„Fígl, jak zapomenout na celkový obraz světa, je v tom, že se na všechno podíváte zblízka.“

Usedlý a spořádaný novinář Carl Streator býval obyčejným mužem ve středních letech. Život se mu ale obrátil vzhůru nohama, když dostal za úkol napsat sérii článků o syndromu náhlého úmrtí novorozence – vypozoroval, že v blízkosti všech mrtvých dětí se vyskytovala stejná kniha říkanek obsahující takzvanou probíranku. Nejde však o neškodnou sentimentální africkou básničku o usínajících zvířátkách, jak to na první pohled vypadá.

„V některých kulturách ji zpívají dětem za hladomorů nebo sucha, nebo když je členů kmene příliš mnoho na malé území. Zpívají ji bojovníkům zmrzačeným v bitvě a lidem postiženým nemocí, všem, u koho doufají, že brzy zemře. Aby ukončili jejich utrpení. Je to ukolébavka.“

„Trestat je lepší, než trpět za všechny hříchy světa.“

Než se Streator naučí s probírankou zacházet, zavraždí každého, kdo ho nějak naštve. Potom zjistí, že o říkance vědí i další lidé – realitní agentka specializující se na nemovitosti, v nichž straší, a sběratelka diamantů Helen Hoover Boyleová, její wiccanská sekretářka Mona a Monin přítel, ekoterorista přezdívaný Ústřice. Všichni se společně (jako typická americká rodina) vydají na cestu po USA s cílem zničit všechny kopie nebezpečných zaklínadel. Když ale narazí na grimoár, původní starobylou knihu psanou neviditelným písmem, z níž se probíranka dostala do pohádkové knihy pro děti, rozhádají se. Každý chce s nálezem plným mocných kouzel (na oživování mrtvých zvířat, létání, ovládání druhých, na vyvolání zamilovanosti…) pochopitelně naložit jinak. A objevují se další lidé, co moc probíranky objevili a nakládají s ní po svém, například nekrofilní saniťák Nash…

„Ta tichofobie. Ten hlukoholismus.“

Ukolébavka by neměla chybět v knihovně žádného milovníka drsného černého humoru, sarkasmu, nadsázky, jízlivostí a pitoreskních závěrů okořeněných lehkou paranoiou. Text je psán v krátkých a jednoduchých větách, jako refrén se jím prolínají pojmy jako tichofobie či hlukoholismus. Vyprávění, které je mimo jiné i trefnou satirou na nejrůznější alternativní hnutí, Palahniuk prokládá množstvím otázek a úvah o moci slova v informačním věku („Představte si nákazu, kterou chytnete ušima… Představte si tu paniku… Představte si to pálení knih.“), nenávisti v nás a bezohledném životním stylu. Ústy vypravěče Streatora Palahniuk přemítá, jestli vůbec existuje něco jako svobodná vůle. Diktuje nám, co máme dělat Bůh? Reklama? Nebo jen my sami? Má někdo z nás právo rozhodovat o životě a smrti? Jak člověka změní moc? Dá se zabránit jejímu zneužívání? Je destrukce řešení?

Čtenáři nezbývá, než sdílet se Streatorem všechny jeho pochybosti („Možná se do pekla nechodí za to co uděláme. Možná se do pekla chodí za to, co neuděláme.“) a nechat se dovést až k překvapivě optimistickému závěru, v němž nad vším stojí láska, víra v druhé a hlavně v sebe sama.

Ukolébavku vydalo nakladatelství Odeon Praha v roce 2011, překlad Richard Podaný, 224 stran.

Veronika Jurčová

Related posts:

1. Internet měli už ve starém Řecku (25.11.2011, Lidové noviny)
2. Ediční plán Odeonu na první polovinu roku 2011
3. Haruki Murakami: Město Praha a jeho našedlá tma (23.12.2011, Hospodářské noviny)

Chucka Palahniuka není třeba představovat – Klub rváčů, Zalknutí či Snuff zná každý. Deník se do řady Palahniukových skvělých knih mohl s klidem zařadit už roku 2003. V současné době vychází znovu a je pořád stejně dobrý.

Palahniukovy knihy se vyznačují jedním společným rysem – vypráví o bílých severoamerických mužích s rozličnými psychickými problémy. Deník se ale vymyká – je o Misty Wilmontové, ženě středního věku bez viditelné psychické poruchy. Deník je surová zpověď o jejím životě poté, co se její manžel Peter ocitl v komatu po nepovedeném pokusu o sebevraždu. Její život nestojí za nic a celý ostrov, na který se před třinácti lety přivdala, si myslí, že je jejich spasitelkou, že má namalovat veledílo, které ostrov zachrání od chudoby. Zároveň jí začínají volat lidé, jimž její manžel při rekonstrukci domu zazdil jednu místnost. Co se to vlastně děje?

Román Deník není ve skutečnosti deníkem v tom pravém slova smyslu – je psán třetí osobou, místy se autor/ka nechá unést a adresuje přímo Petera, pro kterého je deník určen – alespoň ze začátku. Přesto tušíte, že deník si píše Misty, protože vám to sama několikrát tvrdí. Píše ho ze svého pohledu a dává do něj své pocity. Rozhodně se tak nedá říct, že by tento neobvyklý způsob nějak narušoval kontinuitu příběh.

Co by ovšem mohlo příběh narušovat je Palahniukův zvyk protkat své dílo zajímavými informacemi, které se objevují, když to čekáte nejméně. Tentokrát se týkají grafologie, slavných osobností umění a architektury. Kvůli Klubu rváčů chodil Palahniuk na skupinová sezení, před Zalknutím na setkání sexoholiků. A tentokrát se vyptával chlápků, co dnes staví hrady. Přestože jsou tyto informace prakticky bezcenné, podtrhují zvláštní chování hlavní hrdinky, která se tak zdá být o něco labilnější.

Celá kniha má neskutečný náboj – vztek je na počátku knihy takový, že se na vás přenese. Střídá ho strach, a nakonec smíření, které je až neuvěřitelně náhlé. Misty se odevzdá do rukou ostrovanů bez otázek, bez zájmu. A dělá to, co jí ostatní velí. Bez odporu. Její proměna je až neuvěřitelná, přesto ale nepodmiňuje otázky ani pochyby. Do příběhu jste tak vtaženi, že se sami neptáte. Jako Misty.

Více než polovinu knihy však očekáváte, kdy se začne konečně něco dít, kdyže to ta Misty začne konečně malovat. Některé situace vám budou připadat zbytečné, ale vlastně se jen snaží odvést vás od teorie, která by mohla být tou správnou. Pomalé tempo je dalším znakem, kterým se Deník odlišuje od svých předchůdců.

V doslovu se dozvídáme, že Deník je zpovědí samého autora – Chucka Palahniuka. Stejně jako svými ostatními knihami apeluje na své čtenáře vyprávěním cizích strašlivých příběhů. Doufá v jakési procitnutí, pochopení. Deník je takový víc, než byste čekali. Do ostrova s poetickým názvem Potchkeysea [počkejsí] (v Aj Waytansea) si Palahniuk promítl město, ve kterém sám žije. Proč a jak si můžete sami přečíst.

Deník není kniha, která by uchvátila každého. Stejně jako ostatní knihy Chucka Palahniuka. Surovost, se kterou vypráví příběh, a takříkajíc špatný konec se vymyká typické osnově většiny dnešních knih. Palahniuk ale nevypráví příběh amerického snu, vypráví druhou stranu osy – nepravděpodobně podivný a hrozný život. A právě tím si získává své čtenáře a dobré kritiky.

Název originálu: Deník
Autor: Chuck Palahniuk
Obálka: Pavel Hrach
Vazba: vázaná
Rozměry: 125 x 200 mm
Počet stran: 241
Vydal: Euromedia Group k. s. – Odeon, Praha 2006, 214,- Kč,-
Hodnocení: **** (90 %)

Dagmar Čechová

Related posts:

1. Gabriel García Márquez: Zpověď trosečníka
2. Připravované tituly na červenec – prosinec 2010
3. Finka, jež Estoncům pere dějiny – rozhovor se Sofi Oksanen (MF Dnes, 28.12. 2010)

Román, nebo modní časopis? Chuck Palahniuk se opět pokouší co nejlépe čtenáři ukázat svůj pohled na zákoutí, o nichž se příliš nemluví: zářivý svět modelingu, zneužívání leků, sex ve všech možných i nemožných polohách, touhu po lásce hraničící s obsesí, šílenství. Krátce řečeno: Neviditelné nestvůry.

Co byste asi dělali, kdybyste se probudili v nemocnici s ustřelenou čelistí a vaše kariéra modelky byla v troskách? Toto je pouze řečnická otázka, protože odpovědět na ni není možné. Každý by se zachoval jinak. Vypravěčka knihy Neviditelné nestvůry se zahalí do obrovské kupy závojů a snaží se žít dál normálním životem. V nemocnici se setká s nádhernou Brandy a spolu objíždí honosná sídla a při jejich prohlídce (hrají si na zájemkyně o koupi domu) brakují lékarničky jejich původních obyvatel. Samozřejmě tam vždycky najdou pár laskomin na předpis, které mohou prodat v různých klubech (těm, co předpis nemají), a tak si vydělávají na docela slušné živobytí. Jenže tohle je jen jedna rovina knihy.

Chaotický Palahniuk

Chuck Palahniuk nám odhaluje život hrdinky před nehodou i vyrovnávání se s jejími následky v nemocnici. A všechno je to podáno naprosto úžasným chaotickým způsobem, přesně jako když projíždíte módní časopis: nemocnice, v další kapitole skok na život Ona před nehodou, další kapitola prohlídka domu a Brandiino předávkování, další kapitola se pak jmenuje Její milý. Jako když chcete otočit stránku s reklamou a zbytek článku už nenajdete, nebo ho najdete, ale až za přehlídkou lxusních bot a módními tipy na osvěžující nápoje v chladné zimě. Celou knihou vás pak provází pocit, že jste něco zapomněli, že jste vynechali nějakou důležitou pasáž, a proto vám teď uniká chování té či oné postavy. Ale není tomu tak. Autor se sám k tomuto záměru přiznává. Mate čtenáře a ten je zoufalý až do konce, než všechno pochopí (Palahniuk se nemusí bát, že by čtenář knihu zavřel, to nejde).

Jak už jsem naznačila, v knize je mnoho zvratů a to velkých. Sedíte (ležíte či stojíte) a čtete, pak se dostanete k něčemu překvapivému, odložíte knihu a jenom zíráte. Co???, vydechnete a nadechnete se a pokračujete. Tenhle román není možné odložit, nedočíst. Autor si vás připoutá, chcete vědět proč. Nechápete to. A pak pochopíte, ale úleva to taky není – tedy alespoň pro mě nebyla.

Trochu netradiční závěr

A tak se dostávám k závěru po dlouhém a lehce nicneříkajícím článku trochu úleva, že? Je to tím, že kdybych prozradila jenom něco z knihy mohla bych vás tím, připravit o překvapení , a to by se němělo. Tahle kniha vás šokuje a na několik hodin přišpendlí na místo. Stranu po straně budete hltat stránky, abyste na závěr mohli říct pár zde nepublikovatelných slov. Cítíte se jaksi naplněni, ale pocit vydrží jen pár minut, maximálně hodin.

Tahle knížka vám do budoucna nic nedá (kromě rady, že nesmíte jezdit s napůl staženými okénky, to si budu pamatovat celý život), ale zabaví vás a možná vás přivede k Chucku Palahniukovi. Anebo vás od něj úplně odradí, musíte si vybrat. Jsou lidé, kteří nedokážou zhltnout tolik věcí, nemají na to žaludek nebo chuť. Ono chtít být za každou cenu šokován, i když doopravdy skvělou formou, to chce taky náladu.

Ale já chci vidět šok. Blesk. Chci vidět překvapení. Chci vidět další knížku od Palahniuka.

Barbora Janáková

Název: Neviditelné nestvůry
Název originálu: Invisible Monsters
Autor: Chuck Palahniuk
Překlad: Richard Podaný
Formát: 224 stran, 21×14cm
Vazba: vázaná
Vydal: Odeon, Praha 2010, 224 stran, 234,- Kč
Hodnocení: *** (70%)

Related posts:

1. Chuck Palahniuk: Neviditelné nestvůry
2. Připravované tituly na červenec – prosinec 2010
3. Finka, jež Estoncům pere dějiny – rozhovor se Sofi Oksanen (MF Dnes, 28.12. 2010)

Kultovního amerického spisovatele Chucka Palahniuka není třeba dlouze představovat. V poslední době mu u nás vychází jedna kniha za druhou. Do češtiny je pro odeonskou edici Světová knihovna překládá Richard Podaný. Na letošní prázdniny si mohli čeští čtenáři zabalit teprve rok starý román Pygmej. Charakterizuje ho minimalistický styl, ve kterém je patrný vliv autorova učitele, spisovatele Toma Spanbauera. Palahniuk s ním tentokrát experimentuje více než obvykle a osekává sdělení až na kost. „Tady začíná záznam čtyři operativce mě, agenta č. 67, umístěného spací komorou hostitelské sestry. Domovská stavba rodiny Cedarů. Předměstská komunita XXXXX. Datum XXXXX. Oficiální záznam: Tento agent ještě nenarušil bezpečný vstup vagíny hostitelské sestry. Mnohem lehčí narušit bezpečné americké státní hranice.“ Strohé věty dokonale vystihují poloprimitivního vypravěče, chlapce z nejmenované země na východě. Do Spojených států přilétá na výměnný pobyt, během něhož se má naučit takzvaně civilizovaným způsobům. Hostitelská rodina ani celníci na letišti však neznají hlavní cíl návštěvy – operaci zkáza.

Pygmej představuje lidský stroj naprogramovaný na jediný úkol a ve vztahu k němu posuzuje i své okolí. „Šlo by, dva prosté údery otcovu hrudníku, jeden, dva, lup-bum, chvat Letící orel, a tři dny, přespříští dnes by zvracel obě plíce, obrácené dovnitř masivním krvácením, mrtvý. Rychlé a snadné, dokáže také dítě.“ Cesta nízkého pudového násilí, již razí, podtrhává střet dvou nelidských systémů, mezi kterými si nakonec paradoxně zvolí ten horší. Současnou vyspělou kulturu spoutávají konvence, jež potlačují základní instinkty. Reprodukce přestala být cílem, ba dokonce i prostředkem života. Lidstvo si samo pro sebe vytváří překážky. V západní společnosti už dávno neplatí, že přežije nejschopnější, protože jsou všichni zpracovaní do stejné zdegenerované podoby bez vlastních přání. Probíhá jakási náhražková seberealizace, která musí zákonitě skončit úpadkem.

Pygmej podporován citacemi nechvalně proslulých diktátorů obnovuje ztracenou rovnováhu. Pouze silný jedinec schopný geneticky výhodné reprodukce přežije, neboť city člověka pouze oslabují. Palahniuk opět paroduje lidskou společnost ve stylu americké krásy, avšak zcela jiným, osobitým způsobem. Tentokrát z pohledu cizopasníka, jenž do léty prověřené a zdeformované kultury pronikl z neznámého prostředí. Postupně ji objevuje a popisuje jazykem vyplývajícím z jeho odlišného vnímání světa. Nejedná se o zpověď, jak bývá v podobných kusech zvykem, ale spíše o zevrubný výzkum. Rozklad reality na fragmenty založené na primitivní bázi. Dekonstrukce představuje motiv, který se prolíná celou Palahniukovou tvorbou. Rozpadá se ustavená společnost, základní hodnoty i lidské tváře. Spisovatelův diskurz vytváří fiktivní prostor naroubovaný na skutečnost. Zde však dochází k opačnému postupu – zásahem jiného pohledu se vykonstruovaná mozaika našeho světa stává pomocí jazyka pouhým souborem prvků. V duchu konceptu „nebezpečného psaní“ tak autor zasahuje temné hlubiny čtenářovy podstaty a dráždí zvíře, kterým byl dříve.

Tereza Radváková

Chuck Palahniuk: Pygmej Odeon, přeložil Richard Podaný, 224 stran, 249 Kč