To nejlepší ze světové literatury

Kat Kaufmann: Superpozice (7.3.2017, art.ihned.cz) „Jaká to je, prosím?“ Jak se dokáže ptát tak mile. Jako by toho už dávno neměl plný zuby, jako bych nebyla poslední host v hluboké noci. „Jo tak. To je...

Celý článek >>>

V bludišti paralelních světů (7.3.2017, Lidové... Románový debut Kat Kaufmannové je příběhem mladé ruské Židovky v Berlíně a také knihou mnoha tváří – tematicky i jazykově. Název Superpozice (ve významu...

Celý článek >>>

Vyšel nový román Harukiho Murakamiho. Má 2000 stran,... Příznivci japonského spisovatele Harukihu Murakamiho, jenž bývá označován za favorita na Nobelovu cenu za literaturu, v pátek oblehli japonská knihkupectví. O...

Celý článek >>>

PRÁVĚ VYCHÁZÍ Han Kang: Vegetariánka (23.2.2017,... Jonghje se jednoho dne probudí z krvavé noční můry a její život se začne dramaticky měnit. Ze všeho nejdřív přestane jíst maso. Ovšem v dravé patriarchální...

Celý článek >>>

Maďarská literární senzace, zahlcená bídou (22.2.2017,... V Maďarsku se stal román Nemajetní uznávaného básníka a esejisty Szilárda Borbélyho literární senzací. Vypráví příběh chudé, částečně židovské venkovské...

Celý článek >>>

Maximalismus — past na autora (17.4.2015, Host)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 17-04-2015

0

Bonita avenueRomán vstřebává všemožné detaily, motivy, témata — až téměř zajde ???

„Román je jediné médium, které se člověku dokáže podívat do hlavy; nahlédnout za kulisy,“ prohlásil Peter Buwalda v pořadu České televize U zavěšené knihy (21. 1. 2015) a dodal: „Pokud román zmizí, přijdeme o příležitost přiblížit se druhému člověku.“ Ten chlapík byl svou vírou v román přímo nakažlivý, takže pro všechny románofily bylo skoro až nemožné nesáhnout po překladu jeho objemné prvotiny. Navíc se tato kniha stala v Nizozemsku velkou literární událostí.
No nečtěte to.
Příběh se točí kolem bývalého slavného judisty, nyní ještě slavnějšího matematika a rektora univerzity. O tom, že všechno kolem něj skončilo špatně, víme už na začátku, přičemž to, co následuje, jsou takové kamínky do mozaiky, z nichž si celý příběh zpětně skládáme. Mění se vypravěči i časová pásma. Chtějte ještě dnes po spisovateli, aby vyprávěl lineárně — taková zpozdilost!
Jeden řez je rodinná historie, kde nechybí ambiciózní tatínek (rektor), citově velmi fixovaný na svou nevlastní dceru; ta je ale zase studená kalkulátorka, která si hlídá hlavně kariéru. Do toho se motá její psychicky labilní snoubenec, jenž je posléze odmrštěn.
A aby bylo ještě hutněji, románem se táhne příběh rektorova syna z prvního manželství. Tento syn je násilnický kriminálník. A protože se nacházíme v jednadvacátém století, nemůže dějiště románu nebýt globální: Enschede, Lindebeek, Šanghaj, Berkeley, San Francisco, Los Angeles. Bonita Avenue, někde až s pozitivistickou detailností, portrétuje několik prostředí: univerzitní, sportovní, ale třeba také prostředí pornoprůmyslu. Nechybí ani jedna pikantní zápletka: milovaná nevlastní dceruška si se svým snoubencem založí placené pornostránky, kde se sama předvádí. A otčím na to jednou přijde. Přijde na to ve chvíli, kdy se léčí z toho, že ho odvrhla studentka, do níž se s pošetilostí stárnoucího seladona zamiloval.
Zdálo by se, že ten román má vše, co by současný velký román měl mít. I nosné postavy, i dobrý základ v prostředích, do nichž vstupuje. Dále zde nechybí nečekané proměny, vzestupy a pády, propuknuvší šílenství, ba ani vražda a sebevražda. Vydírání, pronásledování, zoufalství, neukojitelné ambice, útěky. Ale právě tohle je zřejmě ten problém. V románu je toho jaksi přespříliš, přespříliš i na objem téměř pěti set stran. Snaha psát jakoby neotřele (rozuměj: nelineárně) se pro Buwaldu ukazuje trochu jako smlouva s ďáblem. Tato smlouva sice umožňuje rozkoš stále nových a nových začátků, hýřit nápady, vstupovat do textu pod dalšími a dalšími úhly, ale to vše za cenu, že román je nucen se pod takovýmto náporem rozpadnout. Jestli by ono nebylo lepší si jako prvotinu zkusit něco, kde je nutno si vyprávění přece jen více odpracovat jako řemeslo, třeba detektivku? Přitom sympatickým rysem Buwaldova románu je, že je skutečně podložen znalostí jednotlivých prostředí. Je to skutečně široce založená infornography či recherché postmodernism s ambicí být kritickým obrazem naší současnosti.
Dost dobře se autorovi nedá vytknout ani to, že by své postavy používal jen jako věšáky na ideje či jako funkce, jak čtenáře ohromit rešeršními poznatky.
Buwalda je rozhodně autorem v mnohém poctivým i umným, ale to, čeho se jeho románu fatálně nedostává, je kompozice, přesněji: vypravěčský rytmus. Nizozemský romanopisec se jaksi se svou látkou nedomlouvá, on ji v románu pouze rozvěšuje. Je často vtipný a velmi pohotový (zde oceňme i živý překlad), ale jaksi nemyslí na celek, neumí si počkat na onen nejsprávnější okamžik, kdy je s tím či oním potřeba vylézt. A rovněž neumí dávkovat to, kolik by čeho v jeho románu mělo být. Předetailizovává. Jinými slovy: román, i ten post-postmoderní, snese hodně, ale zdaleka ne všechno. V jedné recenzi anglického překladu se objevilo slovo „maximalismus“.
Dobrý rešeršista je rozhodně lepší než špatný, ale ani ten sebelepší rešeršista není totéž co dobrý romanopisec.
Peter Buwalda: Bonita Avenue, přeložila Jana Pellarová, Odeon, Praha 2014

Bonita Avenue na bux.cz

Palba do mužských řad (1.4.2015, A2)

Přidal: Odeon | V kategorii Edice Světová knihovna, Ohlasy | 02-04-2015

0

Bonita avenueRomán Bonita Avenue holandského spisovatele Petera Buwaldy je velkorysou rodinnou ságou. Košatý děj testuje morální horizont dnešní společnosti a poukazuje na naše mravní pokrytectví. Vše nakonec odnášejí hlavně muži.

Názvem knihy nizozemského autora Petera Buwaldy (rozhovor v A2 č. 4/2015) se možná dají nalákat milovníci americké kultury – a udělají dobře. Román Bonita Avenue je nejen pojmenován podle městské třídy v jedné americké megalopoli, ale také vykazuje několik nápadných styčných bodů s americkou prozaickou tradicí. A navazuje na to lepší z ní.

Akademici a pornobyznys

Jde vlastně o něco na způsob rodinné ságy. Zachycuje sice jen dvě generace, ale činí tak s elánem a nenasytností, jaká byla typická pro velký realistický román. Doširoka rozkročená epičnost spojená s ambicí vypovídat o románovém světě v jeho celistvosti, a tím říct něco podstatného také o době a milieu samotného autora, zase upomíná na Johna Irvinga. Podobně jako on nakládá Buwalda s dědictvím realistické epiky tvůrčím způsobem. Nejvýrazněji je to vidět na vypravěčsko-kompoziční rovině. Střídají se tu tři perspektivy. Hlavní postavou je Siem Sigerius, bývalý špičkový judista a geniální matematik, univerzitní funkcionář s politickými ambicemi. Dalšími protagonisty jsou jeho nevlastní dcera Joni a její partner Aaron. Pásmo obou mužů je vyprávěno ve třetí gramatické osobě, zatímco žena promlouvá v ich -formě. Kromě toho autor narušuje časovou linearitu, děj se odehrává v několika časových pásmech a minulé události vystupují na světlo postupně.
Ruku v ruce s košatostí děje jde komplikovaná konfi gurace postav a jejich vztahů. Siem i jeho žena Tineke mají děti z předchozích manželství. Nevyřešené konfl ikty a různé zasuté resentimenty jsou zdrojem drobných i větších zápletek, které autor promyšleně propojuje a kombinuje tak, že nemáme pocit laciné efektnosti nebo pouhé hravosti. Postavy si navíc své životy dále komplikují. Joni s Aaronem začnou podnikat v internetové pornografi i – s Joni v hlavní roli. Siem, vyčerpaný svými akademickými i společenskými povinnostmi, však za zavřenými dveřmi občas vyhledává na internetu trochu potěšení. Happy endu se čtenář nedočká, naopak. Výbuch v továrně na pyrotechniku, který učiní neobyvatelnou jednu městskou čtvrť, zafunguje v celé Siemově rodině jako bod obratu, životy se mění v noční můry a ušetřen není nikdo. Šílenství, sebevražda, emigrace, rozpad manželství – pro každou z postav volí autor s bezohledností demiurga její vlastní špatný konec. Pozoruhodné je, že podléhat sebe destrukci nechává mužské postavy.

Muži v bahně

Frekvence podobné tematiky – dysfunkčních mezigeneračních a především rodinných vztahů – je v moderní nizozemské literatuře už tak vysoká, že snad lze mluvit o posedlosti. Můžeme připomenout Harryho Mulische a jeho Objevení nebe (1992, česky 2010) a zejména Arnona Grunberga s románem Tirza (2006, česky 2009). Podobně jako Grunberg nechává i Buwalda muže skončit v naprostém morálním i lidském bahně, ze kterého se nedokážou vlastními silami dostat, a při popisu jejich marných pokusů trefně vyzdvihuje a karikuje typicky mužské slabosti a neschopnosti, přičemž muže staví do všemožných ponižujících situací. Jde o skutečně pozoruhodný příspěvek do genderové teorie v literární vědě.
Tím odpovídáme na otázku, jak je to s onou výše zmíněnou výpovědí o současném světě. Buwalda se zdařile dotýká témat, která jsou v současném románu stále ještě originální a v dnešní společnosti velmi aktuální. Platí to pro sport, krizi soudobého akademického prostředí univerzit a výzkumných ústavů a zejména pro pornografi i, dnes díky digitálním technologiím dostupnou jako nikdy předtím v historii. Buwalda přitom ponechává otevřené otázky typu: Mohu vyčítat někomu prostituci na internetu, když jsem sám jejím konzumentem? Jaké je vůbec místo pornografie v našem dnešním mravním horizontu a jaký má vliv na partnerské vztahy nebo tradiční rodinné a společenské role? Buwaldova palba do vlastních – mužských – řad nasvědčuje, že jeho perspektiva není zrovna optimistická.

Bonita Avenue na bux.cz

Román o nepravdepodobnostiach, ktoré sa stanú (23.3.2015, inaque.sk)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 24-03-2015

0

Bonita avenueV románovom debute holandského prozaika Petra Buwaldu je najkrikľavejším jedno poznanie: zdanlivo nepravdepodobné veci sa stávajú realitou najľahšie. Toto je zdroj životných šokov, absurdít a žiaľ len málokedy takých prekvapení, ktoré potešia.

Z džudistu rektor a minister

V kariére Siema Sigeriusa nie je o nepravdepodobnosti núdza. Čakali by ste matematika, rektora univerzity a nakoniec i ministra školstva z chlapca, ktorý musel pred otcom skrývať vášeň pre džudo a ako čerstvo dospelý splodil bez väčšieho rozmyslu syna?
Sigerius je špecifický druh polyhistora. Vie to v kimone i drahom obleku. Je nekonvenčný, úspešný, má drive. Niet divu, že ho nakoniec čaká čaj s kráľovnou, aby sa uviedol ako nový minister.

Pokračovat ve čtení recenze na www.inaque.sk

Bonita Avenue na bux.cz

Nebojím se Ničeho (20.2.2015, Víkend HN)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 20-02-2015

0

Bonita avenueKdysi po šesti týdnech uprchl Ze Studií fyziky a oddal Se literatuře. Do první knihy se zakousl však až v pozdním věku, a nepovolil. Psal pět let. úsilí se vyplatilo, Bonita Avenue vyvolala u čtenářů nadšení. Ti čeští si teď mohou ověřit, nakolik oprávněně.
Peter Buwalda

Nizozemského spisovatele Petera Buwaldu zaujalo, že poprvé v historii vědí vnuci o ledasčem včetně sexu víc než jejich dědové, a postavil na tom svůj příběh vzestupu a krutého pádu Siema Sigeria, skvělého matematika, rektora, ministra školství. O tom, jak kniha vznikala, vyprávěl při své nedávné návštěvě Prahy.

* Rozhodl jste se, že budete spisovatelem až ve čtyřiatřiceti letech. Dost pozdě, že?

A proto jsem chtěl hned napoprvé napsat tlustou knihu, abych dohnal ztracený čas. Chtěl jsem vytvořit něco, co bude vypadat jako čtvrtá nebo pátá kniha, ne jako prvotina. Když začínáte tak pozdě, nemůžete nastartovat kariéru nevýrazně. Dnes jsem šťastný, že jsem se nepustil do psaní ve dvaceti.

* Knihu bonita Avenue jste psal pět let, osm hodin denně. Co jste to vedl za život?

Vycházel jsem z domu jen večer nebo občas o víkendu. Pracoval jsem sedm dní v týdnu a během dne jsem byl za tu dobu pryč jen pětkrát. Čtyřikrát jsem šel k zubaři a jednou na návštěvu ke kamarádovi, kde se hrálo na kytaru. Ale seděl jsem tam s pocitem, jako bych někoho zradil. Chtěl jsem se vrátit domů a pokračovat v psaní.

* Necítil jste se osamělý?

To víte, že ano. Když jsem na knize pracoval dva roky, rozešel jsem se s přítelkyní. Ale když pak byla pryč, všechno na mě padalo, protože v té fázi ta kniha nepředstavovala nic víc než velký, depresivní chaos. Tak jsem tu dívku, která pro mě byla jediným spojením s normálním životem, musel požádat, aby se vrátila. Jinak bych snad byl spáchal sebevraždu. Bylo mi tak smutno!

* To musela být statečná žena, jestli se po tom všem vrátila, když navíc tušila, že si vás při psaní moc neužije.

Trošku jsem zalhal, neřekl jsem jí, co je hlavním důvodem, proč ji volám zpátky. Ale mě si při psaní užije. Můžete se mě zeptat na cokoli, vždy odpovím.

* Z čeho jste těch pět let žil?

Když jsem předtím pracoval v nakladatelství, ušetřil jsem si nějaké peníze. A od nakladatele jsem na svoji knihu dostal hodně vysokou zálohu. Když žijete jako mnich, nechodíte do obchodů, nic neutratíte. Pět let mi stačilo minimum.

* A jaké to bylo, když jste knihu dopsal?

Byl jsem na dně. Měl jsem smlouvu na další knihu a během týdne jsem ji musel podepsat, abych mohl dostat nějakou zálohu. Ale pak se moje první kniha začala prodávat, a všechno bylo jinak.

* Podařilo se vám přesvědčit čtenáře, že jste expert na matematiku, na judo, dokonce i na pornografii. A také na hudbu. Vaše hlavní postava, matematik sigerius, se v hudbě opravdu vyzná. Vážně jste si koupil celý obchod s deskami?

Ano. Přišel jsem na to, že mě při psaní ruší jazz a pop music, které mám rád. Takže jsem první rok psal v tichu. Ale hudba mi chyběla, a tak jsem zkusil poslouchat klasiku a zjistil jsem, že mi v přemýšlení nepřekáží. Začal jsem si ji tedy kupovat. A pak byl jednoho dne k mání celý obchod s vážnou hudbou. Majitel se ho chtěl zbavit, protože se ocitl vedle staveniště a lidé tam přestali chodit. Koupil jsem to všechno, od Monteverdiho po Stockhausena. Tři tisíce desek za tři tisíce eur, udělal jsem skvělý obchod.

* Býval jste prý fanatický čtenář. od koho jste se naučil tu zvláštní práci s časem, který protéká vaším vyprávěním a co chvíli mění rovinu?

Tak psal William Faulkner, třeba v knize Absolon, Absolon. Učil jsem se i od Philipa Rotha. Ale můj pravý mentor byl Gabriel García Márquez v románu Sto roků samoty.

* Vaše kniha se momentálně překládá do šestnácti jazyků. očekával jste takový úspěch?

Nečekal jsem vůbec nic. Když už jsem psal asi dva roky, napadlo mě jednou ve sprše: Co kdybych se dostal do širší nominace na nějakou cenu? Ale hned jsem se okřikl, protože jsem chtěl myslet jen na dalších pár vět, na následující stránku, prostě na psaní. Nemá cenu dívat se dál, protože dokud nedospějete k poslednímu slovu knihy, je to jenom k pláči. Teď už bych zase brečel nad knihou, kterou mám rozepsanou, protože je to zatím tak zmatené, tak nedokonalé. Dokud knihu nedopíšete, jako by neexistovala. Při práci v nakladatelství jsem viděl spoustu knih, které se nedočkaly úspěchu. Takže jsem v žádný úspěch nevěřil.

* A jednoho dne jste byl nominován na dvanáct cen, a řekl jste si: Pane jo!

Přesně. Je to k smíchu, co?

* Jistě máte spoustu zpětné vazby od čtenářů, od kritiky. je to únavné?

Od roku 2010, kdy Bonita Avenue vyšla, mám každý den nějaké interview nebo zmínku v novinách. Čtenáři mi píšou. Nikdy bych nebyl tak blazeovaný, abych tvrdil, že mě to unavuje, protože znám tolik autorů, kteří neměli jedinou recenzi. To musí být hrůza. A proto jsem vděčný i za kritiku.

* Bylo po velkém úspěchu prvotiny těžké začít psát druhou knihu?

Pro mě ne. Víte proč? Protože každá kniha je velký problém. Ale ta druhá není o nic větší problém než ta první. Začal jsem psát hned, jak jsem tu první odevzdal. Dnes to mám složitější jen v tom, že už nemůžu vést stejný mnišský život jako předtím. Kvůli první knize totiž musím cestovat, dávat rozhovory, setkávat se s lidmi.

* Vaše kniha bude stárnout. jste na to připraven?

Když jsem ji psal, byla pornografie dost utajená záležitost, a to se mění, to je pravda. Ale morální zásady z doby, kdy psala Jane Austenová, také zastaraly, a přesto ji lidé čtou. Já čtu Émila Zolu, protože chci vědět, jak věci fungovaly v 19. století. Nemám strach. Nebojím se ničeho.

***

Peter Buwalda (* 1971) momentálně nejznámější nizozemský spisovatel, autor úspěšné románové prvotiny bonita avenue (2010). Pracoval jako novinář a nakladatelský redaktor. jeho kniha, příběh vzestupu a pádu významného muže, byla nominována na dvanáct literárních cen, čtyři z nich skutečně získala. vychází v překladu do šestnácti jazyků.

První a hned mimořádně úspěšná kniha Petera Buwaldy vyšla česky v nakladatelství Odeon na konci loňského roku.

Bonita Avenue na bux.cz

Přemýšlet o náhodě (18.2.2015, A2)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 18-02-2015

0

Bonita avenueS Peterem Buwaldou o jeho prvním románu

V lednu navštívil Prahu nizozemský spisovatel Peter Buwalda, aby zde představil svůj mezinárodně úspěšný románový debut Bonita Avenue. Nyní máme k dispozici i český překlad. Při té příležitosti jsme rozmlouvali s autorem.

* Klíčovým tématem vašeho románu Bonita Avenue je rodinná krize. Dvě rodiny se rozpadají a z jejich trosek vzniká rodina nová, která má nahradit předchozí ztroskotané vztahy. Nakonec se ale ukáže, že nová rodina je past, v níž se její příslušníci trápí, přetvařují a klamou. Ztratila podle vás rodina v západní společnosti svou roli?

Ne, to si nemyslím. Problém je, že v literatuře člověk chce říct něco velmi univerzálního, ale zároveň to musí být neotřelé. To, co se děje ve fiktivní Sigeriově rodině, pro mě není metaforou pro všechny ostatní rodiny. Je to specifický případ, v němž náhoda, osud, okolnosti a doba způsobí, že se všechno zvrtne. Ale stejně tak se to stát nemuselo. Ne, nechci říct, že rodina je v současnosti předurčena ke ztroskotání.

* Ve vašem románu se děje spousta nepravděpodobných věcí, dokonce tolik, až to vypadá, že se to tak doopravdy stalo. Jaký význam pro vás má pravděpodobnost?

Mně samotnému nepřipadá zas tak nepravděpodobné, co se v románu děje. To je jeden z důvodů, proč jsem z hlavní postavy Sigeria udělal matematika – aby totiž mohl sám přemýšlet o náhodě, která ho zasáhla. Pokud náhodu analyzujeme, jak to dělá hlavní hrdina, často zjistíme, že je vlastně mnohem logičtější, než se na první pohled zdá. To mě také zajímá na výpočtech pravděpodobnosti. Člověk si myslí, že věci jsou nepravděpodobné, výpočet však ukáže opak. Náhoda je často mnohem méně náhodná, než se nám zdá. A to jsem chtěl v knize ukázat.

* Příběhu dominují výrazné mužské postavy. Jedinou ženskou postavou, která je propracována do hloubky, je Sigeriova dcera Joni. Ta také jako jediná vypráví v ich -formě. Bylo pro vás těžké psát z ženské perspektivy?

Bylo to vlastně snadnější, než jsem čekal. Nevím, jestli se mi to povedlo, protože text čtu stále ještě jako muž. Ze své hrdinky jsem ale udělal poměrně silnou, rozhodnou, machistickou ženu. Ženu, která je například vtipnější než její přítel. To mi připadalo velice zajímavé a já se do ní dokázal snadno vcítit.

* Dotýkáte se tématu pornografie. V knize přitom není prakticky ani jedna milostná scéna. Pornografii jste zato uchopil jako tvrdý byznys, oproštěný od veškerých klišé. Čím vás pornografie jako fenomén tolik zaujala?

Tak za prvé proto, že se porno s příchodem internetu masově rozšířilo. Dřív se člověk musel vydat přinejmenším do trafiky, aby tam zakoupil nějaký hanbatý časopis. Dnes máme všichni doma kohoutek nebo, chcete-li, kanál, který nám tyto věci dodává v ne -omezeném množství. Zaujala mě také skutečnost, že mladá generace – dnes už to jsou i desetileté děti – získává mnohem více znalostí, vidí mnohem víc obrazů než starší generace, která se v technologiích tolik nevyzná. Zatímco dříve byla starší generace tou moudřejší, dnes vědí více ti mladší. Což podle mého vede k podivným střetům v otázkách, co je mravně přípustné a co ne. Například Sigerius smýšlí o pornografi i úplně jinak než jeho dcera Joni. Generační propast se s příchodem internetu ještě prohloubila. Dalším aspektem je to, že pro literaturu je vždy zajímavé veřejné tajemství. Když jsem před lety knihu psal, všichni o existenci porna na internetu věděli, ale nikdo o něm nemluvil. Aspoň v Nizozemsku ne. Ani já o tom nemluvil. To je pro spisovatele atraktivní terén. V románu se totiž může dotknout věcí, které ve veřejné diskusi zatím neexistují. A přesně to jsem udělal.

* Ve vaší knize je působivý popis duševní choroby. Co všechno jste musel podniknout, abyste dokázal takovýmhle způsobem chorobu popsat?

Sám jsem nemocný nebyl, nepíšu z vlastní zkušenosti. Naštěstí. Bydlel jsem tehdy v Haarlemu, v Nizozemsku, kde měli knihovnu a v ní maličké oddělení nazvané Platforma zdraví. A to bylo plné knih o divných nemocech. Měli tam také samostatnou poličku s knihami o psychóze. Všechny jsem během jednoho měsíce přečetl. Každý druhý den jsem šel do knihovny, vrátil přečtené knihy a půjčil si další. Knihovnice se na mě dívaly shovívavě, protože si myslely, že trpím psychózou. Takhle jsem získal poměrně dobré znalosti o tom, jak ta choroba vypadá, odkud se bere. Četl jsem i svědecké výpovědi. A pak jsem se pustil do psaní.

* Na románu jste údajně pracoval čtyři roky, a to v naprostém odloučení. To je pro českého autora téměř nemyslitelné. Co vám takto soustředěný způsob psaní umožnilo?

Zkrátka jsem zjistil, že když člověk nic nedělá, tak také skoro nic neutratí. Dostal jsem peníze od nakladatele, tučnou zálohu. Tedy relativně tučnou. Čtyři roky jsem vyžil z celkem deseti tisíc eur. To opravdu není moc peněz. Ale poustevnický způsob života je velice levný. Když jsem román dopsal, byl jsem úplně na mizině.

* Máte v plánu se opět uzavřít před světem na takhle dlouhou dobu?

Vždyť to ani nejde. Za chvíli jdu večeřet se svým českým nakladatelem. Rád bych večer psal, ba dokonce psát musím, ale společenské okolnosti mě nutí jednat jinak. Nemůžu nechat svou knihu přeložit do češtiny a pak říct, že nepřijedu na její prezentaci. Jsem tedy nucen podnikat nejrůznější věci a naučit se psát v nových podmínkách. A já to akceptuji.

Peter Buwalda (nar. 1971) je nizozemský spisovatel a esejista. Debutoval románem Bonita Avenue (2010, česky 2014), za který byl nominován na řadu literárních cen. Kniha byla přeložena do devíti jazyků. Česky ji v překladu Jany Pellarové vydal Odeon a letos v lednu ji autor prezentoval v pražském Divadle Archa. Jde o monumentální rodinnou ságu s prvky thrilleru, líčící postupný úpadek rodiny Sigeriů. Loni pod názvem Suzy vindt van niet (Suzy si myslí, že ne, 2014) vyšel soubor sloupků, které Buwalda psal pro deník De Volkskrant.

Bonita Avenue na bux.cz

U nás nic nezůstává pod stolem (5.2.2015, Právo)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 05-02-2015

0

Bonita avenueNizozemský spisovatel Peter Buwalda:

Z některých současných románů mám stejný pocit jako z výstav konceptuálního umění: že by se k nim hodil návod. Oceňovaná prvotina Bonita Avenue (přeložila Jana Pellarová, Odeon 2013) nizozemského autora Petera Buwaldy (1971) je oproti tomu báječně neexperimentální, živý, čtivý a inteligentní opus o rodinné tragédii, který mluví sám za sebe.

* )S( Máte děti?

Ne. Tedy nemám vlastní, ale moje přítelkyně má tři děti, které vychováváme spolu. Čtrnáctiletý a jedenáctiletý syn bydlí u otce a jednou týdně přespávají u nás, šestiletá holčička u nás bydlí polovinu týdne. Takže mám trochu ponětí o tom, jaké by to bylo být otcem. Z románu Bonita Avenue totiž vyplývá, že děti jsou druhem časované bomby, která rodičům dříve nebo později exploduje do obličeje… Vtipné je, že mě k tomu tématu vlastně přivedl Kafka. Bylo mi něco přes dvacet, když jsem si přečetl Proměnu. Pomyšlení, že se z vašeho vlastního dítěte stane zrůda, mě hluboce zasáhlo. Zvlášť když jsem si uvědomil, že se to opravdu děje. Vidíme to denně ve zprávách v televizi – zástupy lidí, kteří udělali něco příšerného. Jak se musí cítit jejich rodiče, jak se na jejich rodiče dívá okolí? Existuje jedna moc hezká báseň, ve které se píše o malebné vesničce v Rakousku, kde v kolíbce leží malé děťátko a jmenuje se Adolfek. Acelá ves nad ním stojí a špekuluje, co všechno ten chlapeček jednou dokáže, jestli z něj bude starosta anebo pan doktor… Adolfkův příběh je vlastně stejný jako ten Řehoře Samsy.

* )S( V doslovu čteme, že na rozdíl od jiných debutantů nepíšete o svém životě nebo osobních traumatech. Ale je to opravdu tak?

Román četl jako první můj bratr, který mě samozřejmě velice dobře zná, a ten mi řekl, že některé si -tuace se nám docela dobře mohly stát. Příběh je vymyšlený, zápletka je vymyšlená, ale kostru fantazie jsem obalil masem svého života. Hlavní hrdina Siem Sigerius vychovává dvě adoptivní dcery. Mě a bratra vychoval adoptivní otec. Sigerius má vlastního syna, kterého nechal v původní rodině. To samé udělal můj adoptivní otec, tedy až na to, že se jeho syn neocitl mimo zákon a společnost. Myslím, že tak to se psaním je: kus vymyslíte a kus přidáte z vlastní zkušenosti. Aspoň já to jinak neumím.

* )S( Dělá schopnost fabulace velkého spisovatele?

Nemyslím. Když fabulujete příliš, taky můžete přestřelit. Jde o to, jak dobře napíšete text. Jsou autoři, kteří zůstanou u sebe, ve svých vlastních příbězích, a jsou fantastičtí. Třeba Proust, to je přece autobiografie, ale výborně napsaná. Zatímco takový Ian McEwan si vymyslí lautr všecko, ale umí to skvěle. Ani se nedá říct, že by Proust v porovnání s McEwanem pohořel. Myslím, že fabulace není měřítkem dobré literatury.

* )S( Kdy jste objevil, že chcete psát příběhy?

Pozdě. Začal jsem ve čtyřiatřiceti, do té doby jsem byl hlavně čtenář. Čtení bylo součástí mé identity. Předstíral jsem, že nade mnou touha po psaní nevyhraje. Zároveň si myslím, že čtenář není méně než spisovatel. Pak jsem se rozhodl to změnit. Z jednoho dne na druhý jsem změnil strany. Skok to byl obrovský. Pracoval jsem jako literární redaktor a takovou redakci si umíte představit: chaos, hluk, všude lidi, každý něco chce, číst musíte doma, protože v práci se na to absolutně nedá soustředit. Můj poslední pracovní den byl pátek; v pondělí jsem začal psát. Moje tehdejší přítelkyně odešla ráno do zaměstnání a já zůstal sám doma u kuchyňského stolu, přede mnou úplně prázdný wordovský dokument. První týden jsem ještě mohl odpovídat na redakční e-maily, že už tam nepracuju, ale brzy přestaly chodit a po půl roce na mě spousta lidí regulérně zapomněla. Víte, na co se nikdy nesmíte ptát člověka, který píše knihu?

* )S( Ne. Jak mu to jde. No jak, blbě! Bonita Avenue jsem psal čtyři roky a byla to nejdivnější doba mého života, ujetá a zároveň úžasně krásná. Dovolil jsem si věnovat se jen psaní a tak nějak se úplně vytratit. Rodina si myslela, že jsem se zbláznil: To si vážně myslíš, že to za to stojí?

Taky si mysleli, že to budu mít hned hotové. Jen já jsem trochu tušil, že to bude na dlouho. Na druhou stranu, dopsat knihu byl můj jediný úkol. Upřímně, to je velmi jednoduché zadání. Nepotřebuju se stát americkým prezidentem, ale napsat knihu. Když nedokážu splnit tohle, co pak?

* )S( Bonita Avenue se mimo jiné zabývá životními veletoči. Myslíte, že je skutečně možné radikálně změnit svůj život a za -čít od nuly?

Mé hrdince Joni se to povede hned několikrát, včetně přestěhování na jiný kontinent. Špičkový džudista Siem Sigerius se znovu redefinuje jako geniální matematik. Ano, opravdu si myslím, že to možné je, že lidé jsou dostatečně pružné bytosti a dovedou začít znova, zvlášť pokud je donutí okolnosti. I když zrovna v Holandsku to není úplně běžné, jsme stabilní země a nic moc vzrušujícího se u nás neděje. Možná jste na tom vy lépe, z historických důvodů, možná vás přechod z komunismu na volný trh v tomto smyslu zpružnil.

* )S( Jak důležité je podle vás pokrevní pouto?

I tak absolutně vitální typ jako Sigerius spáchá sebevraždu, když ho jeho vlastní syn vyprovokuje k činu, po kterém už se nedá žít. Nebyla to adoptovaná dcera Joni, kdo rozjel úspěšné pornostránky. Na kolena ho dostal vlastní syn. Ta deziluze. Strašné. V naší rodině jsme naštěstí všichni pacifisti, ni -kdy jsme se nehádali, jsme na se be slušní a milí, ale samozřejmě: možné je všechno. Znáte zpěváka Marvina Gaye? Tak toho zastřelil vlastní otec. Tyhle věci se dějí.

* )S( Jste v kontaktu se svým biologickým otcem?

Až poslední dva roky. Zmizel, když mi bylo šest, a přihlásil se poté, co se moje kniha stala bestsellerem. Později mi řekl, že od momentu, co román vyšel, jsem byl zpátky v jeho životě tak jako tak, protože kniha měla v Ni -zozemsku skvělou publicitu, byl jsem v televizi, v rádiu, ve výlohách obchodů, takže jsem byl tak -říkajíc na pořadu dne i u něj doma. V určitý moment už mě vlastně nešlo ignorovat.

* )S( Jaké bylo první setkání?

Hrozně divné, samozřejmě. Tak trochu, jako když se přistěhuje nový soused. Máme za sebou moc málo na to, abych řekl: Jasně, tati, jsme rodina. Taky mi není vůbec podobný. Přišel mi jako docela fajn člověk, ale třeba vy mi přijdete mnohem příjemnější.

* )S( Někteří mladí čeští autoři tvrdí, že dnešní doba znemož -ňuje napsat velké příběhy. Co si o tom myslíte?

Že to není pravda. Romány ukazovaly roztříštěnost reality už ve třicátých letech, přečtěte si Döblinovu knížku Berlín, Alexandrovo náměstí, to všechno už tu jednou bylo.

* )S( Bonita Avenue jste ty čtyři roky psal v tvůrčí izolaci, spal jste pár hodin denně. Co jste se naučil o sobě?

Že skoro nic nepotřebuju. Žád -ná povzbuzovadla. Žádné exotické dovolené, krámy, co bych si nutně musel koupit. Ani lidi. Nepotřebuju pozornost. Rozhovory teď samozřejmě dávám, ale nepotřebuju to. Za ty čtyři roky psaní se o mě nezajímal vůbec nikdo. Vlastně to bylo hezčí než dneska. Teď je to příjemné, ale trochu prázdné. Vylezl jsem na horu, stálo mě to námahu a teď jedu dolů jako na lyžích, věci se dějí samospádem, na účet mi chodí peníze, lidi se mnou chtějí mluvit, ale to samo o sobě automaticky neznamená, že se mám líp.

* )S( Ráda bych se zeptala na dnešní Nizozemsko. Když jsem tam před deseti lety bydlela, zrovna zavraždili radikálního protiislámského politika Pima Fortuyna. Moc dobře si pamatuju panikařící sousedy. Jaká je atmosféra teď, po útoku na Charlie Hebdo?

Na jednu stranu výrazně lepší. Muslimové si za posledních deset let vybudovali solidní společenskou pozici a naučili se veřejně formulovat svá stanoviska. Například Rotterdam má muslimského primátora. Na druhou stranu posílila extrémní pravice, Fortuynovým nástupcem je Geert Wilders a je velice úspěšný. Kdyby teď byly volby, s přehledem je vyhraje. Paradoxně čím míň muslimů v tom kterém městě bydlí, tím víc lidí jeho partaj volí. Když nevědí, o co jde, když nemají muslimské sousedy a jejich děti muslimské spolužáky, zaujímají negativnější postoje. Paříž byla samozřejmě ve všech médiích, ale ne jednostranně. Komentovaly se karikatury, co si o nich myslí sami muslimové, protože uvnitř jejich komunity byla taky řada různých reakcí. V tomto směru skutečně žijeme v otevřené společnosti. Televize, internet, Twitter: o všem diskutujeme až do úplného vyčerpání. Všichni vědí o všem a hned. To je podle mě typicky nizozemské, že nic nezůstává pod stolem.

* )S( Každý týden píšete novinové komentáře. O čem byl ten poslední?

Taky o Charlie Hebdo. Napsal jsem, že Já nejsem Charlie. A že svoboda slova podle mě není ohrožena. Kolik lidí je u vás v Česku na Twitteru? U nás spousta, a právě protože má každý názor na všechno, a to hned, svobodu slova reálně není možné ohrozit. Naopak by možná neškodilo nastolit nějaké hranice. Ano, svoboda slova je základní lidské právo. Ale způsob, jakým se prosazuje, podle mě nese fundamentalistické znaky. V Nizozemsku můžete urážet každého a já nevím, jestli je to v pořádku. Ono nechat po sobě plivat není moc příjemné. Aty vtipy v časopisu Charlie Hebdo jsou mimochodem pěkně vyčpělé.

Svoboda slova je základní lidské právo. Ale způsob, jakým se prosazuje, podle mě nese fundamentalistické znaky.

Bonita Avenue na bux.cz

Peter Buwalda, Bonita Avenue – rozhovor (21.1.2015, ceskatelevize.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 26-01-2015

0

Bonita avenueRozhovor s Peterem Buwaldou na www.ceskatelevize.cz

Bonita Avenue na bux.cz

Peter Buwalda: Bonita Avenue (13.1.2015, Hospodářské noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Ukázky | 13-01-2015

0

Bonita avenueKdyž ho Joni Sigeriusová jednoho nedělního odpoledne roku 1996 vzala sebou na venkovské sídlo svých rodičů, aby jim ho oficiálně představila, stiskl mu její otec ruku tak silně, až to zabolelo. „Tak to ty jsi udělal tu fotku,“ řekl. Nebo to byla otázka?

Siem Sigerius byl podsaditý chlap s tmavými vlasy a vousy a s ušima, které okamžitě přitáhly vaši pozornost. Byly hrbolaté, trochu jako smažené řízky, a protože Aaron také dělal judo, věděl, že jsou to takzvané květákové uši. Člověk k nim přijde, když se mu neustále uši dřou o rukávy z hrubé bavlny, když se mu boltce zas a znova mačkají mezi pevnými těly a hrubými žíněnkami, když se mezi chrupavkou a jemnou miminčí kůžičkou hromadí krev a hnis. Kdo s tím nic nedělá, tomu zůstanou otoky a boule. Na Aaronově vlastní lebce seděla dvě obyčejná, nedotčená ouška jako broskvičky. Květákové uši byly výsadou šampiónů, fanatiků, kteří se večer co večer váleli po žíněnce tatami. Nebylo pochyb, že je Jonin otec nosil jako znamení cti, jako důkaz houževnatosti a mužnosti. Když se Aaron v minulosti na turnajích ocitl proti takto označkovanému ušatci, sevřelo se mu srdce strachem. Květákové ucho na obzoru pro něj bylo špatnou zprávou, jako závodní judista nestál za nic. Aby skryl, jaký dojem to na něj udělalo, odpověděl: „Dělám fotky jako na běžícím pásu.“

Pokračovat ve čtení ukázky na www.art.ihned.cz

Bonita Avenue na bux.cz

Bonita Avenue. Do Prahy přijede hvězda nizozemské literatury Peter Buwalda (9.1.2015, topzine.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih | 09-01-2015

0

Bonita avenuePrahu v lednu navštíví nizozemský spisovatel Peter Buwalda. Představí české vydání románu Bonita Avenue, který dosáhl v Nizozemí mimořádného úspěchu.  Získal několik literárních cen a dva roky se držel v žebříčku nejprodávanějších knih.

Pokračovat ve čtení článku na www.topzine.cz

Bonita Avenue na bux.cz