To nejlepší ze světové literatury

Kat Kaufmann: Superpozice (7.3.2017, art.ihned.cz) „Jaká to je, prosím?“ Jak se dokáže ptát tak mile. Jako by toho už dávno neměl plný zuby, jako bych nebyla poslední host v hluboké noci. „Jo tak. To je...

Celý článek >>>

V bludišti paralelních světů (7.3.2017, Lidové... Románový debut Kat Kaufmannové je příběhem mladé ruské Židovky v Berlíně a také knihou mnoha tváří – tematicky i jazykově. Název Superpozice (ve významu...

Celý článek >>>

Vyšel nový román Harukiho Murakamiho. Má 2000 stran,... Příznivci japonského spisovatele Harukihu Murakamiho, jenž bývá označován za favorita na Nobelovu cenu za literaturu, v pátek oblehli japonská knihkupectví. O...

Celý článek >>>

PRÁVĚ VYCHÁZÍ Han Kang: Vegetariánka (23.2.2017,... Jonghje se jednoho dne probudí z krvavé noční můry a její život se začne dramaticky měnit. Ze všeho nejdřív přestane jíst maso. Ovšem v dravé patriarchální...

Celý článek >>>

Maďarská literární senzace, zahlcená bídou (22.2.2017,... V Maďarsku se stal román Nemajetní uznávaného básníka a esejisty Szilárda Borbélyho literární senzací. Vypráví příběh chudé, částečně židovské venkovské...

Celý článek >>>

Iniciace autobiografií (13.5.2015, Host)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 23-05-2015

0

černá knihaKniha Lawrence Durrella měla zpočátku těžký život. Protože mladý autor ve třicátých letech nesouhlasil s tím, aby nakladatelství Faber and Faber v Černé knize cenzurovalo sexuální scény, dočkala se britská veřejnost domácího výtisku až v roce 1973, tedy po více než třiceti letech.
Do jaké míry byly sexuální scény pouze záminkou, proč knihu nevydat, můžeme jen hádat. Každopádně zobrazení intimního života postav by nemuselo být jediným důvodem, proč by vzbudila nevoli. V Černé knize je totiž na Anglii třicátých let špatně úplně všechno.

Černou knihu nelze charakterizovat jinak než jako nepostižitelnou a nekonvenční. S trochou nadsázky lze snad říci, že se jedná o originální verzi iniciačního románu, neboť mladý hrdina prochází hlubinnou proměnou, poznáním a symbolickým přerodem ze stavu zmrtvělého do tvořícího. Budeme-li považovat za hlavní znaky iniciačního románu hrdinovo zasvěcení spojené s odchodem mimo svět a milostné téma, naplňuje je Černá kniha dokonale. Intoši z hotelu Regina Od prvních stran dává Durrell najevo, že půjde o agón, zápas o přežití. Román zachycuje skupinu mladých lidí přebývajících v poněkud zpustlém londýnském hotelu Regina. Většinu času se potloukají po podivných podnicích, popíjejí a zkoumají sami sebe. Prostupující se hlasy dvou (vlastně totožných) vypravěčů se snaží postihnout svůj bohatý vnitřní život, jakož i niterné boje neúspěšného umělce Tarquina, gigola Clara, lehké děvy-zasvětitelky Hildy a dalších ze skupinky bohémů. Vypravěči skládají mozaiku z myšlenek a úvah, záplavy barev a pachů. O koláži scén, obrazů a nálad nelze hovořit jako o klasickém románu — Černá kniha vlastně děj se zápletkou ani nemá a chronologii se vzpírá. Co však postavy pohání, je panická snaha uniknout ze spárů „anglické smrti“. Strnulá, vyprázdněná, maloměšťácká a nekonečně dusivá atmosféra tehdejší Anglie znamená uměleckou sterilitu a záhubu. Kdo chce tvořit, musí se přerodit. Normalizované průměrnosti meziválečného Londýna se musí umělec vzepřít všemi myslitelnými prostředky, případně, jako vypravěč Lawrence Lucifer, emigrovat k duchovně bohatším břehům Středozemního moře, aby si zachránil vlastní život. Společnost pobuřuje jejich zpustlé chování, odmítají i zaběhlé formy myšlení. Death Gregory, jehož deník zčásti čteme, například považuje i běžný projev lásky za ústupek konvenci. Musí tedy svou náklonnost k prosté Grace obalit a skrýt do nenávistných výpadů, jen aby mohl obstát sám před sebou. S tím spojené pozérství a estétství činí tyto postavy zajímavými, ale poněkud těžko snesitelnými.
O autorovi jako podivínovi se ostatně zmiňuje i jeho nejmladší bratr Gerald Durrell, známý přírodovědec a humorista, který si ze zadumaného intelektuála utahuje v populární knize O mé rodině a jiné zvířeně. Jejich společné dospívání na Korfu, kam se rodina přestěhovala z Anglie za lepším počasím a levnějším životem, zformovalo celoživotní zájem Lawrence Durrella o oblast středomoří, která se stala lokací jeho románů a cestopisů. Nejen geografickou, nýbrž i myšlenkovou a kulturní. Řecká mytologie koneckonců tvoří jedno z myšlenkových východisek Černé knihy. Autobiografický přístup nelze přehlédnout. Když se Lawrence přistěhoval ve svých dvanácti letech z rodné koloniální Indie, z podhůří Himalájí, do Anglie, musela mu připadat neskutečně chladná, šedá a nepřátelská. Fakt, že se vypravěč jmenuje Lawrence a utíká z Británie právě do Řecka, je výmluvný.
Povzbuzen četbou Obratníku raka od gurua všech surrealistů Henryho Millera, pouští se mladý Lawrence Durrell do psaní Černé knihy. S Millerem si začali dopisovat, vzájemně hodnotili svá díla a vyměňovali si názory na literaturu a psaní. Nikoli náhodou pak vychází Černá kniha v roce 1938 v „exilovém“ anglickém nakladatelství Obelisk Press v Paříži. V témže nakladatelství, v němž o čtyři roky dříve vyšel Millerův — v Americe pro obscénnost zakázaný — Obratník raka. Ačkoli Durrell nemůže zapřít inspiraci Millerem, sexuální otevřeností D. H. Lawrence, modernistickými experimenty J. Joyce a T. S. Eliota či artistností a vytříbeností Oscara Wilda, jde odvážnou vlastní, radikálnější cestou a díla zmíněných autorů považuje jen za chabé pokusy o opravdovou moderní literaturu.
Vyzrálá juvenilie?
Nelze než žasnout, že tak ornamentální a metafyzicky obtěžkanou knihu napsal Lawrence Durrell v pouhých třiadvaceti letech. Z jeho energického textu čiší sebevědomí, odvaha a vášeň, současně i zcela originální styl plný metafor, obrazů, lyrizované introspektivní prózy (Durrell se považoval za básníka). Jak ostatně naznačil T. S. Eliot, který pro nakladatelství Faber and Faber knihu posuzoval, upoutal ho především potenciál mladého, slibného autora. Zajímavé je tedy pozorovat, co z jeho juvenilie vykvetlo během spisovatelského zrání a promítlo se do pozdějších, umělecky komplexnějších románů, zejména Alexandrijského kvartetu a Avignonského kvintetu. Znalci Durrellova díla mohou vypozorovat jisté formální i tematické prvky, které ve svých pozdějších mistrovských cyklech rozvíjí, nebo naopak mírní. Jedním z nich je již zmiňovaná problematická atemporální chronologie, kterou v podstatě Durrell rozpouští v postavách, v jejichž vzpomínkách a vizích se osoby zjevují a zase mizí. Oslabuje tím dějovost ve prospěch reflexí a dojmů, ačkoli později se k tradičnější formě vyprávění vrací. Pracuje se střídáním vypravěčských perspektiv a ztotožněním či vrstvením, jež tvoří stavební princip vrcholných děl. Tento postup, v němž vypravěči (formou deníkového záznamu) relativizují stejné události a interpretují je odlišně, se osvědčil zejména v Kvartetu. Autor, fascinován vlastní tvůrčí schopností, si zakládá na stylově precizní, místy až příliš hutné próze. Objevuje se zde i princip, jímž Durrell promítá své názor na umění a život právě skrze postavu umělce, spisovatele. Tento postup dokonce znásobí v Avignonském kvintetu. Z opakujících se motivů vyberme například Durrellův smysl pro krajinomalbu, barvocit a senzualitu. Můžeme si rovněž všimnout zárodků později rozvinutých principů zrcadlení, stejně jako různých druhů i stupňů smrti nebo lásky jako mystického, osvobozujícího prožitku. Sečteme-li výše uvedené, překvapivě nám vyjde mladý Lawrence Durrell se všemi rysy jeho vrcholné tvorby.
Ačkoli úmysl bořit a pobuřovat formou i obsahem ze stránek Černé knihy přímo prýští, nemůžeme ji chápat jenom jako samoúčelný protest proti umělecky umrtvující morálce meziválečného britského establishmentu. Už proto, že tato Durrellova literární schválnost už dnes sotva někoho pohorší. Zároveň se zde ukazuje, jak technika artistního barokizujícího vnímání světa o několik desetiletí později dozrála do mistrovské podoby, s jakou se setkáváme v Alexandrijském kvartetu. Snad nám dnes může taková romantická prvotina připadat křečovitá, ale jde v první řadě o umělecké a duchovní osvobození. Jak Durrell přiznává v předmluvě z roku 1959, psaní Černé knihy bylo bolestivým zápasem, ukrutnou bitvou vedenou za účelem sebeobjevování a hledáním vlastního hlasu. Durrellovu pozici to nijak neumenší, zůstane nadále především autorem Alexandrijského kvartetu, svého nepochybně nejvýznamnějšího díla. Jeho čtenáři ale nově uslyší naléhavý, zoufalý hlas mladého umělce a budou moci sledovat cestu, jakou za svůj dlouhý tvůrčí život urazil.
Některé přemoudřelé reflexe a kritické odsudky (jsou-li vůbec myšleny vážně) působí přehnaně a lze je přičíst na vrub mladickému zápalu. Zůstanou ale zcela ve stínu nesmírně působivých pasáží plných imaginace a tělesnosti, které čtenáře pohltí a vtáhnou do záplavy vjemů surreálného světa plného života. I když občas trochu zaskřípe nebo pokulhává, Černá kniha je svědectvím o zrodu mimořádného autora, bez nějž by nebylo současné britské literatury. Posoudit, zda jde o zpodobnění duchovní pouti, meditaci o smrti a znovuzrození, o uměleckém zrání, nebo o poněkud ambiciózní, do krajnosti vyšperkovaný výplod bouřlivého mládí, musí už každý čtenář sám.

Smyslné zjevení nonkonformismu

Černá kniha na bux.cz

Česká premiéra Černé knihy po téměř osmdesáti letech (17.3.2015, Právo)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 18-03-2015

0

černá knihaČernou knihu anglického prozaika Lawrence Durella (1912-1990), narozeného v Indii a pak převážně žijícího ve Francii či na Korfu, provází zajímavá historie.
Poprvé vyšla v Paříži v roce 1938, ve Spojených státech byla zakázána až do roku 1960, v Británii dokonce do roku 1973. Autor, píšící ji nedlouho po svých dvacátých narozeninách, totiž odmítl vypustit z ní sexuální scény. Nebyla to jen otázka autorské svobody. Přesvědčení, že ústředním bodem životní aktivity je sex a jádrem životních problémů je touha, patří k základním postojům pestré společnosti mladíků studujících v Anglii 30. let spíš život než školy.
Současný styl prózy tak s odstupem téměř osmdesáti let získává pozoruhodné zrcadlo. Neosobní výpověď Lawrence Lucifera, mnohokrát citovaný deník Horace Gregoryho, postoje i postřehy Jihoameričana Loba či estéta Tarquina jsou spojeny v poměrně sourodý celek charakterů bouřících se proti zaběhlé morálce a veřejně uznávaným zásadám. Časté jsou snové partie odkazující k hledání smyslu života, ovšem bez zdviženého prstu určujícího, co je správné a co nikoli.
Bratr spisovatele a zoologa Geralda Durrela je českému čtenáři známý už od počátku sedmdesátých let minulého století, kdy v Odeonu vyšel jeho Temný labyrint, a v roce 1989 stěžejní dílo, románová tetralogie Alexandrijský kvartet, velkolepá freska života Alexandrie před 2. světovou válkou, kde ústředním tématem je konvencemi nespoutaná láska.
Podobným citem je prostoupena osmnáctiletá Gracie z Černé knihy, považovaná nejdříve za obohacení popisovaného studentského „zvěřince“, která se nejvíce vyvíjí a jejíž osud vytváří skutečný protiklad přesvědčení většiny mladíků, že svět je jen hra. Tuto postavu si autor oblíbil, protože v Alexandrijském kvartetu se objevuje Melissa jako její reinkarnace.
Durrellova Černá kniha představuje obohacení současné překladové literatury u nás. Odkazuje k cennosti mnoha literárních děl meziválečné i poválečné tvorby, kterým je správné dát znovu zaznít.

Černá kniha na bux.cz

Lawrence Durrell, Černá kniha (19.2.2015, Nový prostor)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 02-03-2015

0

černá kniha„Chaos je partitura, na niž je psána skutečnost.“

Lawrence Durrell je čtenářům známý především jako autor dvou monumentálních, bezmála tisícistránkových románových cyklů: Alexandrijského kvartetu a Avignonského kvintetu. Na úplném začátku jeho spisovatelské dráhy ovšem stojí neméně zajímavé dílo Černá kniha, v níž se některá témata, motivy a především zvláštní forma Durrellova vyprávění objevují v prvních konturách.

Oikumené

Durrell byl světoběžník, narodil se v Indii, procestoval skoro celou Evropu a především byl citově spojen s oblastí Středozemí.
Právě odtud pramení autorův životní zájem o filozofické směry pozdní antiky.
Fascinovalo jej především hellénské střetávání a míšení kultur starověkých národů, z něhož se zrodil myšlenkový univerzalismus a synkretismus.
Černá kniha je hlubokým filozofickým sebezpytem v mnohém už inspirovaným právě starověkými myšlenkovými proudy, mimo jiné gnosticismem a hermetickými spisy. Zároveň představuje břitký políček britskému „ostrovanství“, které autor popisuje pod zorným úhlem kosmopolity.

Odrazy v odrazech

Román zachycuje život skupinky mladých lidí v
jednom londýnském hotelu na sklonku třicátých let. Očima vypravěče a sžíravého ironika Lawrence Lucifera navštěvujeme jakoby jednotlivé pokoje hotelu a sledujeme bezcílné poflakování jeho nájemníků. Navracejícím se motivem knihy je také Luciferova četba a následné komentování pasáží z deníku přítele Gregoryho. Dějová linie ale není tak podstatná, v kulisách hotelu, ve změti postav a jejich osudů si autor připravuje půdu pro svůj mnohovrstevnatý popis, kterým ohledává skutečnost vždy z několika úhlů. Prostupují se tak roviny: já -jak vidím sebe sama, já – jak mě vidí ten druhý, jak si myslím, že mě vidí někdo druhý… Durrell ovšem tuto síť překrývá další, ještě hustší sítí svého slovníku, vrství jednu metaforu na druhou, přirovnává, komentuje vlastní psaní, a tak dílek po dílku sestavuje hutnou textovou koláž, která, jak se zdá, nebude nikdy dokončená -jazyk nabízí stále nové možnosti pro dovětky, příměry, analogie.
S ohledem na Durrellův zájem o gnostické spisy nám může v mysli vytanout prastarý symbol hada zakousnutého do vlastního ocasu, symbol pro hmotný svět, ve kterém vše vzniká a zaniká a tento proces se nadto děje v podstatě současně. Vše se neustále mění a o nějaké stálosti, o tom, že něco prostě je, nelze vůbec mluvit. Durrell jako by se snažil každou nezachytitelnou vrstvu skutečnosti popsat alespoň v jejích nejkřiklavějších kontrastech, to nejnižší i to nejvyšší, bez nároku stavět jedno nad druhé, nebo jedno druhým podmiňovat. Neprojeví se tu žádná předpojatost, žádná jednostrannost. A výsledek? Vše ukazuje do prázdného místa uvnitř obrazu hada stravujícího sebe sama. „V té největší úzkosti se uchyluji k bratrům v jeskyních, troglodytům, mužům s porostlou páteří, k vražedným slabikám, které nepředstavovaly slova, nýbrž vyřčený čin.“

Román veršů

V Anglii mohlo k vydání Durrellova debutu dojít až v sedmdesátých letech, předtím byla kniha z edičního plánu vyřazena pro autorovu nevoli vyškrtat „obscénní“ pasáže. Poprvé vyšla v Paříži a zaujala krátce na to například Henryho Millera, s nímž Durrell navázal přátelství provázené desetiletími vzájemné korespondence. Stejně tak oslovil teprve čtyřiadvacetiletý debutant zavedené básníky T. S. Eliota a Ezru Pounda. Není to náhoda, protože v Durrellovi museli poznat svého žáka, někoho, kdo se, i když zatím trochu úporně, snaží využít jejich moderní poetiku v beletristickém díle. Právě kvůli tomu si Černá kniha žádá jiné čtenářské nastavení, má-li román nějakého hlavního hrdinu, bude jím jazyk sám.

Černá kniha na bux.cz

Lawrence Durrell: Černá kniha (28.1.2015, Literární noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Ukázky | 29-01-2015

0

černá knihaAnglický spisovatel (a bratr spisovatele a zoologa Geralda Durrela) Lawrence Durrell je u nás znám z řady překladů. Už na prahu 70.let vydal Odeon jeho Temný labyrint. Tamtéž vyšel roku 1989 Alexandrijský kvartet. Posléze se k českým čtenářů dostala i próza Monsieur, aneb, Kníže temnot či „průvodce krajinou Rhodosu“ Setkání s mořskou Venuší. Černá kniha, která stojí na počátku Durrellovy literární dráhy, však měla zpoždění. Až nyní ji vydává Odeon, překlad pořídil Ladislav Nagy.

  Durrell Černou knihu napsal svých čtyřiadvaceti letech, na přelomu let 1935 a 1936. Vydána byla o dva roky později, ovšem jen Paříži. Ve Spojených státech si musela počkat až do roku 1960, v Británii dokonce do roku 1973 – Durrell totiž odmítl vypustit z knihy sexuální scény.

  Román zachycuje skupinku mladých lidí v Londýně na sklonku 30. let. Poflakují se v zaplivaném hotelu, nemají moc peněz, zato si užívají sexu a alkoholu. Opovrhují dobovou morálkou a ostrovní mentalitou vůbec. Místy jde o textové koláže, metaforické zachycení snů a představ. Černá kniha je Durrellův protest, zdvižený prostředníček: proti Anglii, proti zatuchlé morálce.

Ukázka z knihy na www.literarky.cz

Černá kniha na bux.cz

Pobuřoval špinavý kapesník i záchod. Je tu román, který Británie zakazovala (22.1.2015, Mladá fronta DNES)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih | 22-01-2015

0

černá knihaV češtině vychází kontroverzní Černá kniha Lawrence Durrella, pilíř moderní literatury.

PRAHA Dnes už ten román pobouří málokoho, nebylo tomu tak však vždycky.
Británie, počátek šedesátých let. Všichni sledují soudní přelíčení, v němž stojí Koruna proti nakladatelství Penguin Books, které vydalo román Milenec lady Chatterleyové. Ten vznikl už v roce 1928 a celý svět ho znal, jen v Británii ještě nikdy nevyšel. Puritánský stát si totiž hlídal, co jeho obyvatelé čtou. A stíhal nakladatele, kteří se pokusili konzervativní zákon obejít.
Nešlo jen o zmíněný román, právě Durrellova Černá kniha nesměla na ostrovech vyjít dlouhých šestatřicet let. Nakladatelství Faber and Faber sice Durrellovi její vydání ve třicátých letech nabízelo, autor by však musel vypustit většinu sexuálně laděných scén a na to spisovatel odmítl přistoupit. Proces proti Penguin Books nakonec vyhráli liberálové a po vynesení rozsudku trh zaplavily více či méně skandální tituly. I Durrell se dočkal, Černá kniha vyšla v roce 1973.
Tibetské kořeny V čem je tak pobuřující? Durrell se stavěl proti měšťanské morálce. Nenáviděl anglické počasí, procestoval celý svět, aby mu unikl, britskou kulturu a atmosféru na ostrovech nazýval souhrnně „anglická smrt“. Ve třicátých letech se s manželkou a přáteli přesunul na řecký ostrov Korfu, podobně únik z Británie řeší i hrdina jeho Černé knihy společně se svými kumpány. Nejde o lineární příběh, spíš o koláž, výjevy, halucinační záznamy bohémského života, surrealistické představy, o střet života a smrti, Východu a Západu. Obsahuje i sexuální scény, ve své době však pobuřoval i popis sušícího se kapesníku, kvůli němuž „vzduch dostává chuť odpařujícího se sople“ nebo rozhovor o ucpaných záchodcích: „Vůbec nechápu, co ta holka žere. To jen jí se hajzl vždycky ucpe. Ještě jednou, a poženu její rodiče k soudu.“ Durrell však nevrší lehké nechutnosti samoúčelně, lepší je zápach nazývaný pravým jménem než věčné pinožení a poklonkování zkorumpovaným nadřízeným.
Durrell byl mimo jiné i pianista, automobilový závodník a světoběžník, narodil se v Indii s výhledem na Himálaj a spisovatel Henry Miller později tvrdil, že tibetské kořeny jsou z jeho knih cítit trvale. Přátelé si však poklonky „pinkali“ neustále, zatímco Durrell psal Millerovi, že jeho Obratník Raka „kálí na malicherné vrtochy jeho současníků“, Miller Durrellovi tvrdil, že je první Angličan, který jeho knihu vůbec pochopil.
A aby byly všechny kuriozity kolem Durrella kompletní: byl nejen autorem, ale i hrdinou knih svého bratra Geralda, který vedl zoologickou zahradu a psal lehčí žánr inspirovaný soužitím se zvířaty. „Chtěl jsem stvořit laskavější Lawrencův portrét,“ tvrdil.

Černá kniha na bux.cz