To nejlepší ze světové literatury

Kat Kaufmann: Superpozice (7.3.2017, art.ihned.cz) „Jaká to je, prosím?“ Jak se dokáže ptát tak mile. Jako by toho už dávno neměl plný zuby, jako bych nebyla poslední host v hluboké noci. „Jo tak. To je...

Celý článek >>>

V bludišti paralelních světů (7.3.2017, Lidové... Románový debut Kat Kaufmannové je příběhem mladé ruské Židovky v Berlíně a také knihou mnoha tváří – tematicky i jazykově. Název Superpozice (ve významu...

Celý článek >>>

Vyšel nový román Harukiho Murakamiho. Má 2000 stran,... Příznivci japonského spisovatele Harukihu Murakamiho, jenž bývá označován za favorita na Nobelovu cenu za literaturu, v pátek oblehli japonská knihkupectví. O...

Celý článek >>>

PRÁVĚ VYCHÁZÍ Han Kang: Vegetariánka (23.2.2017,... Jonghje se jednoho dne probudí z krvavé noční můry a její život se začne dramaticky měnit. Ze všeho nejdřív přestane jíst maso. Ovšem v dravé patriarchální...

Celý článek >>>

Maďarská literární senzace, zahlcená bídou (22.2.2017,... V Maďarsku se stal román Nemajetní uznávaného básníka a esejisty Szilárda Borbélyho literární senzací. Vypráví příběh chudé, částečně židovské venkovské...

Celý článek >>>

Lidská tvář v neko/nečnu (13.12.2016, Host)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 17-12-2016

0

O románu Tma o polednách Arthura Koestlera a jeho významu pro dnešek

Román Tma o polednách se řadí k pronikavým obžalobám totalitních systémů dvacátého století. Jeho autor, Arthur Koestler, podobně jako George Orwell či později Alexandr Solženicyn, vystihuje na základě osobní zkušenosti nelidskost komunistické diktatury. Koestler se jako mladý novinář ve třicátých letech nejprve angažoval v komunistickém hnutí, aby se po konfrontaci s praxí sovětských bolševiků s hnutím radikálně rozešel. Román Tma o polednách z roku 1940 představuje počátek tohoto životního obratu.

 

Děj knihy je poměrně jednoduchý. Začíná zatčením hlavního hrdiny, vysokého stranického funkcionáře Rubašova. Následují výslechy doprovázené různými druhy spíše psychologického než fyzického nátlaku, prokládané hrdinovými vzpomínkami a sebereflexí. Rubašov posléze přijímá poslední stranický úkol, když se ve veřejném procesu přiznává k účasti na protistátním spiknutí a ke spolupráci s nepřítelem. Asi není nutno dodávat, že jak obvinění, tak i přiznání jsou smyšlená. Román končí popravou.

Kniha je významná rokem vydání – patří k nejranějším literárním obrazům sovětského mlýnku na lidské maso. Vychází pět let před Orwellovou Farmou zvířat a devět let před jeho dystopií 1984. Zajímavé jsou rovněž podobnosti mezi fiktivním hrdinou románu a některými prominentními oběťmi stalinských monstrprocesů třicátých let, na něž v doslovu k současnému vydání upozorňuje Ondřej Slačálek. Přesto v době svého prvního vydání kniha téměř nikoho nezaujala (k mála výjimkám patří právě Orwell), její sláva přichází až se studenou válkou, kdy už se Koestler literárně věnuje jiným tématům.

Je proto namístě položit si otázku, zda se význam knihy s koncem studené války rovněž nevytrácí. Při její letošní reedici asi nelze počítat s takovým čtenářským zájmem jako při prvním českém vydání počátkem devadesátých let, kdy zdejší čtenáři žíznili po dříve zakázaných knihách zobrazujících hrůznost právě zkrachovalého režimu. Pokud bychom Tmu o polednách chtěli číst pouze jako literární svědectví doby, čemuž nasvědčují i některá hodnocení Koestlera jako výborného novináře, ale nijak výrazného myslitele, asi by ani nebylo nutné knihu znovu vydávat. To bychom však křivdili jak knize, tak i autorovi a především bychom se připravili o podnětnou možnost podívat se na naši současnost prizmatem otázek, kterých se Koestler dotýká způsobem přesahujícím i tu nejlepší novinařinu. Jeho rozbor selhání komunistického systému nám pomáhá pochopit také vady systému liberálního.

 

Utrpení Rubašova

 

Síla románu tkví především v hlavní postavě, v rekonstrukci Rubašovovy logiky a jeho pohledu na svět. U děl tohoto žánru je běžné, že režim a jeho zločiny líčí z pohledu oběti, a takovou obětí je i Rubašov. Ale kromě oběti je také pachatelem. Rubašov jako významný představitel režimu má na rukách krev, je si toho vědom a není zřejmé, že by toho nějak litoval. Na rozdíl od osudů Orwellových či Solženicynových postav tragédie Rubašova ve čtenáři jen stěží vyvolá hlubší soucit. Sice byl poslán na smrt za něco, co nespáchal, ale koneckonců sám podobným způsobem posílal na smrt jiné. I když jeho víru nahlodávají pochybnosti, stále věří, že jednal správně. Těžko se dojímat nad koncem reálných Zinověvů, Kameněvů, Bucharinů, Slánských či smyšlených Rubašovů.

Snad právě proto, že Koestler představuje Rubašova bez jakéhokoli sentimentu, umožňuje pochopit logiku jeho jednání, která je rovněž logikou systému, v její brutální čistotě. Na osudu svého hrdiny předvádí sebedestrukci moderní racionality. Klíčem k Rubašovovi jsou jeho vzpomínky a deník, které představují nejcennější části románu. Rubašov staví na důsledné racionalitě. Racionalita podle něho odlišuje komunismus od fašismu, který se opírá o iracionalitu „nacionálního romantismu“. Důsledná racionalita nahrazuje morální a etická pravidla principem naplňování objektivní pravdy, která je výsledkem vědeckého poznání reality. Co je v souladu s objektivní pravdou, zaslouží podporovat a uskutečňovat, co je v rozporu, musí být odstraněno. Vznešený cíl objektivní pravdy ospravedlňuje jakékoli prostředky včetně lži a zločinu. Kdo páchá zločiny veden pravdou, má být odměněn, kdo jedná ctnostně, ale v omylu, musí být potrestán. Trestá se omyl, nikoli zločin!

Ačkoli objektivní pravda má přinést budoucí osvobození člověka od všech forem útlaku, její rozpoznání není dáno všem, a už vůbec ne širokým masám. Proto je zcela namístě, pokud úzká elita, která se orientuje v objektivních zákonitostech historického vývoje, dokáže s použitím lží, manipulací a likvidací masy mobilizovat a orientovat směrem k objektivnímu pokroku. Tuto elitu mělo představovat stranické vedení. Přijmout racionalitu proto znamenalo přijmout stranickou disciplínu a vždy se podřizovat rozhodnutí stranického centra nahlížejícího, jak věci objektivně jsou.

Rubašov vzpomíná, jak při svém působení sovětského emisara mezi západoevropskými komunisty nemilosrdně vedl čistky proti aktivistům, kteří se dostali do rozporu se sovětskými zájmy. Například komunističtí dokaři v Belgii odmítali pomáhat při vykládkách sovětských dodávek zbraní kolonialistům, poněvadž věrni ideologii nechtěli podporovat imperialismus a stávkou se snažili ochromit válečnou mašinerii. Nepřijímali Rubašovův argument, že v zájmu světové revoluce je třeba posílit sovětskou vládu, která dodávkami zbraní získá od imperialistů tolik potřebné valuty. Rubašov si byl tehdy jistý, že se belgičtí komunisté mýlí, neboť nerozpoznávají objektivní pravdu o cestě k vysvobození člověka, a musejí být proto potrestáni, podobně jako ti němečtí komunisté, kteří odmítali sovětský pakt s nacisty. Sám Rubašov se podřizuje stranické disciplíně. Když jeho sekretářka a milenka je falešně obviněna ze zrádcovství, na její obranu nehne prstem. A podřizuje se i aktivní účastí ve svém vlastním vylhaném soudním procesu. Racionalita dovedená do důsledku končí v iracionalitě.

Končí tam proto, že leccos nevidí a vidět nemůže. Koestler si všímá těchto slepých míst. Například toho, že v tomto druhu racionality není pro jednotlivce žádné místo. „Já“ se stává „gramatickou fikcí“ odvozenou od reálně existujícího celku. Jedinec je definován jako „množství jednoho milionu, dělené jedním milionem“. Koestler si rovněž všímá, že tato racionalita nezná nekonečno – „měšťácký mysticismus“. Nekonečno se objevuje jako opakující se záblesk v Rubašovově sebereflexi, jako něco, co narušuje nastolený politický řád, i když autor nerozvádí jak a proč – možná právě svou absolutní neuchopitelností, vymykající se modernímu racionalismu. Přesto se absence nekonečna stává jedním z hlavních bodů Koestlerovy kritiky. Když shrnuje slepá místa komunistického světonázoru, říká: „Nekonečno bylo kvantita politicky podezřelá,,já‘ bylo podezřelá kvalita.“

 

Sebezničující racionalita

 

Co z toho vyplývá pro dnešek? Samozřejmě nám zůstává bezprostřední, prvoplánové čtení, které nás varuje před nebezpečím komunistických experimentů. To bylo poselství pro studenou válku, které v devadesátých letech ještě oslovovalo postkomunistickou Evropu. Má svoji platnost, ale co do naléhavosti je srovnatelné s varováním před církevní inkvizicí. Netýká se dnešních problémů.

K současnosti se dostaneme, když si uvědomíme, do jaké míry Koestlerova analýza komunismu nastavuje zrcadlo liberalismu, který je dominantním myšlenkovým a institucionálním schématem současného Západu. Pokud komunismus s Koestlerem charakterizujeme vypjatým racionalismem, odmítnutím nekonečna a krajním kolektivismem, liberalismus vystihuje vypjatý racionalismus, odmítnutí nekonečna a krajní individualismus. Nemýlí se ti, kdo považují studenou válku za střet západního individualismu s východním kolektivismem, v němž nakonec zvítězil individualismus. Nicméně zásadní rozdíl mezi oběma systémy by nám neměl zakrývat to společné: důraz na racionalitu, která se stává sebezničující také proto, že oba společně pohrdají nekonečnem.

Podobně jako marxisté i liberálové věří v pokrok lidstva hnaný vědeckým poznáním objektivní reality. V obou případech věda a racionalita slouží jako univerzální standardy posuzování světa a nezpochybnitelné zdroje konečné autority. Kolektivisté i individualisté se svorně hlásí ke karteziánskému obratu, cogito ergo sum, který klade na počátek všeho rozum a teprve od něho následně odvozuje ostatní – člověka, Boha, svět. Proto se také shodují na nutnosti racionální a vědecké správy společenských záležitostí, která musí být náležitě institucionálně založena. U kolektivistů garantuje racionální správu osvícené centrum představované stranickým vedením, individualisté přisuzují tuto roli institucionalizované soutěži – trhu a volbám. Výsledná hypertrofie racionality však nakonec v obou případech vede k její atrofii.

Koestler názorně dokumentuje zhroucení racionality v autoritativním kolektivistickém režimu. Stranické centrum, a v konečném důsledku stranický vůdce, Koestlerův „Číslo 1“, kteří mají zaručovat pravdu a racionalitu systému, se nakonec stávají hlavními bořiteli pravdy a racionality, když pořádají vykonstruované monstrprocesy a šíří lživou propagandu. Nejde přitom o selhání osobní ani systémové, nýbrž o nutnou podmínku reprodukce režimu. Rubašov nepřičítá svému soudci a katu, Číslu 1, zneužití funkce k osobnímu prospěchu či nějaké omyly. Naopak, navzdory svým pochybám, cítí respekt k důslednosti, s níž naplňuje svou vedoucí úlohu. To nám pomáhá pochopit, proč se lidé jako Gustáv Husák nerozešli se stranou ani po zkušenosti dlouholetého věznění a trýznění. Kolektivistická avantgarda potřebuje nástroje lži a násilí k disciplinaci společnosti. Musí ji disciplinovat jednak proto, že společnost často není schopna pochopit zákonitosti objektivní reality v jejich plné šíři a hloubce, jak soudí Rubašov, a jednak proto, že dogmatická racionalita centra se bude vždy ve větší či menší míře rozcházet se společenskou realitou.

Racionalita se však hroutí i v liberálním režimu institucionalizovaných soutěží. Jak trhy, tak i demokracie jsou založeny na přesvědčení, že ve volné soutěži různých názorů či různých postupů a praktik se nakonec prosadí ty, které odpovídají objektivním potřebám společnosti, a jsou tudíž v souladu s objektivní realitou. Trhy mají vést k efektivnosti a demokracie k pravdě. Asi není třeba zdůrazňovat, že liberální realita, a nejen ta naše česká, umí být od této představy dosti vzdálená. Schumpeter kdysi jasně ukázal, že pro kapitalismus je monopol přinejmenším stejně důležitý jako soutěž a že v soutěži uvnitř stran a mezi nimi nejde o hledání pravdy, nýbrž o mobilizaci politické podpory cestou dohod, manipulací a kampaní. Tam, kde soutěž převažuje, její důsledky pro soudržnost společnosti mohou být zdrcující. Pravda i racionalita se vytrácejí. Koneckonců pokud by trhy a demokracie fungovaly tak, jak si liberálové představují, Koestler a řada dalších podobně orientovaných intelektuálů či aktivistů by neměli důvod flirtovat s komunismem. Bertolt Brecht či Voskovec s Werichem by si museli najít jiná témata.

Přesto mají liberální režimy oproti kolektivistickým přinejmenším dvě humanistické ctnosti. Zatímco kolektivisté ze své podstaty soustředí veškerou moc do stranického centra se všemi patologickými důsledky, liberálové rozdělují moc na politickou a ekonomickou a uvnitř politické vytvářejí přehrady mezi vládou, parlamentem a soudy, čímž minimalizují hrozbu zneužití. Proto je tak nebezpečné oligarchické splývání ekonomické a politické moci, které se objevuje v řadě demokratických režimů. Druhou ctností je důraz na jednotlivce a jeho práva. Nositelé nepohodlných pravd jsou v liberálních režimech likvidováni jen výjimečně, obvykle jsou pouze vytlačeni do bezvýznamnosti.

 

Rubašovovo a Koestlerovo nekonečno

 

Koestler tyto rozdíly chápal. Usadil se na Západě, s komunismem se rozešel a varoval před jeho hrozbou. Ve studené válce se však nestal tupým apologetem druhé strany. Pokud v kolektivistickém racionalismu postrádal smysl pro nekonečno, nenacházel ho ani v individualistickém racionalismu Západu. Nekonečno podněcuje Rubašovovy pochybnosti o komunistickém režimu a nepřekvapí, že ho nalezneme dokonce i v titulu francouzského vydání Tmy o polednách (Le Zéro et l’Infini). Rubašovova otázka po nekonečnu jako by předznamenávala Koestlerův pozdější zájem o mystiku, Junga a parapsychologii, jimž věnuje jednu ze svých pozdních monografií The Roots of Coincidence (Kořeny náhody).

Tázání po nekonečnu, které umožňuje Koestlerovi ukázat slepé místo komunistické diktatury, nám může pomoci nejen vidět slepá místa stávajících liberálních režimů, nýbrž také hledat cestu k nápravě. Nabízejí se přinejmenším dvě cesty, jimiž můžeme zapojit nekonečno do našeho pohledu na svět. Obě narušují zjednodušené představy o racionalitě tím, že ji odkazují do užších mezí. Paradoxně omezením racionality ji chráníme, bráníme ji v hypertrofii, a tím i v následné atrofii.

První cesta respektuje výlučnost a úplnost racionalistického pohledu na svět. Dokonce může vést přes jeho nejrigoróznější nástroj – matematiku. Ta s nekonečnem pracuje, definuje ho a umí s ním počítat. V českém prostředí historicky máme hned několik významných myslitelů, kteří přispěli k lepšímu matematickému uchopení nekonečna, počínaje Bernardem Bolzanem. Matematika ukazuje, že výpočty, jejichž součástí je nekonečno, mají trochu jiná pravidla než ty, které operují s běžnými čísly. Pokud nekonečnou množinu rozdělíme na milion stejných částí, každá z nich bude stejně mohutným nekonečnem jako množina původní. Pokud lidský život ohodnotíme nějakým konečným číslem, nevyhneme se sčítání a porovnávání hodnot životů, což vyvolává nehumánní racionalitu optimalizující životy jedněch na úkor druhých, kteří jsou obětováni. Přisoudímeli mu hodnotu nekonečnou, žádná nerovnost mezi jedním životem na straně jedné a několika životy na straně druhé nevzniká, naopak obě strany váží stejně a nehumánní racionalita ztrácí půdu. Doplnění nekonečna by změnilo nejen „rovnici“ vystihující skutečnost, nad níž přemítá Rubašov, ale i způsob, jakým řada z nás dnes přistupuje ke světu.

Lze jít i cestou radikálnější a postavit nekonečno jako alternativu racionalitě. Vztahování k nekonečnu pak znamená cestu mystickou, která může nabývat nejrůznějších podob – básnické, náboženské, filozofické. Jejím politickým výrazem je mimo jiné velká myšlenka bratrství, která se na rozdíl od svých souputnic, svobody a rovnosti, zpěčuje jasnějšímu pochopení a institucionálnímu zakotvení právě z důvodů svých mystických kořenů. Mystická cesta se patrně nacházela mimo myšlenkový horizont Rubašova, stala se však královskou cestou pozdního Koestlera.

Tma o polednách nám ukazuje hlubokou souvislost mezi epistemologií a politikou. Jakým způsobem svět poznáváme, se nutně promítá do způsobu, jakým mu vládneme. Rubašov je epistemologickou i politickou obětí kolektivistické diktatury. Jeho nesmělé a nedokončené vykročení k nekonečnu uvolňuje svěrací kazajku brutálního, sebezničujícího racionalismu a naznačuje, proč režimu, který se zaštiťuje osvobozováním, emancipací a spravedlností, chybí lidská tvář. Současně nám tím vzkazuje, jak a kde hledat lidštější tvář i té naší, liberální politiky.

Tma o polednách na bux.cz