Ve Francii se prodalo na 800 000 výtisků a okamžitě následovaly překlady do němčiny, hebrejštiny, polštiny a angličtiny, nicméně kritika přijala knihu rozpolceně – část ji pokládá za největší literární událost naší doby, část naopak za staromódně podbízivou záležitost – za komerční prózu, která spojuje pornografii, detektivku, horor a šestákový román s turistickým průvodcem a monografií o holocaustu.

Detailní popisy násilných scén a sexuálních úchylek hlavní postavy, dr. Maxmiliána Aueho, který vlastně vypráví příběh svého života, vedly k obvinění autora, že napsal pornografii a triviální kýč. Tolik z doslovu Tomáše Chrobáka. Mám-li uvést, jak kniha působila na mě, mohu to shrnout velmi jednoduše. Je to román-chorobopis, a to dvojitý. Jednak chorobopis psychopata Maxe Aueho, jednak chorobopis nacismu. Ačkoli děj vypravuje v první osobě přímo hlavní postava, podává jej s klinickým odstupem, i při popisu těch nejdrastičtějších scén chybí jakékoli citové zaujetí, mnohokrát se zde zdůrazňuje, že se nejedná o nic osobního, že vše ze všeho vyplynulo jenom logicky, racionálně. Dr. Aue se tak jeví jako naprogramovaný robot, kdyby nebylo jeho perverzního sexu, který prozrazuje, že v právě v jeho robotovitosti se skrývá psychická úchylka. A proto se stává jako student nadšeným přívržencem německého nacionálního socialismu, informátorem SS a po ukončení právnického studia již jako důstojník této organizace pověřencem Sicherheitsdienstu a členem Himmlerova štábu. Spolupracuje s mnoha prominentními nacisty, tedy válečnými zločinci, např. s Eichmannem a Hőssem, velitelem Osvětimi. Tím vším je Littellův román také klinickou studii nacismu, klinickým obrazem černé gardy SS a popisem, jak choroba národního socialismu v této jeho baště probíhala.

Littellův román-chorobopis mi pak připadá jako dokonalá ilustrace Jungovy psychoanalýzy (mimochodem, jeho jméno se textem mihne, protože u Junga studuje Una, Maxovo dvojče). Sledujte se mnou – malý chlapec nemůže odpustit matce, že poté, co ji opustil jeho otec, německý důstojník, se znovu provdala za Francouze. Vyrůstá na francouzské Riviéře, kde je nahota běžná, a to obě děti přivede k tomu, aby nalezly vzájemnou útěchu ve svých tělech. Když se na to přijde, je každé z dvojčat posláno do jiného internátu, což Maxovu nenávist k matce a francouzskému otčímu vybičuje do vražedného extrému. Z internátu odjede studovat do Německa, kde představuje pro nacionální socialismus ideální materiál. Maxův vztah k sexu se po incestu vyvíjí pokřiveně, sestra Una se stává jeho sexuální obsesí, nemůže navázat normální vztah se žádnou ženou a ventil nalézá v homosexuálních náhodných poměrech. (Ožení se až po válce, ale hlavně z důvodů „krytí“, aby nevyčníval z řady.) Paradoxem knihy, a tedy i hlavního hrdiny je, že jeho sexuální orientace je silnější než ideologie, které je oddán. Přestože značně riskuje, protože u SS se homosexualita trestala smrtí. Jeho horlivá služba nacistickému programu, především příspěvek ke „konečnému řešení“ židovské otázky, se dá vysvětli jako nevědomá kompenzace, jíž vyrovnává svoje „selhání“ těla. Po vypuknutí války se SSSR se stává příslušníkem „zvláštních komand“, která „řeší“ židovskou otázku (rozuměj, vybíjejí Židy včetně žen a dětí) napřed na Ukrajině a pak na Kavkazu. Popisy těchto zvěrstev pak autor pojednává chladnýma očima důstojníka SS, přesvědčeného nacisty. Přitom se mu daří až ďábelsky dokonale předat čtenáři myšlenky takového člověka. Někdo by asi čekal, že jsem měl napsat „city takového člověka“, ale Sturmbannführer Aue žádné city nemá – aby se jich zbavil, neustále se analyzuje, vše převádí do roviny „racionálních“ úvah – pochopitelně „racionálních“ z pohledu nacisty. Zde si pak musí čtenář dávat pozor, aby nepřistoupil na jeho argumentaci, musí si uvědomit, že chybný je již základní předpoklad – naprosto scestná interpretace Darwinovy evoluční teorie – a pokud tento okamžik propase, budou se mu zdát Aueho vývody logické a nevyvratitelné. Koneckonců tak je to se všemi ideologiemi – jakmile přistoupíte na její vidění světa, zdá se vám, že všechno na sebe logicky navazuje. Mozek sice ošidit můžete, ale tělo ne – jak seznává i dr. Aue. V rokli Babí Jar u Kyjeva, kde na něho přišla řada, aby dorážel ještě žijící popravené Židy, se rodí jeho žaludeční neuróza, která ho bude až do konce života pronásledovat nenadálými záchvaty zvracení. Jungovská je také postava Maxova přítele Thomase, hrdinova zlého našeptavače, ale také sexuálně zdravého cynika s vychytralejším charakterem. Je to tedy jakési alter ego hlavní postavy, v jehož mazanosti je alespoň něco lidského – to, co mu Aue marně závidí.

I člověku, který o SS a holocaustu něco ví, přináší kniha několik nových momentů. Především se zmiňuje o děsu, jaký vyvolal u popravčích komand dodatečný rozkaz, že takto budou likvidovány i židovské ženy a děti. Dále je zajímavé, že nacistická propaganda během ruského tažení beze zbytku ztotožnila židovství s bolševismem, a že popravčí komanda SS netvořili ani tak Němci, ale v převažující míře kolaborující Ukrajinci. Littell také plasticky líčí, čím byl německý vyhlazovací systém tak účinný – dokonalým byrokratickým zvládnutím jakéhokoli zadaného úkolu, kde každá akce musela být přesně zachycena na formulářích a současně kontrolována inspekčními složkami, které odevzdávaly svoje nezávislá hlášení. To vše se statisticky zpracovávalo a výsledky se používaly k neustálému „vylepšování“ procesu. A co také překvapí, je značné procento vysokoškolsky vzdělaných odborníků ve velení „zvláštních útvarů“ SS. Nebyli to tedy žádní primitivní sadisté, ale lidé s rozsáhlým klasickým vzděláním, milovníci barokní hudby a znalci literatury, jak tomu je v případě dr. Aueho. Mělo by se říci, že byli kultivovaní, kdyby to neznělo tak nepatřičně. Samozřejmě že během času si tato služba skutečné sadisty přitáhla. A právě to dr. Auemu vadí, vidí v tom „znesvěcení“ národně sociálních ideálů, protože Židé se přece musí likvidovat chladným rozumem a „sterilně“ – je to přece chirurgická operace, která má německému Volku zachránit život. Litttell zajímavě zdůvodňuje krutost a surovost esesáckých dozorců v koncentračních táborech – i přes veškerý výplach mozku jim denní praxe ukazovala, že věznění lidé se od nich v podstatě neliší a tudíž že rasová teorie, které slouží, je falešná – a o to více byli krutí, o to více své oběti zabíjeli, aby neměli před očima to, co jejich víru narušovalo. Připomíná mi to mechanismus, který zhusta nutí příslušníka jakékoli víry, aby nenáviděl každé nevěřícího – prostě proto, že svou nevírou ohrožuje jeho víru, že ji popírá již svou prostou existencí.

Aueho přísně ideologický postoj ale vyvolá u primitivnějších kolegů nelibost a hlavní postava románu je za trest přeložena do stalingradského kotle. Pasáž, v níž autor líčí pobyt dr. Aueho v obklíčeném Stalingradu, je podána jako noční můra – jako děsivý sen, který splývá natolik s realitou, až se od ní nedá odlišit. Literárně je to asi nejpůsobivější část knihy. Ostatně Littell v textu často pracuje se sny a tím jenom podtrhuje jungovský základ svého díla. Pak se děj vrací do Berlína, kde se Aue stává Himmlerovým přidělencem pro „pracovní nasazení“. Nacistům totiž už teče do bot a Židé jsou příliš vzácným zdrojem pracovní síly na to, aby se jenom tak likvidovali. S dr. Auem, který má za úkol snížit úmrtnost v koncentračních táborech, se tak čtenář dostává do Osvětimi a dalších vyhlazovacích táborů (a také do Dory, kde vězňové vyrábějí balistickou střelu A-4, lépe známou jako V-2), aby byl svědkem, jak se nyní již Obersturmbannführerovi Auemu jeho poslání hroutí pod rukama. Systém táborů je již tak organizován na smrt, nacistická ideologie tak převažuje i nad racionálními požadavky válečné výroby, že ani Himmler, který se zmítá na jedné straně mezi ideologickým stanoviskem likvidovat Židy, a na druhé mezi hospodářskou nutností získat pracovní síly ber kde ber, nedokáže nic změnit (a chtěl to vůbec?). Stačilo by vězňům v lágrech zvýšit dávky potravin, aby vydrželi pracovat déle, ale pro velitele koncentráků je to nemyslitelná představa – nacismus se tak stává obětí vlastní nákazy. Mezitím, v době své rekonvalescence po úniku ze Stalingradu – kde mu ruský snajpr prostřelil hlavu, a přesto přežil – se dr. Aue vypraví do Antibes navštívit matku a otčíma. Jak tato návštěva dopadne, neprozradím, ani jak se Aue dostane z Berlína dobytého začátkem května Rudou armádou a jak se mu podaří stát se ctihodným továrníkem v poválečné Francii. Kdo si ale chce Laskavé bohyně přečíst, musí počítat s náročností textu. Především je přeplněn germanismy z období Hitlerova Německa, obrovským množstvím zkratek různých úřadů a inspektorátů SS, složek německé armády, partajních funkcionářů atd., které po lexikální stránce dokreslují byrokratickou výkonnost nacistů a zároveň demonstrují systém, který každému umožňoval zapomenout na své svědomí, protože z něho snímal zodpovědnost – vždy byl někdo nad ním. Nu a čtenář se také musí vyrovnat s nezvykle košatými souvětími, které zhusta tvoří polovinu stránky, někdy i celou! V doslovu je řečeno, že Littell pět let studoval prameny a pak se teprve dal do psaní. Proto jsou Laskavé bohyně faktograficky nebývale věrné a historikové v knize nenalezli žádné podstatné chyby S tímto hodnocením mohu souhlasit, alespoň jsem si nevšiml žádného popisu, který by nebyl v souladu se znalostmi, které jsem musel načerpat při psaní Valhaly a které mi dal můj zájem o historii druhé světové války.

Nicméně jsem v knize objevil tři drobné chyby. Ta první se týká letounů firmy Junkers. To „s“ na konci je schválně tučně, protože v knize se o těchto strojích zásadně píše jako o „junkerech“. Třebas mi Richard Podaný, který knihu redigoval, namítne, že to tak bylo v originálu, nebo že je ve Francii zvykem takto o těchto německých letadlech familiárně mluvit, ale v českém prostředí, a troufám si tvrdit že i v německém, slovo „junker“ vyvolává úplně jiné asociace – vnímáme ho jako označení německé pobaltské šlechty a pruských baronů, jakým je v knize i von Űxküll, manžel Maxovy sestry Uny. Správný název těch letadel je tedy Junkers, přestože letecký konstruktér prof. Hugo Junkers, který stejnojmenné letecké závody založil, odmítal nacismus a v roce 1933 po nástupu Hitlera k moci byly továrny Junkers vyvlastněny. Kdyby roku 1935 neumřel, pravděpodobně by skončil v koncentráku. Němci pak používali zkratku Ju. Nepochybuji, že toto všechno Richard ví, a o to více je pro mě záměna „junker“ za „Junkers“ záhadná. Druhý lapsus je poněkud komický a na tváři člověka, který je alespoň trošku obeznámen s vojenskými vozidly druhé světové války, vyvolá úsměv. V knize je pasáž (str. 671), v níž přijíždí automobilem Schwimmwagen Eichmann a jeden z důstojníků mu otevírá dveře. Směšné je to, že schwimmvagen žádné dveře neměl. Jednalo se totiž o obojživelné vozidlo Volkswagen VW 166 na podvozku Volkswagen 87 (po válce vyráběný jako pověstný „Brouk“) s uzavřenou pontonovou karosérií, která z důvodů vodotěsnosti žádné dveře neměla. Dveře měla jiná militarizovaná verze Volkswagenu, a to VW82 vyráběný s hranatou plechovou karosérií jako štábní automobil. Tomu se ale říkalo kübelwagen, takže se domnívám, že tady se Littell spletl a zaměnil schwimmvagen s kübelwagenem. Nu a v tom třetím případě si nejsem jistý, jestli se nejedná o překlep. Pověstná německá pistole, která se používala již za první světové války, se nejmenovala Lüger, jak je uvedeno v knize, ale Luger podle jejího konstruktéra Georga Lugera. Snad ještě známější byla pod jménem „Parabellum“ (což je správný název konkrétního modelu Luger 08), v hantýrce „parabela“. Jak je vidět, u díla takového rozsahu a tak zvláštního zaměření nezabrání chybičkám ani pečlivý překlad a dokonalá redakční práce. Nicméně to nikterak neubírá Laskavým bohyním na skvělosti a jedinečnosti, takže je pokládám za povinnou četbu pro každého, kdo se zajímá o literaturu, respektive sám píše.

Autor: František Novotný
Zdroj: Interkom 4-5/2009

No related posts.

Text je koncipován jako Aueho fiktivní memoáry sepsané dlouho po válce; Aue se v nich neobhajuje (k otázkám svědomí se staví spíše s vlažným cynismem), nýbrž se snaží po svém vysvětlit, jak a proč funguje jedno malé kolečko v příšerné smrtící mašinérii. Coby administrativní síla se podílí na likvidaci židovského obyvatelstva a nežádoucích živlů na Ukrajině a Kavkaze; zažije holocaust od takříkajíc amatérských začátků až po „průmyslové“ období plynových komor, jeho vzpomínky nás zavedou i do válečného Berlína a do hřbitovního inferna obklíčeného Stalingradu. Text, záměrně oproštěný od veškeré poetičnosti, je sice psán stejně suchopárným stylem, jakým Aue sepisuje svá hlášení pro Himmlera, ale zároveň z něj dýchá dojem neutuchajícího hnusu, román se valí jako temná řeka, pod jejíž zdánlivě nevzrušenou hladinou víří páchnoucí freudovské bahno, je až přehnaně dokumentárně přesný a nabitý fakty, ale jeho atmosféra je spíše hororová.

Aue sám sebe prezentuje jako útlocitného intelektuála, který se minul povoláním (chtěl psát knihy, skončil jako právník), z jeho osobního příběhu, který se prolíná s nesmírně sugestivním líčením historických událostí, na nás nicméně hledí člověk sexuálně i morálně vyšinutý – nenápadný, seriózně působící psychopat, který koná zlo téměř se slzami v očích, jen a pouze s vědomím historické nevyhnutelnosti. Za svůj monumentální exkurz do duše malé ryby mezi válečnými zločinci (nebo jen obyčejného člověka ve vleku doby?) získal Jonathan Littell v říjnu 2006 Velkou cenu Francouzské akademie, v listopadu téhož roku pak prestižní Goncourtovu cenu.

Vítězné dílo oceněné Goncourtovou cenou. Na fotce členové poroty.

Ukázka

V jednom z domů jsme našli raněného německého vojáka, kterého do břicha trefila střepina šrapnelu. Schovával se pod schodištěm, ale když uslyšel, jak šeptáme, zavolal na nás. Thomas a Piontek ho přenesli na protrženou pohovku a drželi mu přitom ústa, aby nekřičel; chtěl napít, Thomas namočil kus hadru a několikrát mu ho vtiskl mezi rty. Voják tu ležel už mnoho dní a jeho přerývaným, zadýchaným slovům bylo sotva rozumět. Zbytky několika divizí, jež tvořily i tisíce civilistů, vytvořily v Horstu, Rewahlu a Hoffu kapsu; on sem přišel s tím, co z jeho pluku zbylo po bojích u Dramburgu. Pak se pokusili prolomit ruské linie směrem k Wollinu. Rusové zaujali pozice na skalách a systematicky ostřelovali zoufalý dav, který pod nimi procházel. „Jako kdyby stříleli holuby.“ Téměř okamžitě byl raněn a jeho druhové ho tu nechali. Přes den se prý pláž hemží Rusy, kteří přicházejí obírat mrtvé. Věděl, že obsadili Kammin a že nepochybně drží celý břeh zátoky. „Musí to tu pročesávat jedna hlídka za druhou,“ poznamenal Thomas. Rudí určitě hledají ty, kdo přežili průlom.“ Voják dál blábolil, sténal a potil se; chtěl vodu, ale nedali jsme mu ji, protože by začal křičet; a nemohli jsme mu nabídnout ani cigarety, žádné jsme neměli. Než jsme odešli, požádal nás o pistoli; nechal jsem mu tu svoji a také zbytek kořalky. Slíbil, že s výstřelem počká, až budeme daleko. Pak jsme opět vykročili na jih: za Gross Justinem a Zitzmarem byly lesy. Provoz na silnicích nebral konce, džípy a americké studebakery s rudými hvězdami, motocykly, další a další obrněné vozy; po cestách chodily pěti- či šestičlenné hlídky a museli jsme si dávat bedlivý pozor, abychom se jim vyhnuli. Deset kilometrů od pobřeží už na polích a v lese opět ležel sníh. Zamířili jsme na Gülzow západně od Greifenbergu; dál, jak vysvětlil Thomas, budeme pokračovat a pokusíme se přejít Odru u Gollnowa. Před rozbřeskem jsme v lese našli srub, ale kolem byly lidské stopy, a tak jsme sešli z cesty a šli se vyspat o kus dál, zachumlali jsme se do kabátů na mýtině mezi borovicemi.
Když jsem se probudil, byly kolem děti. Stály okolo nás ve velkém kruhu, byly jich desítky a mlčky nás sledovaly. Byly otrhané, špinavé a rozcuchané; hodně z nich mělo na sobě kusy německých uniforem, tu blůzu, tu helmu, tu nahrubo ustřižený kabát; některé v rukou svíraly zemědělské náčiní, motyky, hrábě a lopaty; jiné měly pušky a samopaly vyrobené z plechu, ze dřeva nebo z lepenky. Neústupně a hrozivě nás pozorovaly. Většině z nich mohlo být mezi deseti a třinácti lety, některé ale vypadaly ani ne na šest; vzadu se držela děvčata. Vstali jsme a Thomas je zdvořile pozdravil. Ten největší z nich, světlovlasý hubený kluk, kterým měl na sobě černou tankistickou blůzu a přes ni kabát po štábním důstojníkovi, oblečený naruby, červenou sametovou podšívkou navrch, udělal krok vpřed a obořil se na nás: „Kdo jste?“ Mluvil německy se silným přízvukem východohaličských či dokonce banátských Volksdeutscher. „Jsme němečtí důstojníci,“ odpověděl klidně Thomas. „A vy?“ – „Kampfgruppe Adam. Adam jsem já, jsem Generalmajor Adam, velitel.“ Piontek vyprskl smíchy. „My jsme z SS,“ pokračoval Thomas. – „Kde máte odznaky?“ utrousil chlapec. „Jste dezertéři!“ Piontek už se nesmál. Thomas se nenechal vyvést z míry, založil ruce za zády a řekl: „Nejsme dezertéři. Insignie jsme si museli strhat, protože jsme se obávali bolševiků.“ – „Proč se s těmi smrady bavíte, Herr Standartenführer?“ vykřikl Piontek. „Vždyť jim haraší! Zasloužili by nařezat.“ – „Uklidni se, Pionteku,“ řekl Thomas. Já nic neříkal, pod upřenými, šílenými pohledy těch dětí se ve mně vzmáhal děs. „Já jim dám,“ křikl Piontek a sáhl si za záda pro samopal. Chlapec v důstojnickém kabátě mávl rukou a na jeho pokyn se na Pionteka sesypalo půl tuctu dětí, začali ho bít svým náčiním a strhli ho na zem. Jeden z chlapců se rozpřáhl motykou a zasáhl ho do tváře, až se mu rozletěly zuby a jedno oko se vymrštilo z důlku. Piontek ještě pořád křičel; pak mu klacek rozrazil čelo a Piontek zmlkl. Děti ho bily dál, dokud mu z hlavy nezbyla jen krvavá kaše smíchaná se sněhem. Zkameněl jsem nezvladatelnou hrůzou. Thomas se také ani nepohnul. Když děti nechaly mrtvolu být, ten největší ještě jednou vykřikl: „Jste dezertéři a zrádci a my vás pověsíme!“ – „Nejsme dezertéři,“ opáčil chladně Thomas. „Führer nás pověřil zvláštním posláním za ruskými liniemi a vy jste nám právě zabili šoféra.“ – „Kde máte doklady, abyste to mohli dokázat?“ nedal se odbýt chlapec. – „Zničili jsme je. Kdyby nás Rusové zajali a přišli na to, kdo jsme, mučili by nás a přiměli by nás mluvit.“ – „Dokažte mi to!“ – „Doveďte nás k německým liniím a uvidíte.“ – „Máme na práci jiné věci než dělat doprovod dezertérům,“ zasyčel chlapec. „Zavolám svým nadřízeným.“ – „Jak chcete,“ odpověděl klidným hlasem Thomas. Skupinkou se protlačil malý, asi osmiletý chlapeček s krabicí na rameni. Byla to dřevěná bedýnka od munice s ruskými nápisy; ze dna trčelo pár šroubů a byla na něm přibitá barevná papírová kolečka. Po straně z bedýnky na drátě visela plechovka a provázky k ní byla přivázaná dlouhá kovová tyčka; chlapeček měl na krku opravdová radistická sluchátka. Nasadil si je, položil si bedýnku na kolena, zakroutil papírovými kolečky a šrouby, přiložil si plechovku k uchu a ohlásil: „Kampfgruppe Adam volá hlavní stan! Kampfgruppe Adam volá hlavní stan! Odpovězte!“ Několikrát to zopakoval a pak si stáhl jedno ze sluchátek, která mu byla velká. „Mám je na lince, Herr Generalmajor,“ řekl vysokému blonďáčkovi. „Co jim mám říct?“ Světlovlasý chlapec se otočil k Thomasovi: „Vaše jméno a hodnost!“ – „SS-Standartenführer Hauser, Sicherheitspolizei.“ Chlapec se otočil ke klučinovi u vysílačky: „Zeptej se jich, jestli mohou potvrdit zvláštní pověření Standartenführera Hausera ze Sipo.“ Klučina zopakoval otázku do plechovky a čekal. Pak prohlásil: „Nic o tom nevědí, Herr Generalmajor.“ – „To mě nepřekvapuje,“ prohlásil Thomas se svým hypnotickým klidem. „Jsme zodpovědní přímo Führerovi. Dovolte mi zavolat Berlín a on vám to osobně potvrdí.“ – „Osobně?“ zeptal se chlapec-velitel a oči se mu podivně zaleskly. Stál jsem jako ochromený: Thomasova odvaha mě přimrazila k zemi. Na pokyn světlovlasého chlapce si klučina sejmul sluchátka a podal je Thomasovi i s bedýnkou. „Mluvte. Vždycky, když skončíte, řekněte ´Přepínám´.“ Thomas si přiložil sluchátka k uchu a vzal do ruky plechovku. Nato do plechovky řekl: „Berlíne, Berlíne! Hauser volá Berlín, odpovězte.“ Několikrát to zopakoval a pak řekl: „Hlásí se Standartenführer Hauser na služební cestě. Potřebuji mluvit s Führerem. Přepínám… Ano, počkám. Přepínám.“ Děti kolem nás na něm visely očima; tomu, který si říkal Adam, se chvěla brada. Náhle Thomas vypjal prsa, sklapl podpatky a vykřikl do plechovky: „Heil Hitler! Hlášení podává Standartenführer Hauser z Geheime Staatspolizei!“ Odmlčel se a po chvilce pokračoval: „Obersturmbannführer Aue a já se vracíme z naší zvláštní mise, mein Führer! Narazili jsme na Kampfgruppe Adam a žádáme o potvrzení našeho pověření a totožnosti. Přepínám.“ Opět se odmlčel a pak řekl: „Jawohl, mein Führer. Sieg Heil!“ Podal sluchátka a plechovku chlapci v důstojnickém kabátě. „Chce s vámi mluvit, Herr Generalmajor.“ – „To je Führer?“ zeptal se chlapec hluše. – „Ano. Nebojte se. Je to dobrý člověk.“ Chlapec si od něj pomalu vzal sluchátka, nasadil si je, vymrštil paži do vzduchu a zařval do plechovky: „Heil Hitler! Generalmajor Adam, zu Befehl, mein Führer! Přepínám!“ Pak řekl: „Jawohl, mein Führer! Jawohl! Jawohl! Sieg Heil!“ Když si sundal sluchátka a vracel je malému chlapci, oči se mu leskly. „To byl Führer,“ prohlásil slavnostně. „Potvrzuje vaši totožnost i váš úkol. To s vaším šoférem mě mrzí, ale unáhlil se a my nemohli nic tušit. Má Kampfgruppe je vám k dispozici. Co potřebujete?“ – „Musíme se v pořádku dostat k našim liniím a předat informace, které mají pro Reich zásadní význam. Můžete nám pomoci?“ Chlapec poodešel stranou s několika dalšími dětmi a chvilku se s nimi radil. Pak se vrátil: „Přišli jsme sem likvidovat soustředění bolševických jednotek. Ale můžeme vás doprovodit až k Odře. Na jihu je les, projdeme těm hovadům rovnou pod nosem. Pomůžeme vám.“

No related posts.