Related posts:

1. Nový román Haruki Murakamiho mohou čtenáři koupit o půlnoci (17.10.2011, Zpravodajství ČTK)
2. Rozhovor s katalánskou spisovatelkou Nuriou Amat ve vysílání ČRo Vltava

[Esej, kterou HN otiskují poprvé v českém překladu, napsal slavný japonský beletrista k desce Kafka na pobřeží českého pianisty Emila Viklického.]

I v té spoustě starobylých fascinujících měst, kterou najdete v Evropě, představuje Praha místo, na jaké se jen tak nezapomíná. Podle dojmu, který jsem si udělal já, jde o město, kterému podivuhodně dobře sluší večerní soumrak, mlha a opar, drobounké mžení a lehké příšeří. Během doby, po kterou jsem v Praze pobýval, jsem totiž často vyrážel do jejích ulic se jen tak projít, mapu v kapse – město samo není tak veliké, takže se tu vždycky nějak dostanete zpátky do hotelu, i kdybyste třeba zabloudili.
Zvlášť za soumraku se na mne při procházkách městem kdoví proč snášel příjemný poklid. Nikde ani stopy po pocitu, jako by vás zezadu něco popohánělo, který ve večerních hodinách často vnímáte třeba v Tokiu nebo v New Yorku. Vypadalo to skoro, jako by si s koncem dne město dlouze, hluboce oddechlo, přestalo napínat síly, a tělem i duší se celé odevzdalo do šedavého stmívání. Málem jako by chtělo říct: „Dneska se zase stalo všechno možné, ale co na tom teď záleží? Pokračování si necháme na zítřek.“ A pak v tichosti a bez výhrad začíná přijímat odstíny nadcházející noci. Kde se vzaly, tu se vzaly, najednou jsou tu tmy nejrůznějších odstínů, a jedna po druhé se zabydlují ve stínu starých domů a zákoutích křivolakých uliček, docela jako by se to nějací ptáci všech možných velikostí vraceli domů do hnízda.
„Tak mám dojem, že vašemu městu dost sluší temnota a stíny,“ podělil jsem se o pocity s jedním Čechem, a ten se jenom zasmál.„Víte, než u nás proběhly demokratické reformy, nastala tu po západu slunce vždycky tma jako v pytli, a ulice jsou vzpomínkami na ty doby už nejspíš nadobro prosáklé,“ řekl mi. Od dob nacistické okupace až po časy vlády komunistické strany totiž trvala nejen metaforická, ale přímo fyzická temná noc.
Po demokratizaci v devadesátých letech dvacátého století sice přibylo osvětlení a ulice začaly být k nepoznání rozzářené a rušné, stále ještě ale můžeme tu a tam na nárožích jako basso continuo vycítit tiché náznaky podobných odstínů tmy, po dlouhou dobu ukládané ve městě. S těmi nějaké vnějškové změny společenského systému jen tak nepohnou.
Dost možná ale, že tohle přítmí doprovází město od mnohem dávnějších dob, než jsou časy nacismu nebo období vlády komunistické strany.
Možná že mu podobné stíny dělají společnost víceméně po celou jeho bohatou a složitou historii. Dělá to na mne skoro takový dojem.
V budově hotelu, kde jsem v Praze bydlel, bývala kdysi pojišťovna, ve které byl zaměstnaný Franz Kafka. Z kanceláře, kde pracoval (měl k dispozici svou vlastní), je dnes jeden z pokojů pro hosty. Byl bohužel už obsazený a nedalo se v něm ubytovat, na stejném patře však měli volnou místnost o dva pokoje dál. Při každé cestě někam nebo odněkud jsem pak procházel kolem tohohle „Kafkova pokoje“. Na dveřích byla připevněná malá kovová tabulka, na které stálo: „Bývalá kancelář Franze Kafky.“ Pokaždé, když jsem kolem těch dveří šel, měl jsem dojem – ale možná jsem si to jen namlouval – jako by se mi vkrádal do duše nenápadný červenomodrý kouř.
Možná že jim tam za dveřmi dodnes sedává Franz Kafka, s uvázanou kravatou a bledým, smrtelně vážným obličejem, a pořádá účetní knihy. Nebo to možná jenom předstírá, a místo toho v tichosti sepisuje své romány. Anebo se tam už možná stačil chudák nevinný host proměnit v obřího šeredného brouka.
Dobře se pamatuji i na návštěvu na starobylých židovských hřbitovech, kde má Kafka hrob. Bylo šedivé, tiché odpoledne. U vchodu na hřbitovy, obehnané vysokou zdí, nám přísně se tvářící správce rozdal kulaté čepičky, a my si je nasadili, jako to musí z úcty k mrtvým, co jsou tu pochováni, udělat každý návštěvník. Hřbitovy leží v Praze, bylo na nich ale až podivné ticho. Nad hlavami nám doširoka rozprostíraly větve stromy, nebylo tam ale slyšet ani ptáčka. Podle židovského zvyku se před hroby vršily hromádky oblázků. A jak si je vybavuji, pokrýval i hřbitovy závoj slabého šera, docela jako by chtěl poskytnout alespoň částečnou útěchu paměti krutých historických událostí, která tu přetrvává kolem, a díky tomu závoji pak postupně dostávala všechna světla a zvuky zastřený, měkký podtón.
K mému velkému překvapení nečetli Češi, se kterými jsem se v Praze bavil, z Kafkova díla téměř nic. Komunistický režim totiž téměř po půl století vydávání Kafkových knih nepovoloval. Že se taková věc stane právě Kafkovi, spisovateli, který Prahu miloval, mi připadá jako veliká ironie. Když o tom ale přemýšlím hlouběji, možná se naopak právě taková situace k autorovi jako Kafka výborně hodí. Už jen tím, jak si tu vypůjčuje jeho vlastní slova a příběhy a tiše se s nimi ukrývá v ironických temnotách.
V Praze jsem příjemně strávil asi tak týden a pak se zas vrátil do Tokia. Už to bude nějakých pět let. Část mé mysli zůstává ale i dnes zabarvená barvou toho města. Odstínem našedlé tmy.
České centrum Tokio při velvyslanectví České republiky v tokijské čtvrti Hiroo onehdy uspořádalo komorní koncert Emila Viklického. Speciální vybrané představení pro zaměstnance ambasády a několik málo pozvaných hostů. Pan Viklický tehdy (a zrovna ve vydavatelství Venus Records) vydal CD Sinfonietta, velmi zajímavý projekt, pro který upravil do jazzové formy hudbu velkého českého skladatele Janáčka. Já jako milovník Janáčkovy hudby jsem byl na koncert pozván také. Během večera jsem si jednak mohl do sytosti užít klavírního představení pana Viklického, jednak si s ním po koncertě i osobně promluvit.
Tím, že mi věnoval toto své album„Kafka na pobřeží“, které vytvořil o pár let později, mi udělal velikou radost. Jde o album, v němž český jazzman zhudebnil svoje pocity z několika mých románů, které si přečetl v češtině. Tak jako bývá sepsání některých knih inspirováno hudbou, existuje přirozeně také hudba inspirovaná knihami. Tyhle záležitosti mohou nabírat nejrůznější směřování a kráčet všelijakými cestami. Občas může dojít i k výměnám, jako je tato, které překonají rozdíly žánrové, kulturní i jazykové. A to je rozhodně skvělé. Pokud jde o mne, připadalo mi – je to samozřejmě jen takový můj rozmar – že v sérii skladeb obsažené na tomto CD slyším nostalgické stopy nesčetných odstínů tmy, sporadicky roztroušené na nárožích pražských ulic.
Evropa je světadíl, který jazzu přeje, a jazz na sebe v různých jejích částech bere různé podoby. Ve stejné Evropě tak najdeme jazz francouzský, skandinávský, východoevropský, a všechny se od sebe navzájem trochu liší náladou. I v tom smyslu se mi následující jazzová hudba, která ke mně doputovala z Prahy, poslouchala velice přirozeně a příjemně. Zrovna tak, jako když jsem kdysi do sytosti bezcílně chodil sem a tam pražskými ulicemi. Jako když jsem zahnul na nároží, prošel náměstím, přešel přes most, u stolku v malé kavárně popíjel dobré plzeňské pivo a pozoroval, jak se ve městě začínají postupně rozsvěcet světla.

Copyright © 2011, Haruki Murakami. Napsáno v japonštině pro booklet k CD Kafka na pobřeží: Tribute To Haruki Murakami od tria Emila Viklického, jež vyrobila firma Venus Records, Inc. v Tokiu, Japonsku.

***

Jak je důležité poslechnout si Viklického
23.12.2011 Hospodářské noviny str. 25 Kultura
Tony Emmerson

Recenze
Album Kafka na pobřeží

Cizincům, kteří se stěhují do Čech, by se kromě tipů na nejlepší pivo a varování před byrokracií měla doporučovat ještě jedna věc: poslechnout si Emila Viklického. Předmětem doličným je nové album Kafka na pobřeží, na kterém se český jazzový pianista spojil s japonským spisovatelem Harukim Murakamim. Početná sestava autorských skladeb a méně frekventovaných jazzových standardů z něj dělá Viklického nejzajímavější desku posledních let.
Jde už o druhé album, jež klavírista natočil pro japonské vydavatelství Venus Records, tentokrát ovšem přejalo název po Murakamiho devět let starém románu. Protože oblíbený japonský spisovatela někdejší majitel tokijského jazzklubu patří mezi Viklického příznivce, navštívil Čecha při jeho sólovém koncertu v Tokiu a v zákulisí se dali do řeči. Tak vznikl nápad na desku, již by inspirovaly Murakamiho texty.
Ty pianista – mimochodem bývalý student matematiky – zpodobuje v jazzu, a vytváří tak magický svět plný jednoduchosti i spletitosti. Murakami je zase nadšený pro všechno české, však v jeho letošním románu 1Q84 figuruje motiv z Janáčkovy Sinfonietty. Ve skladbě nazvané 1Q84 nyní „jazzový Janáček“, jak se Viklickému přezdívá v Japonsku, řeže do Steinwaye v proslulém karlínském studiu A ze zhuštěných, divokých figur splétá prokrvený, moderní klavírní jazz, který by probudil Londýn i New York.
Viklického nejcharakterističtějším rysem je smysl pro melodii, do něhož se spařila nálada moravských lidovek, ohřívaných již od pianistova dětství v Olomouci. Volání domoviny je u Viklického sladkohořkých tónů slyšet dokonce i v převzatých standardech od Hancocka nebo Ellingtona, z nichž je přitom na Moravu ve všech směrech daleko.
Kafku na pobřeží natočilo základní trio, v němž vedle dlouholetého bubeníka Laco Troppa figuruje nový basista Josef Fečo. Ten po letech na pražské klubové scéně dospívá ve stále význačnějšího muzikanta, jenž si v sólech radostně pohrává s motivy i formami a nikdy nesklouzává k pouhým technickým cvičením. Fečo, který v triu zaujal místo už roky připadající basistovi Františku Uhlířovi, sestavu vyvádí z bezpečí mělčin do svěžejších vod.
V titulní skladbě se jako host objeví violistka Jitka Hosprová, kdežto hlas mezzosopranistky Jany Sýkorové doprovází až zbytečně krátkou, křehkou baladu Miss Saeki Theme. Společně na desku přináší ženský prvek a různorodost, která v kontextu písní inspirovaných Murakamim funguje zvlášť zajímavě. I když souvislosti mezi literární předlohou a hudbou už s názvy písní končí, Murakami v pianistovi očividně zažehl plamínek inspirace.
Viklický sestavu vede nejrůznějšími tempy i náladami, moderně, ale přitom zpěvně, s technickou dokonalostí, ale ne přílišnou zátěží, a s elegancí hodnou jednoho z patriarchů českého jazzu, jehož slávu ostatně ve světě jako jeden z kulturních velvyslanců Česka šíří už roky, podobně jako lásku pro hudební tradici Moravy. Ze setkání s Murakamim vzniklo album, které se prodává v japonských obchodech i na evropských internetových serverech, a jazzoví posluchači v obou zemích na něj mohou být pyšní. A nejen oni. Stejně jako Čechům totiž i cizincům připomíná, proč by si měli poslechnout Emila Viklického.

Related posts:

1. Nejkrásnější vášně jsou ty zapovězené (4.11.2011, Hospodářské noviny)
2. Haruki Murakami: Kafka na pobřeží
3. Rozhovor s Donem DeLillo (21.4.2011, Hospodářské noviny)

„Naposledy jsme takovou akci pořádali u Harryho Pottera. Najít knihu, která by si takové uvedení zasloužila, je obtížné,“ řekla BBC Miriam Robinsonová z londýnského knihkupectví Foyles, které jako jedno z mnoha plánuje kvůli Murakamimu otveřít už o půlnoci.

Vzrušení, které anglický překlad bestselleru vyvolává, je podle Murakamiho amerického nakladatele Knopf velmi neobvyklé u literárního díla, které není zaměřené na teenagery. Událostí byl nový román už v Japonsku, kde se za první měsíc od jeho uvedení prodal milion výtisků. Při srpnovém uvedení ve Francii se sedmdesátitisícový náklad prodal za týden. V internetovém knihkupectví Amazon se román díky objednávkám už delší dobu drží vysoko mezi dvacítkou bestsellerů, a to se na pultech v USA objeví až za týden.

Román 1Q84 se odehrává v alternativním roce 1984 a jeho hlavními hrdiny jsou romanopisec a sériová vražedkyně, kteří žijí v paralelních světech a hledají k sobě cestu. Stejně jako v ostatních Murakamiho knihách půjde o román s tajemstvím, který spojuje fantazii a realitu do osobitého příběhu o lásce a osamělosti.

Murakamiho knihy byly přeloženy do 42 jazyků včetně češtiny. Také v Česku, kde vyšly například knihy Norské dřevo, Kafka na pobřeží nebo Sputnik, má láska, patří Murakami k nejprodávanějším zahraničním autorům.

lep

Česky vyjde v Odeonu koncem roku 2012

Related posts:

1. Odeon v roce 2013 vydá nový román Michaela Chabona „Telegraph Avenue“
2. Tuzemská nakladatelství se potýkají s knižním pirátstvím (16.11.2011, Zpravodajství ČTK)
3. Murakamiho Po otřesech ve vysílání UPC Express

Murakamiho úspěch věcně psaných románů o velmi křehkých věcech se nevyhnul ani Česku, a tak i u nás diváci s napětím čekali, jak se francouzskému režisérovi vietnamského původu, Tran Anh Hungovi, podaří román Norské dřevo přetavit do stejnojmenného filmu. Hledači rozdílů se sice předhánějí, ale onen těžko popsatelný pocit „mono no aware“, důvěrně známý Murakamiho čtenářům, ve filmu najdeme.

Haruki Murakami (1949) je svého druhu úkaz – v Japonsku, kde se i díla filozofů převádějí do komiksů, aby nalákala čtenáře, je o jeho romány nebývalý zájem. Jeho pátý román Norské dřevo mu v roce 1987 přinesl dokonce tak nepříjemnou publicitu, že raději na čtyři roky unikl do Řecka a poté do Spojených států. S Murakamiho hrdiny se ztotožňuje především mladá generace Japonců, která se vzpírá stále převládajícímu duchu konfucianismu, kladoucímu důraz na loajalitu. Hrdinové knih tohoto spisovatele sice rádi a často prohlašují, že jsou velmi obyčejní, ale loajalita jim je opravdu cizí. Jsou to samorosti a snílci, kteří žijí podle vlastních pravidel. Stejně tak jako stádnost odpuzuje Murakamiho i japonské vlastenčení, tradicionalismus a vypjatá hrdost. Namísto domácích literárních vzorů tíhl od počátku k angloamerickým autorům. Snad proto jsou jeho romány srozumitelné i pro nejaponské čtenáře a postrádají nádech líbivé exotičnosti. „Většina japonských spisovatelů propadá kráse jazyka, a to já chci změnit,“ hájí se Murakami, jehož tvorbou zatím vrcholí modernizace japonské literatury, jež začala pozvolna už v polovině devatenáctého století. Jemné předivo svých příběhů popisuje tento japonský spisovatel úsporným, přesným jazykem, který občas prokypří neformální mluvou svých povětšinou dospívajících hrdinů, kteří tím získávají na věrohodnosti.

Beatles a sentiment dospívání

To je i případ románu nazvaného podle známé písně Norwegian Wood od skupiny Beatles. Hlavní hrdina, Toru Watanabe, je z rodu sympatických samotářů, kteří si zachovávají odstup i od tak divokých událostí, jako jsou studentské bouře, jež na sklonku šedesátých let dorazily z Evropy i do kde Toru studuje na vysoké škole. Tam také potkává křehkou přítelkyni z dětství, krásnou Naoko. Cosi neurčitelného je spojuje, snad vznikající cit, snad tragédie jejich společného přítele Kizukiho, který před lety spáchal sebevraždu. Jeho ztrátu nese Naoko stále těžce a časem odchází do sanatoria, aby se dala „do pořádku“. V Toruových (a současně tedy vypravěčových) očích je Naoko nepolapitelná, stále mizející, jako blednoucí bolestná vzpomínka. Toru ji touží pro sebe zachránit, ale v jeho gestu je cítit bezmoc člověka, který chce vrátit život pouhému stínu. A ta bezmoc je plná smutku, který plně procítí teprve ten, kdo už někdy někoho ztrácel. V Tokiu pak Toru potká studentku Midori, která představuje pravý opak – je plná života a pučící sexuality. Má svá tajemství i bláznivé nápady, ráda koketuje, ale Toru se zdráhá… Je snad pomyslně rozkročen mezi čistotou dětství a zkažeností dospělosti? Možná. Murakamiho jazyk je sice střízlivý a Toru coby vypravěč velice otevřený upřímný, ale teprve se po světě rozhlíží a v řadě věcí se sám nevyzná…

Radiohead a melancholie

Zfilmovat nedějový, senzitivní příběh plný melancholie bývá obtížné, zvlášť když ho skalní Murakamiho fanoušci budou slovo od slova poměřovat s předlohou. Francouzský režisér pocházející z Vietnamu, Tran Anh Hung, prý přemlouval Murakamiho čtyři roky, než se mohl do adaptace své oblíbené knihy pustit. „Na začátku jsem se snažil Murakamimu vysvětlit svůj záměr, načež on mě přerušil a povídá, že se nemusím bát. Že jsem ten pravý,“ vzpomíná na setkání se spisovatelem. Filmová adaptace obohacuje čtenářský zážitek o určité nové vrstvy, jak říká Tomáš Jurkovič, překladatel Murakamiho románů do češtiny, ale jiné mu zase nevyhnutelně ubírá. Tran Anh Hung se nepokusil o radikálně jiné čtení a jeho zfilmování se snaží být knize velmi věrné, i když pilní čtenáři samozřejmě najdou pár rozdílů (například v ne docela vykreslené postavě Naoko či Reiko). Tran Anh Hungův přepis však skrývá i několik nových vrstev, mezi něž patří bezpochyby hudba. Kniha sice obsahuje řadu narážek na Beatles, včetně samotného názvu, ale Tran Anh Hungovi prý přišla muzika liverpoolské čtveřice příliš sentimentální, a tak oslovil kytaristu Jonnyho Greenwooda z britských Radiohead, který se při komponování hudby pro Norské dřevo omezil hlavně na smyčce, jež přispívají k celkové melancholii. Intimní dramata rezonují ve snímku v panoramatických záběrech přírody, zejména při setkání Torua s Naoko, při nichž zimní krajina ještě podtrhuje Naočino postupné blednutí a vytrácení se z (nejen Toruova) života.

Mono no aware

Filmový rukopis Tran Anh Hunga není od Murakamiho stylu natolik vzdálen. Je možná trochu líbivější a sentimentálnější, ale dovede také s minimem slov i příběhu zachytit těžce postihnutelnou atmosféru, prohlubovanou hypnotickým, pomalým tempem. Takový byl jeho celovečerní debut Vůně zelené papáje (1993), vracející se do 50. let v severním Vietnamu, kdy prostřednictvím služebné Mui sledujeme vnitřní rozpad navenek idylické rodiny. Podobně jako v Norském dřevu tu najdeme těžce a mlčky prožívanou ztrátu blízké osoby, která má na svědomí vzájemné odcizení. Ve filmech Tran Anh Hunga objevíme také to, co je podle mě v Murakamiho románech nejsilnější – těžko popsatelný, bolestný patos věcí, jakousi mírně nasládlou melancholii, pro kterou mají Japonci výraz – mono no aware – a jež podle nich patří do kategorie krásy. Zatímco Murakamiho věcný styl tento neustálý pocit zvláštní tísně zdárně kompenzuje, Tran Anh Hungovi se to v jeho výtvarně stylizovaných snímcích tak úplně nedaří a někdy sklouzne k mírnému patosu či sladkosti. Přesto se podařilo ve filmu ten těžko popsatelný, jemně a bohatě odstíněný pocit zachytit, což je myslím důležitější než sebevěrnější filmový přepis. I když na věrnost panují, jak víme, různé názory.

Kamila BOHÁČKOVÁ

Norské dřevo (Noruwei no mori). Japonsko 2010, 133 minut. Scénář a režie Tran Anh Hung, na základě románu Haruki Murakamiho Norské dřevo. Hudba Jonny Greenwood, kamera Lee Ping Bin. Hrají Kenichi Matsuyama, Rinko Kikuchiová, Kiko Mizuharaová ad. Premiéra v ČR: 10. 2. 2011.

Related posts:

1. Haruki Murakami: Norské dřevo
2. Knihy roku dle New York Times (25.11.2011, Literární.cz)
3. Michel Houellebecq: Pokládám se za člena velké romantické rodiny (Literární noviny, 9.12.2010)

V londýnském Přírodovědném muzeu mají jednu hi-tech simulaci: koutek z japonského supermarketu, který se začne otřásat. Jde o připomínku ničivého zemětřesení z ledna roku 1995 v městě Kóbe, při němž zahynulo přes šest tisíc lidí. Pojednal ho i slavný Haruki Murakami, který v Kóbe vyrůstal. Soubor jeho povídek Po otřesech z roku 1999 nyní vyšel česky.

I když přírodní pohromy bývají vděčným námětem velkofilmů, nepíše se o nich snadno. Masy mrtvých snadno zalehnou osobní příběh a nakonec zůstanou jen čísla a statistiky, pod nimiž si nikdo nic nepředstaví. S anonymitou bolesti pracuje i Murakami, ale po svém -víc než o otřesy mu jde o ozvěny, o chvění okamžiků a toho, co se skrývá za slovy.

I když tragédie doléhá v šesti povídkách zprostředkovaně z televize, novin, útržkovitých konverzací, i na dálku ničí lidské vztahy a přivolává přízraky minulosti. Na otázku, zda měli v Kóbe příbuzné, odpovídají Murakamiho postavy vyhýbavě. Někoho tam mají, znají, ale nezavolají mu, případně ho zapřou. Tyhle kořeny by radši nechali někde v sutinách, i když bez nich se nežije o moc líp. Což je asi ústřední metafora svazku: stačí pár záchvěvů, a neotřesitelné životy se řítí jako z karet.

Smrt a snad i fascinace smrtí patří k Murakamiho ústředním motivům, zabývá se jí téměř ve všech svých knihách. Ozývá se z ní východní filozofie, představa odevzdanosti a smíření, ale to klidné přijetí osudu nahlodávají energičtější západní vlivy (nejen hudební), směřující k individualitě a boji do posledního dechu.

Murakami příliš nevěří na vnuknutí a zázraky, a tak „boží dítka“ v titulu jedné jeho povídky vyznívají dost ironicky. Neměli bychom se spíš než na Boha s „těžkým a mlčícím srdcem“ spoléhat na vlastní sílu a vůli?

Bez ní je snadné prováhat zásadní chvíli, nechat za sebe rozhodovat jiné a utíkat před neurovnanými vztahy s rodiči, které tu trápí téměř všechny postavy. I v knížce Po otřesech se objevuje Murakamiho melancholie ztracených příležitostí, ale zároveň je z ní cítit větší apel a chvílemi až doslovnost.

Jako by tu autor spojoval zemětřesení s předchozím ekonomickým úspěchem Japonska, jako by přírodní pohroma byla trestem za lidskou nenasytnost. S tím je spojená i duchovní vyprázdněnost, která lehce vede do náruče ideologií a sekt jako Óm Šinrikjó, která za dva měsíce po zemětřesení řádila se sarinem v tokijském metru.

I tuhle hrůzu, kterou jsou lidé schopni provést lidem, Murakami do povídek zašifroval, i když zastřeně. Nebýt zasvěceného doslovu překladatele Tomáše Jurkoviče, čtenáři by nejspíš mnohé narážky unikly. Na rozdíl od moravštiny, kterou překladatel odvážně řeší kansaiský dialekt, byť to „včíl“ v japonském dialogu trochu štípe.

V posledním textu nazvaném Medovníky vystupuje spisovatel povídkář, kterého nakladatelský redaktor přesvědčuje, aby začal psát romány. Sbírka Po otřesech však dokládá, že je škoda zůstávat jen u románů.

Čtenáře nejspíš potěší i okolnost, že Murakamiho povídky vyznívají navzdory ústřední katastrofě o něco útěšněji než autorova velká, slavná díla. Nakonec jedna z postav tvrdí: Záchrana musí existovat.

Recenze: kniha 80 %

Haruki Murakami, Po otřesech. 160 stran, 234,- Kč

Alice Horáčková, redaktorka MF DNES

Related posts:

1. Michel Houellebecq: Pokládám se za člena velké romantické rodiny (Literární noviny, 9.12.2010)
2. Finka, jež Estoncům pere dějiny – rozhovor se Sofi Oksanen (MF Dnes, 28.12. 2010)
3. Gabriel García Márquez: Pohřeb Velké matky

Švédský prozaik Larsson zemřel v roce 2004, ve věku pouhých padesáti let. Určitě přemýšlel, který žánr je pro jeho zájem o spojení dnešního světa se včerejškem, s odkrýváním fašistické minulosti v nejbližší rodině průmyslového magnáta, nejvhodnější. Od 80. let minulého století, respektive od Jména růže Umberta Eka, je to detektivní pátrání nejlépe s historickým podtextem. Lidé si chtějí pořádně počíst, odkrývaným tajemstvím se vzrušit a poté uklidnit, pohoupat se v síti utkané jazykovým mistrovstvím autora. Možná i proto stále poutá Salman Rushdie, letos s příběhem Čarodějka z renesanční Florencie a tehdejší Indie.

Ti nejlepší dokážou vyprávět o životě druhých. Takový byl Larsson, takový je i soubor povídek Japonce Haruki Murakamiho Po otřesu, inspirovaný zemětřesením a sarinovým útokem. Hlavně je o lidech, kteří ztráceli pevnou půdu pod nohama.

Ne nadarmo Afroameričan Michael Thomas nazval svůj román oceněný v roce 2007 jako nejlepší anglicky psané dílo Do dna. V okamžiku, když hrdina nemá peníze na školné dětem, začíná procházet dosavadním životem…

Rád bych také připomněl román Nebe nemá dno Hany Andronikové, která se obsahově i formálně pokusila experimentovat, aby dokázala vypovědět o peripetiích hrdinčina (i svého) života.

Možná také o sobě psal i Emil Hakl v nové próze Pravidla směšného chování. O vlastním názoru i otázkách blízkých vypovídal Balabán románem, který dokončil a takřka vzápětí ani ne padesátiletý odešel na věčnost.

V zaujetí českých autorů osobní inspirací vidím jeden z rozdílů naší a světové literatury. Možná i proto zaujal Antonín Bajaja románem Na krásné modré Dřevnici, vracejícím se desetiletí zpět. A mimo uměleckou literaturu pak Peter Demetz knihou Praha ohrožená 1939–1945, jak ji tehdy zažíval.

Ruský novinář Leonid Šinkarjov zase vyzpovídal žijící aktéry srpnové invaze 1968 a podal v knize Všecko jsem skoro zapomněl objevné svědectví. V literatuře i po desetiletích jde opravdu o život.

5 knih roku podle Františka Cingera

1. Jan Balabán: Zeptej se táty

2. Hana Andronikova: Nebe nemá dno

3. Leonid Šinkarjov: Všecko jsem skoro zapomněl

4. Haruki Murakami:Po otřesu

5. Gao Xingjian: Hora duše

František Cinger

Related posts:

1. Zvýšení DPH knihy nejen zdraží, ale i ohrozí (30.12.2011, Právo)
2. Foto ze křtu knihy Hany Andronikové Nebe nemá dno (19. října 2010 v Paláci knih Luxor)
3. Man Bookerovu cenu dostal podle očekávání Julian Barnes (18.10.2011, ČTK)

Haruki Murakami je již čtvrtstoletí nejen nejznámější, ale i nejrespektovanější současný japonský spisovatel, který má na svém kontě dvě desítky celosvětově vydaných románů. Za dobu, co píše, si získal po celém světě velké množství čtenářů a rovněž i respekt a uznání literárních kritiků. Murakamiho romány jsou v mnoha směrech novátorské. Mají často specifickou formální strukturu, originální příběh, filozofický přesah, mají zkrátka to, co má dobrý, potažmo vynikající román mít. Za všechny, které u nás vyšly, jmenujme například romány Afterdark, Konec světa – Hard – boiled Wonderland, Kafka na pobřeží, Sputnik, má láska a autorův asi nejvěhlasnější a mezi čtenáři nejznámější román nazvaný Norské dřevo.

Murakamiho kniha O čem mluvím, když mluvím o běhání je v kontextu s autorovou dosavadní tvorbou něčím zcela novým, a to nejen z hlediska zvoleného žánru, který je navíc obtížné přesně specifikovat. Sám autor tvrdí, že to není autobiografie ani soubor esejů, ale spíše „memoáry“, v nichž se pokouší shrnout, jak zhruba čtvrtstoletí žil. Murakami zde věnuje prostor své velké zálibě – dálkovému běhání, jemuž se věnuje intenzivněji, než by se dalo u spisovatele jeho věhlasu očekávat. Běhání jako takové dává do širších souvislostí nejen svého osobního života. Zpravuje čtenáře, jak běhání utváří autorův charakter a jaký má vliv na jeho psaní. V tomto kontextu má kniha jednoznačně metaforický ráz. Například vlastnosti nutné pro dálkového běžce, jako vytrvalost, zarputilost a pevná vůle, jsou stejně nutné pro člověka, který se věnuje psaní. Čím více člověk tyto vlastnosti pěstuje, čím více času věnuje jejich zdokonalování, tím větší má šanci něco ve svém životě dokázat. Murakami neběhá proto, aby vyhrál maratón, aby měl stále lepší časy, aby vítězil nad ostatními. Murakami chce vítězit především a výhradně sám nad sebou. Není pro něj důležité, kolikátý je v cíli maratónu, ale to, zda udělal všechno proto, aby si maratón užil, aby zakusil radost, že vyhrál sám nad sebou, že překonal bolest a dorazil do cíle, který si určil. A píše-li takto o svém běhání, píše v podobném duchu i o svém psaní. Jeho poselství sdělené mezi řádky je následující. Chce-li člověk psát, ať píše, jak nejlépe umí, ať vytrvá a jde si svou cestou, kterou považuje za tu nejlepší, ať se neměří s ostatními, ale ať posuzuje výsledek své práce podle toho, zda vykonal maximum, aby byla v rámci jeho možností a za daných okolností co možná nejlepší. Pakliže udělal vše, co udělat mohl, může být spokojený. „Začal jsem psát zničehonic jednoho dne, protože se mi do toho chtělo. A jednoho dne jsem i vyrazil do ulic, protože jsem do toho měl chuť. Po celý život jsem se nenechával ničím ovlivnit a dělal to, co se mi líbilo, a tak, jak jsem to dělat chtěl. I když mě ostatní odrazovali, i když mě ostatní kritizovali, já své způsoby neměnil.“

Metaforický ráz vyprávění je na celé knize nejcennější. Jak uvádí v doslovu Veselin Vačkov – život, psaní a běhání jsou zde propojeny metaforickým vztahem. Ačkoliv se autor mnohdy opakuje, ačkoliv některé pasáže vyznívají banálně, ačkoliv by některé pasáže v knize třeba být nemusely pro jejich veskrze monotematický ráz, mají právě v konfrontaci s již zmíněnou narativní metaforičností a mnohovýznamovou symbolikou své opodstatnění. Čtenář je téměř nucen se přes méně zajímavé pasáže přenést, aby na jejich pozadí dospěl k nějakému zajímavému poznání jinak nesdělitelnému. Čtenář je tedy za svou trpělivost odměněn, pakliže je schopný vnímat napsaný text současně z více úhlů – tedy nejen z úhlu vypravěče běžce, ale i z úhlu vypravěče spisovatele a potažmo i z úhlu veskrze obyčejného člověka, který ve své zálibě nalezl možnost, jak čelit například obecně míněnému strachu, který na každého tu a tam doléhá. Běháním si Murakami upevňuje vlastní morálku, zvyšuje své mentální schopnosti a svou fyzickou i duševní odolnost. To všechno má kauzálně zásadní vliv i na jeho profesi. „Pokud se podobně soustavně věnuju sportu, je to hlavně proto, abych soustředil a rozvinul fyzickou sílu, kterou potřebuju pro psaní.“

Murakami ve své knize implantuje čtenáři myšlenku, že v životě není nic zadarmo, natož úspěch. A má-li člověk talent, jedno jak velký, měl by cítit povinnost a hlavně chuť na něm pracovat, protože talent sám o sobě nestačí. Murakami nechce být nejlepší běžec ani nejlepší spisovatel. Chce být ale v běhání i ve psaní tak dobrý, jak jen dobrým být může, aniž by u toho trpěl, ale naopak, aby se z toho i za cenu bolesti radoval.

Na závěr dodejme, že v kontextu celé spisovatelovy tvorby není kniha O čem mluvím, když mluvím o běhání dílem nikterak zásadním. Kritiky byly vesměs negativní. I sám autor údajně váhal, zda knihu vydat. Už jen s ohledem na výše uvedené je ale zřejmé, že by byla škoda, kdyby o Murakamiho autobiografické vyprávění, které s přestávkami vznikalo několik let, čtenář přišel.

Jan Jurek

Haruki Murakami: O čem mluvím, když mluvím o běhání. Přeložil Tomáš Jurkovič. Odeon, 176 stran, 249 Kč,-

Related posts:

1. Michel Houellebecq: Pokládám se za člena velké romantické rodiny (Literární noviny, 9.12.2010)
2. Haruki Murakami: Město Praha a jeho našedlá tma (23.12.2011, Hospodářské noviny)
3. Don DeLillo: Cosmopolis /ukázka/ (Literární.cz)

Oblíbený japonský spisovatel Haruki Murakami se ve svém novém románu zmínil o hudbě Leoše Janáčka a o Československu. Jeho třísvazkové dílo se jmenuje 1Q84. V češtině román vyjde v příštím roce v překladu Tomáše Jurkoviče v nakladatelství Odeon.

V Japonsku se dílo ihned po vydání stalo bestsellerem, jen za první měsíc se prodal milion výtisků. Japonské vydání má více než 1500 stran, uvedl Jindřich Jůzl z Odeonu.

Není to poprvé, kdy Murakami použil ve svém díle něco z kultury, spojené s Českem. Jeden ze svých románů nazval Kafka na pobřeží. Spisovatel se cítí být Kafkou velmi ovlivněn.

Písmeno „Q“ v názvu nového románu zastupuje devítku, a tvoří tak vlastně letopočet 1984. V japonštině se číslo devět čte stejně jako písmeno q, řekl Jurkovič. Název odkazuje k antiutopické knize George Orwella 1984. Příběh se odehrává v 80. letech.

Murakami vydal nejprve v Japonsku první dva díly, o tom, že vyjde i třetí část, zpočátku nikdo nevěděl. Třetí část románu tvoří epilog k prvním dvěma. Také v českém vydání pravděpodobně román vyjde ve dvou částech. V prvním budou dva svazky, ve třetím poslední. Zřejmě se budou ale jmenovat stejně, řekl Jůzl.

V románu se objevují podobná témata, která spisovatel použil už v předchozích dílech. Hlavní hrdinka se ocitne v jakémsi paralelním světě, ve kterém uvízne a snaží se z něj dostat a setkat se s životní láskou – spolužákem, s nímž se neviděla léta. Podle Jurkoviče jede hrdinka na počátku románu taxíkem a uslyší v rádiu hudbu Leoše Janáčka. I díky této krátké zmínce v románu se údajně v Japonsku zvýšil prodej Janáčkových alb, řekl Jurkovič.

Podle některých japonských čtenářů jde prý o „nejjaponštější“ Murakamiho knihu, doplnil Jurkovič. Murakami bývá považován za autora, který propojuje japonskou kulturu se západním světem. Někteří ho proto považují za málo japonského spisovatele. Jeho romány jsou oblíbené v mnoha zemích světa./p>

Haruki Murakami

* narodil se roku 1949
* roku 1973 absolvoval tokijskou univerzitu Waseda a otevřel si na tokijském předměstí jazzový bar
* 1982 získal Nomovu cenu za Hon na ovci
* 1985 získal Tanizakiho cenu za román Konec světa
* 1987 prodal v Japonsku čtyři miliony výtisků Norského dřeva
* 2006 získal v Praze Cenu Franze Kafky
* do japonštiny přeložil F. S. Fitzgeralda nebo Johna Irvinga

Od roku 2002, kdy začaly jeho knihy vycházet i v češtině, si jich čeští čtenáři koupili desítky tisíc. Velmi oblíbené bylo Norské dřevo – hned první kniha, kterou od Murakamiho Odeon v roce 2002 vydal. Dobře se prodával také Kafka na pobřeží, zejména poté, kdy Murakami v Praze převzal v roce 2006 Cenu Franze Kafky.

Úspěch u českých čtenářů sklidila i kniha s názvem Afterdark a román Konec světa & Hard-boiled Wonderland. Zatím poslední knihou, která od Murakamiho v ČR vyšla, byla O čem mluvím, když mluvím o běhání.

Ondřej Bezr s využitím ČTK

Related posts:

1. Nový román Haruki Murakamiho mohou čtenáři koupit o půlnoci (17.10.2011, Zpravodajství ČTK)
2. Murakamiho Po otřesech ve vysílání UPC Express
3. Státní ceny získali spisovatelka Hodrová a překladatel Hilský (26.10.2011, iDNES.cz)

Murakami rozehrává neobvyklý milostný trojúhelník, tolik připomínající hrdiny autorovy nejslavnější knihy Norské dřevo. Na jeho vrcholu je dvaadvacetiletá Fialka, která se osudově zamiluje do osoby o sedmnáct let starší. A tou je žena Mjú. Fialčiny snahy však vyznívají naprázdno, stejně jako snažení vypravěče celého příběhu, který je pro změnu zamilovaný do Fialky.

Kafka i marná láska Jak je u Murakamiho zvykem, kromě faktu, že jde o středoškolského učitele, nevíme o vypravěči takřka nic. Autor mu nechává říkat prostě jen K. Poučený čtenář si okamžitě vzpomene na Kafkův Zámek: stejně jako zeměměřič K. stojí i jeho japonský jmenovec mimo veškeré struktury společnosti. Děním kolem sebe nehýbe – jen ho vnímá a popisuje. Stejně tak bezmocně přihlíží, jak se jeho milovaná řítí do záhuby. Fialka je na tom ještě hůř. Připomíná hikikomori, mladé lidi, kteří se nesnaží zapojit do soutěživé japonské společnosti. Než ji zaměstná Mjú, nechodí Fialka do práce a má jen příležitostné brigády. Skoro nejí, noci tráví dlouhými telefonáty s vypravěčem a četbou, vstává před polednem. A kromě toho je nešťastně zamilovaná do Mjú, které v životě zdánlivě nic nechybí: má peníze, manžela, pěkný byt. Ale vinou jedné zvláštní a tragické příhody Mjú nedokáže nikoho milovat. Láska je od počátku odsouzena k nezdaru: nenaplněná a nostalgická. A s láskou jde v literatuře často ruku v ruce smrt. Fialka s ní má přímou zkušenost: když jí byly tři roky, zemřela jí v pouhých jedenatřiceti letech matka.

Murakamiho postavy se často ocitají na druhém břehu existence, ačkoliv nazývat ten stav smrtí nejde. Není to protiklad života a smrti, ale „tady“ a „tam“. Mezi oběma polohami lze volně přecházet, ve snech i při plném vědomí, ale vždy s nebezpečím, že už nemusíte najít cestu zpět. „Tam“ se vzpírá jakýmkoli definicím: nejde o podsvětí, druhý břeh ani o peklo. V Murakamiho podání jde o podivnou, ale přece nepochybnou skutečnost, kterou nelze nepřijmout: Fialka je pryč, a i když není mrtvá, do světa živých se jen tak nevrátí. Ve svých románech je Murakami rozkročen mezi japonskou a západní kulturou. Na jeho postavách není v zásadě nic typicky japonského: práci neberou tak vážně, poslouchají rock, jazz a vážnou hudbu, cestují po světě. Většina děje se ve Sputniku odehrává namalém řeckém ostrově, Mjú obchoduje s evropskými víny.

Podstatnou roli hraje hudba. Překladatel Tomáš Jurkovič v doslovu podotýká, že v klasickém kusu se nastolí na počátku hudební motiv, který se pak rozvíjí a opakuje. Podobně je to se Sputnikem. Pracuje s motivy, jež jsme viděli v dalších Murakamiho knihách: osamění, ztížená mezilidská komunikace, stesk po ztracené lásce a samozřejmě smrt. Opakování však není na škodu: čtenářský zážitek jen umocňuje.

zdroj: 25.9.2009 Mladá fronta DNES str. 9 Kultura

Related posts:

1. Haruki Murakami: Sputnik, má láska
2. Nový román Haruki Murakamiho mohou čtenáři koupit o půlnoci (17.10.2011, Zpravodajství ČTK)
3. Murakamiho Po otřesech ve vysílání UPC Express

Fialčin osud na nejmenovaném řeckém ostrově je však stejně podivný jako osud jiných autorových hrdinů – zmizí beze stopy. K. se ji vydává hledat a ve Fialčině počítači najde dva dokumenty: jeden o její nezměrné touze k Mjú, druhý o její prapodivné minulosti. Díla japonského spisovatele Haruki Murakamiho (1958) byly přeložena do třiceti jazyků. Mj. je autorem románů Norské dřevo, Na jih od hranic, na západ od slunce, Kafka na pobřeží, Afterdark. V říjnu 2006 mu byla v Praze udělena mezinárodní Cena Franze Kafky.

Ukázka z textu
Políbila mne tiše na čelo a omluvila se. Já tě prostě mám ráda, to je všechno. Hrozně jsem nad tím váhala, ale nakonec jsem musela udělat, co jsem udělala. Já tě mám přece taky ráda, řekla jsem Fialce. Tak si z toho prosím tě nic nedělej. A chci, abys se mnou byla i dál. Takhle jsem jí to řekla.

Fialka pak hrozně dlouho tiskla hlavu do polštáře a brečela, jako když se protrhne přehrada. Celou tu dobu jsem ji při tom hladila po nahých zádech. Od ramen až po boky, a pod prsty jsem cítila každou její kost. Chtělo se mi plakat zrovna tak jako jí. Plakat jsem ale nemohla.

Tehdy jsem to konečně pochopila. Že jsme si sice byly navzájem skvělým doprovodem na cestě, ale nakonec že jsme jen osamělé kusy železa, kroužící každý po jiné oběžné dráze. Zdálky se zdáme být nádherné jako padající hvězdy. Ve skutečnosti ale nejsme nic víc než vězni v celách, kteří nemohou nikam jít. Když se dráhy, po kterých obíháme, občas protnou, můžeme se setkat svými pohledy, nebo se možná mohou dotknout i naše duše. To je ale jen na krátkou chvíli. V příštím okamžiku už jsme zase beznadějně samy. Dokud jednoho dne neshoříme na prach a nevrátíme se zpátky k nule.

Related posts:

1. Haruki Murakami: Afterdark
2. Haruki Murakami: Kafka na pobřeží
3. Haruki Murakami: Norské dřevo