To nejlepší ze světové literatury

Kat Kaufmann: Superpozice (7.3.2017, art.ihned.cz) „Jaká to je, prosím?“ Jak se dokáže ptát tak mile. Jako by toho už dávno neměl plný zuby, jako bych nebyla poslední host v hluboké noci. „Jo tak. To je...

Celý článek >>>

V bludišti paralelních světů (7.3.2017, Lidové... Románový debut Kat Kaufmannové je příběhem mladé ruské Židovky v Berlíně a také knihou mnoha tváří – tematicky i jazykově. Název Superpozice (ve významu...

Celý článek >>>

Vyšel nový román Harukiho Murakamiho. Má 2000 stran,... Příznivci japonského spisovatele Harukihu Murakamiho, jenž bývá označován za favorita na Nobelovu cenu za literaturu, v pátek oblehli japonská knihkupectví. O...

Celý článek >>>

PRÁVĚ VYCHÁZÍ Han Kang: Vegetariánka (23.2.2017,... Jonghje se jednoho dne probudí z krvavé noční můry a její život se začne dramaticky měnit. Ze všeho nejdřív přestane jíst maso. Ovšem v dravé patriarchální...

Celý článek >>>

Maďarská literární senzace, zahlcená bídou (22.2.2017,... V Maďarsku se stal román Nemajetní uznávaného básníka a esejisty Szilárda Borbélyho literární senzací. Vypráví příběh chudé, částečně židovské venkovské...

Celý článek >>>

Skutečný zločinec je čtenář (24.2.2015, kulturissimo.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 02-03-2015

0

Na shledanou tam nahořeFrancouzský spisovatel Pierre Lemaître je autorem velmi nevšední detektivní série s Camillem Verhoevenem – rtuťovitým komisařem trpasličí postavy, ale velkého charakteru, jehož doplňuje nadmíru vzdělaný kolega Louis (česky vyšel zatím pouze druhý díl s názvem Alex, Kniha Zlín, 2014, který jsme recenzovali zde). Jeho poslední román tematizující společenský chaos spojený s všeobecnou rekonstrukcí utrpěných křivd v období krátce po první světové válce Na shledanou tam nahoře (česky Odeon, 2014) navíc získal nedávno prestižní Goncourtovu cenu. Lemaître je autor, který rád znesnadňuje rozlišení mezi žánry a literárními kategoriemi. Své romány utváří v rámci sofistikované stylistické hry, včetně řady odkazů na jiná umělecká díla – aniž je však zbavuje čtivosti a napětí, které čtenářům téměř nedovolí odtrhnout zrak od letících řádků. Náš rozhovor, který probíhal během autorovy prosincové návštěvy Prahy, se nesl v hravém, lehce nadneseném tónu.

Pokračovat ve čtení rozhovoru na www.kulturissimo.cz

Na shledanou tam nahoře na bux.cz

Román ocenený Gouncourtom ironizuje svet vojny (18.2.2015, kultura.sme.sk)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 20-02-2015

0

Na shledanou tam nahořeFrancúzsky spisovateľ Pierre Lamaitre sa na prvú svetovú vojnu a jej hrdinov pozrel ironickým pohľadom. Zaujal a získal Goncourtovu cenu. Jeho kniha vyšla v českom preklade Na shledanou tam nahoře.

Je november 1918, tesne pred ohlásením mieru a základnou úlohou dňa je vyhnúť sa všetkým tým hlúpym náhodám, ktoré by vojakom prekazili prežitie vojny. Poručík Pradelle (v civile šľachtic bez majetku) tento plán kazí.

Vojnu poňal ako kariérnu príležitosť a pár dní pred jej koncom je ochotný riskovať životy svojich vojakov v nezmyselnom útoku na kótu 311.


Pokračovat ve čtení na www.kultura.sme.sk

Na shledanou tam nahoře na bux.cz

Jako zmoklý papoušek (22.1.2015, Právo)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 22-01-2015

0

Na shledanou tam nahořePierre Lemaitre je laureátem Goncourtovy ceny

Kniha Pierra Lemaitra (1951) Na shledanou tam nahoře (přeložil Tomáš Havel, Odeon 2014) se opírá o zdařile vystavěný příběh z první světové války, která spojí dva vojáky touhou vzít si zpět od společnosti to, oč je připravila. Autor za svůj román obdržel v roce 2013 prestižní Goncourtovu cenu. Kromě něj mu nedávno česky vyšla také knížka Alex (přeložila Helena Beguivinová, Kniha Zlín 2014).

* V Na shledanou tam nahoře popisujete, jak po válce chtěla Francie přenést své padlé z provizorních hrobů u fronty na vojenské hřbitovy…

…a ujali se toho ziskuchtivci, kteří najali nekvalifikovaný personál, objednali menší rakve, než by bylo potřeba, a ještě zaměňovali ostatky. Ten příběh je pravdivý.

*A je ta kauza ve Francii známá?

Není. Jen velmi málo lidí má dnes o tehdejších podvodech povědomí, z historiků skoro nikdo. Narazit na takové téma je pro spisovatele zároveň štěstí a příležitost.

* Jak může podobná věc zapadnout?

Zapomenout chtěly obě zainteresované strany. Francouzská vláda proto, že odbyla úkol důstojně pochovat vlastní vojáky, a ani ti, kdo za tím přímo stáli, po publicitě nijak netoužili. Odehrálo se to v roce 1922. Prohlédl jsem si deníky té doby, které jsou dnes dostupné v digitalizované podobě, a nenašel jsem téměř nic. Tu a tam se objevil článek, v několika úvodnících zazněly úvahy, které volaly po tom, aby se z toho stalo velké téma, celá záležitost však nakonec vyzněla do ztracena.

* Jak se vám spolupracovalo s českým překladatelem Na shledanou tam nahoře Tomášem Havlem?

Velice dobře. Sám neovládám žádný cizí jazyk, takže překládání je pro mě velmi abstraktní záležitost. Vlastně nevím, o co přesně při něm jde – jen si to představuji. U tohoto románu jsem byl v kontaktu se všemi svými třiceti překladateli, vyžádal jsem si u svého nakladatele jejich adresy a všem jsem jim napsal.

* Takže něco jako oběžník?

Ano, oběžník. Jen trochu osobnější, možná. Psal jsem jim, že nechci zasahovat do jejich práce, ale že bych jim rád sdělil pár věcí. Kupříkladu v úvodu osmé kapitoly najdeme hlavního hrdinu knihy Alberta Maillarda v demobilizačním centru. Napsat ty dvě strany mi trvalo abnormálně dlouho. Vzpomínal jsem na Louise Aragona a jeho Cestující z imperiálu, v nichž stylisticky vytváří opravdový pocit davu; začíná univerzální expozicí a pak nás dovede k tomu, že díky stylu a rytmu pochopíme, co to dav vlastně je. A já jsem chtěl, aby čtenář vstoupil do demobilizačního centra a uviděl, že tam panuje skutečný chaos, všude samí křičící lidé, nikdo nemá nic pod kontrolou a spousta věcí se děje naráz. Kdybyste měl kameru, bylo by to jednoduché, postavíte ji a dáte povel: „Dělejte bordel!“ Jenže když máte jen tužku, je to složitější. Takže ty dvě strany mi trvaly opravdu dlouho a já chtěl své překladatele poprosit, aby jim věnovali zvýšenou pozornost. Jiná věc je, že překladatelé jsou těmi nejobávanějšími čtenáři. Pokud máte v textu jednu chybu, váš redaktor ji neuvidí, ale váš překladatel ano. Mně začali všichni, jakmile jsme se takhle zkontaktovali, psát: Vzhledem k tomu, že jste se ozval, vám dávám vědět, že na straně 17 a na straně 34 je špatně to a to.

* Poukazovali aspoň na stejné chyby?

Ne, každý si našel svou. Například že jedna okrajová postava má jiné křestní jméno na začátku knihy a jiné na konci.

* To se stává.

Stává, ale nikdo to nevidí, dokud s tím nepřijde váš překladatel do vietnamštiny. Nakonec jsem všem třiceti poslal všechny opravy od jejich kolegů. Aby třeba český překladatel mohl napravit chybu, kterou našel ten čínský.

* Globalizace.

Ano, ale ve své pozitivní podobě.

* Takže co se týká chyb, je česká verze čistší než francouzská.

Určitě je velmi dobrá, protože jsme si s Tomášem vyměnili řadu e-mailů a také jsme měli díky Francouzskému institutu možnost setkat se osobně. Podle toho, že mi kladl komplikované lingvistické otázky, týkající se třeba různých jazykových vrstev v různých pasážích textu, jsem poznal, že je vůči subtilním rysům mé knihy velmi vnímavý. Kvalitu jeho překladu samozřejmě nemohu posoudit, ale zcela mu důvěřuji.

* Otevřeně přiznáváte, kdo vás ve vašem psaní inspiruje – v autorském doslovu je vyjmenovaná celá řada spisovatelů. To mi připadá dost ojedinělé, jiní literáti bývají ohledně vlivů většinou diskrétní…

Jména v doslovu není třeba přeceňovat. Nejsou to autoři, kteří by mě přímo ovlivnili. Některé z nich dokonce ani nemám rád, například Georgese Brassense. Jde o něco jiného. Je nesmírně vzácné, aby člověk napsal doopravdy originální text. Všechno už bylo někdy odvyprávěno. Když si pozorně projdete dějiny literatury, zjistíte, že příběhy, jako je ten v Na shledanou tam nahoře, se najdou už ve středověkých textech. Běžně se mi stává, když pracuji na odstavci nebo se snažím vystavět postavu, že mě napadne myšlenka, věta, nějaký výraz, který pochází odněkud jinud.

* A vy jste schopen ty „zápůjčky“ identifikovat?

Pokaždé ne. Ale ty, které jsem identifikoval, jsem v doslovu přiznal. Třeba v kapitole, kde se Albert Maillard objeví před starým generálem jménem Morieux, je výraz, že Morieux zatřásl hlavou „jako zmoklý papoušek“. Hm. Nikdy jsem zmoklého papouška třást hlavou neviděl, takže odkud se to vzalo? Chvíli trvalo, než jsem zjistil, že od Stephena Cranea, z textu Rudý odznak odvahy, kde je v jedné scéně plukovník, který nadává „jako zmoklý papoušek“. Proto Cranea najdete zmíněného i v mém doslovu.

Překladatelé jsou těmi nejobávanějšími čtenáři. Pokud máte v textu jednu chybu, váš redaktor ji neuvidí, ale váš překladatel ano.

Autor: Marek Toman

Na shledanou tam nahoře na bux.cz

Dopoledne s Dvojkou – Pierre Lemaitre, Na shledanou tam nahoře (22.12.2014, rozhlas.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 19-01-2015

0

Na shledanou tam nahořeRozhovor s Pierrem Lemaitre na www.rozhlas.cz

Rozhovor si můžete poslechnout zde.

Začátek v čase 32:18

Na shledanou tam nahoře na bux.cz

Máme příliš prvních světových válek (20.12.2014, Lidové noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 06-01-2015

0

Na shledanou tam nahořeS francouzským spisovatelem Pierrem Lemaitrem o jeho nespokojenosti s tím, jak si Evropa připomíná sté výročí vypuknutí Velké války.

Držitelem Goncourtovy ceny za rok 2013 se stal Pierre Lemaitre, autor do té doby převážně kriminálních románů. Sám se považuje spíše za pisatele románů „noir“, mezi něž řadí i oceněný titul Na shledanou tam nahoře, jehož hrdiny jsou francouzští vojáci první světové války. Český překlad (Tomáše Havla) nedávno publikovalo nakladatelství Odeon.

Pierre Lemaitre přijel román do Prahy představit osobně. Při té příležitosti vznikl i tento rozhovor. Lemaitre rád zdůrazňuje, že je řemeslníkem – a literární řemeslo je mu vším. Po úspěchu „velkého románu“ o první světové válce připravuje prózu ze současnosti a jejím tématem má být stav bezpečnosti života a komunikace v čase Facebooku a Twitteru. Titul již kniha má, ale nechce jej prozradit. „Jsem pověrčivý,“ poznamenává.

* LN Často se říká, a vy jste to loni rovněž vyslovil, že Goncourtova cena mění spisovateli život. Změnila za ten rok váš život?

Velmi. Žádná ze srovnatelných zemí nedisponuje takovým oceněním, jakým je Goncourt. Ten francouzsko-francouzský folklór, jenž se nazývá la rentrée littéraire, může i vyvolávat úsměv: ve Francii totiž na podzim vychází nějakých 700 románů během tří týdnů. Je to specifický fenomén, jehož vrcholem je právě Goncourtova cena počátkem listopadu. Veškerý literární rok ústí k ní. Komu se přihodí, že tu cenu dostane, promění mu to život literární, finanční, nakladatelský. Existují přitom dvě kategorie spisovatelů, kteří se stali laureáty Goncourta: ti, kteří cenu získali jako korunovaci své literární kariéry; a ti – a to se stává v poslední době, i já jsem ten případ –, u nichž se to méně očekává a u nichž se život „po Goncourtovi“ pak o to víc změní.

* LN Jako tomu bylo v nedávné minulosti u Alexise Jenniho, Jerôma Ferrariho…

… nebo u Jonathana Litella – na rozdíl například od Michela Houellebecqua nebo Marie Ndiayeové, kteří byli považováni za autory, k nimž se cena jednoho dne tak jako tak prostě dostane. A stane se to patrně jednoho dne například i Emmanuelu Carrerovi.

* LN Každé nakladatelství, ve vašem případě Albin Michel, usiluje o získání takové ceny. Marketing jede na plné obrátky. Cítil jste se být součástí nakladatelské strategie, jež vedla k vydání vaší knihy, k němuž došlo „v předvečer“ stého výročí té Velké války?

Vůbec. Kniha byla napsaná již předtím. Začal jsem se tématem zabývat roku 2008. Nakladatelství se mnou o načasování publikace, když jsem odevzdával rukopis, nemluvilo. Navíc jsem nikdy nedával najevo přemrštěný zájem o první světovou válku, takže to ode mne ani nikdo nechtěl. Nicméně nakladatelství jistě přemýšlelo o takovém zařazení, ale zajímavé bylo, že se nakonec neobjevil rozhodující počet beletristických knih, řekněme deset nebo patnáct, k tématu první světové války. Myslím, že moje kniha byla nakonec jediná.

* LN Jak jste se k tématu dostal?

V roce 2008 se mi stalo, že jsem četl článek Antoina Prosta Les monument aux morts (Pomníky padlým) ve sborníku s názvem Les Lieux de mémoire (Místa paměti), který editorsky vedl historik Pierre Nora. Skvělá edice ve třech svazcích, kde Nora přemýšlí nad velkými republikánskými emblémy: mezi nimi byl i článek o pomnících padlých. Dozvěděl jsem se, že v roce 1918–1920 došlo k výstavbě obrovského množství pomníků. Autor vypočítává typologii pomníků. Zaujalo mě, že tam uváděl, že šlo o obchod století. Obchod století! Ten výrazně zaujal. Během dvou tří let totiž došlo k výstavbě nějakých 35 000 pomníků. Za velké peníze! Mě, coby autora policejních románů, ihned napadlo: to musel být důvod k velké zlodějně! Zjistil jsem potom, že tehdy dokonce vznikl katalog, v němž jsou fotografie pomníků – jako kdyby to byl katalog dejme tomu zásilkové služby Redoute. Jen místo podprsenek nebo kalhotek máte nabídku pomníků. Takže k psaní mě přivedl kontrast mezi těmi pomníky padlým a sdělením, že šlo o „obchod století“. Začal jsem to psát jako policejní román, jenže moc to nefungovalo.

* LN Zaujal mě u vás důraz na charaktery postav – v silné dramatické akci a se silným sociálním zázemím. Chtěl jste zdůraznit dobové rozdělení společnosti?

Snažil jsem se spíše o reflexi coby důsledek autorského uvažování o struktuře díla než o sociální analýzu. Psal jsem v duchu románového fejetonu na pokračování, jako detektivku, kde musíte mít všechny potřebné ingredience a respektovat žánrová pravidla hry. Potřeboval jsem silné opozice pro utvoření základního kontrastu. Aměl jsem na vybranou, kdo bude hlavní hrdina. Rozhodl jsem se, že hlavními postavami budou tři vojáci, z nichž každý reprezentuje svou sociální třídu, tedy sociologicky: Albert (prokletý proletář), Édouard (malý buržoa) a Pradelle (dekadentní aristokrat). A teď šlo o to, z jakého úhlu budu sledovat příběh. Mohl jsem si říct, že v knize půjde o tři pohledy, z čehož plyne, že jsem měl čtyři možnosti: Albert, Édouard, Pradelle, nebo všichni tři najednou. Zvolil jsem vyprávění vedené hlavně Albertem, tudíž vyprávění po způsobu pikareskního románu, kdy je děj líčen právě z pohledu pikara.

* LN Ve vašich popisech se často vrací úvaha, jež vede ke snaze po rehabilitaci takzvané lidové literatury. Považujete tento přístup jako druh určitého návratu k pramenům literatury? I u nás vycházel v 19. století hojně čtený národní spisovatel Alois Jirásek na pokračování…

Ve Francii máme specifičnost, která se týká románové poetiky: nový román. Byl hnutím 60. a 70. let minulého století. A to hnutím revolučním, a tím pádem i excesivním: příběhy bez příběhu, romány bez syžetu, prózy bez hrdiny… Zastávám ovšem názor mnohem méně kritičtější než mnozí z těch, kteří teď autorům nového románu nemohou přijít na jméno. Dneska je u nás až módou obviňovat autory nového románu, že zničili literární tradici, že přivedli francouzskou literaturu na mizinu, z čehož

Pierre Lemaitre (* 1951)

Narodil se v Paříži. Vyučoval literaturu, psal scénáře, dnes je spisovatelem na volné noze. Knihy začal publikovat v poměrně rychlém sledu až po padesátce. Začal roku 2006 s kriminální sérií s postavou detektiva Camilla Verhoevena; ta zatím čítá pět svazků, z nichž titul Alex vydala letos v listopadu Kniha Zlín a na příští léto chystá další Lemaitrovu detektivku. Kromě toho je tvůrcem „vážných“ románů – Robe de marié (2009, Svatební šaty), Cadres noirs (2010, Černé kádry) Au revoir la-haut (2013, Na shledanou tam nahoře, č. 2014).

jsme se měli podle oněch kritiků dvacet třicet let vzpamatovávat – jako z nějakého společenského traumatu. Jenže, a to je můj náhled: každé takové hnutí zanechává stopy, a i nový román je zanechal. Myslím, že jsme velmi nespravedliví k těm, kteří s novým románem kdysi přišli, protože kdybychom tím údobím neprošli, neměli bychom pak autory jako George Perec, Jean Echenoz, neměli bychom Emmanuela Carrera nebo Marie Ndiayeovou. Pravda ale je, že novému románu vytýkám absenci příběhu a postav, na něž já naopak kladu důraz – pokouším se tím pádem „skočit“ před to období, které nový román ve své radikalitě zavrhl. To je mé negativní vymezení vůči němu. Moje pozitivní vymezení pak spočívá v tom, že nový román se snažil o experiment, o klinický experiment, bez něhož by se nezrodili nejen výše zmínění autoři, ale i spisovatelé jako Sollers nebo Durasová a ani já bych nebyl tím, kým jsem. Snažím se prostě nebýt reakcionářský: netvrdím, že bychom se měli vrátit ke zdrojům románu 19. století, to vůbec ne! Přelom 19. a 20. století již přichází s Marcelem Proustem, jenž stojí na pomezí obou tendencí… a s ním již přichází modernita.

* LN Mimochodem, ta parodie na Marcela Prousta v 11. kapitole románu Na shledanou tam nahoře – to s tím souvisí? Byla to pro vás zábavná příležitost, jak hodit kamínek do kritických literárních vod?

Jistě, byl to způsob, jak se trochu pobavit. Jsem spisovatel stojící nohama na zemi. Mám rád svou profesi, jsem ve své podstatě výrobce příběhů. A v této kapitole se snažím jasně dát najevo, odkud moje postava přichází. Rozhodně chci čtenáři sdělit, kdo je ta postava, co vstupuje do hry. Již Hemingway nás naučil, že k tomu, abychom o postavě sdělili, že se jedná o muže „bohatého a mocného“, musím vytvořit scénu, v níž to čtenář zjistí – nestačí napsat pouze, že je „bohatý a mocný“.

* LN To je dost divadelní postup…

Ano, dost divadelní. Ale zase to neberme vážně a detailisticky: tou dotyčnou scénou jsem nechtěl vytvářet nic víc než se trochu parodickým proustovským stylem pobavit.

* LN Do kolika jazyků byl román Na shledanou tam nahoře přeložen ?

Do třiceti. Respektive: patnáct již vyšlo, smlouvu mám na třicet. Však také kvůli němu v poslední době dost cestuji.

* LNA jaký druh reflexe nad vaším románem vás na cestách překvapil nejvíce?

Projel jsem s tou knihou pomalu již celou Evropu. Nejvíc mě udivilo, jak rozdílné v těchto zemích bývá přijetí románu a vzpomínky na Velkou válku. Pokaždé hovoříme tak trochu o jiné válce. V některých zemích, například v Dánsku, první světová válka téměř vůbec neexistuje – diskuse tam mají bezmála anekdotický charakter. V Německu zase je první válka naprosto vymazána tragédií druhé světové války. Velká válka vlastně tvoří jen takové slepé zrcadlo. Musím vám říct, že jsem vlastně dost nespokojen se způsobem, jímž se připomíná stoleté výročí první světové války. Jsem velmi zklamán z toho, že Evropská komise nakonec rezignovala na vojenské oslavy. Uskutečnily se převážně separátní připomínky té tragédie, někdy ve dvou či více zemích najednou: něco se dělo ve Francii, Anglii, Rusku, zároveň do toho byli trochu zapojeni Kanaďané, Australané… Ale nedošlo k celoevropským, spojeným oslavám – po sto letech! Evropa ustoupila s tím, že tato válka neměla pro jednotlivé země stejný smysl, a protože nebylo jasné, jaký by měl být ten hlavní projev, a tak od něho raději ustoupila. Považuji to za zásadní neúspěch. Podařilo se nám vytvořit Evropu ekonomickou, částečně možná politickou, nikoliv však kulturní!Možná jsme měli začít opačně… tou Evropou kulturní.

* LN Ale co Evropu v této věci, kromě neobyčejného počtu mrtvých obětí té války, opravdu spojuje?

To, co by národy mělo spojit, domnívám se – aniž by někdo ustoupil ze svých historických zvláštností, odlišností a také zodpovědností –, by měl být jeden výklad. Společný výklad, neboť dějiny jsou tvořeny výklady, a samotné by měly být vedeny jedním diskurzem. Dějiny jsou diskurz. Evropa ovšem nebyla schopna spojit všechny země ke společné řeči, při zachování vzájemného respektu. Nemáme zatím společné dějiny, ale mohli jsme tu mít ten společný diskurz. Každá země si stále vypráví své vlastní příběhy. Chybí nám tu jakási superstruktura připravená ke sdělení, že nás přece tyto dějiny spojují. Obávám se, že právě tato neschopnost vyprávět společné dějiny vede, zejména ve Francii, ale i jinde, k nárůstu extrémní pravice… Pouze lidé, kteří nemají historickou paměť, mohou dnes volit tyto síly.

* LN Možná, že to, co nás spojuje, je právě titul vaší knihy. Nesejdeme se vlastně všichni v jednotě – až „tam nahoře“?

Co tím chcete říct?

* LN Jednota má možná povahu metafyzickou…

Ano, to možná…

* LN Můžeme tak brát i hlavní sdělení vaší knihy?

Ne, tak to bych neřekl. Ale záleží na každém čtenáři, a pokud čtenář dospěje k takovému názoru, bude to jen jeho metafyzika. Osobně ji nemám. Ale kniha patří vám.

* LN Jste katolík?

Ne, jsem moderní ateista, ateista 2.0, jak se dnes říká. Reflexe vždy plně náleží čtenáři. Nejsem ani věřící, ani metafyzik. A knihu jsem takto nepsal. Ale úspěch díla se vždy měří tím, kolik různých interpretací mu přisoudíte. Jednou z nich může být i interpretace metafyzická. Proč ne.

Autor: Josef Brož

Na shledanou tam nahoře na bux.cz

Superman pro mě není hrdina (17.12.2014, iliteratura.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 17-12-2014

0

Na shledanou tam nahořeRozhovor s autorem románu Na shledanou tam nahoře

Francouzský spisovatel Pierre Lemaitre (1951) byl na sklonku letošního roku na české scéně představen naráz jako autor dvou rozdílných knih. V nakladatelství Euromedia-Odeon vydali jeho román Na shledanou tam nahoře, za který Lemaitre před rokem získal prestižní cenu Prix Goncourt. Kniha Zlín se pustila do autorovy thrillerové trilogie. Zatím nabídla první svazek s názvem Alex.

Pierre Lemaitre původně pracoval jako psycholog, psát na plný úvazek začal v roce 2006. Prosadil se nejprve jako autor thrillerů, když publikoval cyklus románů o případech detektiva Verhoevena (Travail soigné, 2006; Alex, 2012; Les Grands Moyens, 2011; Sacrifices, 2012;Rosy & John, 2013) a dva další tituly (Robe de marié, 2009; Cadres noirs, 2010). Jako scenárista se podílí na filmových adaptacích svých děl, z posledních to jsou právě Alex Au revoir là-haut (Na shledanou tam nahoře).

Pokračovat ve čtení rozhovoru na www.iliteratura.cz

Na shledanou tam nahoře na bux.cz

Ne, války se nebojím (12.12.2014, Víkend HN)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 12-12-2014

0

Na shledanou tam nahořeZa knihu, ve které vypráví příběh dvou vojáků z první světové války a přitom odkrývá dávno zapomenutý skandál s kupčením s hroby padlých Francouzů, získal prestižní Goncourtovu cenu. „teď už si můžu psát, co chci,“ říká Pierre Lemaitre, který byl dosud znám především jako dobrý detektivkář.

Poté, co byl 4. listopadu 2013 v pařížské restauraci Drouant, přesně ve 12.45, jak velí starobylá tradice, korunován na nositele Prix Goncourt, stal se mediální hvězdou. Bez nadsázky. Tato literární cena má ve Francii stále velký zvuk, takže i z autora běžných detektivek udělá přes noc celebritu. „Rok, který následoval, byl jako rok královny krásy,“ směje se Pierre Lemaitre. „Kolena jsem tak často jako Miss Francie neukazoval, ale hodně jsem psal, cestoval, podepisoval knihy a odpovídal novinářům.“
Spisovatelovo evropské turné návštěvou Prahy pomalu končí, a tak se už těší na nový román. Jaký bude? Před rokem se nechal slyšet, že Goncourtova cena je poctou nejen pro něho, ale i pro tzv. populární (lidovou) literaturu. Co tím myslel? Nad mou otázkou se usměje: „To je literatura, která se líbí všem, ale ne ze stejného důvodu. Můj román Na shledanou tam nahoře bude puberťák číst jako dobrodružný příběh kluků, kteří narukovali do první světové války. Jiný okruh čtenářů se bude spíš zabývat souvislostmi, budou srovnávat situaci v roce 1918 a v roce 2014 ve Francii. Žije tu opět spousta mladých lidí, kteří nikoho nezajímají, jsou chudí a bezvýznamní, jako byli po válce Albert a Edouard. A třeba třetí skupina bude ke knize přistupovat jako k parodii na Marcela Prousta… Mimochodem, do které skupiny patříte vy?“

* Asi do nějaké čtvrté či páté. Prvotně mne zaujalo téma války, zvláště když můj děda a praděda mého muže tehdy narukovali a my dodnes opatrujeme jejich dopisy.

Bojovali na ruské, nebo na německé straně?

* Jeden setrval v rakouské uniformě až do roku 1918, druhý doputoval s československými legiemi do Vladivostoku. Ti dva se neznali, ale jedno měli společné: nenáviděli válku a rukovali jen proto, že museli…

… zatímco já píšu o nadšených Francouzích, co se hlásili na frontu dobrovolně. To vás udivilo?

* Ano, to mne nejvíc překvapilo. skutečně vládla ve francii v roce 1914 tak bezstarostná nálada?

Na začátku to byla prostě euforie, většina lidí si myslela, že to bude rychlý válečný konflikt, který samozřejmě Francouzi vyhrají. Francie je přece skvěle vyzbrojená supervelmoc! A pak se ta dvě vojska utkala a ukázalo se, že jsou přibližně stejně silná, stejně vyzbrojená. Zakopala se tedy do země a vojáci, kteří toužili po krátkém dobrodružství, strávili 50 měsíců na frontě. To byl šok.

* Museli si přece připustit jistá rizika, ne?

Dobová propaganda je přesvědčila, že válka je formalita, při které sice pár lidí umře, ale ostatní budou slavit úspěch. A najednou se ocitli v blátě, pod palbou, celé měsíce žili jako krysy zahrabaní v norách a prožívali něco, co nikdo před tím nezažil. Taková válka ještě nebyla a už nikdy nebude.

* Nebude? vždyť o dvacet let později přišla strašnější válka a pak spousta dalších, lokálních…

… a ještě strašnějších co do počtu mrtvých, co do způsobů zabíjení. Máte pravdu. Ale první světová válka byla zvláštní, protože se odehrála na křižovatce moderního a starého, byla to válka, do které se vojáci vydali s bajonety jako za časů Napoleona a ocitli se naproti obrovským dělům, proti plynu, prostě proti prvním zbraním masového zabíjení. V tom střetu starého a nového spočívá výjimečnost a barbarismus. V historii lidstva nemá ta válka ekvivalent. Třeba u Verdunu dopadlo v průměru šest dělostřeleckých granátů na jeden metr čtvereční. Představte si to, tady, v prostoru tohoto stolu, jenž nás dělí! Nechápu, jak vůbec někdo mohl přežít. A oni přežili to peklo, vrátili se domů, ale už nikdy nebyli takoví jako před válkou.

* Jak píšete, museli se cítit strašně sami. Jejich blízcí nepochopili, co se na frontě stalo.

Navrátilci z války reagovali dvojím způsobem. Ti první nemluvili, válku pohřbili v sobě stejně jako své zranění na duši. A pak byli druzí, kteří o ní mluvili neustále. Vzpomínám si na jednu dámu, která mi po autogramiádě vyprávěla o svém dědovi. „Víte, byla jsem malá, a už mne to otravovalo, nechtěla jsem poslouchat stále o válce, a tak jsem si ucpávala uši, když vyprávěl. Když jsem četla vaši knihu, myslela jsem na to, jak jsme ho nechápali, jak nám přišel směšný…“ Dojala mě.

* Jak dlouho jste studoval historické materiály?

Ale ani ne moc dlouho.

* Tomu nevěřím, vždyť v textu jdete do velkých podrobností, musel jste celou tu dobu poznat.

Asi tak šest měsíců jsem se věnoval dokumentaci, pak jsem rok psal. To je můj průměrný čas, tolik potřebuji i na detektivku. Upozorňuji, že nepracuji s historií, ale s románovou iluzí. Nabízím vám iluzi války. Z technického hlediska k tomu stačí málo: pár detailů, které rezonují s podvědomím člověka. Když budu psát o Egyptu, použiji drobnosti, které máme spojené s touto zemí a kulturou. A když se děj odehrává v Paříži v roce 1920, použiji zase pár jiných symbolů. Jestliže dobře dělám svou práci, jste hned tam. A pak napíšu, že Madeleine vešla do místnosti, a vy víte, že je oblečena v kostýmku ve stylu 20. let. To už vám nepotřebuji říkat. A když napíšu – vešla a sundala si klobouk, nemusím ho popisovat, protože ho vidíte. Ale já fakt netuším, z čeho se klobouky tenkrát šily.

* Píšete-li ale o místech a situacích, třeba o jedné konkrétní bitvě, nemůžete si úplně vymýšlet.

Vezmeme-li to obecně, máme dva základní pojmy: historickou pravdu a historickou realitu. Když jde o pravdu – je třeba pochopit, abychom události dokázali popsat. Pokud vím, historici, kteří mou knihu četli, konstatovali, že vše, co jsem napsal o těch dvou vojácích, kteří se vrátili z války, o tom, čím žili, se mohlo stát. To je pravda. A když už jsem dobu a lidi pochopil, musím někdy i popsat jisté reálie. Ale na to mi stačí správné auto, klobouk… Nejsem historik, ba ani nepíšu historické romány.

* A co je tedy vaše kniha? psychologický román?

Kdybych psal historické romány, vše by bylo přesné. Dám vám příklad. V roce 1918 Evropu zachvátila španělská chřipka a zabila víc lidí než válka. Ta nemoc byla jedním z nejsilnějších momentů doby a v mém románě nenajdete jedinou zmínku o ní. Kdyby to byl historický román, nemohl bych ji opominout. V mé knize je možná i řada nepřesností, ale vy je nevidíte, důležité jsou pocity a myšlenky. Odhalit mne můžete, jedině kdybyste znala skvěle tohle období a doslova mne nachytala.

* A nachytal vás někdo?

Ale jistě: přišlo mi pár dopisů připomínajících, že třeba píšu o pařížském klubu Jockey a ten v roce 1918 ještě neexistoval. Je mi to jedno. Věděl jsem, že ten klub ve dvacátých letech navštěvovala pařížská smetánka, hodil se mi. Když napíšu, že kapitán Pradelle seděl v koženém fotelu, v ruce číši vína… jste prostě hned v klubu Jockey. Trochu to připomíná práci kouzelníka, ten také upoutá vaši pozornost nějakým detailem a vy pak přehlédnete fígl, díky němuž židle lítají a králíci skáčou z klobouku.

* Vy jste ovšem původní profesí psycholog.

A to se mi náramně při takovém kouzlení hodí.

* Ať už jste však pojal svůj román jako psychologický, nebo ne, pro Francouze jste objevil jednu skutečnou kauzu, která je musela překvapit. kdo by si dokázal představit, že se po první světové válce ve velkém kupčilo s mrtvolami a hroby vojáků?

V tomto směru jsem měl skutečně štěstí. Mezi dokumenty, které jsem si četl, jsem našel – náhodou – časopis o vojenské historii, naprosto neznámý titul, a v něm bibliografický odkaz na článek o skandálu s vojenskými exhumacemi, který vypukl v roce 1922. Ten článek jsem si vyhledal, objednal příslušnou revue a pak jsem kvůli tomu překopal rozepsanou knihu. Už jsem měl půlku románu.

* Celé jste to přepsal?

Spíš jsem přeorganizoval příběh tak, aby nebyl jen o dvou vojácích, jejich osudovém setkání (jeden zachránil druhého, aby vzápětí utrpěl strašné zranění, s nímž se nedokáže vyrovnat – pozn.red.), jejich životě-neživotě po válce a společném nápadu na podvod se stavbou pomníků padlým, ale aby se kapitán Pradelle mohl stát vůdčí osobností obchodu s mrtvými. A ten jsem si nevyfabuloval, takový obchod skutečně existoval, jen se na něj už dávno zapomnělo. Moment zapomnění mi samozřejmě pomáhá. Měl jsem štěstí. V životě musíte mít štěstí a musíte ho mít i při psaní románu.

* Francouze muselo šokovat, když se dočetli, že hromadné stěhování padlých vojáků z provizorních hřbitovů na oficiální pohřebiště třeba u Verdunu bylo největší státní poválečnou zakázkou, kterou řada podnikavců zmanipulovala a tak vydělala miliony.

A jistě je šokovalo, že naši dědové či pradědové místo předepsaných 1,9 metrů dlouhých rakví vyráběli pro své mrtvé spoluobčany o půl metru kratší schránky, přitom se často neobtěžovali ověřovat identitu padlých, protože se stejně nedala nijak zjistit, míchali dohromady kosti Němců a Francouzů… Ano, to vše vzbudilo jistý rozruch, samozřejmě. Ale zase musím zdůraznit: i když jsem v tomto případě vycházel z konkrétní historické události, interpretoval jsem ji opět románovými prostředky. Připomínám to proto, že třeba na jedné tiskové konferenci povstala jistá dáma a povídá: Zrovna nedávno jsem byla ve Verdunu, a když jsi přestavím, že je to celé podvod, že na těch křížích jsou jména lidí, kteří jsou pohřbeni kdoví kde, že to možná ani nejsou Francouzi… Zadržte! Povídám, zadržte! Bylo jen několik takových případů, opakuji, několik případů. A já jsem napsal román. Román! V románu je někdy velmi těžké rozeznat, co je pravda a co už je fikce. A troufnu si tvrdit, že v opravdu dobrém románu to ani nejsme schopni poznat.

* Musím říct, že mi scény, jež jste popsal, ani nepřijdou neuvěřitelné. když dopadalo šest granátů na jeden metr čtvereční, jak mohli ti, co přežili, poznat, jak se ten který mrtvý jmenuje?

Když o tom budeme víc přemýšlet, nemohlo se to de facto stát jinak. Vojáci byli pohřbíváni na frontě v rychlosti. A pak – na konci války – když se měla půda rozrytá granáty vrátit rolníkům, byla exhumace těl prováděna také ve spěchu, vládly zmatky, z nichž těžili podnikavci, co chtěli vydělat na státní zakázce. Šetřili na rakvích, na úřednících, kteří měli vše dokumentovat… Jen si to představte, co všechno s tím muselo být spojeno. Vždyť šlo o jeden milion mrtvých, kteří se měli vykopat a přemístit. To jsou čtyři velká města živých!

* Bojoval některý váš příbuzný v první světové válce?

Všechny francouzské rodiny byly zasaženy. Když se podívám do našeho rodokmenu, je jasné, že můj děda byl ve věku, aby mohl narukovat. Ale víc o tom nevím, protože jsem ho nepoznal. Nemáme ani rodinné vzpomínky na tuhle válku. Můj otec se narodil v roce 1905, válku si jistě pamatoval, ale nevyprávěl o ní.

* A co vy sám? byl jste někdy nucen obléknout uniformu?

Patřím ke generaci, která ještě měla vojnu povinnou. Sloužil jsem jeden rok, když mi bylo osmnáct, zatímco můj pětadvacetiletý syn už jít na vojnu nemusí. Základní vojenskou službu jsme naštěstí dávno zrušili.

* Dnes se tedy už Francouzi neobávají války?

Moje první reakce: Ne! Já osobně nemám strach z války. A proč mám potřebu takto odpovědět? Je mi 63 let, narodil jsem se po válce a žil roky v mírové Evropě. Patřím ke generaci, pro kterou je válka daleko. Je to teorie, historie. Samozřejmě, četl jsem knihy, viděl fotky, filmy, nejsem idiot, vím, že naše země byla několikrát ve válce s Německem, ale – nezažil jsem to fyzicky, emocionálně. Je to abstrakce. Musím říct, že víc mám strach z nástupu extrémní pravice ve Francii, z nacionalismu. Ovšem, naše strachy se také vyvíjejí. To je další znak doby. Mohli bychom sepsat historii našich obav, našeho strachu – a byla by to vlastně naše historie.

* Ale války jsou teď všude kolem nás. a řekla bych, že v případě Ukrajiny už hodně blízko.

Dívám se také na záběry z Izraele, na ty sanitky vezoucí zraněné, na mrtvé děti. Spousta obrázků, ale jakoby neúplné obrázky. Pro mne jsou vzdálené, nereálné, jako počítačová hra. Jsme informováni o všech vojenských konfliktech na světě, ale moc se nás nedotýkají. Zatímco neofašisti v ulicích Paříže, to se mne dotýká velmi osobně. A děsí mne přátelé, kteří jsou ochotni extrémní pravici volit.

* I francouzští intelektuálové volí extrémní pravici?

Chtějí to zkusit. Už zkusili levici i pravici – a vše špatně. Přestali důvěřovat politikům z klasických stran, ti s nimi také ztratili kontakt a už dávno nereprezentují přání, myšlenky a očekávání normálních lidí. A tak teď Francouzi zkoušejí extrémní pravici. Dvacetiletí, třicetiletí říkají: Zkusíme a uvidíme! A to mi nahání hrůzu víc než představa války. Ale chápu vaše obavy z Putina a Ruska.

* Nemáme zrovna dobré zkušenosti.

Česká paměť není francouzská paměť, nezažili jsme roky komunismu, invazi. A Rusko je prostě dál od Paříže než od Prahy. Tak to je, nic naplat. Nás, respektive mě, momentálně víc děsí extrémní pravice.

***

V románu Na shledanou tam nahoře vypráví Pierre Lemaitre příběh generace, která prošla první světovou válkou a po návratu ze zákopů se ocitá na hranici přežití. Jak se však ukazuje, stát se nedokáže postarat ani o mrtvé vojáky… Osudy hlavních hrdinů Alberta a Edouarda propojuje a umocňuje příběh kapitána Pradella, beskrupulózního podnikatele, který úspěšně profituje na svých podřízených, posléze dokáže zmanipulovat státní zakázku a vydělat jmění na exhumaci těl padlých vojáků a při budování obrovských státních hřbitovů. Román vyšel ve 30 zemích, celosvětově se ho prodalo přes jeden milion výtisků. Českou verzi vydalo nakladatelství Odeon, na začátku prosince ji autor osobně pokřtil v Praze.

Pierre Lemaitre (* 1951) vystudoval psychologii a roky se věnoval vzdělávání dospělých, učil komunikaci a vedl literární semináře. od roku 2006 se živí výhradně psaním, a to scénářů, románů a detektivek, přičemž ve francii proslul jako autor kriminální série s detektivem Verhoevenem. největší úspěch mu ovšem přinesl třetí román – Na shledanou tam nahoře, za nějž v listopadu 2013 získal prestižní Prix Goncourt. kniha se v témže roce stala francouzským bestsellerem a byla přeložena do pětadvaceti jazyků. rok 2014 prožil Pierre Lemaitre většinou na cestách v rámci propagace své knihy a Goncourtovy ceny, teď – jak říká – se už těší, až se bude moci vrátit domů, „jít do školky pro čtyřletou dceru a užívat si radostí pozdního otcovství“. jak jinak, chce také napsat další román, jehož děj by chtěl situovat do doby velkého francouzského exodu v roce 1940. Naše strachy se také vyvíjejí. To je další znak doby. Mohli bychom sepsat historii našich obav, našeho strachu – a byla by to vlastně naše historie.

RECENZE: Sejdeme se „tam nahoře“ (10.12.2014, kukatko.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 11-12-2014

0

Na shledanou tam nahořeVšichni tuší, že do podepsání příměří zbývají dny, maximálně týdny, vlastenectví i nadšení dávno vyvanuly. Dočkat se konce války v klidu, pokuřovat, psát dopisy, nenápadně vyčkávat na pokyn k demobilizaci. To jenom velitelé hoří pro to využít poslední dny a ještě naposledy se trochu potrhat se „skopčáky“, získat co možná nejvíce území a zásluh. A do této skupiny patří i důstojník Pradelle, ambiciózní a bezohledný potomek zchudlého šlechtického rodu, pro něhož válka představovala cestu k povýšení a kariéře, nabídla mu možnost prodrat se znovu vzhůru.

Pokračovat ve čtení recenze na www.kukatko.cz

Na shledanou tam nahoře na bux.cz

Českou metropoli navštívil vítěz Goncourtovy ceny za rok 2013 Pierre Lemaitre (9.12.2014, klubknihomolu.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Událo se | 10-12-2014

0

Na shledanou tam nahořeFrancouzský institut v Praze si pro návštěvníky své kavárny připravil jedno milé předvánoční překvapení – hostem jeho literárního večera, který se konal v pondělí 1. prosince, se stal oblíbený spisovatel Pierre Lemaitre.

 Přestože se Lemaitre nejen ve Francii proslavil jako autor úspěšné série thrilleru s hlavním hrdinou detektivem Verhoevenem, za kterou získal již několik žánrových cen, největšího kariérního úspěchu dosáhl až svým zatím posledním románem Na shledanou tam nahoře, za který získal v roce 2013 nejznámější francouzské literární ocenění – Goncourtovu cenu. A právě tuto knihu, jež právě vyšla v nakladatelství Odeon, přijel Lemaitre představit českým čtenářům.

Pokračovat ve čtení na www.klubknihomolu.cz

Na shledanou tam nahoře na bux.cz

Když není kam se vrátit (8.12.2014, Respekt)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 08-12-2014

0

Na shledanou tam nahořePierre Lemaitre popisuje osudy vojáků z první světové války

Francouzský spisovatel Pierre Lemaitre (1951) vstupuje na český trh s razancí. Kniha Zlín zahajuje autorovu sérii s detektivem Camillem Verhoevenem thrillerem Alex, který v roce 2013 získal od britského sdružení autorů krimi cenu za nejlepší překladový titul. A Euromedia-Odeon nabízí román Na shledanou tam nahoře, ověnčený taktéž loni prestižní francouzskou Goncourtovou cenou, který kriminální zápletku obohacuje o historické kulisy, sociální antagonismy a morální dilemata.
Udělení nejvýznamnější literární ceny autorovi, jenž měl dosud publikum mezi čtenáři thrillerů, vnímala francouzská média jako posun od lpění na literární výjimečnosti k důrazu na schopnost díla oslovit široké publikum. Volba profesionální poroty, která román označila za nejlepší dílo roku, byla komentována i jako další důkaz kapitulace literárních kruhů před komercializací.
Oceněná kniha se odvíjí od události, jež se odehrála v listopadu 1918, pár dní před koncem války. Poručík Henri d’Aulnay-Pradelle si uvědomí, že má-li z války vytěžit co nejvíc, musí se ještě zviditelnit. Vymyslí tak zbytečný útok na bezvýznamnou kótu, a navíc dva ze svých mužů zastřelí. Navlékne to tak, že kulky přišly od nepřítele – a vyburcuje oddíl ke slepé odplatě.
Tahle příhoda svede dohromady tři protagonisty románu. Albert Maillard je řadový voják, v civilu účetní z chudých poměrů s nicotnými ambicemi, neprůbojný a vlastně nezajímavý. Édouard Péricourt je naopak plný protikladů: nadaný umělec z bohaté rodiny, který však u otce nenašel pro svůj talent pochopení. Albert s Édouardem se v zákopové válce dokonale poznají až poté, co se je d’Aulnay-Pradelle pokusí sprovodit ze světa coby nechtěné svědky oné dvojité vraždy. Albert skončí po výbuchu granátu zasypaný vrstvou hlíny a raněný Édouard ho vyhrabe. Hned nato ale zásahem střepiny přijde o kus obličeje. A znetvoření dál bude řídit každodennost i plány obou již brzy demobilizovaných vojáků.

Strašné znetvoření

Současná francouzská literatura se poslední dobou dívá do dějin poměrně často: autoři nacházejí inspiraci v první i druhé světové válce; ti odvážnější otevírají ožehavější téma války alžírské. Z velké části je tato volba vedena zkrátka tím, že jde o období bohatá na náměty akční i reflexivní. Zároveň však nabízejí možnost hledat paralely současných událostí. Lemaitre při své pražské návštěvě spojené s uvedením českého překladu přišel dokonce se srovnáním dvacátých let a současnosti. Tehdy Francie nevěděla, co si počít s demobilizovanými vojáky, zela tu propast mezi těmi, kdo poslušně odešli bojovat na frontu (a splnili úkol) – a mezi těmi, kdo obsadili jejich místa v zázemí. Dnes zůstává země bezradná před zástupy těch, kteří poctivě pracovali, založili rodiny a vzali si hypotéky, načež po padesátce přijdou o práci a skončí společnosti na obtíž.
Autor k tomu zvolil smyšlené postavy, jež se pohybují v reálných „dekoracích války“ a v určitém směru mají skutečné předobrazy; prožívají osudy, jaké se odehrát mohly, a možná se i v několika obměnách odehrály. Fiktivní příběh dává autorovi nejen možnost připomenout válku s jejími hrůzami a hledat paralely, ale zároveň oslavovat hodnoty věčné, které se v těžkých zkouškách o to víc blýsknou: přátelství, obětavost, odvahu, kreativitu, sílu snů a ideálů. A postavit je proti stejně univerzálním neřestem jako kariérismus, chamtivost a závist, které člověka dovedou k podvádění, lhaní, okrádání i vraždění.
Lemaitre však nezapomíná ani plasticky vykreslit bojiště. Těch několik scén, jež se před našima očima v zákopech a při útoku odehrají, představuje válečnou vřavu jako místo, kde se překrývají osudy a kumulují jejich slabosti: ne každý je hrdina, ne každý sní o vlasti a vítězství, ne každý je čestný. Naštěstí válka rychle končí – jenže po návratu je vše mnohem složitější. Zvlášť pro ty, kdo se nemají kam vrátit.

Jako z Bídníků

Poté co Albert ve vojenské nemocnici zohavenému Édouardovi obstaral falešné doklady, už nelze z víru dalších příhod vystoupit. Albert se stává jeho pečovatelem a v podstatě druhem. Musí obstarat obživu pro oba, a hlavně shánět morfium. Je připraven krást, snad i zabíjet. Édouard ale vymyslí, jak se mohou stát milionáři. Vypadá to, že na základě smyšlené nabídky na zhotovení pomníků padlým vyberou na zálohách od radnic jmění.
To d’Aulnay-Pradelle z války skutečně přišel jako hrdina. A štěstí mu přeje dál: vyhraje státní zakázku na exhumaci padlých a výstavbu hřbitovů, kam se svážejí ostatky. V touze po zisku najímá nekvalifikované a nespolehlivé dělníky, dokonce rozhodne, že se pro snížení nákladů budou ostatky ukládat do maličkých rakví. Proto pak dělníci musí těla ohýbat a lámat. Dokumentace je napůl popletená a napůl falšovaná, obsah hrobů málokdy odpovídá tomu, co hlásají nápisy na křížích, někteří Francouzi jsou pohřbíváni s ostatky Němců…
Zatímco d’Aulnay-Pradellovy podvody vyplavou na povrch a je potrestán, Édouard s Albertem mají sice namále, nicméně autor je k nim shovívavější. Čtenářsky je to vděčné řešení, ale vyznění díla trochu nahlodává: příliš jasně oddělené kladné a záporné postavy jsou dnes v tomto žánru podezřelé. Ostatně už výchozí koncept románu je tradiční, jako vystřižený z časů Hugových Bídníků: lineární příběh v podání vševědoucího vypravěče a při zachování posloupnosti dějů, oživený pouze střídáním dvou různě se prostupujících dějových linek. Zlo je potrestáno, dobro vítězí.
Daly by uvést ještě další prvky, které dílo tlačí do kategorie knih, jež jsou nekonfliktní co do literární tradice i čtenářského očekávání. Přesto román nabízí také momenty, jimiž přesahuje průměr a které ospravedlňují volbu poroty. Lemaitre je mírný ke svým postavám, nicméně nemá tendenci glorifikovat nejen válku, ale ani následující období. Naopak, záslužně otevírá třeba nepříliš známou záležitost zapojení senegalských a čínských dělníků do poválečné obnovy Francie.
Ač text vychází z pečlivého studia dokumentů, sám autor ho přitom nepovažuje za román historický, ale pikareskní. Albert se dopouští hrdinských činů zásadně proti své vůli, zmítá se mezi touhou pomoci příteli a neschopností prosadit vlastní názor. Lemaitre zkrátka nezapře dobrého autora thrillerů. Jeho postavy jsou věrohodné právě svými slabostmi – a to je hlavní motor, jenž čtenáře nutí, aby stránky románu hltal a přemýšlení si nechal na potom.

Jeho postavy jsou hodnověrné svými slabostmi.

Autor: Jovanka Šotolová

Na shledanou tam nahoře na bux.cz