To nejlepší ze světové literatury

Kat Kaufmann: Superpozice (7.3.2017, art.ihned.cz) „Jaká to je, prosím?“ Jak se dokáže ptát tak mile. Jako by toho už dávno neměl plný zuby, jako bych nebyla poslední host v hluboké noci. „Jo tak. To je...

Celý článek >>>

V bludišti paralelních světů (7.3.2017, Lidové... Románový debut Kat Kaufmannové je příběhem mladé ruské Židovky v Berlíně a také knihou mnoha tváří – tematicky i jazykově. Název Superpozice (ve významu...

Celý článek >>>

Vyšel nový román Harukiho Murakamiho. Má 2000 stran,... Příznivci japonského spisovatele Harukihu Murakamiho, jenž bývá označován za favorita na Nobelovu cenu za literaturu, v pátek oblehli japonská knihkupectví. O...

Celý článek >>>

PRÁVĚ VYCHÁZÍ Han Kang: Vegetariánka (23.2.2017,... Jonghje se jednoho dne probudí z krvavé noční můry a její život se začne dramaticky měnit. Ze všeho nejdřív přestane jíst maso. Ovšem v dravé patriarchální...

Celý článek >>>

Maďarská literární senzace, zahlcená bídou (22.2.2017,... V Maďarsku se stal román Nemajetní uznávaného básníka a esejisty Szilárda Borbélyho literární senzací. Vypráví příběh chudé, částečně židovské venkovské...

Celý článek >>>

V magickém labyrintu Jennifer Eganové (24.9.2014, Lidové noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 24-09-2014

0

HradDalší román Jennifer Eganové nazvaný Hrad vydalo nedávno nakladatelství Odeon.

Tuto neobyčejně zajímavou americkou autorku stejný nakladatel představil českému čtenáři již před dvěma roky, když vydal zatím její poslední román, Návštěvu bandy rváčů z roku 2010. Kniha oceněná Pulitzerovou cenou i Cenou kritiků je velmi zvláštní sbírkou na první pohled nespojitých příběhů velkého počtu postav, které sledujeme v širokém časovém rámci od šedesátých let až do budoucnosti. Lze ji číst jako povídkovou sbírku, neboť každá z třinácti kapitol obsahuje ucelený příběh, ale též jako experimentální román, v němž je na čtenáři, aby se sám dopátral nějakého jednotícího aspektu – v mnohém tak připomene Mitchellův Atlas mraků nebo Barnesovy Dějiny světa v 10 a 1/2 kapitolách. S těmito autory má Eganová společnou i jistou žánrovou volnost, kdy jako by mimoděk přechází plynule mezi žánry.
Hrad kdesi v Karpatech Nakladatel se teď rozhodl sáhnout hlouběji do minulosti a vydat starší autorčino dílo, Hrad z roku 2006. Ti, které oslovila Návštěva bandy rváčů, mohou být při čtení prvních stránek knihy mírně na rozpacích. Jako by totiž četli knihu úplně jiné autorky. A skutečně, každý román Jennifer Eganové od autobiograficky inspirovaného Neviditelného cirkusu z roku 1995 až po zmíněný poslední je úplně jiný. Pokud mají něco společného, pak především značnou jazykovou bravuru a vůli experimentovat.
Podobně jako Mág Johna Fowlese, k němuž byl román Jennifer Eganové přirovnáván v jedné z amerických recenzí, nabízí Hrad atraktivní kombinaci zajímavého příběhu – který je ovšem rozsekán do několika narativních rovin – a metatextového experimentu. Za hlavního protagonistu příběhu lze označit Dannyho, který se v domovském New Yorku potýká s existenčními problémy, a tak pozitivně reaguje na nabídku svého bratrance Howarda, aby mu pomohl s renovací starého hradu kdesi ve střední Evropě (patrně v Česku), který chce přestavět na alternativní hotel.
Danny přijíždí k hradu a čtenáři je jasné, že se dostává na nejasně vymezené území, kde lze jen velmi těžko rozlišovat mezi realitou a fikcí, kde věci fungují na několika významových rovinách zároveň. Hrad je tak nejen místem, ale i rezervoárem paměti, vědomé i podvědomé: „Danny v životě na žádném hradě nebyl, dokonce do této části světa ani nezavítal, ale něco na tom všem se mu zdálo povědomé. Připadalo mu, že si to místo pamatuje z minulosti, ne jako že tady už někdy byl, ale jako ze snu nebo z knihy. Věže měly nahoře hranaté zářezy, jaké jim dělají malé děti, když kreslí hrad.“
Ve své prvotině Eganová vycházela ze svých zážitků z putování po Evropě a z pocitu osamělosti, kdy je člověk odříznut od svých známých, rodiny a jediným bezprostředním kontaktem je telefonické spojení, jež samozřejmě tehdy nebylo dostupné vždy. Danny je v opačné situaci. Je závislý na neustálém připojení. Jako takový je symbolem naší doby. Ztráta spojení s virtuálním světem pro něho okamžitě znamená nejistotu, pocit ohrožení. A právě to se stává, když vstupuje do hradu, neboť jeho majitel Howard vidí používání moderní komunikační techniky velice nerad. Tady se skutečně nabízí ono výše zmíněné srovnání s Fowlesovým Mágem, neboť Danny, ale i další postavy se najednou stávají figurkami, které jsou vydány na milost majiteli hradu Howardovi. Vědomí téhle bezmocnosti není úplně příjemné právě Dannymu, jenž má na svědomí Howardovo dětské trauma.
Aby nebyl labyrint příliš přehledný, uvádí Eganová do hry ještě jednoho hráče. Odsouzence jménem Ray, jenž píše příběh bratranců a hradu v rámci terapeutického cvičení ve věznici. Kurz tvůrčího psaní zde vede literátka, jež kvůli své drogové závislosti přišla o jedno ze svých dětí.
Bravura a vyprávění Ano, dalo by se namítnout, že to, co nám Eganová v románu předvádí, je obyčejná metatextová hříčka, věc dosti omšelá, navíc sama jako vystřižená z kurzů tvůrčího psaní. Taková námitka by byla lichá. Eganová je skvělá stylistika a stejně jako dokáže zvládat plynulé přechody mezi žánry, dokáže silou svého jazyka udržet i nastavení, které se může jevit jako klišé. Její postavy jsou loutky ve hře vypravěče, přesto jsou obdařeny naléhavostí, jejich životní příběhy zní jako skutečné, často bolestivé výpovědi.
Howard z hradu vykazuje moderní komunikační technologie, neboť chce obyvatele „osvobodit“ od moderní magie, od virtuálních komunit vytvářených kolem nejrůznějších počítačových a jiných her. Chce restaurovat starou, odvěkou magii, již představuje hrad sám a jeho nejstarší obyvatelka. Při čtení tohoto příběhu se však jakožto čtenáři účastníme magie zcela jiné – magie vyprávění, kterou Eganová zvládá bravurně.

autor: Ladislav Nagy

Hrad na bux.cz

Postmoderní zřícenina (8.9.2014, Respekt)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 08-09-2014

0

HradMálokdy se stane, aby první slova knihy vyjadřovala i její základní potíž. „Hrad se rozpadal,“ píše Jennifer Eganová. A má pravdu: její román Hrad, který nedávno vydalo nakladatelství Odeon ve své vlajkové edici Světová knihovna, je skutečně spíš jakási zřícenina románu. Eganová přitom není žádné ořezávátko, za svůj dosud poslední román Návštěva bandy rváčů obdržela Pulitzerovu cenu. Odeon tedy zvolil správnou obchodní strategii: přede dvěma lety nejprve vydal tento oceňovaný titul, počkal na jeho příznivé přijetí a poté sáhl po méně známém starším románu s předpokladem, že ho již prodá jen jméno autorky. Jenže mezi Hradem a Návštěvou bandy rváčů je až překvapivě velký rozdíl – vstřícně řečeno, Eganová se rozhodně posunula dopředu. Zatímco mozaika bizarních osudů propojených hudbou a popkulturou v Návštěvě bandy rváčů představuje mimo jiné zajímavý formální experiment (například jedna kapitola vypadá jako powerpointová prezentace), starší Hrad působí odvozeně.
V krátkosti řečeno, Hrad je příběhem dvou bratranců, jednoho kriminálníka a jedné učitelky tvůrčího psaní. Howard pozve svého bratrance Dannyho, aby mu pomohl s opravami tajemného hradu, který zakoupil kdesi v Evropě. Ve hře je však víc než rekonstrukce: zaprvé Howard a Danny mají nevyřízené účty z dětství, zadruhé ve věži hradu straší původní majitelka, která se ho nemíní vzdát ani za cenu násilí. Celá tato moderní variace na tajemný gotický román je zasazena do metapříběhu, v němž hlavní roli hraje učitelka Holly a kriminálník Ray. Holly vede hodiny tvůrčího psaní ve vězení pro těžké zločince a právě v nich začne Ray psát o Howardovi a Dannym a samozřejmě se do Holly zamiluje. Pokud čtenář čeká, že ty dvě linie se ke konci nějak propojí, i toho se dočká. V tomto případě toho nelze prozradit příliš, ale ani v opačném by nemělo cenu se u děje příliš zdržovat.
Základní potíž Hradu tkví v tom, že Eganová používá spoustu triků, ale na skutečná kouzla je skoupá. Román se usilovně tváří jako postmoderní próza: střídají se vypravěči, reflektuje se samotné psaní, dochází ke zcizování na více způsobů, stírá se hranice mezi skutečností a imaginací. Jenže záhy začne být dost podezřelé, že látka vlastně nic takového nevyžaduje a že ani dané postupy nezpřístupňují žádnou zajímavou perspektivu. Příběh sám je tak banální, že by jej bylo možné odvyprávět daleko jednodušším způsobem, a pokud tu vzniká nějaká nejasnost, nelze ji přičítat odhalované rozporuplnosti věcí, ale záměrnému (a navíc trochu nešikovnému) kamufl ování faktů ze strany autorky. Postmoderní prozaický aparát tu zkrátka skřípe hodně hlučně, ale naprázdno, jako stroj, který někdo zapomněl vypnout ve chvíli, kdy od něj odešli John Fowles, Umberto Eco nebo Salman Rushdie a ujali se jej horliví posluchači kurzů tvůrčího psaní.
Což o to, Eganová se snaží psát efektně a místy se jí to i daří, nicméně chybí tomu jakákoli pronikavost – Hrad je chudý na přesné popisy, postřehy či vhledy. Oč více se tu žongluje s formou, o to menší pozornost je věnována detailům prostředí, elementární psychologické přijatelnosti jednání nebo sofistikovanosti zápletek. Příběh se má odehrávat někde v Čechách, v Německu nebo v Rakousku; kdo ví, práce s reáliemi je obskurní. Třicátník Danny, dříve vyhazovač z newyorských nočních klubů, se kdovíproč a kdovíjak vyspí s devadesátiletou baronkou. A když už se postavy ocitnou v pasti podzemních chodeb, z nichž má existovat pouze jeden východ, přece jen se nakonec najde jiný… Všechno je možné a o nemožné se v tomto románu rozhodně neusiluje.
Odeon knihu doprovodil doslovem Markéty Musilové, která jako by dostala zadání zachránit, co se dá. Ve své vstřícnosti román výrazně nadinterpretuje a v rámci toho klade podivné otázky. „Román Hrad se tak proměňuje v metatext,“ píše Musilová, „ve vášnivou obhajobu románu, v text o textu, vyprávění o vyprávění, kdy není jasné, co je originálem a co pouhou kopií. Stejně tak přestává být úplně zřejmé, kdo je vlastně autorem knihy. Eganová? Vězeň Ray v hodinách tvůrčího psaní?“ Podobné přemety jsou čímsi příznačné: nezávaznou postmoderní hru často umožňuje právě to, že se potlačí vše evidentní. Autorkou Hradu asi přece jen bude Jennifer Eganová, a nikoli jedna z jejích postav…

Jennifer Eganová: HRAD Přeložil Jiří Hanuš, Odeon 2014, 248 stran

autor: Jan Němec

 

Hrad na bux.cz

Rvačka s časem (15.10.2012 Host)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 22-10-2012

0

Eganová ve svém excelentním románu odpovídá jednoznačně: souboj s časem se nedá vyhrát

Je možné vyhrát souboj s časem? Román Jennifer Eganové Návštěva bandy rváčů, ověnčený minulý rok Pulitzerovou cenou, by se dal shrnout do této jediné, univerzální otázky, na niž hledá odpověď autorka, postavy a vlastně i každý čtenář. To románové hledání složité odpovědi je poctivé, monumentální a komplexní: odehrává se v rozpětí padesáti let, přičemž bojovníků s časem je přinejmenším také pár desítek.
Americká spisovatelka na ploše zhruba tři sta stran konstruuje poměrně impozantní spleť mikropříběhů, které na sebe často jen velmi volně navazují, nicméně i přesto — nebo možná právě proto — tvoří tato vyprávění kompaktní a vrstevnatý celek.

Čas nadělá bordel ve všem (24.7.2012 Knihožrout.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 24-07-2012

0

Bennie je úspěšný producent, který bohužel není úspěšným mužem a manželem – a šupinky zlata do kávy to asi nezmění. Sasha je jeho sekretářka, schopná, výkonná, sympatická… a kleptomanka. Dolly je bývalá hvězda PR, která dostává poslední šanci – zlepšit mediální obraz diktátora majícího na krku všechny zločiny proti lidskosti včetně genocidy, Scotty je věčný buřič a příležitostný rybář…

Návštěva bandy rváčů, čtvrtý román Jennifer Eganové, v němž se s výše uvedenými pány a dámami (a mnoha dalšími) setkáte, dostala v roce 2011 Pulitzerovu cenu. Což vzbuzuje jistá očekávání. Jak to ale bude s jejich naplněním?

Pokračovat ve čtení na Knihožrout.cz

Návštěva bandy rváčů na bux.cz

Časová posloupnost se v románech nenosí (13.7.2012 KLUBknihomolů.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 22-07-2012

0

Jennifer Eganová, nositelka Pulitzerovy ceny, sepsala román, který se vymyká běžnému konceptu. Minulost se střídá s budoucností, co příběh, to jiná hlavní postava. Přesto spolu všechny povídky úzce souvisí. Autorka však trvá na tom, že se jedná o román, a tak se má i číst – popořadě.
Kdybychom četli povídky na přeskáčku, jen těžko bychom se v jednotlivých postavách a ději orientovali. Byla by to holá nemožnost. Proto je lepší začít od první a skončit u poslední. Přestože celá kniha je právě o tom, že jakoukoliv posloupnost odmítá. Vyslyšme však přání autorky a čtěme „Bandu rváčů“ jako román.

Celý článek na KLUBknihomolů.cz

Návštěva bandy rváčů na bux.cz

Eganová jako partnerka Faulknera i Steinbecka (18.6.2012 Právo)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 18-06-2012

0

Hodnocení 85 %
V roce 1962, kdy zemřel William Faulkner, se narodila novinářka a prozaička Jennifer Eganová. Poprvé se nyní v češtině představuje svým čtvrtým románem, obrazem dnešního individualizovaného světa Návštěva bandy rváčů.
Románem skládaným prakticky z navazujících povídek prochází od 70. let minulého století do současnosti životem bývalého punkrockera Bennieho Salazara a lidí, kteří ho obklopují. Manželky Stephanie, hudebních parťáků, asistentky Sashy i jejich dětí.
V „informačním“ věku je na rozdíl od hrdinů Faulknerových nebo Steinbeckových románů, které rovněž oslovily americkou zkušeností čtenáře na celé planetě, netrápí sociální podmínky, útlak vyžadující prosazení se v existenční nejistotě. Přesto Eganová odkrývá temné stránky v jejich osobnostech.

Chtěla jsem být hippík (1.6.2012 Hospodářské noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 02-06-2012

0

V románu Návštěva bandy rváčů třináct postav dospívá s punkovou hudbou, zakládá rodiny, rozvádí se – a Jennifer Eganová jejich ubíhající čas líčí s až starosvětským smyslem pro detail.

Protože letos Pulitzerovu cenu za prózu nikdo nezískal, je Jennifer Eganová stále její poslední nositelkou. Zcela po právu ji vloni obdržela za román Návštěva bandy rváčů, který v českém překladu Barbory Punge Puchalské právě vydal Odeon. Kniha odkazuje na Prousta a je zdánlivě orientována kolem začátků punkové hudby. Ve skutečnosti ale vypráví mnohem širší příběh o New Yorku, San Francisku a o tom, co s lidmi dělá čas – se studentkami, muzikanty a producenty, dětmi, manželkami, a dokonce i diktátory. „Původně to byla jen povídka. Každá další postava mě ale nutila, abych se jí snažila porozumět, a jak jsem si v hlavě vytvářela příběhy jednotlivých protagonistů, nějak mi to vzniklo pod rukama,“ říká Eganová.