Letošní Bookerova cena se ocitla v dobrých rukou – za knihu Pocit konce ji konečně získal Julian Barnes, jedna z nejvýznamnějších postav anglicky psané literatury posledních desetiletí.
Proti Bookerově ceně toho lze namítnout mnoho – povrchní, až hysterický mediální zájem, nahodilost volby (o vítězi rozhodují porotci z různých profesí, kteří často neznají předchozí díla posuzovaných autorů, a nemohou knihy zařadit do náležitého kontextu) či jistou poplatnost módě – zejména v posledních letech zvítězilo až příliš mnoho začínajících autorů, jejichž dílo i následná tvorba upadly v zapomnění. Přes to všechno je Bookerova cena nejprestižnějším románovým oceněním v oblasti britské literatury a váží si jí stejně nadšený debutant jako literární solitér typu Johna Banvilla.
Není proto divu, že se čekalo, kdy se dostane i na Juliana Barnese. Ze silné, tzv. „amisovské“ generace spisovatelů, kteří se objevili na scéně v osmdesátých letech minulého století, patřil k těm několika málo, jimž cena stále utíkala – Salman Rushdie ji získal hned na počátku své dráhy za Děti půlnoci, Kazuo Ishiguro na sklonku osmdesátých let za Soumrak dne, Grahamu Swiftovi v případě skvostné Země vod unikla, ale nahradil si to Posledními přáními, cenu získal také Ian McEwan, Pat Barkerová a teď tedy konečně i Julian Barnes. Ať už si o ceně a cirkuse, který ji provází, myslíme cokoli, je potěšitelné, že letos putuje k autorovi za knihu, jež v kontextu jeho díla patří k tomu nejlepšímu.
Co je vlastně život?
Pocit konce (The Sense of an Ending – česky by měla vyjít v dubnu), jak se Barnesova poslední kniha jmenuje, je svým rozsahem nějakých sto padesáti stran spíše novelou než románem. Nicméně prostor, který toto úchvatně zhuštěné dílo obsáhne, je vskutku románový. A nejen to. Poslední opus Juliana Barnese se velice zvláštním způsobem ohlíží do minulosti a dotýká se otázek, jimž se autor dříve věnoval. Hlavním tématem, anebo spíše motivem, je plynoucí čas, osobní historie, selektivní povaha paměti, ale i povaha vyprávění a otázka věrohodnosti vypravěče. Tedy téma, jež Barnes s takovým úspěchem rozpracoval ve své dosud snad nejlepší knize Flaubertův papoušek z roku 1983.
Anglický název knihy se shoduje s titulem slavné teoretické studie Franka Kermoda z roku 1967, v níž slavný kritik zkoumá literární pojetí chaosu a apokalypsy a vztah literárního díla k věčnosti. O věčnost a čas jde i Barnesovi, a to hned ve dvojím smyslu: název lze interpretovat jako „pocit konce“, tedy onu individuální perspektivu, v níž si jednotlivec uvědomuje, že čas, za kterým se ohlíží, je delší než ten, který má před sebou.
Zároveň lze název interpretovat – zejména pak ve světle zmíněné Kermodovy knihy – jako pocit „konečnosti“, tedy nahlédnutí, že lidský život je ohraničen v čase a že je na jednotlivých aktérech, jakým způsobem se ho chopí (zde se projevuje Barnes jako bytostný moralista), a to jak v samotném životě, tak v jeho interpretaci. Protagonista Pocitu konce, stárnoucí Tony se nejen ohlíží za svým životem, ale uvědomuje si vlastní konečnost a zjišťuje, že právě nyní se nachází v okamžiku, z něhož může svému životu vtisknout nějaký tvar, dát mu nějaký výklad.
Ale co to vlastně je, onen život, který lze uchopit v interpretaci? Kdy začal a kdy skončil? Život jako by se Barnesovu protagonistovi stával čímsi, co člověk s nadějí plánuje, ono to bez postřehnutí uplyne a dotyčný se pak může jen ohlédnout. Jako by se autor vracel ke svým raným prózám z počátku osmdesátých let, prvotině Metroland a zvláštní, těžko zařaditelné próze Pohlédnout do slunce.
V Metrolandu čtenářům začínající autor předložil příběh toho, jak život otupuje hroty: z někdejších mladíků, kteří jsou v Paříži svědky událostí z konce šedesátých let a plně se ztotožňují s mládežnickou revoltou, se v osmdesátých letech stávají usedlí představitelé způsobu života, který jim byl kdysi tak protivný. Ke svému překvapení zjišťují, že se jim vlastně zamlouvá. V Pohlédnout do slunce nám autor předkládá dlouhý život protagonistovy hrdinky, jenž mu slouží jako materiál k tomu, aby rozvíjel úvahy o smrtelnosti a paměti.
K tomuto tématu se pak obloukem vrátil ve své předposlední knize, memoáru Není se čeho bát. Zde na někdejší román explicitně odkazuje, využívá osobních vzpomínek a vstupuje do jakéhosi zvláštního dialogu se svým bratrem, uznávaným filozofem a odborníkem na řecké myšlení Jonathanem: v knize, jejíž značnou část tvoří meditace o smrtelnosti, se Julian Barnes zajímavě zamýšlí nad dějinami, osobní minulostí a povaze paměti. Přesvědčivě ukazuje, jak jsou paměť a vzpomínky – tedy to, co na konci života tvoří „život samotný“ – podmíněny dalšími okolnostmi a jak se mohou vzpomínky na dětství lišit i u dvou lidí (jeho a jeho bratra), kteří spolu prožili totéž.
Stín dávného přítele S protagonisty Barnesova posledního románu se setkáváme rovněž v Paříži šedesátých let. Jsou mladí, mají plány do budoucna a život jako takový pro ně ještě vlastně nezačal. Skokem překleneme propast několika desetiletí a sledujeme Tonyho, jak se ohlíží za svým životem. Jak už tomu u Barnese bývá, není to pohled, který by mohl protagonistu naplnit pocitem uspokojení. To, co se mu nabízí, je pohled na život, který uplynul tak nějak bez vzrušení, a hrdina zjišťuje, že pokud na sklonku života má ze svého života postavit příběh, musel by hodně intenzivně pátrat.
Tonyho Webstera to však příliš netrápí. Je to průměrný, docela nezajímavý člověk, jenž je po většinu života spokojen. Jenže – a zde opět přichází ke slovu Barnes moralista – to, co se na první pohled jeví jako spokojenost, je vlastně jejím opakem. Tonyho spokojenost nepramení z radosti nad tím, že by se mu něčeho podařilo dosáhnout, nýbrž je to vlastně rezignace a jakási ochranná ulita, která mu brání prožít život včetně jeho smutků, zvratů a nečekaných událostí.
„Chtěl jsem, aby mě život moc neotravoval, a docela se mi to i dařilo. Jenže teď mi to přijde žalostné,“ říká Tony v jednom místě knihy. A čtenář si uvědomuje, že má co do činění s dalším antihrdinou bez vlastností. Jeho tragédie nese rysy absurdní komedie: na konci života zjišťuje, že mu schází to, před čím záměrně utíkal.
Stav, v němž se Tony v závěru knihy nachází, lze popsat jako jakousi existenciální osamělost. Našel si práci, stoupal po žebříčku nahoru, jak se na člověka jeho typu patří, oženil se, s manželkou vychovali dceru, zaopatřili ji do života… teď se ale ocitl sám, vypadl z koloběhu rodiny a práce a zjišťuje, že vlastně nemá nic. Že ztratil svůj život.
V tomto okamžiku vstupují do hry zápisky dávného přítele ze studií Adriana. Ten stejně jako Tony studoval filozofii, v šedesátých letech obdivoval Sartra a existencialisty, byl s Tonym v Paříži, prožil si své cynické období, nicméně pak se rozhodl vzít svůj osud do vlastních rukou a spáchal sebevraždu. Tony čte jeho zápisky a právě jejich četba ho nutí interpretovat svůj život úplně jinak – vracejí ho dál do minulosti, k osudové lásce Veronice, předkládají mu život alternativní, jaký by mohl být, kdyby se býval rozhodl jinak.
Adrian volil sebevraždu, Tony volil kariéru. Oba uskutečnili v jistém bodě svého života zásadní rozhodnutí, nicméně zatímco Adrian z něj aspoň svým zoufalým činem dokázal udělat jakýsi celek, dokázal ho uzavřít v příběhu, Tonyho život se rozlil do beztvaré nicoty.
Stručnost – sestra talentu Barnesovo poslední dílo není radostným čtením. Je to kniha pochmurná, znepokojující. Provokuje k otázkám, na něž se člověku leckdy nechce odpovídat. Na druhé straně je to dílo vskutku mistrovské. Barnes – a na tom se shodují i jeho kritici – patří k nejinteligentnějším spisovatelům v anglickém jazyce a součástí této inteligence, autorské chytrosti, je nedávat ji příliš najevo. Stejně jako v brilantním Flaubertově papouškovi i zde dokáže pronikavost svého intelektu skrýt do postav, promlouvat jaksi jejich prostřednictvím a zároveň za jejich zády: výstižně a stručně.
I proto patří Pocit konce k tomu nejlepšímu, co Barnes dosud napsal, nejde-li o jeho knihu vůbec největší – byť rozsahem stručnou. Je to dílo, jež se nebojí velkých témat, dokáže je však pojednat chytře, bez patosu a neobyčejně srozumitelně. Zároveň se nebojí přiznat, že mu o tato témata jde ve vší vážnosti. Nejde o žádnou literární hříčku, jakou byly jeho prózy zkraje devadesátých let, je to seriózní románová meditace o čase, paměti a životní zkušenosti, v níž je próza maximálně účelná, úsporná a plně podřízená celkovému sdělení.
Julian Barnes již vstoupil do dějin literatury Flaubertovým papouškem; efektně experimentálními Dějinami světa v 10 a 1/2 kapitolách; zajímavou historickou freskou Arthur & George, v níž oživil případ soudní nespravedlnosti z doby viktoriánské Anglie; napsal řadu skvostných povídek, nicméně lze se snad odvážit tvrzení, že zatím poslední útlý román posouvá jeho tvorbu ještě dál.
Pocit konce je románem o stárnutí, dospívání a zrání. V jistém smyslu s ním dozrál i Julian Barnes. Ano, na rozdíl od Tonyho se může ohlédnout zpět a vidět za sebou řadu úspěchů. Jeho poslední román je však geniálním završením dosavadní tvorby, ovšem nejen to – je i zajímavým příslibem do budoucna.

Ladislav Nagy, anglista

Related posts:

1. Knihkupci se naplno vrhli na e-knihy (4.11.2011, Lidové noviny)
2. Internet měli už ve starém Řecku (25.11.2011, Lidové noviny)
3. Rozhovor s Michaelem Cunninghamem: Mnoho spisovatelů trpí nenávistí k ženám (3.9.2011, Lidové noviny)

Pětašedesátiletý Angličan Barnes byl mezi šesti nominovanými spisovateli favoritem. V minulosti byl už třikrát v užší nominaci.

Vítězný román The Sense of an Ending je podle kritiků brilantně napsanou knihou o ošidnosti paměti. Zaměřuje se na hrdinu středního věku, který se vrací do minulosti, ale zjišťuje, že si ji pamatuje jinak, než jeho přátelé z mládí.

Vítězná kniha má všechny známky klasické anglické literatury, řekla předsedkyně letošní poroty Stella Rimingtonová, která je bývalou šéfkou britské kontrarozvědky MI5 a autorkou špionážních románů. „Je skvěle napsaná, má rafinovanou zápletku a s každým čtením přichází čtenář na nové hloubky,“ řekla Rimingtonová.

Barnes má na kontě 11 románů. Česky mu mezi jinými vyšel román Flaubertův papoušek, za který byl nominován v roce 1984, a Arthur & George, který mu vynesl nominaci v roce 2005. O Man Bookerovu cenu neúspěšně usiloval i v roce 1998 s knihou England, England.

„Jsem potěšen a stejnou měrou se mi ulevilo,“ poznamenal dnes při přebírání ceny Barnes.

Porotci mu dali přednost před debutanty Stephenem Kelmanem (navržen za román Pigeon English) a A.D. Millerem (Sněženky), anglickou autorkou Carol Birchovou (Jamrach’s Menagerie, Jamrachův zvěřinec) a dvěma Kanaďany – Patrickem deWittem (The Sisters Brothers) a Esi Edugyanovou (Half Blood Blues).

The Sense of an Ending je nejkratším z letos nominovaných románů a má jen 150 stránek. Nejkratší vítěznou knihou historie ocenění je však Offshore Penelope Fitzgeraldové, která vyhrála v roce 1979 a má ještě o několik set slov méně než Barnesův román.

Letos předcházela vyhlašování cen kontroverze kvůli záměru poroty klást důraz i na čtivost, což podle některých kritiků vedlo ke snížení kvality vybraných knih. „Mluvili jsme o čtivosti a kvalitě…fakt, že se tato debata dostala do novinových titulků nás rozhodně uspokojil,“ řekla dnes předsedkyně poroty.

Ocenila současně, že navržené knihy se prodávaly vůbec nejlépe v historii ceny. Od oznámení užší nominace před šesti týdny se prodalo skoro 100.000 exemplářů nominovaných knih. Komerčně nejúspěšnější byly Sněženky (přes 35.000 prodaných výtisků) před Jamrach’s Menagerie (19.500) a vítězným The Sense of an Ending (15.000).

Barnes spolu s cenou dostal prémii 50.000 liber (1,4 milionu korun) a ostatní finalisté po 2500 librách. Bookerova cena, od roku 2002 přejmenovaná na Man Bookerovu cenu, se uděluje od roku 1969 anglicky píšícím autorům mimo USA.

Stanislav Mundil

Odeon vydá český překlad románu Juliana Barnese The Sense of an Ending pod názvem SMYSL KONCE na jaře roku 2012. Překládá Petr Fantys.

Related posts:

1. Julian Barnes: Žádný důvod k obavám
2. Ned Beauman obdržel Goldbergovu cenu, DeLillo je nominován na Story Prize
3. Nominace na IMPAC dublinskou literární cenu

Julian Barnes: The Sense of an Ending (vydá Odeon na jaře 2012)

(Nakladatelství: Jonathan Cape) Julian Barnes se mezi finalisty Booker Prize probojoval již počtvrté a letos je jeho kniha The Sense of an Ending považována za hlavního favorita. Právem, protože útlé dílo o zapomínání, selhávání paměti a neutuchajícím pocitu konce života patří k nezapomenutelným literárním zážitkům. Hlavní hrdina má díky pozůstalosti získat deník dávného kamaráda, který mu v mládí nejprve přebral přítelkyni a brzy poté spáchal sebevraždu. Právě dávná láska nyní drží deník a nechce jej muži vydat. Ten z vlastní perspektivy vypráví někdejší osudy, ale náhle je konfrontován se skutečností, jež je zcela odlišná. Pro něj i čtenáře zcela nová a překvapivá. Barnes dovádí k dokonalosti takzvaný koncept nespolehlivého vypravěče a tento literární faul se stává hlavním hrdinou i tématem knihy. A závěrečná pointa… lahůdka.

Carol Birchová: Jamrach’s Menagerie

(Nakladatelství: Canongate) Zkušená britská spisovatelka Carol Birchová se o cenu uchází mistrovským žánrovým mixem Jamrach’s Menagerie, v němž hraje prim dobrodružná literatura a historický román o dospívání. Vypráví osud malého Jaffyho Browna, který v osmi letech dostává práci ve zvěřinci Chalese Jamracha a zažívá zde mnoho dobrodružství. V šestnácti letech spolu s přáteli ze zvěřince mají jet lodí do Indonésie, aby tu pro Jamracha chytli „draka“ (tedy varana). Před návratem domů je však čeká spousta nečekaných zastávek a situací.
Jamrach’s Menagerie patří k vůbec nejpopulárnějším knihám ze všech finalistů letošní Booker Prize a spolu s Barnesovým dílem je i největším favoritem.

Patrick deWitt: The Sisters Brothers

(Nakladatelství: Granta Books) Oslava tradičního žánru.
Původem Kanaďan žijící v USA Patrick deWitt napsal jeden z nejúžasnějších westernů posledních let a spolu s Cormacem McCarthym dokazuje, že opravdový western není ani trochu šestákovým brakem.
Bratři Sisterovi, proslulí zabijáci, jedou do Kalifornie, aby pro svého bosse zabili jednoho muže. Cestou se musejí vypořádat s několika komplikacemi, ale především i s otázkou, zda vůbec chtějí v tomto životě pokračovat. Kniha nabídne mnoho dokonalých scén a deWittův cinematický vypravěčský styl volá po zfilmování. Bratři Coenové či Quentin Tarantino by to volání měli vyslyšet. Srdeční záležitost, jejíž obálka je nezapomenutelná.

Stephen Kelman: Pigeon English

(Nakladatelství: Bloomsbury) Netradiční detektivka ze současného Londýna psaná z perspektivy jedenáctiletého chlapce pocházejícího z Ghany.
Spolu se svým kamarádem se pokouší vyšetřit vraždu staršího chlapce z předměstí, čímž se však dostává do spousty problémů s gangy a staršími chlapci ovládaném okolí.
Proto se přátelí s obyčejným holubem, který funguje jako jeho duchovní rádce a anděl strážný zároveň. V chlapcově mysli se míchá velká spousta mytologií, ideologií, televizních seriálů, že jím vykreslovaný svět je nanejvýš literárně zajímavý, stejně jako Kelmanovo zachycení Londýna připomínajícího brazilské slumy.
Působivý literární debut.

Esi Edugyanová: Half Blood Blues

(Nakladatelství: Serpent’s Tail) Dojemná kniha o dvojici starých amerických jazzmanů Sida a Chipa, kteří se náhle dozvídají, že jejich dávný přítel a kolega Hiero nezahynul za války v koncentračním táboře, jak se všichni domnívali.
Vyrazí proto za ním do Polska a postupně sledujeme jejich válečný příběh. Edugyanová rozplétá stále komplikovanější vztahy uvnitř party různě talentovaných a smýšlejících kamarádů, až se dostáváme k pravým důvodům Hierova zatčení, které jejich šťastné shledání po téměř padesáti letech může výrazně zkomplikovat.
Přes nesporné kvality Half Blood Blues patří k outsiderům letošního ročníku.

A. D. Miller: Snowdrops (vydal Knižní klub letos v únoru)

(Nakladatelství: Atlantic Books) Bývalý moskevský zpravodaj The Economist A. D. Miller svou prvotinu zasadil do svérázného postkomunistického Ruska, kde „neexistuje politika, byznys ani láska… všechno je jenom zločin“. O pravdivosti této průpovídky se hlavní hrdina, britský finančník pracující v nadnárodní bankovní společnosti, přesvědčí na vlastní kůži.
Nejprve uzavře až podezřele skvělou úvěrovou smlouvu, zároveň se do něj zamiluje nádherná ruská dívka, která chce jen jednu drobnou protislužbu – pomoci při výměně dvou bytů.
Co následuje, se vskutku může odehrát pouze v dnešním Rusku.
Perfektní žánrová kniha, jež by si také zasloužila zfilmovat.

Stanislav Šulc

A.D. Miller: Sněženky na bux.cz

Related posts:

1. Ned Beauman obdržel Goldbergovu cenu, DeLillo je nominován na Story Prize
2. Knížky roku připlují ze zámoří (14.12.2011, MF DNES)
3. Barevná vlastivědná procházka (31.10.2011, MF DNES)

O smrti s humorem

Julian Barnes bývá často označován jako nejvtipnější ostrovní esejista a stylista. Humor a ironie mu neschází, ani když zpracovává pochmurné a neveselé téma lidské konečnosti („Chcete nejdřív slyšet dobrou, nebo špatnou zprávu? Rozumná taktika velí začít dobrou zprávou: můžete mát taky to štěstí a umřít, než se dostanete k té špatné“).

Snaží se smrt, která je ve své podstatě neuchopitelná a nevypočitatelná, odkrýt, pochopit a srovnat se s její nevyhnutelností („demokratičností“). Zúčtovává s předsudky, které společnost vůči umírání a smrti má (jakým autem by si asi nebožtík přál, abyste mu přijeli na pohřeb?). Mluví o ní zcela otevřeně, pokouší se ji odtabuizovat (hrůza ze smrti podle něj totiž není nic jiného, než převlečený strach z neznámého) a „shodit“:

„Skok z ochablé přežívající samoty do neexistence je mnohem snazší, než záludný přechod od pošetilého mládí z mrzutému a lítostivému stáří… Neznámý člověk zemře, a jen málo lidí zapláče. Tento nekrolog máme v očích zbytku světa naprosto jistý. Takže kdo vlastně jsme, že se oddáváme vlastní ješitnosti a děláme scény?… Člověk se musí srovnat se svým osudem, což znamená být stejně lhostejný. Tím, že si řekneme: Je to tak! Je to tak! a pohlédneme do zející jámy u našich nohou, zůstáváme klidní.“

Tolik různých dveří – a na všech je nápis VÝCHOD

Své úvahy prokládá vzpomínkami na dětství, na úmrtí rodičů a přátel, citáty a útržky rozhovorů. Připomíná čtenáři, jak odešla řada jeho kolegů – spisovatelů. Podařilo se mu tak vytvořit obdivuhodnou a – navzdory tématu, které může leckoho odpudit – velmi čtivou přehlídku lidské zkušenosti se smrtí. Barnes je citlivý, nostalický, drsný, rozumný i pragmatický zároveň.

Ačkoli sám je ateistou (“ v boha nevěřím, ale někdy mi schází“), hledá Barnes odpovědi na otázku, proč se tolik lidí upíná k náboženství. Pozastavuje se nad tím, že dnes většina lidí neumírá doma, v rodinném kruhu, jak to bylo dřív zvykem, ale v nemocnicích. Nebožtíky už neupravují do rakve příbuzní, ale specializované firmy. Nač si však udržovat od smrti takový odstup?

„Člověk nepotřebuje rozumět biologii člověka, aby mohl žít, stejně jako nepotřebuje rozumět mechanismu automobilu, aby v něm mohl jezdit. Když se něco pokazí, vždycky se najde nějaká nemocnice nebo autoopravna.“

Julian Barnes (1946) je britský prozaik, novinář a překladatel, držitel řady významných evropských literárních cen, proslul např. díly Flaubertův papoušek a Historie světa v 10 1/2 kapitolách. Když v roce 2008 vyšla kniha Žádný důvod k obavám, týdeník New York Times Book Review ji zařadil mezi deset nejpozoruhodnějších titulů roku. Smutnou shodou okolností mu krátce po jejím vydání náhle zemřela manželka a Barnes zůstal sám. Žije v Londýně.

Veronika Jurčová

Žádný důvod, obavám, Odeon, 2009, 264 stran, překlad Petr Fantys.

Hodnocení: 95 %

Related posts:

1. Julian Barnes: Žádný důvod k obavám
2. Man Bookerovu cenu dostal podle očekávání Julian Barnes (18.10.2011, ČTK)
3. Už žádný mrtvý literát! (rozhovor s Michaelem Cunninghamem, Reflex str. 24, 18.11.2010)

Psaní o smrti je možná největším tabu západní civilizace. Už dávno větším než třeba líčení sexuálních zážitků, a to nejen proto, že v umírání nejde dost dobře posbírat nějakou praxi. Vždyť současný člověk, jehož blízcí nejčastěji umírají ve sterilně čistém, málo osobním prostředí nemocnic a ústavů a o jejichž ostatky se pak postará někdo anonymní, se musí hodně pídit, aby získal aspoň nějaké teoretické poznatky.

Bible je skvělý román Julian Barnes dává k dispozici výsledky vlastního úporného pídění: kostrou knihy jsou popisy posledních chvil života slavných spisovatelů a filozofů – především Barnesových francouzských oblíbenců – anebo postřehy a úvahy na téma smrti jeho přátel a příbuzných. Tenhle materiál mu slouží jako základ k úvahám, které se suverénně a s vtipem zabydlují na územích dosud pokorně přenechávaných téměř výhradně filozofům nebo teologům.

Britský autor se totiž pouští také do přemýšlení o Bohu a o smyslu náboženství. Vždycky se našlo hodně přátel a čtenářů, kteří mu jako lék proti strachu ze smrti radili víru v Boha. Jeho krédem však je: „V Boha nevěřím, ale schází mi.“ Precizně zdůvodněný ateismus – považuje se za agnostika, tedy za toho, kdo věří jen v to, co lze dokázat – mu dává neotřelé postavení člověka, který není v zajetí věroučných schémat a zároveň ani není přezíravým pragmatikem, jenž „má rozum“. I když jeho zdůvodnění, proč je náboženství odsouzené podobně jako antika k zániku, může znít poněkud naivně, přece se se vší vážností eventualitou Boží existence, a tedy i posmrtného života, zabývá.

Život je kratochvíle Křesťanství podle Juliana Barnese vydrželo tak dlouho proto, že Bible je skvělý román, krásná lež, která se čte s největším požitkem právě tehdy, je-li čtena jako pravda. Tahle iluze je však v sebevědomé, moderní době stále hůře udržitelná, ateismus je podle autora nevyhnutelný. A dále líčí poněkud pikantní moment, kdy se on sám jako dospívající chlapec nadobro rozešel s vírou. K rozhodnutí ho přivedl pocit trapnosti při pomyšlení, že by ho někdo vševědoucí měl sledovat při masturbaci.
Britský autor není senzacechtivý, nesnaží se smrtí děsit. Má větší ambice. Chce si ji ohmatat, zbavit se své fobie. Osobní motiv knihu chvílemi sice zatěžuje zbytečnou mnohomluvností. Mnohem víc jí ale zároveň dává autentičnosti, zápalu.

Někdy dokonce přivolává závrať z „hledění do jámy“, dotýká se bezprostřednosti smrti, například když uvažuje o tom, jaký by to byl paradox, kdyby svou knihu o smrti nedopsal kvůli náhlému úmrtí.

Julian Barnes je sarkastický i vůči sobě a svým nejmilovanějším filozofům. I když sdílí jejich ateistický názor, „zkouší“ to na ně – a vlastně i na sebe – přes city. Pokládá si -i svým filozofům – otázku, jestli by přece jen nebyl radši, kdyby se ukázalo, že posmrtný život existuje. Měli by z toho filozofové radost i za tu cenu, že by vlastně byli pro smích, neboť za života přesvědčovali okolí o posmrtné nicotě?

Autorův strach jej nutí věci domýšlet ještě dál než jen k dobře formulované úvaze, zakončené bonmotem. Těch má v knize nepočítaně. „Občas mi život připadá jako příliš přeceňovaný způsob trávení času,“ píše například. Julian Barnes ale nevtipkuje proto, aby byl dobrý společník, často se zdá, že hlavně kvůli sobě. Aby se nadechl, odlehčil své myšlenky, které ho tíží. Jako by se sám konejšil: žádný důvod k obavám.

Magdalena Čechlovská, Hospodářské noviny, 22.4.2010, str. 12 Kultura

Odkazy:

• Koupit tuto knížku na Knižním webu

Related posts:

1. Julian Barnes: Žádný důvod k obavám
2. Rozhovor s Donem DeLillo (21.4.2011, Hospodářské noviny)
3. Už žádný mrtvý literát! (rozhovor s Michaelem Cunninghamem, Reflex str. 24, 18.11.2010)

Tak buď sakra ano, nebo ne. Jenže přesně tohle se Barnesovi nechce. Chytit se volně ležícího praporu a vyrazit v čele nějakého davu. Za jakou pravdu se bít, když je autor přesvědčen, že žádná objektivní neexistuje a že historie je jen další z literárních žánrů. Každý, kdo četl předešlé české překlady Barnesových knih – Historie světa v 10 a 1 kapitolách, Flaubertův papoušek nebo Arthur a George – ví, že autor je intelektuál kovaný, všemi mastmi mazaný. Pomocí encyklopedických znalostí, analytického talentu a obdivuhodné schopnosti žonglovat jazykem bez floskulí, plným ironie a sebeironie vás přinutí sympatizovat s těmi, kteří ustálené kánony problematizují, zpochybňují, pošklebují se jim, a přitom jsou si vědomi, že i oni jsou jejich kořistí. Proto ten úsměv na líci. Proto ta drzost snažit se smrt uplatit tisíci a jedním všimným a Boha si dobírat tím, že musí být vášnivý entomolog, když stvořil na 350 000 druhů brouků. Barnes není hysterický ateista jako například Richard Dawkins. Jen barvitě líčí mandalu lidské pomíjivosti, která se nedá odvrátit ani vědou, ani vírou.

Smrti je v zásadě jedno, jestli se jí bojíte, či ji ignorujete. Její chvíle přijde bez ohledu na váš světonázor. Smrt není umělec. To umělci jsou nespolehliví. Jenže takhle viděno: co smysl toho všeho tady? Je život skutečně jen shlukem náhod, kterému se snažíme za každou cenu nějaký cíl naroubovat? Komplot lékařů, kněží a romanopisců, kteří předvádějí lidský život jako příběh, postupující k nějakému smysluplnému závěru? Máme se jako lososi v pravý čas vytřít, zanechat genetický materiál a pak uvolnit místo mladším? Barnes v tom nemá jasno ani po šedesátce, a to si bere na pomoc všechny své milované francouzské učitele: Flauberta, Montaigne, Zolu, Julese Renarda. Čtete náruživě a… obavy zůstávají. Přesto alespoň srozumitelně pojmenované a polidštěné.

Co si to smrt dovoluje?
3.3.2010 Lidové noviny str. 8
Kultura TOMÁŠ WEISS

Related posts:

1. Julian Barnes: Žádný důvod k obavám
2. Barnesova meditace o povaze času (29.10.2011, Lidové noviny)
3. Už žádný mrtvý literát! (rozhovor s Michaelem Cunninghamem, Reflex str. 24, 18.11.2010)

Není však vskutku žádný důvod k obavám: autor při tom dovede být zábavný i něžný, moudrý i mrazivý, předvádí bytostné frankofilství a účtuje s ostrovními předsudky. Jeho příspěvek o podstatě našeho konce znovu potvrzuje, proč autor patří k nejlepším anglickým stylistům.

Julian Barnes (1946), prozaik, novinář a překladatel, držitel řady významných evropských literárních cen, proslul např. díly Flaubertův papoušek a Historie světa v 10 1 kapitolách.

Ukázka z textu
Strach ze smrti nahrazuje strach z Boha – což byl kdysi celkem rozumný princip, vezmeme-li v úvahu náhodu a riziko spjaté s životem a naši zranitelnost vůči bleskům neznámého původu. Jenže strach z Boha aspoň poskytoval určitý prostor pro vyjednávání. Ukecali jsme Ho, aby nebyl pomstychtivý, a změnili jsme jeho image na nekonečně milosrdnou bytost. Starou podobu Boha jsme nahradili novou, podobně jako jsme to udělali se Starým zákonem a starou Labour party. Vyzdvihli jsme pomocí páky jeho vytesanou modlu, položili ji na lyžiny a odtáhli tam, kde je víc slunečno. Se smrtí to však udělat nedokážeme. Smrt nejde ukecat ani do čehokoli vmanévrovat – jednoduše se odmítá dostavit k jednacímu stolu. Nemusí předstírat, že je pomstychtivá, či milosrdná, nebo dokonce nekonečně nemilosrdná. Je hluchá
vůči jakékoli urážce, stížnosti nebo blahosklonnosti. „Smrt není umělec.“ Ne, a ani by to o sobě nikdy netvrdila. Umělci jsou nespolehliví. Zato smrt vás nikdy nenechá ve štychu, je na telefonu sedm dní v týdnu a tři osmihodinové směny za sebou jí nedělají žádné potíže. Kdyby se někde nabízely její akcie, člověk by si je hned koupil.

Odkazy:

• Žádný důvod k obavám – recenze na serveru iLiteratura.cz
• Recenze ke knize Žádný důvod k obavám (Hospodářské noviny, 22.4.2010, str. 12 Kultura)

Koupit na Knižním webu

Related posts:

1. Man Bookerovu cenu dostal podle očekávání Julian Barnes (18.10.2011, ČTK)
2. Už žádný mrtvý literát! (rozhovor s Michaelem Cunninghamem, Reflex str. 24, 18.11.2010)