Pozorným čtenářům Márquezovy biografie Žít, abych mohl vyprávět (Odeon, 2003) jistě neunikl moment jedné spisovatelovy životní etapy, která je mimořádně důležitá pro vznik románu Všechna špína světa (La Hojarasca, 1954). Právě v době, kdy se mladý Gabo vrací s matkou do domu svého dědečka v rodném městě Aracatace – který chtějí prodat a který našli v zoufalém stavu, stejně jako je zoufalá celá Aracataca – rodí se v mysli nepokojného novináře náčrt budoucího románu. Osvěžen vzpomínkami a prožitky se po návratu do Baranquilly pouští do psaní svého vůbec prvního románu, který nakladatel (jak to většinou u raných děl slavných autorů bývá) nechtěl zpočátku ani vydat.

Téma samozvaného diktátora je pro latinskoamerickou literaturu poměrně typické, dokonce až obsedantní, a objevuje se v řadě děl. Zatímco například kubánský prozaik Alejo Carpentier zvolil ve svém díle Náprava dle metody přesný dobový a sociální rámec, a podobně Haiťan René Depestre nenechává v románu Jako o závod nikoho na pochybách, o jakou zemi či vládce jde, García Márquez zpracoval látku jinak: zamířil k parodii a satiře. Charakteristický styl vyprávění, příznačný pro Sto roků samoty, je zúžen na několik bizarních motivů ze života dosazeného tyrana.

Napsat krátkou povídku vyžaduje stejně velké úsilí jako začít psát román. V prvním odstavci románu totiž musíte určit všechno: vnitřní uspořádání, ladění, sloh, rytmus, délku a leckdy i charakter některé postavy. Všechno ostatní už je jen požitek z psaní, ten nejniternější a nejsamotářštější, jaký si kdo může představit, a jestli potom knihu ustavičně nepřepisujete až do smrti, pak jenom proto, že stejnou železnou vůli, jakou jste potřebovali, abyste ji začali, vynaložíte na to, abyste ji dokončili. Naproti tomu povídka nemá začátek ani konec: buď se vyvede, nebo ne.

Příběh novely, umístěné do kolumbijského města na karibském pobřeží, vypráví či spíše sepisuje jako „paměť“ v poněkud starobylém smyslu slova její protagonista: starý mládenec, profesí hudební kritik a nedělní fejetonista místních novin, učenec a filozof, jak je místními lidmi občas nazýván, který celý život pěstoval pouze účelové erotické vztahy. Ke svým devadesátinám se rozhodne dopřát si zvláštní dárek, strávit noc s pannou. Nezletilou pannu, přišívačku knoflíků, mu skutečně obstará majitelka místního nevěstince Rosa Cabarcasová, jeho dlouholetá známá. K očekávanému vývoji však nedojde – učený muž dochází za objednanou panenkou do „pokoutního domu“ takřka každou noc, avšak dívka se nikdy neprobouzí ze skutečného nebo předstíraného spánku…

Pár hodin po svatebním obřadu „vrátil“ Bayardo San Román svou nevěstu jejím rodičům: krásná Angela nebyla pannou. Rodina ji přinutila prozradit jméno milence a její bratři se zařekli, že Santiaga Nasara za zhanobení sestry zabijí. Všichni v městečku tuší, že k vraždě dojde, ale nikdo poroti tomu nic nepodnikne… Proč? Vyprávění se obrací nikoli k odsouzení dvou vrahů, ale k odsouzení společnosti, která to strpí. Kroniku ohlášené smrti nekoncipoval Márquez jako kriminální román v tradičním smyslu. O vraždě se sice dovídáme už na první stránce, ale nevysvobodí nás to z účasti na osudu zavražděného, o němž víme, že je obětí předsudků a svatouškovské pseudomorálky. V tragickém příběhu kolektivní viny poznáváme sami sebe: i my denně přihlížíme působení zla, a i když s ním nesouhlasíme; i my podléháme strachu, pohodlí, lhostejnosti a mravní ochablosti… Přeložil Eduard Hodoušek.

Sám autor označuje žánr tohoto díla jako „true novel“ – literární zpracování skutečné události. Márquez popisuje příhodu z roku 1955, kdy se po neštěstí na torpédoborci kolumbijského válečného námořnictva Caldas pohřešovalo osm námořníků; po několikadenní neúspěšné pátrací akci byli všichni oficiálně prohlášeni za mrtvé.

Týden nato se však jeden z nich objevil na opuštěné pláži severní Kolumbie, polomrtvý po mnoha dnech strávených v člunu unášeném proudem, bez jídla a vody.

Hrdinou Márquezova románu je legendární postava latinskoamerického hnutí za nezávislost Simon Bolívar (1783-1830). Politik a generál, který hrál klíčovou roli v boji proti španělské nadvládě, se roku 1819 stal prezidentem Kolumbie, jež tehdy zahrnovala čtyři současné státy, a roku 1821 také prezidentem Peru. Spisovatel v díle zachycuje poslední měsíce jeho života, jeho poslední cestu po řece Magdaleně a smrt v opuštěnosti ve venkovském sídle San Pedro Alejandrino poblíž karibského pobřeží. Spíše než na jeho vojenské a politické úspěchy či neúspěchy se soustředil na vylíčení příběhu muže, který s překvapením zjišťuje, že mu život uniká pod rukama, že zůstává sám a opuštěný tváří v tvář historii.

Jednoho říjnového dne se vypravěč příběhu stává svědkem odkrytí dvě staletí starého hrobu mladičké dívky. Poté, co spatří nádherný proud vlasů, to jediné, co z dívky zbylo, vzpomíná na pověst, již slýchal od svých předků. A my se tak v románu O lásce a jiných běsech vracíme do minulosti, do kolumbijské Cartageny konce 18. století. Když Siervu Maríi, jedinou dceru markýze de Casalduero, pokousal v den jejích dvanáctých narozenin pes nakažený vzteklinou, a ona přežila, byla označena za posedlou. Katolická církev, nekompromisní a zkostnatělá tehdy jako dnes, zná jediný úspěšný prostředek proti všem představitelným nemocem: vyhánění ďábla neboli exorcismus.

Paměti nejvýznamnějšího latinskoamerického spisovatele španělského jazyka, nositele Nobelovy ceny, vyvolaly loni ve světě obrovskou pozornost. Ve španělštině vyšly v nákladu neuvěřitelných 1,2 milionu výtisků, v Mexiku je kniha označována za událost století. Co je vlastně na pamětech tak zázračného? Márquez má úžasnou básnickou paměť, poznamenal v odpovědi recenzent časopisu Time. A nejen romány, ale i paměti píše svým nezaměnitelným stylem, v němž se mísí fantazie s realitou…