I v tomto díle nacházíme reálné i fantastické Macondo, jemuž García Márquez zaručil nesmrtelnost románem Sto roků samoty, a řadu známých motivů, které v toku vyprávění nabývají nejrůznějších podob, avšak vždy nesou pečeť autorova mistrovství a humoru. Titulní povídka vypráví o Velké matce, jež byla „jedinou a svrchovanou panovnicí Království macondského“ a která určovala chod věcí veřejných i soukromých. S notnou dávkou nadsázky spisovatel líčí, jak na její pohřeb přijel prezident státu i papež, ministři a generálové, ale i královna zelené tykve, moučné juky či královna gujávových plodů. Závěr je mnohem realističtější i relativizující: sotva samotný pohřeb začne a průvod se dá do pohybu, ulice se zaplní smrdutými odpadky a příbuzní se začnou dohadovat o majetek… Soubor osmi povídek, datovaných r. 1962, přináší texty známé i povídky publikované česky poprvé. R. 1979 vyšel výbor pod názvem V tomhle městečku se nekrade. Současné vydání představuje autorovu tvorbu v původním rozsahu.

Soubor sedmi povídek přináší texty ze šedesátých a ze začátku sedmdesátých let. I zde samozřejmě nacházíme reálné i fantastické Macondo, jemuž García Márquez zaručil nesmrtelnost románem Sto roků samoty, a řadu známých motivů, které v toku vyprávění nabývají nejrůznějších podob, avšak vždy nesou pečeť autorova mistrovství a humoru. Titulní a nejrozsáhlejší povídka vypráví o kruté babičce a její krásné čtrnáctileté vnučce: babička, v mládí kurva, dívku postupně zapřáhne do všemožných domácích prací. Nešťastnou náhodou shoří jejich dům a stařena hrozící bídu vyřeší po svém – začne dívku prodávat nejprve mužům ve vsi, později s ní objíždí větší a větší oblast od jednoho města k druhému, na Eréndiru se stojí v zástupech…

Reedice populárního díla známého latinskoamerického autora. Déle než 51 let čekal Florentino Ariza na novou příležitost, aby mohl Fermině Dazové vyznat nekonečnou lásku, na chvíli, až její 80letý manžel, slovutný lékař, zemře. Tehdy přichází chvíle pro kdysi opuštěného milence. Než se oba staří lidé spolu vypraví po řece Magdaleně, aby nedotčeni zlobou světa vpluli do elysia své lásky, stáčí se autorův pohled do jejich minulosti plné všedních věcí i nepravděpodobné krásy. Geniální vypravěč sestupuje do nížin triviální literatury a líčí své postavy v rozmanitých podobách lásky, lásky romantické i domestikované, lásky „osamělých lovců“ i lásky manželské. Na sentimentální příběh z lidové četby navěšuje vlastní vzpomínky a sny.

Tentokrát nejde o magický realismus slavného autora, ale o reportáž: tento žánr ovšem García Márquez považuje za stejně důležitý jako své romány. V knize se věnuje nejnovějším dějinám Kolumbie, země nevyhlášené občanské války a pověstných drogových kartelů, které se snaží vynutit si jednání s vládou; ve hře je také to, aby soudy mafiány nevydaly do USA, kde jim hrozí nejpřísnější tresty. Pak dojde k únosům několika známých novinářů… Spisovatel poznamenává, že „nešlo o deset různých únosů, nýbrž o jediný hromadný únos deseti pečlivě vybraných osob, uskutečněný touž organizací za jedním a týmž cílem.“

Datum 11. září vstoupilo do historie už skoro třicet let před osudným rokem 2001: 11. 9. 1973 došlo v Chile za podpory americké tajné služby CIA k vojenskému puči, který stál životy tisíců lidí a další tisíce donutil k emigraci. Jedním z nich byl i filmový režisér Miguel Littín, který šťastnou náhodou unikl smrti. A své jméno našel na seznamu 5000 Chilanů, kteří se neměli nikdy vrátit. Přesto se roku 1985 rozhodl zemi nejen ilegálně navštívit, ale natočit o Pinochetově diktatuře film. Režisér změnil vlastní totožnost – kromě fyzické podoby i držení těla a přízvuk, v rámci příprav žil s fiktivní manželkou, budoucí spolupracovnicí, v Paříži.

Gabriel García Márquez: Zlá hodina Překlad Vladimír Medek o 1. vydání o Váz., 176 str. o Cena: 199,- Zlá hodina (1962) vznikla jako „pokusné dílo“, jímž se budoucí nositel Nobelovy ceny připravoval na slavný román Sto roků samoty. Téma je prosté: na vsi se v noci objevují na domovních dveřích hanopisy prozrazující tajemství těch, kdo tam žijí. Jde o pomluvy, avšak potvrzení jedné z nich přinese první oběť – César Montero zabije místního hudebníka Pastora, když se doví, že Pastor je milencem jeho ženy… Příběh jako jiná Márquezova díla sleduje i politickou rovinu, i když jen v náznacích.

Známá novela vyšla poprvé časopisecky roku 1958 a knižně o tři roky později. Místem děje navazuje na Všechnu špínu světa, objevuje se tu však odlišná perspektiva vypravěče: zatímco v předešlém díle je fiktivní svět Maconda popisován zvnitřku, v Plukovníkovi je líčen zvnějšku, jakoby objektivním vypravěčem. Přestože v novele realismus na první pohled dominuje, nacházíme tu reálné i fantastické prvky pospolu podobně jako autorovy charakteristické motivy. Život plukovníka, bývalého bojovníka z občanské války, je vyplněn strádáním a bídou.

Román, jedno z nejvýznamnějších děl latinskoamerické i světové prózy, vyšel poprvé r. 1967. V množství reálných i fantaskních epizod líčí osudy šesti generací rodiny Buendíů žijících ve fiktivním tropickém městečku Macondo. Dá se číst jako historická zpráva o vývoji jihoamerického kontinentu od doby osvobození a začátku občanských válek (1830-1902) až po nástup severoamerického imperialismu (1899-1930) i jako symbolický popis samoty člověka, který ztratil harmonický vztah ke světu. Individuální samotu, jíž trpí všichni obyvatelé Maconda, lze překonat pouze láskou a mezilidskou solidaritou, která jediná může zabránit nevyhnutelné zkáze.

Pozorným čtenářům Márquezovy biografie Žít, abych mohl vyprávět (Odeon, 2003) jistě neunikl moment jedné spisovatelovy životní etapy, která je mimořádně důležitá pro vznik románu Všechna špína světa (La Hojarasca, 1954). Právě v době, kdy se mladý Gabo vrací s matkou do domu svého dědečka v rodném městě Aracatace – který chtějí prodat a který našli v zoufalém stavu, stejně jako je zoufalá celá Aracataca – rodí se v mysli nepokojného novináře náčrt budoucího románu. Osvěžen vzpomínkami a prožitky se po návratu do Baranquilly pouští do psaní svého vůbec prvního románu, který nakladatel (jak to většinou u raných děl slavných autorů bývá) nechtěl zpočátku ani vydat.

Téma samozvaného diktátora je pro latinskoamerickou literaturu poměrně typické, dokonce až obsedantní, a objevuje se v řadě děl. Zatímco například kubánský prozaik Alejo Carpentier zvolil ve svém díle Náprava dle metody přesný dobový a sociální rámec, a podobně Haiťan René Depestre nenechává v románu Jako o závod nikoho na pochybách, o jakou zemi či vládce jde, García Márquez zpracoval látku jinak: zamířil k parodii a satiře. Charakteristický styl vyprávění, příznačný pro Sto roků samoty, je zúžen na několik bizarních motivů ze života dosazeného tyrana.