V úterý 19. října 2010 proběhl v Paláci knih Luxor křest knihy Hany Andronikove Nebe nemá dno. Knihu pokřtil herec Jaroslav Dušek.

Když se poutník vrací domů, není tím, kým býval, nepoznávají tě, říká vypravěčka nového románu Hany Andronikové Nebe nemá dno. V zásadě to platí i pro návrat Andronikové na literární scénu – její nová próza se od předchozího románu Zvuk slunečních hodin (2001) liší snad skoro ve všem. Namísto rodinné ságy překlenující několik generací máme v ruce bildungsromán soustředěný na jedinou postavu a poměrně krátký časový úsek. Střídání časových rovin a vypravěčských perspektiv nahradily deníkové zápisky, rozložité příběhy se zhustily do introspekce.

Děj se dá shrnout do několika málo vět: Hlavní postava a vypravěčka Amy zjišťuje, že má nádor, a vydává se za šamany do pralesa v Peru a posléze do Nevadské pouště. Postupně se zbavuje strachu, nachází sebe sama, vůli k životu a především sílu podstoupit léčení. Vrací se do Prahy a navzdory prognóze lékařů úspěšně prodělá chemoterapii. „rakovina tě nutí vyměnit filtry. s hlavní na spánku házíš přes palubu lidi a věci, které tě otravují; říkáš ne tomu, co nechceš, a zveš dál kusy sebe sama, které trčely v kleci. rakovina je vlastně takový osvoboditel.“

Román přirozeným a vynalézavým způsobem spojuje několik rovin, časových pásem a žánrů – Baťův Zlín, Indii třicátých let, poválečnou Ameriku. Vyprávění začíná náhodným setkáním dvou českých emigrantů v Coloradu, jejichž životní osudy se kdysi prolnuly. V krátkých scénách i ucelených pasážích se před námi odvíjí strhující příběh, v jehož centru stojí milostný vztah Tomáše Kepplera a židovské dívky Ráchel viděný očima jejich syna Daniela. S nástupem okupace Československa a poté, co byla Ráchel odvedena do transportu, se Danielův svět harmonie a bezpečí definitivně rozpadl.