Jdem a mlčíme. Je mezi náma třiadvacet let. Třiadvacet se nedá dělit. Třiadvacet se dá dělit jen samo sebou. A jednou. Taková samota je mezi náma. Nedá se rozkouskovat. Musí se táhnout vcelku. Nesem oběd. Jdem po náspu. My říkáme pešunk. Ogmandův pešunk. Tudy chodíme, když jdem do lesa pro dříví. Někdy si zacházíme přes Mokřadní smuhu, abychom mohli jít Pluhařskou cestou. Ta není tolik blátivá. My říkáme marasná. Jindy zas přes Hraběcí les, pořáde pryč po Dřevěné stezce. Máma má na hlavě uvázaný šátek. My říkáme loktuška. Vdané ženské musí mít na hlavě šátek. Staré báby si šátek uvazují na uzel pod bradou. Musí nosit černý. Moje máma nosí pestrý šátek. Šátek si zavazuje vzadu pod drdolem. V létě nosí lehký trojcípý šátek. Bílý šátek s modrýma puntíkama. Co dostala minulý rok od táty na trhu v Kölcsi. Máma má kaštanově hnědé vlasy. Narezle kaštanové. Každý kaštan není narezlý. Na podzim je se sestrou sbíráme. Ve vsi roste jenom jeden kaštan. Zůstal na místě Barkóczyho poplužního dvora. Ostatní po válce pokáceli. Ve věčně vlhké půdě vydrží jen topoly. A vrby. My říkáme břesky. Na jaře se snadno dělají píšťalky, břeskné píšťaličky. Pískáme na ně, abychom pozlobili mámu. Taky psy a sousedy.

Na podzim někdy utečem za Kepecův trávník k tomu jedinému kaštanu. Kradem se zadem mezi zahrádkama. Pětiprsté listy obrovského stromu opadají uschlé na konci léta. Jako by se na zemi ve spadaném listí válely uřezané ruce obrů. Na jaře jsou jeho květy bílé svíčky. Zelené tobolky ježci. Děláme ježkovi nohy ze sirek. Od mámy si vyžebráme vypálené sirky. Na sirky může sahat jenom máma, to není nic pro děcka.

Pokračovat ve čtení první kapitoly na www.art.ihned.cz

Nemajetní na www.knizniklub.cz