To nejlepší ze světové literatury

Kat Kaufmann: Superpozice (7.3.2017, art.ihned.cz) „Jaká to je, prosím?“ Jak se dokáže ptát tak mile. Jako by toho už dávno neměl plný zuby, jako bych nebyla poslední host v hluboké noci. „Jo tak. To je...

Celý článek >>>

V bludišti paralelních světů (7.3.2017, Lidové... Románový debut Kat Kaufmannové je příběhem mladé ruské Židovky v Berlíně a také knihou mnoha tváří – tematicky i jazykově. Název Superpozice (ve významu...

Celý článek >>>

Vyšel nový román Harukiho Murakamiho. Má 2000 stran,... Příznivci japonského spisovatele Harukihu Murakamiho, jenž bývá označován za favorita na Nobelovu cenu za literaturu, v pátek oblehli japonská knihkupectví. O...

Celý článek >>>

PRÁVĚ VYCHÁZÍ Han Kang: Vegetariánka (23.2.2017,... Jonghje se jednoho dne probudí z krvavé noční můry a její život se začne dramaticky měnit. Ze všeho nejdřív přestane jíst maso. Ovšem v dravé patriarchální...

Celý článek >>>

Maďarská literární senzace, zahlcená bídou (22.2.2017,... V Maďarsku se stal román Nemajetní uznávaného básníka a esejisty Szilárda Borbélyho literární senzací. Vypráví příběh chudé, částečně židovské venkovské...

Celý článek >>>

Zamilovaný muž napsal bulvár, jenž stojí za to (11.2.2017, Mladá fronta DNES)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 22-02-2017

0

Norský spisovatel Karl Ove Knausgard znovu zve čtenáře do svého soukromí. Druhá část kontroverzní ságy Můj boj nese podtitul Zamilovaný muž.

 

Do Česka se Můj boj dostal poprvé loni v létě. V době, kdy v autorově domácím Norsku už dávno nevzbuzoval žádné velké emoce. Knausgardova zpovědní sextalogie zakládá na jeho absolutní upřímnosti. Alespoň se to tak jeví. Nebojí se kritizovat přátele, kolegy ani nejbližší rodinu. Aktérem příběhu se mohl stát prakticky kdokoliv, koho kdy Knausgard potkal. Někteří mu poděkovali, jiní jej nadobro zavrhli. Není se čemu divit, rozhodnutí psát autenticky, bez příkras a ohledů na druhé s sebou toto riziko nese. Jenom to pak někdy dopadá tak, že se autor po vydání ságy zhroutí před zraky celého národa. Jenže u Knausgarda člověk nikdy neví. Může to být jen další pokus šokovat.

 

Nesděluje nasládlé pravdy

 

V Zamilovaném muži autor čtenáře ve svých vzpomínkách přenáší do doby, kdy se rozhodl opustit svou rodnou zem i manželku, aby začal nový život ve Švédsku. Ve Stockholmu pak navázal přátelství s boxerem Geirem, a hlavně potkal životní lásku Lindu, se kterou zplodil tři děti a poprvé v životě ucítil potřebu se usadit. Po značně depresivním prvním díle, ve kterém se Knausgard zpovídal ze vztahu ke svému otci alkoholikovi a jeho smrti, je Zamilovaný muž o něco optimističtější, ačkoliv rozhodně nesděluje přikrášlené a nasládlé pravdy. Knausgard totiž kromě svého okolí podrobuje analýze i vlastní chování a pocity. Pláče, miluje, žije, někdy s pocitem studu, jindy euforie. Nebojí se přiznat, že nezvládl momenty, na které se dlouho těšil – jako třeba těhotenství své ženy. Ale to už k tomu patří a čtenář to ocení, dostane se mu totiž pod kůži přiznáním vlastní viny.

 

Češi ho neznají

 

Na rozdíl od norských, potažmo možná švédských čtenářů jsou ti čeští připraveni o jeden důležitý aspekt celé ságy. Knausgard totiž v Norsku platí za veřejně známou osobu, nahlížení do jeho osobního života tak z čtenáře trochu dělá bulvárního slídila. Mnozí by se nad tím mohli pohoršovat, ale přesně s tímto předpokladem autor do celé ságy šel.

Nápad vzbudit ve čtenáři pocit, že čte tajný deník, který kdesi nalezl ukrytý pod podlahou, je k nezaplacení. A právě proto také s přehledem uspěl, ačkoliv pouze na domácí půdě. Pro většinu zahraničních čtenářů bude Můj boj vždy spíše bohatým životním příběhem jednoho muže než toho slavného spisovatele. Třetí část nazvaná Ostrov chlapectví vyjde letos v listopadu.

 

Můj boj Karl Ove Knausgard

 

75 %

Můj boj 2 na www.knizniklub.cz

Karl Ove Knausgard: Můj boj 2 (8.2.2017, ihned.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ukázky | 09-02-2017

0

29.července 2008

 

LÉTO JE DLOUHÉ a stále ještě nekončí. 26. června jsem dokončil první díl románu a od té doby, už déle než měsíc, máme Vanju a Heidi doma ze školky se vší intenzitou, již to všednímu dni dodává. Nikdy jsem nechápal smysl prázdnin, nikdy jsem neměl potřebu je mít, vždy jsem jen dostával chuť o to víc pracovat. Ale když musím, tak musím. První týden jsme měli strávit v osadě, kde jsme na Lindino naléhání koupili loni na podzim chatu, jednak abych tam mohl psát, jednak na víkendy, ovšem po třech dnech jsme to vzdali a vrátili se zpátky do města. Shromáždit tři malé děti a dva dospělé na malé ploše, s dalšími lidmi všude kolem a bez možnosti věnovat se čemukoliv jinému kromě plení na zahrádce a sekání trávy nemusí být nutně dobrý nápad, především pokud už před příjezdem vládne disharmonie, jež nadále přetrvává. Několikrát jsme se tam hlasitě pohádali, pravděpodobně pro pobavení sousedů, a stovky pečlivě obhospodařovaných zahrádek se všemi těmi polonahými postaršími lidmi ve mně vyvolávaly nedůtklivý pocit klaustrofobie. Takové nálady děti rychle zachytí a rozehrají, obzvlášť Vanja, ta reaguje téměř okamžitě na výkyvy v intonaci a intenzitě řeči, a pokud se situace vyostří, začne dělat to, o čem ví, že se nám nejméně líbí a co nás připraví o rozvahu, stačí, když se tomu bude věnovat dostatečně dlouho. Naplnění zoufalstvím se už téměř nemůžete bránit, takže tak to u nás chodí – řev, křik a ubohost. Následující týden jsme si pronajali auto a vyrazili do Tjörnu u Göteborgu, kam nás pozvala Lindina kamarádka Mikaela, Vanjina kmotra, do domu svého přítele. Ptali jsme se, jestli ví, jaké je to se třemi dětmi, a ona si byla opravdu jistá, že nás tam chce mít, ale to je celá ona, pokračovala, může s dětmi péct, říkala si, chodit se s nimi koupat a lovit kraby, abychom měli trochu času pro sebe. Na to jsme se chytili. Dojeli jsme do Tjörnu, zaparkovali před domem, navalili se dovnitř s dětmi i všemi saky paky. Měli jsme v úmyslu strávit tam celý týden, ale už o tři dny později jsme naložili věci do auta a zamířili opět na jih, k očividné úlevě Mikaely i Erika.

 

Kniha

 

Karl Ove Knausgard

 

Můj boj 2: Zamilovaný muž

 

2017, Nakladatelství Odeon, přeložila Klára Dvořáková Winklerová, 560 stran, 399 korun

 

Lidé, kteří nemají děti, jen zřídkakdy chápou, co to obnáší, jakkoliv vyzrálí a inteligentní jinak mohou být, přinejmenším já jsem to tak měl, než se nám ty naše narodily. Mikaela a Erik žijí svojí kariérou, co znám Mikaelu, pohybuje se na samých vedoucích postech v kulturní sféře, zatímco Erik je ředitel jakési celosvětové nadace s centrálou ve Švédsku. Po pobytu v Tjörnu se chystal na setkání do Panamy a pak měla pokračovat jejich dovolená v Provence, protože takový je jejich život, místa, o nichž jsem já jen četl, jsou jim otevřená. A do toho jsme se přihnali my se svými vlhčenými ubrousky a plenami, Johnem, který všude vleze, Heidi a Vanjou, jež se perou a křičí, smějí a brečí, nikdy nejedí u stolu, nikdy nedělají, co jim řekneme, každopádně ne, když jsme mezi jinými lidmi a opravdu chceme, aby se dobře chovaly, protože si toho všimnou, a čím víc je pro nás ve hře, tím jsou nezvladatelnější, a přestože Erikův dům byl velký a prostorný, nebylo to dost na to, aby se daly přehlédnout. Erik předstíral, že se nebojí o žádné z věcí, které měli uvnitř, snažil se vystupovat vůči dětem velkoryse a přátelsky, ovšem řeč těla ho nepřetržitě zrazovala, paže pevně přimknuté k tělu, způsob, jakým neustále vracel věci na místo, jeho nepřítomný pohled. Všechny ty věci a dům znal celý svůj život, byly mu blízké, avšak ti, kteří ho v těchto dnech zalidnili, mu byli vzdálení, pohlížel na ně, přibližně jako člověk pohlíží na krtky nebo ježky. Chápal jsem ho a byl mi sympatický. Ale současně jsem to všechno přivezl, tudíž nějaké opravdové sblížení nepřicházelo v úvahu. Erik sice studoval v Cambridgi a Oxfordu a několik let pracoval jako makléř v londýnském světě financí, avšak na jedné procházce se vydali s Vanjou na kopec nad mořem a on ji nechal volně šplhat několik metrů před sebou, přičemž se zastavil a bez hnutí se kochal výhledem, aniž vzal v úvahu, že jí jsou teprve čtyři roky a nedokáže sama odhadnout riziko, takže jsem s Heidi v náručí musel vyběhnout za nimi, abych na Vanju dal pozor. Když jsme se o půl hodiny později usadili v kavárně, já s nohama ztuhlýma po tom nenadálém vrchařském výkonu, a poprosil jsem Erika, aby dával Johnovi kousky housky, již jsem vedle něho položil, protože jsem musel zvládnout Heidi s Vanjou a zároveň jim opatřit něco k jídlu, přikývl, že to udělá, ovšem nezavřel noviny, v nichž si četl, vůbec nevzhlédl a nezaregistroval, jak je John půl metru od něho stále rozčilenější, až se kluk nakonec rozeřval, v obličeji celý rudý, ze zoufalství nad tím, že kousek housky, který by si tak rád dal, leží na dohled, ovšem mimo dosah. Lindu, která seděla na druhém konci stolu, to naštvalo, viděl jsem to na ní, ale překousla to, nic neřekla, počkala, než jsme byli zase venku a sami dva, a pak mi sdělila, že pojedeme domů. Hned. Zvyklý na její rozmary jsem opáčil, ať se zklidní a nerozhoduje se, když ji něco vytočí. To ji pochopitelně naštvalo ještě víc a tak to šlo až do chvíle, kdy jsme následujícího rána seděli v autě a odjížděli.

 

Širá modrá obloha a malebná, větrem bičovaná krajina spolu s radostí dětí a skutečností, že sedíme v autě a nikoliv v kupé ve vlaku či na palubě letadla, což byly v posledních letech naše způsoby cestování, náladu uvolnily, ovšem netrvalo dlouho a všechno začalo znovu. Museli jsme se totiž najíst a ukázalo se, že restaurace, kterou jsme našli a zastavili u ní, patří jachtařskému klubu. Ale servírka mi řekla, že stačí, když přejdeme most, dostaneme se do města a tam, je to nějakých pět set metrů, najdeme jinou restauraci, takže jsme se po dvaceti minutách nacházeli na vysokém, úzkém, avšak vysoce frekventovaném mostě, celí vyhladovělí jsme se dřeli se dvěma kočárky, v dohledu pouze průmyslovou zónu. Linda zuřila, oči měla potemnělé, takhle to dopadá vždycky, syčela, nikomu jinému se to nestává, nic nezvládáme, teď bychom měli obědvat, celá rodina, mohlo to být fajn, ovšem my se tu místo toho vlečeme ve větru po pitomém mostě obklopení svištícími auty a zplodinami. Viděl jsem snad já někdy jiné rodiny se třemi dětmi v takové situaci? Ulice, po které jsme pokračovali, končila u kovové brány s logem bezpečnostní agentury. Abychom se dostali do města, jež ke všemu působilo sešle a tristně, museli jsme to obejít přes průmyslovou zónu, což zabralo dalších přinejmenším patnáct minut. Chtěl jsem se od Lindy oddělit, protože si pořád stěžuje, vždycky chce něco jiného a sama pro to nic neudělá, jen si stěžuje, stěžuje a stěžuje, nikdy nebere situace takové, jaké jsou, a pokud skutečnost neodpovídá jejím představám, vyčítá to mně, ať jde o cokoliv. No jo, tak jsme se tedy rozdělili, ovšem logistika nás jako vždycky svedla opět dohromady, měli jsme jedno auto a dva kočárky, takže nezbývalo než předstírat, jako by to, co bylo vyřčeno, přesto vyřčeno nebylo, dotlačit pocintané a rozvrzané kočárky zpátky přes most až ke krásnému jachtařskému klubu, naskládat je do auta, zapnout děti do sedaček a dojet k nejbližšímu McDonald’s, což bylo na benzinové pumpě téměř v centru Göteborgu, kde jsem si já venku na lavičce snědl svůj párek, zatímco Vanja a Linda pojídaly svoje v autě. John a Heidi spali. Plánovaný výlet do Lisebergu jsme zrušili, při náladě, jež mezi námi panovala, by se všechno jen zhoršilo. Namísto toho jsme po několika hodinách jízdy z náhlého popudu zastavili v laciné a lajdácky poskládané takzvané „pohádkové zemi“, kde bylo všechno té nejbídnější kvality, a nejdřív vzali děti do malého „cirkusu“ skládajícího se z jednoho psa proskakujícího skrz kruhy ve výši kolen a urostlé, mužsky vypadající ženy, pravděpodobně odkudsi z východní Evropy, jež zmíněné kruhy vyhazovala do vzduchu a točila s nimi kolem boků, kteréžto umění ovládaly všechny holky z mojí třídy na prvním stupni základní školy. Dále tam byl blonďatý muž v mém věku v botách se zahnutou špičkou a pneumatikami vyvalenými přes harémové kalhoty, jenž si naplnil pusu benzinem a čtyřikrát vyplivl oheň vzhůru, k nízkému stropu. John a Heidi na to zírali, až se zdálo, že jim oči vypadnou z důlků. Vanja myslela jen na stánek s kolem štěstí, který jsme minuli a kde bylo možné vyhrát plyšáka, neustále mě tahala za ruku a ptala se, když už představení skončí. Chvílemi jsem pohlédl na Lindu. Seděla s Heidi na klíně a v očích měla slzy. Když jsme vyšli ven a vydali se, každý s jedním kočárkem před sebou, kolem velkého bazénu s dlouhým toboganem, za jehož vrcholkem trůnil obrovský, snad třicet metrů vysoký troll, směrem k několika pouťovým atrakcím, zeptal jsem se Lindy, proč ty slzy.

 

„Nevím,“ odpověděla. „Ale cirkus mě odjakživa dojímal.“

 

„Ale proč?“

 

„No, je to přece tak smutný, nízký a laciný. A zároveň taky krásný.“

 

„I tady ten?“

 

„Jo. Neviděl jsi Heidi a Johna? Úplně je to hypnotizovalo.“

 

„Ovšem Vanju teda ne,“ poznamenal jsem s úsměvem. Linda se taky usmála.

 

„Cože?“ ozvala se Vanja a otočila se. „Co jsi říkal, tati?“

 

„Jen jsem říkal, že když jsme byli v cirkuse, nemyslela jsi na nic jiného než na toho plyšáka, co jsi předtím viděla.“

 

Vanja se usmála tak, jako to dělávala vždycky, když jsme mluvili o něčem, co udělala. Spokojeně, ale zároveň horlivě, připravená na další akci.

 

„Co jsem dělala?“ ptala se.

 

„Pořád jsi mě tahala za ruku,“ odpověděl jsem, „a říkala, že si chceš zatočit kolem štěstí.“

 

„A proč?“

 

„Jak to mám vědět?“ opáčil jsem. „Asi jsi chtěla toho plyšáka.“

 

„A půjdeme tam teď?“

 

„Ano, je to tamhle dole.“

 

Ukázal jsem na vyasfaltovanou cestičku, kde se za stromy daly rozeznat pouťové atrakce.

 

„A Heidi taky dostane?“ zeptala se.

 

„Když bude chtít,“ odpověděla Linda.

 

„Chce,“ ujistila ji Vanja a naklonila se k Heidi sedící v kočárku. „Chceš, Heidi?“

 

„Ano.“

 

Stálo nás to devadesát korun, než tam konečně obě stály s plyšovými myškami v rukách. Na obloze nad námi pálilo slunce, vzduch v lese se ani nepohnul, všelijaké cinkání a vrzání atrakcí se mísilo s diskem osmdesátých let, které se linulo ze stánků kolem nás. Vanja chtěla cukrovou vatu, takže jsme za deset minut seděli u stolu u jakéhosi kiosku, obklopeni bzučícími, vzteklými a vlezlými vosami, cukr se v tom vedru lepil na všechno, k čemu se jen přiblížil, to jest na desku stolu, opěrku kočárku, paže i ruce, k halasnému rozčilení dětí, takhle si to nepředstavovaly, když ve stánku spatřily nádrž s vířícím cukrem. Moje kafe bylo trpké a téměř se nedalo pít. Malý, špinavý kluk na tříkolce najel přímo do Heidina kočárku a vyčkávavě na nás hleděl. Měl tmavé vlasy a tmavé oči, mohl být Rumun, Albánec, nebo možná Řek. Poté co najel kolem do kočárku ještě několikrát, postavil se tak, abychom nemohli odejít, a tak zůstal stát, s pohledem upřeným k zemi.

 

Ukázku si můžete přečíst na www.art.ihned.cz

Můj boj 2 na www.knizniklub.cz

Univerzalita banálnosti (4.1.2017, A2)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 17-01-2017

0

můj bojŠestisvazkový opus norského spisovatele Karla Oveho Knausgarda se stal světovou literární senzací. Udivuje svou antiliterárností, obsedantní snahou o autenticitu a naprostým odbouráním studu. Kam až může vést nechuť k fikci? Český čtenář může hledat odpověď prozatím jen v prvním dílu.

 

Britská spisovatelka Zadie Smithová po přečtení prvního dílu hexalogie norského spisovatele Karla Oveho Knausgarda Můj boj (Min Kamp, 2009–2011), který loni konečně vyšel pod názvem Můj boj 1: Smrt v rodině i česky, napsala na svém Twitteru: „Toužím po dalším dílu, jako by to byl crack.“ Ve zkratce vystihla, co při čtení této veleúspěšné série zažívala celá řada lidí. S oslavnými kritikami neváhaly ani prominentní deníky a literární časopisy jako

The New Yorker,

The New York Times nebo

The Paris Review. Našli se i tací, kterým boom kolem záhadného Nora lezl na nervy, a tak se jej snažili coby „špatnou literaturu“ zašlapat do země. Na jejich argumentech něco je, přesto ale platí, co o Knausgardovi napsal americký spisovatel Ben Lerner: „Není těžké vypočítávat příklady toho, proč je Můj boj naprosto průměrný. Problém ale je, že je fascinující.“

Proč je však soubor šesti knih do té doby nijak výjimečného norského spisovatele revolucí světové literatury? Jak píše kanadská spisovatelka Sheila Heti: „Je to jako s Rorschachovou skvrnou. To, co v ní vidíte, je odraz vás samotných.“ V Norsku se kniha stala bezprecedentní společenskou senzací. V zemi, která má pět milionů obyvatel, se prodalo 450 tisíc kusů. Stejnému počtu prodaných exemplářů se v dvakrát lidnatějším Česku blíží jen recepty Ládi Hrušky. Z Knausgarda se přes noc stala celebrita, v jejímž životě se bez přestání nimrá bulvární tisk.

 

Nenávist k fikci

 

Někdy mezi lety 2006 a 2007 prý Knausgard začal pociťovat sílící nechuť k fikci: „Byla to krize. Jenom z pomyšlení na smyšlený charakter ve smyšlené zápletce se mi zvedal žaludek.“ Zdálo se mu, že současné romány skutečnost spíše zastírají, než aby ji odhalovaly. Zdrojem nevolnosti byla především zaběhnutá literární forma. Většina románů vycházela ze stejných mechanických pouček konstruování příběhu, ze stejných literárních triků a postupů. Někde v pozadí slyšíme probublávat krizi reprezentace v současné literatuře a Knausgardova kniha je zřejmě prvním případem nového příklonu k autobiografi čnosti. Po roce 2010 se s podobnými tituly ve světové literatuře roztrhl pytel. Knausgardova série je ale ve své autobiografi čnosti určitě nejradikálnější. Můj boj je v podstatě antiliterární projekt, z něhož postupně povstal nový literární žánr někde na pomezí memoárů a románu, v němž se fikce a deníkové zápisy splétají v nerozlišitelný celek.

Šestisvazkové dílo je často srovnáváno s klasikem francouzské modernistické prózy Marcelem Proustem. Podobně jako Proust se totiž i Knausgard pokouší ve svém psaní zachytit a zarámovat ztracený čas, pozvednout prchavost lidského života do nadčasové literární dimenze. Na rozdíl od Prousta ale své vzpomínky odmítá literárně stylizovat a promýšlet jejich komponování. Stal se kvůli tomu trnem v oku mnoha literárních kritiků. Proustovy prózy tehdejší kritika také odmítala jako rozplizlé, meandrující úvahy bez výraznější příběhové struktury. Proust ovšem svých sedm knih psal takřka šestnáct let a na jejich formě to je znát. Knausgard naproti tomu vyprodukoval přes tři tisíce stran textu za necelé tři roky. „Po celou dobu, co jsem těchto šest knih psal, jsem si říkal:,Tohle není dobrá literatura,‘“ svěřil se později v rozhovoru pro prestižní literární magazín

The Paris Review.

 

Zničující upřímnost

 

Můj boj je bojem s literárním establishmentem, s očekáváními, která jsou na každého autora a jeho styl kladena. Zkostnatělé normy literárních pravidel a stylu mohl Knausgard nabourat jen tím, že své jazykové nadání záměrně popřel. Konceptuální východiska Mého boje jsou v tomto ohledu negativní verzí literárního experimentu, a přesto jsou experimentem. Kniha ovšem představuje i boj s uplývajícím časem a zákeřnou povahou lidské paměti. „Akt vzpomínání zahájilo až psaní. Začal jsem s ničím. Předtím jsem měl jen několik fotek a pár vzpomínek, vše ostatní se vynořilo až během samotného psaní. Bylo to, jako bych získal přístup k uplynulému času díky tomu, že o něm píšu.“

Snaha o rekonstrukci vlastní minulosti je v Mém boji vedena požadavkem co nejvěrnější rekonstrukce reality – a právě tento fakt z něj dělá jak unikátní literárně -sociální experiment, tak sousto pro bulvární deníky. Knausgard odhazuje sociální zábrany studu a nebere žádné ohledy na bytosti, o nichž v knize píše. Nevymlouvá se, když si bere do úst své nejbližší, že jde přece jen o literární fikci, jako to dělá řada jeho současníků. Naopak se vzteká, že při všem tom obsedantním, až patologickém úsilí o věrné zachycení skutečnosti je výsledkem opět jenom fikce. Realita stále uniká. Knausgardův psychopatologický literární experiment útočí především na společenskou funkci studu. Ve svých životech se neustále snažíme prožitku studu vyvarovat. Nejenže je nám nepříjemný, ale zpětně také působí jako efektivní regulace společensky nepřijatelného chování. Problematika studu tedy musí nutně vstupovat i do každého pokusu o literární rekonstrukci života. Ve své touze po úniku před fikcí a ve snaze zachytit svou minulost nesmlouvavě a bez příkras norský spisovatel záměrně potlačuje strach z veřejného ostouzení.

V tomto přístupu se ale spíše než Proustovi podobá jinému klasikovi literární moderny, Augustu Strindbergovi. Především ve sféře mezilidských vztahů z jeho díla bohatě čerpá. Zničující upřímnost, s níž popisuje komplikovaný vztah ke svým třem dětem a bývalé i současné manželce, má ke strindbergovským refl exím partnerského života velmi blízko. Posedlost autentickými mezilidskými vztahy a pohrdání společenskou přetvářkou bylo protiměšťáckému umění vždy vlastní, ale v tomto skandinávském podání často hraničí až se sebedestrukcí.

 

Síla nicotných prožitků

 

Převážnou část prvního dílu Smrt v rodině určuje vztah k otci. Jde o vyostřenou a intimně prožívanou variaci boje dospívajícího muže s rolí, kterou má podle společnosti jako teenager sehrávat. Jakmile mladík očekáváním otce, respektive společnosti nedostojí, čeká jej trest, zesměšnění a sociál ní izolace. Obávaná, sadistická postava otce se ke konci knihy proměňuje v lidskou trosku rozleptanou alkoholem. Kromě těchto dvou archetypálních příběhů, jejichž původ můžeme stopovat až k antické tragédii – vztah otec–syn a jedinec–společnost –, ale Můj boj zaplňují převážně popisy zcela nicotných zážitků a sociálních interakcí, které nejsou důležité ani pro děj, ani pro jakýkoli lidský život. Knausgardův literární experiment se na tyto nikam nevedoucí a nic neznamenající momenty zaměřuje. Právě ony tvoří pětadevadesát (ne -li více) procent našich životů. Proto autor svůj text nefi ltruje ani stylisticky (leda na jakési až podvědomé úrovni někdejšího literáta), ani významově. To, co u jiných literárních textů vnímáme jako zásadní prohřešky, se v jeho próze stává prostředkem k dosažení intenzivního prožitku univerzality.

Spisovatel Ben Lerner ve svém podnětném článku o Knausgardovi pro London Review of Books přirovnává Můj boj k momentu, kdy poprvé zabrousil na stránky Google Earth. Čtenář jako by ze satelitního snímku postupně zoomoval na dům svého dětství, kroužil kolem něj myší, až se mu skoro začíná zdát, že na něj zpoza rohu vyskočí tehdejší nejlepší kamarád. Podobné pocity v nás nicméně nevyvolává univerzální platnost zkušenosti, kterou nám kniha zprostředkovává. Jejich původ bychom měli hledat spíš v samotném jazyku. Je plochý, jednoduchý a banální, a právě proto v nás evokuje dojem, že i my můžeme z paměti kdykoli vyvolat jakoukoli vzpomínku tak jasně, jako by se právě odehrávala před našima očima. Knausgardovo odmítnutí literární fikce a stylizace je zároveň odmítnutím literatury jako vyprávění o výjimečných životních osudech. Přiklání se k východisku, že každý (jakkoli banální) život je pro subjekt, který ho prožívá, zcela výjimečnou událostí. A svými knihami dokáže tento prožitek nenapodobitelně zpřítomnit.

Můj boj na knizniklub.cz

Je to sakra můj život! (22.12.2016, Reflex)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 04-01-2017

0

Norský prozaik KARL OVE KNAUSGĹRD a jeho 3600 stran zpovědi: MŮJ BOJ

Představte si, že otevřeně popíšete svůj život. V šesti knihách, na 3600 stranách. Nešetříte nikoho, žádné pseudonymy a eufemismy; neopomenete jedinou z „životních banalit a ponížení“ (tabu pro vás nejsou babiččina inkontinence ani vlastní nevěra). Přesně tak to udělal norský prozaik KARL OVE KNAUSGĹRD (48). Následovalo mediální šílenství, přes půl miliónu výtisků prodaných jen v maličkém Norsku, překlady do téměř třicítky jazyků, manželčino nervové zhroucení a nenávist části rodiny.

 

* Vaše autobiografické romány v Norsku vyšly před drahným časem, v letech 2009 až 2011. Zkuste si ale vzpomenout, jak vám jejich vydání změnilo život.

 

Když jsem na Mém boji pracoval, domníval jsem se, že si ho přečte hrstka lidí – přece jen, jediným lákadlem jsme v knihách já a můj život, oba tiší, malí, nezajímaví, bezvýznamní… Takže mě ta tsunami, ten výbuch vše obecného zájmu naprosto ohromil. U nás ve Švédsku (spisovatel s rodinou žije na jihu Švédska, v provincii Skĺne; pozn. red.) setrvaly zmínky o těch knihách na titulních stranách tisku neskutečných šest měsíců, stále se z nich citovalo a parafrázovaly se… Tou dobou jsem se rozhodl od médií abstinovat, aby mě to nepohltilo, a zakázal jsem přátelům se mnou Smrt v rodině a další díly i jejich mediální refl exi vůbec probírat. Už jsem navíc pracoval na něčem jiném a chtěl se na to plně soustředit. Jenže to jsem ještě netušil, že s překlady do dalších jazyků začne šílení nanovo a můj život, jak je popsaný v knihách, mě ještě pěkných pár měsíců nepřestane pronásledovat. Důsledek? Už tolik necestuju, žijeme v malé vesničce, prostě nechci být rušen. I když jsem stejně jako snad každý spisovatel snil o tom, že mě jednou budou číst masy lidí – z tohohle hlediska beru Můj boj jako dar. Ty knihy a publicita kolem nich mi otevřely mnohé dveře.

 

* A mnohé zavřely. Zveřejněním tolika intimních detailů jste prý zhanobil pověst rodiny; otcova strana s vámi vůbec nemluví, strýc se s vámi chtěl soudit.

 

To je horší stránka věci. Jenže já svým textem nechtěl nikoho potěšit. Poprvé v životě jsem zatoužil udělat něco naprosto nea kompromisně, bez ohledu na okolí. A jsem rád, že jsem to dokázal a že jsem si po vydání těch knih zvládl zvyknout na nenávist a ustát ji. Na mých známých a přátelích už je, aby rozlišili mou veřejnou osobu a mé soukromé já, což je tedy zatracený rozdíl.

 

* Spisovatelce Lindě Boströmové Knausgĺrdové, mámě vašich čtyř dětí, ten rozdíl v době nejvyššího zájmu o první díly ovšem nijak nepomohl od nervového zhroucení.

 

No… Ano, Linda byla tou dobou hospitalizována, ale problémy s bipolární poruchou měla už dlouho před tím, než mě vůbec poznala. Mediální bouře a všechny tlaky kolem jí nicméně ublížily, nehledě k tomu, že jsem otevřeně psal o ní i o těch před ní. Upozornil jsem ji ale předem, že v mých knihách bude vystupovat ona i náš vztah. A víte, co mi na to řekla? „Tak fajn, ale nebuď, prosím tě, až moc opatrný. Neudělej ze mě nudnou buchtu.“ Pak si dané pasáže přečetla. Šokovaly ji. Ale nepožádala, abych něco netiskl, nic nezcenzurovala. Sama je spisovatelka, takže mě myslím pochopila.

 

* Memoárová literatura nemá ve skandinávské a finské literatuře tradici. Jak vás napadlo začít s Mým bojem? Chtěl jste ušetřit za psychoterapeuta?

 

Ne, jsem spisovatel a nepíšu proto, že bych se chtěl jakkoli vyléčit. A máte pravdu, tady na severu se takové knihy skutečně nepíšou. Já se prostě jen chtěl přiblížit svému životu tak blízko, jak je to jen možné, napsat o svém otci-alkoholikovi co nejpravdivěji… Rozhodl jsem se použít pravá jména a udělal jsem správně, na čtenáře prý z těch 3600 stran proudí velká síla. Je to sakra můj život! Proč bych měl mít zakázáno psát o svém vlastním životě? Od koho? Ale upřímně, nikdy jsem neplánoval vznik právě tohohle. Psaní bylo živelným, nikoli intelektuálním procesem; žádný chladný kalkul.

 

* Žádný kalkul? Vy jste netušil, že vzbudí značnou kontroverzi, když v posledním dílu věnujete na čtyři sta stran Hitlerovi, Breivikovi a nacismu? A tomu, co je na nich dobrého?

 

Zní to jako provokace, co? Ale já se jen snažil upřímně, se srdcem na dlani a otevřenou myslí, pochopit, proč tak velký, racionální národ jako Německo mohl rozevřít náruč Hitlerovi a přijmout a oslavovat nacismus. Jak je možné, že ho mohl vyznávat a ctít třeba filozof Martin Heidegger? Musí na něm tedy přece být něco správného, dobrého, přínosného! A taky je: společný cíl, pocit sounáležitosti, hrdost na svůj národ, energie vyvolaná souzněním. A touha po tomhle všem v nás přetrvává, jak správně věděl a na což ve své kampani bez ustání apeloval Donald Trump: „Tohle jsme my! To my jsme Amerika! Musíme chránit, co je naše!“ Tyhle tužby nezdusíte, z čehož těží populističtí politici po celé Evropě i tvůrci reklam. Díky touze po zmíněných prožitcích se nacismus může, nejspíš poněkud modifi kovaný, kdykoli vrátit. Musíme si to uvědomit, stejně jako to, že Hitler nebyl nějakou ikonou spadlou z nebe, byl to člověk jako my, měl city a minulost, dokonce dětství… Těchhle čtyři sta stránek je jediným místem šesti knih, kde nepíšu o sobě a o současnosti přímo. Mimochodem, víte, kdy já sám doopravdy, poprvé v životě, pocítil, že jsem Nor, že patřím k norskému lidu, kdy jsem plakal pro náš národ? Vděčím za to Breivikovi a katastrofě, kterou způsobil.

Můj boj 1 na bux.cz

MŮJ BOJ O MŮJ ŽIVOT (15.12.2016, Tvar)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 20-12-2016

0

můj bojPředstava, že napíšete svůj vyčerpávající šestisvazkový životopis, kde neopomenete zaznamenat kromě zásadních událostí, jako je otcova smrt, ani to, že jste tehdy před deseti lety na návštěvě u bratra vypil nedobrou kávu, ačkoli přece snídáte čaj, nebo jaký obrázek mělo tričko, které jste v úterý před 36 lety přetáhl přes svou pubertální hlavu, a na základě této důkladnosti se stanete celosvětovou literární hvězdou, je možná z říše ambiciózních snů. Karlu Ove Knausgardovi se to ale sMein Kampfem, pardon, Min kampem (Můj boj) podařilo. V úhrnu všech svazků 3 600 rozvláčných stran výborně napsaných soukromých banalit, budovaných na principu neustálého rozkošacování, bravurně zvládnutých digresí a ústřední teze „nudný a dlouhý je život, nudné a dlouhé bude i psaní o něm“, za průběžného odhalování největších intimností včetně občanských jmen protagonistů – a půl milionu výtisků jen doma v Norsku? Nastojte!

Knausgard se především pokusil o text, který bude mít všesmyslové parametry výběrového přímého přenosu z jeho života v poměru 1:1. Řeklo by se „vteřina v reálu, věta v knize“. A ono to s přehledem a rezervou vyšlo, nejspíš proto, že takto psané deníky, podobně jako pravidelné postování a čekování novinek na sociálních sítích, nenápadně vytvářejí ritualizovanou závislost tvůrců i konzumentů na každém dalším řádku. Jen – právě tady přestává být proklamované srovnání s Proustem už dočista namístě. Čemu román vděčí za svou skandálnost, mi není jasné zrovna tak: vždyť v této knize se jednoduše líčí vzpomínky jistého nevyrovnaného talentovaného muže z Norska, který má – jako mnozí z nás – poněkud komplikované vztahy ke svým nejbližším a k sobě samému, a svému talentu amožné slávě literáta stejně nevěří, jako si je přeje.

Středobodem jeho složitého rodinného vesmíru je v prvním dílu pamětí, Smrt v rodině, postava nepřístupného, uzavřeného otce-alkoholika, jehož pozornosti se syn-vypravěč od dětství složitě dožaduje, a nikdy nedočká, muže, jenž vypravěči zničil sebevědomí na celý život, muže, kvůli jehož vlivu vlastně Knausgard celý svůj opus sepsal. A pak vlastní otcovství, líčené skutečně bez růžových brýlí, protože stejně jako je autor nepokrytě narcistní, je také umanutě, nervně přímý. Strhující je způsob, jakým autorský vypravěč v první osobě předává své myšlenky, jak zaznamenává své úvahy a názory – a laboratorní je sledovat, jak žili mladí Norové v 70. a 80. letech. Oceňuji řemeslně dokonalou, přirozeně plynoucí naraci ve výborném českém překladu Kláry Dvořákové Winklerové, a zejména to, že se mluvčí dokáže odhalit za nás, a to včetně místa nejcitlivějšího: smíšených pocitů vůči vlastním dětem. Ano, takto ošklivě někdy mluvíme, myslíme a jednáme my všichni; takto a podobně selháváme, zrazujeme. Můj boj je dobrý vmnoha těchto ohledech, a můžeme k nim připojit i ústřední téma smrti, které podává nepřikrášlené, ale nikoli zbavené „kouzla“ a síly. Jen mi to – včetně této základní existenciální linky a ustavujícího pocitu humiliace, ponížení, studu – nepřipadá v monotónním rytmu dost. Cíleně prostředkovaná nuda nudou zůstává: román o „čekání“ na skutečný život jako by sám čekal na to, až se stane románem o životě, jenže tato smyčka účinkuje jen zpola. Tak jej Knausgard v rámci autorealismu „prosívá mezi prsty jako písek“, a to nehledě na to, že přidává brilantní reflexivní, až esejistické pasáže, že jeho popisy jsou detailní (pamatovat si to jistě nemohl, jde tedy o fikci s dramatizací), obrazově přesné a smyslově bohaté, i ač je jeho emocionální svět plnokrevný a figura „odhalím vše právě proto, že se tak stydím“ velmi chytrá. Není to dost jednoduše proto, že obyčejný život není příběh se zápletkou, i když se může stát literaturou. Přestože záměrnost tohoto postupu i závěru, jenž z něj plyne, je zřejmá, nestačí to. A co těch dalších pět dílů?

Na tomto opusu bývá oceňována právě odvaha jít proti pravidlům literárního kánonu a absolutní upřímnost, nahlížená jako poctivost. Jen se v tom zálibném pokyvování ztrácí autorovo zjevné provokatérství (viz čtyřsetstránkový esej o Hitlerově mládí, který je součástí šestého dílu beletristických pamětí); případné etické rozměry všepohlcujícího důrazu na necenzurovaný, nepokrytecký obsah bezskrupulózně položený na oltář Literatury (ať mě to stojí třeba zavržení rodinou nebo rozpad manželství) jsou v případě autobiografického románu mimoliterární jen zčásti.

Patrné úsilí o kontroverznost, rozuměj komerční atraktivitu, podtrhává už titul knihy, a pak skutečnost, kterou sám autor zveřejňuje: že šlo o terapeutický kalkul, jak překonat prozatérskou krizi, že psaní tohoto gigantu se zablokovanému spisovateli osvědčilo stejně jako návštěva chiropraktika, jelikož po poslední, šesté návštěvě bylo možno zase běhat po bujných lesích literární fikce. Věřím, že to byl opravdový boj – a pocit pobytu na poli válečném má i čtenář, proto to neustálé napětí, proto ten pocit šmírování, který tato neurotická kniha nutně vyvolává. Plus onen byproduct v podobě fenomenálního úspěchu.

Knausgardova autobiografie, dá-li se soudit z prvního česky publikovaného dílu a z reakcí zejména amerického publika na celý memoárový soubor, je především dokladem toho, že čtenářské nadšení se neřídí osvědčenými postupy, že je – což je úlevné – stále ještě nepředvídatelné.

Můj boj 1 na bux.cz

Recenze: Smrt v přímém literárním přenosu (10.9.2016, ceskatelevize.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 22-09-2016

0

můj bojTemné, těžké, tísnivé. Smrt v rodině, první kniha ze šestidílné ságy Můj boj norského prozaika Klause Oveho Knausgårda, není snadné čtení. Kniha má ambici prolomit všechna dosavadní literární klišé a aspiruje na událost letošní podzimní sezony.

Prozaik Klaus Ove Knausgård (*1968) vstupuje do litetárního teritoria (i v českém překladu) zřetelně parazitním způsobem, aby vyvolal dvojí pnutí. Prvním je tradice vypjatého psaní, někde mezi Célinem a Proustem (dosavadní zahraniční recenze jej poněkud nadužívaně označují za „norského Prousta“), druhým snaha o hraniční tematiku patologie smrti, v níž lze nalézt ozvuky severské úzkosti (Strindberg, Ibsen). Činí tak prostředky nezřídka ovšem konvenčně popisnými.

Pokračovat ve čtení recenze na www.ceskatelevize.cz

Můj boj na bux.cz

Narcista Knausgard ve svém bestselleru vypráví o děsivé každodennosti našich životů (2.8.2016, art.ihned.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 18-08-2016

0

můj bojNorský spisovatel Karl Ove Knausgård je narcistický egoman. A otevřeně to přiznává také v rozhovorech: „Téměř všechno, co dělám, je pokusem oprostit se od sebe sama, neboť jsem od přírody velmi zaujatý sám sebou. Přitom bych takový být vůbec nechtěl.“

Lidé posedlí sami sebou většinou mívají výrazné ambice − chtějí stvořit něco jedinečného. Zdá se, že to se Knausgårdovi skutečně povedlo. Jeho autobiografická sextalogie Můj boj (Min kamp) je úspěšná po celém světě. Čeští čtenáři konečně mají možnost ponořit se do jejího prvního dílu, který včera vyšel pod názvem Smrt v rodině.

Pokračovat ve čtení článku na www.art.ihned.cz

Můj boj 1: Smrt v rodině na bux.cz

Karl Ove Kna usgard Můj boj 1 – Smrt v rodině (28.7.2016, Literární noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih | 18-08-2016

0

můj bojPřímočarý, upřímný a poctivý – ale také gigantický, kontroverzní a provokativní. Takovými přívlastky (a ještě mnoha dalšími) je označován autobiografický román Můj boj. Z norského spisovatele učinil globální hvězdu první velikosti. A přitom stačilo málo: do široka se rozepsat o sobě a o čemkoli, co se děje kolem, kdykoli odbočit z děje, vzpomínat, uvažovat. Na počátku všeobjímající zpovědi stojí autorův problematický vztah k otci. Můj boj ovšem lze vnímat nejen jako příběh někoho cizího, ale též jako výpověď o nás samých, o našich myšlenkách, ke kterým bychom se často ani nepřiznali… Česky vydává Odeon.

Srdce má snadný život: tluče, dokud může. Potom se zastaví. Dříve nebo později, v ten či onen den, ustane jeho tepající pohyb sám od sebe a krev začne téct k nejníže položenému bodu těla, kde vytvoří malou tůňku, viditelnou zvenčí jako tmavé, měkké místo na stále bledší pokožce, zatímco teplota klesá, končetiny tuhnou a střeva se vyprazdňují. Tyto změny probíhají v prvních hodinách tak pomalu a uskutečňují se s takovou jistotou, že v sobě mají až cosi rituálního, jako by život kapituloval podle určitých pravidel, podle jakési gentlemen’s agreement, jíž se řídí i představitelé smrti, poněvadž vždycky počkají, dokud život nevyprchá, než zahájí svou invazi do nových končin. Ta je ovšem neodvolatelná. Obrovské houfy bakterií, které se začínají šířit uvnitř těla, nic nezastaví. Kdyby se o to pokusily jen o několik hodin dřív, setkaly by se s okamžitým odporem, ovšem teď je Všude kolem nich klid, takže pronikají vlhkou tmou stále hlouběji. Dobudou Haversovy kanálky, Lieberkühnovy krypty, Langerhansovy ostrůvky. Dobudou Bowmanův váček v renes, Stilling-Clarkovo jádro ve spinalis, černou substanci v mesencephalon. A dobudou srdce. Stále ještě je nedotčené, ovšem oloupené o pohyb, jemuž je přizpůsobená celá jeho stavba, je teď tak nějak podivně osiřelé, jako stavba, kterou museli ve spěchu opustit dělníci, dalo by se říct, jako nehybná vozidla, jejichž reflektory žlutě září do lesní tmy, prázdné dřevěné ubikace, kabinky lanovky, jež visí plně naložené jedna za druhou na svahu hory.

V okamžiku, kdy z těla vyprchá život, se stane majetkem smrti. Lampy, kufry, koberce, kliky na dveřích, okna. Země, bažiny, potoky, hory, mraky, obloha. Nic z toho nám není cizí. Neustále nás obklopují předměty a jevy patřící do světa zemřelých. Přesto existuje jen málo věcí, které v nás vzbuzují větší nechuť než pohled na mrtvého člověka, každopádně soudě podle úsilí, jež vyvíjíme, abychom udrželi mrtvá těla z dohledu. Ve velkých nemocnicích se nejen schovávají do zvláštních nepřístupných místností; dokonce i cesty tam jsou skryté, s vlastními výtahy a sklepními chodbami. A i kdyby člověk náhodou do některé z nich zabloudil, jsou mrtvá těla, která se tudy vozí, vždycky přikrytá. Když se pak mají odvážet z nemocnice, děje se tak speciálním východem a v autech s okny z kouřového skla; při kostelech jsou pro ně zřízené zvláštní místnosti bez oken; během pohřebního obřadu leží v zavřených rakvích až do chvíle, kdy je spustí do země či spálí v peci. Celý tenhle postup má jen stěží nějaký praktický účel. Mrtvá těla by se například klidně mohla po chodbách nemocnice vozit nezakrytá a přepravovat odtamtud obyčejným taxíkem, aniž by to pro někoho představovalo jakékoliv riziko. Starší pán, který zemře během představení v kině, může zůstat sedět na sedadle, než film skončí, a klidně i při následujícím představení. Učitele, jehož raní mrtvice na školním dvoře, nemusejí nutně odvážet okamžitě, nikomu neuškodí, jestliže tam zůstane ležet, dokud školník nebude mít čas se o něho odpoledne nebo někdy večer postarat. Kdyby si na něj sedl pták a kloval do něho, vadilo by to snad? Je snad to, co ho čeká v hrobě, lepší jen proto, že to nevidíme? Pokud nám mrtví nepřekážejí, není důvod ke spěchu, podruhé přece zemřít nemůžou. V tomto ohledu by měla být příznivá především chladná zimní období. Bezdomovci, kteří umrzají na lavičkách a v průjezdech, sebevrazi vrhající se z vysokých budov a mostů, starší ženy, které uklouznou na schodištích, oběti nehod uvízlé ve vracích svých aut, mladík, který spadne opilý do moře po večeru stráveném ve městě, malá holčička, jež skončí pod koly autobusu, proč ten spěch, abychom je ukryli? Nepatřičnost? Proč by mělo být nepatřičné, že holčičku ležící ve sněhu vedle místa nehody s viditelně rozbitou hlavou i celým tělem, s vlasy potřísněnými krví, v prošívané bundě bez poskvrnky, spatří otec a matka až o hodinu či dvě později? Na odiv celému světu a bez tajností, tak by tam ležela. Jenomže i ta jediná hodina ve sněhu je nemyslitelná. Město, které neodstraňuje své zemřelé z dohledu, v němž se nechávají ležet na ulicích a v uličkách, v parcích a na parkovištích, není žádné město, ale peklo. A nehraje roli, že toto peklo odráží naše životní podmínky realističtěji a v podstatě pravdivěji. Víme, že to tak je, ale nechceme to vidět. Z toho pramení ten kolektivní akt vytěsňování, jehož výrazem je odklízení zemřelých.
Co přesně se vytěsňuje, není naproti tomu snadné pochopit. Samotná smrt to být nemůže, na to je ve společnosti příliš všudypřítomná. O kolika mrtvých denně se píše v novinách nebo kolik se jich ukazuje ve zprávách, se sice trochu liší podle situace, ale meziročně je počet pravděpodobně přibližně konstantní, a jelikož se zprávy o něm šíří na tolika programech, není možné mu uniknout. Taková smrt mimochodem hrozivě nepůsobí. Takovou naopak máme rádi a klidně si i zaplatíme, abychom ji viděli. Když k tomu připočteme obrovské množství smrti, jež produkuje beletrie, zdá se celý systém, který udržuje mrtvé mimo dohled, ještě nepochopitelnější. Pokud nás smrt jako fenomén neděsí, tak proč ta nechuť vůči mrtvým tělům? Musí to znamenat, že buď existují dva druhy smrti, nebo je protiklad mezi tím, jak si smrt představujeme a jak se ve skutečnosti projevuje. Což v zásadě znamená jediné: podstatné je v této souvislosti, že představa o smrti je v našem vědomí natolik pevně zakořeněná, že vidíme-li, že se od ní skutečnost odchyluje, jsme nejen otřeseni, ale pokoušíme se ji všemi prostředky skrýt. Není to následek nějakého vědomého uvažování, což je případ rituálů, například pohřbu, jehož obsah a význam v naší době je diskutabilní, a tak se posunul z iracionální sféry do racionální, z kolektivní do individuální – ne, způsob, jakým se zbavujeme mrtvých, nebyl nikdy předmětem diskuse, prostě jsme to tak vždycky dělali, z nutnosti, kterou nikdo neumí zdůvodnit, ale všichni ji znají: zemře-li váš otec jednoho větrného podzimního dne venku na trávníku, odnesete ho co nejrychleji dovnitř, a pokud to nedokážete, alespoň ho něčím přikryjete. Ale tenhle impulz není jediný, jejž ve vztahu k zemřelým máme. Stejně nápadný jako ukrývání mrtvol je i fakt, že se všechny co nejdříve ukládají nízko, na úroveň povrchu země. Je téměř nemyslitelné, že by se mrtví v nemocnici přepravovali směrem vzhůru, že by se pitevny a oddělení patologie zřizovaly v nejvyšších patrech budovy. Zemřelí se přechovávají dole, co možná nejblíže k zemi.
A tentýž princip se přenáší i na ty, co se o ně starají: pojišťovna může klidně úřadovat v osmém patře, ne však pohřební služba. Všechny pohřební služby mají kanceláře co nejblíže úrovni ulice. Těžko říct, čím to je; člověk by mohl být v pokušení uvěřit, že jde o dávnou konvenci, jejíž původní záměr byl praktický, jako například že ve sklepě bylo chladno, a proto byl k přechovávání mrtvol nejvhodnější, a že se tento princip udržel až do naší doby ledniček a chladicích místností, nebýt ovšem myšlenky, že vynášet zemřelé do horních pater budov působí jaksi v rozporu s přírodou, jako by se výška a smrt navzájem vylučovaly. Jako by nás ovládal jakýsi podsvětní instinkt, cosi hluboko v nitru, díky čemuž musí naši mrtví směřovat dolů, zpět k zemi, z níž jsme vzešli.
MIN KAMP. FORSTE BOK Copyright © 2009, Forlaget Oktober as, Oslo Translation © Klára Dvořáková Winklerová, 2016

 

Můj boj 1 – Smrt v rodině na bux.cz