To nejlepší ze světové literatury

Kat Kaufmann: Superpozice (7.3.2017, art.ihned.cz) „Jaká to je, prosím?“ Jak se dokáže ptát tak mile. Jako by toho už dávno neměl plný zuby, jako bych nebyla poslední host v hluboké noci. „Jo tak. To je...

Celý článek >>>

V bludišti paralelních světů (7.3.2017, Lidové... Románový debut Kat Kaufmannové je příběhem mladé ruské Židovky v Berlíně a také knihou mnoha tváří – tematicky i jazykově. Název Superpozice (ve významu...

Celý článek >>>

Vyšel nový román Harukiho Murakamiho. Má 2000 stran,... Příznivci japonského spisovatele Harukihu Murakamiho, jenž bývá označován za favorita na Nobelovu cenu za literaturu, v pátek oblehli japonská knihkupectví. O...

Celý článek >>>

PRÁVĚ VYCHÁZÍ Han Kang: Vegetariánka (23.2.2017,... Jonghje se jednoho dne probudí z krvavé noční můry a její život se začne dramaticky měnit. Ze všeho nejdřív přestane jíst maso. Ovšem v dravé patriarchální...

Celý článek >>>

Maďarská literární senzace, zahlcená bídou (22.2.2017,... V Maďarsku se stal román Nemajetní uznávaného básníka a esejisty Szilárda Borbélyho literární senzací. Vypráví příběh chudé, částečně židovské venkovské...

Celý článek >>>

Naše přátelství nás rozdělí (3.2.2017, Lidové noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 09-02-2017

0

Irská autorka Sara Baumeová ve svém románovém debutu přesvědčivě ukázala, co je to talent, kázeň a důvěryhodnost.

 

Závěrečná scéna románu Zeptej se táty Jana Balabána se týká opuštěného psa, a tak je třeba rozhodnout, „jestli to bude příběh soucitný, nebo bezcitný“. Irská prozaička Sara Baumeová (1984) dokázala ve své prvotině, v níž hraje hlavní roli rovněž opuštěný pes, položit příběh soucitný i příběh bezcitný na sebe.

I proto je její román Jasno lepo podstín zhyna dílem, které budou čtenáři hltat – a ostatní literáti ho mohou obdivovat, nebo dokonce autorce zdravě závidět. Protože na takový debut se opravdu nezapomíná. Není to jenom taková ta knížka, jež je o drobet lepší než literární pěna dní a na niž padlo, že se z ní udělá „umělá“ událost.

 

Pravidla rozmazlování

 

Pes samozřejmě není v literatuře ani filmu ničím novým – najdeme řadu výrazných příkladů psího hrdiny, přičemž vůbec nejsilnějším dílem v tomto směru je asi povídka Danila Kiše Chlapec a pes. V posledních desetiletích jako by se však přece jen začalo něco měnit, což jde samozřejmě ruku v ruce se změnou našich životů a prostředí, v němž žijeme.

Ještě před takovými třiceti lety nikdo nesbíral psí exkrementy do igelitových sáčků ani se nemusel bát, že mu psa, který se vydal po poli za zvěří, zastřelí myslivec. Oboje je jenom důkazem toho, jak v našem světě začíná vítězit nepřirozenost. A stejně tak důkazem faktu, že se na sebe čím dál víc tlačíme, že není dostatek prostoru – že se o něj tedy vlastně přetlačujeme, čehož výrazem jsou i různá nepřirozená pravidla.

Již v Kunderově Valčíku na rozloučenou říká Růženin otec, jakýsi „psí četník“: „Nikdy nebude čisto v našich městech, když nám budou psi kadit u chodníku. A jde taky o morálku. Nehodí se, aby lidé rozmazlovali v lidských příbytcích psy.“ Ale stejně jako se čím dál víc zpřesňují pravidla – například vymezování částí parku, kde mohou psi běhat –, zvyšuje se ono rozmazlování.

Čím dál víc rovněž čteme o psích útulcích – psích uprchlíků nebo nebožáků tu máme víc než těch lidských, zdá se. Existuje i detektivní služba, která po ztraceném psu bude pátrat, kupujeme psům kabátky… Zkrátka páníček je na lopatkách.

A ve světě filmu a literatury se taky čím dál víc tlačí na pilu. Za všechny příklady snad postačí zmínit, že už před nějakým časem kdosi patrně považoval za nutné početně trumfnout nejen Sedmstatečných, ale i Klapzubovu jedenáctku či Dvanáct rozhněvaných mužů – a tak vznikl film 101 dalmatinů… Do tohoto světa tedy vstoupila Sara Baumeová a její románový debut, jenž se v originále jmenuje Spill simmer falter wither. Prozaička původně v Dublinu vystudovala výtvarnou akademii a věnovala se sochařství – stejně jako vloni zesnulý irský povídkářský velikán William Trevor. V roce 2014 získala za povídku Solesearcher1 Davy Byrnes Short Story Award spojenou se šekem na patnáct tisíc eur. A o rok později už vyšel román inspirovaný autorčiným psem, jehož si vzala z útulku.

A není to pouze příběh psa, jenž toho asi musel mnoho zkusit a jenž při nějakém souboji také přišel o oko. Je to rovněž příběh sedmapadesátiletého osamělého podivína Raye, který zůstává naprosto mimo lidské společenství na jihoirském pobřeží. Vyrůstal v domě jen s otcem, neboť matka zemřela, a nikdy nechodil do školy ani si nehrál s dětmi. Teď už je otec mrtvý a jeho syn dostává jakousi sociální podporu, potlouká se po otcově domě a je nepřekonatelně plachý.

Samotu tento podivín zažene tím, že jednoho dne ve výloze obchodu uvidí fotku onoho psa z útulku. Ovšem to zas nesvědčí jeho plachosti, neboť s psím kamarádem jsou problémy – kouše psy i lidi… Nejprve chodí dvojice parťáků na procházky ve dne, později v noci a nakonec musí opustit otcův dům a cestovat autem nazdařbůh Irskem, aby unikli před psí inspektorkou, která si pro Jednooka, jak psa Ray pojmenuje, přijde, neboť pokousal jiného psa i jeho dětského pána.

 

Viděno psím okem

 

Čtenář instinktivně čeká, kdy přijde něco nedůvěryhodného či něco, co z něj bude chtít vytřískat soucit a dojetí. Ale ničeho takového se nedočká. Román Sary Baumeové není obdobou třeba Tance v temnotách Larse von Triera, který vás nutí trnout, ale ve stejné chvíli máte chuť režiséra něčím praštit kvůli té hrozné manipulaci skrze vykonstruovaný příběh.

Síla Sary Baumeové je tedy v důvěryhodnosti – jak je to prosté, když se to umí. Navíc je mladá irská autorka opravdu vynikající v nejrůznějších popisech prostředí, disponuje ohromnou všímavostí a schopností zachytit podstatný detail – žádné marnivé předvádění. Je to bezesporu literatura, ale zároveň to vlastně literatura není, protože příběh člověka nenechá být v poloze distancovaného čtenáře – otáčí další a další stránky a je „tam“ s románovými hrdiny, je to skutečné.

Jsou příběhy malé, intimní, a takzvané velké. Románová prvotina Sary Baumeové jistě není z hlediska látky Vojnou a mírem či Zločinem a trestem, i když její příběh Raye a Jednooka má určitě širší platnost. A taky má něco, co lze nazvat univerzální atraktivností, aniž by to znamenalo cokoliv špatného. Jasno lepo podstín zhyna by si tak měli přečíst i ti porotci Magnesie Litery, kteří v dosud posledním ročníku poslali do světa zprávu, že nejlepší českou prózou v roce 2015 byl román vyprávějící o ženě, která sbírá léčivé byliny. Taková zpráva světem věru neotřese. Zato závěrečné pádění Jednooka se čtenáři v paměti zadrhne – před tím nikam neuteče.

 

Jasno lepo podstín zhyna na www.knizniklub.cz

 

 

Baume, Sara Jasno lepo podstín zhyna (10.1.2017,iliteratura.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 17-01-2017

0

largeNadaná irská autorka Sara Baume nechává svůj vysoce oceňovaný debutový román plynout tak přirozeně, jako se střídají roční období, a velmi poeticky v něm zpracovává témata sociálního vyloučení, osamělosti a hledání spřízněné duše, kterou hlavní hrdina románu nachází v týraném psovi, jenž má obdobné životní zkušenosti jako on sám.

Sara Baume (nar. 1984) vyrostla na venkově ve východní části irského hrabství Cork, ke kterému si vytvořila úzký vztah a po studiu krásných umění na Dun Laoghaire Institute of Art, Design and Technology a tvůrčího psaní na dublinské Trinity College se do tohoto specifického prostředí opět vrátila. Usadila se svým přítelem a psem, kterého si osvojila z útulku, v pobřežní vesnici Whitegate, kde se však, jak sama uvádí v mnohých rozhovorech, zpočátku cítila velmi osamělá a vyloučená se zdejší komunity, do níž je těžké proniknout. Tuto zkušenost, pocit osamění a vyloučení ze společnosti, autorka promítla do svého prvního románu Jasno lepo podstín zhyna (Spill Simmer Falter Wither), vydaného malým irským nakladatelstvím v roce 2015. Letos na podzim se tento román, který byl v roce 2015 mimo jiné čtenáři nominován na cenu Guardian First Book Award, dočkal skvělého českého překladu, vyhotoveného Alicí Hyrmanovou McElveen.

Hlavní postavou románu je sedmapadesátiletý Ray, žijící na irském pobřeží v lososově růžovém domku, zděděném po otci. Rayova matka zemřela ještě v době, kdy byl batole, a tak byl vychováván, nebo spíše nevychováván, svým otcem, který chlapce záměrně držel stranou od jeho vrstevníků a okolního světa a neustále mu podsouval, že je divný, ba dokonce retardovaný. Ray tedy nikdy nechodil do školy, číst ho naučila sousedka a z nedostatku otcovy lásky a pozornosti a sociálního kontaktu si vytvořil vlastní, poněkud úsměvný svět a také představu o tom, že do okolního světa nepatří a každý se mu raději vyhýbá: „Ať jdu kam jdu, všude jako bych měl na sobě skafandr, který mě od ostatních odděluje. Takový veliký lesklý skafandr vcelku, pod kterým není vidět, jak malý a nezajímavý si připadám. Já vím, že ho nevidíš; ani já ho nevidím, ale když si tak po ulici dusám, pajdám a mávám rukama, tak i dospělí chlapi sestoupí z chodníku, aby se o můj neviditelný skafandr nemuseli otřít. Když čekám v supermarketu u pokladny, pokladní si honem zazvoní o záskok a odejde na záchod.“

Pokračovat ve čtení recenze na www.iliteratura.cz

Jasno lepo podstín zhyna na knizniklub.cz