To nejlepší ze světové literatury

Kat Kaufmann: Superpozice (7.3.2017, art.ihned.cz) „Jaká to je, prosím?“ Jak se dokáže ptát tak mile. Jako by toho už dávno neměl plný zuby, jako bych nebyla poslední host v hluboké noci. „Jo tak. To je...

Celý článek >>>

V bludišti paralelních světů (7.3.2017, Lidové... Románový debut Kat Kaufmannové je příběhem mladé ruské Židovky v Berlíně a také knihou mnoha tváří – tematicky i jazykově. Název Superpozice (ve významu...

Celý článek >>>

Vyšel nový román Harukiho Murakamiho. Má 2000 stran,... Příznivci japonského spisovatele Harukihu Murakamiho, jenž bývá označován za favorita na Nobelovu cenu za literaturu, v pátek oblehli japonská knihkupectví. O...

Celý článek >>>

PRÁVĚ VYCHÁZÍ Han Kang: Vegetariánka (23.2.2017,... Jonghje se jednoho dne probudí z krvavé noční můry a její život se začne dramaticky měnit. Ze všeho nejdřív přestane jíst maso. Ovšem v dravé patriarchální...

Celý článek >>>

Maďarská literární senzace, zahlcená bídou (22.2.2017,... V Maďarsku se stal román Nemajetní uznávaného básníka a esejisty Szilárda Borbélyho literární senzací. Vypráví příběh chudé, částečně židovské venkovské...

Celý článek >>>

Hlavní město Kapitálu (17.12.2014, A2)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 17-12-2014

0

Chceme to, co máte vyJak se vede lidem v srdci otevřené společnosti?

Poslední kniha britského publicisty a spisovatele Johna Lanchestera nám přibližuje atmosféru v Londýně těsně po vypuknutí globální finanční krize. V každodenním životě starousedlíků, imigrantů, bankéřů i příslušníků městské chudiny roste vzájemná nenávist, ale také strach. Dobrý příklad současného společenského románu.

Jakub Vaníček
Britský novinář, romanopisec a všestranný publicista John Lanchester se u nás konečně dočkal vydání jednoho ze svých románů. Ve Světové knihovně Odeonu vyšla autorova v pořadí čtvrtá a dosud poslední próza pod poněkud podivným názvem Chceme to, co máte vy. Anglická předloha z roku 2012 má do titulu vepsáno Capital. Tento název podle autora doslovu Jana Čulíka nese dva významy – jednak odkazuje k dílu Karla Marxe a zároveň pojmenovává místo děje: hlavní město, konkrétně Londýn. Původní název je natolik přiléhavý, že titul českého překladu trochu zamrzí. Namísto klíčového slova, které pojmenovává hned několik rovin Lanchesterova textu, se musíme spokojit se značně zúženým významem. Spojení „chceme to, co máte vy“ totiž vystihuje jen jeden z námětů, kolem nichž se celé Lanchesterovo vyprávění točí. A točí se v době, kdy virtuální kapitál globálního kasina notně zavrávoral, v době, která vyvrcholila pádem několika bank a kdy žádný z burzovních makléřů ve strachu z novodobé finanční krize nemohl klidně spát.

Společenská základna

Lanchester nás do této nedávné doby vrací opusem nebývalých rozměrů. Na více než pěti stech stranách vyvstává pestrý svět jedné londýnské ulice, jejích obyvatel, návštěvníků a nájemných pracovníků. Protagonisty románu jsou polský gastarbeiter Zbigniew, zedník, který díky své šikovnosti vyhrává nad línými anglickými kolegy, Roger, průměrně nenadaný bankéř ze City, Petunia, na rakovinu umírající příslušnice anglické střední třídy, která se úzkostlivě drží dobrých zvyků a vyhřívá porcelánové nádobí, dříve než do něj nalije černý čaj, Ahmad Kamál, umírněný muslim a zároveň majitel místního obchodu, Ahmadův bratr Osmán, který právě prochází „obdobím hluboké oddanosti víře“ – a pokračovat bychom mohli dál a dál, stačí ale připomenout ještě jednu Lanchesterovu postavu: Quentinu Mkfesi, Bsc, Msc, zimbabwskou bojovnici za lidská práva ve své zemi, politickou uprchlici, toho času řidiči nenáviděnou kontrolorku správného parkování. Už z tohoto nástinu lze vyvodit Lanchesterovu tvůrčí metodu: v souladu s tradicí anglického realismu představuje pokud možno co nejširší společenskou základnu, odhaluje její zvyklosti, modely spolupráce, ambivalenci nebo patologické výstřelky některých jejích členů.
Místa, do nichž autor zavrtává svou sondu, jsou vcelku jasná – na jedné straně je to třída slušně zajištěných Angličanů, jejichž majetky se pohádkově rozhojnily mimo jiné i díky spekulacím na finančním trhu, na straně druhé to jsou přistěhovalci, kteří by ve své zemi buď riskovali bídu, případně i smrt (Mkfesi), anebo jim nedá spát bohatá britská ekonomika (Zbigniew). Tito lidé, přicházející z úplně odlišných společensko -ekonomických struktur, mnohdy mohou jen stěží vyhovět preciznímu, vybranému anglickému vkusu. To, jaký Londýn býval a jaký už nejspíš nikdy nebude, pěkně vystihuje autorův postřeh: vjížděl -li kdysi na londýnskou zastávku autobus, Angličané na něj čekali seřazeni do fronty. A dnes?

Přinuťte bažanty vzlétnout

Lanchesterův román ale rozhodně nelze číst jako dlouhý povzdech nad ztrátou starého světa, naopak, mnohdy jde o obžalobu pozůstatků kolonialistického, perverzně konzumentaristického myšlení nebo se odhaluje hodnotová nicotnost světa velkého byznysu a shledáváme, jak nepříčetné je hovadství těch, kteří stojí na jeho vrcholných příčkách. Příkladem je kapitola o tom, kterak bankéři („čepice s kšiltem, kazajka Barbour, manšestráky Burberry a zelené holínky Hunter) s brokovnicemi vyrobenými na míru za desetitisíce liber vyrážejí na anglický venkov, aby upustili trochu městského stresu. Střílejí se bažanti, tak krotcí, že je těžké je přimět, aby vůbec vzlétli a dali se postřílet, „a pak jich bývalo zabito tak moc, že o jejich maso nebyl zájem. Většina bažantů se jednoduše zakopala. Přijel traktor a zaoral je do hlíny.“
Kritický osten je jasně čitelný i tam, kde se popisuje kontakt anglické státní správy s lidmi, kteří do Anglie přijeli jako migranti a dostali se do problémů, drsné zacházení s lidmi podezřívanými z terorismu nebo černá práce těch, kteří neobdrželi náležitá povolení… Nechtějme však v Lanchesterově díle vidět pouze jednostranný výčet lumpáren a nepravostí namířených proti přistěhovalcům. Stejně tak tu totiž najdeme pasáže, ve kterých autor líčí, s jakou nevolí přijímají imigranti svůj nový domov: „Když v pátek večer Osmán skončil směnu v krámě, vydal se přes obecní louku na kole k mešitě, na večerní modlitby. A co viděl? Reklamní plakát se ženou, která ležela nahá na purpurových pokrývkách se zcela obnaženými zadními partiemi, a pod tím slogan: Copak mám v tomhle veliký zadek? Plakát se ženou pojídající čokoládovou tyčinku způsobem, jako by ji orálně uspokojovala. (…) Dvě lesby venčící psa, které se vedou za ruce. (…) Houfec lidí před hospodou na obecní louce, kteří otevřeně popíjejí alkohol.“

Nenávidět a soupeřit

Co z takového života navzdory může vzejít? V některých extrémních případech zběsilá potřeba se mstít všem těm, kteří takový stav věcí zavinili, tedy opravdu všem, drtivá většina lidí ale asi zůstane u sžíravé nenávisti. Nakonec ani tou se v románu nešetří: „Patrick nenáviděl Londýn. Nenáviděl Anglii (…) nenáviděl počasí (…) nenáviděl nepřívětivost lidí (…) nenáviděl fakt, že nikdo neví, kdo on, Patrick, je, nenáviděl (…) nenáviděl (…).“ Lanchesterův román svědčí především o tom, že taková hluboce zakořeněná nenávist utváří celý prostor mezilidských kontaktů. Všichni se nenávidí, všichni spolu soupeří, všichni se chtějí a potřebují vzájemně oškubat, vystrnadit z lukrativních pracovních míst, kráva manželka (z pohledu manžela) potřebuje utřít debila manžela (z pohledu manželky). A aby toho nebylo málo, další nesnášenlivost pramení z komplikovaného multietnického soužití. Nenávist a opovržení prorůstá tělem celé společnosti, a tak se nelze divit, působí -li jako zjevení maďarská au pair Matya, žena, která se dokáže zamilovat i do dítěte, jež měla původně jen hlídat a možná také trochu vychovávat. Jeví se to jako klišé, ale právě díky Matye můžeme vnímat míru vnitřního děsu, běžného v otevřené západní společnosti.
Až zase bude někdo tvrdit, že velký společenský román dnes jen stěží vznikne (a pokud ano, nikdo ho jako velký román nebude číst), lze odkázat na Lanchesterův opus Chceme to, co máte vy. Jedná se totiž o prózu, která nechce formálně experimentovat, která není postavena na avantgardních výstřelcích, jejíž konstrukce je však promyšlena a důsledně aplikována – po stránce obsahové jde o román veskrze kritický, s vepsanou zápletkou a klasickým tématem nenávisti a lásky, ale především se zřetelnou snahou autora podat zprávu o stavu anglické společnosti v co nejširším výseku.

Autor je literární kritik a knihkupec.

Chceme to, co máte vy na bux.cz

Literární kritika: Vytržení ze sna o konci dějin (6.9.2014, Lidové noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 08-09-2014

0

Chceme to, co máte vyje první knihou britského spisovatele a publicisty Johna Lanchestera (1962), která byla přeložena do češtiny. Důvodem, proč nakladatele zaujal právě tento titul (v anglickém originálu Capital, 2012) bude zřejmě jeho téma – finanční krize.

Lanchester patří mezi širokospektrální psavce. Je autorem několika beletristických knih, literatury faktu, publikuje v řadě médií (Observer, Guardian, New Yorker), přičemž jeho články se týkají celospolečenských témat, technologií nebo vaření.
Ovšem podezíravost stranou: například příčinám kolapsu finančních trhů v roce 2008 Lanchester věnoval i odborně publicistickou knihu Whoops! Why Everyone Owes Everyone and No One Can Pay (2010). Zdá se tedy, že na fikční text o tomtéž byl dobře teoreticky připraven. Vypusťte krakena!
Páteří románu Chceme to, co máte vy je fiktivní londýnská ulice Pepys Road. Od dob svého vzniku koncem 19. století byla útočištěmnudné, pilné a spořivé nižší střední třídy. To ovšem padlo během posledních dekád, kdy se stala módní adresou nových boháčů. Extrémně vysoké platy lidí zaměstnaných v londýnském City vyšroubovaly i ceny tamních nemovitostí nebývale vysoko, přičemž bezděčně udělaly milionáře i ze starousedlíků. Zkrátka Pepys Road jako by byla vzorkem ekonomického boomu spuštěného sebevědomou érou, v níž Reagan a Thatcherová přemohli chudý Mordor za železnou oponou. Francis Fukuyama nakonec vyhlásil konec starostí, neboť všechny dosavadní dějinné štrapáce budou vyléčeny kulturně univerzální ekonomickou liberalizací. Vypadalo to, že člověk vynalezl recept na štěstí pro všechny. Blahobyt na Západě eskaloval.
Svéráznější verzi tohoto snu o blahobytu na věčné časy jsme příkladně snili i u nás. Roztočily se tu peníze, o nichž tuzemský věrozvěst trhu bez přívlastků, nosící tenkrát dobově příznačné strakaté kravaty, prohlásil, že neumí rozlišit míru jejich čistoty. I v tomto smyslu lze u nás Lanchesterově románu dobře rozumět, přestože sociálně a kulturně daleko diferencovanější Londýn (i se svým britským smyslem pro třídy) onu epochu mysteria peněz a pouštění finančních krakenů z řetězu regulací prožil nepochybně v neskonale velkolepějších turbulencích.
A to nejen co do ekonomického růstu, nýbrž i tím, že se bezprecedentně otevřel příslovečnému polskému instalatérovi i (s jistým postkoloniálním syndromem) imigrantům z často zoufalých částí světa. Británie se pod přísným okem „železné lady“ vzpamatovala a v postindustriální éře vykvetla v jedno z center světového byznysu.
Jenže mechanismus tohoto kolotoče „náhle“ zasekla finanční krize. Román Chceme to, co máte vy ji nepojímá jako zdroj podivuhodných životních zápletek, přestože jsou jimi některé postavy stiženy, spíše zachycuje mentální a kulturní vzorce, dle nichž postavy uvažují. Lanchesterovi hrdinové vlastně tvoří reprezentativní vzorek obyvatel současného Londýna. Jsou to nejen ti bohatí, kteří na Pepys Road bydlí: ústřední manželé Roger (bankéř) a Arabella Yountovi, pákistánská rodina Kamálů, která zde má obchod, starousedlice Petunie Howeová, která umírá na karcinom mozku, její vnuk Smitty – umělec se skrytou identitou (nepochybná parodie na výtvarníka Banksyho) nebo zázračné fotbalové dítě, Afričan Freddy Kamo.
Vzorek by nebyl úplný, kdyby ulicí pravidelně neprocházela městská kontrolorka parkování Quentina Mkfesiová, ilegálně pracující imigrantka, která má z domovského Zimbabwe sice titul z politických věd, ovšem příliš jí doma ležela na srdci lidská práva. Stejně tak by se městský organismus neobešel bez středoevropských gastarbeitrů – polského instalatéra Zbigniewa a maďarské au-pair a krasavice Matyi. Jako zvláštní přízrak se mezi nimi zjevuje inspektor Mill, melancholický produkt klasických studií na Oxfordu, který se k policii dal „v rámci experimentu se sebou samým“. A důvodem, proč se inspektor Mill v ulici objevuje, jsou anonymní dopisy rezidentům se zneklidňujícím textem: „Chceme to, co máte vy.“ Pointu této náznakové detektivní linky přenechám čtenáři k vlastnímu odhalení. Dickens?!
V rozhovoru pro deník Guardian Lancaster řekl, že propastná nerovnost Londýňanů není nepodobná Londýnu Charlese Dickense, stejně jako tehdejší nával chudiny do města. Zároveň autor odhalil svou touhu napsat realistický velký román o současném Londýně, svou „big fat London novel“. Než otázka, zda Lanchester je – anebo není – Dickensem dneška, jeví se však být zajímavější skutečnost, že některá témata vyžadují odpovídající literární formu. Apro sociologické uvažování je to právě velký román v realistickém duchu (velký rozuměno i co do počtu stran, postav, prostředí, tedy onoho potřebného materiálu pro panoramatický záběr). Zde lze zkroušeně poznamenat, že se u nás tento žánr v současnosti bohužel nepěstuje. Pro českou literaturu společnost téměř neexistuje; naznačuje-li snad nějaký titul opak, pak jen velmi opatrně až opatrnicky.
John Lanchester se vyjadřuje novinářsky lehce a přímočaře, text se dobře čte, protože autor má o čem psát a vztah mezi tím, co píše a jak to píše, je nekomplikovaný. Na záložce anoncovanou návaznost na „anglickou společenskou satiru“ si je možné užít zhruba od druhé třetiny knihy, nicméně i tak je v tomto textu přítomen spíše určitý lehce ironický odstup než satirické šlehy. Od počátku se ovšem český čtenář nemůže zbavit pocitu, že část komiky se ztratila kdesi v překladu: ačkoliv Věra Klásková je zkušená překladatelka (a text redigovala zdatná překladatelka Dominika Křesťanová), objevují se zde stylisticky neústrojné věty, které například subtilní ironii dokonale zamaskují. Záhadou pak zůstávají momenty, kdy příčetný dospělý muž zvolá „pro Kristáčka panáčka!“. Základním stavebním prvkem realismu 19. století býval minuciózní popis pozorovaného objektu či člověka v jeho přirozeném prostředí, z čehož bývalo možno odvodit lecjaké sociálně patologické jevy, Lanchestera takový přístup ale minimalizuje, někdy absurdním výčtem luxusních značek, jindy cenou nemovitosti nebo vyčíslením ročního příjmu. (Zde možná stojí za to poznamenat, že tento tvrdý „materialistický“ způsob charakteristiky postav se objevoval u Vladimíra Párala a jeho souputníků.)
Autor postavy nekonstruuje se zvláštní psychologickou péčí, jeho figury se vybarvují předevšímv dialozích a v jednání. Na rozdíl od Dickense se zde rovněž nedočkáme šokující zápletky se třemi otočkami. Naopak, Lanchesterova kniha sugeruje exaktní pozorování: pohledy na dění v Pepys Road tvůrce rozdělil do čtyř oddílů, mezi nimiž je vždy několikaměsíční časový odstup, vše pojmenováno příslušným měsícem a rokem. Jednotlivé kapitoly jsou tragickými i groteskními vhledy do životů postav, které se vzájemně poznávají jen minimálně – řekněme, že se „znají jen od vidění“. Tento pohled, podpořený er-formou nezúčastněného vypravěče, sugeruje perspektivu vševědoucího chladného pohledu na malé hamižné mravenečky v odcizeném velkoměstě.
Lanchester má přes veškerou nezúčastněnost pohledu pochopení pro jejich životní tužby. Zvláště zdařile mu vychází ústřední pár: neschopný bankéř opojený vidinou svých ročních prémií jako pes věncem buřtů a jeho zoufale utrácející manželka – dva osamělí neurotici dnešních dnů. Přesto se neproměnili ve vlastní karikatury.
Oč střízlivěji a soudněji uvažují imigranti a gastarbeitři, o to soukromější mají životní vyhlídky. Přesto není pohled na nižší příjmové skupiny přehnaně depresivní. Ke štěstí – jak Lanchester ví – je těch peněz potřeba tak akorát. Zoufalství ovšem nastává, když politický uprchlík nedostane občanství.
Blíží se konec kapitalismu?
I tak lze ovšem jen těžko souhlasit s názorem Jana Čulíka, který v doslovu tvrdí, že autor odhaluje pokrytecké postoje Západu k lidským právům. To není nic jiného než publicistické klišé ignorující fakt, že Evropa a Severní Amerika těžko pojmou miliardy ponížených z jiných částí světa. Autor téma naopak zachycuje s tragickým vědomím tohoto faktu, román je i o smutku z nesplnitelných očekávání u těch, co ke stolu hojnosti přišli pozdě.
Téma románu Chceme to, co máte vy je zajímavé i proto, že o různé ideologicky motivované interpretace finanční krize není nouze. Lanchester nevěští (brzký) zánik kapitalismu. Uvažuje spíše v perspektivě změny společenské mentality, která se nechala ovládnout iracionální představou o nadpřirozených schopnostech finančníků a jejich vlády nad světem mysteriózních přílivů a odlivů kapitálu, díky nimž má šanci pohádkově zbohatnout spíše africký klučík, co mazaně kope do míče, nebo bláznivý bankéř než vzdělaná ilegálka Mkfesiová či inspektor
Cesta, jakým ke svému americkému snu docházeli tvrdí selfmademani, se jeví být v této próze již passé, stejně jako respektované postavení intelektuálů. S financemi, právem a nemovitostmi obcující kruhy (tedy špičky ve státní správě, banky, pojišťovny, developeři, advokáti) těmto pohrobkům střední třídy už nikdy nenechají tolik prostředků ze společného koláče, aby se dokázali ekonomicky dostat do postavení, v němž se kdysi nacházeli. Dokonale to ilustruje epizoda s náhodně objeveným kufrem starých bankovek – celoživotními úsporami již zesnulého asketicky spořivého páru: po výměně v bance a uhrazení všech daní a poplatků z pokladu nezbude nic. To by lecjaký tradiční konzervativec sotva přežil.
Lanchesterova kniha nenabízí recept, autor „jen“ provádí evidenci. Tím otvírá prostor osobním interpretacím i dalším diskusím. Román Chceme to, co máte vy může být díky tomu zajímavý i pro čtenáře, kteří fikci dvakrát neholdují.
Autorka je redaktorkou literárního měsíčníku Host

***

KNIHA TÝDNE

Chceme to, co máte vy John Lanchester V překladu Věry Kláskové a s doslovem Jana Čulíka vydal Odeon, Praha 2014, 552 stran, doporučená cena 399 korun.

Příčinám kolapsu finančních trhů v roce 2008 John Lanchester věnoval i odborně publicistickou knihu. Zdá se tedy, že na román o tomtéž byl velmi dobře připraven.

Foto popis| John Lanchester: Nerovnost, v jaké žijí dnešní obyvatelé Londýna, si nijak nezadá s tou, kterou znali Londýňané za Dickensových časů.
Foto autor| FOTO BOOKISH. COM
O autorovi| EVA KLÍČOVÁ, literární kritička

 

Chceme to, co máte vy na bux.cz