To nejlepší ze světové literatury

Kat Kaufmann: Superpozice (7.3.2017, art.ihned.cz) „Jaká to je, prosím?“ Jak se dokáže ptát tak mile. Jako by toho už dávno neměl plný zuby, jako bych nebyla poslední host v hluboké noci. „Jo tak. To je...

Celý článek >>>

V bludišti paralelních světů (7.3.2017, Lidové... Románový debut Kat Kaufmannové je příběhem mladé ruské Židovky v Berlíně a také knihou mnoha tváří – tematicky i jazykově. Název Superpozice (ve významu...

Celý článek >>>

Vyšel nový román Harukiho Murakamiho. Má 2000 stran,... Příznivci japonského spisovatele Harukihu Murakamiho, jenž bývá označován za favorita na Nobelovu cenu za literaturu, v pátek oblehli japonská knihkupectví. O...

Celý článek >>>

PRÁVĚ VYCHÁZÍ Han Kang: Vegetariánka (23.2.2017,... Jonghje se jednoho dne probudí z krvavé noční můry a její život se začne dramaticky měnit. Ze všeho nejdřív přestane jíst maso. Ovšem v dravé patriarchální...

Celý článek >>>

Maďarská literární senzace, zahlcená bídou (22.2.2017,... V Maďarsku se stal román Nemajetní uznávaného básníka a esejisty Szilárda Borbélyho literární senzací. Vypráví příběh chudé, částečně židovské venkovské...

Celý článek >>>

Zasněžená romance (6.8.2015, Reflex)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 10-08-2015

0

Sněhová královnaSedmý román autora Hodin je KLASICKÝ CUNNINGHAM: New York, láska, stárnutí a smrt

„KDYŽ ŽIJETE V NEW YORKU,

zvláště někde kolem oblasti na rohu 16. ulice a 6. avenue jako já, vždycky znáte lidi, kteří mají spoustu peněz a investují do umění nebo nábytku.
Informace o luxusních komoditách a osobnostních krizích tak nějak nasáváte s newyorským vzduchem,“ vysvětlil Michael Cunningham před pěti lety při své návštěvě Prahy v rozhovoru pro Refl ex, že pro něj nebylo nikterak těžké vystavět v románu s dekadentním názvem Za soumraku (česky vyšel roku 2011) mikrosvět newyorského obchodníka s uměním Petera Harrise, jenž se, zmítán krizí středního věku, jaksi připozamiluje do mnohem mladšího bratra své manželky. U romantických víceúhelníků, problematických vztahů mezi rodinnými příslušníky, u homosexuálních vzplanutí, kokainových raušů, neproduktivního hloubání snad až příliš talentovaných a rozhodně příliš rychle stárnoucích jedinců a hledání smyslu života i sebe samého v kulisách současného New Yorku zůstal dvaašedesátiletý Cunnin gham i nadále. V pořadí sedmý román Pulitzerovou i Faulknerovou cenou ověnčeného autora, Sněhová královna, právě rok po americkém vydání i v češtině, tradičně v odeonské Světové knihovně, a jako by na příběh Za soumraku navazoval – atmosférou, tematikou, ba i „obsazením“.

TOUHA PO LÁSCE

Píše se listopad 2004, v brooklynské čtvrti Bushwick právě začalo sněžit a bratři Tyler a Barrett mají problém. A ne jeden. Třiačtyřicetiletému Tylerovi, barmanovi s uměleckými ambicemi, zřejmě umírá jeho nastávající, pro niž prostě nedokáže složit dostatečně skvělou svatební píseň (a to si pomáhá zakázanými látkami, nos má plný „sněhu“), zatímco z kdysi nadějného multitalentovaného benjamínka Barretta se vyklubal nevyzrálý, nepraktický snílek, pro kterého žádná práce není dost dobrá a jenž není dost dobrý pro žádného muže z těch, pro něž vzplanul.
Kde zůstala spravedlnost? Jak je možné, že někdo, kdo umí procítěně recitovat tolik náročných básní, netrůní na vrcholu společenského žebříčku a musí žít s bratrem a jeho partnerkou v bytě, kde je všechno nakřivo?
Stejně jako tihle dva věční chlapci i jejich přátelé stárnou a nedosahují svých cílů. Pokud tedy není Liziným cílem najít si o čtvrtstoletí mladšího přihlouplého krasavce a profetovat se po jeho boku zpátky do mládí, pokud není Betiným cílem prodávat v Lizině zapadlém obchůdku s předraženou vintage veteší, pokud Ping nechce zbytek svého života strávit poučováním nepříliš zaujatého publika a Foster beznadějným lovem ženatých heterosexuálů a zbytků své pomalu mizející krásy… Všichni tihle cool, ale ani náhodou ne happy přátelé jsou tak trochu Emou Bovaryovou (Barrett čte Flaubertův román už pošesté, což o něm mnohé prozrazuje), všichni přes své intelektuální schopnosti touží především po romantické lásce, po určitým způsobem vznešenějším životě, po vysvobození ze zimního paláce titulní andersenovské Sněhové královny.

ČEKÁNÍ NA SMRT

Cunninghamův román, jehož děj se rozprostírá do čtyř let „od voleb do voleb“, je autentický, cituplný, moudrý, plný vášně, něžnosti, krásy a pochybností. Autor zasazuje dílo za dílem do kulis svého reálného života; do příběhu jistě promítl i vlastní zkušenost s rozchodem (po čtvrtstoletí se ti dva intelektuálové rozejdou, kdo by to byl řekl), i tak často mediálně ventilované zklamání z americké politické situace poslední dekády: „Bush nejen že zabil spoustu lidí a zavraždil ekonomiku. Je to člověk vyrobený na objednávku, privilegovaný protestantský synáček, z kterého udělali zbožného texaského rančera. (…) Jak se může kdokoli, třeba jen jeden jediný člověk, vláčet do volební místnosti (sněží v Ohiu, sněží v Pensylvánii?) a myslet si při tom – fajn, tak si to dáme ještě na další čtyři roky?“ vkládá do úst angažovanému Tylerovi, který se utíká k politickému aktivismu snad i proto, aby nemusel řešit své vlastní problémy. Oba bratři čekají na osvícení, na vytržení ze všednodennosti, již nejsou schopni přetavit v něco jedinečného. Když Barrett na obloze nad Central Parkem uvidí „veliké nazelenalé světlo“, „krásné“, „mocné“ a „taky trochu děsivé“, považuje je za znamení shůry – zadoufá, že někdo konečně převezme otěže osudu místo něj, že se na něj usměje štěstí, láska, všechno dohromady. Jestli tyhle elementy nejsou společné všem hloubavcům středního věku, tak co tedy? Po pravdě, právě „hloubavcům středního věku“ jsou Cunninghamovy prózy určeny především. Oduševnělé dialogy se špetkou vtipu a životního pocitu vyjádřeného máchovským „na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal“ mohou nepovolaného začít nudit…
Michael Cunningham dokázal nejen svými proslulými Hodinami, že je ctitelem Virginie Woolfové.
Modernistické metody, ohledávání času jakožto veličiny velmi nefyzikální, úspornost výtečného stylu a neokázalost užívání skvěle zvládnutého jazyka, zaměření na city a vztahy několika postav obývajících určitou část New Yorku (dynamiku vazeb mezi bratry zkoumal ostatně už před deseti lety ve Vzorových dnech), ponory do vlastní sexuality, čekání na všemožně ohlašovanou smrtA v křehkém příběhu Sněhové královny čtenář najde ještě něco víc – zvláštní a vzácný dojem pohádkovosti, pomíjivosti a nadpozemskosti.

MICHAEL CUNNINGHAM SNĚHOVÁ KRÁLOVNA Přeložila Veronika Volhejnová.
Vydal Odeon, 2015. 257 stran.

Sněhová královna na bux.cz

Recenze: Cunningham nechává své hrdiny selhat znovu a lépe (29.7.2015, magazin.aktualne.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 10-08-2015

0

Sněhová královnaRecenze Cunninghamova nového románu Sněhová královna, který mistrně zachycuje dramata současné střední třídy, ale více než románový formát by příběhu slušelo divadelní zpracování.

Recenze – Jedné noční noci se nad Barretem Meeksem zjevilo nebeské světlo. Ozářilo člověka zbitého opuštěnou láskou a nakvartýrovaného u bratra Tylera a jeho na rakovinu umírající snoubenky Beth. Do komorního dramatu bratrů stižených osudem a střípkem ledu poznání životní pravdy jako z pohádky zasáhne i divná přítelkyně obou bratrů Liz a hrstka postav do počtu…

Jejich příběh je rámován prezidentskými volbami rozhodujícími, zda svůj post obhájí mladý Bush aka „nejhorší prezident Ameriky“, a těmi, v nichž se střetl tradicionalismus a proklamovaná změna. Cunninghamůvnejnovější román však velké dějiny neřeší – jsou jen stínem odrážejícím duševní rozpoložení a strach postav, nikoliv něčím, k čemu by se autor chtěl konkrétně vyjadřovat.

Pokračovat ve čtení recenze na www.magazin.aktualne.cz

Sněhová královna na bux.cz

Sněhová královna zamrzla v limitech Michaela Cunninghama (18.7.2015, ceskatelevize.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 21-07-2015

0

Sněhová královnaAmerický spisovatel Michael Cunningham (*1952) vložil do své novely Sněhová královna vzkazy, jež se vzpírají skutečnosti. Svět, o němž vypráví, má sice podobu nedávné současnosti, je v něm ovšem tolik neskutečného, že to vyžaduje nejen nasazení, ale i víru. Nemusíte přitom věřit v Boha ani v politickou korektnost. Autor si vlastně jen žádá, aby byl milostivě přijat.

Pokračovat ve čtení recenze na www.ceskatelevize.cz

Sněhová královna na bux.cz

Cunningham jako mistr drobnokresby (20.6.2015, Právo)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 22-06-2015

0

Sněhová královnaJako mistr drobnokresby dnešní americké střední třídy se opět představil Michael Cunningham (1952) v novém románu Sněhová královna.
Evokace pohádky H. Ch. Andersena je inspirací podobně jako několikerá připomínka Madam Bovaryové Gustava Flauberta. I hrdinové takřka současného příběhu, téměř padesátiletí bratři Tyler a Barrett žijící v New Yorku, touží po splnění svých přání a je otázka, nakolik jsou jejich sny romantické. Mezi roky 2004 a 2008 se odehrává drama, boj Tylerovy ženy Beth s rakovinou, i snaha Barretta porozumět poselství nebes, která se mu jednoho časného rána otevřou při běhu v Central Parku.
Kritika připomíná předcházející Cunninghamovu prózu Za soumraku, v níž se galerista Peter zamiluje do ženina bratra Ethana. Nyní je psychologická drobnokresba subtilnější, byť se autorovi hrdinové snaží dobrat hlubšího smyslu věcí i životních situací.
Připomínky druhé volby G. W. Bushe či negativní přijetí aktivit republikánských politiků McCaina a Obamovy oponentky Palinové jsou jen povrchovou aktualizací doby. Ve skutečnosti jde o osobní životy, v nichž se oba bratři vracejí do dětství, ke vzpomínkám na matku, aby pak lépe porozuměli sobě samým.
Čtenář je ten, kdo se musí rozhodnout, zda jsou bratři součástí nějakého žertu, pro nějž si je vyhlédl málo milosrdný bůh, který dává přednost vtipům před očišťující smrští hněvu. Otázka pro čtenáře zní dále, nakolik žijí čestně či nakolik kdo utíká ke kokainu, aby se vyrovnal s nenaplněnou touhou cosi dokázat.
Cunningham je mistr kresby vnějšího obrazu života, ale do hloubky osobních životů či společenské situace se mu v této knize proniknout nedaří. Mistrně dokáže vyprávět i měnit vypravěče, kterými se stávají oba bratři či jejich ženy nebo překvapivé milenky. Pod povrch dějinných procesů ale nejde.
V jeho dalším směřování se ukáže, jestli jsou výtky jisté povrchnosti na místě, nebo ho realita střední třídy současné Ameriky inspiruje k hlubšímu ponoru do reality.
Je zřejmé, že jeho hrdinové si kladou i pod tíhou nelehkých životních situací otázky, nakolik má život hlubší smysl.
Možná i díky božskému zjevení. Nebo to jsou spíš naše vnitřní pohledy do sebe, které nás vedou k přemýšlení, že naše existence má nějaký hlubší smysl? Na každý pád, literární mistrovství Cunninghama je zárukou čtenářského zážitku.

Hodnocení 75 %

Sněhová královna na bux.cz

Michael Cunningham: Sněhová královna (16.6.2015, Hospodářské noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Ukázky | 18-06-2015

0

Sněhová královnaBarrettu Meeksovi se na obloze nad Central Parkem zjevilo nebeské světlo čtyři dny poté, co ho – už zase – pořádně zřídila láska. Nebyly to rozhodně první kopačky, které dostal, ale první, které na sebe vzaly podobu esemesky o pěti řádkách, z nichž ta pátá byla drtivě neosobní přání budoucího štěstí, následované třemi malými xxx.

Během právě uplynulých čtyř dní se Barrett ze všech sil snažil nenechat se zdeptat tím, co v poslední době začínalo vypadat jako série stále stručnějších a vlažnějších rozchodů. Když mu bylo kolem dvaceti, láska obvykle končila záchvaty pláče a křikem tak hlasitým, že se u sousedů rozštěkali psi. Při jedné příležitosti se on a jeho nastávající ex doslova porvali (Barrett dosud slyšel rámus překoceného stolu a zvuk, který vydávala pepřenka kutálející se obloukem po parketách).

Nebo jindy: hlasitá hádka na Barrow Street, rozbitá láhev (slova „zasažený láskou“ v Barrettovi dodnes vyvolávala představu zelených střepů na chodníku pod lucernou) a hlas staré ženy, který se k nim nesl z nějakého tmavého okna, ani ječivý, ani káravý, spíš podobný hlasu vyčerpané matky: „Chlapci, berte trochu ohledy, tady chtějí lidi spát.“ Jak se Barrett přehoupl přes třicítku a pak přes pětatřicítku, připomínaly jeho rozchody stále víc obchodní jednání. Nechyběl v nich smutek a obviňování, ale nepochybně ubylo hysterie. Spíš teď připomínaly smlouvy a obchody, které bohužel nevyšly, i když zpočátku slibovaly slušný výnos.

Pokračovat ve čtení první kapitoly na www.art.ihned.cz

Sněhová královna na bux.cz

Hledání sněhové královny podle Michaela Cunninghama (2.4.2015, Tvar)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih, Ukázky | 03-04-2015

0

Sněhová královnaSněhová královna by klidně mohla být pokračováním Cunninghamovy předchozí knihy Za soumraku; je to podobně brilantní drobnokresba několika lidských osudů, která dává čtenáři nahlédnout do atmosféry určité části americké, konkrétně newyorské intelektuálské a umělecké společnosti. I protagonisté jsou podobného rodu -lidé středního věku, spíš neúspěšní než úspěšní a v každém případě nespokojení; přestárlé děti, které kdysi začínaly tak nadějně a dnes nechápou, kam se všechny ty sny a možnosti poděly. Hrdiny příběhu jsou dva bratři, Tyler a Barrett. Starší Tyler, barman a neúspěšný zpěvák, se pokouší napsat aspoň jednu dokonalou píseň, svatební píseň pro svou přítelkyni umírající na rakovinu. Mladší Barrett si přeje najít pravou lásku, zatím ho ale opouští jeden přítel za druhým a žádná práce ho nezaujme na déle než tři měsíce. A kolem těch dvou v téměř whitmanovském kaleidoskopu krouží jejich přátelé, milenci a partneři, kteří se za pomoci drog, lásek a iluzí zuby nehty drží představy, že ještě není pozdě, že ještě najdou svou „sněhovou královnu“ a dostanou od ní to, po čem touží -dokonalou lásku, dokonalou píseň nebo třeba jen obyčejný zázrak…
Michael Cunningham (1952) je významný americký prozaik. Za román Hodiny (Odeon, 2002) získal Pulitzerovu cenu a cenu PEN/Faulkner Award. Současný román je již šestým dílem přeloženým do češtiny – Sněhová královna vyjde v Odeonu v červnu 2015. –

Je pryč. Nemůže být pryč.
Ale přesto je. Už několik měsíců.
Velmi pravděpodobně se vrátí. Skoro vždycky se vrátí. Jakmile jednou tělo prokázalo svůj nevysvětlitelný sklon k bláznivému množení, svůj hlad po ničivém růstu, má ten zvyk tendenci přetrvat. Zdá se, že touha po přehnané produkci, i když je zastavena, se v těle zřejmě zabydlí a časem si tělo nejživěji pamatuje nikoli přerušení, ale bujení, jakousi extatickou nevázanost (smrt chápe pouze ještěří mozek), a k tomuto bujení, k tomuto dobrovolnému vymknutí kontrole se obvykle dříve či později vrátí.
Ale aspoň prozatím je Bethina rakovina pryč.
Není to jen remise. Zmizela. Během pěti měsíců, od loňského listopadu, se nádory začaly zmenšovat. Zpočátku to vypadalo jen jako přirozený výkyv, jaký už znali. Ale pak se nádory zmenšily ještě trochu víc. A zdálo se, že i léze na Bethiných játrech se hojí. Pomalu. Nějakou dobu se zdálo, že se pouze nezhoršují. Ale nakonec Velká Betty ve své ordinaci (v téže ordinaci – jejíž arktickou ledovost ještě zdůrazňovala zarámovaná fotografie toskánské krajiny -, kde před třemi lety do Tylerova a Bethina společného slovníku poprvé vstoupil výraz „čtvrté stadium“) jednoho šedavě zataženého dubnového dne řekla opatrně, tichým a odměřeným hlasem, že léze nejen, jak se zdá, nepostupují, ale dokonce (Velká Betty krátce sklopila oči k desce psacího stolu, jako by slovo, které hledá, tam bylo napsáno) se hojí. Rychle Beth a Tylerovi připomněla, že k různým změnám občas dochází a že kupovat šampaňské je ještě brzo. Pak k nim držela kázání o opatrnosti a skromných nadějích a zvratech, monotónně jako starý kněz.
Nádory se ovšem zmenšovaly dál. Léze se hojily. Dokonce i Strašný Steve, který měl na starost chemo, použil slovo „zázrak“, a to zřejmě nebyl člověk, pro nějž by slovník magie nebo mysterií byl běžnou věcí.
Atak to teď vypadá – je Silvestr, Beth a Tyler pořád ještě bydlí v bytě v Bushwicku (už brzo se přestěhují, Tyler je si tím jistý, ale ještě neprorazil, peníze ještě nepřišly). Obývací pokoj je ověšený barevnými vánočními světýlky. Na televizní obrazovce praská z dévédéčka oheň v krbu. Tu a tam visí svazeček zeleného jmelí, už teď zkřehlého a vysušeného, ale musí zůstat zavěšené až do Nového roku, to je tradice, a rodina Meeksových (byla to veselá vzpoura, nebo prostě jen obecné vyhasnutí ambicí?) dlouho žádné tradice neměla. Vždycky se spoléhalo spíš na improvizaci, na veselou nepřipravenost, které by se Tyler klidně držel i dál, ale Barrett jí udělal rázný konec. Vánoční stromeček v tomhle bushwickém bytě se nekupoval na poslední chvíli, dárky se nesháněly ve spěchu den předem (což vždycky mělo za následek podivné nápady, vynucené časovou tísní, takže Barrett dostal o svých dvanáctých Vánocích golfové hole, kdyby ho náhodou někdy začal zajímat golf; patnáctiletý Tyler dostal červeno-modrý lyžařský svetr, když už dva roky nenosil nic než černou a šedou). A Silvestr se tady v Bushwicku slaví ve vyzdobeném bytě, jsou nachystané sýry, studené maso, pečivo, jsou tu svíčky a na půlnoc je připravená i sbírka plechových trumpetek, které Barrett nasbíral na bleších trzích.
Do půlnoci zbývá sedmačtyřicet minut. Je tu Tyler a Barrett, Liz s Andrewem a Foster a Nina a Ping, všichni v plné parádě. Barrett má na sobě zlatě vyšívanou vestu, kterou si koupil v Barneys v povánočním výprodeji (i po šedesátiprocentní slevě to byla výstřední koupě); Liz přišla v krátkých šatech, které se třpytí jako zinek a mají výstřih odhalující klíční kosti a na nich vytetovaný věnec z růží a úponků; Andrew je v těžkých botách, ustřižených přiléhavých podvlékačkách a tričku bez rukávů Dark Side of the Moon, pravém, z roku 1972, které mu Liz dala k Vánocům; Ping se rozvaluje na pohovce jako houseňák z Alenky v říši divů a dychtivě něco vykládá Barrettovi, Fosterovi a Liz zpod okraje vysokánského cylindru s chocholem havraního peří, za jaký by se nemusel stydět ani Kloboučník. Barrett a Liz ho zdvořile poslouchají. Foster (v sametovém smokingovém saku se štrasovou broží) se k němu s rozzářenýma očima dychtivě naklání. Ping je pro něj stařešina kmene, který pije ze zřídla veškeré moudrosti.
Kousek stranou stojí Beth a povídá si s Ninou.
Beth se vrátila do tváře rozzářená, růžová barva; nabrala dvanáct kilo („Koukni,“ řekla spokojeně minulý měsíc, „jaké mám křivky!“). Vlasy dorůstají do své předchozí délky. Zdá se však, že ony jediné nesou stopy výletu do říše, odkud se poutníci málokdy vracejí. Dřív bývaly tmavé, skoro černé, a lenivě vlnité, teď ale narostly rovné a bez lesku. Nejsou šedé, ale také to není ta předchozí sytá barva černé kávy. Jejich patina je tatam. Bethiny vlasy jsou přijatelné, ale už se nevlní ani nelesknou. Jen visí. Nevypadají ani živé, ani mrtvé. Kdyby byla Beth dívka z pohádky (z pohádky jistého druhu), vypovídaly by její vlasy o souboji s čarodějnicí, o bitvě, kterou vyhrála, ale z níž se nevrátila nezměněná. Liz ji pořád přesvědčuje, aby si nechala vlasy nabarvit, a Beth vždycky odpoví, že ano, že to brzo udělá, jenže týdny ubíhají a Beth se svými unavenými vlasy nedělá nic, než že je stáčí do utaženého válečku v zátylku. Zdá se, že chce mít připomínku, i když nic takového nikdy neřekla. Zdá se, že stopě zanechané čarodějnicí připisuje určitou hodnotu.
Stojí uprostřed pokoje, jednou rukou objímá Ninu v kříži jejích tolik opěvaných zad gymnastky. Nina dnes vypadá úchvatně – její svalnaté vlnivé tělo halí starožitné pouzdrové šaty v barvě slonoviny, na pevném hrdle visí šňůry perel. Beth se zasměje něčemu, co jí Nina zašeptala do ucha.
Tyler vyjde z kuchyně (jen si rychle a soukromě šňupnul) a zamíří k Beth, která se odpoutá od Niny stejně půvabně, jako by při tanci měnila tanečníky. Beth, která vyrůstala v kdysi bohaté rodině z Grosse Pointe, je dobře vychovaná, vyzná se v psech a jachtingu, posílá kartičky s poděkováním.
Políbí Tylera. Dech jí už zase voní, už v něm nejsou cítit ani chemikálie, ani skryté stopy rozkladu.
Tyler podotkne: „Tak se nám blíží rok 2006.“
„Že budu docela určitě první, koho políbíš, viď?“ zašeptá ona.
„Hm.“ „Já vím. Jen si chci být úplně jistá, že mě zase nevyšoupne Foster.“ „Ale nevyšoupne. Teď jsi vdaná žena.“ „A ty ženatý muž. Což byla ta jediná věc, kterou ses mohl pro Fostera stát ještě přitažlivějším.“
„Fosterův zájem o heterosexuálního nemajetného muže středního věku, který navíc není kmání, je opravdu záhada,“ prohlásí Tyler.
„Nenapsala Flannery O’Connorová něco o tom, jak se jedna z jejích labutí zamilovala do koupadla pro ptáky?“
„Bylo to v jejích dopisech. Říkala tomu typický jižanský smysl pro realitu.“
„Celý Foster, co?“ podotkne Beth. „Ten je v té realitě taky jen na návštěvě.“
Tyler se zadívá Beth do jasné tváře, v níž není stopa zlomyslnosti. V tom, co řekla, nebylo nic zatrpklého – nevadí jí, že je Foster do Tylera celý pryč; snaží se -vždycky se snažila – žít v tom nejvelkorysejším a nejštědřejším možném světě.
Tyler ji obejme. Tolik by jí toho chtěl říct. Ona mu opře hlavu o hruď.
A náhle se dostaví strach.
Měli by vůbec takhle slavit? Samozřejmě že ano. Jak by mohli jednat jinak? Ale jak můžou dnes slavit, aniž by očekávali nějakou budoucí vzpomínku; aniž by uvažovali, jestli na Silvestra 2007 nebo 2011 nebo prostě někdy se stejná společnost neshromáždí kolem upomínky na rok 2005, kdy – pošetilé děti – slavili, jako by se Beth opravdu uzdravila? Jak si budou pamatovat tenhle večer – tenhle bláznivý vděk, tuhle jásavou naději?
Ale přece jen. Strašný Steve, ten přes chemoterapii, použil slovo „zázrak“. To je dobré, ne?
Barrett se odpoutá od Pinga a ostatních, uchopí na stolku láhev se sektem a donese ji Tylerovi a Beth. Dolije jim sklenky a pozvedne tu svou.
„Šťastný rok 2006,“ řekne.
„Šťastný rok 2006,“ odpoví Beth. Přiťuknou si.
Tyler spolkne touhu říct: Šťastný rok 2006? A jména John Roberts a Samuel Alito vám nic neříkají? A co hurikán Katrina -vážně se vám zdá, že stačí říct „no to je ale hrůza“? A nevadí vám, aspoň trošičku, že momentálně prožíváme druhé volební období nejhoršího prezidenta v historii?
Místo toho se jen usměje a usrkne šampaňské. Co blázní? Beth se uzdravila. Opakuje si to pro sebe. Beth se uzdravila. Jak může věnovat třeba jen jednu mozkovou buňku úvahám o novém pravicovém nejvyšším soudu?
Opravdu Tyler hodlá zestárnout jako protivný pohoršený dědek?
Barrett se na něj významně podívá. Barrett vždycky ví. Tyler je mu vděčný.
Barrett se obrátí k Beth: „Můžu si tě na pár minut půjčit?“
„Můžeš si mě půjčit, na jak dlouho budeš chtít,“ odpoví ona.
Tyler Beth pustí. Barrett jí nabídne rámě, což je i není parodie na formálnost.
Řekne: „Slíbil jsem Pingovi, že se jen podívám, jestli mají všichni co pít, a pak se vrátím doposlechnout si tu jeho přednášku o Jane Bowlesové.“
Beth mu řekne tiše do ucha: „Ping to nemyslí zle. Myslíš, že by ho z těch přednášek šlo vyléčit?“
„To je těžké. Ony to nejsou normální přednášky…“
„Jak přesně vypadá taková normální přednáška?“
„Není to sté opakování něčeho, co zná, nepoučuje, on se jenom vždycky pro něco nadchne.“ „To je pravda.“ „Prostě udělá nějaký pozoruhodný objev a musí ti o něm všechno říct. Úplně všechno.“
„Je zvídavý… je to ten nejzvídavější člověk, co znám.“ „Což je roztomilé,“ řekne Barrett.
„Ano.“ „A protivné.“ „To taky.“ Ping zavolá z pohovky: „Hej, vy dva, to tam máte soukromé spiknutí, nebo se může přidat každý?“
Barrett a Beth rychle zamíří k pohovce, kde Ping, majestátně uvelebený, káže Fosterovi a Liz, kteří mu sedí jako učedníci každý po jednom boku. Barrett se uvelebí do zeleného křesla proti pohovce; Beth přisedne na područku. Ping právě prohlašuje Jane Bowlesovou za svatou patronku bláznivých dam, a to je konverzace, které by Barrett rád unikl. Už dávno o Bowlesové ví všechno to, co je pro Pinga takový objev, jenže Pinga by se dotklo, kdyby mu do toho Barrett skočil – Jane Bowlesová je momentálně pro publikum jeho soukromý objev, divoká žena přivezená z temného kontinentu, div objevený Pingem a nyní vyvolaný pro úžas ostatních.
V zájmu Silvestra i v zájmu obecnějšího pátrání po laskavosti v sobě samém se Barrett ze všech sil snaží potlačit myšlenku: Bože, chraň nás před lidmi, kteří se považují za chytřejší, než opravdu jsou.
Foster, po Pingově levici, fascinovaně poslouchá. Foster hledá někoho, kým by se mohl stát. Po celou třetí a část čtvrté dekády svého života byl placen (zákonně i jinak) za výraznou texaskou symetrii své tváře a genetický dar těla; snaží se teď rozhodnout, co přesně dělat, když jeho rysy začínají být trochu moc opotřebované (smrtelnost působí) na to, aby byly prodejné…
Barrettova obava: Foster ve věku sedmatřiceti let zkouší všechno, co vypadá slibně, aniž by přitom měl nějakou hlavní vášeň nebo dominantní zásadu. Chce novou budoucnost, ale hledá ji tak neorganizovaně, že se Barrett obává, aby ji nehledal ještě v padesáti; kdoví, jestli nebude i pak pořád ještě obsluhovat v restauraci, nabízet se na internetu (Hledáš opravdového muže? Já vím, co chceš. Já vím, co potřebuješ) a přitom si rozmýšlet směr.
Někteří lidé se patrně domnívají, že Barrett hledá stejně bezcílně jako Foster.
Ale ti se pletou. Barretta překvapuje, že necítí žádnou silnou nebo vytrvalou potřebu opravovat chybné dojmy těch, kdo prostě nevědí.
Barrett je skromný příručí. Přesunuje tovar. A v soukromí, jen pro sebe, dává dohromady svou Jednotnou teorii všeho, která, jako tolik projektů, jež stojí za to, je odsouzená k nezdaru a nejmíň zpoloviny šílená.
Začněme třeba tady: zákony fyziky, které vládnou sluneční soustavě, se výrazně liší od těch, které řídí pohyby subatomových částic. Samozřejmě by to měly být stejné zákony – planeta by měla obíhat kolem svého slunce víceméně stejným způsobem jako elektron kolem jádra. A kdepak. Překvápko!
Barrett ovšem ke své lítosti není fyzik. Tohle konkrétní nadání nemá.
A tak tedy začne odjinud: Na konci Paní Bovaryové Homais – vesnický lékárník, ztělesnění nabubřelé průměrnosti, muž, jehož „léčba“ jen zhoršuje stav jeho pacientů – dostane Řád čestné legie.
Homais je samozřejmě vymyšlená postava. Ale stejně. Někteří lidé, kteří ten řád skutečně dostali: Borges, Cocteau, Jane Goodallová, Jerry Lewis (vážně), David Lynch, Charlotte Ramplingová, Rodin, Desmond Tutu, Jules Verne, Edith Whartonová a Shirley Basseyová, která nazpívala ústřední písničku do Goldfingera.
Mezi naše americké hrdiny – ženy a muže, kteří by pravděpodobně dostali americkou verzi Řádu čestné legie – patří určitě Walt Whitman, Thomas Jefferson, Sojourner Truthová, John Adams, Gertrude Steinová, Benjamin Franklin, Thomas Edison, Susan B. Anthonyová, John Coltrane, Moms Mableyová a Jasper Johns.
Jenomže: Na Ronalda Reagana se už teď vzpomíná jako na jednoho z velkých amerických prezidentů. Paris Hiltonová je jedním z nejslavnějších lidí na světě.
Barrett se ze všech sil snaží dát to všechno nějak dohromady. Počínaje Paní Bovaryovou.
A viděl nebeské světlo. Které mu pohled oplatilo.
Barrettovi stačí tyhle drobné výzkumy; snaží se získat znalosti jen sám pro sebe. To je zřejmě odpověď; aspoň pro něj ano. Nestojí už za barem v neúspěšné italské restauraci v Portlandu, ani se nesnaží získat stálé místo na nějaké provinční vysoké škole. Prodává předměty lidem, kteří mají radost z předmětů, jež jim prodává. Studuje sám a tajně.
Stačí to. Jen to není to, co se od něj čekalo, co se předpokládalo, že v životě dosáhne. Ale popravdě řečeno, co je smutnější než přednášet obecenstvu, které předem ví, co člověk řekne?
A možná – možná – přijde láska, a zůstane. To by se stát mohlo. Nestálost lásky nemá žádný zjevný důvod (i když, to chování neuronů také ne). Hlavní je trpělivost. Ne? Trpělivost, a nevzdávat se naděje. Nenechat se odradit, řekněme, pětiřádkovou esemeskou na rozloučenou.
Preju ti do budoucna hodne stesti, xxx To mu napsal muž, u nějž si Barrett představoval – dovolil sám sobě představovat si – elektrizující dotek duší, přinejmenším jednou nebo dvakrát (deštivé odpoledne ve vaně, když Barrett šeptal do ucha lemovaného plavým chmýřím báseň od O’Hary; večer v Adirondacks, když větve stromů natahovaly prsty po oknech a onen muž řekl, jako by to bylo velké tajemství: „Tenhle strom, to je akácie.“)
Člověk jde dál, no ne? Vidí neskutečné světlo, které zase zhasne, věří, že vana ve West Village v úterý odpoledne je už konečný cíl, nikoli jen další zastávka na cestě.
Tohle, Barrette Meeksi, je tvoje práce. Jsi svědek, jsi shromažďovatel. Nevzdáváš se. Koneckonců, učinil jsi významný objev: není nutné dělat vlny, budovat závratnou kariéru, dokonce ani u člověka nadaného větší silou mysli, než je obvyklé. Ve smlouvě to nikde nebylo. Bůh (ať je to kdokoli) nepotřebuje, abys ty nebo někdo jiný dorazil nakonec do oblak, mezi vzdálené zlatavé věže, s náručí plnou pozemských úspěchů.
Barrett sedí a objímá zlehka Beth kolem štíhlounkého pasu. Ping vykládá, „…moment, tohle je ze všeho nejlepší. Frieda, ta nejúctyhodnější v celém románu, řekne. »Složila jsem se. To jsem chtěla udělat už léta.« No není to úžasné?“
Foster prohlásí: „To si nechám vytetovat na prsa.“
Barrett podotkne: „»Dát se vést tělem znamená smrt, dát se vést duchem je život a pokoj.«“
Následuje pauza. Ping se podívá na Barretta, jako kdyby Barrett z ničeho nic řekl dětinský vtip.
„To je určitě pravda,“ řekne Ping s nápadnou velkorysostí, jako by pomáhal Barrettovi zamaskovat faux-pas.
„Promiň,“ pokrčí rameny Barrett. „Pokračuj.“ Ale Pinga to vyvedlo z konceptu, už se nemůže dostat do tempa. Usměje se asi tak srdečně, jak to patrně dělávali dvořané francouzských králů.
„Odkud přesně to bylo, anděli?“ zeptá se. Barrett se rozhlédne kolem sebe a přeje si roztéct a prokapat podlahou jako rozlitá voda, nebo svá slova aspoň nějak ospravedlnit. Přitom zahlédne Andrewa, jak s pivem a hrstí buráků lenivě postává za pohovkou, kde ho Ping nevidí.
Andrew, poklidný a jistý; Andrew, který, jako někteří bohové, se vůbec nestará o lidské hašteření – který mu vysloveně nerozumí. Existuje přece spousta ovoce, existuje voda a nebe, je toho dost pro všechny, tak o čem byste se hádali?
Liz si ho nechala déle než obvykle, jak to vypadá.
„To je z Římanů,“ vysvětlí Barrett.
„Myslíš z bible?“ „Jo. Z bible.“ „Ty jsi zázrak,“ prohlásí Ping. Má manýry operní divy, ale pomstychtivý není. Má manýry divy, která je zároveň dáma. Neváhá dát najevo svou nelibost (svědkové nikdy nesmějí nabýt dojmu, že se dá snadno porazit, nesmějí si jeho kouzlo plést s ústupností), ale je srdečný, i když chladně. A není ani pedant. Je jen fanatik, člověk vášnivě a soustředěně loajální k tomu, co právě považuje za objevné. Před Jane Bowlesovou tu byl Henry Darger; před Dargerem společenská kariéra Barbary Huttonové. Když Pinga něco takového popadne, je upřímně překvapený, že by někoho mohlo zajímat i něco jiného.
Barrett podotkne: „Jane Bowlesovou patrně pomalu trávila ta Maročanka, do které byla zamilovaná.“
„Já vím,“ odpoví Ping s dychtivou naléhavostí pavlačové drbny. „Není to úžasné? Ta ženská mimochodem byla ošklivá a stará, chodila v černé burce a slunečních brýlích. Měli byste vidět ty fotky. Představte si hezkou Jane – ona byla taková ta alabastrová kráska z vyšších vrstev -, jak jde po marocké ulici s ženskou, která by od minuty mohla hrát čarodějnici v Macbethovi.“
Fosterova tvář – pořád ještě je to pozoruhodná skládačka irské brady, jako vytesané z vápence, širokého, ohrnutého spodního rtu a toho neuvěřitelného patricijského nosu anglického studentíka – se rozvolní, snad úžasem, Barrett má ale podezření, že spíš prostě nechápavostí.
„No to je šílený,“ řekne Foster.
„Jane byla šílená,“ souhlasí Ping s výrazem sytého, kočičího uspokojení. Je přesvědčený, že všichni velcí umělci jsou, musejí být pokud ne přímo vyšinutí, tak aspoň podivíni. Barrett přemýšlí, jestli to nějak souvisí s těmi sentimentálními krajinkami a zátišími, která Ping maluje o víkendech. Vysvětlují se tím jeho klobouky a jeho sbírky: viktoriánské dioramy s ptáky, arabské lampy v sytých barvách drahokamů, první vydání?
Foster prohlásí: „Asi si budu muset něco od ní přečíst,“ tónem naznačujícím jak to, že to má upřímně v úmyslu udělat, tak fakt, že doopravdy tu knihu přečíst pro něj představuje obdivuhodnou, ale nesplnitelnou tužbu – stejně dobře by byl mohl říct: Asi se budu muset naučit fyziku částic.
„Ono to není celé tak pochmurné,“ uklidňuje ho Ping. „Je to překvapivě zábavné. Životy velkých umělců a knihy, které píšou, jsou dvě rozdílné věci.“
Už se zase rozjel. Pokračuje: „Musíš si pamatovat, že její život byl hodně zvláštní. Žila v cizině. Vzala si toho troubu Paula Bowlese, který ji ignoroval, nikdy jí neposlal ani halíř, pořád byla bez peněz. Nejspíš měla dojem, že v jejím světě se může stát cokoliv.“Beth chlácholivě stiskne Barrettův zátylek, zvedne se a jde hledat Tylera. Na odchodu podotkne: „Do půlnoci zbývá devětadvacet minut!“
Bethin odchod umožní odejít i Barrettovi. Střelí pohledem po Liz, ale ta je vlídně duchem nepřítomná. Má schopnost zrušit výraz v obličeji a sedět uprostřed skupiny, jako by trpělivě čekala, ani podrážděně, ani s pochybnostmi, až předjede objednané auto, které ji odveze na nějaké krásné, klidné místo.
Barrett podotkne: „Jen devětadvacet minut na zpytování černého svědomí.“
Pro Barretta, který jediný je Pingovi rovnocenným soupeřem, je vtipkování jediný způsob, jak se od něj odtrhnout uprostřed árie.
Ping si položí ruku na prsa a okázale předstírá hrůzu. „Drahoušku,“ řekne, „na to bys potřeboval devětadvacet dní!“
Barrett se zvedne z křesla. Ping se zase obrátí k Fosterovi.
„Ostatně,“ prohlásí, „když je někdo šílený génius, proč by se neměl složit zrovna na místě, kde po městských ulicích běhají opice a prodavači nabízejí ovoce, které člověk ještě nikdy neviděl?“
Foster se nenápadně (Ping nemá rád nepozornost) podívá po Tylerovi, který vztáhne ruku k Beth. Obejme ji kolem ramen, přitáhne si ji a ukryje na svých prsou. Tyler. Ta jeho mužně zpustošená krása. Ty lví oči. Ta schopnost být oddaně věrný. Proč zrovna tohle tolik gayů postrádá? Proč jsou tak roztržití, tak zamilovaní do představy, že budou mít víc, víc a ještě víc?
Záblesk: Tyler svléká Fosterovi šaty, něžně, vášnivě, žasne nad Fosterovou odhalenou hrudí, nad vlnivým břichem; Tyler hltá očima cestičku tmavších chloupků, které vedou od pupku dolů, jako by si je Foster nechal narůst speciálně kvůli němu; Tyler celý žhavý do Fostera, ale jen do Fostera, Foster je výjimka, Tyler není na muže, on je na Fostera, a teď stahuje Fosterovi džíny, otcovsky, ale smyslně, připravený ošukat ho s divošskou vlídností otce, nádherně zvráceného otce, nic není tabu, on se o svého chlapečka postará, miluje ho přece a s intuicí společné krve ví, co jeho chlapeček potřebuje.
Ping ale mezitím pokračuje: „Ono je vážně lepší prostě shořet. Proto milujeme Marilyn a Jamese Deana. Milujeme ty, kdo vstoupí rovnou do ohně. Jane Bowlesová sice pro většinu lidí nebyla ani Marilyn, ani James Dean, ale pro mě…“
Foster se znova soustředí na něj. Ping je dobrý učitel a dá se od něj hodně dozvědět.

 

Michael Cunningham na bux.cz

Probuzení z amerického snu (20.2.2015, Host)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 02-03-2015

0

Tělo a krevMichael Cunningham: Tělo a krev, přeložila Veronika Volhejnová, Odeon, Praha 2014

Román Michaela Cunninghama Tělo a krev, který vychází v českém překladu po slavných Hodinách (2002), Domovu na konci světa (2005), Vzorových dnech (2006) a Za soumraku (2011) až v roce 2014, je z roku 1995. Český obdivovatel tohoto pozoruhodného amerického spisovatele, držitele Pulitzerovy ceny, se tedy konečně dočkal. Byť tento staronový Cunningham přinesl v kontextu dosavadní tvorby trošku zklamání. Přesto rozhodně stojí za přečtení; Tělo a krev je opus, ale nikoli opus magnum.

Román patří do linie rodinných ság; člověk a jeho (nejbližší) vztahy jsou autorovi hlavním námětem. Je psán formou takzvaných dovyprávěných dialogů, jednotlivé dialogy jsou posléze ozřejmeny psychologickým ponorem do nitra jednotlivce. Každá kapitola s názvem (většinou následujícího) roku je zasvěcena vždy jednomu z členů rodiny. Během jednoho století se tak postupně setkáme s řadou postav, dějů, jejich posunů a nečekaných zvratů.

Vzestupy, pak pády…

V roce 1935 je Constantinovi osm let. Tento Řek, který se později ožení s Italkou ze studií, už svým jménem aspiruje na vytvoření pevných konstant, hodnot. Patří k těm ambiciózním, avšak zamindrákovaným přistěhovalcům, kteří na nové půdě chtějí o to hlouběji zasadit své kořeny. A udělají pro to všechno: „,Chci mít lepší život,‘ řekla. […] Constantine vzal Mary za drobnou ruku a stisk ji. ,Budeš ho mít,‘ řekl. ‚Všechno, co chceš, se může stát.‘“ Už v Constantinově dětství se začíná vzdouvat vlna rebelie vůči autoritě otce, když si vzdorné dítě odnáší v ústech po částech kusy hlíny, aby si na otcově poli vytvořilo své vlastní políčko. Podobně se později bouří Constantinův syn Billy (v pubertě přejmenovaný na siláckého Willa), když za jednoho vyostřeného večera po otci vrhá boty, které mu kdysi koupil. Svůj malý svobodný prostor si v dospělosti oba houževnatě rozšiřují po svém: zatímco z otce se stává zakladatel nového klanu; nové, „lepší“ rodiny, rezignovaný hippík Will vzdoruje naopak tím, že se všeho vzdává. „Naivní“ aktivitu první generace vystřídá „uvědomělá“ pasivita té nové. Přes všechnu tu rádoby americkou středostavovskou neurotickou preciznost (symbolika dokonalého dortu se objevuje také v Hodinách), přes veškerou houževnatost a píli totiž stejně nakonec rodinu dostihne prokletí. Co stojí za všemi těmi nesplněnými očekáváními? Naděje vložené do jediného syna se nakonec nezúročí ani ve vnukovi; ani on ve své zděděné dokonalosti nemůže netrpět vnitřní pokřiveností. Dětské vzplanutí k nevlastnímu mulatskému bratranci pro něj končí tragicky (zemře ve vlnách jako Virginia Woolfová). V třígeneračním příběhu (otec zakladatel — vzpurný syn — tragický vnuk) se čtenář stane svědkem rozplynutí amerického snu. Příčinou rozpadu vize o dokonalé rodině je jednou zasetá přetvářka; hra na něco, co není. Slabost schovaná za pokrytectví se u Constantina brzy začne projevovat výbuchy vzteku, který si vybíjí na dětech. Jeho homosexuální syn ho nenávidí, nejmladší dceru pro její autismus (projevující se touhou žít na stromech) ignoruje; a doslova ho zničí, když se jeho nejstarší dcera, která občas podlehne jeho „krvesmilným“ vyznáním, provdá a odstěhuje. Také jeho žena si připustí selhání, když se nechá chytit v supermarketu jako kleptomanka: „Ochranka nerada dělá skandály. První dva případy nechali být, pak ji varovali: ,Madam, myslím, že jste se spletla. Omylem jste si strčila ten kartáč do kabelky.‘“ Kromě emigrantské otázky se Cunningham v Těle a krvi dotýká poměrů v Americe, která se všechno snaží udržovat v bublině dokonalosti. „Policisté byli zdvořilí, dokonce rozpačití. Tohle byla Amerika. Jestliže člověk něco dokázal, jestliže vydělal peníze, dokonce i policisté chtěli věřit, že je nevinný.“ Tyto kulturně-mentální rozdíly přistěhovalec těžko pocítí: „Jejich rozpaky byly pro Constantina horší, než by byla jejich nenávist.“ Nepravda a faleš nakonec vždycky vyjdou najevo.
A tak si hlavní hrdina, dokonalý manžel a otec budující pro sebe a svou rodinu honosný palác, v neposlední řadě o to hlouběji uvědomí, jak nákupem levných materiálů pro domy, které staví, parazituje na ostatních „Američanech“ (rovněž imigrantech). Vlastní štěstí v neprospěch bližních; to zákonitě nemůže vést k harmonii.
Název Tělo a krev nese spoustu konotací, od potu a dřiny jako snahy něco vybudovat přes Billyho estetizaci těla (jak u filmového jmenovce Billyho Elliota) po tělnatost Constantinovy milenky v kontrastu s Cassandřiným rozkladem, Benovou sebedestrukcí a Zoeiným AIDS. Tento idiom ovšem odkazuje také na pokrevní spřízněnost; obětování i oběť, tělo a krev Kristovu rodinných příslušníků, kteří se občas ocitají až v nezdravě milostných vztazích.

Jak žít?

Ať už vypadají Cunninghamovy postavy jakkoli, pojí je snaha přijít na to, jak (co nejsprávněji) naložit se svým životem. Dříve či později přijde prozření; zásadní otázka zní: Prožili svůj život správně, nebo „si ho posrali“? Říká se, že si děti své rodiče nevybírají. Musí se od nich posléze oprostit, nejlépe vytvořením si rodiny nové, a postupně tak překonat trauma „pachatel—oběť“. Děti jsou zatraceně nevděčné; nebyli jsme jiní. „A není to tak vždycky? Budujeme paláce, aby je ti mladší mohli rozbořit, vyplenit vinné sklepy a čurat z balkonů potažených čalouny.“ Vítězí ovšem návrat ke kořenům, který je podmíněn pokorným odstupem a pochopením. I „rebelantský Billy“, který byl rád, že tehdy přežil bujaré mládí plné vzdoru, nakonec přidá ruku k dílu, když „může plít zahradu se svou nejmladší, radovat se s ní z první ředkvičky“. Cunningham zůstává idealistou, byť ví o životě až příliš. Razí dobro a poctivost, jeho postavy si k němu — ať už po jakýchkoli peripetiích a strmých cestičkách (jestli mezitím nezemřou) — dojdou. Když čtenář pocítí onu epifanii, je to kýžené znamení dobré literatury. Experimenty s alternativními způsoby rodinného soužití či milostných vztahů jsou Cunninghamovým typickým tématem a zdá se, že ho zajímají především ty bizarní. Jednou z nejzajímavějších postav je výrazná a inteligentní stárnoucí transsexuální švadlena Cassandra, která vychovává se Zoe syna Jamala (tento „africky divoký nepodárek“ se paradoxně stane jediným pokračovatelem „slavného a kdysi spořádaného“ klanu). Autor názorně ukazuje, že „kreatury“ mohou být lidštější než (na první pohled) krásní lidé. „Mary překvapilo, že Jamal poslechl. Najednou se jeho cizota a vůbec všechna cizota vytratila a on a Cassandra mohli klidně být obyčejný rodič a dítě, kteří se pokoušejí vykličkovat obvyklou překážkovou dráhou shovívavosti a nároků, zbožňování a slušnosti.“ Exkurz do rodinných poměrů končí vhledem do roku 2035. Nakonec všechny postavy románu najdou usmíření, pochopí, že smysl života a „princip vlastního štěstí“ je v tom, že udělají něco pro druhého. Michael Cunningham má široký záběr; v každém novém románu probádá jinou oblast (života). Vedle naposledy vydaného Za soumraku je Tělo a krev zklamáním; a to pro svou rozvleklost, přílišnou psychologizaci a nedotažení dějových oddenků. Románu chybí propracovanost a brilantní ucelenost Cunninghamových pozdějších próz. Ale přestože jsou literárně obratnější a jako celky (artefakty) vybroušenější, milovník Cunninghamova rukopisu by jistě neměl pominout ani jeho juvenilii, protože i zde svou tíží a naléhavostí zanechává osobitou stopu a silný dojem.

Tělo a krev na bux.cz

Recenze – PONĚKUD HUTNÝ KOKTEJL TĚLESNOSTI (4.12.2014, Tvar)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 04-12-2014

0

Tělo a krevMichael Cunningham: Tělo a krev Z angličtiny přeložila Veronika Volhejnová Euromedia Group – Odeon, Praha 2014, 424 s.
Americký prozaik Michael Cunningham vstoupil do českého čtenářského povědomí jako autor románu Hodiny, zčásti inspirovaného životem a dílem Virginie Woolfové. Od té doby vyšlo u nás několik jeho prací, naposledy pak román Tělo a krev, napsaný bezprostředně před Hodinami (v roce 1995) a některými motivy toto dílo předjímající. Ideově a kompozičně se však jedná o prózu zcela jiného typu.
Je to vlastně kronika tří generací jedné přistěhovalecké americké rodiny, počínající drobnou epizodou v roce 1935 a končící průhledem do budoucnosti přesně o sto let později. Přistěhovalectví a s ním úzce související problém integrace také tvoří jeden ze základních tematických okruhů příběhu: oba zakládající členové rodiny Stassosových, Řek Constantine (Con) a Italka Mary, se v útlém mládí vymkli ze sevření svých původních rodin a v nové zemi se snaží nalézt novou identitu. Není to však tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát. Maryino „jsme Američani, Cone. A-me-ri-ča-ni“, jež jí nedovolí uvažovat o koupi japonského rádia, třebaže je čtyřikrát levnější než přístroj domácí výroby, vyznívá jako příliš naivní recept, který v praxi nemůže fungovat bez jasné definice, co znamená být členem americké společnosti. Con svoji integraci vidí v úspěchu, v založení mravně bezúhonné středostavovské rodiny, zkrátka v realizaci onoho amerického snu, v němž má každý možnost vypracovat se od píky. Naplnění představ o úspěchu vyjadřují dva symboly úzce spjaté s postavou Cona, symbol domu (Con zbohatne ve stavební firmě a může si dovolit přepychový dům na Long Islandu) a symbol zahrady, v němž se odráží Conova touha zakořenit. Od samého počátku však onen vysněný úspěch provázejí rozpory, jak ostatně napovídá mužovo víceznačné jméno: zatímco původní řecké Constantine může implikovat touhu po čemsi pevném, trvalém, konstantním, zjednodušená americká podoba Con navozuje významy protikladu, odporu a podvratnosti. Vysněný obrázek se totiž od samého počátku drolí a hroutí a namísto uspokojení převládá neustále se vracející pocit zklamání. Con staví laciná, nepevná obydlí pro přistěhovalce a právě tak nepevné jsou i základy jeho snu, jenž se tak jako jeho zahrada postupně mění v pustinu. Podaří se mu sice zbohatnout a mít s Mary tři děti, ale ve své arogantní vznětlivosti už nedokáže přijmout, že se život ve všem nevyvíjí podle jeho plánů. Nejvýrazněji se to projevuje v Conově čím dál problematičtějším vztahu s jediným synem Billym: „Věděl, že má svého syna rád – co by musel být zač, aby neměl? – ale přál si, aby byl jiný. Teď zrovna si přál stát v kuchyni se svým chlapcem a povídat si s ním o prchavé slávě světa a o jeho matoucích, vytrvalých zklamáních. Chtěl by se synem zápasit, házet mu vší silou fotbalový míč.“
Proč tomu tak je? Kámen úrazu tkví v tom, že se Conovy a Maryiny životní sny opírají o původní puritánskou definici americké identity, definici, která v překotných desetiletích druhé poloviny 20. století bere neodvratně za své. Amerika se radikálně proměňuje a starý hodnotový žebříček zejména v takových konglomeracích jako New York přestává platit, což se výrazně projevuje právě u generace Stassosových dětí. Zjemnělý Billy začne žít v homosexuálních vztazích a nepřestává v něm vřít nenávist k předpojatému otci; mladší dcera Zoe se svou divokou „zvířecí“ náturou dospívá v prostředí pochybných nočních klubů, ve společnosti prostitutek, transvestitů a násilníků, a končí ve spárech zákeřné nemoci AIDS; nejstarší Susan sice jde ve stopách rodičů a vdá se za bohatého právníka, její jediný syn je však plodem manželské nevěry a nositelem rodinného „hříchu“, kvůli němuž sám nakonec spáchá sebevraždu. V tomto smyslu se tato druhá generace stane obětí tělesnosti, k níž poukazuje titul románu. Jenže instinkty těla nezvládají ani rodiče: Mary se dočasně projeví jako kleptomanka a dostane se tak do konfliktu se zákonem, čímž ohrozí onu mravní bezúhonnost, na které se má zakládat její rodina; Con nejen špatně ovládá své výbuchy zuřivosti, ve kterých dává průchod neutuchajícím frustracím, ale nedokáže zkrotit incestní sklony ve vztahu k Susan a nakonec ani touhu po maďarské sekretářce Magdě, tlusté, nevzhledné a primitivně živočišné, pravém opaku subtilní Mary, až nakonec opustí rodinu a vytvoří nový vztah bez emocionálního zázemí. Nepevnost stavby, jež se měla stát realizací amerického snu, tak spočívá právě v této nové americké identitě, v níž dřívější ideály nahradilo všudypřítomné „tělo a krev“. Cunningham tak vlastně předkládá osobní vizi historické podmíněnosti osudů příslušníků své generace, včetně onoho tragického vyústění do nevyléčitelné choroby, tak jak se to ostatně opakuje i v Hodinách. Vykoupení může přijít až v následující generaci, v novém miléniu.
Román má tedy zřetelný mravní apel a lze jej číst jako významné svědectví o proměnách hodnot i konkrétních životů. Na přesvědčivosti mu však do značné míry ubírá jeho koncepce. Nelze se ubránit dojmu, že autor chtěl do své výpovědi vtěsnat co nejvíce projevů toho, co tak účinně podvrací původní ideály. Příběh se pak pod vlivem této snahy proměňuje až v jakýsi katalog provokujících alternativ, o jejichž funkčnosti lze místy pochybovat. To se nejvíce týká oblasti sexuálního chování, při jejímž popisu je vypravěč snad až příliš efektně otevřený. Že musí jednu z předních postav tvořit transvestita Cassandra, se také zdá spíše jako výraz této vnějškové přesycenosti než jako projev organické nutnosti. Tento sklon vede nezbytně k tomu, že se leccos dá předvídat, neboť záhy vytušíme, že takřka nic nesmí dopadnout dobře a že „tělo a krev“, naše živočišné pudy vymknuté kontrole puritánské doktríny, působí za všech okolností destruktivně. K tomu připočtěme i jistou formální upjatost, s níž příběh musí obsáhnout přesně sto let, a docházíme k závěru, že Tělo a krev patří v Cunninghamově tvorbě k dílům přípravným a že první vyzrálý opus oprávněně představují až následující Hodiny.

Tělo a krev na bux.cz

Recenze: Cunningham se v Tělu a krvi topí v lyrismu (4.9.2014, rozhlas.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 09-09-2014

0

Tělo a krevAmerický spisovatel Michael Cunningham je jedním z nejúspěšnějších autorů současnosti. Potvrzuje to Pulitzerova cena za jeho dosud nejznámější román Hodiny, který zaznamenal úspěch i jako filmová adaptace s Nicole Kidman v hlavní roli. Že je Cunningham značka, která se vyplatí, ví i nakladatelství Odeon.

Když zrovna není k dostání žádné nové autorovo dílo, uchýlí se k jeho starším textům. Právě to je případ dvacet let starého románu Tělo a krev. Jestli se ale kniha vyplatí někomu jinému než jenom nakladatelství, je diskutabilní.

Cunninghamův druhý román vyšel pět let před koncem milénia, a není proto zvláštní, že se ambiciózně ohlíží po celém 20. století. V něm vypráví příběh tří generací rodiny Stassosových: otce Constantina, řeckého imigranta, jeho ženy Mary, dětí Susan, Billyho a Zoe, nakonec i pravnoučat Jamala a Bena. Všechny postavy jsou v knize podobně důležité a stejnou váhu mají i jednotlivé dekády posledního století, které proměňují společenskou morálku a spolu s tím atmosféru v rodině.

Pokračovat ve čtení na www.rozhlas.cz

Tělo a krev na bux.cz

Každý máme právo se zamilovat a je jen na nás, komu dáme své srdce. (26.10.2013 databazeknih.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 06-11-2013

0

Roku 2005 u nás vyšel v prvním vydání román Domov na konci světa od spisovatele Michaela Cunninghama. Druhé vydání vyšlo během letošního roku v nakladatelství Odeon. Mnozí z nás znají tohoto spisovatele díky jeho fenomenálnímu románu Hodiny, ve kterém vzdává čest Virginii Woolfové. Nebudu se zabývat srovnáváním těchto dvou románů, protože každý z nich je jedinečný. Ale ve stručnosti bych řekla, že tyto dva romány mají jedno společné – dokážeme pocítit smutek a tíseň tam, kde to autor takto zamýšlel a stejně tak i lásku, ať již k opačnému nebo stejnému pohlaví.

Pokračovat ve čtení na databazeknih.cz

Domov na konci světa na bux.cz