To nejlepší ze světové literatury

Kat Kaufmann: Superpozice (7.3.2017, art.ihned.cz) „Jaká to je, prosím?“ Jak se dokáže ptát tak mile. Jako by toho už dávno neměl plný zuby, jako bych nebyla poslední host v hluboké noci. „Jo tak. To je...

Celý článek >>>

V bludišti paralelních světů (7.3.2017, Lidové... Románový debut Kat Kaufmannové je příběhem mladé ruské Židovky v Berlíně a také knihou mnoha tváří – tematicky i jazykově. Název Superpozice (ve významu...

Celý článek >>>

Vyšel nový román Harukiho Murakamiho. Má 2000 stran,... Příznivci japonského spisovatele Harukihu Murakamiho, jenž bývá označován za favorita na Nobelovu cenu za literaturu, v pátek oblehli japonská knihkupectví. O...

Celý článek >>>

PRÁVĚ VYCHÁZÍ Han Kang: Vegetariánka (23.2.2017,... Jonghje se jednoho dne probudí z krvavé noční můry a její život se začne dramaticky měnit. Ze všeho nejdřív přestane jíst maso. Ovšem v dravé patriarchální...

Celý článek >>>

Maďarská literární senzace, zahlcená bídou (22.2.2017,... V Maďarsku se stal román Nemajetní uznávaného básníka a esejisty Szilárda Borbélyho literární senzací. Vypráví příběh chudé, částečně židovské venkovské...

Celý článek >>>

Vařit mlhu (21.10.2016, Host)

Přidal: Odeon | V kategorii Ukázky | 08-11-2016

0

Skládat kuřecí hřbety se zeleninou a kořením není žádná výhra. Dost to smrdí, přitom se to ještě nedostalo ani do beden. Může za to nadrcený celer s mrkví, který v malém zataveném sáčku podezřele rychle tmavne. Jak si z tohohle může někdo udělat polévku… Na Miladu dnes vyšly zbytky. Stojí v porcovně masa až u zadního pásu, na samém konci výrobní linky, kam putují poslední součástky ze světa kdysi opeřených tvorů. Dál už není nic. Hotovo. Rozsekáno, roztříděno, zváženo. Ani kousek ptáka nepřijde nazmar. Občas se využije i jeho zasněný pohled, to když je potřeba nafotit nové plakáty na boční stěny firemních dodávek. Všechno je zpracováno do poslední mrtě. Jakmile tácek naplněný zadními částmi drůbežích těl zajede do etiketovacího tunelu, stává se z něj zabalená potravina připravená na cestu ke spotřebiteli. Být přítomen složitému zpracovatelskému obřadu, nebo se na něm dokonce podílet se nepoštěstí jen tak někomu.

Milada Vávrová je součástí týmu. Už to budou čtyři roky, co tu pracuje, každý den, a téměř nikdy nechyběla. Je jedním ze čtyř set zaměstnanců místní pobočky podniku. A jako jediná má teď na starost poskládat zadky. Naaranžovat z nich lákavou polévkovou kombinaci, bez éček a lepku, bez zbytků peří, podlitin a nápadných skvrn od sražené krve. Bez řečí. Do polední přestávky zbývá tři čtvrtě hodiny. Jako první budou moci z porcovny odejít ženské vepředu, které okrajují kuřecí prsa a nikdy nemusejí spěchat. Maso si vyndávají přímo z modrých plastových přepravek, které si podle svého tempa samy doplňují a které jim nikam samovolně neodjedou. Potom mohou odejít ti, kterým pás přiváží stehna, křídla nebo čtvrtky. Poslední pás u zdi jede nejdelší trasu a dovézt kusy masa mu trvá nejdéle. Dnes nabízí strojově oddělené kostrče, které se skládají na tácek po třech kusech a o které se nepozorná dělnice může snadno říznout. Jako Kovaříková, která nedokáže udržet pozornost a hned po svačině se píchla mezi palec a ukazováček, prý to dost teklo a musela na ošetřovnu. Tahle bába to tu zkouší už od konce léta a menších úrazů za tu dobu sehrála dvanáct. Kvůli kouření udělá cokoliv, drobná bolest jí za chvilku nikotinové radosti stojí. A vedoucí linky, prsatá, kudrnatá Pavlína, která chodí s nejlepším policajtem ve městě, jí na to neřekne ani pink, proč by to řešila, vedení přece vidí, proč to u její linky nefunguje tak, jak má, a na konci týdne Kovaříkovou propustí, protože jí končí zkušební doba a její další sebepoškozování firmě neprospěje. Ani si nevšimla, že jí ženské odvedle strkají játra zezadu do holínek, vůbec na to nereagovala a její netečnost kolegyně ještě víc podráždila. Každopádně tu teď opět chybí a Milada zvládá zadky úplně sama. U každého pásu musí být minimálně dvě osoby. Vždycky. Každá z jedné strany. Ideálně se pracuje po třech, ale to je luxus, když se nahrnou brigádníci. Naposledy to bylo v září. Teď je konec listopadu. Měsíc před Vánoci je třikrát více objednávek drůbežích specialit a všichni se musejí otáčet.

Milada bere jeden kus za druhým a pracuje za dvě. Umí být přesná a rychlá, je-li to zapotřebí. Na každý tácek se třemi úhledně vyrovnanými kostrčemi pokládá pytlíček s drcenou okořeněnou zeleninou a jeden za druhým posílá na menší vyvýšený pás v úrovni své hlavy. Pod rukama to však neubývá, linku nejde zastavit a některé kosti už odjíždějí pryč a hromadí se u koncové přepážky. U sousedního pásu zrovna postávají tři dělnice, a když pomalý stroj jednou za čas vyplivne dvě kuřecí stehna, všechny po nich rychle hmátnou, aby je umístily právě na svůj rozdělaný tácek. Smějou se těmhle kratochvilným závodům a sprostými vtipy o impotentních mužích překřikují hukot železných strojů. Vedle na maso čekají, Milada nestíhá. Není to spravedlivé, ale vedoucí linky to vidí. A i když Vávrovou z různých důvodů nemusí, rychle jí přidělí pomoc odvedle.

„Tak ukaž,“ vzdychne obrovská vousatá Koptyšová, když se postaví naproti Miladě a svýma tlustýma rukama začne odchytávat kusy na vývar, které si nejspíš už zítra uvaří někde v Polsku.

„Jak si z tohohle může někdo udělat polívku,“ promne miniaturní zeleninový sáček a pleskne ho doprostřed připraveného tácku. Přes pravidelný skřípot strojů ji nikdo neslyší. Tady se může přemýšlet i nahlas a zůstává to jen mezi člověkem a studeným masem. Koptyšová je jako stroj. Velký a starý a spolehlivý. Moc nepřemýšlí a necítí, pouze vykonává. Její pohyby jsou automatické a přesné, jen v jednu chvíli nečekaně otočí hlavu a několikrát kýchne. Pak si musí vlhkou rukou sáhnout pod igelitovou zástěru do kapsy bílého pláště, odkud vyloví papírový kapesník. Ten hned nasakuje kuřecí krví a slizem, který jí ulpěl na dlani, ale je pořád lepší vysmrkat se do tohohle než utírat nos do tvrdého naškrobeného rukávu pláště jako doposud.

Milada mlčky pracuje a myslí přitom na svoje věci. Příliš si neuvědomuje okolí, nepočítá minuty, a možná i proto ubíhá další její směna jako nic. Už dlouho jí vrtá v hlavě, co by měla změnit. Jak Áňu přes zimu zabavit. Letos je to těžší než jindy, holka je náladová a skoro nic ji nebaví. Na hudební nástroj nechtěla hrát nikdy a hystericky se bránila všem ostatním kroužkům, které pořádá dům dětí. Nemá ráda kolektiv, spokojenější je doma u svých kamenů nebo náčrtků. Ale to taky nejde věčně, nemůže být pořád sama, navíc mapy veškerého okolí už má hotové, po svém si překreslila louky, lesy i bažiny, většinu toho si samozřejmě vymyslela, protože které dítě by bez zabloudění prolezlo místní močály… Ale to už je hotové, tím se bavila vloni. Co bude letos v zimě…? Možná by mohla malovat i jiné věci, nejenom klikyháky tajným písmem, mohla by zkusit opravdové obrazy, na velké čtvrtky nebo plátna, pořádnými barvami. Tím by snad šlo mrazivé období přečkat. Pak přijde březen a Áňa zmizí v polích. Milada jí to nezakazuje, i když má o ni strach. Nemůže ji nepouštět ven, má tam svůj svět, do kterého rodiče nepatří. Musí jí věřit, už je dost velká a snad zvládne neudělat žádnou hloupost…

Přijíždějí další kusy masa a Miladu píchne u srdce. Někdy se starý utlumený smutek přihlásí tak rychle a prudce, většinou při vzpomínce na pole za širokou loukou. Je to od nich hodně daleko, ale ona ví, že dcera chodí i tam. Hledá kameny a vejrá do nebe, které je vysoko a daleko, že je nemožné, aby se ho živý člověk dotkl. Rozhodně ne ze země. A vylézt výš by ji snad nenapadlo. Milada se ošije. Přeběhne jí mráz po zádech, ale není to z okolní teploty, která nesmí přesáhnout devět stupňů Celsia, na tu už si dnes zvykla. Vzhlédne od pásu a začne si prohlížet obličeje lidí, kteří ji obklopují. Staré i mladé ženy, zkušené, klidné, hodně hloupé, ale i vychytralé. Některé z nich kradou, maso se ztrácí neustále a potupné kontroly na vrátnici neberou konce. Každý se tu vyskytl z nějakého důvodu. Všichni tu dobrovolně tráví své životy, den co den zavření v chladné hale, připravení nasoukat se do bílých plášťů a pochytat nakrájené maso, rozhodnutí nepřemýšlet, jestli to pro ně osobně má hlubší smysl. Milada se snaží odhadnout, která z dělnic má děti a jak jsou staré. Kolikrát během směny na ně myslí? Mají o ně strach? Nebo už zestárly a nezajímají se o sebe? Jsou tady mezi mrtvým masem, protože se to doma nepovedlo? Tváře starších kolegyň jsou nijaké. Nevykazují hlubší přemýšlení, natož starost nebo strach, jsou otupené a netečné, nehezká povislá těla bez vnitřního obsahu. Nikdo z nich neprožil to, co tehdy v devětadvaceti Milada. Nikoho nečekaně nezalije panický strach, jestli jeho dítě nevylézá na stožár v poli, neboť právě tam je nejblíže mrakům i otci, který se k výchově několik dlouhých let nevyjadřuje. Proto je jako jediný hodný a nedotknutelný. Milada zakašle. Snaží se spolknout hlen, který jí ucpává krk. Právě se naředil i slzami, které nakonec nevytryskly, ale daly se nenápadně spolknout. Otočí se a zachroptí. Pod rukama jí okamžitě přibude dvojnásobné množství masa. Nechala se rozptýlit sama sebou. Áňa je ve škole, řekne nahlas. Proč by nebyla. Je jí dobře. Zanedlouho půjde se třídou na oběd a dostane nějaké sladké jídlo. Něco, co ona doma nevaří, takže bude mít radost. Možná si přidá. Koptyšová s odřeným červeným nosem pokýve hlavou, taky si něco říká sama pro sebe a nikdo jí neodpovídá. Ona už jde v poledne domů a na ničem jiném jí teď nezáleží. Až jí skončí prodloužená směna, půjde si koupit sezamové tyčky a zbytek dne doma prospí.

Ve skladu za skleněnou přepážkou je rušno, chlapi přestávají pracovat a odcházejí na oběd. Stroje stále pracují, linky jedou, ale vzadu už jsou háky prázdné a nedodávají další materiál. Jenom těm zadkům pořád není konec, stále jich přibývá v pravidelném množství, zkrátka to chvíli trvá, než nejdelší trasa dojede do konce. Ženské od sousedního pásu už můžou jít, sundávají použité rukavice a hážou je do připravených košů. Zástěry věší u dveří na věšáky a odcházejí dlouhou chodbou a pak po schodech nahoru zpátky do umývárny v přízemí, kde vytvoří frontu na umyvadla s čistou vodou. Mnohem horší je to v tuhle dobu v kantýně na opačném konci areálu. Tam by Milada nestihla ani dojít, a už by byl konec polední přestávky. Možnost teplých obědů sice mají všichni zaměstnanci stejnou, ale reálně ji využívají pouze lidé z kanceláří.

Dělnice z porcovny sedí v šatně na kovových lavicích, každá před svou skříňkou, a obědvají to, co si přinesly z domova. Komu stačí kafe a cigareta, zastaví se tu jen na minutu a hned už stojí venku na vzduchu, mačká telefon nebo se vybavuje s tím, kdo mu zrovna neleze na nervy. Milada ukusuje studený řízek v chlebu a také odchází ven. Musí zavolat Jardovi a na to chce být sama. Mrholí. Projde podél zdi zakouřeným tunelem svých bafajících kolegyň a jde dál na dvůr. Neměla by se tu zdržovat, je to zakázané, ale jí je to jedno, projednou se to nezblázní… …Anička Vávrová sedí sama v poslední lavici u okna a pozoruje spolužačky vepředu. Za pár minut jim skončí polední přestávka, už mají jen chvilku na to, prohlédnout si donesené časopisy. Holky listujou a hlasitě se smějou, až se na ně kluci otáčejí. Anička má všechno jako na dlani. Taky si může číst, ale raději pozoruje mumraj ve třídě. Zaraženě sleduje škádlení a hašteření, ale nezapojuje se. Nemůže. Ona se neumí takhle smát. Přemýšlí, jestli jí někdy v životě přišlo něco tolik legrační, že by se takhle zasmála. Co to musí být za radost, že na ni tělo reaguje tímhle způsobem. Čemu se pořád řehtají? Gábina to zčásti hraje, to je jasné, schválně na sebe upozorňuje a vychází jí to. Sice doteď neumí vyjmenovaná slova, ale má nabarvenou ofinu a plnou kabelku jakýchsi dámských vložek, které co chvíli někde naschvál utrousí. Taky má internet přímo v telefonu, takže si referát o pohádkových bytostech může připravovat třeba i venku. Kdyby chtěla. Jenže nechce, nemá zájem o učení. Ze všech holek jí to nejvíc sluší. Týna a Markéta se po ní opičí. Moc jim to nejde, obě vědí, že je to strojené, ale nic si z toho nedělají. To tlustá Klára nepředstírá nic. Té opravdu tečou slzy smíchu a musí se držet oběma rukama za břicho. Gábi do ní schválně šťouchne a Klára spadne z lavice na zem, až to zaduní. Další výbuch smíchu. Už se přidali i kluci, ale Aniččin obličej se ne a ne zapojit. Tohle prostě k smíchu není a nutit to nejde. Stejně je každému jedno, co ona tam vzadu právě dělá, jestli se dostatečně řehtá, nebo vůbec ne, nesejde na tom. Navíc se jí párá rukáv svetru a ona za tu nit stále musí tahat. Díra se hrozně rychle zvětšuje, maminka nebude mít radost.

Vyučování je u konce, šesťáci si uklízejí své věci a jdou se převléknout do šaten. Potom odcházejí domů. Většina z nich jde na náměstí, někdo pak pokračuje k nádraží, jiní si posedají na lavičky před trafikou. Anička jde domů s tlustou Klárou, která si nese přes rameno kytaru. Navrhuje vzít to zkratkou, ale Kláře se to nezamlouvá, proč by chodily dolů k řece v tomhle počasí, už teď je šero a brzy padne tma.

„Myslíš, že vodníci fakt existujou?“ zeptá se Anička.

„Myslím, že jenom v těch referátech,“ odpoví tlustá Klára po krátkém zamyšlení a Anička zpomalí. Pak se na kamarádku podívá a usměje se. Klára se taky usměje. Odpověděla jí upřímně, bez známky posměchu, a to Aničku potěšilo. Není to kdovíjak vtipné, ale na pousmání to stačilo.

„A myslíš, že můžou mít děti s normálníma lidma?“ ptá se dál.

„Asi jo,“ opět to poctivě promyslí Klára. „Tvoje máma chodí s vodníkem?“

„Zbláznila ses? Máma chodí jenom do práce, ta nemá na vodníky čas.“ „A ty bys chtěla?“ „Co?“ „Aby měla čas… na vodníky?“ „Nevím. Asi ne. Ale napůl vodnické dítě by mohlo mít nějaké zvláštní schopnosti, ne? Hrozně bych chtěla někoho takového potkat.“

„To by musel umět dýchat pod vodou. A to nejde. Možná by to šlo poznat v létě. Teď v zimě vodníci spí.“

„Určitě se proměňujou v ryby. A jsou suchý, když vylezou z vody.“ „A svítí jim oči?“ „Někdy. A když se doma procházejí s baterkou nebo lucernou, svítí celá řeka do dálky,“ tajemně Anička.

„To je blbost. Lucerna pod vodou nehoří. Pod velkým jezem prý jeden vodník byl.“

„Ten propíchlej? Vidlema?“ naráží Anička na místní pověst.

„Prý utopil jednoho babiččina kamaráda, když byla ještě holka. A jeho táta prý zvedl stavidlo jezu a zastavil řeku. Voda se vylila nahoru do lesů a tam se udělaly močály.“

„Hm, taky jenom pohádky, močály jsou přece úplně jinde!“

„Tak asi byly i tam, já nevím, už si to nepamatuju. Babička si to vymýšlela, když jsem nechtěla spát.“

„Takový vodník asi musí být… pořád hezký… když je nesmrtelný,“ Anička zasněně.

Tlustá Klára vyprskne smíchy. Přišlo jí to vtipné a už nemůže zadržet smích. V těchto dnech jí stačí málo. Řehtá se na celou ulici.

„Vodník smrdí bahnem, ten nemůže být hezký,“ zachrochtá Klára a posune si kytaru na rameni. „Já budu mít děti s Bonem.“ „Vždyť Bono je starej.“ „Ani náhodou, hele,“ vytahuje Klára pohotově z kapsy dívčí peněženku, v níž má za průhlednou fólií obrázek oblíbené kapely. Anička musí uznat, že na ní vypadá Bono Vox jako mladík.

„Ale ty vlasy… vždyť má trvalou jako Gábiny máma. A vůbec tu tvář má takovou šikmou… Je divnej…“

„Je nádhernej! A až budu mít jedničku z angliny, tak za ním odjedu!“ „To asi nepojedeš nikdy…“ Anička vážně a přemýšlivě. „Já vím…“ Klára smutně. Snaží se už takovou dobu, a pořád dostává čtyřky.

„Tak pojedeš i s trojkou…“ padne návrh.

„Já nevím… aby mi rozuměl, víš…“ „No ale jestli se ti tak líbí… Zvířata se taky vždycky dorozumí.“

„Kdybych aspoň jednou dostala jedničku! Co pořád dělám špatně? Už umím tolik písniček nazpaměť! Proč je Jančařka na nás tak zlá! Navíc když doma řeknu, že si na mě zasedla, protože jsem tlustá, dostanu vynadáno.“

„Já jsem taky zase dostala…“ shrne stručně svůj případ spolužačka. Víc o tom mluvit nemusí, tlusté Kláře je jasné, na koho je třídní učitelka nejvíce zasedlá.

„Jančařka masařka,“ Klára.

„Jančařka sračka,“ Anička.

„To se nerýmuje,“ chrochtá Klára a láme se v pase a snaží se udržet rovnováhu, chechtat se s kytarou na zádech není jednoduché. Anička se taky usměje. Možná že nakonec přijde domů s dobrou náladou. A bude to ještě lepší, protože asi uvidí i strejdu Jardu, maminka slibovala, že mu bude volat.

 

***

 

Připravovaná kniha se jmenuje Ke dnu a měla by volně navázat na román Do tmy. V době prvních mrazů na konci listopadu je v močálech na kraji města nalezeno mrtvé tělo manželky lékaře Marka Diviše. Mezi obyvateli i v regionálním tisku se začíná roztáčet kolotoč úvah, spekulací a pomluv. V nedaleké vesnici se vyklopí kamion plný drůbeže, Miluška Bartáková má kontrakce po patnácti minutách, jedenáctiletá Anička Vávrová píše referát o pohádkových bytostech, zatímco její matka Milada vypouští duši u pásu místních drůbežářských závodů. Propukají virózy, třídní schůzky, první adventní nákupy a rodinné návštěvy z povinnosti. Do staré vily na břehu řeky se po letech i se svou matkou vrací Hana Strnadová, která chce přijít na kloub dávné rodinné rozepři. Osudy postav se kříží a praskají jako dráty elektrického vedení mezi stožáry v polích za městem, někdo se marně snaží ke dnu dohlédnout, jiný je tam a ani o tom neví. Vybraná ukázka zachycuje dvě hlavní postavy příběhu – mladou vdovu Miladu Vávrovou, která pracuje jako výrobní dělnice u pásu a marně se snaží skloubit práci s výchovou své dcery Aničky. Ta nemá příliš přátel, straní se kolektivu, ale okolní močály, kam dobrovolně nevstupují ani dospělí, zná jako svoje boty. Nezajímá ji nošení prvních podprsenek, chtěla by raději umět vařit mlhu, rozpozná všechny druhy kamenů a jako jediná z ročníku dokáže chodit za školu, když se mladá nezkušená učitelka začne jejich třídě mstít.

Autor: Anna Bolavá

Díla Anny Bolavé na bux.cz

Rychle a beze svědků S Annou Bolavou (21.4.2016, Tvar)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 24-04-2016

0

Do tmyAnna Bolavá loni po básnické prvotině Černý rok (2013) přišla také s debutem prozaickým, románem Do tmy (2015). Tento lyricko-naturalistický příběh Anny Bartákové (zase ty iniciály!), posedlé sběrem léčivých bylin, si získal značnou pozornost a přízeň kritiky, která předminulé úterý vyvrcholila oceněním Magnesia Litera v kategorii prózy. To jsme ovšem v době autorizace tohoto rozhovoru ještě netušili…

* V recenzích byla hlavní hrdinka románu Do tmy přirovnávána k postavám, jako je Divá Bára, Viktorka, případně „moderní čarodějnice“. Co z toho je, myslíte, nejblíže „pravdě“?

Annu Bartákovou vidí asi každý čtenář trochu jinak a nejspíš má od každého zmíněného trochu. Přesto to není Viktorka, Divá Bára ani moderní čarodějnice. Je to víla, konkrétně víla vodní, pohádková postava zatoulaná do konkrétního fikčního prostoru, kam bych se chtěla vracet i v dalších textech. Abych ji v tom nenechala samotnou, na maloměstě je totiž takových postav nespočet.

* Nespočet. To by jeden neřekl… Takže už píšete další vílí text?

S vílami je konec. Momentálně mě zajímá hejkal, jedno z nejvíc opomíjených pohádkových stvoření.

* No samozřejmě. Měla hrdinka reálný předobraz, nebo je spíš metaforou?

Postava Anny Bartákové nemá žádný reálný předobraz, je to čistě můj výtvor. Zdali je metaforou, to nechám na literární vědě.

* Literární věda se na to dosud nezeptala, zato o vašem pseudonymu se už mluvilo. V Liberatuře jste k příjmení Bolavá řekla: „Souvisí to s tou bolestí, která má tisíc podob – psychickou, fyzickou…“ Proč Anna?

Anna je jedno z nejkrásnějších českých jmen. Takže ho mám taky.

* Zdá se, že krajina, respektive rostlinná říše, je jednou z postav vašeho románu…

Nemusí to platit pro všechny čtenáře, ale pro mě osobně je krajina a také jednotlivé druhy léčivých bylin tím nejdůležitějším v knize. Vůbec jsem nezamýšlela napsat knihu o podivínství, útěku, samotě, nebo dokonce nepovedeném manželství (mimochodem Bartáková je stále vdaná, nikdy se nerozvedla). Chtěla jsem, aby existovala kniha popisující například sklizeň tužebníku jilmového nebo co se dá zažít na stromě, louce nebo půdě.

* S vámi je jako vždy legrace. Proč tak ráda mystifikujete? Jaký druh uspokojení to přináší?

A přitom zrovna tu minulou odpověď jsem myslela zcela vážně, opravdu jsem psala knihu o ořešáku a řebříčku a někdy mě trochu mrzí, že jsem ten děj nerozpoutala o měsíc dřív, dostalo by se i na další druhy bylin. Nevím, jestli mystifikuju ráda. Ale pokud není literatura věda, je to hra. A pro mě vědou není, to jsem zažila a už to nechci nikdy vracet. Kdybych se pojmenovala „Bolavá“ a myslela to opravdu smrtelně vážně… určitě bych do toho jména dala dvě L.

* Mně se zdá, že hrajete velmi ráda… Některé prvky vašeho prozaického textu jsou silně expresivní, až naturalistické, to když je Anna ve svých sběračských aktivitách vpravdě sebezničující, a týká se to povýtce i těLLa – to je postupně plné boláků, trnů, šrámů, nehledě na to, že je sužováno hladem. Inspirovala jste se ve starší české či světové próze těchto směrů?

Mou jedinou inspirací byla vlastní sběratelská praxe. Nůžky zapíchnuté v ruce během jízdy na kole se asi nedají vyčíst v žádné literatuře. Já a moje rodina jsme však během sběrů bylin zažili i nejharmoničtější okamžiky našich životů.

* Vaše hrdinka se dostává do jakési „psychické smyčky“, která se stále stahuje, až je z toho čtenáři úzko. Připadala jste si vy sama někdy „na pokraji šílenství“?

Běžně si tak připadám na konci každého března. Často také v lednu a únoru, nesnesitelné je to v listopadu a určitě na začátku září, když se ochlazuje a otevírají se školy. Někdy si tak samozřejmě připadám i v květnu, i když si zrovna v tu dobu myslím, že si tak nepřipadám.

* Aha! Chcete říct, že se váš rok opravdu řídí přírodními cykly růstu či zrání bylin? Proč listopad? A dokonce leden a únor… Kdybych si nemyslela, že ve skutečnosti byliny vůbec nesbíráte ana vaší ruce by jizvu po nůžkách pohledal, musela bych se ptát, jestli pro ně (s rodinou?) vyjíždíte někam na chalupu či do konkrétní krajiny… Nebo snad jezdíte za specifickou rostlinkou na kromobyčejné místo?

Můj rok se řídí lecčíms, například i růstem bylin. Velmi důležité jsou ale i zemědělské práce v krajině a zda se mohou lovit dravci (myslím tím ryby, ne ptáky). Listopad, leden a únor jsou měsíce obecně náročné na psychiku lidí. A když za celý měsíc nepotkáte na silnicích ani jeden traktor, nemáte pak z ničeho radost. Výjezdy za sběrem bylin už teď blíže popisovat nebudu, o tom už existuje celá kniha a stejně mi to nevěříte.

* Zuzana Kultánová ve své recenzi píše, že román je „od jisté chvíle jakýmsi mementem vlastní konečnosti“. Zároveň lze však v hrdince vidět ztělesnění jistých archetypů, tedy něčeho, co přetrvává všemu (lidem i době) navzdory. To je přitom – paradoxně – prezentováno jako něco, co v dnešní době nemůže přežít. V tomto lze vnímat jisté napětí, rozpor. Byl to váš záměr?

Nevím, zda jsem něco archetypálního prezentovala tak, že nemá šanci přežít. Logicky nepřežívá nemocné, umírající tělo a zbytek je nesmrtelný. Ale tohle je tak složitá otázka, že k jejímu plnému zodpovězení by bylo vhodné vzít si grant a pak se v tom dva roky topit.

* Ono těch paradoxů je víc: hrdinka je zároveň labilní, a zároveň lpí na stabilitě svého neměnného „životního řádu“. Postupně se oprošťuje od všech závazků a vztahů, vlastně včetně samotného vztahu k vnějšímu světu (směřuje stále hlouběji do sebe, své samoty), přitom se ale stává stále větším „otrokem“ své vášně, vlastně už závislosti. Byl pro vás motiv svobody ve smyslu osvobozování se při psaní románu důležitý, uvažovala jste o něm nějak?

Já jsem tyhle otázky během psaní vůbec neřešila. Kdyby ano, asi bych text nikdy nedokončila. Paradoxy mi přijdou v pořádku.

* Nakolik je pro vás svobodou psaní? Cítíte se při psaní zcela svobodná, nebo si průběžně hodně hlídáte ona vlákna, která musí celý příběh prorůst, aby držel pohromadě?

Psaní a dopsání románu je největší svobodou, která mě může potkat. Byly doby, kdy jsem ji měla, ale nedokázala jsem ji využít. Vnímat ta zapeklitá vlákna a tahat za ně je pro autora velká příležitost, zodpovědnost i radost. Bez nich by možná svobodný nebyl vůbec. Další paradox.

* A vůbec – je svoboda to, co vy sama v psaní hledáte? Nebo je to hlavně něco jiného?

Psaním se pokaždé přesouvám někam jinam. Na jiná místa, do jiného času, s jinými lidmi. A můžu to pak zprostředkovat i ostatním. Ale hlavně – psaní je hra (dobrá a nebezpečná). Čtenář je až bonus na konec. Právě on pozná, jestli vás to bavilo, nebo ne. Spisovatel se sice v dnešní době psaním neuživí, ale má jednu výhodu, kterou jiní nemají – možnost stvořit jiný svět. Může si vymyslet pět kilo točené malinové zmrzliny a kombajn s otevřenými dveřmi uprostřed svého vlastního pole. A pak už jen tleskne, a ono se to celé rozjede…

* Prozaická vsuvka podruhé: tvrdíte, že byliny skutečně sama sbíráte. Jak jste se k tomu dostala? A jak „se to dělá“ v Praze?

Sbírat léčivé byliny není na malém městě nic neobvyklého. My jsme to doma dělali jako děti a zůstalo nám to dodnes. Obvykle se tomu lidé diví, ale pak z nich vyleze, že ve škole sbírali také a jaká byla práce natrhat pytlíček hluchavky. Každý k tomu má nakonec co říct. V Praze se byliny sbírají spíše výjimečně, a pokud se to děje, je to stejné jako všude jinde: rychle a beze svědků. V pražských parcích je možné leccos, takže pokud si člověk odnáší čtyři tašky bezu, není to vlastně ani tam vůbec divné.

* Debutovala jste básnickou sbírkou. Píšete básně idnes, a psala jste je i v době, kdy vznikal román Do tmy? Jelikož mi na románu imponoval právě ten neustávající tah, silná energie vyprávění, zajímalo by mě, jak jste ho psala – zda na jeden zátah, nebo s mnoha přerušeními; zda měl nějaké „vedlejší produkty“, třeba právě v podobě kratších textů, básnických či prozaických, anebo jste veškerou tvůrčí sílu koncentrovala pouze do něj?

Poezii píšu stále, to už asi bude určitý způsob života. Za své básně se ale stydím a ani je nemám v plánu nějak veřejně prezentovat. Psala jsem je i v době vzniku Do tmy. Ráda dělám hodně věcí najednou, někdy píšu všechno, a jindy zase vůbec nic, je to dost chaotické. Román mě napadl naráz, z velké části byl vymyšlený první den, co jsem založila soubor v počítači. Trvalo ale další rok a půl, než jsem dospěla k poslední větě. Nebylo lehké najít více času v kuse. „Vedlejším produktem“ je například cyklus básní Lamium album (Hluchavka bílá), který je podepsán Annou Bartákovou.

* A vida, Anna Bartáková se z postavy románu stává vaším básnickým pseudonymem či naopak. Myslíte si, že spisovatel se může nějakým silným, tzv. vrcholným dílem vyslovit „jednou provždy“, v úplnosti?

Takoví autoři jistě existují.

* Jaké je vlastně vaše povolání, nakolik vám umožňuje věnovat se psaní?

Momentálně pracuju ve zdravotnické firmě, která vyrábí tzv. stomické pomůcky, bez kterých se neobejdou lidé s vývodem střeva na břišní stěnu. Kromě nejrůznějších administrativních činností se s kolegyněmi střídáme i na bezplatné telefonní lince, kam můžou stomici (nejčastěji onkologičtí pacienti krátce po operaci) volat, když mají potíže. Jestli tuto činnost dokážu skloubit s psaním, se ukáže až časem.

* Jste ten typ, co k psaní tíhne „odjakživa“, tedy od dětství či puberty? Jinými slovy: Kdy jste začala a co bylo první, poezie, nebo próza?

S psaním jsem začala asi v jedenácti letech, když jsem neměla pro rodiče žádné dárky k Vánocům. Napsala a ilustrovala jsem pro ně několik strašidelných příběhů. Pak jsem (už na psacím stroji) stvořila svůj nejslavnější román Tajemství Jeffa Bridgetta. Tehdy bylo hrozně důležité, že už jsem na straně 200, obsah šel stranou. Bylo zajímavé vytvořit něco svého. Později jsem zjistila, že Jeff Bridges (v textu jsem nepochopitelně střídala příjmení Bridgett i Bridges) je i nějaký americký herec, a to mě hrozně naštvalo. A tak jsem se pustila do hororu Převtělení a dalších podobných textů. Poezii jsem psala až později a vlastně se celou dobu s prózou nějak prolínala.

* Co by pro vás znamenalo ocenění Magnesií Literou, na niž je váš prozaický debut nominován? To je přece velký úspěch, ne?

Pokud bych byla oceněna, vneslo by to do mého života klid, mír a vyrovnanost a pocit dobře odvedené práce. Bylo by to znamení, že mám pokračovat. Potvrdilo by se mi, že je duben překrásný měsíc. V opačném případě…

* No jo, jste vtipná a ironická, to máme rády. Hned cítíme, že aspoň jeden traktor se již po naší silnici sune, támhle za tím polem ječmene, a jeseter už se škube na háčku. Nepřála jste si osobní setkání u příležitosti tohoto rozhovoru. Čím je vám nepříjemné?

Nemůžu za to, že mi nevěříte. Na ústní rozhovory nejsem zvyklá a obvykle za mě odpovídá tréma. Bez rozmyšlení něco plácnu, abych to měla za sebou, a logika sdělení jde stranou. A pak to někde vyjde, navždy archivované, a já se za to stydím. Navíc když se opravdu hodně soustředím na to, co mám říct, dojde mi, že to ve skutečnosti říct nechci. Vaše otázky byly dost obtížné, takže vůbec nelituju, že jsem se tak rozhodla.

***

Anna Bolavá (1981), prozaička a básnířka. Narodila se a vyrostla v jižních Čechách. Vystudovala bohemistiku na FF UK v Praze, nyní pracuje jako stomická poradkyně. Vydala básnickou sbírku Černý rok (2013) a román Do tmy (2015), který právě získal výroční cenu Magnesia Litera za prózu

 

Do tmy na bux.cz

Silné texty, krásné knihy. Magnesia Litera tentokrát pro Danielu Hodrovou (6.4.2016, kulturissimo.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih | 13-04-2016

0

Do tmyRok co rok je to vlastně stejné. S každou přečtenou a na první pohled dobrou knihou si člověk říká, jestli se prosadí, nebo zapadne, anebo jestli bude mít chuť si ji za pár let otevřít znovu. Který svazek si nechá v knihovně a který naopak poputuje dál? Loni celkem nikoho nepřekvapilo, když si ocenění Kniha roku odnesl Martin Reiner za svého Básníka / Román o Ivanu Blatném. Letos to bylo přece jen trochu jiné, totiž ne tak jednoznačné.

Druhé autorské zastavení si pak s cenou za nejlepší prózu zasluhuje Anna Bolavá se svou prozaickou prvotinou Do tmy (nakladatelství Odeon). Příběh o sběru léčivých rostlin, v jejichž zajetí se hrdinka Anna pomalu ubírá do záhuby, je doslova zosobněním jinakosti. Propadá se do vlastní představy o „dobrém“ životě, v němž nezastupitelnou roli hrají za vlasy přitažené maličkosti, surreálné obrazy zvířat i lidí, halucinace a výplody po psychofarmakách hořké fantazie.

 

Pokračovat ve čtení na www.kulturissimo.cz

Do tmy na bux.cz

LITERA V BYLINNÉM OPARU (6.4.2016, Hospodářské noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih | 13-04-2016

0

Do tmyDVĚ HLAVNÍ CENY MAGNESIA LITERA ZÍSKALY SPISOVATELKY DANIELA HODROVÁ A ANNA BOLAVÁ. NEZPOCHYBNITELNÁ JISTOTA A DEBUTANTKA, KTERÁ SE MAZLÍ S BYLINAMI.

Knižní ceny

Ocenění Kniha roku, které včera v anketě Magnesia Litera získala spisovatelka Daniela Hodrová, má tentokrát rozměry monumentu. A ten by měl teoreticky zastínit i cenu za prózu, na niž byla Hodrová za knihu Točité věty letos nominována. Nakonec však prozaickou Literu získal románový debut Do tmy o dvě generace mladší Anny Bolavé, autorky zatím takřka bez minulosti a publikující pod pseudonymem. Přitom před legendou devětašedesátileté Hodrové má vše ostatní ustoupit a vytvořit špalír. Hodrová dlouhodobě požívá vysokého respektu, je držitelkou Ceny Franze Kafky i Státní ceny za literaturu. V 90. letech, kdy vycházela jedna její prozaická i literárněteoretická kniha za druhou, patřila k osobnostem, jež spoluurčovaly „Zeitgeist“ této osvobozené dekády.
Přesto její Točité věty při hlasování pěti porotců „porazil“ nenápadný jihočeský román Anny Bolavé o sběratelce bylin – jedněmi zpochybňovaný a druhými s výhradami přijatý. Román nejen ke čtení, ale rovněž k vyhraněné diskusi. I to je hodnota.
Teprve širší grémium – letos 112 hlasujících z literární branže, mezi nimiž jsou spisovatelé, překladatelé, teoretici, knihkupci či knihovníci – přidělilo Točitým větám titul Kniha roku. „Hodrové vítězství je celkem přesvědčivé,“ říká k počtu hlasů, které Točité věty získaly, pořadatel cen Pavel Mandys. Přesné číslo ale nesděluje.
Světlo tak letos dopadlo v podstatě rovným dílem na dvě rozdílné prózy, protože světlo je spravedlivé. Ale o to pořadatelům Magnesie Litery jde: na knižním trhu záměrně vyzdvihnout především českou prózu jako takovou. Magnesia Litera to činí od začátku tohoto desetiletí, kdy změnila pravidla a zavedla šest nominací prozaických titulů – na rozdíl od tří nominací v ostatních kategoriích.
Nejspíš ještě nikdy dřív nemělo vítězství próz v Magnesii Liteře takový literární fundament. Hodrová i Bolavá jsou kromě jiného bohemistky, literaturu nejen píší, ale také „třídí“. Do jejich vlastního psaní proniká zkušenost nejen životní, ale rovněž odborná. U starší Daniely Hodrové masivně.
Její zásoba informací a souvislostí je jako během dlouhé zimy navršená tlustá vrstva sněhu. Po ní s brilantní lehkostí kloužou lyže autorčiných vět, nebo se jejich hrany při kličkách zařezávají do různých vrstev starých povrchů. A někdy narazí až na hlínu samotného svahu.
Hodrová v Točitých větách napsala „zpověď, dokument“, jak říká, vlastně vzpomínkovou prózu, v níž nakonec životní fakta a zmiňované osoby nejsou prvotním účelem knihy, ale především prostředkem na cestě k nekompromisní poetice. K až blouznivému toku slov, v němž se časové etapy lidského života prolínají a kde se různé drobné motivy jak plavec co chvíli noří pod hladinu a pak zase vyplouvají. „Čas se v mých větách vrací do sebe,“ píše Hodrová. Její mnohdy nekonečné věty by se daly členit do veršů.
„Slovo po slovu touží, věta k větě se vine, věty slov jsou obětováním nepoznanou věštbou, mezi slovy věta, větvit se, věštit,“ vrství slova Hodrová a jako by tím pojmenovávala tvůrčí metodu, která její knihu až hudebně rozeznívá.
Zato psaní Anny Bolavé je úsporné, věty krátké, účelně za sebou sázené skoro jako v rychlé detektivce. Brzdící jsou však dlouhé, někdy s obtížemi překonatelné popisy sběru bylin – a tak čtenář, aby se dočkal odměny z nakonec dobře napsané knihy, musí ve stylu „vyděržaj, pijaněr“ přežít už hned několik desítek úvodních stran.
S popisem bylin a líčením jejich sběru se Bolavá téměř mazlí. Působí to ale spíš jako antiteze k proslulé „botanické“ sbírce Jakuba Demla Moji přátelé, jakémusi vrcholnému poetickému klíči k určování rostlin.
Bolavá je však schopna vytvořit atmosféru záhadného napětí. Vyplývá z toho, jak spisovatelčina „bolavá“ hrdinka středního věku, osamocená „divá Bára“ stižená nepojmenovanou nemocí, pomalu sesychá, od nohou k zádům modrá, zvrací, blouzní a skoro se rozpadá, až ve finále myticky splyne (snad?) se svými nasušenými bylinami.

Hodrová se čte pro sílu okamžiku, Bolavá s nutkáním „jak to dopadne“. To je podobné jako napětí před udílením Liter. A pak přijde ten okamžik…

VÍTĚZOVÉ MAGNESIE LITERY ZA ROK 2015 Kniha roku

Daniela Hodrová: Točité věty (vydalo nakladatelství Malvern)

Litera za prózu

Anna Bolavá: Do tmy (Odeon)

Litera za poezii

Ladislav Zedník: Město jeden kámen (Dauphin)

Kniha pro děti a mládež

Robin Král: Vynálezárium (Běžiliška)

Literatura faktu

Milena Lenderová, Martina Halířová, Tomáš Jiránek: Vše pro dítě! Válečné dětství 1914–1918 (Paseka)

Nakladatelský čin

Barbora Baronová: Dita Pepe: Intimita (Wo-men)

Překladová kniha

Joanna Batorová: Pískový vrch (z polštiny přeložila Iveta Mikešová, Paseka)

Dilia Litera pro objev roku

Blanka Jedličková: Ženy na rozcestí (Academia)

Kosmas cena čtenářů

Aňa Geislerová: P. S. (Ikar), hlasovalo 5912 čtenářů

Magnesia blog roku

Tomáš Princ: Humans of Prague, hlasovalo 6888 čtenářů

 

Autor: Ivan Hartman

Do tmy na bux.cz

ROZHOVOR: Do tmy s Annou Bolavou aneb Další (po)čtení u Emy (31.3.2016, kulturio.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih, Rozhovory | 05-04-2016

0

Do tmyJiž po osmé bylo v EMA espresso baru uspořádáno autorské čtení osobností současné české literatury. Pro tentokrát Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i. a Bohemistický kruh vybrali Annu Bolavou a její debut Do tmy, který byl nominován na cenu Magnesia Litera za nejlepší prózu za rok 2015. Velmi příjemný literární večer byl prostoupen hudebním vystoupením akordeonistky Sylvie Krobové a následnou diskuzí s diváky.

Pokračovat ve čtení rozhovoru na www.kulturio.cz

Do tmy na bux.cz

Magnesia Litera: Nominace – Anna Bolavá, Do tmy

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih | 01-04-2016

0

Strach, který rozráží závory (17.3.2016, Právo)

Přidal: Odeon | V kategorii Ukázky | 17-03-2016

0

PDo tmyovídka pro KHER: Anna Bolavá
Jedním ze spisovatelských objevů loňského roku je Anna Bolavá, čerstvě nominovaná na cenu Magnesia Litera za prozaickou prvotinu Do tmy. Svůj um dokazuje i v povídce pro KHER, příspěvku do salonního cyklu na podporu neziskového nakladatelství romské literatury. Zadané téma strach Anna Bolavá zasadila do jakéhosi průniku mezi Květou Legátovou a Stephenem Kingem, do pečlivě stupňovaného příběhu naplněného tajemstvím, v němž se nedojené kozy nalévají zlostí a nic, co člověk udělal, nejde vrátit. „Inspirací mi byl vesnický výjev, kterého jsem byla svědkem na jaře loňského roku,“ napsala nám autorka. „Trval jen pár minut, ale zasekl se hluboko a dloubal, dokud nebyl alespoň částečně popsán. Oslava, splašená ovce prchající od sousedů, vychrtlý stařec na pokraji sil, okamžik lítosti. Strach. Zoufalství a bolest. Téma pro Annu Bolavou…“

povídka

A tak to začali slavit. Šára měla dceru. Byla šťastná. Přestože nemohla pořádně ani chodit. Zatím ležela v rohu pokoje, na potrhaném gauči plném blech, a strachovala se, zda bude pro všechny dost pití. Nechodila. Jen se usmívala a svírala v náručí tu věc, kvůli které málem vypustila život. Po tolika letech přišlo štěstí i do jejich chalupy. Nahoře u Petrákových se křtilo a hulákalo pořád, tady dole se však posmutněle zavírala okna, aby se alespoň k ránu dalo trochu spát.

Veselo bylo už cestou z kostela. Jediný Vácha zatím nepil. Řídil staré auto a jel pomalu. Vepředu vedle něho seděl popletený, koktavý tchán, ale vzadu si vezl poklad. Opatrně se vyhýbal dírám v silnici, ale nakonec stejně musel vjet na klikatou štěrkovou cestu plnou zrádných prohlubní a boulí od zvedajících se kořenů okolních stromů. Šára mlčela. Raději zavřela oči. Každé zhoupnutí auta bolelo.
V kuchyni Vácha dítě rozbalí. Je maličké a ihned se dá do křiku, kamna téměř pohasla a do těch, kteří nepili, začíná pronikat zima. Tak to je ona, chlubí se otec dcerou a zvedá svlečené škubající se tělíčko nad hlavu. Chlapi přikyvují, nádherně pokřtěné stvoření, měl to být syn, ale chalupu může zdědit i holka, přece jen je jiná doba. Šára má o dítě strach, nesnese dlouho ten pláč, zacházejí s ním nešetrně, přendavají si ho z ruky do ruky, šimrají drobné prsty na nohou a hlavička mezitím padá dozadu a visí na těle zcela bez opory. Dejte mi ji, říká pohled matky. A tady je, tumáš, nakrm ji, vždyť už křičí víc než ty kozy na zápraží, nikdo je nepodojil a ony se nalévají zlostí. AŠára kojí a vůbec to nejde, neteče mléko, jen krev a bolest, a chlapi povykují, protože cítí to štěstí, které dopadlo tentokrát na jejich střechu. Bylo to tak silné, že je tam od té doby díra a zatéká na půdu. Předevčírem padal i první sníh.
Tak sotva shodili těžké kabáty na jednu hromadu za dveře, zase je oblékají a opírají žebřík venku o zeď. Nahoru vylezli zatím dva, třetí se nestrefil a zakopl, dřevo praská, rozhoupaný žebřík padá na bok doprostřed hejna slepic, ty potvory se všude pletou a peří z nich lítá, tak teď to mají. Šára v kuchyni poslouchá, jak nad ní nahoře dupou, slyší tolik kroků a úderů, to jsou celí oni, nenechají nic být, budou střechu spravovat hned. A pak jeden z nich vyleze dírou ve střeše ven, tak byla velká, hrabe se za komín a chraplá na celý kraj, ostatní mezitím na půdě zavěšují svá těla na starých trámech, dělají vzpěry a padají do hromady vlhkého sena, kde cizí kočky tajně schovávají koťata, všechna ta, jež nebyla stočena do hadru, ke kterému se na břehu hluboké tůně přibaluje těžký kámen. Nezbořte barák, směje se Vácha, sám zůstal na zemi, nejvíc střízlivý a starostlivý, odchází naštípat nějaké dříví, aby nebyla holkám zima. Holkám… Potom se podívá nahoru do kopce, přes zahradu, k Petrákům. Mají v chalupě otevřená okna, přestože začíná mrznout. A něco tam svítí, snad zapálená svíčka na stole v kuchyni, Vácha se zarazí a sleduje vzdálený dům, jako by dnes u sousedů bylo něco jinak. Nedokáže poznat, co se změnilo, možná ta strnulá nálada, nehybnost a ticho jako v hrobě, co se dá dělat, oni k nim dnes odmítli přijít, nutit je nebudou… Dole u Váchových se však slaví, bude se tancovat a dupat, rozbíjet nádobí a v noci rajtovat v roztrhaných peřinách, protože radost se dá krájet amusí se naplno vstřebat, narodila se dcera.

Může nás slyšet? Starý Kovář se chechtá směrem k šestinedělce a rozepíná si poklopec. Dneska se močí přímo z okna. Šára nechce dědka vidět, s námahou se otáčí na druhý bok a cítí, jak z ní vypadává chuchvalec krve, samozřejmě, že vás může slyšet, ale hlavně vás cítí, nejdříve se bude bát a pak vás bude nenávidět. Vácha se vrací s plným košem špalků, mělo by to brzo chytnout a bude líp. Pak vyžene Kováře ven, už ho tu nechce vidět, ode dneška to bude jinak, nenechá svoje štěstí napospas vl -kům… Budou ho muset hlídat. Raději se ještě pomodlí, hned teď tady všichni poděkujou bohu, že si vzpomněl…
Vácha zavírá okno a opět spatří ten obraz. Petrákovic chalupa je jiná. Vznáší se nad ní cosi těžkého, nepopsatelný opar smutku… možná ale jen nezatopili a komín je studený, kdo ví, v čem to jiné spočívá. Nalévají se další sklenky a jejich obsah naráz propaluje hrdla, dnes se nešetří a tak to má být, Šára se usmívá a jde na ni trochu závrať, taky by měla hodně pít, ale bude muset vstát a podojit kozy, na dvoře se zvedá neklid. Jen lež, já to udělám, Vácha odchází. A dlouho se nevrací.
Shora od Petráků jdou divné zvuky. Tlačivý nepokoj zasáhl zvířata v maštali, jako by k nim oknem vletělo trápení a neviditelným drátem je bodalo skrz srst. Vácha poplácává kozu po hřbetě a pozoruje svého starého souseda, jak si zapíná kabát a neohrabaně leze po schodech do svahu, dozadu za chalupu, kde začíná louka a kam už není vidět. V pojízdné ohradě se tam pasou zbylé ovce. Narážejí do závor a bečí, protože nemůžou vydržet strach. Jen klid… říká jim jejich pán a odemyká zámek. Možná že posune ohradu dál, aby měly více trávy, než je požene dovnitř na zimu. Má v očích slzy. Je na to sám. Tak klid, už je to pryč… vždyť už šla… Stařec se opře o postranní prkna a zírá na svoje špinavé bosé nohy. Od rána neměl čas se obout. Ateď už je to jedno.
Najednou vystrašené stádo závoru prorazí a utíká z ohrady pryč. Většina ovcí dozadu na louku, která je nekonečná a ničím nehrozí. Ta jedna divoká se však žene dolů po schodech, skrz dvůr a otevřená vrata, přes cestu k sousedům. Překvapený Petrák po ní chňapne, ale nahmatá jen závan studeného vzduchu, byla rychlá. Vácha vzhlédne a vidí ten děs, žene se dolů proti němu. Zastoupí zvířeti cestu, přikrčí se a roztáhne náruč. Chytím ji. Ovce dupe a kvílí a uhání, je splašená. Má strach a nenechá se lapit. Uteče. Uteče odtud. Vácha ustoupí. Nejde to, viděl její pohled. Nemohl jsem, vysvětluje starému Petrákovi pokrčením ramen. A Petrák ví. Pospíchá dál, také to má v očích. Strach, který rozráží závory. Při -tom je po všem a nic, co člověk udělal, už nejde vrátit.
AVácha tu komickou scénu pozoruje, avšak smát se nemůže. Nebýt venku sám, bylo by to k popukání, obrovská huňatá ovce běží rychleji než kůň a stařec se ze všech sil snaží přidat, přestože nemá boty. V zatáčce u popelnic budou rozházené střepy. Nesejde na tom, z hlav se jim kouří a nepřemýšlejí. Co je tak vyděsilo? A dá se před tím utéct? Kolem autobusové zastávky vjíždí do vesnice auto, snad ji nesrazí… myslí si Vácha a věnuje se svým povinnostem. Protože dneska se u nich slaví, ze střechy lítají tašky a vlhké ztuhlé prádlo se strhává ze zpuchřelých šňůr zavázaných kolem starých stromů. Barák se otřásá radostí a přesně tak to má být.

Stmívá se. Dítě přestalo plakat, vysálo z matky velkou část horečky a konečně je plné. Střízlivější sedí u stolu a hrajou karty, z půdy se ozývá nářek i opilecký smích. Vácha se motá a zkouší něco vařit. Je rád, že je jich tu tolik, mají spoustu přátel a můžou se na sebe spolehnout. Náhodou z okna zahlédne souseda. Uběhla hodina, co běžel kolem, a teď se vrací, v náručí lapenou ovci, kalhoty u kolen potrhané. Ale nese ji, uspěl. Vácha se naklání, aby viděl lépe, i když si není jistý, zda vlastně chce. Mají tam nahoře jiný příběh, a co on s tím. Až přijde řada na ně, také okna otevře a vpustí dovnitř chlad, ale teď ne. Teď to tu zahřívají a nebudou se trápit. Co se stalo… chce vědět Šára. Cítí to. To něco, co rozehnalo sousedovic stavení po okolí. Slyšíš, Vácho, mluv! Muž neodpovídá. Bere si dceru do náručí, potřebuje ji pohoupat a potěžkat a na moment s ní pobýt, je to zázrak, takové drobné prstíky, dokonalé a krásné. Bude je teď pozorovat každý den, aby viděl, jak rostou.
A starý Petrák kulhá zpátky domů, i s kořistí. Už tam skoro je, ale ovce přehozená přes levé rameno ho tíží, kolena se mu podlamují a nemá příliš sil. Naposledy mu zvíře upadne na zem a on po něm skočí, táhne ho za nohy a oba dva vydávají zoufalé, skřehotavé zvuky. Ještě jednou ji zvedne do výšky a poponese, jako těžké, nemocné dítě, už bude konec, ohrada je na dohled. Ale Petrák nejde dozadu po schodech, míří přímo do domu, do otevřených dveří, šerem předsíně do kuchyně. Položí zvíře ke kamnům, kde bude jeho místo, odtud se ani nehne. Nemusí ovci ani přivazovat, je unavená a krotká, jsou v domě sami, a až se začnou sjíždět příbuzní, nechá se i pohladit. Petrák leží. Dlouho leží a pak vstane a zavře v chalupě všechna okna. I Vácha dole zatahuje závěsy, brzy padne tma. Oba sousedé se potkají až ráno, druhý den po tom všem, možná si podají ruce a řeknou pár slov. Rychlých a zdvořilostních. A pak další dny, s tím, co každý má.

Anna Bolavá Autorka (1981, vlastním jménem Bohumila Adamová) vystudovala Filozofickou fakultu UK v Praze, v současnosti pracuje jako stomická poradkyně. Vydala sbírku básní Černý rok (Plot 2013) a román Do tmy (Odeon 2015), nominovaný na Magnesii Literu 2016 v kategorii próza. KHER Neziskové nakladatelství KHER se snaží dlouhodobě podporovat rozvoj literatury Romů. Vydává e-knihy romských autorů, ale i díla odborná či popularizační, soustředí se také na orálněhistorický výzkum. Aktuálně chystá k vydání odbornou publikaci věnovanou textům romského písňového folklóru. E-knihy z produkce Kheru si můžete zdarma stáhnout na kher.cz.

Do tmy na bux.cz

Nemocná víla budí naše vášně a démony (10.3.2016, Českobudějovický deník)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 17-03-2016

0

Do tmyAnna Bolavá sleduje v románu Do tmy umírání ženy v nejlepších letech

Chtělo by se vám číst knížku, o které víte předem, jak dopadne? Kde konec je jasný, záleží však na tom, jak k němu dospějeme? Přiznám se, že prozaická prvotina Do tmy Anny Bolavé (*1981, vlastním jménem Bohumila Adamová), někdejší literární vědkyně, kterou jsem poznal před několika lety jako zajímavou básnířku, ve mně potřebnou dávku zvědavosti probudit dovedla. Přes to, že jsem tušil, že to bude „ženské čtení“.
Bolavá, nominovaná za tuto knihu na cenu Magnesia Litera, sleduje postupné umírání Anny Bartákové, ženy, jak se dnes říká, v nejlepších letech. Umírání natolik bolestivé a nevyhnutelné jako příchod každého následujícího dne. Bylinkářství, jemuž se hlavní postava – ne, opravdu není možné říci „hrdinka“ – knihy věnuje, dovoluje mnoho metafor. Sám začátek knihy, kdy pomyslně poklekáme před lípou, ovšem provázenou jak zlověstným bzukotem, tak všudypřítomnými černými broučky, je sice málem kýčovitý, navíc doprovázený vzpomínkami a „sněním za bílého dne“, ale příběh už nejsme schopni opustit. Těžko přitom říci, je­li to onen zvláštní „sběrový“ rytmus, nebo sama vášeň ve sbírání bylin, co nás nutí při textu zůstat a číst ho bezděky právě tak, jak je vyprávěn: vířivě, bez oddechu.

Podivný neklid, který snad snese srovnání s románem Zvlčení Antonína Bajaji nebo s prózami polské literární ikony současnosti Olgy Tokarczukové, ostře kontrastuje s přímou a velmi jednoduchou linií vyprávění. Bartáková je postavou, již opřádá jemné předivo statujících okolních osudů. Moderní víla trpí blíže neurčenou nemocí, kterou je však možné ztotožnit se životem, postavená zčásti i sama sebou mimo společnost, a tak mnohem životnější a přijatelnější pro stále izolovanějšího soudobého čtenáře. Přes svou tělesnou slabost na sebe strhává naši pozornost a postupně získává, vlastně proti jeho vůli, čtenářovy sympatie. Tím na sebe bere roli pokračovatelky v tradici sahající až k bájnému Gilgamešovi.
Proti všemu již řečenému nejde o prózu, kterou by bylo možné jednoduše zařadit do proudu ovlivněného magickým realismem. Anna Bolavá nejde stejnou cestou jako její vrstevnice Kateřina Tučková v Žítkovských bohyních. Její postava nikdy nenabývá rozměrů hrdinek Tučkové, zůstává, chce zůstat nenápadnou, ruší ji klapot vlastních podpatků. Celé vyprávění sledujeme její zdařilou snahu o uchování vlastní identity, ač je vždy znovu odhodlána ke smíru, nechce přitom ztratit sebe. Na druhé straně, nebo lépe řečeno v prvním plánu by však také Tučková mohla svým psaním patřit k rodokmenu prozaické prvotiny Anny Bolavé, ovšem moderní ani postmoderní čarodějnici nehledejme. Shoda bude v tom, že jde o ženský pohled na ženu­postavu.
Anna Bartáková, snad jakýsi jungovský stín autorky, je energická navzdory své vzrůstající tělesné slabosti, citlivá navzdory skrývané a velmi pečlivě, na lékárnických vahách odměřované citovosti, vnímavá navzdory zaslepené a oslepující (a to i čtenáře!) vášni a zahleděnosti do sbírání bylin. Žena provázená mnoha zvláštními charismaty, legendární bytost, u níž vůbec nesejde na tom, jak vypadá, s kým se stýká, dokonce ani na tom, kým ve skutečnosti je. Stačí totiž, že „vůbec je“.
Bartáková, jak napsala ve své recenzi Zuzana Kultánová, je typ hrdinky, kterou máte problém brát vážně. S tím se dá, po jistém ale, souhlasit. Bartáková totiž skutečně není žádný seriózní archetyp, typický hrdina nebo nositelka nějakého obecného ­ismu. Její naprosto subjektivní posedlost a umanutost sběrem však na druhé straně promlouvá k našim vlastním posedlostem a vyšinutím, kterými a skrze které nahlížíme svět kolem sebe. Bartáková v rytmu vlastního dechu spěje ke konci. A co je tím koncem, to nechává na nás, postmoderních atomech.
Autor je učitel

Anna Bolavá: Do tmy. 232 stran, Odeon, Praha, 2015, 259 Kč.
Recenze Hodnocení: 100%

Půvab Vodňan: Spisovatelka dokáže vyvolat až nadšení, s jakou erudicí a smyslem pro detail popisuje Vodňany, především jejich nejpůvabnější části. Místa, vesměs nejmenovaná – severní předměstí na Písecké, břehy mlýnského náhonu, mlýn, tj. Vodňanské Benátky, ale i přesně určená – Sokolská louka, Buben, řeka. Na ulicích se občas mihnou již pozapomenuté figurky. Obraz výkupny zprostředkovává návrat do časů Hrabalových pábitelů na našem rynku. Zdroj: Zpravodaj města Vodňany

Do tmy na bux.cz

Nominace na Magnesii Literu 2016

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih | 01-03-2016

0

Román Anny Bolavé DO TMY byl nominován na Magnesii Literu 2016 v kategorii próza.

Fotogalerie ze křtu knihy Do tmy od Anny Bolavé

Do tmy na bux.cz

Do tmy

Kdy život bolí nejvíc? (3.9.2015, Nový prostor)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 02-10-2015

0

Do tmyVystoupit ze společenské šablony chce kus odvahy. A snad ještě o něco větší, pokud se vydáte cestou samotářství, vílího poletování loukami a nikdy nekončícího sběru bylin. Ne, to není pokračování Kladiva na čarodějnice, to je prozaický debut Anny Bolavé.

Hned první stránka knihy Do tmy vás donutí opustit běžný čtenářský režim (to, že ji zbaběle odložíte do kouta, nepřipadá v úvahu). Pokud jste v metru nebo tramvaji, raději počkejte až do svého čtecího křesla, protože hned od první stránky se váš svět musí zpomalit, rozložit na prvočísla a začít tepat jinak než v rytmu moderní doby. Tady tempo neurčují deadliny a meetingy, ale sama příroda – svým vlastním koloběhem, svým životem, kterého se můžete stát součástí, ale nikdy nemůžete jít proti němu.

Pojmout krásu přírody

Nečekejte klasickou románovou sazeničku, kde se ve vás po pár stránkách zakoření jasná odpověď na známé kategorie: Kdo? Kdy? Kde? Co? Tady jsou hlavní hvězdou přesličky, lipový květ či jitrocel. A jen velmi pozvolným tempem se dozvídáme jakékoliv faktické informace o hlavní hrdince Anně. Jako by to „člověčí“ ve srovnání s přírodou nemělo váhu vystoupit do popředí. Objeví se vlastně jen tehdy, když hlavní hrdinka odběhne ve svých myšlenkách daleko z bezpečného přemítání o nasušené úrodě či když jí někdo z minulosti násilím vstoupí do života.
Anna se už od svých čtyř let náruživě věnuje sběru bylin, který směruje její život.
„Vždyť sběr jsem prostě já.“ Opustí manžela, komplikovaného tchána, práci v pražském překladatelském korporátu, kontakt s okolím omezí na své dvě sestřenice a v malé jihočeské vesničce se od rána do večera věnuje sběru, takříkajíc na „full-time“. „Každá jednotlivá rostlina je důležitá a já ji musím mít. Já ji nenechám ležet. Tohle je boj, který nemá konec.“ Není divu, že se Anna svou náturou vymyká představě svých sousedů o občanské spořádanosti. Jedním z velkých témat knihy se proto stává zápas o společenskou svobodu, touha vymanit se z pavučiny předsudků a stereotypů ještě umocněná vesnickým prostředím a babkami pozorujícími okolí za záclonkou. V Anně tak občas můžeme rozpoznat paní sládkovou z Postřižin, která ideálně taky měla jen sedět doma a nezlobit. „Prokázala jsem nebývalou sílu, když jsem se dokázala vymotat z pasti rodinných vztahů a naučila jsem se být sama.“

Duševní tělocvik

S postupující nemocí se hrdinka více uzavírá do svého vlastního světa a léčivé byliny jsou jí zároveň záhubou i důvodem, proč ráno vstát z postele. Až maniakální touha nasbírat co nejvíc a neopomenout ani jeden květ či lupen, nevynechat ani jedno místo, předběhnout déšť a přeprat řeku či močál ji žene až na pokraj fyzických možností. „Snažím se sžít s trávou a nepřipouštět si, že je mi zle.“ Můžeme tak sledovat jedinečný zápas velké psychické i fyzické síly bez možnosti výhry, který paradoxně vyvažuje a zakončuje smířlivé propojení s přírodou.
Anna Bolavá svým románem nešla na ruku moderním požadavkům na úspěšný román. Zapomněla doma všechny ty severské komisaře a rádoby vtipnost a radši se jala popisovat lidský osud na pozadí léčivých bylin. Že to je odvážné? No to si pište! Ale bohužel to není čtení pro každého; ovšem koho kniha jednou polapí, ten si na ni vždy v červnu s první vykvetlou diviznou vzpomene.

Do tmy na bux.cz