To nejlepší ze světové literatury

Kat Kaufmann: Superpozice (7.3.2017, art.ihned.cz) „Jaká to je, prosím?“ Jak se dokáže ptát tak mile. Jako by toho už dávno neměl plný zuby, jako bych nebyla poslední host v hluboké noci. „Jo tak. To je...

Celý článek >>>

V bludišti paralelních světů (7.3.2017, Lidové... Románový debut Kat Kaufmannové je příběhem mladé ruské Židovky v Berlíně a také knihou mnoha tváří – tematicky i jazykově. Název Superpozice (ve významu...

Celý článek >>>

Vyšel nový román Harukiho Murakamiho. Má 2000 stran,... Příznivci japonského spisovatele Harukihu Murakamiho, jenž bývá označován za favorita na Nobelovu cenu za literaturu, v pátek oblehli japonská knihkupectví. O...

Celý článek >>>

PRÁVĚ VYCHÁZÍ Han Kang: Vegetariánka (23.2.2017,... Jonghje se jednoho dne probudí z krvavé noční můry a její život se začne dramaticky měnit. Ze všeho nejdřív přestane jíst maso. Ovšem v dravé patriarchální...

Celý článek >>>

Maďarská literární senzace, zahlcená bídou (22.2.2017,... V Maďarsku se stal román Nemajetní uznávaného básníka a esejisty Szilárda Borbélyho literární senzací. Vypráví příběh chudé, částečně židovské venkovské...

Celý článek >>>

969 SLOV O PRÓZE TEREZA BOUČKOVÁ: ŽIVOT JE NÁDHERNÝ (26.1.2017, Tvar)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 09-02-2017

0

Život je nádherný rozvíjí klíčovou, totiž autobiografickou linii tvorby Terezy Boučkové. Je tedy dalším krokem na cestě autorčina mapování vlastní existence, která se započala prózou Indiánský běh (1991) a pokračovala přes scénář filmu Smradi (2002), až k románu Rok kohouta (2008). Ten před časem vzbudil nemalý rozruch, neboť zachytil a pojmenoval spisovatelčinu osobní negativní zkušenost s adopcí romských dětí a svým deziluzivním vyzněním problematizoval humanistický ideál a standardní představy o sociální korektnosti.

Stejně jako Rok kohouta, i Život je nádherný je „záznamem“ dvanácti měsíců, přesně umístěným do privátního a společenského času: zatímco první vyprávění autorka započala v srpnu 2005, druhé se na časové ose posunuje o pět let, zachycuje tedy dění roku 2011. A není patrně náhodou, že to trvalo dalších pět let, než Boučková svou knihu zveřejnila. Jakkoliv má totiž její text deníkovou formu (dávající zřetelně najevo, že cílem výpovědi není volně fabulovaná fikce, ale promluva co nejpravdivěji dokumentující okolní svět i autorčinu pozici v něm), současně jde o román promyšleně stylizovaný a propracovaný. O dílo vyjadřující se k obecnějšímu rozměru světa, jež prokazuje výraznou ambici být literaturou a překročit hranici pomíjivé aktuality. Přiznaným, tematizovaným vzorem přitom je Český snář Ludvíka Vaculíka, jenž Boučková považuje za nejlepší prózu sedmdesátých a osmdesátých let. Respektuje sice literární obratnost autorů úrovně Milana Kundery, Josefa Škvoreckého či svého otce Pavla Kohouta, nicméně jejich někdejší díla čte s rozpaky, jeví se jí jako pomíjivá, příliš literární a konstruovaná spíše na efekt. Naopak Český snář přijímá jako výraz optimální rovnováhy mezi upřímnou snahou předat co nejautentičtější svědectví o stavu věcí a uměním napsat text, jenž vnímá potenciálního adresáta.

Přítomný román proto v souladu s „vaculíkovskou“ poetikou sází na výpovědní sílu každodenního a víceméně banálního života, na popis všedních rodinných a pracovních starostí hrdinky, která má být zcela ztotožnitelná s autorkou. Ta si jako žena-spisovatelka zaznamenává obyčejné familiární události a znepokojivé sny, má ale také potřebu prezentovat své obecnější myšlenky, kritické reflexe četby a názory na aktuální politické dění a jeho aktéry. Nahlíženo pouze z této perspektivy, mohl by se její život jevit jako bezproblémový a v souladu s pozitivní proklamací v titulu knihy, zvláště když vypravěčka má, zdá se, bezproblémový vztah se svým mužem i zdárným synem, jakož i s většinou dalších lidí, s nimiž je jí dáno se soukromě či pracovně setkávat.

Vypravěččino vyhlášení „život je nádherný“ je ovšem „jen“ sarkastický eufemismus. Mohl by snad takový být, pokud by jeho součástí nebyly dvě traumatické skutečnosti – dva motivy, které do její výpovědi vnášejí prvek jedinečnosti a obecnější společenské závažnosti. Prvním z nich je problém adoptovaných romských synů, kteří si v dospělosti začali žít „po svém“, tedy jako lehkovážní dlužníci, zloději, feťáci a dealeři drog, odmítající přijmout pravidla standardní společnosti; za to jsou ale schopní s úspěchem parazitovat na bližních. Počátek románu tak přímo navazuje na Rok kohouta a opakuje otázku, nakolik má vychovaný člověk právo ponechat „bez pomoci“ někoho, kdo se sice umí dovolávat osobních vztahů a pravidel lidské slušnosti, kdo se však na adoptivní rodiče, kteří se mu kdysi snažili dát rodinu, lásku, výchovu, obrací jen z pragmatické vypočítavosti. Vypravěčka přitom stále zřetelněji deklaruje své rozhodnutí nenechat se spoutat sentimentem a nepřijímat odpovědnost za pochybné skutky svých adoptivních synů. Ponechat je jejich volbě.

Druhým osobním motivem, jenž do autorčina svědectví vnáší prvek jedinečnosti a v průběhu vypravování postupně nabývá na převaze, je tematizace jejího vztahu k vlastním rodičům. Čtenáři nemůže uniknout, nakolik Boučkovou vnitřně zasahuje neuspořádaný vztah k otci, jakkoliv jej vypravěčka prohlašuje za víceméně vyřešený. Zcela zásadně se pak součástí její literární sebeprezentace stává bolestivá proměna milované matky, přesněji řečeno: vypravěččino vyrovnávání se se situací, kdy Alzheimerova choroba „přetvoří“ silnou a schopnou ženu do podoby nesamostatného tvora bez paměti, navíc tvrdohlavě vzdorujícího každému, kteří se jí snaží pomáhat. Jako dcera povinná a odhodlaná se o takto postiženou mámu starat, aniž by se ale této povinnosti mohla oddat zcela, přitom Boučková emocionálně reflektuje i slabiny a byrokratizaci současného zdravotního a sociálního systému – a nejen něj.

Téma našeho vztahu ke starým a nemocným lidem je víceméně neproblematické, náležitá recepce dalších rovin románu Terezy Boučkové však vyžaduje vyšší stupeň čtenářského souznění. Předpokládá totiž, že čtenář bude schopen obdobně jako autorka vnímat a hodnotit složitost reality, která se skrývá za slovy. Atraktivní téma integrace Romů do české společnosti nepochybně osloví řadu adresátů, v neustále narůstající atmosféře xenofobie a intolerance je ale možné očekávat, že zároveň vyprovokuje značně polarizovanou škálu soudů, začasté ovlivněnou „předporozuměním“ utvářejícím myšlenkový a emocionální svět jednotlivců. Recepci politické a společenské roviny románu Život je nádherný může navíc komplikovat fakt, že autorčina vypravěčská ironie zcela samozřejmě počítá s určitými znalostmi, které umožní čtenáři adekvátně rozklíčovat jednotlivé náznaky a šifry, a tak patřičně „přečíst“ asociační rovinu textu. Kdo ale například dnes zná jméno muže, jenž byl v roce 2011 ministrem obrany či odvolaným ministrem kultury? Přirozeným adresátem románu proto jsou čtenáři s pamětí, kteří mají analogickou životní zkušenost a jsou spolu s Boučkovou kritičtí vůči stávajícímu stavu věcí veřejných – a současně ani na vteřinu nezapochybují o tom, že polistopadový režim není takovým zlem, jako bývala normalizační vláda bolševiků.

Což recenzentovu pozornost přivádí k třetí motivické vrstvě, která „deníkovou“ výpověď Terezy Boučkové individualizuje, a tou je její myšlenkové ukotvení v disidentské komunitě, vnímané jako něco, co pomalu odchází do vzpomínek na ztracené mládí, nicméně co zároveň nadále utváří základní perspektivu, z níž je možné a nutné nahlížet veřejný život. Nikoli náhodou proto Boučkové vyprávění vrcholí epizodou, v níž její zapomínající matka není s to vhodně zareagovat na zprávu o smrti Václava Havla, tedy smrti muže, k němuž tato žena měla kdysi velmi blízko. Havel je tu nadto vnímán – přes veškerou jedovatost, s níž vypravěčka reflektuje jeho fungování v polistopadovém soukolí, jakož i tance okolo Havlova pohřbu – jako klíčová osobnost a norma hodnoty. Jeho smrt tak je symbolickým koncem „starých“ časů.

Nechme se překvapit, jak Boučkové pozoruhodný román přečtou ti, pro které jsou tyto časy jen historií.

Život je nádherný na www.knizniklub.cz

Je to všechno z mého života (6.1.2017, Pátek Lidových novin)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 18-01-2017

0

zivot-je-nadhernySpisovatelka TerezA BoučkoVá o svém novém románu, výchově adoptovaných romských synů a ztracených iluzích.

 

V knihách Terezy Boučkové se poměrně odvážně odráží její život. V Indiánském běhu psala o tom, jak se dospívalo dceři kontroverzního spisovatele a dramatika Pavla Kohouta v době totality. Rok kohouta byl jakýmsi deníkem matky dvou adoptovaných romských dětí a jednoho vlastního syna. Ve fejetonech Boží a jiná muka čerpá ze své lásky k cyklistice, v Šíleně smutných povídkách ze zkušeností se vztahy, přátelstvím a krizemi všeho druhu…

Chodí s kůží na trh, nenechává si zadní vrátka, odkrývá pokrytectví. Stejně jako ve svém posledním románu Život je nádherný, na kterém pracovala rok a půl a v němž se vrací ke svému životu v roce 2011. Iluze o adoptovaných dětech zmizely za obzorem, maminka má Alzheimerovu nemoc a české politicko-společenské poměry svádí k pláči i sarkasmu. Ale vypravěčka nehodlá rezignovat.

 

* V románu Život je nádherný citujete Šostakoviče, který říká, že„iluze umírají pomalu“. Bylo i odumírání vašich iluzí v souvislosti s výchovou dvou adoptovaných romských synů pomalé?

 

Úplně na začátku jsem velmi toužila stát se mámou, ale moje diagnóza zněla, že nemůžu mít děti. Pro adopci jsem tedy měla hodně silný motiv. A když jsem si pak domů přinesla prvního syna, střídal se ve mně pocit strachu, že to nezvládnu, s obrovským štěstím, že jsem máma. Nebylo to jednoduché. Některé věci mě vylekaly – děti z kojeneckých ústavů jsou strašně poznamenané, silně citově deprivované. Oba kluci byli nechtění, psychicky hodně nevyvážení, všechno je vyděsilo a reagovali na to buď agresivně, nebo sebepoškozováním. Když se nám to všechno podařilo jakž takž srovnat a kluci přestali mít trable ve školách a družinách, nastoupila puberta, a najednou se naplno projevilo to, co v nich dosud jen dřímalo. Začali lhát, podvádět, krást, fetovat… Zkoušeli jsme všechno, jak to změnit, jak jim pomoct, bylo to marné. To byla doba té nejintenzivnější ztráty iluzí.

 

* A přesto vaše iluze ještě úplně nezemřely?

 

Když se jednou za čas kluci ozvou a chvilku to vypadá, že se dali na lepší cestu, znovu to ve mně vyvolá pocity naděje. Ztráta iluzí opravdu neprobíhá ze dne na den, zamořuje člověka postupně. A bolest s tím spojená vlastně nikdy nekončí. Potýkáte se s tím znovu a znovu. Pochopila jsem, že člověk se ze skutku adopce vlastně nikdy nevymotá. Přestože v knížce píšu o tom, jak nám náš nejmladší syn říká, ať to už skončíme, a já tam s ním souhlasím, ve skutečnosti to tak úplně nejde. Je to součást mého života.

 

*

 

To znamená, že v tomto ohledu není rozdíl mezi biologickým a adoptivním rodičovstvím?

 

Původně jsem si myslela, že se vztah, který se hodně poničí a zároveň v něm chybí hlas krve, úplně rozbije, prostě se zruší. Ale není to tak. Jak žijí vaši synové dnes? Ten starší, brzy třicetiletý, je ve vězení, už podruhé. A mladší, tomu bude devětadvacet, žije tak nějak. Stará se o dvě ze svých tří dětí a má je, myslím, hodně rád, ale aby pro ně udělal třeba to, že konečně vyřeší své dluhy a začne žít a pracovat legálně, to se zatím nestalo. Jsem ale ráda, že se svými dětmi je. Kdybyste se se zkušenostmi, které máte, vrátila zpět v čase, podstoupila byste adopci znovu? Určitě. Když je touha stát se maminkou tak silná, jako byla u mě, a diagnóza zní, že nebudete mít vlastní děti, nemáte vlastně moc na vybranou. Tehdy jsem netušila, že nakonec přece jen otěhotním a narodí se nám syn. Takže říkám ano, udělala bych to znovu, ale už ne s tak nekonkrétním požadavkem. Tehdy jsme chtěli jen co nejmenší dítě, nezajímali nás jeho rodiče, jeho minulost. Říkali jsme si, k čemu nám to bude? Vychováme ho s láskou a podle svého nejlepšího svědomí. Jenže ono to nestačí, člověk by měl vědět co nejvíc a možná by si měl dát i nějaké podmínky. Rozhodně bych už nešla do nezrušitelného osvojení. Dnes bych dala přednost pěstounství. To pro mě ale za totality bylo riskantní. Bála jsem se, že nám dítě dají, a pak nám ho vezmou a StB mě tím bude vydírat. Myslíte si, že váš tehdejší postoj k adopci byl naivní? Nesmíte zapomínat, že já jsem tehdy byla nepřítel státu, disidentka, která neměla ani cestovní pas. Pracovala jsem jako uklízečka, nemohla dělat žádnou dobrou práci. Bála jsem se na sebe upozorňovat. Fakt ale je, že zároveň jsme s mužem byli přesvědčeni, že když své osvojené děti vychováme v lásce, nemůže to dopadnout špatně. Zkušenosti těch, kterým to nedopadlo, jsme brali jako jejich osobní selhání. Jsou podle vás mocnější geny, nebo výchova? Výchově dávám tak pět procent. U dětí, které jsou z úplně jiné sociální vrstvy, z jiné kultury i historie, se zkrátka projeví jejich genetická výbava – a s tím nic nezmůžete. Nejsme nepopsaný list. Naopak. Když jste o tom psala v Roku kohouta, řada lidí vás odsoudila, že jste výchovu zkrátka nezvládla… Ano, zažili jsme spoustu negativních, až nenávistných reakcí. Byly to útoky na náš způsob života a výchovu od lidí, kteří nás nikdy osobně neviděli. Psali mi adoptivní maminky malých romských dětí, jak to ony zvládají dobře a jak jim všem křivdím – jako bych psala o nich a ne o sobě. Možná že dnes, když jim děti povyrostly, už vědí své. Děti z dětských domovů a kojeneckých ústavů v rodině nejdřív ohromně rozkvetou a všechno vypadá nadějně. Jaký máte názor na dnes poměrně diskutovanou inkluzi ve školách? Diskuse o inkluzi se skoro výhradně zaměřila na romskou problematiku. A přitom do zvláštních, praktických škol chodí i bílé děti. Romská kultura nikdy nebyla psaná, Romové žili po staletí kočovně a potravu si obstarávali především krádežemi – a to se nezmění tím, že je ve školách budeme vychovávat a učit způsobem, který se osvědčil v naší odlišné kultuře a historii. Já bych určitě praktické školy nerušila, protože jejich výuka je soustředěna na podstatné. Je spousta dětí, které nemají studijní předpoklady anebo mají jen různé poruchy učení. Ty budou v inkluzivní škole trpět, nebudou stíhat, nebudou rozumět, budou vysmívaní anebo jen poslední. Naše školství je založené na soustředění, memorování textů, disciplíně – a to pro většinu Romů není přirozené. Způsob běžné výuky taky počítá s tím, že s dětmi doma rodiče pracují, ale to většina Romů nedokáže. Problém celé multikulti filozofie a hyperkorektnosti je ten, že cpeme všechny do jednoho pytle a myslíme si, že tím všem zajistíme rovné šance. Podle mě je to omyl.

 

* Podle loňského průzkumu Evropské komise jsou Češi nejméně tolerantní vůči menšinám z celé EU. Myslíte si, že zkušenost problematického soužití s Romy může mít vliv i na xenofobii, kterou Češi projevují například vůči uprchlíkům nebo muslimům?

 

Pokud se mají sžít dvě rozdílné skupiny lidí, musí chtít obě strany. A to platí pro všechny. Já si nemyslím, že by naše společnost byla výrazně rasistická. Mám zkušenost, že když se naši kluci snažili a v něčem vynikali, okolí to velmi oceňovalo, dokonce víc než normálně. Když se pak na všechno vykašlali a chovali se přesně podle obrazu nepřizpůsobivé menšiny, dopadlo to pochopitelně špatně. Já si zkrátka myslím, že když se jakýkoli cizinec chová slušně a dodržuje zákony, funguje to. I u nás v České republice. Jakkoliv máme tendence se povyšovat. Myslím si ale, že dokud tu nebude fungovat nějaký přijatelný model soužití s našimi stávajícími menšinami, těžko můžeme po lidech chtít, aby se těšili na uprchlíky.

 

* Dalším tématem vaší knihy je Alzheimerova nemoc, která postihla vaši maminku. Co může člověk dělat, když se mu někdo tak blízký začne měnit před očima?

 

Změna chování se neděje ze dne na den, ale v průběhu několika let. Než vám dojde, že za to může právě tahle nemoc, docela to trvá. Nevíte, proč vás máma najednou z něčeho osočuje, proč trpí stihomamem, proč je jiná, co jste udělali špatně… Strašně to vztahu ubližuje. My jsme spolu měly vždycky fantastický vztah – a o to to pro mě bylo bolestnější. Nenapadlo mě, že je to obraz nemoci, myslela jsem, že mě máma přestala mít ráda. Oba rodiče maminky Alzheimerem trpěli a já jsem jí s nimi pomáhala, ale jejich nemoc probíhala jinak. Anebo jsem byla jen mladší. Je to těžké, ze začátku vůbec nevíte, co máte dělat. Důležité je přesvědčit nemocného, aby se nechal vyšetřit na psychiatrii a začal spolupracovat. A to není jednoduché, protože změny v chování už konají své dílo. Pak musíte dohlídnout na to, aby bral prášky na zpomalení průběhu nemoci, a to taky není jen tak, protože jeden z hlavních průvodních jevů Alzheimerovy choroby je ztráta krátkodobé paměti. Nemocný neví, jestli prášek vzal, neumí nic dělat systematicky. A pak vás neminul ani boj s úřednickou byrokracií… Přesně tak. Štve mě, že naše zákony jsou nastavené tak, jako by předem počítaly s tím, že člověk je podvodník a chce předpisy zneužívat. Instituce by měly vymyslet systém kontrol, aby bylo snadno ověřitelné, kdo lže a kdo ne, a ne rovnou všechny považovat za nepoctivce. Takže jen dosáhnout toho, aby vašemu blízkému přiznali bezmocnost, vyžaduje nadlidské úsilí. A následuje opakované vyplňování žádosti o příspěvek na byt – pokud se snažíte nemocného člověka udržet v prostředí, které zná, a celý jeho důchod padne na nájem. Trápíte se nemocí někoho, koho máte ráda, a ještě do toho řešíte nesmyslné papírování.

 

* Alzheimerova choroba je děsivá v tom, že nemocný vlastně přestává být tím, koho jste znala. Jak se s tím vyrovnáváte?

 

Já mám pocit, jako bych svoji maminku měla a neměla zároveň. Je to smutný. Než jsem šla na tenhle rozhovor, zrovna jsem jí byla doma uklidit. Ještě stále bydlí ve svém bytě v Praze, takže za ní pravidelně dojíždím z našeho domku u Berouna. Je to náročné, ale teď mi snad kyne naděje, že bych si mohla pronajmout byt naproti ní. Myslím, že je pro nemocné Alzheimerem strašně důležité, aby co nejdéle zůstali ve svém prostředí. Tam ještě spoustu věcí umí, protože dlouhodobá paměť se tak rychle neztrácí. Vyznají se ve svém bytě, a když vyjdou na ulici, trefí domů. Maminka má taky štěstí na svého o dvacet let mladšího přítele, který za ní každý den chodí, i na sousedy v domě.

 

* Nevadí vám zpovídat se ve svých autobiografických knížkách z tak osobních a citlivých věcí?

 

Vždyť mě do toho nikdo nenutí. Na jednu stranu mi je trochu nepříjemné, že se takhle dobrovolně dávám všanc, ale na druhou stranu si myslím, že pokud už jsem se rozhodla přiznat, že je to všechno z mého života, musím psát upřímně a otevřeně. Tenhle druh literatury vyžaduje přímost, třeba i nepopulární, protože jinak se připravíte o důvod, proč to vlastně píšete. Potvrzuje se mi, že upřímnost je dobrá cesta, protože od doby, co knížka Život je nádherný vyšla, dostávám tak dva tři maily denně a lidi mi píšou moc krásné dopisy. Jak s tím, co píšu, souzní, jak v tom nacházejí své vlastní bolesti, touhy, zkušenosti s dětmi i rodiči.

 

* O řadě lidí píšete jmenovitě, ať už jde třeba o Danu Němcovou, Ludvíka Vaculíka,Václava Havla nebo Jiřího Dienstbiera. Ale jména svých blízkých, synů a manžela, jste změnila. Má to nějaký důvod?

 

Už v románu Rok kohouta jsem je přejmenovala, a protože ta poslední knížka na něj navazuje, rozhodla jsem se to tak nechat. Není jednoduché být manžel nebo syn spisovatelky a číst o sobě v jejích textech. Ačkoliv zrovna dnes mi napsal mail náš nejmladší syn, který je momentálně na studiích v Lisabonu, že knihu, její elektronickou verzi, přečetl a že ho to dojalo a místy se i zasmál. A podepsal se Matěj, což je právě jeho literární jméno.

 

* Nestalo se, že by se na vás někdo kvůli tomu, že jste o něm napsala, zlobil?

 

Stalo. A vždycky je mi to líto. Ale nemůžu jinak.

 

* Předem ty dotyčné neinformujete, že o nich hodláte psát?

 

To vůbec. Spisovatel má právo napsat, co potřebuje. Nakonec, vstoupit do literatury a stát se součástí kulturního dědictví naší země, to taky není špatné.

 

* Které pasáže vaší poslední knížky se vám psaly nejobtížněji?

 

Ty o mámě, ty jsem skoro všechny probrečela. Protože co se týká našich dvou adoptovaných kluků, tak i když nedopadli nejlíp, jsou pořád mladí a relativně zdraví a můžou se svým životem cokoli udělat. Ale máma už se svým životem nemůže udělat vůbec nic. To můžu jenom já, moji sourozenci nebo Karel, její přítel, který ji má rád a před kterým za jeho péči a laskavost smekám.

 

* Z čeho čerpáte naději?

 

Možná z toho, že vidím, že máma se ještě jakž takž drží a že je se svým kocourkem šťastná. No a pak mi dodává energii moje rodina, přátelé a nové radosti, které jsem si našla. Začala jsem pádlovat na dračí lodi a s mužem chodíme tančit kubánskou salsu. V zimě jezdíme s kamarádkami skoro každou sobotu s jednodenní cestovkou na běžky. To jsou báječné očistné mechanismy.

 

* Nebudou tématem vašeho potenciálního příštího románu nevyjasněné vztahy s vaším otcem, spisovatelem Pavlem Kohoutem, o nichž se zmiňujete už v knize Život je nádherný?

 

Nebudou, protože se to změnilo. Musela jsem na leccos zapomenout. On jistě taky. Ale všichni stárneme a zjišťujeme, že je dobré se usmířit. Když to v určitou dobu neuděláte, možná se to nikdy nestane. Vídáme se teď docela často. A táta se ke mně chová hezky, a mám dokonce pocit, že je na mě dost pyšný. Přečetl si tuhle moji poslední knížku a napsal mi k ní krásný upřímný dopis. Mimo jiné v něm píše, že asi nějaké chyby udělal, ale hlavně že já jsem konečně k našemu vztahu dozrála. Já si v tu chvíli dodala spíš slovo odpuštění. Jsem ráda, že spolu mluvíme.

 

* Takže dobrý konec?

 

Ano, ale mohlo to být dřív. Myslím, že jsme se mámě a tátovi my, jejich tři děti, docela povedli. Mohli jsme si to všichni užívat celý život.

 

* Zdědila jste po otci vyjma spisovatelského genu ještě něco?

 

Táta to říká velmi vtipně. Tvrdí, že bratr po něm zdědil úřednickou povahu, sestra jeho grandiózní způsoby a já jeho úzkosti.

 

* Oba vaši sourozenci žijí v cizině, otec prožil velkou část života v Rakousku. Vás odchod do zahraničí nelákal?

 

V roce 1979 jsem výjimečně dostala devizový příslib a možnost vyjet do Rakouska. Bylo to v době, kdy tam táta žil a ještě nebyl zbaven občanství. On se ale o mě nechtěl starat, tak jsem odjela za sestrou do Švýcarska, kde jsem si načerno vydělávala jako uklízečka. Stýskalo se mi po mámě i po kamarádech z Čech. I když jsem se nakonec podívala i do New Yorku, vrátila jsem se, když mi povolení vypršelo. Ve Švýcarsku jsem našla svoji první velkou lásku. Ten milý si mě chtěl vzít, ale to už bylo poté, co jsem byla doma. I kdybych se vdala a odjela do ciziny legálně, asi by mě za mámou nepouštěli – režim se takto mstil na rodinách disidentů. Utrápila bych se. Když mi pak vzali pas a stala se ze mě persona non grata, občas mi přišlo na mysl, že by mi v cizině bylo líp. Tady jsem nemohla realizovat žádné své sny. Toužila jsem stát se herečkou, uměla jsem jazyky, zajímalo mě divadlo, režie i tanec, ale vždycky mě odevšad vyhodili. Jak jsem později zjistila, StB si všude došla. Někdy mi bylo hodně teskno.

 

* Co je pro vás ten hlavní rozdíl mezi tehdy a dnes?

 

Svoboda. Přestože se tady dějí věci, které se mi nelíbí a s nimiž nesouhlasím, máme svobodnou možnost říct svůj názor, dělat své věci, studovat, cestovat a zas se domů vrátit. Můžeme žít, jak chceme. To je úžasný. Na obálce vaší poslední knihy je obraz, jehož autorem je váš bratr, malíř a scénograf Ondřej Kohout. Na přední straně je silueta běžící ženy, na zadní straně silueta ženy stojící, vzhlížející k nebi. Skrývá se za tím symbolika změny, která se udála i s vámi za posledních několik let? Já jsem dlouho a usilovně hledala něco, co bych mohla použít na obálku knihy. Obal je pro mě totiž velmi důležitý a měl už by náladu knížky naznačit, korespondovat s ní. Mám s nakladatelstvím Odeon takovou dohodu a jsem za to moc ráda. Přála jsem si bratrův obraz, protože Indiánský běh i Rok kohouta mají obálku s jeho obrazem. Ale nic z jeho věcí, které vystavuje na internetu, se mi nehodilo. Až jsem ve skříni objevila asi dva roky starý velký katalog k Ondrově výstavě, a když jsem dolistovala k reprodukci obrazů Žlutobotá a Červenobotá běžkyně, věděla jsem, že je to ono. První běží, tedy bojuje, druhá už do cíle doběhla. Přesně jako v mém románu Život je nádherný.

 

S mužem jsme byli přesvědčeni, že když své osvojené děti vychováme v lásce, nemůže to dopadnout špatně. Zkušenosti těch, kterým to nedopadlo, jsme brali jako jejich osobní selhání. Snímek z roku 1958 zachycuje spisovatele Pavla Kohouta a jeho tehdejší manželku Annu Kohoutovou, rodiče Terezy Boučkové. Tereza Boučková je autorkou dvanácti knih, z nichž mezi nejúspěšnější patří Rok kohouta a Indiánský běh, ale také čtyř divadelních her a dvou filmových scénářů. Čerstvě jí vyšel román Život je nádherný. Tereza BOučKOvá (59) Spisovatelka, dcera dramatika a spisovatele Pavla Kohouta a Anny Kohoutové, se narodila 24. 5. 1957 v Praze. V roce 1976 maturovala na pražském Akademickém gymnáziu ve Štěpánské ulici a o rok později podepsala Chartu 77. V roce 1978 účinkovala v disidentském bytovém představení Play Macbeth. Po prvním krátkém manželství se v roce 1985 provdala za Jiřího Boučka. Společně adoptovali dva romské chlapce, Dominika a Mariána. V roce 1991 se jim narodil syn Vincenc. Zpívá v židovském souboru Mišpacha a v duu s písničkářem Bedřichem Ludvíkem. Je autorkou próz Indiánský běh, Křepelice, Když milujete muže, Krákorám, románu Rok kohouta, fejetonů Boží a jiná muka, sbírky Šíleně smutné povídky a nejnověji románu Život je nádherný. Za knihu Indiánský běh získala v roce 1990 Cenu Jiřího Ortena. Napsala několik divadelních her, scénář k filmu Smradi, za který byla nominována na Českého lva, a scénář ke snímku Zemský ráj to napohled.

 

Život je nádherný na www.knizniklub.cz

Musím nechat své syny aby svůj život žili jak sami chtějí (19.12.2016, Překvapení)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 04-01-2017

0

zivot-je-nadhernySpisovatelka Tereza Boučková (59) ve své nové knize Život je nádherný volně navazuje na svůj předešlý úspěšný román Rok kohouta.

 

Otevřeně a velmi poutavě popisuje každodenní události, vrací se k tomu, jak život její rodiny neustále ovlivňují dva adoptovaní synové, dnes už dospělí, svěřuje se s trápením se starou maminkou, jež trpí Alzheimerovou chorobou. Nevyhýbá se ani osobním poznámkám a postřehům o významných lidech naší politické a kulturní scény, kdy současnou situaci konfrontuje s časem disentu, pod jehož vlivem díky svému otci a matce vyrůstala. Každopádně čtenářům její kniha připomene události, jež před šesti lety hýbaly našimi životy.

Vyprávění začíná Štědrým dnem roku 2010 a končí Štědrým dnem roku 2011.

 

* Terezo, jak strávíte letošní Vánoce? Kolik vás bude u stolu? Ptám se proto, zda se podařilo ten příběh s adoptovanými syny „uzavřít“, jak v jedné části knihy popisujete.

 

Já Vánoce už vůbec neprožívám, jeden čas jsem je vysloveně neměla ráda, a nejradši bych před nimi někam utekla (a to se jednou podařilo, předloni jsme na Štědrý den byli s mužem v Izraeli), takže si s nimi ani nelámu hlavu. Štědrý den strávím se svým mužem a nejmladším synem, který těsně předtím přiletí ze svého studijního pobytu v Portugalsku. Pojedeme společně za maminkou a budeme s ní. Taky se možná setkáme s tátou a jeho ženou, protože se teď vídáme.

 

* Potrpíte si doma na nějaké vánoční rituály nebo držíte nějaké zvyky?

 

Peču vánočky a dělám klasickou štědrovečerní večeři. Ale vloni jsme například byli všichni – s mámou i tátou a celým příbuzenstvem – v restauraci, a bylo to fajn, i když maminku to nakonec zmátlo a vykolejilo. Takže to letos opakovat nebudeme. Bylo fajn, že jsem nemusela smažit kapra a na zastávce tramvaje jsme se s mužem od syna učili první kroky salsy. Lekce kubánské salsy nám totiž přinesl Ježíšek – a teď je to naše velká radost.

 

* Píšete, jak vás trápí, že vaši adoptovaní synové nepracují, dělají dluhy, které pak dopadají na vaši rodinu, že se chovají nezodpovědně… a že vás už zmáhalo neustále jim pomáhat a řešit jejich průšvihy. Jaké pocity se ve vás s odstupem času perou? Nebojujete pořád s tím, že jste jejich máma a že je nemůžete nechat napospas?

 

Každá rozumná máma musí nechat své syny, aby svůj život žili, jak se jim líbí a jak sami chtějí. Znám hodně příběhů, kdy se rodiče tak dlouho snažili za své nezodpovědné dospělé „dítě“ dluhy a průšvihy řešit, a vedlo to jen k dalším dluhům a průšvihům. To já rozhodně dělat nechci a nebudu. Ale fakt je, že jsem teď s naším nejstarším synem dost v kontaktu, zatím jen písemném. Navštívit ho pojedeme na Silvestra – a bude to naše první návštěva věznice a setkání se synem po několika letech.

 

* Knihu jste věnovala Andulce a Karlovi, tedy své mamince a jejímu dlouholetému příteli. Neopustil ji, i když maminka onemocněla – bez šance na vyléčení… Další citlivé téma, o kterém v knize vyprávíte. Kdysi půvabná a krásná žena dnes trpí alzheimerem… Co si myslíte o stáří? Bojíte se ho?

 

Ano, Karla si velmi vážím a má můj velký obdiv. Sama se nemoci bojím moc, stejně jako se bála maminka, když si ještě byla schopna dát věci do souvislostí. Zatím se pořád jen spekuluje, co Alzheimerovu nemoc způsobuje, ale vypadá to, že genetická vazba tam určitě hraje podstatnou roli.

 

* Na tuhle nemoc se člověk bohužel nemůže připravit, nezbývá než se smířit s osudem. Kde vy berete sílu – při náročné péči o maminku – nepropadat beznaději?

 

Smířit se? To si můžete rovnou hodit mašli! Ono se leccos dělat dá! Třeba nepodceňovat vysoký cholesterol, který ucpává cévy, a ty pak hůř okysličují mozek… Taky na sobě člověk musí pořád pracovat, zaměstnávat hlavu, procvičovat tělo. Neustrnout. Dělat si radost. Třeba pádlovat na dračí lodi anebo tančit kubánskou salsu. Jasně že občas propadám beznaději, ale o to víc se pak snažím udělat si radost a fakt ji prožít.

 

* Vaše maminka Anna byla v mládí půvabná žena, kterou miloval i Václav Havel. Ostatně vypráví o tom i film Zemský ráj to napohled, ke kterému jste napsala scénář a připomínáte ho i ve své nové knize. Jakou si v sobě nesete na Václava Havla osobní vzpomínku? Znala jste ho i jinak než jen jako pana prezidenta…

 

Moje maminka je stále krásná žena. A zas tak moc mladá, když prožívala lásku s Václavem Havlem, nebyla. Blížila se jí padesátka. Já mám na VH vzpomínky různé, krásné i zlé. Něco z nich jsem přenesla do knihy Indiánský běh a následně i do filmu, něco si nechávám pro sebe.

 

* Mimochodem, byla jste spokojená s tím, jak ho ve zmíněném filmu ztvárnil Ondřej Vetchý?

 

Všichni v tom filmu jsou skvělí, Irena Pavlásková měla ve výběru herců šťastnou ruku. Ondřej Vetchý je velmi nadaný a snad nikdy nikde nehrál špatně. Ve filmu Zemský ráj to napohled je přímo rozkošný.

 

* Na jednom místě v knize píšete:

 

Matěj (syn) se učí na zkoušky na vysokou… Zjistil, že dělat zkoušky na práva, pro která se rozhodl, je náročné. A že musí makat. Tak se učí a jedním dechem přiznává, že stejně neví, co by chtěl dělat, co by ho opravdu bavilo, a že je z toho zoufalý. Představ si, že bys se všemi talenty, které máš, vůbec studovat nesměl! A že bys nesměl dělat nic jiného, co by tě bavilo, protože by tě odevšad vyhodili. Že bys byl takto odsouzen, bez vlastního přičinění. Být zoufalý, protože se nemůžeš rozhodnout, na kterou vysokou školu jít? To je nádherný.

 

* Má to opravdu dnešní mladá generace tak snadné? A když vzpomínáte na mládí, jaké jste měla tenkrát touhy a sny?

 

Dnešní mladí to mají těžké jinak. Svoboda před ně klade neomezené možnosti, a tím jim bere příležitost proti něčemu se vymezit a za něco se brát. Ale zase můžou poznat svět a dát si věci do souvislostí – to je fantastická zkušenost. Moje touhy a sny? Chtěla jsem hrát divadlo, zpívat a tančit, chtěla jsem zkoušet všechno možné, tvořit s lidmi podobně založenými různá společenství a hledat se. Bohužel mi estébáci zařídili, že mě vždy nakonec odevšad vyhodili anebo mě požádali, ať tam nechodím. Někdy jsem si připadala hrozně nešťastná a zbytečná.

 

* Jste – co se budoucnosti naší země a společnosti týče – spíš optimistka, nebo to vidíte černě? Čeho byste se už nikdy nechtěla dožít?

 

Víte, já si o tomhle národu nedělám velké iluze. Ale máme tady svobodu a vše je v našich rukou. Nechtěla bych se dožít nové totality.

 

* Čte manžel a syn vaše knihy?

 

Můj muž je čte, až když jsou hotové. Dřív už mu je k posouzení nedávám, protože on se neumí odpoutat od reality, a jeho názor je pak přece jen zkreslený, a mě by to v době tvůrčího procesu rozhodilo. Nejmladší syn už překonal ostych a čte mě taky, i když tuhle poslední věc ještě nezná, knížku si přečte, až přijede z Portugalska. Ale mám ještě jednu reakci: „… No ale jinak ke stylu psaní ti chci říct, že píšeš formou zábavnou, pestrou, no nevím, jak to správně formulovat. Asi tak, že se to dobře čte a čtenáře příběh pohltí…“ To mi přišlo v minulém dopise od nejstaršího syna z věznice.

 

* Mimochodem, nevadí jim, že o nich píšete? Konzultujete s nimi nějaké pasáže, které by jim třeba mohly z nějakých důvodů v knize vadit? Nebo to berete tak, že jako spisovatelka máte právo psát o všem a o všech?

 

Museli se s tím všichni smířit. A rozhodně s nimi žádné pasáže nekonzultuju, protože to spisovatel dělat nemůže. Může jen myslet na to, že píše o živých lidech a svých nejbližších, a tak musí někde v koutku duše stále myslet na to, co ještě jo a co už ne.

 

* Co byste si nejvíc přála do nového roku?

 

Aby se v naší rodině nestalo nic zlého.

 

* A o čem bude vaše další kniha?

 

Já si pokaždé myslím, že už další knihu nenapíšu.

 

Život je nádherný na bux.cz

Bojuju, a tedy ještě jsem. V nové knize se Tereza Boučková vyrovnává s tím, co život přináší (20.11.2016, lidovky.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 16-12-2016

0

zivot-je-nadhernyNovinka Terezy Boučkové (*1957) Život je nádherný volně navazuje na její nejúspěšnější knihu, dokumentární/deníkový román Rok kohouta. Ten vyšel roku 2008 a prodalo se jej několik desítek tisíc.

Letošní svazek asi nemá takový obchodní ani diskusní potenciál jako Rok kohouta, v němž autorka podala zprávu o dosti marné – schematicky řečeno – výchově dvou osvojených romských chlapců.V Roku kohouta Boučková vymezila popsaný čas podle jednoho z těch údobí, které je dle čínské astrologie „rokem kohouta“; konkrétně šlo o fázi mezi 9. únorem 2005 a 27. lednem 2006. Ve svazku Život je nádherný rovněž běží o dvanáct měsíců – mezi Vánocemi 2010 a vánočními svátky následujícího roku. Spisovatelka si tedy nyní nechala od dění větší odstup než „minule“. Možná čas mezi jedněmi a druhými Vánocemi Boučková obtížněji dobývala z paměti, rekonstruovala z poznámek, tvořila do vyprávění. Dalo by se to pochopit, protože v Roku kohouta dějový tah „zajistily“ jednoznačně dramatické události v autorčině rodině: osvojení romští chlapci dorostli plnoletosti a s náhlostí a intenzitou vybuchlé sopky se urvali ze sociálních norem a pout, které se jim spisovatelka s manželem léta a léta snažili předat.

Pokračovat ve čtení na www.lidovky.cz

Život je nádherný na bux.cz

Bojuju, a tedy ještě jsem (15.11.2016, Lidové noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 16-11-2016

0

zivot-je-nadhernyNovinka Terezy Boučkové (* 1957) Život je nádherný volně navazuje na její nejúspěšnější knihu, dokumentární/deníkový román Rok kohouta. Ten vyšel roku 2008 a prodalo se jej několik desítek tisíc.

 

Letošní svazek asi nemá takový obchodní ani diskusní potenciál jako Rok kohouta, v němž autorka podala zprávu o dosti marné – schematicky řečeno – výchově dvou osvojených romských chlapců.

V Roku kohouta Boučková vymezila popsaný čas podle jednoho z těch údobí, které je dle čínské astrologie „rokem kohouta“; konkrétně šlo o fázi mezi 9. únorem 2005 a 27. lednem 2006. Ve svazku Život je nádherný rovněž běží o dvanáct měsíců – mezi Vánocemi 2010 a vánočními svátky následujícího roku. Spisovatelka si tedy nyní nechala od dění větší odstup než „minule“. Možná čas mezi jedněmi a druhými Vánocemi Boučková obtížněji dobývala z paměti, rekonstruovala z poznámek, tvořila do vyprávění. Dalo by se to pochopit, protože v Roku kohouta dějový tah „zajistily“ jednoznačně dramatické události v autorčině rodině: osvojení romští chlapci dorostli plnoletosti a s náhlostí a intenzitou vybuchlé sopky se urvali ze sociálních norem a pout, které se jim spisovatelka s manželem léta a léta snažili předat.

V knize Život je nádherný, při jehož četbě se pochopitelně bude mnohem snáze orientovat ten, kdo zná Rok kohouta, se takový destruktivnětažný motor nevyskytuje. Ale ne že by se ve vymezeném údobí nestalo nic, co by na způsob dláta neodštíplo další kus ze životní hmoty a energie Boučkové, co by nepřispělo k tvarování její existenciální cesty.

Romští adoptovaní synové – v knize nesou jména Patrik a Lukáš, obecně tu platí, že některá jména jsou Boučkovou románově změněna, některá jsou skutečná, některá autorka scukla na „autentickou“ iniciálu – se po delší době stahují k rodině, kterou před lety brutálně vycucli a opustili. Ale manželé Boučkovi se nájezdům ztracených a zatracených dospělých synů a jejich dívek brání – tedy zejména Tereza, zatímco Marek (autorčin manžel se ve skutečnosti jmenuje Jiří) je měkčí, smířlivější. Autorka, respektive správnější je říkat vypravěčka, neboť běží o román, jakkoliv prosycený ověřitelnými reáliemi, se již nechce nechat vtáhnout do vysilujícího potýkání se s živly nerespektujícími hranice soukromí, majetku, ochoty pomoci. Patrik a Lukáš berou a sají, co to jde a co se dá; hlavně když to nic nestojí, zejména námahu a soustavnou práci. Existence Patrika a Lukáše je zoufalá, bezperspektivní a ani zplození potomka a otcovství u nich na tomhle přístupu nic nemění.

Za základní téma svazku Život je nádherný lze označit odliv životních sil, jemuž je vystavena vypravěčka. Pozoruje jej jednak na sobě samé, na tom, kolik ještě vydrží, kolik sil je schopna a ochotna do čeho investovat, jakou má a nemá psychickou a fyzickou odolnost; jednak odliv pozoruje a zažívá u druhých a s druhými, především a zejména se svou maminkou, u níž rychle progreduje Alzheimerova choroba. Vypravěčka se nachází v sendvičové konstelaci, kdy z jedné strany si vyžaduje pozornost její vlastní rodina a domov, neboť manžel se provozu zúčastňuje jen zcela nezbytně, pouze tolik, aby nic neošidil v práci a nepřišly zkrátka jeho záliby, z druhé strany vypravěčku tlačí matčin stav. Matka na rozdíl od vypravěčky žije v Praze, z bytu ve čtvrti Smíchov se stará paní odmítá hnout, a vypravěččini sourozenci bydlí v zahraničí. Takže přejezdy sem a tam, telefonáty, zařizovačky, nervy, co maminka, ztrácející paměť, zase vyvede.

 

Nikoliv o blbostech Život je nádherný nemá ten drajv a tu štiplavost, co Rok kohouta; drajv vyvěrající ze šoku, ze zásahu explodující živelnosti. Když se v novince po několika desítkách tiskových stran trošku utlumí „nájezdy“ nevlastních romských potomků, autorka od příběhu přechází k více registrujícímu, téměř deníkovému zaznamenávání. Při tomto „deníkaření“ se románovost a narace přece jen zplošťují a některé autorčiny doslovující či umanuté komentáře by nebylo od věci vyškrtnout v zájmu zachování jisté kvality vyjadřování a uvažování. (Naprosto zbytná a nevýmluvná je třeba poznámka, že „o trvalé vytetování reklamy na čelo projevilo zájem 263 Čechů, to je o 21 víc než těch, kteří kdysi měli odvahu být v patnáctimilionovém Československu signatáři Charty 77“. Skutečnost: první várka podpisů na přelomu let 1976/77 skutečně činila 242 podpisů, ale celkově CH-77 signovaly necelé dva tisíce občanů).

Výhrady vůči tomu či onomu, co Tereza Boučková napíše, jak to formuluje, vyplývají z osobního nastavení a vnímání, ale alespoňumě nezatlačují vklad vložený do knihy Život je nádherný, její grunt a klad, jímž je setrvalá a poctivá snaha neúhybně se vyrovnat s tím, co život přináší a čas bere. Boučková byla co do prozaického výrazu větší experimentátorkou v době svého mládí, než je nyní, v době zralosti. Teď je velmi čitelná a čtivá, aniž by publiku podlézala nebo se předváděla, co všechno prožívá.

V závěrečných několika desítkách stránek Život je nádherný nabírá opět na tempu a graduje. Vypravěčka se vůči vyžírkovským Patrikovi a Lukášovi již naprosto vymezuje, říká „dost!“. Komunikace s maminkou je den ode dne složitější. Přítelem maminky kdysi byl V., tedy Václav Havel, který na konci toho mezivánočního údobí umírá a není úplně zřejmé, nakolik to maminka vnímá, nakolik to její děravějící mysl zachytává. Havlovou smrtí něco končí nejen ve společnosti, ale i ve vypravěččině životě – už proto, že exprezidenta osobně znala v době disidentství. Terezu to všechno hodně bolí, avšak má to cenu. Život je nádherný.

Autor: Josef Chuchma

Život je nádherný na bux.cz

Boučková se v próze Život je nádherný jeví spíš jako blogerka, ale závěr knihy je náramný (27.10.2016, Hospodářské noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 08-11-2016

0

zivot-je-nadhernyKdyž v roce 2008 vydala Tereza Boučková prózu Rok kohouta, stal se z ní trochu nečekaně bestseller – žádná z předchozích knih zkušené autorky se předtím takového věhlasu nedočkala. Nyní vydaný autorčin titul Život je nádherný na Rok kohouta přímo navazuje.

Důvody, proč Rok kohouta zaznamenal takový úspěch, byly jistě i mimoliterární, protože Boučková píše převážně o sobě. Kniha líčila smutné vyústění toho, co se ještě v optimistických tónech objevilo ve filmu Smradi, k němuž Boučková vytvořila scénář. Tedy ztroskotání jejích snah dovést výchovu dvou adoptivních romských synů k úspěšnému konci.

Oba kluci nakonec skončili na ulici jako povaleči, narkomani a zloději, přičemž nejčastějším terčem jejich krádeží byli – jak to tak u závislých bývá – příbuzní a kamarádi. Boučková se nicméně navzdory této trpké zkušenosti nepřiklonila k nějakým rasistickým zjednodušením, možná i proto, že se z ní takzvaně „vypsala“.

Nová próza Život je nádherný na Rok kohouta navazuje formálně – opět jde o svého druhu deník odehrávající se v průběhu roku 2011, byť zápisky nejsou datované – i tematicky. Boučková znovu líčí příběhy své rodiny, přičemž v centru pozornosti je tentokrát její devětasedmdesátiletá matka trpící pokročilým stadiem Alzheimerovy choroby.

Zmatená, zapomnětlivá, důvěřivá, ale občas také nesnesitelně tvrdohlavá paní se tak stává snadným terčem právě pro adoptivní vnuky a jejich partnerky. Ti využívají ženiny osamělosti, dobrosrdečnosti i špatné paměti, aby ji vyjídali ve všech významech toho slova.

Tato paní ale byla v sedmdesátých a osmdesátých letech také oslnivou krasavicí, do níž se zamilovali přední disidenti, počínaje Pavlem Kohoutem až po Václava Havla.

Právě Havlova pokročilá nemoc i smrt a Boučkové vzpomínání na jeho vztah s matkou tvoří poslední, nejsilnější třetinu prózy.

V ní se potkávají momenty patetické s ironickými – například když stará paní v atmosféře tryzen za zemřelého Havla prohlásí, že její největší životní láskou byl a je kocourek. O pár stránek předtím ostatně Boučková líčí urputnou, psychicky i fyzicky vyčerpávající tahanici a hádku, kterou se svou matkou svedla nad kočičím záchodem.

Aby byla autobiografická próza něčím víc než jen nějakou autoterapií, musí obvykle splňovat jednu ze dvou podmínek: buďto se autor vyjadřuje podmanivým básnickým jazykem a pronikavým viděním světa a společnosti (jako Diviš, Hanč či Zábrana), anebo je jeho život dostatečně zajímavý, což platí zejména o Českém snáři Ludvíka Vaculíka.

Právě k němu se Boučková vztahuje, v knize z něj cituje a zjevně má ambice se „Snáři“ přiblížit. Bohužel zejména v první části knihy onu podmínku zajímavého života příliš nenaplňuje: píše o trablech svých zvlčilých synů (ale to už se jen opakuje), o zhoršujícím se matčině stavu a lhostejnosti úřadů, prokládá to nápaditě zvolenými citáty a výpisky z četby, poněkud banálními komentáři poměrů na české politické scéně a obecně ve společnosti i nepříliš záživnými všednodenními událostmi, které se obvykle točí kolem procházek se psem.

Dokud nedojde ke kontrastu celonárodního smutku, jehož mnohé projevy Boučková nekompromisně odhalí jako pokrytecké, s bezstarostnou amnézií autorčiny matky, ženy, ke které měl Havel svého času nejblíže ze všech lidí, je Boučkové kniha plochá, jednorozměrná, psaná jakoby ze setrvačnosti.

Boučkové styl je jednoduchý a věcný, a jakmile od niterně prožívaných intimních dějů uhne k obecným, vycházejí z toho klišovité úvahy blízké amatérským blogerům, případně zkratkovité soudy nad uměleckými, především literárními díly. Mnohé pasáže prvních dvou oddílů působí sebestředně a vatovitě. Ale jak praví přísloví – konec dobrý, všechno dobré. A Tereze Boučkové se závěr – velmi dojemný, ale přesto působivý, navíc pointující na první pohled dost patetický název knihy – vydařil náramně.

Autor článku: Pavel Mandys

Život je nádherný na bux.cz

RECENZE: Bez šíleného smutku by život jindy nebyl tak nádherný (19.10.2016, kultura.zpravy.idnes.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 08-11-2016

0

zivot-je-nadhernySpisovatelka Tereza Boučková se vrací po osmi letech na místo činu. V právě vydané próze Život je nádherný pokračuje tam, kde skončila ve veleúspěšném Roku kohouta.

Žánrově jde o deník. Hlavní hrdinkou je sama vypravěčka a ta poměrně přesně splývá s reálnou postavou autorky. Látkou, kterou Boučková zpracovává, je tedy ona sama: její rodina, přátelské vztahy, její práce i volnočasové aktivity jako cyklistika, pečení štrúdlu nebo reflexe čtenářských a diváckých zážitků. To vše v rámci jednoho roku: od Vánoc 2010 do Vánoc 2011.

V Roce kohouta se hrdinka vyrovnávala s úprkem dvou adoptivních synů do víru velkoměsta a jejich následným pádem na sociální dno. Novinkou se synové občas mihnou taky, úvodem a závěrem knihy, ale prim tu hraje hrdinčina matka. Tentokrát nejde o vztahový rozkol, ale osobnostní rozpad.

Pokračovat ve čtení recenze na www.kultura.zpravy.idnes.cz

Život je nádherný na bux.cz

 

 

Nepsat je stejné utrpení jako psát (26.11.2013 Týdeník Rozhlas)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 04-12-2013

0

Jako dcera spisovatele Pavla Kohouta, signatářka Charty a účastnice disidentského bytového divadla neměla zrovna snadný profesní start. Místo vysněného studia herectví musela vzít zavděk nepříliš atraktivními profesemi. I k naplnění její další touhy, mateřství, vedla dlouhá cesta přes překážky. Ze svých trablů se ale dokázala vypsat, a tak vznikl román Indiánský běh odměněný Ortenovou cenou, bestseller Rok kohouta či scénář k filmu Smradi. Tereza Boučková, jedna z nejúspěšnějších českých spisovatelek, se nakonec k herectví ale přece jen dostala, i když trochu oklikou. Její nejnovější kniha Šíleně smutné povídky právě vychází také v audioverzi v její vlastní interpretaci.

Rozhovor s Terezou Boučkovou (16.11.2013 czechlit.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 19-11-2013

0

„Když je člověk upřímný sám k sobě, může si to dovolit i k druhým,“ říká spisovatelka Tereza Boučková, která vydala novou knihu Šíleně smutné povídky.

Někde jste řekla, že vás úspěch Roku kohouta ochromil. Jak dlouho trvalo, než ve vás uzrála další kniha a byla jste připravená psát?
Pár let. Ale myslím, že jsem je nepromarnila. Sjezdila jsem republiku křížem krážem po čteních a besedách. Když jsem nebyla na cestě, užívala jsem si doma klidu. Domov, kde se nekřičí a nešacuje, kde člověk není pořád znovu podváděn a zklamáván a kde nestaví každý týden policejní auto, jsem předtím pár let nezažila. Ale pak přece jen přišla nervozita a chtění, potřeba tvořit – ale současně i strach z toho, že nevím, co a jak psát, a vůbec, že to nemá smysl, a proč se o něco ještě pokoušet. Tím procházím opakovaně a jiné to nebylo ani teď. Já si asi musím všechno odžít. I tu správnou dobu na psaní.

Pokračovat ve čtení na czechlit.cz

Šíleně smutné povídky na bux.cz

Audioknihy Šíleně smutné povídky a Norské dřevo

Přidal: Odeon | V kategorii Fotogalerie | 22-10-2013

0

15. října 2013 v Paláci knih Luxor představily spisovatelka Tereza Boučková a herečka Klára Issová audioknihy Šíleně smutné povídky a Norské dřevo (OneHotBook).

Foto Jovan Dezort