To nejlepší ze světové literatury

Kat Kaufmann: Superpozice (7.3.2017, art.ihned.cz) „Jaká to je, prosím?“ Jak se dokáže ptát tak mile. Jako by toho už dávno neměl plný zuby, jako bych nebyla poslední host v hluboké noci. „Jo tak. To je...

Celý článek >>>

V bludišti paralelních světů (7.3.2017, Lidové... Románový debut Kat Kaufmannové je příběhem mladé ruské Židovky v Berlíně a také knihou mnoha tváří – tematicky i jazykově. Název Superpozice (ve významu...

Celý článek >>>

Vyšel nový román Harukiho Murakamiho. Má 2000 stran,... Příznivci japonského spisovatele Harukihu Murakamiho, jenž bývá označován za favorita na Nobelovu cenu za literaturu, v pátek oblehli japonská knihkupectví. O...

Celý článek >>>

PRÁVĚ VYCHÁZÍ Han Kang: Vegetariánka (23.2.2017,... Jonghje se jednoho dne probudí z krvavé noční můry a její život se začne dramaticky měnit. Ze všeho nejdřív přestane jíst maso. Ovšem v dravé patriarchální...

Celý článek >>>

Maďarská literární senzace, zahlcená bídou (22.2.2017,... V Maďarsku se stal román Nemajetní uznávaného básníka a esejisty Szilárda Borbélyho literární senzací. Vypráví příběh chudé, částečně židovské venkovské...

Celý článek >>>

Matka mě dost nemilovala, vysvětluje spisovatel Houellebecq ponurost svých knih (18.1.2017, ihned.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih | 09-02-2017

0

Ve Francii vyšly sebrané spisy Michela Houellebecqa.

V prestižní řadě sborníků L’Herne se rovněž objevila monografie o jeho díle, do níž přispěl také sám Houellebecq.

Vyjádřil se zde například o své matce. V následném televizním rozhovoru mluvil o džihádistech či francouzské politice.

 

Francouzský spisovatel Michel Houellebecq tvrdí, že jeho tvorba působí tak ponuře, protože jej v mládí málo milovala matka.

 

„Když jsem byl dítě, matka mě dost nekolíbala ani nelaskala. Jednoduše nebyla dost něžná,“ napsal o sobě autor kontroverzně přijímaných románů Elementární částice či Platforma. „To vysvětluje vše včetně mé povahy, či alespoň jejích nejbolestivějších stránek,“ dodal.

 

Jak píše agentura AFP, Houellebecq tyto poznatky o sobě učinil v nové publikaci věnované svému dílu, která vyšla v prestižní řadě sborníků L’Herne. Ten se přitom zpravidla věnuje pouze již nežijícím autorům. Kromě samotného spisovatele do této revue přispěli literáti Salman Rushdie a Julian Barnes či rockový zpěvák Iggy Pop.

 

Publikace v řadě L’Herne vyšla ve stejný den, kdy Houellebecqovo nakladatelství Flammarion poslalo na pulty francouzských knihkupectví autorovy 1500stránkové sebrané spisy.

 

V následném rozhovoru pro francouzskou televizi Houellebecq nedostatek mateřské péče přece jenom trochu zlehčil. Jeho vztah s matkou – anestezioložkou, která chlapce opustila, když mu bylo pět let, aby mohla cestovat po Africe – byl však nesporně problematický.

 

Houellebecq matku kdysi označil za poběhlici. A roku 2008, kdy už z něj byl dávno slavný autor, jeho matka vydala životopis, v němž syna označila za „zlého, pitomého malého zmetka“, jak napsala. „Je to lhář, podvodník, parazit a kariérista ochotný udělat pro slávu a peníze naprosto cokoliv,“ napsala o svém synovi.

 

Houellebecq, jenž příští měsíc oslaví jedenašedesáté narozeniny, naposledy před dvěma lety vydal kontroverzní román Podvolení. V něm spekuloval, jak by vypadala Francie, kdyby si roku 2022 k moci zvolila islamisty. Po vydání knihy a rozruchu, jejž způsobila, Houellebecq prohlásil, že přestane psát o politických tématech.

 

Román Podvolení ve francouzštině vyšel v lednu 2015 ve stejný den, kdy džihádisté v Paříži zaútočili na redakci satirického časopisu Charlie Hebdo. Zabili dvanáct lidí včetně Houellebecqova blízkého přítele.

 

Spisovatel byl následně obviněn z toho, že vyhrocuje atmosféru ve společnosti. Houellebecqovi byla přidělena ochranka a zcela se stáhl z veřejného života.

 

„S politikou jsem skončil,“ řekl nyní autor v rozhovoru pro televizi France 2. Houellebecq teď tvrdí, že nejdůležitější je láska, a právě o ní prý napíše svůj příští román.

 

Spisovatel dodal, že většina jeho děl beztak vypráví o lidech, kterým se nevydařilo partnerské soužití.

 

V televizním rozhovoru Houellebecq dále řekl, že džihádismus je „revoluční hnutí, které se stejně jako všechna revoluční hnutí vyčerpá, ale do té doby způsobí značné krveprolití“.

 

Přestože se prý nechtěl bavit o politice, nakonec se vyjádřil k nadcházejícím francouzským prezidentským volbám, konkrétně k pravděpodobnému kandidátovi a někdejšímu ministrovi hospodářství Emmanuelu Macronovi.

 

Zatímco bývalého pravicového prezidenta Nicolase Sarkozyho měl Houellebecq „velmi rád“, Macron prý na něj působí zvláštním dojmem. „Je trochu jako mutant. Vůbec netuším, kam na to chodí. Nejsem s to mu porozumět,“ řekl spisovatel.

 

V češtině romány Michela Houellebecqa vydává nakladatelství Odeon, prózu Podvolení publikovalo v listopadu 2015.

 

Michel Houellebecq v knize Podvolení otevírá velká témata, ale velký román nenapsal – čtěte ZDE

 

Petr Fischer: Co o islámu říkají letošní romány Houellebecqa, Sansala a Rushdieho – čtěte ZDE

 

Festival v Chorvatsku zrušil divadlo podle Houellebecqa, doporučila to policie – čtěte ZDE

 

Monu Lisu na obálce Houellebecqa Maďaři zakryli nikábem – čtěte ZDE

 

Celý článek zde

Díla Michela Houllebecqa na www.knizniklub.cz

Možnost ostrova: Co znamená být člověkem? (26.5.2016, fantasya.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 15-06-2016

0

Možnost ostrovaDruhé vydání románu úspěšného francouzského autora Michela Houellebecqa u nás sice nevyvolá takové pozdvižení jako jeho loňské dílo Podvolení, vyvolávajícím až hysterické reakce pohledem na islamizovanou Evropu budoucnosti, ale přesto bychom Možnost ostrova neměli nechat proplout bez povšimnutí.

Je to totiž skutečně velký román. Nikoliv co do počtu stran, v tomto směru leží v absolutním průměru s bratru pohodovými 344 stranami, ale co do formy, obsahu a hutnosti myšlenek. Možnost ostrova patří do té skupiny „vyšší“ literatury, která doslova nutí čtenáře se intelektuálně zapojit do hry s autorem. Takže žádná odpočinkovka. Houellebecqův román je v podstatě do sci-fi zaobalená existenciální filozofie. Vždyť jestli má nějaká světová literatura blízko k filozofii, je to právě ta francouzská.

Pokračovat ve čtení recenze na www.fantasya.cz

Možnost ostrova na bux.cz

Jak Francie oblékla hidžáb (25.1.2016, Týden)

Přidal: Odeon | V kategorii Edice Světová knihovna, Ohlasy | 29-01-2016

0

PodvoleníMichel Houellebecq ve své zatím poslední knize Podvolení provokuje představou Francie proměněné v islámský stát. Je zvláštní číst ji v době, kdy Evropa čelí opakovaným teroristickým útokům a kdy luxusní značka Dolce & Gabbana uvedla na trh speciální kolekci šatů pro muslimky.

Nebyl by to Houellebecq, kdyby hrdinou své prózy neučinil cynika stiženého existenciálními úzkostmi. Tentokrát je jím čtyřiačtyřicetiletý profesor literatury François, jehož život se skládá z přednášek na Sorbonně, intelektuálních debat a stručných milostných avantýr s mladičkými studentkami. Přesto se cítí zoufale sám a záleží mu hlavně na tom, „jaké indické jídlo si večer ohřeje v mikrovlnce při sledování politické debaty na France 2“. Spolu s ním se čtenář ocitá v Paříži roku 2022, kdy ve volbách zvítězí strana Muslimská jednota.
Autor ve své politické fikci, jak žánr nové knihy charakterizuje, vykresluje důsledky islamizace do nejmenšího detailu. Jako vždy je ironický a jízlivý, bez ohledu na to, zda míří do řad evropského křesťanství, nebo arabského islámu.

Kariéra stranou

Ženy v Houellebecqově románu se začnou na veřejnosti zahalovat a možnost jejich vzdělání je značně omezena, aby se mohly více věnovat péči o rodinu a nevyčerpávaly se budováním vlastní kariéry.
Nová ideologie hlásá návrat patriarchátu, je povolena polygamie a ze Sorbonny se stane islámská univerzita. Na francouzských jídelníčcích se začne objevovat halal jídlo, Libanon a Egypt se chystají připojit k evropskému společenství a vůdce vládnoucí Muslimské jednoty plánuje přesunout sídlo Evropské komise do Říma jako symbol „nové římské říše“. Motiv střetu s islámem Houellebecq ve svém díle nepoužívá poprvé. Už v románu Platforma z roku 2001, napsaném ještě před 11. zářím, nechává zemřít jednu z postav po teroristickém útoku islamistů v Thajsku. Už tehdy ho Liga lidských práv obvinila z podněcování k rasové nenávisti.

Mnohoženství láká

Ve Francii vyšel román Podvolení loni přesně v den, kdy na pařížskou redakci satirického týdeníku Charlie Hebdo zaútočili teroristé. Houellebecqova karikatura byla navíc týž týden na obálce zmíněného časopisu. Sám spisovatel krátce po tragédii, při níž zahynul i jeho přítel, novinář Bernard Maris, vystoupil s prohlášením, že v žádném případě nešlo o provokaci, jen se mu prý povedlo „urychlit historii“. Houellebecq ve své knize nestvořil jen existenciální prózu a barvité sociální memento. Jeho text je i univerzitním románem, v němž s nadhledem popisuje akademické prostředí a dopřává sobě i čtenářům zasvěcený literární exkurs (zejména v podobě reflexe Huysmansova díla).
Svého hrdinu nakonec poťouchle nechává najít uspokojení v konverzi k islámu, který ovšem Françoise nezajímá jako víra, ale především jako nástroj ke kariérnímu postupu a možnosti užít si lákadel mnohoženství. Spisovatel, jehož matka opustila rodinu a v době, kdy bylo chlapci šest let, konvertovala k islámu, opět napsal chytrý text plný smutku i sarkasmu.

 

Podvolení na bux.cz

Houellebecqův nenápadný experimen (12.1.2016, dobracestina.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 29-01-2016

0

PodvoleníI v posledním románu pokračuje Michel Houellebecq ve své kritické analýze západní civilizace, soustavné čtenáře románů tohoto současného francouzského dekadenta ovšem asi překvapí, že pro ni našel východisko. A pak snad ještě trochu, v čem ho našel.

 Hlavní hrdina François, čtyřiačtyřicetiletý literární vědec etablovaný na Sorbonně, nám podává velmi subjektivní, nicméně obšírnou zprávu o situaci ve Francii poté, co v prezidentských volbách zvítězil muslimský kandidát Ben Abbes. Je konec května roku 2022 a politická jednání pozvolna vyústí v konsenzus znamenající rychlou a nenásilnou islamizaci země. Krátké období paniky v akademických kruzích (s doktorkami, docentkami a profesorkami se nadále nepočítá) a strachu z občanské války přiměje Françoise opustit univerzitu i Paříž a vydat se po stopách J. K. Huysmanse, autora, na němž vybudoval svou vědeckou kariéru. Tahle vpravdě iniciační pouť mu nejen pomůže najít interpretační klíč k Huysmansově konverzi, potažmo k jeho uměleckému obratu, ale inspiruje ho i k revizi vlastní existence. To vše se ovšem děje a je zaznamenáno v houellebecqovském stylu: nevzrušeně, s ironickou distancí a intelektuálskou povýšeností.

Houellebecqovo Podvolení je více než román (13.1.2016, blisty.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 15-01-2016

0

PodvoleníJen stěží je možné představit si v Evropě pro náboženskou konverzi k islámu méně příhodnou chvíli, než jakou aktuálně – zejména po pařížském pogromu – prožíváme. Avšak právě takováto konverze je ústředním motivem nového románu Michela Houellebecqa Podvolení, který v překladu A. Beguinina vyšel nedávno v edici Světová knihovna v nakladatelství Odeon.

     Hovořit dnes, když se obáváme, že Paříž byla jen začátkem, klidně a rozvážně o islámu, je přece téměř nemožné. Pro většinu Evropanů, ale také příslušníků tzv. západní civilizace, spadá bohužel právě dnes Mohamedovo poselství v jedno s výstřednostmi tzv. Islámského státu. Přitom si málokdo uvědomí, že muslimové se do Evropy tlačili již na počátku 8. století a že je zpět za Pyreneje dostal po bitvě u Poitiers dědeček Karla Velikého. Ale neměli bychom při svém rozhořčení zapomínat třeba ani na to, že daleko více lidí než v onen pátek 13. 11. zemřelo právě v Paříži za děsivé bartolomějské noci 24. 8. 1572 v nelítostném zápase mezi křesťanskými denominacemi tisíce hugenotů, kteří byli povražděni na pokyn křesťanské královny Kateřiny.
Podvolení na bux.cz

 

RECENZE: Podvolení ukazuje Evropu zkorumpovanou dychtivým islámem (2.12.2015, kultura.zpravy.idnes.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 04-01-2016

0

PodvoleníNový román francouzského spisovatele Michela Houellebecqa provokuje. A nejen tím, jak je skvěle napsaný, jak vysoký styl a básnivý jazyk nabízí, jak zdárně kloubí komické motivy s tragickými. Provokuje především svým obsahem, příběhem vyhaslého člověka, který se nechá zkorumpovat vírou – islámem.

Hrdinovi Houellebecqovy prózy je kolem pětačtyřiceti, jmenuje se François a stále hůř hledá důvody, proč zůstávat dál naživu. Je sice respektovaným univerzitním profesorem, odborníkem na literaturu devatenáctého století, ale to je tak všechno – žije samotářsky, smutně, nemá přátele, nemá ženu ani děti, se svými rodiči přerušil styky. A přitom by se měl mít skvěle, vždyť žije v nejlepším z možných světů, v Evropě jedenadvacátého století. Opájí se sice dobrým vínem a jídlem, holduje nezávaznému sexu se svými studentkami, jenže na duchu poněkud strádá. Má všechno i nic.

Pak přijde jednoho dne ostrý zlom: Ve Francii se dostane k moci Muslimská jednota. Žádným násilím, prostě úspěchem ve volbách. Svět se začne měnit před očima a hrdina Houellebecqovy prózy s ním. Protože v centru jeho odborného zájmu stojí Joris-Karl Huysmans, klasik francouzské dekadence, který konvertoval ke katolicismu, jde François nejprve v jeho stopách.

Jenže klášterní samota v něm probudí ještě hlubší skepsi. Začne tedy koketovat s posilujícím islámem. Respektive islám koketuje s ním. Vždyť nabízí mnohoženství, peníze, kariérní postup. A tak se François chytne stébla.

Pokračovat ve čtení recenze na www.kultura.zpravy.idnes.cz

Podvolení na bux.cz

 

Nicotný hrdina přitakává nové Evropě (12.12.2015, Lidové noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 21-12-2015

0

PodvoleníMichel Houellebecq nabízí v románu Podvolení svůj pohled na vyhlídky západní společnosti. Je to pohled provokativní i nadsazený, chmurný i sebekritický, ironický i racionální, ale určitě vyhrocený. Právě o to se opírá úspěch knihy, kterou do výběru letošních zásadních publikací zařadil i list The New York Times.

Podvolení je antiutopií. Je jí v tom smyslu, že autor by byl očividně rád, kdyby se jeho výstraha – podvolení západní společnosti hodnotám islámu – nenaplnila.
Houellebecq by byl zřejmě rád, kdyby Francie zůstala takovou, jakou on sám zná téměř šedesát let. Ale racionalita, zkušenost a pozorování problémů – migračních, demografických, sociálních, kulturních, suma sumárum problémů společnosti, v níž muslimové tvoří už desetinu populace – ho vedou k výstraze, jež je nadsazená i zdeformovaná pomocí ironie a sebeironie. Ale není to výstraha vůči muslimům, nýbrž vůči sebezáhubnému chování celé západní (zástupně francouzské) společnosti.
Titul Podvolení je tu důležitý. Sděluje, že tato románová fikce pojednává o podvolení dobrovolném, vlastně úlevném. Že pohled muslimů a jejich politické reprezentace na svět je v lecčems mnohem akčnější oproti postojům sofistikované, leč nemohoucí společnosti moderního Západu, jež se honosí levicově liberálními hodnotami, ale kdesi v hloubi ještě prosvítají její křesťanské kořeny. A že má-li západní společnost ekonomicky, demograficky, fiskálně, hodnotově a kdoví jak ještě přežít, onomu muslimskému principu se sice nahlas nepřiznaně, ale v duchu možná ještě s úlevou podvolí.
V tomto smyslu Michel Houellebecq jako by souzněl s Friedrichem Nietzschem – s jeho tezí, že křesťanství je věrouka svým charakterem ženská.
Do protikladu s tím staví Houellebecq islám coby princip mužský, rozhodný, akční a cílevědomý. Titul Podvolení pak evokuje podvolení ženského principu onomu mužskému, podvolení liberálně levicového světa s jeho zdůrazňovaným feminismem onomu maskulinnímu světu islámu. A toto vše by se prý mohlo odehrát už ve Francii roku 2022. No nevyděste se.

Nic pro suchary bez ironie

Jak už bylo řečeno, Houellebecqova kniha je provokativní, nadsazená, ironická i sebeironická. Proto má slušnou šanci, že se stane ikonou zcela protichůdných skupin, které však mají jedno společné – naprosté vytěsnění smyslu pro ironii a provokaci, ať už ho vytěsňuje patos národních hodnot u jedněch, nebo naopak přepjatá úcta k politické korektnosti a přikázání „neurazíš“ u druhých.
Podvolení se může stát ikonou těch, kdo varují před islamizací Evropy. Ale právě tak se může stát terčem, jakousi antiikonou těch, kdo v jakékoliv kritice islámu nebo multikulturní vstřícnosti vůči němu spatřují islamofobii. Pro jedny může být Houellebecq věrozvěstem dosud bagatelizovaných rizik. Pro druhé se může naopak stát reprezentantem temné stránky Evropy, šovinismu, zneužití svobody slova i toho, co má být potlačeno.
Ale tady je třeba zdůraznit jednu věc. Ta kniha vyšla ve špatnou dobu. Ve Francii ve chvíli, kdy džihádisté poprvé masivně zaútočili na Paříž (Charlie Hebdo a košer lahůdkářství). U nás těsně po druhém masivním útoku na francouzskou metropoli. Jistě, z hlediska prodejního úspěchu je to doba nejlepší, jenže válcuje úmysl autora. Je to doba, která problém muslimů v západních společnostech zužuje na džihádismus a takzvaný Islámský stát. Je to doba, která přiměla Francii vyhlásit válku IS ve víře, že stačí rozbombardovat jeho základny v syrské poušti a hrozba bude zažehnána. V tomto smyslu se Evropa brání „podrobení“, rozuměj násilnému šíření hrozby radikálního islámu.
Michel Houellebecq ale rozebírá „podvolení“. Násilí prakticky nezmiňuje. Jde mu o dobrovolné společenské změny na Západě. O něco, co reprezentuje například letošní „kultura vítání“. V jeho antiutopii neovládnou Francii džihádisté, ale seriózně konzervativní Muslimská strana, a sice tak, že uspěje ve volbách. Ne že by získala většinu, ale uspěje natolik, že společně s levicí sestaví vládu, neboť s Národní frontou nikdo do party nechce.

Systém, který může prasknout

Houellebecq ukazuje to, co se již děje leckde v Evropě, ale představit si to na vládní úrovni nemá nikdo odvahu. Ukazuje dvojakost uvažování evropských elit. To, co elity tvrdě potírají u neonacistů (diskriminace žen, menšin, homosexuálů, Židů…), de facto tolerují u muslimských přistěhovalců, jen aby samy nebyly nařčeny z islamofobie.
Houellebecq to dovádí do zdánlivě absurdních konců. Proto si vládní Muslimská strana, jež obsadí ministerstvo školství („kdo ovládá děti, ovládá budoucnost“), dovolí cosi dosud nemyslitelného – škrtnout státní dotace. Slavné univerzity typu Sorbonny potom financuje Saúdská Arábie a právě ona stanoví pravidla.
Takto – jako multi-kulti dovedené do důsledků – líčí Houellebecq i prosazení mnohoženství v koalici socialistů a muslimů. Republikánský sňatek zůstane beze změny jako svazek mezi dvěma osobami libovolného pohlaví. A paralelně bude existovat sňatek muslimský včetně polygamního. Je to multikulti ve stylu já pán, ty pán: vy si uchováte sňatky homosexuálů, my prosadíme sňatky polygamní. Těžko proti tomu co namítat.
Je to silná dávka provokace, nadsázky a ironie. Takhle by to přece v reálu nešlo, řekne si čtenář. Tím mrazivěji ale působí pasáže, kde je ironie vytěsněna až k nule. Třeba v úvaze, že pro lidi žijící úspěšně v určitém politickém systému je nemožné představit si hledisko těch, kdo od systému nikdy nic nečekali, a proto je úvahy o jeho zničení neděsí. „Když jsem se vrátil na fakultu, abych dál přednášel,“ říká hlavní hrdina, profesor francouzské literatury, „poprvé jsem pocítil, že se může něco stát. Že politický systém, v němž jsem si od dětství uvykl žít a který už nějakou dobu vykazoval značné trhliny, může náhle prasknout.“
Toto je hlavní poselství knihy, žádný teror a džihádismus.

Pro knihu hlasovali: Petr Fischer, Dana Hábová, Jonáš Hájek, Pavel Kotrla, Vladimír Merta, Ladislav Nagy, Petr Pithart, Pavel Rychetský, Martin Stöhr, Martin Weiss a Jana Zoubková.

2. MÍSTO

Podvolení Michel Houellebecq V překladu Alana Beguivina vydalo nakladatelství Odeon, Praha 2015, 248 stran.

Autor článku: Zbyněk Petráček

Podvolení na bux.cz

Koketování s islámem přerostlo v Podvolení (1.12.2015, Mladá fronta DNES)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 05-12-2015

0

PodvoleníNový román francouzského spisovatele Michela Houellebecqa (1958) provokuje. A nejen tím, jak je skvěle napsaný, jak vysoký styl a básnivý jazyk nabízí, jak zdárně kloubí komické motivy s tragickými. Provokuje především svým obsahem, příběhem vyhaslého člověka, který se nechá zkorumpovat vírou – islámem. Osobní se tu ochotně podvolí obecnému. Kniha se jmenuje právě tak: Podvolení. Přesnější název mít nemohla.
Hrdinovi Houellebecqovy prózy je kolem pětačtyřiceti, jmenuje se François a stále hůř hledá důvody, proč zůstávat dál naživu. Je sice respektovaným univerzitním profesorem, odborníkem na literaturu devatenáctého století, ale to je tak všechno – žije samotářsky, smutně, nemá přátele, nemá ženu ani děti, se svými rodiči přerušil styky. A přitom by se měl mít skvěle, vždyť žije v nejlepším z možných světů, v Evropě jedenadvacátého století. Opájí se sice dobrým vínem a jídlem, holduje nezávaznému sexu se svými studentkami, jenže na duchu poněkud strádá. Má všechno i nic.
Pak přijde jednoho dne ostrý zlom: Ve Francii se dostane k moci Muslimská jednota. Žádným násilím, prostě úspěchem ve volbách. Svět se začne měnit před očima a hrdina Houellebecqovy prózy s ním. Protože v centru jeho odborného zájmu stojí Joris-Karl Huysmans, klasik francouzské dekadence, který konvertoval ke katolicismu, jde François nejprve v jeho stopách. Jenže klášterní samota v něm probudí ještě hlubší skepsi. Začne tedy koketovat s posilujícím islámem. Respektive islám koketuje s ním. Vždyť nabízí mnohoženství, peníze, kariérní postup. A tak se François chytne stébla.

V jiných službách

Podvolení je příběhem o aktivitě a pasivitě, trpnosti a činnosti, přesycení a hladu. Na jedné straně paralyzovaná Evropa, spokojená s vlastním pádem, na straně druhé dychtivý a vychytralý islám, který ví, co vyčerpanému starému kontinentu nabídnout, aby získal nový elán do života. Ovšem už v jiných službách. Houellebecqův hrdina vnímá ono titulní podvolení silně přes literaturu – nejen zmíněného dekadenta Huysmanse, ale i erotickou novelu Pauline Réageové Příběh O. V ní nejde o nic menšího než sexuální slast získanou z naprostého porobení, z dobrovolné ztráty osobnosti ve prospěch druhého.
Michel Houellebecq napsal knihu, kde sice chybí výrazná dějová linka, ale o to víc se tu přemýšlí. Esejizovaná próza, jak je v tradici francouzské literatury dobrým zvykem. Hlavní hrdina je sice pasivní, ale občas naslouchá druhým – třeba mnohaletému zaměstnanci tajných služeb nebo nově instalovanému univerzitnímu rektorovi. Oba dobře vědí, zatímco François jen tuší, a co hůř – je mu to jedno. Je vlastně cynik, mizantrop, vzdělanec, který zradil. Samozřejmě nejen sebe. U autora nic nového: pasivní, odevzdané jsou postavy snad ve všech jeho dosavadních knihách, Rozšířením bitevního pole počínaje přes vyloženě dystopickou Možnost ostrova po nynější titul.
Co si z Houellebecqovy skvěle napsané a tematicky aktuální fikce vzít do života? Jistě nejen mistrovsky rozvinutý smysl pro absurdní humor nebo výživné pornografické záběry. V první řadě fakt, že se podvoluje vždycky ten, kdo je slabý. Člověk bez zralé osobnosti, který nevidí za horizont své okamžité materiální spotřeby. Člověk bez vize, který nežije, ale přežívá. Pokud by si vzal každý čtenář Podvolení právě tohle za své, bylo by jistě líp – jemu i světu.

***

Podvolení Michel Houellebecq 90 %

 

Autor recenze: Radim Kopáč

Podvolení na bux.cz

Něžná forma islamizace (18.11.2015, Lidové noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 19-11-2015

0

PodvoleníPsát pár dní po pařížském pátku třináctého o českém vydání románu Michela Houellebecqa Podvolení,

který ve Francii vyšel v den vraždění v redakci Charlie Hebdo, je trochu zvláštní, neboť zase je vše o něco dál. Jen ta kniha zůstává stejná.

Bylo už o ní i u nás dost napsáno, neboť lednové atentáty všude nesmírně zvýraznily její výbušnou premisu. Tím je hypotetická (ale nikoli zcela fantasmagorická) představa, že v roce 2022 vyhraje ve Francii prezidentské volby kandidát strany Muslimská jednota, umírněný politik, nicméně „přesvědčený“ muslim Mohamed Ben Abbes.
Autor příliš neřeší, jakými technickými prostředky by to bylo možné provést, prostě předpokládá, že počet muslimů se mezitím ve Francii zvýší (což lze mít za jisté a migrační vlna hladinu i tam ještě zvedne) a že se politicky zorganizují do akceschopné a jaksi státotvorné strany (to je otázka). Pak už jim vítězství přihraje kontext: neschopnost sekulárních stran, polarizace politiky, volební účast etc… Následuje rychlá a velmi účinná islamizace. Francie začne být muslimskou zemí.

Cesta k Alláhovi

Tolik fikce. Ony reálné krvavé atentáty z letošního roku jdou vlastně proti smyslu pointy knihy. Neboť co je na vyznění románu podstatné a vlastně také nejprovokativnější – že k „podvolení“, tedy k souhlasu s tím, že ve Francii převezme vůdčí roli islám, není násilí vůbec nutné.
Vše jde vlastně hladce. Francie jako by čekala na svůj islám a oddá se mu sama, jako slabá žena… Je na tom stejně jako odumírající křesťanství, v souvislosti s nímž Houellebecq připomíná Nietzscheův výrok, že jde o „ženské náboženství“. Oproti němu je islám (v překladu „odevzdání se“ do rukou Božích) dominantní a mužský. Je to náboženství činu a maskulinní nadvlády, kterému se i francouzští muži a ženy ochotně přizpůsobí. A bez násilí.
Tedy k jakýmsi střetům v zemi dochází a možná, že poměry nejsou tak mírumilovné, ale to se odehrává za horizontem, téměř se o tom nemluví, v médiích se o něm nereferuje. Země je už nějakou dobu zřejmě ve stavu utajené guerilové války mezi „evropskými identitáři“, kteří možná připravují povstání (potřebují si s ním pospíšit, dokud mají početní převahu), a muslimy, ale existuje společenský konsenzus mlčení, mediální blackout. Ze země tiše odjíždějí poslední Židé, ženy nenápadně mění šatník, do arabských restaurací už beztak všichni chodí. Cosi podstatného se mění, ale toho si ani nemusí každý všimnout. Vše se už nějakou dobu děje.
Nic dramatického pak neruší ani klidné a vlastně idylické dozrávaní vypravěče ke kroku, k němuž má nutně od začátku namířeno. Je sice jako nemuslimformálně vyhozen z profesorského místa na Sorbonně, kde učí francouzskou literaturu a úzce se specializuje na dekadenta z konce 19. století J.-K. Huysmanse – to je důležitý motiv, ale není zde místo na jeho rozvádění. Ale má slušnou rentu a o budoucnost se nemusí bát. Čte dokola Naruby a čeká. Po několika měsících přijde solidní nabídka od nového rektora, nyní samozřejmě muslimakonvertity, který vyloží Françoisovi, jak se protagonista jmenuje, velkolepou vizi nové, muslimské Francie a luxusní možnosti, které se mu nabízejí: podstatnou roli v tom pro sexuálně frustrovaného, přitom sexuálně, řekněme, motivovaného (takoví jsou všichni autorovi hrdinové) čtyřicátníka hraje příslib několika manželek. Cesta do náručí Alláhova je otevřena. Román končí Françoisovou konverzí, pronesením šahády… Je to tak snadné. „Není ani čeho litovat,“ zní poslední věta. Skutečně?

Masochista a ramadán Podvolení je samozřejmě v prvé rovině satirický traktát. Je to příkladný román a la these, spíše pamflet či groteska, ovšem velmi pochmurná, což neznamená, že jiskru palčivého humoru postrádající. Její ostrá hořkost je postavena na paradoxu a hře s fikcí, která může být realitou, přičemž poměry jsou takové, že je neslušné si je přiznat. Je to samozřejmě nadsázka, ale nikoli absurdní. Je to vize hladké kapitulace, které vlastně není co vytknout. Onen Abbes dělá vše tak skvěle, že to musí každý pragmatik uznat. Proč by koneckonců Francie nemohla být muslimská. A záleží na tom? Je tato otázka islamofobní?Nebo dokonce xenofobní?
Člověk nemá pochyb, že poměr Houellebecqa k islámu je kritický a že se mu z představy islamizace Francie ježí zbylé vlasy a chlupy na jeho rachitickém těle (viz román Platforma, odkud pochází jeho nejjadrnější výroky na jeho adresu, to ovšem bylo ještě v nevinném roce 2000). Zároveň se jako správný masochista přivazuje na mučidla představ, v nichž líčí, jak má k islamizaci Francie blízko a jaká je to svým způsobem rozkoš na ni myslet.
Podvolení je obrazem „normalizace“ na luxusní a něžný způsob. Korupční nabídky islámu jsou lákavé. Houellebecq předkládá celý arzenál islámské přitažlivosti. Islám je řešením demografickým, politickým, mocenským, ekonomickým, samozřejmě též spirituálním. Začnou se rodit děti. Vznikne nová, širší jednota. Obroda skrz Alláha a jeho proroka. Francie bude větší, jednotnější a bohatší! Vive la France!
Samozřejmě že je to přitom kniha varovná a angažovaná. A apelativním způsobem. Není vůbec divu, že o ní někteří vždy ostře nastražení hlídači psali jako o knize islamofobní, přičemž by museli konstatovat, že se v ní o islámu mluví jaksi obdivně a s respektem. Je to opravdu náboženství vítězů, když v ničem jiném, tak jistě v tom, co je nakonec biologicky nejdůležitější: ve schopnosti reprodukovat se, na což Západ rezignoval. Bez toho přitom nemá šanci. Houellebecq by byl přitom asi poslední, kdo by měl takovou věc za povinnost, i když zdání třeba klame. Bez „dělání dětí“ to ale nejde. V tom je islám nekonečně úspěšnější a silnější. Konstatují-li se tedy v knize často jeho sexuální specifika, tedy řekněme, že dominantní muž v něm dle šaríe (ta je samozřejmě zavedena) může souložit legálně se čtyřmi manželkami, jež jsou mu zcela oddány, není to přece nic, co by nějak překrucovalo či karikovalo jeho „realitu“. Různé genderově šokantní formulace a na ideologicky myslící čtenářstvo jako červený hadr působící provokace jsou tu nasety s velkou chutí, jak ostatně to je v jeho knihách pravidlem. Jsou součástí Houellebecqovy poetiky, v níž ostrým řezem cynismu narušuje krustu správného a přípustného mínění. Houellebecq není četba pro citlivé duše a strážce korektních názorů. Je principiálně nehorázný, zlý a antiiluzivní. Je mistr v urážení, které přitom zní jako suchá konverzace, jako klidné vynášení ortelu nad ošklivou bytostí. Je v tom však důsledný. Jsou to traktáty masochismu, který provádí autor na svém těle a na těle své společnosti. Jeho v ich-formě vyprávěné romány jsou různé převleky jeho biografického já: frustrovaný bílý heterosexuál, nevábný hrdina naší doby, onanista a hédonista, trochu idiot, ale také intelektuál, povrchní znalec s inteligentními zájmy, fachidiot s touhou po sexu, jakýsi zbytkový substrát někdejšího evropského humanismu, ze kterého zbyly už jen skvrny.
Anebo ne. Zbyla ta satira, kritika a ostrost jako projev evropské tradice, kterou má cenu hájit. A nepodvolovat se. Pamatujeme si ještě, že ono číslo Charlie Hebdo vyšlo s Houellebecqovou karikaturou, na níž praví, že v roce 2015 přestane kouřit a v roce 2022 bude slavit ramadán. Lze mít za jisté, že kouřit nepřestal a ani s tím ramadánem to nebude tak žhavé. Jak s těmi ostatními, si už tak jisti být nemůžeme.

Autor článku: Jiří Peňás

Podvolení na bux.cz

Zápisky starého xenofoba (20.10.2015, Host)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 26-10-2015

0

PodvoleníMichel Houellebecq v jednom z rozhovorů svou poslední knihu žánrově charakterizoval jako politickou fikci. S tím lze souhlasit — vize prezidentských voleb ve Francii v roce 2022, v nichž zvítězí muslimský kandidát a po kterých následuje všeobecné podvolení se kultuře demokraticky vítězné většiny, splňuje tematické kritérium žánru. Novela je také v souladu s žánrem trochu parodická a trochu utopická — například v líčení světa islámské „top class“. Zádrhel pak nastává v onom „trochu“.

Jestli ale Houellebecqova novinka nezpůsobila něco trochu, tak mediální reakci. Poprasku samozřejmě napomohla koincidence vydání knihy se sérií teroristických útoků včetně toho na redakci satirického týdeníku Charlie Hebdo (pomsta za titulku s Mohamedovou karikaturou od Renalda Luziera), při němž zemřel i autorův blízký přítel. Houellebecq se poté stáhl z veřejnosti a přestal propagovat svou novinku Podvolení (Soumission). Tragické okolnosti interpretaci jeho politické fikce pochopitelně umocňují. Po půl roce, kdy přichází český překlad, se navíc příliš mnoho nezměnilo: použijeme-li jazyk médií, tak „uprchlická krize“ téma muslimů v Evropě opětovně aktualizuje. Evropa národních států se definitivně mění a Houellebecq je jedním z mála evropských autorů, které to zajímá. Vzrušení, které kolem jeho knih panuje, navíc ukazuje, že čtenářská poptávka tu je a literatura není vymírající druh.

Literární trolling?

Jednou z ostrých reakcí na Podvolení se stalo vyjádření redaktora deníku Libération Laurenta Joffrina. Ten v knize vidí velký návrat krajně pravicové ideologie do vysoké literatury. Houellebecq se musí při takových reakcích tetelit blahem, neboť tak jako v předchozích titulech vkládá do hlavy a úst svého hrdiny (novela je psána ich-formou) především takové myšlenky, které mají nakrknout Houellebecqovy odvěké „nepřátele“: ženy (s výjimkou mladých a svolných extra krasavic a sice postarších, ale famózních hospodyněk) a levicové intelektuály (bez výjimky). Právě to jsou čtenáři s jemným čidlem na prohřešky proti politické korektnosti, kteří se dokážou autenticky namíchnout při čtení krutých šlehů umělecky tlumočících pravdy z myšlenkové pokladnice biologického determinismu. Pro ostatní čtenáře bude spíše mrzuté, že zmíněné satirické bonmoty jsou už více než povědomé, a tak jim začasté budou připadat spíše manipulativní než vtipné.

                Důsledná skepse a otrávenost ale román prostupují tak nějak odspodu a vlastně tím nejdůležitějším je skutečnost, že kdo tady mluví, není úplně bezprostředně Michel Houellebecq, ale rozmrzelý François. Pětačtyřicetiletý staromládenecký profesor literatury, kterého už trápí nejeden zdravotní neduh, čas od jeho poslední úspěšné práce povážlivě pokročil a vůbec: „První roky dospělého života jsem strávil na univerzitě; pravděpodobně tam strávím i ty poslední […].“ Pedagogický bonus ve formě volných sexuálních vztahů se studentkami se také nějak vyčerpal. François ztělesňuje akademického macha dvacátého věku, jehož čas nenápadně míjí, v chaosu multikulturní reality („…měl jsem u sebe leták dodavatele suši a už jen jeho četba byla dost únavná, nechápal jsem, v čem se liší wasabi, maki a salmon roll, a ani jsem neměl chuť to jakkoli chápat…“) se postupně jeho jedinou jistotou stane večerní rituál zapínání mikrovlnky s mraženým polotovarem. Xenofobie se tu rodí z únavy a intelektuální apatie, z krize středního věku, z vnitřní nejistoty. Jediným právem padajícího je svůj pád vtipně glosovat. Což hořkost životní zkušenosti příliš neumenšuje. Čtenářsky jde ale o efektní koláž: jestliže na straně 77 je hrdinovo tělo „dějištěm bolestivých chorobných stavů — migrén, kožních problémů, bolesti zubů, hemoroidů…“, tak na straně 79 není v rámci téměř scenáristického popisu série sexuálních aktů opomenuto ani „něžné lízání análu“ (tj. hrdinova).

Vem si mě

Houellebecqův samotář François je postavou dobře prokreslenou a přes svou finální konverzi k islámu (či právě pro ni) stabilní. Podobně je tomu také u popisů kolegů z akademického prostředí, kde najdeme i takové, co se za léta výzkumu tak nějak podobají předmětu svého zájmu, či politiků a političek: „[…] po obratu v roce 2017 si vzala do hlavy, že aby žena dosáhla na nejvyšší post, musí nutně vypadat jako Angela Merkelová.“ Houellebecqovy postavy jsou jadrnými ukázkami charakteristiky, jež je víc analýzou než popisem. V jemné mechanice románového tvaru ale přesto jeho aktéři nakonec bloudí spíše jako karikatury a věšáky tezí. Čtenář se tak posunuje od dialogu k dialogu, mezi ně příležitostně vstupují literárně historické úvahy nad Huysmansem, Bloyem a spol. či komentáře volebních „koláčů“. Děj se tu příliš neděje, což není takový problém jako skutečnost, že předváděné dialogy tragicky postrádají originalitu, vhled či cokoli, co by je odlišilo od pročítání komentářů v internetových diskusích. Novela je tedy nakonec spíše plná stereotypů, čímž se do jisté míry Houellebecqovi povedl mistrný kousek, protože ač je islám hlavním tématem knihy, autor o něm píše tak, že neví víc než průměrný Čech — tedy prakticky nic, vyjma toho, že se snad také jedná o monoteismus. Aby byla kniha vnímána jako utopie, na to je popis budoucnosti až příliš nekompletní, má-li být vnímána jako satira, na to je text příliš didaktický. Jak to tedy může vůbec fungovat? Nakonec asi jen v psychosexuální interpretaci.

                Po ovládnutí školství muslimy a odstranění nejvážnějších problémů liberálně konzumní Evropy (ironie: nezaměstnanost se tu například řeší zákazem ženské práce) se náš hrdina François ocitá v důchodu (jako pedagog by musel přijmout islám), ač umlčen skvělou rentou, přeci jen se cítí osamělý a tak trochu zneuznaný. Nakonec se tedy podvoluje. Islámské konverzi předchází kvaziintelektuálně teologická rozprava s Robertem Redigerem, rektorem vzešlým z „nového režimu“. Vše se odehrává v rafinovaně luxusním prostředí Redigerovy vily, jež jako by symbolicky ztělesňovala dokonalost samého islámu včetně většího počtu manželek ve věku odpovídajícím jejich funkci. Zde se uzavírá Françoisův příběh, který není nepodobný příběhu předmětu jeho celoživotního bádání: Jorisi Karlu Huysmansovi, příběhu dekadenta obráceného na víru — tehdy přirozeně katolickou. Pro Houellebecqa a jeho smysl pro humor je příznačné, že proislámským argumentem je tu mimo jiné Příběh O Pauline Réageové: román z roku 1954 o slastném podvolení se v sadomasochistickém vztahu, což je stejně relevantní argumentace, jako že nový režim zajistí, že i univerzitní profesoři se zařadí mezi „dominantní samce“. Zkrátka od přírody „dekadent“ a holkař François dojde životního naplnění až v úlevném podvolení se karikatuře islámu, jehož jakoby jediným smyslem se zde jeví péče o tělesnou schránku svých stoupenců mužského pohlaví. Náš konvertita zde nachází hlubší pochopení pro svou dekadenci než v prostředí pozdně liberální Evropy sužované kdejakými ohledy na kdekoho. Tuto senzualistickou přilnavost víry a nihilistického požitkářství ilustruje nejen úvodní citát z Huysmanse, ale detailněji ji mimo jiné popisuje i Martin C. Putna ve svém opusu magnum Česká katolická literatura 1848—1918.

                Houellebecqovo Podvolení provokuje mazaně a poměrně vtipně, přestože místy čtenářsky drhne orlojovité střídání figur na scéně a jejich tezovité proklamace. Pod povrchem protimuslimské provokace se ale skrývá daleko diskutabilnější jev: ironie a intertextualita, čili nepochybné intelektuální výkony, zde přitakávají poměrně vulgární představě o nízké mentální kapacitě Evropanů a jejich představách o islámu. Lze se domnívat, že stále složitější soužití kultur (nejen v Evropě) bude mít pro podobné šoufky stále menší pochopení, což není míněno nijak výhružně, ale spíše jako konstatování toho, že elitářské intelektuální ironii bez etických hranic bude mít chuť naslouchat stále menší počet čtenářů, protože se začne míjet s realitou.

Autorka je redaktorka Hosta.

Podvolení na bux.cz