Knihy nakladatelství Odeon » Gabriel García Márquez

Márquez píše proto, aby ho přátelé měli raději (Právo, 22.12.2009)

Odeon — Fri, 22 Jan 2010 13:45:52 +0000

Sedmnáct let pracoval Gerald Martin, emeritní profesor moderních jazyků univerzity v Pittsburghu a na londýnské Metropolitní univerzitě, na životopisné knize Gabriela Garcíi Márqueze. Nabídl strhující vyprávění plné málo známých nebo vůbec neznámých faktů o muži, který svým magickým realismem okouzlil celý svět.

Martin věděl, že si Márquez k sobě jen tak někoho nepouští, za rozhovory účtuje 50 tisíc dolarů (dnes 1,25 miliónu Kč), respektive je raději odmítá. Nakonec k sobě našli cestu, vídali se řadu let na veřejnosti i v soukromí a Martin s nadsázkou říká, že je jediný „oficiálně trpěný životopisec“. „Prostě napište, co uvidíte, ať už napíšete cokoliv, budu takový,“ řekl mu prozaik. Nutno říci, že na to autor nehřešil, naopak se snažil být maximálně důkladný. Jen s nejbližší rodinou hovořil celých deset let (1991–2001), aby podal co neúplnější zprávu o zázemí Gaby, narozeného v roce 1927 v maličkém městečku Aracataca v Kolumbii a zanechaného matkou prarodičům k výchově. A hned tady začíná rodopisné bludiště, které znají všichni čtenáři nejproslulejšího románu Sto roků samoty. Otcem matky i jeho vychovatelem byl opravdu plukovník poražené armády, vojska Liberální strany přemožené konzervativci v tisícidenní občanské válce (1899–1902). A návraty matky k synovi do fiktivní obce Macondo jsou rovněž dílem reálných návratů i odcizení se synem v rodném městečku se jménem ne nadarmo se blížícím kouzelnému Abrakadabra. Kdo by si myslel, že budoucí mistr prózy byl zalezlý jen v Latinské Americe, divil by se. Špičkový reportér kolumbijských novin poznal v polovině 50. let Evropu. Řím, Paříž, Vídeň roku 1955, krátce po zrušení poválečné okupace, Prahu, Moskvu, Londýn. A snažil se zjistit, jaká je realita vyhlašovaného snu o socialismu. Španělsko se mu nadlouho stalo domovem.

Dalším osudovým prožitkem byla účast na soudním procesu s plukovníkem Sosou Blankem, oporou kubánského diktátora F. Batisty, obžalovaného z vraždění neozbrojených vesničanů. Konal se několik dní po Castrově vítězství a Márquez se ho účastnil jako novinář. Divadlo na stadiónu, kde stál spoutaný plukovník v čemsi, co připomínalo boxerský ring, na něho zapůsobilo. S Kubou a její revolucí ho spojila práce v Bogotě, v nově založené agentuře Prensa Latina. Nechyběly konflikty ani rozchod s agenturou. Dogmatismus mu byl cizí, ale sympatie k socialistickým ideálům ještě zesílily. Nejpodstatnější je literatura, a tak se čtenář dozví, že všechny poznámky a rodokmeny ke Sto rokům samoty (1967) měl autor zapsané ve čtyřiceti školních sešitech. V mexickém hlavním městě psal jako o život, omámen duchem celé Latinské Ameriky. Neměli s manželkou Mercedes ani na nájem, ale domácí uvěřil, že mu po dalších šesti měsících zaplatí. Stal se literární zázrak a svět získal nesmrtelné dílo. Je obdivuhodné, že k takovému skvostu dokázal přidat další: Láska za časů cholery nebo Kronika ohlášené smrti. A položit básnickým způsobem otázky, nakolik jsme odpovědni za své činy i nakolik dokážeme být pány vlastního osudu. Přitom má člověk jen jeden život – druhou šanci nikdo nedostane. „Spisovatelem jsem vinou své bázlivosti,“ svěřil se kdysi Márquez. „Ve skutečnosti jsem chtěl být kouzelníkem, ale když jsem se pokoušel o nějaké triky, propadl jsem vždycky takovému zmatku, že jsem se musel uchýlit do osamění literatury. Koneckonců obojí vede k jediné věci, na níž mi už od dětství záleželo: aby mě moji přátelé měli raději.“ Životopisná kniha je zralejší, i když faktografickou sestrou jeho vlastních literárních vzpomínek Žít, abych mohl vyprávět, které ukončil uprostřed 50. let. Odeon tak důstojně završuje vydávání jeho díla, které nabídlo sedmnáct titulů.

Autor:František Cinger
Zdroj: Právo, 22.12.2009

Gerald Martin: Gabriel García Márquez – Život

Odeon — Fri, 22 Jan 2010 13:42:26 +0000

García Márquez napsal strhující příběhy, a příběh jeho vlastního života je stejně fascinující strhující. Znovu se ocitáme v magickém Macondu-Aracatace, kde malý Gabito vyrůstá u milovaného dědečka plukovníka, barvitém a vzrušujícím světě, známém z jeho pamětí Žít, abych mohl vyprávět, a především ze Sta roků samoty. Sledujeme školní léta osamělého, uzavřeného chlapce (to už se rozhodne stát se velkým spisovatelem, a tomu napříště podřizuje všechno), jeho svízelné novinářské začátky (kdy mu za jedno slovo platí pětník, a přespává na rolích papíru v tiskárně), první novinářské úspěchy, kariéru špičkového kolumbijského reportéra, odchod do Evropy a nuzování v Paříži a v Londýně…

První romány, vydávané ovšem v nicotných nákladech, a po nich Sto roků samoty – knihu, která Márqueze donutila celý život dokazovat (úspěšně), že umí napsat i další stejně suverénní příběhy, a přes noc mu přinesla úspěch a světovou slávu, a po letech pak i Nobelovu cenu. Následně se pak prolínají jeho další knihy s příběhem „muže velkého světa“, který se stýká jako rovný s rovným s prezidenty a králi (a ti spíš usilují o jeho pozornost než on o jejich). Jeho mladistvý sen se splnil, a v literatuře se skutečně řadí mezi „věčné“ autory, vedle Danteho, Cervantese, Shakespeara a Hemingwaye; zároveň je to nejspíš jediný žijící spisovatel, jehož popularita se rovná fotbalistům nebo hvězdám pop music (a on svou legendu úspěšně podporuje). Tentokrát to ovšem není román, ale Márquezův životopis z pera profesora pittsburské univerzity (vznikal celých 18 let a Gerald Martin udělal na 300 rozhovorů s členy jeho rodiny, spisovateli i politiky), s poznámkovým aparátem, jak se sluší na takovou publikaci, a nechybí tu ani rozbory Márquezových děl, které však knihu neúměrně nezatěžují a nijak jí neubírají na dramatičnosti. Márquezův životopis je stejně vzrušující četba jako jeho romány.

Ukázka z textu
Počátkem srpna, dva týdny poté, co ten dopis napsal, šel Márquez spolu s Mercedes na poštu poslat hotový rukopis Sta roků samoty do Buenos Aires. Byli jako dvojice, která přežila katastrofu. V balíčku bylo 490 strojopisných stran. Úředník u přepážky řekl: „Osmdesát dva pesos.“ Márquez se díval, jak Mercedes hledá v peněžence peníze. Měli jen padesát, takže mohli poslat jen polovinu knihy: Márquez přiměl muže u přepážky, aby odebíral list po listu jako plátky slaniny, až padesát pesos stačilo. Potom šli domů, zastavili kamínka, fén a mixér, vrátili se na poštu a poslali druhou část. Když vycházeli z pošty, Mercedes zůstala stát a otočila se k manželovi: „Ty, Gabo, teď už nám chybí jen to, aby ta knížka nestála za nic.“

Z tisku

22.2.2010 Playboy str. 120 Knihy - Dílo věhlasného kolumbijského nositele Nobelovy ceny Gabriela Garcíi Márqueze (1927) jako by se uzavíralo, jako by se autor loučil. Vydal paměti Žít, abych mohl vyprávět, a jeho doposud poslední próza má název Na paměť mým smutným courám. Jenže zatímco Garcia Márquez své paměti ukončil vydáním debutové v knize, kterou česky vydal Odeon, až téměř do současnosti a epilog knihy se jmenuje příznačně Nesmrtelnost – nový Cervantes.
Bohaté vypravěcství známé především z románu Sto roků samoty jako by nacházelo odraz v precizní, podrobné práci životopiscově, která dala vzniknout objemnému svazku. V něm se seznamujeme s autorovou rodinou a poté procházíme jednotlivými životními obdobími. Levicové poblouznění se stejně jako dalším autorům takzvaného boomu latinskoamerické literatury nevyhnulo ani kolumbijskému autorovi, a tak nechybí fotografie, kde je v objetí s Fidelem Castrem. V kapitole o konci 60. let lze pak také najít poznámku o návštěvě Prahy společně s Juliem Cortázarem a Carlosem Fuentesem. Milan Kundera je vzal do sauny, kde mohli mluvit o politice otevřeně…

25.2.2010 Instinkt str. 40 Scéna – Márquezův životopis z pera emeritního profesora pittsburské univerzity vznikal celých osmnáct let a Gerald Martin udělal na 300 rozhovorů s členy jeho rodiny, spisovateli i politiky. Nechybí ani poznámkový aparát, jak se na takovou publikaci sluší, ani rozbory Márquezových děl, které však knihu nijak zvlášť nezatěžují ani jí neubírají na dramatičnosti. Márquezova biografie je stejně vzrušující čtení jako jeho romány.

Gabriel García Márquez: Pohřeb Velké matky

Odeon — Tue, 26 Feb 2008 12:29:59 +0000

I v tomto díle nacházíme reálné i fantastické Macondo, jemuž García Márquez zaručil nesmrtelnost románem Sto roků samoty, a řadu známých motivů, které v toku vyprávění nabývají nejrůznějších podob, avšak vždy nesou pečeť autorova mistrovství a humoru. Titulní povídka vypráví o Velké matce, jež byla „jedinou a svrchovanou panovnicí Království macondského“ a která určovala chod věcí veřejných i soukromých. S notnou dávkou nadsázky spisovatel líčí, jak na její pohřeb přijel prezident státu i papež, ministři a generálové, ale i královna zelené tykve, moučné juky či královna gujávových plodů. Závěr je mnohem realističtější i relativizující: sotva samotný pohřeb začne a průvod se dá do pohybu, ulice se zaplní smrdutými odpadky a příbuzní se začnou dohadovat o majetek… Soubor osmi povídek, datovaných r. 1962, přináší texty známé i povídky publikované česky poprvé. R. 1979 vyšel výbor pod názvem V tomhle městečku se nekrade. Současné vydání představuje autorovu tvorbu v původním rozsahu.

Ukázka z textu
Velká matka vyčíslovala své pozemské záležitosti neméně než tři hodiny. Hlas umírající jako by v stísněném prostředí ložnice povznášel každou vypočítávanou věc na její důstojné místo. Když listinu opatřila svým třaslavým podpisem a když se pod ni podepsali svědci, otřáslo ztajené zachvění srdcem davů, jež se právě začínaly srocovat před domem ve stínu zaprášených mandloní.

Zbývalo už jen dopodrobna vyčíslit statky mravní. Velká matka vyvinula nejvyšší úsilí – nejinak než před smrtí učinili její předci, aby vlastnímu rodu zabezpečili vládu -, nadzdvihla se na svých velkolepých hýždích, zdůvěřila se paměti a vladařským, leč upřímným hlasem notáři nadiktovala seznam svého nezřeného majetku:
Nerostné bohatství, výsostné vody, barvy státní vlajky, státní svrchovanost, tradiční strany, lidská práva, občanské svobody, první muž státu, druhá instance, třetí kolo rozhovorů, doporučující dopisy, historické předpoklady, svobodné volby, královny krásy, mimořádné závažné projevy, masová shromáždění, vážené slečny, korektní páni, důstojníci dbalí cti, její nejjasnější vrchnost, nejvyšší soud, zboží zakázaného dovozu, liberální dámy, otázka masa, čistota jazyka, příklady světu, právní řád, svobodný, avšak zodpovědný tisk, jihoamerické Athény, veřejné mínění, lekce z demokracie, křesťanská morálka, nedostatek deviz, právo na azyl, komunistické nebezpečí, loď státu, drahota, republikánské tradice, zbídačelé vrstvy obyvatelstva, prohlášení na podporu.

Gabriel García Márquez: Neuvěřitelný a tklivý příběh o bezelstné Eréndiře a její ukrutné babičce

Odeon — Fri, 22 Feb 2008 18:52:02 +0000

Soubor sedmi povídek přináší texty ze šedesátých a ze začátku sedmdesátých let. I zde samozřejmě nacházíme reálné i fantastické Macondo, jemuž García Márquez zaručil nesmrtelnost románem Sto roků samoty, a řadu známých motivů, které v toku vyprávění nabývají nejrůznějších podob, avšak vždy nesou pečeť autorova mistrovství a humoru. Titulní a nejrozsáhlejší povídka vypráví o kruté babičce a její krásné čtrnáctileté vnučce: babička, v mládí kurva, dívku postupně zapřáhne do všemožných domácích prací. Nešťastnou náhodou shoří jejich dům a stařena hrozící bídu vyřeší po svém – začne dívku prodávat nejprve mužům ve vsi, později s ní objíždí větší a větší oblast od jednoho města k druhému, na Eréndiru se stojí v zástupech…

Když se objeví cizinec, holandský kupec se synem, chvíli zůstává vše při starém. Mladík se do dívky zákonitě zakouká a jedinou možností, jak situaci změnit, je sprovodit bábu ze světa. Na první pohled snadný úkol však narazí na různé překážky. Roku 1979 vyšel v nakladatelství Odeon výbor ze tří Márquezových knih pod názvem V tomhle městečku se nekrade. Současné vydání představuje autorovu tvorbu v původním rozsahu.

Ukázka z textu
Když už ve vsi nezbyl jediný muž, který by za milování s Eréndirou mohl něco zaplatit, babička se s ní na nákladním autě vypravila do končin pašeráckých cest. Jízdu vykonaly na nekryté korbě vozu mezi pytli s rýží, plechovkami sádla a žalostnými pozůstatky požáru, sestávajícími z čela místokrálovské postele, jednoho anděla války, ohořelého trůnu a lamího nepoužitelného harampádí. V kufru, na němž se vyjímaly dva ledabyle namalované kříže, si vezly kosti obou Amadísů.
Babička se před paprsky věčně pražícího slunce chránila rozpáraným deštníkem, a přestože ji prach a pot sužovaly do té míry, že sotva lapala po dechu, zachovávala si vzdor všemu neštěstí svou obvyklou důstojnost. Za hromadou plechovek a pytlů s rýží splácela Eréndira závozníkovi jízdné a převoz nábytku milostnými sblíženími po dvaceti peso. Zpočátku používala stejného způsobu obrany, jako když se vzepřela násilnickému vdovci. Závozník si však vedl jinak, pomalu a znale, a nakonec si ji něžnostmi docela ochočil. Když po celodenním úmorném putování dorazili do prvního městečka, oba za postranicí korby právě odpočívali po dobrém milování.

Gabriel García Márquez: Láska za časů cholery

Odeon — Thu, 22 Feb 2007 18:50:02 +0000

Reedice populárního díla známého latinskoamerického autora. Déle než 51 let čekal Florentino Ariza na novou příležitost, aby mohl Fermině Dazové vyznat nekonečnou lásku, na chvíli, až její 80letý manžel, slovutný lékař, zemře. Tehdy přichází chvíle pro kdysi opuštěného milence. Než se oba staří lidé spolu vypraví po řece Magdaleně, aby nedotčeni zlobou světa vpluli do elysia své lásky, stáčí se autorův pohled do jejich minulosti plné všedních věcí i nepravděpodobné krásy. Geniální vypravěč sestupuje do nížin triviální literatury a líčí své postavy v rozmanitých podobách lásky, lásky romantické i domestikované, lásky „osamělých lovců“ i lásky manželské. Na sentimentální příběh z lidové četby navěšuje vlastní vzpomínky a sny.

Gabriel García Márquez: Zpráva o jednom únosu

Odeon — Thu, 22 Feb 2007 18:47:47 +0000

Tentokrát nejde o magický realismus slavného autora, ale o reportáž: tento žánr ovšem García Márquez považuje za stejně důležitý jako své romány. V knize se věnuje nejnovějším dějinám Kolumbie, země nevyhlášené občanské války a pověstných drogových kartelů, které se snaží vynutit si jednání s vládou; ve hře je také to, aby soudy mafiány nevydaly do USA, kde jim hrozí nejpřísnější tresty. Pak dojde k únosům několika známých novinářů… Spisovatel poznamenává, že „nešlo o deset různých únosů, nýbrž o jediný hromadný únos deseti pečlivě vybraných osob, uskutečněný touž organizací za jedním a týmž cílem.“

S kronikářskou přesností líčí, jak k únosům došlo, potupné podmínky, v jakých mafie zajatce drží, i tragickou smrt dvou rukojmí. Souběžně s tím sledujeme jednání nejvyšších politických kruhů – tehdejší prezident César Gaviria se ucházel o funkci, poté co původního kandidáta zastřelili. Zároveň je to i příběh dvou silných protihráčů, doktora Villamizara, který se za každou cenu snaží dostat zpátky svou unesenou manželku Maruju Pachónovou, a bosse medellínské narkomafie Pabla Escobara. Ti dva jsou osudově spjatí: Villamizar nemůže dosáhnout osvobození své ženy, aniž předtím vyřeší Escobarovu situaci, a spolu se „svatým mužem“, páterem Herrerou, ho osobně odvede do zvláštního vězení, odkud pod ochranou státní moci dál nerušeně provozuje své obchody. V epilogu jsme pak svědky Escobarova pomýleného útěku a smrti. Smutné je, že k únosům došlo v roce 1993, a Márquez napsal knihu proto, aby se po předchozích dvaceti letech občanské války něco takového už nikdy neopakovalo. Píše se rok 2007, místo kartelů z Medellínu a Cali jsou jiné, ale nevyhlášená válka v Kolumbii stále pokračuje.

Ukázka z textu
Dva muži otevřeli dveře na Marujině straně a další dva u Beatriz. Pátý oknem střelil řidiče do hlavy, díky tlumiči však rána nebyla hlasitější než pouhý vzdech. Potom otevřel dveře, jediným trhnutím ho vytáhl ven a na zemi do něj vpálil ještě tři kulky. Bylo to řízení osudu: Ángel María Roa dělal Maruje řidiče teprve tři dny a své nové postavení dával náležitě najevo tmavým oblekem, naškrobenou košilí a černou kravatou ministerských šoférů. Jeho předchůdce, jenž z vlastního rozhodnutí odešel minulý týden do důchodu, byl u Focine služebním řidičem celých deset let.
O tom, že řidiče zabili, se Maruja dozvěděla až mnohem později. Ze svého úkrytu slyšela jen řinkot rozbitého skla a hned nato rázný hlas málem nad sebou: „Pro vás jsme si přišli, paní. Vylezte ven!“ Pak už ji železný spár uchopil za paži a hrubě ji vytáhl z auta. Bránila se, jak mohla, upadla a odřela si nohu, dva muži ji však zvedli a odnesli ji do auta, zaparkovaného za jejím vozem. Žádný z nich si nevšiml, že Maruja křečovitě svírá kabelku.

Gabriel García Márquez: Dobrodružství Miguela Littína v Chile

Odeon — Thu, 22 Feb 2007 18:45:38 +0000

Datum 11. září vstoupilo do historie už skoro třicet let před osudným rokem 2001: 11. 9. 1973 došlo v Chile za podpory americké tajné služby CIA k vojenskému puči, který stál životy tisíců lidí a další tisíce donutil k emigraci. Jedním z nich byl i filmový režisér Miguel Littín, který šťastnou náhodou unikl smrti. A své jméno našel na seznamu 5000 Chilanů, kteří se neměli nikdy vrátit. Přesto se roku 1985 rozhodl zemi nejen ilegálně navštívit, ale natočit o Pinochetově diktatuře film. Režisér změnil vlastní totožnost – kromě fyzické podoby i držení těla a přízvuk, v rámci příprav žil s fiktivní manželkou, budoucí spolupracovnicí, v Paříži.

Originál obálky

Jako „uruguayský obchodník“ přiletěl do země a navázal kontakt se třemi evropskými filmařskými týmy, které měly oficiálně točit mj. o seismické činnosti. Natáčel po celé zemi a materiál ihned odesílal do bezpečí. Po šesti týdnech, kdy se informace o jeho pobytu objevila v novinách, opustil Littín za dramatických okolností Chile podruhé… Výsledkem byl čtyřhodinový dokument pro televizi a dvouhodinový film. García Márquez našel v Littínově dobrodružství víc než jen dokument – soustředí se na jeho osobní dramatický příběh, který si rozhodně nezadá s autorovými fiktivními pracemi. Strhující vyprávění, vycházející v češtině vůbec poprvé, doplňuje široký záběr Márquezova díla.

Ukázka z textu
Let číslo 115 společnosti Ladeco z paraguayského Asunciónu se s víc než hodinovým zpožděním chystal přistát na letišti v Santiagu de Chile. Téměř sedm tisíc metrů vysoká Aconcagua po levé straně vypadala v měsíční záři jako ocelová výspa. Letadlo se s bázlivým půvabem naklonilo na levé křídlo, potom se s pochmurným kovovým skřípěním zase napřímilo a třemi klokaními skoky se předčasně ocitlo na zemi. Já, Miguel Littín, syn Hernána a Cristiny, filmový režisér a jeden z pěti tisíců Chilanů s absolutním zákazem návratu, jsem po dvanácti letech v exilu byl znovu ve své vlasti, uvnitř jsem si však stále připadal jako vyhnanec: měl jsem falešnou totožnost, falešný pas a dokonce i falešnou manželku. Oblečením a nalíčením se můj obličej i mé vzezření natolik změnily, že nějaký čas nato mne v plném světle nepoznala ani vlastní matka.

Gabriel García Márquez: Zlá hodina

Odeon — Wed, 22 Feb 2006 18:44:14 +0000

Gabriel García Márquez: Zlá hodina Překlad Vladimír Medek o 1. vydání o Váz., 176 str. o Cena: 199,- Zlá hodina (1962) vznikla jako „pokusné dílo“, jímž se budoucí nositel Nobelovy ceny připravoval na slavný román Sto roků samoty. Téma je prosté: na vsi se v noci objevují na domovních dveřích hanopisy prozrazující tajemství těch, kdo tam žijí. Jde o pomluvy, avšak potvrzení jedné z nich přinese první oběť – César Montero zabije místního hudebníka Pastora, když se doví, že Pastor je milencem jeho ženy… Příběh jako jiná Márquezova díla sleduje i politickou rovinu, i když jen v náznacích.

Originál obálky

Zlá hodina je dílko střídmé, s filozoficko-morálním základem, kdy zdánlivě nedůležité letáky naruší poklidnou atmosféru kolumbijského venkova – prostředí jako stvořené pro mistrné vykreslení různých typů postav. Zlá hodina sice nepatří mezi nejznámější autorova díla, své čtenáře si mezi vyznavači magického realismu určitě najde. Čeština je dvacátým jazykem, v němž dílo vychází. Kolumbijský spisovatel G. G. Márquez (1927) proslul rovněž romány Podzim patriarchy či Láska za časů cholery.

Ukázka z textu
Ve chvíli, kdy se ozval výstřel, starosta právě začínal usínat. Tři noci už nespal, poněvadž ho bolela stolička. Toho rána, při prvním zvonění na mši, si vzal osmý prášek. Bolest polevila. Šelestění deště na zinkové střeše mu pomohlo usnout, v zubu mu však i ve spánku dál cukalo, i když nebolel. Když uslyšel výstřel, probudil se, jedním skokem byl na nohou a popadl nábojový pás s revolverem, který si vždycky nechával na židli u rohože, na dosah levé ruky. Neslyšel však nic jiného než šumění deště; pomyslel si proto, že to byl jen těžký sen, a zub ho znovu rozbolel.
Měl trochu horečku. Při pohledu do zrcadla zjistil, že mu otéká tvář. Otevřel kelímek s mentolovou vazelínou a natřel si s ní bolavé místo, ztuhlé a neoholené. Naráz i přes zvuky deště zaslechl z dálky hlasy. Vyšel na balkon. Lidé z ulice utíkali na náměstí, někteří v nočním prádle. Jakýsi mladík k němu otočil hlavu, zvedl paže a křikl na něj, aniž se zastavil:
„César Montero zabil Pastora.“

Gabriel García Márquez: Plukovníkovi nemá kdo psát

Odeon — Wed, 22 Feb 2006 18:42:07 +0000

Známá novela vyšla poprvé časopisecky roku 1958 a knižně o tři roky později. Místem děje navazuje na Všechnu špínu světa, objevuje se tu však odlišná perspektiva vypravěče: zatímco v předešlém díle je fiktivní svět Maconda popisován zvnitřku, v Plukovníkovi je líčen zvnějšku, jakoby objektivním vypravěčem. Přestože v novele realismus na první pohled dominuje, nacházíme tu reálné i fantastické prvky pospolu podobně jako autorovy charakteristické motivy. Život plukovníka, bývalého bojovníka z občanské války, je vyplněn strádáním a bídou.

Každý týden, již patnáct let, chodí do přístavu a marně čeká na zprávu, že mu byla přiznána penze. Předtím je živil syn, teď nemají co jíst. Motiv jeho smrti a vykreslení politické situace jsou nejdůležitější prvky příběhu… Don Sabas, kmotr zesnulého syna a stranický předák, unikl perzekuci. Plukovník a jeho manželka jsou, jak říkají, „sirotky“ svého zastřeleného syna. Plukovník si chce stůj co stůj ponechat kohouta, jediné dědictví po zesnulém, aby ho mohl přihlásit na zápasy – ale i zájem dalších postav o nejlepšího bojovníka na okrese je politický. A tak městečko dále žije v ovzduší násilí, tajného odporu uvnitř a ozbrojených akcí v terénu.

Ukázka z textu
Plukovník zamířil do přístavu ještě před houkáním člunů. Lakovky, bílé kalhoty bez pásku a košile bez stojatého límce, zapnutá nahoře měděným knoflíkem. Manévrování člunů pozoroval z krámu Syřana Moisése. Cestující vystupovali po osmihodinové cestě, kdy se nemohli ani hýbat, celí rozlámaní. Stejní jako vždy: podomní obchodníci a lidé z městečka, kteří minulý týden odcestovali a teď se vraceli k všednímu životu.
Poštovní člun připlul poslední. Plukovník se díval na jeho přistávání s úzkostným neklidem. Na střeše objevil pytel s poštou přivázaný k parnímu potrubí a přikrytý voskovaným plátnem. Patnáct let očekávání vytříbilo jeho předtuchu. Kohout vyhrotil jeho neklid. Od chvíle, kdy poštmistr vstoupil do člunu, odvázal pytel a hodil si jej na záda, ho plukovník nespustil z očí.
Šel za ním ulicí souběžnou s přístavem, bludištěm krámů a stánků, kde se vystavovalo pestrobarevné zboží. Pokaždé, když tudy plukovník šel, zmocňoval se ho jakýsi neklid – velmi odlišný, ale stejně skličující jako strach.

Gabriel García Márquez: Sto roků samoty

Odeon — Wed, 22 Feb 2006 18:39:50 +0000

Román, jedno z nejvýznamnějších děl latinskoamerické i světové prózy, vyšel poprvé r. 1967. V množství reálných i fantaskních epizod líčí osudy šesti generací rodiny Buendíů žijících ve fiktivním tropickém městečku Macondo. Dá se číst jako historická zpráva o vývoji jihoamerického kontinentu od doby osvobození a začátku občanských válek (1830-1902) až po nástup severoamerického imperialismu (1899-1930) i jako symbolický popis samoty člověka, který ztratil harmonický vztah ke světu. Individuální samotu, jíž trpí všichni obyvatelé Maconda, lze překonat pouze láskou a mezilidskou solidaritou, která jediná může zabránit nevyhnutelné zkáze.

Román Sto roků samoty, který vyšel poprvé v roce 1967, je jedním z nejvýznamnějších děl latinskoamerické, ale i světové prózy. Je komponovaný z množství reálných i fantaskních epizod a vypráví půvabné i kruté příhody šesti generací rodiny Buendíů, žijících ve fiktivní tropické obci Macondo.
Román se dá číst jako historicko-chronologická zpráva o vývoji jihoamerického kontinentu od doby osvobození a začátku občanských válek (1830 – 1902) až po nástup severoamerického imperialismu (1899 – 1930). Můžeme jej ale také číst jako symbolický popis samoty člověka, který ztratil svou přirozenost, svůj harmonický vztah ke světu, v němž původně měl všechen život na Zemi svou věčnou, kosmickou dimenzi, a který je nyní vydán napospas postupnému umírání všeho.
Motiv samoty je v románu úzce spjat s motivem smrti – metafyzická samota (soledad) je chápána jako předstupeň jakési solidarity (solidaridad) se smrtí. Bipolárnost slov soledad a solidaridad má pro Márqueze ovšem i svůj původní, etický, a tím i politický význam. Individuální samotu, jíž trpí všichni obyvatelé Maconda, lze překonat pouze láskou a mezilidskou solidaritou, která jako jediná může zabránit jinak nevyhnutelné zkáze.