiv se promítl i do románu Černí psi), zřejmě podnítilo i McEwanovu aktivitu na poli veřejné polemiky s náboženstvím. Vždy se profiloval jako racionálně uvažující člověk, ale poslední dobou i v důsledku vývoje ve světě hovoří o těchto tématech čím dál častěji. Je vášnivý obhájce svobody projevu nejen na půdě PEN klubu a svůj postoj klade důsledně do opozice proti náboženskému nazírání světa. Samozřejmě se tak dostává do výbušného střetu především s náboženskými systémy, které většinově dosud neopustily dogmatickou rétoriku, především s islámem. Jeho občanská angažovanost však není ničím novým. V roce 2009 například vyšlo po dvaceti letech najevo, že 14. února 1989 okamžitě po pohřbu spisovatele Bruce Chatwina odvezl právě on přítomného Salmana Rushdieho, nad nímž v onen den vyhlásil íránský duchovní vůdce Chomejní fatvu, v níž ho odsoudil k smrti za román Satanské verše, do dočasného prvního úkrytu na chalupu svých přátel v Cotswoldské pahorkatině.

S náboženským vnímáním světa si vyřizuje účty i v Solaru a naposledy v knížce Myslete na děti!.

Ve svých osmašedesáti letech Ian McEwan zůstává nepominutelnou postavou anglické literatury a jsem přesvědčen, že navzdory obrovskému komerčnímu úspěchu (prodeje jeho knih několikanásobně převyšují prodej děl jeho druhů a blízkých přátel Martina Amise nebo Salmana Rushdieho) i historie jednou potvrdí, že mu právem náleží místo jednoho z nejvýznamnějších světových spisovatelů.

 

Tvorba Iana McEwana na bux.cz

Když se punker usadí (10.5.2016, h7o.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 18-05-2016

0

Myslete na dětiOceňovaného a vyznamenávaného Iana McEwana není nutné dlouze představovat. Makabrózní „básník perveze“, jenž si po úspěchu románu Betonová zahrada užíval roli milovaného enfant terrible britské prózy, je však již, zdá se, definitivně pryč. Jeho místo zaujal kultivovaný intelektuál dumající nad existenciálními otázkami z pohodlí vkusně zařízené pracovny.

Pokračovat ve čtení recenze na www.h7o.cz

Myslete na děti na bux.z

McEWAN V ODDECHOVÉM ČASE? (11.2.2016, Tvar)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 15-02-2016

0

Myslete na dětiPřehlédneme-li celé dílo I. McEwana, zjistíme, že autor se železnou pravidelností obvykle po dvou románech posílá do světa práci kratší, spíše tedy novelu. Důvodem zřejmě není pokaždé jen to, aby si trochu „odpočal“ a přitom nezapomínal na své věrné čtenáře; nakonec i mezi jeho krátkými prózami jsou díla pozoruhodná. To však, zdá se mi, tak úplně neplatí o knize s poněkud kuriózním českým názvem Myslete na děti!
Příběh stárnoucí londýnské soudkyně Fiony Mayeové nicméně opět nabízí závažné téma, jak už jsme u autorovy zralé tvorby zvyklí: odpovědnost za životy druhých, zejména pak těch nejzranitelnějších, dětí. Dělí se na dvě části. V té první má Fiona rozhodnout, zda proti vůli rodičů i pacienta umožnit nemocnici léčbu leukémie, jíž trpí sedmnáctiletý Adam Henry. Problém spočívá v tom, že při léčbě je nutné přistoupit k transfúzi krve, jenže chlapcovi rodiče i on sám jsou členy Svědků Jehovových, kterým jejich výklad bible přijetí cizí krve zakazuje. Fiona se na případ bedlivě soustředí, protože se mimo jiné hraje o čas; nakonec zesláblého Adama dokonce navštíví v nemocnici a najde dostatek argumentů pro rozhodnutí ve prospěch života. Tato část je skvělou ukázkou profesionální jistoty jedince, jenž se řídí principy humanismu. Druhá polovina knihy odhaluje stinnou stránku takové jistoty, a zde se uplatňuje McEwanův jedinečný smysl pro kontrastní vidění: Adam se začne uzdravovat a projevovat vděčnost, Fionin úmyslný nezájem o pokračování případu však vede ke katastrofě. Fiona má ke svému postoji zdánlivě dobré důvody, a přesto fatálně selhává. Nikoli jako soudce, nikoli jako profesionál, ale jako člověk. Humanistický postoj není něco, co lze odložit spolu se soudcovským talárem v šatně. A odmítnutí vytoužené komunikace může způsobit hlubší frustrace, než si lze představit.
Nechci se zde zabývat základními otázkami, které Fionin příběh vyvolává, například vztahem humanismu a náboženské víry a z nich vyplývajících přístupů k naší existenci; jim se celkem obšírně věnuje Pavla Horáková v doslovu. Spíše bych chtěl poukázat na to, proč se lze domnívat, že se kniha patrně nezařadí mezi autorova vrcholná díla. Přes pečlivou rešerši justiční praxe, přes etickou naléhavost tématu, ba i přes veškeré motivické finesy přináší novela Myslete na děti! v rámci McEwanovy tvorby poměrně málo nového. Téma odpovědnosti za osudy druhých známe z Pokání; téma pronásledování, jehož popudem jsou emoce (Adam ve svém vytrvalém úsilí navázat s Fionou kontakt ji v jednu chvíli políbí), bylo rozpracováno v románu Nezničitelná láska. A motiv textu, v němž je zašifrován důvod k rezignaci na život, si spisovatel dokonce vypůjčil z vysoce ceněného kratšího románu Juliana Barnese Vědomí konce. Nejde tu však o výrazné přehodnocení už dříve použitých prvků ani o postmoderní plagiátorskou hru, jak si ji vybavujeme z jiných McEwanových textů; spíše o aplikaci někdejších nápadů v jiném kontextu, v odlišné životní situaci, a to je z hlediska autorova uměleckého vývoje opravdu málo.
Ještě sporněji se jeví zakomponování sekundární dějové linie, soukromého života soudkyně Mayeové. Vypadá to dokonce, jako by si autor k stáru připomněl radu, kterou mu kdysi mohl udělit spisovatel Angus Wilson na kursech tvůrčího psaní: že hlavní děj by měl nalézt jakési paralelně kontrastní zrcadlo v linii podružné. Fiona je další z řady mcewanovských postav vystavených manželské či partnerské krizi. Souběžně s řešením případu Adama Henryho totiž čelí faktu, že se její manžel rozhodne spustit s mladou ženou a postaven před ultimátum se načas vystěhuje z bytu. Paralely jsou ryze formální, například dočasná ztráta komunikace, dva velmi odlišné vztahy k výrazně mladší osobě apod. Hlubší souvislosti lze těžko nalézt, domácí problémy mají na Fionino profesionální rozhodování pramalý vliv, její koncentrace se tím neoslabuje; manžel ostatně záhy zmoudří, vrátí se a nakonec je po čase i vpuštěn zpět do ložnice – víceméně proto, aby si vyslechl Fioninu zpověď. Tím se oba příběhy spojí, ale na opravdovou katarzi to nestačí. Spíše se usmějeme nad ironickou situací, v níž se jeden kajícník vyznává druhému, pak si zřejmě odpustí, nalijí oblíbenou whisky a konečně se po dlouhé době pomilují, aniž se tím ovšem z Fionina svědomí sejme jakákoli tíže. Manželská krize, tak zázračně načasovaná po mnoha letech nezčeřeného soužití, tvoří tedy jakýsi hudební kontrapunkt k hlavnímu příběhu, avšak ne proto, aby jej umocnila. Nestává se tematicky organickou součástí výpovědi, spíše zdobným přívažkem či stereotypem. Navíc si tu McEwan nebezpečně pohrává se sentimentálním patosem, zejména ve finále, když Fiona při amatérském hudebním vystoupení zařadí jako přídavek skladbu, kterou jí při nemocniční návštěvě hrál na housle Adam, a pak přemožena emocemi, jež si sama na sebe nastražila, musí utéci domů a nalézt konečnou, byť ne zcela spolehlivou útěchu v manželově náruči. Není to poněkud průhledný efekt?
Bezdětná Fiona sice vskutku „myslí na děti“, jak navrhuje české řešení titulu, jenže po svém a také tehdy, když už je beznadějně pozdě. Původní název díla je ovšem složitější a vede k jiným úvahám než k jednoznačnému mravnímu apelu. „The Children Act“ znamená v první řadě „zákon na ochranu nezletilých“ a nese v sobě neosobnost každého ustanovení, jímž se reguluje život určité společnosti (navozován je zde protiklad s dogmatem víry, které může být ve své aplikaci také neosobní). Jenže titul lze přečíst i jinak: „děti jednají“, případně „děti hrají určitou roli“. Adam začne být aktivní ve chvíli, kdy Fiona přestane jednat, a rozhodne se vstoupit jí do života když ne svým vlastním životem, tedy aspoň svým otřesným rozhodnutím. Škoda jen, že autor tento slibný náznak nerozpracoval umělecky přesvědčivěji.

Autor: Zdeněk Beran

Myslete na děti! na bux.cz

Recenze: V novém románu Iana McEwana se v ringu ocitá stát a dětinskost (13.1.2016, archiv.ihned.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 15-01-2016

0

Myslete na dětiTěžko dnes hledat autora, který naplňuje vysoké literární nároky a přitom píše tak čtenářsky přístupně jako britský rodák Ian McEwan. Stejně jako v dřívějších románech Sobota nebo Solar si také ve své poslední knize, která nyní vyšla česky pod názvem Myslete na děti!, vybral téma „z vnitřností“ současného světa.

Jak už to v McEwanových knihách chodí − nikdy nejde o pouhou literární manéž s žonglujícím krasoduchem. Nejde ani o suše nudný postgraduální seminář o neurochirurgii, ochraně životního prostředí nebo o právu na ochranu dítěte, což bylo předmětem jeho poslední knihy.

McEwan je pro podobná zadání ideálně literárně vybavený. Zručný, sebevědomý, vypsaný sedmašedesátiletý autor s kreditem. Držitel Řádu britského impéria, kterému svět naslouchá. Přepečlivě se na své knihy chystá, setkává se s odborníky z prostředí, o němž hodlá psát. A kromě jejich specializace chce vědět třeba i to, jak mívají uspořádaný den čili jak se jejich profese odráží v soukromém životě.

Pokračovat ve čtení recenze na www.archiv.ihned.cz

Myslete na děti na bux.cz

Právny systém či náboženské tradície? Téma pre Iana McEwana (3.1.2016, kultura.sme.sk)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 04-01-2016

0

Myslete na dětiBritský prozaik Ian McEwan sa rozsahom tvorby už dostal do skupiny autorov, ktorí majú nárok na slabšie chvíle. Jeho trinásty román Myslete na děti! (vychádza v edícii Odeon), našťastie, do zbierky menej vydarených opusov nepatrí.

V mnohom sa Ian McEwan drží svojich osvedčených postupov. Ani výber hlavnej hrdinky nie je žiadnou revolúciou. Fiona Mayeová, uznávaná sudkyňa z Londýna, sa zaradí do galérie postáv z iných jeho románov – stačí si spomenúť na neurochirurga zo Soboty a vyhasnutého vedca zo Solaru.

Pokračovat ve čtení článku na www.kultura.sme.sk

Myslete na děti na bux.cz

Ian McEwan: Myslete na děti! (22.10.2015, Tvar)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih | 26-10-2015

0

Myslete na dětiFiona pracuje jako soudkyně Vrchního soudu a zabývá se rodinným právem. Při svém mimořádném pracovním vytížení tak vnímá manželův pokus sladit společný život s jeho romantickým záletem s mladší ženou sice bolestně, ale zároveň na nějaká hluboká řešení nemá tak docela čas. Zrovna totiž musí rozhodnout komplikovaný právní spor. Sedmnáctiletý mladík umírá na leukémii a krevní transfuze nabízí v jeho případě značnou naději na vyléčení. Bohužel však pochází z rodiny přesvědčených svědků Jehovových. Přestože Fiona v argumentačně precizním rozsudku zachrání vnímavému a talentovanému mládenci život proti vůli jeho rodičů i jeho samotného, nedokáže už v následném vývoji událostí zachytit varovné signály další chlapcovy životní pouti.

Když přecházela ulici do Chancery Lane, déšť zesílil a hnaný poryvem studeného větru zešikma bičoval ulici. Obloha potemněla, ledové kapky se jí odrážely od nohou a míjely ji uspěchané davy lidí, zamlklých, ponořených do sebe. Kolem ní se po High Holborn valila hlučná a nekompromisní doprava, reflektory se odrážely od asfaltu a ona znovu naslouchala majestátnímu začátku, adagiu ve francouzském stylu, vzdálenému příslibu jazzu v pomalých nahuštěných akordech. Jenže nebylo vyhnutí, ta skladba ji vedla přímo k Jackovi, neboť se ji vloni v dubnu naučila jako dárek k jeho narozeninám. Soumrak na náměstí, oba se zrovna vrátili z práce, rozsvícené stolní lampy a sklenka šampaňského v jeho ruce, její sklenička na klavíru, když hrála to, co si v předchozích týdnech trpělivě vryla do paměti. Potom jeho uznalé výkřiky, radost a laskavě přehnaný úžas nad jejím výkonem a pamětí, jejich dlouhý polibek na konci, její zamumlané přání k narozeninám, jeho zvlhlé oči, cinknutí šampusek z broušeného skla.
Tak se spustil motor sebelítosti a ona jen bezmocně rekapitulovala nejrůznější radosti, které mu připravovala. Seznam byl nezdravě dlouhý: nečekané lístky do opery, výlety do Paříže a Dubrovníku, do Vídně, Terstu, na Keithe Jarretta do Říma (Jack, který nic netušil, od ní obdržel jen instrukci, ať si sbalí jen malou tašku, vezme si pas a přijede za ní rovnou z práce na letiště), ručně šité kovbojské boty, placatka s rytinou a – jako projev uznání k jeho nové vášni pro geologii – speciální geologické kladívko z devatenáctého století v koženém pouzdru. K oslavě druhé puberty mu k padesátinám dala trumpetu, která kdysi patřila Guyi Barkerovi. Tyhle oběti představovaly jen zlomek štěstí, jímž ho zahrnovala, a sex byl jen částí toho zlomku a teprve poslední dobou poněkud zanedbanou, takže to, jak nyní téma vyzdvihl do popředí, považovala za strašnou nespravedlnost. Lítost a rostoucí pocit křivdy, zatímco ten pravý důvod k hněvu byl ještě před ní. Opuštěná devětapadesátiletá žena na prahu stáří se teprve učila první tempa. Když odbočila z Chancery Lane do úzké uličky, která vede k Lincoln’s Inn a k jeho zdobné architektonické nádheře, přinutila se vrátit ke své partitě. Přes bubnování kapek na deštníku slyšela zpěvné andante, uvolněné tempo, které je u Bacha tak vzácné, nádhernou bezstarostnou lehkovážnost hlubokých tónů, své kroky v rytmu nadpozemsky dojemné melodie, ale to už míjela Great Hall. Noty obtěžkané nějakým zřejmým lidským významem, ale přitom vůbec nic neznamenaly. Jen čirou rozkoš, očištění. Nebo lásku v její nejmlhavější, nejširší podobě, lásku k lidstvu, ke všem lidem bez rozdílu. Třeba k dětem. Johann Sebastian Bach jich měl dvacet ze dvou manželství. Nedopustil, aby mu jeho práce bránila v lásce a výuce, v péči a v komponování pro ty, kteří zůstali naživu. Děti. Neodbytná myšlenka se znovu vynořila, když přešla k náročné fuze, v níž dosáhla mistrovství, k lásce ke svému muži, a hrála ji v plném tempu a bez nervózního tápání, aniž by selhala ve vedení jednotlivých hlasů.
Ano, její bezdětnost byla fuga sama o sobě, únik – bylo to obvyklé téma, kterému se nyní snažila vzdorovat – únik před vlastním osudem. Selhala v úkolu stát se plnohodnotnou ženou, jak ten výraz chápala její matka. To, jak dospěla do svého stavu, se odehrávalo v pomalém kontrapunktu, který s Jackem hráli přes dvě desetiletí, kdy docházelo k disonancím, jež vzápětí ustupovaly, aby se k nim ve chvílích paniky, snad i hrůzy, vždy znovu vracela, zatímco jí léta plodnosti utíkala mezi prsty, až najednou byla pryč, a ona byla tak zaneprázdněná, že si toho téměř ani nestihla všimnout.
Příběh bylo nejlépe vyprávět v rychlosti. Po státnicích další zkoušky, potom složení advokátských zkoušek, specializace na nezletilé, šťastná nabídka práce v prestižní kanceláři, časný úspěch při obhajobě beznadějných případů – jak rozumné se zdálo odložit dítě na dobu někdy po třicítce. A když ta léta přišla, přinesla řadu dalších důležitých případů, dalších úspěchů. I Jack váhal, argumentoval, že mohou ještě rok nebo dva počkat. To už jí začalo táhnout na čtyřicítku a on učil v Pittsburghu, zatímco ona pracovala čtrnáct hodin denně, zabývala se čím dál hlouběji rodinným právem úměrně tomu, jak se jí představa vlastní rodiny pomalu vzdalovala, navzdory návštěvám synovců a neteří. V následujících letech se objevily první zvěsti, že by ji mohli brzy zvolit za soudkyní Vrchního soudu, což vyžadovalo zvýšené pracovní úsilí na obvodě. Jenže povolání nepřišlo, tehdy ještě ne. Přehoupla se jí čtyřicítka a vynořily se úzkosti z pozdního těhotenství a z autismu dítěte. Krátce nato se na Gray’s Inn Square začaly objevovat nové dětské návštěvy, hluční a nároční prasynovci a praneteře, kteří jí připomínali, jak obtížné by pro ni bylo zahrnout do jejího způsobu života nemluvně. Potom smutné myšlenky na adopci, několik váhavě vyplněných dotazníků -a během stále se zrychlujících let, jež následovaly, občas mučivé pochybnosti, definitivní noční rozhodnutí o náhradních matkách, opouštěná v časném ranním spěchu do práce. A když nakonec jednou dopoledne o půl desáté u Královského soudního dvora složila přísahu do rukou předsedy Vrchního soudu a slíbila věrnost právu před dvěma stovkami svých kolegů v parukách, před nimiž stála hrdě ve svém taláru jako předmět duchaplného proslovu, věděla, že hra skončila a že teď patří právu, stejně jako se některé ženy stanou Kristovými nevěstami.
Prošla přes New Square a zamířila přímo ke knihkupectví Wildy’s. Hudba v hlavě jí zeslábla, ale hned se objevilo další staré téma: sebeobviňování. Je sobecká, morousovitá, chladně ctižádostivá. Šla si vždycky jen za svým a sama sobě přitom předstírala, že její kariéra není pouhé uspokojování vlastních tužeb, přičemž odepřela existenci dvěma, třem vroucím a talentovaným lidem. Kdyby byly její děti naživu, bylo by jistě šokující pomyšlení, že by mohly nežít. A zde tedy byl její trest, vyrovnat se s touhle pohromou sama, bez uvážlivých a citlivých dospělých dětí, které by o ni projevovaly starost a pořád jí telefonovaly, hledaly prostředky a scházely se k naléhavým jednáním u kuchyňského stolu, rozmlouvaly to svému stupidnímu otci a snažily se ho přivést zpátky. Ale přijala by ho ona? Taky by to musely rozmlouvat jí. Ty téměř existující děti, dcera se zastřeným hlasem, snad kurátorka v muzeu, a nadaný, v příliš mnoha věcech šikovný a méně usazený syn, kterému se nepodařilo dokončit vysokou školu, ale přitom mnohem lepší klavírista, než je ona. Oba vždy láskyplní, báječní o Vánocích a při prázdninových rodinných setkáních na pronajatých zámcích, kde baví své nejmladší příbuzné.
Prošla podloubím kolem knihkupectví, jehož právnické tituly za výlohou ji ničím nelákaly, přešla napříč Carey Street a zadním vchodem vstoupila do Královského soudního dvora. Jednou klenutou chodbou, pak druhou, po schodech nahoru, kolem několika soudních síní, opět dolů, přes dvoranu, zastavení u paty schodiště, aby otřepala vodu z deštníku. Zdejší atmosféra jí odjakživa připomínala školu, vůni starých zvlhlých kamenů a sotva patrný záchvěv strachu a vzrušení. Raději chodila po schodech, než jezdila výtahem, těžkopádně se vlekla po červeném koberci a odbočila vpravo na širokou podestu, na niž vedly dveře do kanceláří většiny soudců Vrchního soudu – občas ji napadlo, že to připomíná adventní kalendář. V každé z těch prostorných, knihami obložených místností se její kolegové denně nořili do svých případů, soudních přelíčení, labyrintu detailů a nesouhlasných názorů, před nimiž nabízel ochranu jen jistý druh žertování a ironie. Většina soudců, které znala, si pěstovala propracovaný smysl pro humor, ale dnes ráno na ni nikdo, kdo by ji chtěl něčím pobavit, nečekal a ona tomu byla ráda. Zřejmě přišla jako první. Nic vás z postele tak spolehlivě nevyžene jako domácí vichřice.
Zastavila se ve dveřích své kanceláře. Nigel Pauling, korektní a váhavý, stál shrbený nad jejím pracovním stolem a chystal jí dokumenty. Jako každé pondělí pak následovaly zdvořilé rituální dotazy, jak každý z nich strávil víkend. Ten její byl „poklidný“ a při vyslovení toho výrazu mu podala zredigovaný koncept rozsudku v případu Bernsteinových.
Obvyklá všední agenda. V marockém případě naplánovaném na desátou hodinu bylo potvrzeno, že děvčátko navzdory zárukám odvezl její otec do Rabatu, kde se ocitlo mimo zdejší soudní pravomoc, o místě jejího pobytu nebylo nic známo, otec se neozval a jeho právní zástupkyně je na rozpacích. Matka je v péči psychiatrů, ale k soudu se dostaví. Záměrem bylo obrátit se na Maroko prostřednictvím Haagské úmluvy, neboť šťastnou shodou okolností šlo o jedinou islámskou zemi, která úmluvu podepsala. O tom všem ji Pauling ve spěchu informoval, rukou si nervózně projížděl vlasy, jako by byl únoscův bratr. Ta zbědovaná pobledlá žena, podvyživená univerzitní učitelka, která se u soudu neustále chvěla, specialistka na bhútánské legendy, zasvětila svému jedinému dítěti život. A svým nevyzpytatelným způsobem mu život zasvětil i otec, který svou dceru zachránil před zlem bezbožného Západu. Na pracovním stole ji čekaly dokumenty k případu.
Zbytek denní činnosti už měla v duchu jasně naplánovaný. Zamířila k pracovnímu stolu a zeptala se na případ svědků Jehovových. Rodiče podávají žádost o mimořádnou právní pomoc a doklad by měli mít vystavený během odpoledne. Chlapec, oznámil jí její asistent, trpí vzácnou formou leukémie.
„Říkejme mu jménem.“ Pronesla to energicky a její tón ji samotnou překvapil.
Pod jejím tlakem byl Pauling vždy ještě uhlazenější, snad až mírně sarkastický. Teď jí podal víc informací, než potřebovala.
„Jistě, paní soudkyně. Adam. Adam Henry, jediné dítě. Rodiče se jmenují Kevin a Naomi. Pan Henry provozuje malý podnik. Výkopové práce, kanalizace, podobné záležitosti. Očividně to bude virtuos s rypadlem.“ Po dvaceti minutách strávených za psacím stolem vyšla zpátky na podestu a chodbou k výklenku, v němž stál automat na kávu s hyperrealistickým obrazem pražených kávových zrn řinoucích se z kelímku na skle, které bylo zevnitř podsvícené. Hnědé a smetanově bílé barvy v příšeří alkovny živě zářily jako iluminovaný manuskript. Cappuccino z dvojité dávky nebo rovnou dvě. Bude lepší začít je pít rovnou tady, kde si mohla s nechutí představovat, jak Jack vstává z neznámé postele a chystá se do práce, tělo vedle něj je ještě ospalé, dobře obsloužené nad ránem, vrtí se v lepkavých prostěradlech, mumlá jeho jméno, volá ho zpátky k sobě. V zuřivém záchvatu vytáhla telefon, projela čísla, až našla zámečníka z Gray’s Inn Road, zadala svůj čtyřmístný PIN kód a poté instrukci k výměně zámku. Jistě, madam, hned to zařídím. Měli k dispozici informace o současném zámku. Nové klíče budou doručeny ještě dnes na Strand a už nikam jinam. Pokračovala spěšně dál, s horkým umělohmotným kelímkem ve volné ruce, protože se bála, že by si to mohla rozmyslet. Zavolala zástupci správce nemovitosti, na slovo skoupému, dobrosrdečnému chlapíkovi, kterému oznámila, aby zámečníka očekával. Byla tedy zlá a měla z toho, že je zlá, dobrý pocit. Za to, že ji někdo takhle opustí, musí zaplatit, a to znamenalo vyhnanství, bude muset přijít s prosíkem, až se jednou bude chtít vrátit. Luxus dvou domovů mu nedopřeje.
Už když se vracela chodbou s kelímkem v ruce, myslela na to, jak směšně přestupuje zákon, když brání manželovi v legitimním přístupu do bytu, což bylo obvyklé klišé rozpadajících se manželství, které by žádný advokát svému klientovi – většinou manželce – rozhodně nedoporučil bez soudního příkazu. Celý profesionální život strávila bez kontroverzí, napřed radila, potom soudila, povýšeně v soukromí komentovala krutost a absurditu panující mezi rozvádějícími se páry, a najednou se zničehonic ocitla na dně spolu s ostatními a zoufale se snažila plavat v pustém vlnobití. Z anglického originálu The Children Act, vydaného nakladatelstvím Jonathan Cape v Londýně roku 2014, přeložil Ladislav Šenkyřík. Román Myslete na děti! vyjde na podzim v Odeonu.

Myslete na děti na bux.cz

Pravice a levice v Mlsounovi Iana McEwana (14.12.2014, Literární noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 15-12-2014

0

MlsounMcEwana čtu od osmdesátých let. Původně mě, to se přiznám, k sobě nalákal morbiditou. Dnes ho pokorně uznávám pro jeho nesporné kvality. A taky Mlsoun (Sweet Tooth, 2012, česky 2013) nadchne, leč může zklamat ve finále. Proč?

V dopise, který tvoří poslední kapitolu, se nový vypravěč Tom, spisovatel, totiž prvořadě soustředí na to odhalení, že dosavadní text napsal jako žena. Jistě, obdivuhodné, a to i s vědomím známého „paní Bovary jsem já“… Kniha se však tím vlastně implicitně chlubí. A tak vnímám poslední kapitolu jako McEwanovo nadbytečné bití se v prsa.

Pokračovat ve čtení článku na www.literarky.cz

Mlsoun na bux.cz

Spravedlivý soud (9.10.2014, Právo)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih, Ohlasy | 13-10-2014

0

mcewan_ian[nad knihou]

Jako by v západní postmoderní literatuře po konci dějin nebylo možné nalézt velké příběhy. Zaznamenání hodní vypravěči se buď obracejí do minulosti, nebo přicházejí z Orientu či jiných civilizačně odlišných kultur a těží napětí ze střetů se západními pořádky. Jinak je soudobá literatura zabydlena ubožáky.
Postavy se v ní mátožně potácejí, trpí úzkostmi, oslňuje je denní světlo a trápí nevrlé úřednice v bance, příliš vysoký podíl éček v chlebu a další problémy prvního světa. Hrdinům nezbývá, než se zabývat sami sebou, protože jen z nich samých pramení jejich konflikty.
Třináctý román Iana McEwana The Children Act (česky doslova Zákon o dětech, Jonathan Cape, London 2014), který v září vyšel v Británii, nám ale díkybohu přináší hrdinu, resp. hrdinku, kterou vystaví skutečnému příběhu s konstrukcí antického dramatu. Fiona Maye je zasloužilou soudkyní Nejvyššího soudu, která rozhoduje o komplikovaných případech v oboru rodinného práva, často doslova o životě a smrti. Profesionálně, rutinně, avšak nikoliv mechanicky vynáší racionálně podložené rozsudky, jejichž účinek má vždy sledovat v první řadě blaho dítěte.
Román, jehož rozsah sotva přesahuje formát novely, začíná v okamžiku, kdy se rodí i banální, avšak o nic méně bolestný manželský konflikt devětapadesátileté Fiony. Ve stejnou dobu rozhoduje případ, jaký se v anglosaském světě vyskytuje poměrně běžně: talentovaný a krásný Adam je postižen smrtelnou chorobou, ale z náboženských důvodů odmítá transfúzi, která mu může zachránit život. Protože dosud nedosáhl věku 18 let a zároveň je léčba proti vůli pacienta trestným činem, rozhoduje tyto případy soud.
Fiona, sama bezdětná a zmítaná manželskou krizí, se proti běžným i vlastním zvyklostem rozhodne navštívit Adama v nemocnici, kde dojde k nekonvenčnímu setkání, které má mít pro oba nedozírné následky. Soudkyně vynese rozsudek a stejně jako v biblickém rčení „pouštěj chléb svůj po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš“ i zde se ukáže, že každé rozhodnutí s sebou nese jistou odpovědnost, které se nelze zříci ani za zdmi soudní síně.
V létě 2014 bylo zpravodajství podle McEwanových vlastních slov nejtemnější, jaké pamatuje, ať už se jedná o dění na východní Ukrajině, události v britském Rotherhamu, severním Iráku či epidemii eboly v západní Africe. Právě zprávy ho prý odvádějí od psaní. A nejen že patří k jejich pravidelným konzumentům, zároveň nezůstává stranou. Opakovaně veřejně kritizuje militantní islámský fundamentalismus, angažuje se v izraelsko-palestinském konfliktu nebo vystupuje na obranu svých kolegů (kupříkladu Roberta Saviana, autora knihy Gomora o neapolské mafii) i lidí mimo obor (jako v případě Sakineh Mohammadi odsouzené v Iránu za nevěru k ukamenování). Je v pravém slova smyslu angažovaným autorem, a zrovna tak se McEwanovy knihy neodehrávají ve vzduchoprázdnu, ale odrážejí soudobý svět. V případě nejnovějšího románu je to překvapivě přetrvávající a v některých případech v západním světě úporně rostoucí úloha náboženství, které dokáže na soudobou poptávku po hodnotách dávat jednoduše srozumitelné odpovědi.
McEwanovy texty jsou věrohodně zabydlené, smyslově velmi sugestivní, mají filmovou přesvědčivost a kadenci (zfilmování románu The Children Act se dramatičností i přímočarou zápletkou doslova nabízí). I proto je tento držitel Bookerovy ceny tak úspěšný, a někteří ho dokonce nazývají „nejmilovanějším britským spisovatelem“. Autor vás provede soudním procesem i předsálím, ukáže vám všechny hrdinčiny zvyklosti, oblečení včetně podšívky, poukáže na nepravidelnosti v jejím dechu i chuť vína, které pije. Není žádný div, když na poslední stránce toho majstrštyku zjistíme, že nás přemohlo pohnutí.

Autor: Bianca Bellová

Knihy od Iana McEwana na bux.cz

Jak za peníze MI5 nepotřít východní blok (8.10.2014, Haló noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 08-10-2014

0

MlsounSoudobý britský klasik Ian McEwan už napsal i jeden špionážní román. Jmenuje se Nevinný a semlel se tam tunel pod Berlínskou zdí i rozporcování manžela milencem (a manželkou). Novinka MLSOUN (chystá se film) se taky tváří jako záležitost pro agenty, ale to je kamufláž. Jde „jen“ o politicko-historický příběh z prostředí tajné služby.
Vypráví ho inteligentní dívka Serena, která odmalička rychle i ráda čte, ba hltá beletrii, nicméně zvládne i matematiku na Cambridge. Její přístup ke světu MI5, který ji vtáhne, přesto trochu připomíná naivní postoj hrdinky z románu Susan Isaacsové Záblesk (rovněž zfilmovaného). Poté co Serena zažije románek s postarším profesorem, je skrz něj naverbována a placena za to, po čem vždy toužila. Aby si četla krásnou literaturu. Pro změnu to připomene román Šest dní Kondora.
Její šéfové mezitím v „akci Mlsoun“ vytipují dalšího, podstatně mladšího profesora Toma, který je i začínajícím autorem beletrie s pravicovými sklony, a Serena jej má podnítit k napsání něčeho, jako byla dystopie 1984. I Orwell byl ostatně při psaní řízen tajnou službou, zvíme, a Tom bude přes krycí organizaci tři roky dostávat tak obrovský plat, že může dát vale i rozjeté kariéře literárního vědce. Snad stvoří minimálně něco, co probere z naivity britské levičáky a komunisty, sní MI5 (bojující jinak s IRA). A kéž jeho práce obnaží Britům i východní blok!
Serena Toma osobně vyhledá a zamilují se. Snad by následoval románek-červená knihovna, kdyby Mlsouna psal někdo jiný, ale McEwan je mistr realismu, všemu, co dál píše, lze naprosto uvěřit. Mladí milenci však očarovaně přecházejí k životu na až moc vysoké noze, jako by to snad bylo zákonité. Přesto Tom jako zázrakem vytvoří román a je to opravdu dystopie. Ale dekadentní, asi jako od Ballarda, nejvíc připomínající McCarthyho Cestu. Budoucí Británie v ní páchne zvratky i rozkladem. Mezi tím putují otec s dcerkou. Ve finále podléhají moru a vše, zdá se, je jen v důsledku původně tak vyspělého kapitalismu. A nejen to! Tom za dílo přebírá v konkurenci začínajícího Martina Amise prestižní literární cenu.
MI5 je v šoku. Utáhne penězovod, oba výtečníky promptně vyrazí, ale aspoň je – na rozdíl od jiných – nechá žít.
Kniha průběžně mapuje politické posuny na Ostrovech počátkem let sedmdesátých i včetně hornických stávek a uhelné krize. Autorovi posloužily vzpomínky na vlastní začátky, tak jako i starý tisk. Vše přitom podává jako žena, a to naprosto dokonale. Bohužel až tak dokonale, že se nechá okouzlit sám sebou a coby pointu stanoví vysvětlení, podle něhož Mlsouna v našich rukou napsal právě Tom, když se mistrně vcítil do milenky.
Potenciální výzvu napsat skutečnou šarádu ve stylu Forsytha či Le Carrého ovšem McEwan nepřijal. Nezahodil tyto karty, on je ani nesejmul. Vzdal tu vlastně i jakoukoli skutečnou špionážní zápletku. Ale jako excelentní černá humoreska z pracovního a vztahového prostředí je Mlsoun stejně bonbón.

Jemná práce makabrózního Iana (4.2.2014 literarky.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 04-02-2014

0

Poslední román Iana McEwana Mlsoun vzbudil velkou odezvu u kritiků i čtenářů, ostatně jako i předcházející díla autora, který bezesporu patří k nejvýraznějším současným spisovatelům. V reakcích na Mlsouna ale zaznívá jeden ne zcela obvyklý tón: Překvapení. Já musím skromně poznamenat, že mě Mlsoun nepřekvapil. Především proto, že je podobně brilantní jako ostatní McEwanovy knihy.

Pokračovat ve čtení na literarky.cz

Mlsoun na bux.cz