První romány, vydávané ovšem v nicotných nákladech, a po nich Sto roků samoty – knihu, která Márqueze donutila celý život dokazovat (úspěšně), že umí napsat i další stejně suverénní příběhy, a přes noc mu přinesla úspěch a světovou slávu, a po letech pak i Nobelovu cenu. Následně se pak prolínají jeho další knihy s příběhem „muže velkého světa“, který se stýká jako rovný s rovným s prezidenty a králi (a ti spíš usilují o jeho pozornost než on o jejich). Jeho mladistvý sen se splnil, a v literatuře se skutečně řadí mezi „věčné“ autory, vedle Danteho, Cervantese, Shakespeara a Hemingwaye; zároveň je to nejspíš jediný žijící spisovatel, jehož popularita se rovná fotbalistům nebo hvězdám pop music (a on svou legendu úspěšně podporuje). Tentokrát to ovšem není román, ale Márquezův životopis z pera profesora pittsburské univerzity (vznikal celých 18 let a Gerald Martin udělal na 300 rozhovorů s členy jeho rodiny, spisovateli i politiky), s poznámkovým aparátem, jak se sluší na takovou publikaci, a nechybí tu ani rozbory Márquezových děl, které však knihu neúměrně nezatěžují a nijak jí neubírají na dramatičnosti. Márquezův životopis je stejně vzrušující četba jako jeho romány.

Ukázka z textu
Počátkem srpna, dva týdny poté, co ten dopis napsal, šel Márquez spolu s Mercedes na poštu poslat hotový rukopis Sta roků samoty do Buenos Aires. Byli jako dvojice, která přežila katastrofu. V balíčku bylo 490 strojopisných stran. Úředník u přepážky řekl: „Osmdesát dva pesos.“ Márquez se díval, jak Mercedes hledá v peněžence peníze. Měli jen padesát, takže mohli poslat jen polovinu knihy: Márquez přiměl muže u přepážky, aby odebíral list po listu jako plátky slaniny, až padesát pesos stačilo. Potom šli domů, zastavili kamínka, fén a mixér, vrátili se na poštu a poslali druhou část. Když vycházeli z pošty, Mercedes zůstala stát a otočila se k manželovi: „Ty, Gabo, teď už nám chybí jen to, aby ta knížka nestála za nic.“

Z tisku

22.2.2010 Playboy str. 120 Knihy - Dílo věhlasného kolumbijského nositele Nobelovy ceny Gabriela Garcíi Márqueze (1927) jako by se uzavíralo, jako by se autor loučil. Vydal paměti Žít, abych mohl vyprávět, a jeho doposud poslední próza má název Na paměť mým smutným courám. Jenže zatímco Garcia Márquez své paměti ukončil vydáním debutové v knize, kterou česky vydal Odeon, až téměř do současnosti a epilog knihy se jmenuje příznačně Nesmrtelnost – nový Cervantes.
Bohaté vypravěcství známé především z románu Sto roků samoty jako by nacházelo odraz v precizní, podrobné práci životopiscově, která dala vzniknout objemnému svazku. V něm se seznamujeme s autorovou rodinou a poté procházíme jednotlivými životními obdobími. Levicové poblouznění se stejně jako dalším autorům takzvaného boomu latinskoamerické literatury nevyhnulo ani kolumbijskému autorovi, a tak nechybí fotografie, kde je v objetí s Fidelem Castrem. V kapitole o konci 60. let lze pak také najít poznámku o návštěvě Prahy společně s Juliem Cortázarem a Carlosem Fuentesem. Milan Kundera je vzal do sauny, kde mohli mluvit o politice otevřeně…

25.2.2010 Instinkt str. 40 Scéna – Márquezův životopis z pera emeritního profesora pittsburské univerzity vznikal celých osmnáct let a Gerald Martin udělal na 300 rozhovorů s členy jeho rodiny, spisovateli i politiky. Nechybí ani poznámkový aparát, jak se na takovou publikaci sluší, ani rozbory Márquezových děl, které však knihu nijak zvlášť nezatěžují ani jí neubírají na dramatičnosti. Márquezova biografie je stejně vzrušující čtení jako jeho romány.

Related posts:

1. Gabriel García Márquez: Sto roků samoty
2. Gabriel García Márquez: Žít, abych mohl vyprávět
3. Gabriel García Márquez: Zlá hodina