To nejlepší ze světové literatury

Kat Kaufmann: Superpozice (7.3.2017, art.ihned.cz) „Jaká to je, prosím?“ Jak se dokáže ptát tak mile. Jako by toho už dávno neměl plný zuby, jako bych nebyla poslední host v hluboké noci. „Jo tak. To je...

Celý článek >>>

V bludišti paralelních světů (7.3.2017, Lidové... Románový debut Kat Kaufmannové je příběhem mladé ruské Židovky v Berlíně a také knihou mnoha tváří – tematicky i jazykově. Název Superpozice (ve významu...

Celý článek >>>

Vyšel nový román Harukiho Murakamiho. Má 2000 stran,... Příznivci japonského spisovatele Harukihu Murakamiho, jenž bývá označován za favorita na Nobelovu cenu za literaturu, v pátek oblehli japonská knihkupectví. O...

Celý článek >>>

PRÁVĚ VYCHÁZÍ Han Kang: Vegetariánka (23.2.2017,... Jonghje se jednoho dne probudí z krvavé noční můry a její život se začne dramaticky měnit. Ze všeho nejdřív přestane jíst maso. Ovšem v dravé patriarchální...

Celý článek >>>

Maďarská literární senzace, zahlcená bídou (22.2.2017,... V Maďarsku se stal román Nemajetní uznávaného básníka a esejisty Szilárda Borbélyho literární senzací. Vypráví příběh chudé, částečně židovské venkovské...

Celý článek >>>

PRÁVĚ VYCHÁZÍ Han Kang: Vegetariánka (23.2.2017, Tvar)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih, Ukázky | 09-03-2017

0

Jonghje se jednoho dne probudí z krvavé noční můry a její život se začne dramaticky měnit. Ze všeho nejdřív přestane jíst maso. Ovšem v dravé patriarchální společnosti její náhlé vegetariánství a zejména neoblomný postoj, s jakým se vzepře svému muži i rodině, představuje pro její okolí ohromný šok. Dosud žila v úloze obyčejné ženušky, přesně podle přetrvávajících konzervativních představ v ekonomicky rychle se rozvíjející, nicméně společensky v určitých směrech stále velmi zkostnatělé Jižní Koreji. Bez zbytečných řečí poslušně plnila manželova přání, vařila jeho oblíbená jídla, vypravovala ho do práce a čekala na něj do pozdních hodin, kdy se vracel z dlouhých firemních večeří. Teď však chce uniknout kruté nadvládě masožravosti a přimyká se k rostlinnému světu – tak moc, že ji obrazy květin na nahém těle svedou k zakázanému sexuálnímu poměru.

Jihokorejská autorka Han Kang (1970) pochází ze spisovatelské rodiny. Vystudovala korejskou literaturu, začínala s poezií a povídkami, později se začala věnovat románům. Vegetariánka je její první prózou, která byla přeložena do angličtiny; roku 2016 za ni získala Mezinárodní Man Bookerovu cenu.

-jj

 

Otevřel jsem dveře do chodby a vyšel ven. Jedním prstem jsem zuřivě mačkal tlačítko výtahu a přitom jsem netrpělivě sledoval, jak si žena loudavě nazouvá tmavě modré tenisky. Ke kabátu se vůbec nehodily, ale nedalo se nic dělat. Neměla žádné slušné boty. Všechny kožené totiž vyhodila.

Nasedl jsem do auta jako první, netrpělivě otočil klíčkem v zapalování a zapnul rádio s dopravními informacemi. Bedlivě jsem poslouchal, abych si zjistil něco o dopravní situaci v okolí tradiční korejské restaurace, kterou šéf zarezervoval. Mezitím jsem si zapnul bezpečnostní pás a uvolnil ruční brzdu. Žena se třásla chladem, který jí během krátké cesty k autu stihl proniknout pod oděv. Dosedla na místo spolujezdce a po chvilce snažení konečně s hlasitým zachrastěním zaklapla přezku pásu.

„Nesmíš mi to dneska pokazit. Je to poprvý, co mě šéf pozval na večeři pro nejvyšší management. Poslední dobou si mě nějak oblíbil.“

K restauraci jsme dorazili na čas jen díky tomu, že jsem uháněl chytře zvolenou cestou postranními uličkami. Dvoupatrová budova s prostorným parkovištěm působila okázalým dojmem už na první pohled.

Nedávno zrovna udeřily poslední zimní mrazy. Má žena, která stála na kraji parkoviště jen v lehkém jarním kabátu, pod který jí fučel chladný noční vítr, vypadala prokřehle. Nepřipouštěl jsem si, že by mohlo být něco v nepořádku jen proto, že cestou nepromluvila ani slovo. Přičítal jsem to její povaze. Tichá žena, dobrá žena. Takové měli nejradši už v generaci našich rodičů a prarodičů, pomyslel jsem si, abych hbitě zahnal vzmáhající se nepříjemný pocit.

Generální ředitel, výkonný ředitel a obchodní ředitel se svými manželkami už seděli uvnitř. Šéf mého oddělení a jeho žena dorazili krátce po nás. Poté, co jsme se se všemi pozdravili zdvořilým pokývnutím hlavou a úsměvem, jsme si já a má žena svlékli kabáty a pověsili je na věšák. Manželka generálního ředitele – dáma s obočím pečlivě vytrhaným do štíhlých linek a s masivním nefritovým náhrdelníkem kolem šíje – mě a ženu uvedla k našim místům u dlouhého banketního stolu. Soudě podle toho, jak si ostatní v restauraci počínali nenuceně, museli tu nejspíš být častými hosty. Zvedl jsem oči ke stropu, který byl pestře vyzdoben jako dřevěný krov tradičního korejského domu, pak jsem pohledem sklouzl ke zlatým kaprům prohánějícím se v kamenné nádrži zapuštěné do podlahy a teprve potom jsem se pomalu posadil. Bezděčně jsem se ohlédl směrem ke své ženě. Zaostřil jsem na její hrudník a v tu chvíli mě to praštilo do očí.

Měla na sobě mírně upnutou černou blůzu, pod kterou jí zřetelně vystupovaly čnějící bradavky. Nebylo pochyb. Nevzala si podprsenku. Když jsem se rozhlédl okolo, abych se přesvědčil, zda už ostatní hosté zpozorovali totéž co já, můj zrak se setkal s pohledem manželky obchodního ředitele. Snažila se předstírat, že se nic neděje, ale v jejím zdánlivě blazeovaném výraze jsem bezpečně rozpoznal zvědavost a úžas smísený s nevěřícným pohrdáním.

Ucítil jsem, jak se mi do tváří žene krev. Byl jsem si velmi dobře vědom zkoumavých očí pošilhávajících po mé ženě, která nejevila potřebu zapojit se s ostatními ženami do přátelského tlachání a místo toho nezúčastněně zírala do prázdna. Snažil jsem se zachovat chladnou hlavu. Ze všech sil jsem se soustředil jen na to, abych se choval nanejvýš přirozeně.

„Jaká byla cesta? Našel jste restauraci bez problémů?“ zeptala se mě manželka generálního. „Už jsem kolem kdysi jednou jel. Líbila se mi venkovní terasa, říkal jsem si, že bych se tu jednou rád zastavil.“

„A tak, rozumím… Zahrada je tu skutečně pěkně upravená. Přes den vynikne ještě více. Támhle tím oknem je vidět rovnou na květinové záhony.“

V tu chvíli se začala podávat večeře. Napjaté vlákno mého úsilí udržet si tvář, na kterém jsem zuby nehty visel, se rázem přetrhlo.

Jako první chod na stole přistálo želé tchangpchjongčche ze zelených fazolek mungo. Úhledně nachystaný pokrm z bělavě průsvitné hmoty pokrájené na tenké nudličky byl dozdobený houževnatcem a hovězím masem nasekaným nadrobno. Má žena dosud jen bez hnutí seděla, aniž by promluvila jediného slova, ovšem ve chvíli, kdy číšník zvedl naběračku s porcí želé a zamířil s ní k jejímu talíři, náhle nesmělým hlasem promluvila: „Já si nedám.“

Řekla to sice docela potichu, ale veškeré dění okolo stolu najednou ustalo. Všichni hosté k ní obrátili své tázavé pohledy. Promluvila tedy ještě jednou, tentokrát o něco hlasitěji.

„Nedám si. Nejím maso.“ „Neříkejte! Takže jste vegetariánka, že ano?“ zeptal se generální srdečným tónem.

„V zahraničí má vegetariánství, potažmo veganství, nemálo příznivců. I u nás se už začíná formovat povědomí o tomto trendu. Poslední dobou se v tisku nezřídka objevují burcující články o negativních dopadech vysoké spotřeby masa… Koneckonců – myšlenka, že dlouhověkost jde ruku v ruce s bezmasou dietou, není tak docela nepodložená.“

„Zní to sice hezky, ale co je to za život, když si nemůžete dát ani kousek masa?“ zeptala se manželka generálního a po tváři jí přeběhl blahosklonný úsměv.

Zatímco se talíř mé ženy bělal žalostnou prázdnotou, číšník rozdělil pokrm na zbývajících devět talířů a zmizel. Řeč se stále točila okolo vegetariánství.

„Před nějakým časem se našla ta půl milionu let stará mumie člověka. A s ní i doklady o tom, že už tehdy se lidstvo živilo lovem. Jíst maso je instinkt. Vegetariánství jde proti instinktu. Je to proti přírodě.“

„Řada lidí teď přechází na bezmasou stravu v souvislosti s tím, co jim radí tělesná typologie… Také jsem si chtěla nechat určit svůj tělesný typ a obešla kvůli tomu několik specialistů, a představte si, že každý mi řekl něco jiného. Sice jsem se pokaždé jejich radami ohledně stravování chvíli řídila, ale žádná z těch diet mi vlastně nevyhovovala… A tak si říkám, zda není zdaleka nejlepší jíst pestrou a vyváženou stravu. Od všeho trochu.“

„Od všeho trochu, ano! Ne nadarmo se říká, že zdravý je ten, kdo si v jídle nevybírá. To totiž svědčí o tom, že je dotyčný ve skvělé kondici jak po stránce tělesné, tak duševní,“ pronesla manželka obchodního ředitele, která ještě před chvilkou pokradmu vysílala svůj překvapený zrak k bradavkám mé ženy. Na to k ní vystřelila svůj triumfální šíp: „A můžu se zeptat, z jakých důvodů nejíte maso? Ze zdravotních… nebo snad náboženských?“

„Ani z jednoho,“ promluvila má žena docela smírně a pokojně, jako by si vůbec neuvědomovala, v jak nepříjemné situaci se ocitla. Naskočila mi husí kůže. Došlo mi, co asi bude chtít hostům sdělit vzápětí.

„Zdál se mi sen.“ Pohotově jsem jí skočil do řeči: „Má žena totiž velmi dlouho trpěla zažívacími problémy. Došlo to tak daleko, že jí to přivodilo těžkou nespavost. Teprve když na radu lékaře tradiční korejské medicíny přestala jíst maso, její stav se o mnoho zlepšil.“Hosté konečně chápavě pokývali hlavami. „Zaplať pánbůh. Já jsem ještě s opravdovým vegetariánem nikdy u jednoho stolu neseděl. Představte si, že večeříte s někým, komu se pohled na vás a vaše maso na talíři hnusí. No uznejte, není to děsivé? Jestliže se někdo vyhýbá masu z psychologických důvodů, musí mít v důsledku odpor nejen k masu, ale i k těm, kdo ho jedí. Nemám pravdu?“

„Asi jako když hůlkami chytnete svíjející se živou chobotničku, s gustem si ji strčíte do pusy a vtom si všimnete útlocitné slečinky, která sedí hned naproti vám a škaredí se na vás, jako byste byl bůhvíjaký netvor!“

Hosté propukli v hlasitý smích. Usmíval jsem se s nimi, ale přitom jsem zjitřeně vnímal, že má žena se nesměje ani trochu. Že vůbec nevnímá nic z hovorů znějících v prostoru kolem jejích uší a že se soustředí jen na sezamový olej odkapávající z nudliček želé, které se hostům při každém soustu třaslavě svíjejí kolem úst. A že to všem začíná být nepříjemné.

Dalším chodem byly smažené kuřecí kousky kkanpchunggi ve sladko-pálivé omáčce, následovalo sašimi z tuňáka. Zatímco ostatní hosté byli zaneprázdněni jídlem, má žena nehnula ani prstem. Její bradavky vystupovaly z hladkého profilu černé blůzy jako dva malé oříšky. Očima bedlivě nasávala každičký pohyb úst okolosedících strávníků.

Na stole se vystřídalo přes tucet vybraných chodů, ale má žena z nich ochutnala jen salát, kimčchi a rýžovou kaši s dýní. Malou porci rizota z lepkavé rýže, připraveného podle speciálního receptu, také odmítla, protože se vařilo v masovém bujónu. Hosté se postupně začali chovat, jako by má žena u stolu vůbec neseděla, a nerušeně pokračovali v hovoru bez ní. Občas se našel někdo, kdo mi alespoň ze soucitu položil nějakou otázku, ale nemohl jsem se ubránit přesvědčení, že jejich odstup a nedůvěra se stačily rozšířit i na mě.

Když se jako dezert podávalo ovoce, má žena snědla jeden dílek jablka a pomeranče.

„Nemáte ještě hlad? Vždyť jste téměř nic nesnědla!“ zeptala se mile empatickým tónem manželka generálního. Upřímně si omou ženu dělala starosti. Ale má žena na to nereagovala, ani se neusmála, ani se nezačervenala, ani neupadla do rozpaků, jen se zpříma zadívala do tazatelčina uhlazeného obličeje. Ten strnulý pohled definitivně zničil poslední zbytky přátelské atmosféry u stolu. Uvědomovala si má žena, na jakém setkání se ten večer ocitla? Docházelo jí, kdo je ta žena ve středních letech? Na okamžik jsem zahlédl temnou hloubku jejího nitra, nedohlednou jako dno černé jámy – místo, kam jsem dosud ani jedinkrát nevkročil.

Z korejského originálu Čchesikčuidža vydaného nakladatelstvím Changbi Publishers v Paju roku 2007 přeložila Petra Ben-Ari. (Odeon, Světová knihovna svazek 193)

Vegetariánka na www.knizniklub.cz