Knihy nakladatelství Odeon » Hana Andronikova

Osvobozující moc mýtu (14.1.2012 Lidové noviny)

Odeon — Mon, 16 Jan 2012 18:27:05 +0000

Hana Andronikova debutovala v roce 2001 románem Zvuk slunečních hodin, za nějž získala Literární cenu Knižního klubu a cenu Magnesia Litera za objev roku. Po povídkovém souboru Srdce na udici (2002) se spisovatelka na delší dobu odmlčela a další prózu vydala až roku 2010 – román s názvem Nebe nemá dno. Tato kniha, která byla v roce 2011 oceněna čtenářskou Magnesií Literou, uzavřela spisovatelskou dráhu Hany Andronikové.
Společným jmenovatelem zmíněných tří knih je výrazné téma. Příběh o osudu člověka, jehož dosavadní, většinou šťastné nebo alespoň poklidné žití bylo narušeno událostí, která jeho život změnila jednou provždy. Nejčastěji je takovým bodem zlomu nemoc či smrt někoho blízkého – to platí pro velkou část povídek ze souboru Srdce na udici, ale i pro poslední, ze všech knih nejvíce autobiografický román Nebe nemá dno, v němž smrt tvoří bránu do příběhu hlavní hrdinky Amy, autorčina alter ega.
Po dešti se všechno roztiká Zlomovým momentem ale může být i krutá síla zvenčí, často spojená s dějinným vývojem nebo civilizačním pokrokem, jako je tomu v románu Zvuk slunečních hodin (2001). Harmonický život rodiny Kepplerovy je rozbit německou okupací Československa a následnými osudy Ráchel Kepplerové, která je kvůli svému židovskému původu deportována nejdříve do Terezína a poté do Osvětimi. Podobný příběh byl – v různých variacích a různými způsoby – v české literatuře ztvárněn již mnohokrát. Přesto text nepůsobí dojmem otřepanosti, naopak, díky příměsi dětského pohledu (ovšem pohledu dítěte, které tuší, že ztratilo matku) ve vyprávění je velmi dramatický.
Pro svou poslední knihu nemusela Andronikova téma hledat – našlo si ji samo. Ale román Nebe nemá dno přes svou naléhavou autobiografičnost zaujme především jazykovým ztvárněním: „po dešti se všechno roztiká, rozpumpuje. s čerstvými zvuky zase přišlo to zvíře, ovládlo ji, osedlalo, vyráží z hrdla, sténá v kostech. chce ven, ten řev, ten ryk, cloumá džunglí, je toho zvířete, které se utrhlo ze řetězu“.
Živočišný a disharmonický jazyk zpřítomňuje vnitřek věcí, nikoliv jejich povrch. Poněkud černobílé vidění z prvních dvou knih je vystřídáno „vidoucím“ pohledem, prokopáváním se do nitra bytí, urputnou snahou pochopit, co jsou to život a smrt.
Synonymum zmaru a smrti Konstantou všech knih Hany Andronikové je tematizování vztahu matky a dítěte, který autorka vnímá jako něco zcela zásadního. A také neustálé zdůrazňování protikladu západní, vyspělé civilizace a kultur, které si stále uchovávají víru v prastaré tradice a v mytologičnost světa, ať už jde o Indii a její náboženství neboomýty starých indiánů: „Jak prosté. Komplikovanost duálního kalendáře v jednoduchých čarách na udusané půdě. Snědý muž, úsměv. Vyprávěl o kultuře starých Mayů jako jiní mluvívají o svých penězích, autech nebo milenkách.“
V prvním románu znamená tento svět ráj, záchranu, mír, kdežto civilizovaná Evropa je synonymem zmaru a smrti (vyprávění paní AnneoOsvětimi prokládané vzpomínkami Daniela Kepplera na idylické roky strávené v Indii). Nebo alespoň slepoty: „Možná se všechno pohybuje v kruzích. Možná se všechno opakuje, pořád dokola. Jenom my jsme zaslepení vlastní září, takže si toho nevšimneme. Opojení rychlostí. Jako na kolotoči. Všechno se míhá, závratná rychlost nám nedovolí rozeznávat barvy a tvary, které splývají. Spěch a sebestřednost nám to nedovolí. Jen když se zastavíme a vystoupíme z kruhu, pochopíme, že jsme jezdili stejnou cestou dokola jako slepí blázni.“
Mýty jsou v knihách Hany Andronikové paradoxně to, co člověka osvobozuje: „Nikdo se tu za ničím nehoní, nikdo nic neplánuje, krávy se nesou ulicemi záplavou zvuků a barev. Jako nekonečný karneval.“ Vyprávěním indiánských příběhů ulehčuje Ráchel sobě i ostatnímosvětimská muka. Přiblížení se k přírodě a jejímzákonitostem zmírňuje útrapy postav většiny povídek Srdce na udici. Hrdinka románu Nebe nemá dno se osvobozuje snahou o proniknutí k duchu peruánské džungle.
Pro Hanu Andronikovou představoval návrat k mýtu alternativu k často kruté skutečnosti i k západní civilizaci a je zajímavým a osobitým momentem jejích knih.

MARKÉTA KITTLOVÁ, literární kritička

Psala i žila jedním dechem (14.1.2012 Lidové noviny)

Odeon — Mon, 16 Jan 2012 18:24:58 +0000

Každá kniha nadané autorky Hany Andronikové byla napsána jinak a stejně odlišné byly i etapy v jejím reálném životě. Ať už je prožívala v Praze, New Yorku či v amazonské džungli. Její životní pouť ale skončila předčasně a česká literatura tak přišla na sklonku loňského roku o další výrazný talent.

Na první pohled působila Hana Andronikova jako křehká a jemná dívka. Ve skutečnosti v ní ale byla skryta ohromná vnitřní síla. A právě díky ní se nebála dělat velká životní rozhodnutí nehledě na oběť, kterou mohou přinést. Jedna z hlavních postav jejího prvního románu, Ráchel, je také ženou osudových rozhodnutí, přičemž to poslední, které udělá, ji stojí život.
Sny o vzdálených zemích Hanina rodina pochází z kosmopolitního města Zlín, kde Hana prožila harmonické dětství. V široce rozvětvené zlínské rodině Přikrylových se hodně četlo, provozovala se hudba, vedl se bohatý společenský život. Hanin otec byl významný zlínský architekt a dědeček byl grafik a malíř. Pro Hanu byl právě on ztělesněnímvelkých snů o vzdálených zemích. Ilustroval cestopisy Hanzelky a Zikmunda, ačkoliv s nimi nikdy nikam necestoval. Snad také proto postavy románů Hany Andronikové tak snadno putují po světě, od Indie až po Ameriku.
Po absolutoriu filozofické fakulty počátkem devadesátých let Hana využila svých znalostí z psychologie a angličtiny a pracovala pro velké domácí i mezinárodní společnosti jako personalistka. Zdálo se, že cesta ke společenskému úspěchu a vysokému životnímu standardu je před ní otevřena.
Měla ale stále potřebu vyrovnat se s příběhy, které se vázaly k její rodině a k městu, ve kterém vyrůstala. Zjistila, že jednou z možností, jak toho docílit, je o nich napsat. Brzy jí bylo jasné, že pokud chce psát poctivě, bude nutné své současné zaměstnání opustit a věnovat se jenom studiu materiálů a psaní. Hana toto rozhodnutí uskutečnila a vznikla rodinná sága Zvuk slunečních hodin. Některé postavy tohoto románu vzdáleně připomínají osudy jejích příbuzných z otcovy i z matčiny strany.
Rozhodnutí plně se věnovat literatuře ale nezůstalo bez obětí. Jednou z nich byla ztráta pravidelného příjmu a druhou rozpad manželství. Dva roky strávené prací na prvním románu Haně zcela proměnily život. Když otevřela dveře a vyšla z pracovny, kde s hrdiny své knihy strávila část života, pochopila, že už nepatří do světa, ve kterém předtím žila. Co platilo dříve, nemělo už cenu. Život byl najednou jinde. Přestože ji její muž při psaní všemožně podporoval, jejich manželství se po vydání knihy rozpadlo.
Hana mířila do vzdálených zemí. Odjela do Spojených států, kde si našla nové přátele a prožila další osudovou lásku. Setkala se s krásným mužem z bohaté newyorské rodiny, který ji miloval. Příští čtyři roky strávila více času s ním v New Yorku než v Praze. Ve chvíli, kdy začali přemýšlet o společném životě a založení rodiny, jejich vztah ztroskotal. Jejich rodinné zázemí bylo opravdu příliš rozdílné. Zklamání z nenaplněné lásky ji stále trápilo i po definitivním návratu do Prahy. Když na počátku roku 2008 onemocněla rakovinou prsu s metastázemi v plicích, měla 5procentní pravděpodobnost přežití. Sama hledala příčiny své nemoci v tom, že se nebyla schopna vyrovnat s křivdou rozpadlého vztahu a že nebyla schopna odpustit.
O životě i smrti s nadhledem a humorem Hanu vždy zajímaly osudy lidí v kritických životních situacích. Svůj literární jazyk přizpůsobovala tomu, co chtěla říct. Její dva romány jsou stylisticky zcela odlišné, jiný styl mají její povídky a zcela jinak psala pro divadlo. Tyto stylové proměny byly možné jen díky jejímu nesmírnému jazykovému bohatství. A podobně jako češtinou vládla i angličtinou. Uvažovala o tom, že další román napíše anglicky.
Psala o zásadních věcech, které se týkají života a smrti. Zároveň však měla smysl pro humor a nadhled. Chápala psaní jako dobrodružství a neustále hledala nové způsoby vyprávění. Proto ji také zaujaly osudy imigrantů, kteří u nás procházeli uprchlickými tábory. Z rozhovorů s nimi vznikly její texty pro divadlo. Režisérka Jana Svobodová ji pozvala ke spolupráci na představení, které mělo neobvyklou formu. Pět osudů přistěhovalců se odehrávalo na pěti scénách zároveň. Hana spolupracovala se všemi tvůrci představení během celého procesu, od sběru materiálu přes zkoušení až po premiéru. Dovedla naslouchat a texty neustále v průběhu práce proměňovala, upravovala a doplňovala. Takový způsob práce bývá ve světě nazýván „postdramatické divadlo“. U nás je autorů, kteří jsou ochotni potlačit své autorské ego a pracovat podobným způsobem, stáje ještě málo.
Za šamanem do Amazonie Jednímz posledních Haniných osudových rozhodnutí byl pokus vyrovnat se se zhoubnou nemocí s pomocí šamana v peruánském pralese. Pro její přátele, kteří ji znali jako racionálně uvažující ženu, byl její odlet s nebezpečnou nemocí do vzdáleného Peru těžko pochopitelným překvapením. Ona sama své uvažování vysvětlovala tím, že zmizet, zemřít v džungli se jí tehdy nezdálo jako špatná alternativa. Její cesta za šamanem a dále do Nevadské pouště nebyla cestou za záchranou. Chtěla hlavně poznat příčiny své nemoci a ty hledala především ve své duši.
Bez odvážného rozhodnutí podniknout tuto cestu by nenapsala svůj druhý román Nebe nemá dno. Není to jen román o boji s rakovinou. Někdo jej možná může číst jako mystický román, jiný naopak ocení Hanin humorný nadhled nad vlastnímosudem. Vedle vlastní nemoci se v této knize vyrovnává také se smrtí svého otce.
Pochybnosti o kauzalitě světa konzultuje s odborníkem na kvantovou fyziku a také vytváří vlastní teorie. (Příznivci konspiračních teorií jistě ocenili její objev, že za vším stojí baba jaga.)
Kniha je psána jakoby jedním dechem. Počátky vět i jména plynou textem jednolitě bez velkých písmen. Hana o sobě někdy mluví v první osobě, jindy jako o někom jménem Ama. V peruánském pralese, v sanktuáriu na břehu řeky s vařící vodou, prochází extatickou léčbou pod vedením šamana Enriqua.

Po několika měsících z pralesa odjíždí bohatší o mystické zážitky, ale také o poznání, že šaman je jen obyčejný člověk, který není zdaleka dokonalý.
Z Amazonie směřuje na sever. Skutečný sen o bájném indiánovi ji vede do Kalifornie, Oregonu a pak do Nevadské pouště. Projde očistným indiánským rituálem, ale zároveň se setkává s lidmi, kteří se modlí „s rukou na šrajtofli“. Po půl roce se vrací domů.
Próza, divadlo i básně Dobrý přítel Hany Jeff, bývalý profesor kvantové fyziky, který ji s tímto oborem seznamoval, píše: „Nešlo ti o uzdravení, chtělas poznat, jak věci jsou, a zvolilas tu nejkratší cestu. Někdy se ty největší průsery stanou největším požehnáním.“ Nebe nemá dno je román o hledání smyslu života a také o odvaze dojít při tom až k bráně smrti.
Málokdo ví, že Hana psala také básně. Jednu z nich, Odcházení, zhudebnil Michael Romanyshyn. Haně se líbilo, že tuto píseň kapela Allstar Refjúdží Band hraje ve veselém skočném rytmu.
Mnoho lidí se domnívá, že mezi její další rozhodnutí patřilo i to, že se nebude léčit tradiční medicínou. Není to ale pravda. Hned po návratu z Amazonie a z Nevady se podrobila klasické léčbě, včetně operace a chemoterapie. Výsledky byly velmi nadějné, a dokonce se více než rok zdálo, že nad nemocí skutečně zvítězila.
Pláč snadný jako dech Pro Hanu nastalo nové období, byla fascinovaná životem, psala román, účastnila se práce na novém divadelním představení, chodila tančit tango. Také podnikla další dlouhou cestu, tentokrát do Jeruzaléma. Ve Svaté zemi zažívá paramnézii, pocit, že už tam kdysi byla. Přátelům píše otevřené a nadšené maily. „Stojím uvnitř a nemůžu se pohnout; sbírá se to ve mně, shlukuje. Čekám, až vyplavou na hladinu mý kořeny, dávný životy, vzlyky zmizelých, stránky příštích staletí. Listuju epochami, čtu svý lásky z horkýho vosku, svíce se pnou podél stěn, mihotají, žhnou. Lidé s čelem na zemi vylamují požehnání z žuly, lidé s papírkem v ruce cpou pomačkané stesky do dřevěných škvír, lidé s pohledy lovců věší křivolaká přání na ramena zdí. Pláč je tu doma; snadný jako dech. Chci se modlit, ale slova ve mně vyhořela, zbyly němé oči popela a slaných řas. Chci jen, abych tohle mohla sdílet. Skoro se to nedá unést, proto vás potřebuju, abych se mohla podělit.“ Poté se ale nemoc vrátila a následovalo deset měsíců velkého utrpení. Pokud mohla, zprávy o svém stavu vyklepávala jedním prstem do klávesnice svého počítače a posílala přátelům.
„Vše je nezvyk a námaha: úporné soustředění při čištění zubů, abych si kartáčkem nerejdila víc v nose než v zubech, či při jídle, abych donesla lžíci tu neskutečnou dálku mezi stolem a hlavou (kterou zatím nesmím předklánět) a nerozkydala všechno kolem sebe. Úspěchem je, že k jídlu už vstanu a vydržím u něj sedět…“ Mytičtí hrdinové reálného života Hana ani v těch nejtěžších chvílích neztrácela humor a dokázala se zasmát i svým jizvám nebo tomu, že se s nemocí snižovala její váha. „Ale teď z pozitivního soudku: chodím si sama, kam se mi zachce, tedy mezi postelí a obývákem, a taky skvěle vypadám. S váhou 49 kg bych mohla z fleku předvádět Armaniho modely nebo i plavky, duhová modřina v třísle dvacet na dvacet (po angiografii) je docela sexy a hezky sešitý stromeček na zádech prý taky. Tak zvažuju, že se někam přihlásím, ty dnešní modelky taky sotva pletou nohama, tak by nemuselo vadit, že se motám… :-)“
Velmi si cenila pomoci svých nejbližších, hlavně maminky, která se o ni celou dobu starala. „Maminka mi se všímpomáhá, dělá pomyšlení, její výkony jsou nadlidské, v ničem si nezadajís mytickými hrdiny.“ Dne 20. prosince Hana svůj boj s rakovinou prohrála. „Život možná nezačíná a ani nekončí. Jen se přelévá z jedné podoby do druhé,“ zazněla před smutečními hosty slova z dopisu jejího dobrého přítele z Jeruzaléma, Iva Šilhavého.
Co dodat? Hana Andronikova zemřela příliš mladá na to, abychom její dílo mohli považovat za ucelené a vyvstává otázka, jaká by byla její další kniha? Snad jednou někdo napíše inspirativní román o bohatém, leč krátkém životě mladé ženy. Ten román se bude jmenovat Hana Andronikova.

Skály pod sněhem
šedá a bílá
řeka v údolí
se utopila
za zády domov
kde nikdo není
po oknech stéká
mé vykoupení
odcházím nahá
převozník čeká
zkalená voda
do očí vtéká
lék zapomnění
piju po litrech
mávám si sbohem
na prázdný břeh

Cesta do džungle nebyla za záchranou. Hana chtěla poznat příčiny své nemoci a ty hledala ve své duši.

Hana Andronikova (1967-2011) Narodila se ve Zlíně, vystudovala filozofickou fakultu a pracovala jako personální manažerka. V roce 1999 se rozhodla naplno se věnovat literární tvorbě. Za prvotinu Zvuk slunečních hodin (2001) získala Literární cenu Knižního klubu a cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku. Jejím druhým dílem byl cyklus osmi povídek Srdce na udici. Největší ohlas u čtenářů i kritiků sklidila za poslední román Nebe nemá dno. V literární soutěži Magnesia Litera 2011 získala Cenu čtenářů a nominaci mezi čtyři nejlepší knihy roku. Autorsky se podílela také na divadelních hrách Tanec přes plot (2008) a Šašci, špioni a prezidenti (2010), které uvedlo pražské Divadlo Archa. Každoročně podstupovala mamografické vyšetření, v roce 2008 byla diagnostikována s rakovinou prsu. Absolvovala půlroční cestu, při které navštívila šamana a indiány, po návratu se podrobila běžné léčbě. 20. prosince 2011 ve věku 44 let těžké nemoci podlehla.

ONDŘEJ HRAB, ředitel Divadla Archa

Pohřbu literátky Hany Andronikové se zúčastnily desítky lidí (29.12.2011, ČTK)

Odeon — Fri, 30 Dec 2011 15:35:57 +0000

Praha 29. prosince (ČTK) – Desítky smutečních hostů se dnes odpoledne v obřadní síni motolského krematoria rozloučily se spisovatelkou Hanou Andronikovou, autorkou úspěšných a oceňovaných knih Zvuk slunečních hodin či Nebe nemá dno, ve které mladá autorka líčí svůj boj s rakovinou. Zhoubné nemoci nakonec 44letá Andronikova 20. prosince podlehla.

Mezi smutečními hosty byli pozůstalí, přátelé a autorčini spolupracovníci, kteří téměř do posledního místa zaplnili motolskou obřadní síň. „Život možná nezačíná, a ani nekončí. Jen se přelévá z jedné podoby do druhé. Ty už to víš a posloucháš si mezi hvězdami svého Glenna Goulda,“ citoval před zaplněným sálem smuteční řeč autorčina dlouholetého přítele Iva Šilhavého zaměstnanec krematoria.

Andronikova se na tuzemské literární scéně uvedla románovou prvotinou Zvuk slunečních hodin, za kterou v roce 2001 získala Literární cenu Knižního klubu. O rok později za tento literární debut, jehož děj se odehrává v baťovském Zlíně, odkud autorka pochází, získala cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku.

Jejím druhým dílem pak byl cyklus osmi povídek Srdce na udici, který vyšel pod hlavičkou nyní již neexistujícího nakladatelství Petrov. Nejvíce uznání ovšem mladá autorka získala za svůj poslední román Nebe nemá dno. V literární soutěži Magnesia litera 2011 tato kniha získala Cenu čtenářů a byla porotou nominována mezi čtyři nejlepší knihy roku.

V knize Andronikova zpracovala osobní zážitky a zkušenosti z cesty do amazonského pralesa, v němž prožila několik měsíců. V intimní, autobiograficky laděné zpovědi se hrdinka vyrovnává se dvěma zásadními zlomy v životě – se smrtí otce a s vlastní chorobou.

Autorsky se podílela také na divadelních hrách Tanec přes plot (2008) a Šašci, špióni a prezidenti (2010), které uvedlo pražské Divadlo Archa. „Hana byla ten typ spisovatele, který chtěl, aby její text byl inscenován. Byla tak odvážná, že spolu se mnou byla na zkouškách a zaznamenávala, co říkali herci, a pracovala na textu. Celý ten tým ji měl velmi rád a byla to krásná spolupráce,“ řekla ČTK krátce po smrti Andronikové Jana Svobodová, která s ní divadelní hry připravovala. „Já na ni budu vždy vzpomínat jako na člověka, který šel vždy za tím, za čím chtěl. Mnoha věcí se přitom v životě musela vzdát, aby mohla napsat knížky, které napsala,“ dodala Svobodová.

Hana Andronikova se narodila v roce 1967 ve Zlíně. Vystudovala češtinu a angličtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Poté pracovala jako personální manažerka v několika soukromých firmách. Literární tvorbě se začala naplno věnovat v roce 1999.

Hana Zimmermannová

Tisk informuje o smrti Hany Andronikovy

Odeon — Wed, 21 Dec 2011 15:02:18 +0000

Články z Práva a MF Dnes:

Hana Andronikova podlehla nemoci
21.12.2011 Právo str. 12 Kultura
(cg)

Včera dopoledne podlehla boji se zákeřnou nemocí spisovatelka Hana Andronikova. Bylo jí čtyřiačtyřicet let. Informaci ČTK potvrdilo pražské Divadlo Archa, s nímž spolupracovala na několika představeních.
Před deseti lety získala za prvotinu Zvuk slunečních hodin Literární cenu Knižního klubu. O rok později pak cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku. Byl to návrat do života předků během masové vraždy za časů 2. světové války. Psala dál a chystala se na tvůrčí kariéru.
Loni vydala román Nebe nemá dno, což byla stylizovaná výpověď o boji, který sváděla. Dokázala v ní však vypovědět i víc o světě, v němž žijeme. Hrdinka jejího příběhu trpěla smrtí otce i vlastní začínající nemocí a vydala se do pralesů Jižní Ameriky i mezi indiány Ameriky Severní, kteří dokážou žít v souladu se zákony přírody.
„V případě, že jdeme za vizí, musíme nechat věcem volný průběh a jít s pilotní vlnou, jak říkají kvantoví fyzici, nebo následovat vizi, jak říkají indiáni v Severní Americe. Ti se snaží vizi jen zahlédnout, nikoli osedlat, analyzovat a vecpat do excelových tabulek, protože v ten moment je z ní bankovní výpis,“ řekla loni Právu.
„Naší kultuře je hledání vize cizí, v přístupu převažuje racio, sny nemají velkou váhu. Domorodé kultury považují sny a vize za důležitou součást života, svět snové reality je pro ně stejně skutečný jako svět fyzický.“ Možná je toto poselství i jejím odkazem.

***

Ještě před smrtí popsala v knize svůj boj s rakovinou
21.12.2011 Mladá fronta DNES str. 11 Kultura
(spa, klr)

Literární ceny sbírala za prvotinu Zvuk slunečních hodin či román z amazonského pralesa Nebe nemá dno. Hana Andronikova zemřela včera ve věku 44 let

PRAHA Proti nevyléčitelné nemoci si zvolila sobě nejbližší zbraň: psaní. V poslední knize Nebe nemá dno, která vyšla loni, zaznamenala svůj boj s rakovinou. Bitvu o život prohrála spisovatelka Hana Andronikova včera ve svých čtyřiačtyřiceti letech.
Zlínská rodačka se autorské tvorbě začala plně věnovat koncem devadesátých let, na scénu vstoupila opravdu nepřehlédnutelným způsobem. Za svoji románovou prvotinu Zvuk slunečních hodin, jejíž děj se odehrává ve spisovatelčině rodném městě za Baťovy éry, získala roku 2001 Literární cenu Knižního klubu a rok poté dokonce trofej Magnesia Litera za objev roku. Už v této próze otevřela Andronikova své výsostné téma ženské síly. Od milostného vzplanutí za první republiky přes reflexi traumatizující zkušenosti holokaustu a politických procesů v komunismu po katarzní revoluční proměnu po sametové revoluci.
Druhým dílem Andronikové se stal cyklus osmi povídek Srdce na udici. Nejvíce uznání však získal její poslední román Nebe nemá dno, jenž v letošní soutěži Magnesia Litera vyhrál cenu čtenářů a hlasy porotců pronikl mezi čtyři nejlepší knihy roku.

Co je to vlastně domov?

V posledním reportážním románu Andronikova zpracovala osobní zážitky a zkušenosti z cesty do amazonského pralesa, v němž prožila několik měsíců. V intimní, autobiograficky laděné zpovědi se hrdinka vyrovnává se dvěma zásadními zlomy v životě – se smrtí otce a s vlastní chorobou, kterou jí pomáhají zvládat peruánští šamani. I jejímatka ve čtyřiceti bojovala s rakovinou. „Moje hrdinka objevuje, že dno, na které dopadá, se pod ní láme a ona padá na další dno, pod kterým je další – že ta dna nemají dno,“ vysvětlovala v souvislosti s románem. Její cesta mezi indiány byla i hledáním domova a odpovědi na to, co a kde domov vlastně je.
Autorsky se Andronikova podílela i na divadelních hrách Tanec přes plot a Pakosti a drabanti, které uvedlo pražské Divadlo Archa.

Výběr z díla

Knihy:
Zvuk slunečních hodin (2001)
Srdce na udici (2002)
Nebe nemá dno (2010)
Povídky v souborech:
Schůzky s erotikou (2005)
Ber, po čem toužíš (2006)
Ženy vidí za roh (2009)

Zemřela Hana Andronikova

Odeon — Tue, 20 Dec 2011 20:49:06 +0000

V úterý 20. prosince v ranních hodinách zemřela spisovatelka Hana Andronikova.

Za svůj první román Zvuk slunečních hodin získala v roce 2001 Literární cenu Knižního klubu a v roce 2002 Magnesii Literu v kategorii Objev roku. Za druhý román Nebe nemá dno obdržela Andronikova rovněž Magnesii Literu, tentokrát Cenu čtenářů.

Článek na iDNES

Hana Androniková získala cenu čtenářů Magnesia Litera 2011

Odeon — Wed, 13 Apr 2011 14:20:45 +0000

Román Nebe nemá dno od Hany Andronikové získal v letošním ročníku prestižních knižních ocenění Magnesia Litera cenu čtenářů. Ocenění Magnesia Litera se udělují v devíti kategoriích již od ročníku 2002 občanským sdružením Litera, jehož posláním je propagovat kvalitní literaturu a dobré knihy. Vítězové letošního ročníku byli vyhlášeni 10. dubna ve Stavovském divadle v přímém vysílání České televize. Cena čtenářů je již druhé ocenění Hany Andronikové, která obdržela Literu pro objev roku za román Zvuk slunečních hodin hned v prvním ročníku v roce 2002. Autorce srdečně gratulujeme. Oceněné dílo je k dispozici také v elektronické podobě na této adrese portálu ebux.cz.

Androniková a Balabán mají úspěch (10.3.2011, Hospodářské noviny)

Odeon — Thu, 17 Mar 2011 13:00:48 +0000

Romány Jana Balabána a Hany Andronikovy, nominované na Magnesii Literu, se dobře prodávají.

Dva české romány nominované v prozaické kategorii knižních cen Magnesia Litera se drží v první desítce žebříčku bestsellerů, který sestavuje Svaz českých knihkupců a nakladatelů.

Jedná se o posmrtně vydaný román Jana Balabána (1961–2010) Zeptej se táty, který se již stal Knihou roku Lidových novin a jenž pojednává o snaze vyrovnat se se smrtí otce. Román publikovalo brněnské nakladatelství Host, nyní vydávající autorovo sebrané dílo.

Druhým úspěšným titulem pak je román Nebe nemá dno Hany Andronikovy (1967), jímž se prozaička po osmileté odmlce vrátila do české literatury a který vypráví příběh ženy snažící se vypořádat s tím, že její tělo bylo napadeno zákeřnou chorobou. Román vydalo nakladatelství Odeon.

O tom, který z románů získá cenu Litera za prózu v desátém ročníku knižních cen Magnesia Litera, se rozhodne 10. dubna na slavnostním předávání ve Stavovském divadle. Dále jsou v prozaické kategorii nominovány tyto romány: Pravidla směšného chování Emila Hakla, Sidra Noach Davida Jana Novotného, Vrač Martina Ryšavého a Strážci občanského dobra Petry Hůlové.

Titul Kniha roku Magnesia Litera dosud z české prózy získal pouze v roce 2005 Jan Novák za román Zatím dobrý – Mašínovi a největší příběh studené války a vloni Petra Soukupová za soubor tří povídek s názvem Zmizet. I proto má od loňského ročníku česká próza dvojnásobný počet nominací oproti ostatním kategoriím. Organizátoři tak chtěli posílit šance na to, že se Knihou roku Magnesia Litera stane původní prozaický titul.

Román Hany Andronikovy je v nominacích Magnesie Litery (7.3.2011, Hospodářské noviny)

Odeon — Mon, 07 Mar 2011 18:31:11 +0000

Úspěšný návrat Román Hany Andronikovy byl nominován na Literu za prózu společně s romány Jana Balabána, Emila Hakla, Petry Hůlové, Davida Jana Novotného a Martina Ryšavého. Kniha Nebe nemá dno se také drží vysoko v žebříčku prodejnosti. Tento týden je na třetím místě v beletristické kategorii.

Prozaička Hana Andronikova (1967) se po osmileté odmlce vrací do české literatury románem Nebe nemá dno, který byl nyní zařazen mezi šestici českých próz nominovaných v rámci knižních cen Magnesia Litera. Autorka debutovala románem Zvuk slunečních hodin (2001), za nějž získala Literární cenu Knižního klubu i Literu pro objev roku, a o rok později vydala povídkovou knihu Srdce na udici.

Na první dojem by nový román Nebe nemá dno mohl vyvolat obavy, že se Hana Andronikova nyní rozhodla surfovat na úspěšné vlně „duchovní“ literatury…

Při první návštěvě Prahy dalajlama vyslovil důležitou myšlenku, která se v mediálním kolotoči vyvolaném jeho návštěvou úplně ztratila. Řekl, že je zbytečné hledat spiritualitu za hranicemi země či světadílu, tedy pro Čechy v exotických zemích, Když ji máme doma. Hledání duchovního přesahu se na konci 20. století totiž stalo důležitou komoditou, jež živila, živí a nejspíše uživí poměrně velkou skupinu lidí, které v mnoha případech nezajímá výsledek, tedy spiritualita sama.

Dalajlama se tak snažil kulantně popsat módní trend, jenž jako virus napadá obyvatele nejbohatších a nejrozvinutějších zemí. Nejen z tohoto důvodu býváme ostražití – jakmile se objeví jakýkoli náznak „stopování“ duchovna, automaticky v tom hledáme nízké pohnutky spojené s více či méně skrytým finančním obohacením, v umělecké oblasti to navíc znamená nálepku mainstreamového kýče.

Když se Ama, hlavní hrdinka nového románu Hany Andronikovy, dozví, že má rakovinu, odmítne podstoupit chemoterapii, a odjede díky shodě náhod k peruánskému šamanovi. Ten její zákeřnou nemoc nevyléčí, ale pomůže rozrušit onu nepropustnou vrstvu, kterou máme proto, abychom byli schopni zvládnout přísun všeho toho „dobra“, bez zbytečných nákaz.

V důsledku tohoto „obrnění“ ovšem zas neumíme žít přirozeně a používat selský rozum – daň, kterou platíme za to, že máme stále bohatší a plnější život. Absurdní poznání – naše hledání duchovního přesahu je tedy objevováním sebe sama.

Ama se může vydat na cestu, hledá svou přirozenost, původní lidskou zkušenost, kdy smrt ještě byla součást každodenního života a nekopala se jako exkrement pod postel s představou, že naše smrtelnost je nějakým hříchem, nedostatkem, na jehož odstranění se pro ještě bohatší bytí pracuje.

Možná že by i takto nastíněný příběh v sobě dál skrýval nebezpečí lehce plynoucího textu, medové laskavosti, jež je pro část prozaiků službou, kterou čtenáři očekávají. Hana Andronikova však odmítla jasnou výhodu jednoduchého čtení a naplnila svou třetí knihu surovým textem, bez kulmování a kupírování. Jako by byly slova a věty zachyceny ihned po svém vzniku a zatlučeny do mozaiky, po které když se člověk projde bez bot, zkrvaví si nohy.

Extáze, chaos a smrt Důležitým prvkem románu je absence velkých písmen. Všechny litery jsou si rovny, žádná není rovnější: „jsem na horské dráze; nahoře v extázi z toho, že žiju, a dole chci chcípnout. tato schýza je děsně vyčerpávající a nikam nevede. většinu času, v relativních pauzách mezi relativními záškyty, jsem v absolutní prdeli. takže ta písnička zní takto: škyt – pauza – škyt. extáze – chaos – smrt – chaos – extáze – chaos – smrt. a tak dále. pějme píseň.“ Text, podobný deníkovým záznamům, není však žádným modernistickým experimentem, zintenzivňuje popisované. V české literatuře posledních dvaceti let se nenajde román, který by tak jednoduše, nenásilně a nepateticky propojil nejniternější pocity nemocného jedince s diagnózou světa. Není to však krylovské, to hraní s kostrami má jméno rakovina, a není to ani alibistické jako diagnóza znějící „další nezjištěné choroby“. Nemoc je známá, léky však neexistují. Aspoň si to myslíme.

Jestli tato kniha unikne pozornosti filmařů, pak to bude signál, že návrat do džungle je asi už opravdu naší poslední možností.

Jakub Šofar

Hana Andronikova Nebe nemá dno Odeon, Praha 2010, 296 stran, 229 korun

Nejen v české literatuře jde opravdu o život – 5 knih roku 2010 podle Františka Cingera (29.12.2010, Právo)

Odeon — Mon, 10 Jan 2011 09:42:01 +0000

V letošním „literárním“ roce se spojily dva fenomény, oba se stínem smrti. Podle prodejnosti vzbudila největší pozornost trilogie Stiega Larssona Milénium. Z české beletrie zaujal román Zeptej se táty Jana Balabána.

Švédský prozaik Larsson zemřel v roce 2004, ve věku pouhých padesáti let. Určitě přemýšlel, který žánr je pro jeho zájem o spojení dnešního světa se včerejškem, s odkrýváním fašistické minulosti v nejbližší rodině průmyslového magnáta, nejvhodnější. Od 80. let minulého století, respektive od Jména růže Umberta Eka, je to detektivní pátrání nejlépe s historickým podtextem. Lidé si chtějí pořádně počíst, odkrývaným tajemstvím se vzrušit a poté uklidnit, pohoupat se v síti utkané jazykovým mistrovstvím autora. Možná i proto stále poutá Salman Rushdie, letos s příběhem Čarodějka z renesanční Florencie a tehdejší Indie.

Ti nejlepší dokážou vyprávět o životě druhých. Takový byl Larsson, takový je i soubor povídek Japonce Haruki Murakamiho Po otřesu, inspirovaný zemětřesením a sarinovým útokem. Hlavně je o lidech, kteří ztráceli pevnou půdu pod nohama.

Ne nadarmo Afroameričan Michael Thomas nazval svůj román oceněný v roce 2007 jako nejlepší anglicky psané dílo Do dna. V okamžiku, když hrdina nemá peníze na školné dětem, začíná procházet dosavadním životem…

Rád bych také připomněl román Nebe nemá dno Hany Andronikové, která se obsahově i formálně pokusila experimentovat, aby dokázala vypovědět o peripetiích hrdinčina (i svého) života.

Možná také o sobě psal i Emil Hakl v nové próze Pravidla směšného chování. O vlastním názoru i otázkách blízkých vypovídal Balabán románem, který dokončil a takřka vzápětí ani ne padesátiletý odešel na věčnost.

V zaujetí českých autorů osobní inspirací vidím jeden z rozdílů naší a světové literatury. Možná i proto zaujal Antonín Bajaja románem Na krásné modré Dřevnici, vracejícím se desetiletí zpět. A mimo uměleckou literaturu pak Peter Demetz knihou Praha ohrožená 1939–1945, jak ji tehdy zažíval.

Ruský novinář Leonid Šinkarjov zase vyzpovídal žijící aktéry srpnové invaze 1968 a podal v knize Všecko jsem skoro zapomněl objevné svědectví. V literatuře i po desetiletích jde opravdu o život.

5 knih roku podle Františka Cingera

1. Jan Balabán: Zeptej se táty

2. Hana Andronikova: Nebe nemá dno

3. Leonid Šinkarjov: Všecko jsem skoro zapomněl

4. Haruki Murakami:Po otřesu

5. Gao Xingjian: Hora duše

František Cinger

Foto ze křtu knihy Hany Andronikové Nebe nemá dno (19. října 2010 v Paláci knih Luxor)

Odeon — Sat, 23 Oct 2010 12:25:24 +0000

V úterý 19. října 2010 proběhl v Paláci knih Luxor křest knihy Hany Andronikove NEBE NEMÁ DNO (Odeon 2010). Knihu pokřtil herec Jaroslav Dušek.

Hana Andronikova se po osmi letech vrací na literární scénu dílem, které se radikálně liší od její předchozí tvorby. Autobiograficky laděná próza se odehrává na třech místech zeměkoule: v amazonském pralese, v nevadské poušti a v Čechách. Pohnuté události v životě se staly impulsem k nečekané výpravě, během níž se proměňuje příběh a s ním i vypravěč. Kniha se stává cestou, cestování po vnějších krajinách je metaforou putování do nejzazších koutů vlastní duše. Předěl mezi realitou a snovými vizemi se stává nezřejmým, průchozím a nepodstatným. Kde začínají a kde končí naše možnosti a schopnosti? Jak se bolestná zkušenost stává mystickou? Autorka nesentimentálním, autentickým způsobem reflektuje ztrátu jako cennou příležitost k transformaci a sama se vyrovnává s možností vlastního konce tím, že jej bez výhrad přijímá. Strach a nejistota se tak může přerodit v radost a hravou bezstarostnost. Mozaikovitá próza střídá formu úsečného, syrového deníku se záznamy ve stavu změněného vědomí. Stejně tak osciluje mezi sarkastickým černým humorem a lyrickými pasážemi blízkými básni v próze. Nebe nemá dno je kniha, která se do vás nastěhuje, zaplaví vás mnohostí barev, tvarů, chutí a zvuků, a začne žít svým vlastním životem.

Hana Andronikova vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Roku 2001 debutovala románem Zvuk slunečních hodin, za nějž získala Literární cenu Knižního klubu a následně ocenění Magnesia Litera – román byl rovněž přeložen do několika jazyků. Po povídkovém souboru Srdce na udici (202) se na několik let autorsky odmlčela. (2002). Kromě prozaických děl je podepsána jako scenáristka pod projekty Divadla Archa Tanec přes plot (2008) a Pakosti a drabanti (2010).

Zleva Jindřich Jůzl, Jaroslav Dušek, Hana Andronikova a Denisa Novotná:

Luxor praskal ve švech:

Zleva Jaroslav Dušek a Hana Andronikova:

K uvolněné atmosféře přispěl Allstar Refjúdží Band:

Autogramiáda:

Autorka při rozhovoru s ČT:

Hana Andronikova, Nebe nemá dno, 296 stran, 214,- Kč

Obálku s použitím obrazu Františka Přikryla, autorčina dědečka, navrhl Ivan Brůha: