To nejlepší ze světové literatury

Kat Kaufmann: Superpozice (7.3.2017, art.ihned.cz) „Jaká to je, prosím?“ Jak se dokáže ptát tak mile. Jako by toho už dávno neměl plný zuby, jako bych nebyla poslední host v hluboké noci. „Jo tak. To je...

Celý článek >>>

V bludišti paralelních světů (7.3.2017, Lidové... Románový debut Kat Kaufmannové je příběhem mladé ruské Židovky v Berlíně a také knihou mnoha tváří – tematicky i jazykově. Název Superpozice (ve významu...

Celý článek >>>

Vyšel nový román Harukiho Murakamiho. Má 2000 stran,... Příznivci japonského spisovatele Harukihu Murakamiho, jenž bývá označován za favorita na Nobelovu cenu za literaturu, v pátek oblehli japonská knihkupectví. O...

Celý článek >>>

PRÁVĚ VYCHÁZÍ Han Kang: Vegetariánka (23.2.2017,... Jonghje se jednoho dne probudí z krvavé noční můry a její život se začne dramaticky měnit. Ze všeho nejdřív přestane jíst maso. Ovšem v dravé patriarchální...

Celý článek >>>

Maďarská literární senzace, zahlcená bídou (22.2.2017,... V Maďarsku se stal román Nemajetní uznávaného básníka a esejisty Szilárda Borbélyho literární senzací. Vypráví příběh chudé, částečně židovské venkovské...

Celý článek >>>

Nahořklé hrozny naší konečnosti (28.11.2015, Lidové noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 05-12-2015

0

Roviny životaS tvorbou britského spisovatele Juliana Barnese (* 1946) se často pojí přídomek postmoderní. Když si však vezmeme k ruce jeho dvě v češtině nejnověji vydané knihy, tak adjektivum postmoderní je to poslední, které by nás nad nimi napadlo. A jaké by bylo tedy to první? Nejspíš zcela neliterární slovo – je to psaní bolestné.

Ještě než se tu vypořádáme s pojmem „postmoderní“ a pak už si zde na něj ani nevzpomeneme, několik vět k němu – právě v souvislosti s Barnesem. O této souvztažnosti se hovořilo zejména díky jeho prózám Flaubertův papoušek (1984, česky 1996) či Historie světa v 10 1/2 kapitolách (1989, česky 1994). Ale to jsou díla z osmdesátých let, kdy se termín „postmodernismus“ živelně rozšířil (nejspíš původně z architektury) do celé plejády kulturních diskurzů včetně literárního. Jenže s tím termínem je permanentní potíž.
Zcela na okraj: když pohlédneme na výklad termínu postmoderna na české Wikipedii, nestačíme se divit: za příklad postmoderních spisovatelů jsou zde uvedeni mj. Vladimir Nabokov, Woody Allen, Ken Kesey či – a to vážně pozor! – Ivan Wernisch; v anglické Wikipedii je kromě těchto i jiných spisovatelů zařazen i třeba Jáchym Topol. To naznačuje gumovost, vágnost tohoto termínu, jímž se zastřešují různé umělecké či myšlenkové projevy, jimž je společné snad jen to, že si hrají se žánry nebo rozmývají „tradiční“ hranici mezi fikcí a realitou nebo skládají celkový obraz z více či méně nesourodých fragmentů. Ale jestliže za jeden ze znaků postmoderního psaní bývá uváděn pohled na „historii světa“ optikou marginálních epizod, rozuměj marginálních z pohledu „velkých“ dějin (tedy strukturovaného výkladu o stěžejních událostech a osobnostech), není od věci poznamenat, že francouzská historická škola annales, jež chtěla otočit pozornost právě i k „malým“ dějinám, vznikla již mezi dvěma světovými válkami a její bádání běželo dávno před postmodernou (v českém prostředí tento přístup zprostředkovává především edice Každodenní život v nakladatelství Argo).
Myslím, že jednoduše a výstižněk Barnesovi před pěti lety poznamenal překladatel a filozof Martin Pokorný ve svém doslovu k vydání překladu autorova románu Pohlédnout do slunce: „Julian Barnes píše, jako kdyby literární moderna nikdy nenastala. Ani stopy po rozrušování či metamorfózách subjektivity, překrucování času a matení čtenáře, po nerozhodnutelných paradoxech či vyhrocených žánrových experimentech. Jen málokterý seriózní anglicky píšící spisovatel se dokázal vyhnout vlivu Joyceova Odyssea, vrcholných románů Virginie Woolfové či – ve sféře poezie – Eliotovy Pusté země takto dokonale. Mohlo by nás to překvapit u autora, který se svýmprozaickým i esejistickým dílem opakovaně hlásí k francouzské literatuře 19. a 20. století a zvláště Gustavu Flaubertovi, skrytému aktérovi Barnesovy dodnes nejznámější knihy, Flaubertova papouška.“
Apřece nejsou Barnesovy texty – či minimálně některé – snadno uchopitelné, žánrově lehce určitelné. Vyznavači příběhů s nimi mohou mít problém, neboť ten pán, mírně nadneseně řečeno (slovy jedné ze dvou knih, na něž tu vzápětí přijde řeč), spojuje „věci, které nikdo předtím nespojil“.

Životy v kostce

Obavminulých měsících vydané překlady Barnese přinášejí tituly z autorova období řekněme předpozdního a pozdního, v němž na rodáka z Leicesteru rozevřely po dovršení jeho Abrahámovin chřtán nicota a smutek; kdy na něj dolehlo intenzivněji než kdy předtím – vyjádřeno souslovím z názvu jeho knihy z roku 2011 (česky 2012) – „vědomí konce“.
Tím koncem je míněna konečnost individuální lidské existence, fyzická konečnost člověka, který „v Boha nevěří, ale schází mu“, jak stojí v první větě Barnesovy nezastíraně autobiografické knihy Žádný důvod k obavám (2008, česky 2009). Povídkový soubor Stolek s citróny vyšel v originále roku 2004 a obsahuje jedenáct próz, z nichž valnou většinu spisovatel předtím (1996–2002) otiskl časopisecky. Úvodní číslo souboru, Stručné dějiny holičství, má za téma čas, jeho běh a kvap a proměny jedince v něm; a to téma není v následujících deseti textech prakticky opuštěno. Nebo konkrétněji: hlavním tématem je stárnutí, co s člověkem dělá, co mu bere a co mu dává (toho je v Barnesových povídkách daleko míň).
A ještě jeden časový, méně důležitý aspekt této jedenáctky textů: část se odehrává takzvaně v současnosti, část (ta menší) je zasazena do minulosti, do jiné epochy a vlastně i kultury. Jímavý PříběhMatse Israelssona se dá označit za severské minidrama z časů, kdy hlavním dopravním prostředkem po zemi byla koňská spřežení. Povídka Znovu ožít evokuje ruskou společnost a kulturu 19. století, vztah spisovatelů Turgeněva a Tolstého; Barnes fabuluje na motivy Turgeněvovy nenaplněné životní lásky.
Do téhož století, ale francouzského, podle všeho náleží Kůra, ironická miniatura o investorské vášni, jež zcela ovládne veškeré konání jistého pana Delacoura. Výsledná kvalita, umělecká průkaznost textů, jejich schopnost čtenáře zasáhnout neodvisí ve Stolku s citróny od toho, zda jde o příběh tzv. současný, nebo z minulosti; prvkem, který sortýruje zastoupená čísla na vynikající a „jen“ dobrá, je Barnesův empatický vklad. Když rozsahově střídmou povídku po okraj naplní výstižným psychologickým palivem, u nějž si říkáme, že by vydalo snad i na román, je Barnes mistrem a čtení takových textů (PříběhMatse Israelsona, Hygiena, Znalost francouzštiny) přináší z literatury požitek „mimo kategorie“; v tom nejlepším ze sbírky pospolu bytují jímavost, hloubka, lehkost, přesnost, řemeslo i to, co profesionalitu přesahuje.
A proč vůbec název Stolek s citróny, když se tak nejmenuje žádná z povídek svazku? Sousloví je krátce zmíněno až v poslední povídce knihy Ticho: „Přisednu si ke stolku s citróny v Kämpu. Mluvit o smrti je tu dovolené, ba dokonce povinné?“ praví vypravěč, umělecky již impotentní starý skladatel. „Pro Číňany je citrón symbolem smrti.“ Znovu se pak k onomu motivu Barnes vrací v Žádném důvodu k obavám: „Ve dvacátých letech dvacátého století navštěvoval Sibelius helsinskou restauraci Kämp, kde se scházela společnost ,citrónového stolu‘ – ,citrónového‘ proto, že citron je čínským symbolem smrti. Nejen že zde on a jeho spolustolovníci – malíři, průmyslníci, lékaři a právníci – měli odvoleno o smrti mluvit, ale navíc se to od nich přímo vyžadovalo.“

Ořezaná existence

O smrti Barnes uvažuje prakticky v každé své pozdní próze: v Žádném důvodu k obavám, ve Vědomí konce, v předloňských Rovinách života – o ty nyní poběží. V nich kombinuje vyprávění o několika průkopnících, kteří podle něho spojili právě „dvě věci, které předtím nikdo nespojil“, a svět se změnil, s vyprávěním o stavech, které on sám prožíval, když mu zemřela manželka (po sedmatřiceti dnech od stanovení diagnózy) – a jeho svět se rovněž změnil. Těch Barnesem vybraných průkopníků je v próze několik, v prvé řadě slavný francouzský fotograf Nadar, jenž propojil tuto svou dovednost s balonovým létáním a nechal si patentovat „aerostatickou fotografii“, prostě snímání zemského povrchu ze vzduchu, z koše balonu. Nebudeme tu analyzovat spisovatelův přístup k historii fotografického média (zde jen poznamenejme, že za pravdivou lze sotva považovat větu: „Fotografie se stejně jako jazz objevila zcela náhle jako soudobé moderní umění, jež bleskově dosáhlo technické bravury.“ – Ostatně Barnes sám tu bleskovou rychlost technické bravury fotografie popírá popisy technických problémů, s nimiž Nadar zápasil, aby dosáhl toho, co chtěl.).
Autor partie o Nadarovi, balonech či herečce Sarah Bernhardtové kombinuje s pasážemi, v nichž se vypisuje z bolesti po ztrátě manželky, velmi volně. Zhruba první polovina nevelkého textu je „bezpečnou“ hrou s dávno odeznělými ději a dějinami, které si Barnes elegantně interpretuje a nalézá horizontály i vertikály v jednání historických postav. To jsou části nazvané Hřích výšky a Na rovinu. A pak střih: nastupuje část Ztráta hloubky: (sebe)reflexe stavů, když – což se v knize takhle explicitně ovšem nesděluje – Barnesova žena Pat Kavanaghová, povoláním literární agentka, zemřela 20. října 2008 na nádor na mozku. Proto není závěrečná datace Rovin života (Londýn, 20. říjen 2012) náhodná: autor knihu dopsal přesně čtyři roky po skonu Pat, které dílo také věnoval.
Motivy spojování věcí i motivy výšky, roviny a hloubky Barnes vkládá též do závěrečné části, čímž prozaickou skladbu o třech „větách“ provazuje. Ovšem není v tom velká rafinovanost, vymakanost, spíše to vyhlíží jako důsledek zjištění, že ty „nadarovské“ a „barnesovské“ partie spolu mohou koexistovat, že cosi stejného či velmi obdobného v lidském životě platilo tenkrát a platí i nyní.
Je to v konečné instanci kniha o žalu; próza nikoliv strhující monumentalitou nebo čímkoliv jiným, co by působilo přelomově či epochálně, nýbrž oslovující svou kontrolovanou zajíkavostí. Julian Barnes bolest už zpracoval, ale neznamená to, že od něho odešla, nýbrž značí to „pouze“ tolik, že tvůrce přešel do stadia, v němž je schopen svá trápení umělecky zprostředkovat bez vydírání čtenáře. A že když se přiznává i k myšlenkám na sebevraždu, které jej také obkružovaly, že se mu to dá věřit a nemáme dojem, že jsme vystaveni výprodeji emocí, nýbrž respektuhodnému osobnímu svědectví.

Autor článku: Josef Chuchma

Roviny života na bux.cz

Co nastane po smrti druhého? (19.8.2015, A2)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 19-08-2015

0

Roviny životaRoviny života Juliana Barnese

Nejnovější próza britského spisovatele Juliana Barnese mísí postupy esejistické, meditativní a románové. V koláži složené z reportáží o balónovém létání, milostného příběhu jednoho z prvních vzduchoplavců a autobiografické elegie se autor snaží najít rovnováhu mezi různými rovinami života. Zároveň ohledává možnosti, jak psát o lásce.

Už jste někdy mysleli na smrt? Nepochybně ano. Možná jste také mysleli na smrt partnera. Kdo z vás zemře dřív? Přežijete -li ho, jak vám potom bude? Po čem se vám bude stýskat nejvíc? Co budete dělat, jak se budete tvářit, jak o něm či o ní mluvit? Kdy na něj nebo na ni začnete zapomínat? Bude váš žal úměrný množství vaší lásky? Kým vlastně bez ní či bez něj budete? Poslední kniha Juliana Barnese Roviny života (Levels of Life, 2013) si klade právě takové otázky. Smyslem přitom není ani tak nalezení jasných odpovědí, jako tázání samo.

Pád a balanc

Barnesova kniha je rozdělena do tří částí, nazvaných Hřích výšky, Na rovinu a Ztráta hloubky. První z nich je koláží reportážních a historických detailů o létání balónem a aerostatické fotografi i, druhá je fiktivním líčením vztahu frankofi lního britského letce Freda „Blbbalona“ Burnabyho a herečky Sarah Bernhardtové a konečně v třetí části, refl ektující smrt Barnesovy manželky Pat Kavanaghové v roce 2008, se prolínají vzpomínky s esejem.
Próza připomene předchozí Barnesovy texty – fikcionalizovaným popisem dějin zejména Historii světa v 10 1/2 kapitolách (1989, čes -ky 1994) a Flaubertova papouška (1984, česky 1996). Téma různých podob lásky a bílých míst vztahů rozebíral Barnes v románech Before She Met Me (Než jsme se poznali, 1982), Jak to vlastně bylo? (1991, česky 1999) a Love etc. (Láska atd., 2000) nebo v povídkové knize Pulse (Puls, 2007). Třetí část Rovin života, jež ohledává smrt vypravěčovy ženy, zase zapadá do linie Barnesových knih Vědomí konce (2011, česky 2012) a Žádný důvod k obavám (2008, česky 2009). Ani v nejmenším však nejde o nepůvodní či nesourodý text, celá struktura je pevně pospojována nejen tematicky, ale i formálně. Barnes sestupuje z nebeské klenby přes zemský povrch až dva metry pod zem, od rádoby vševědoucí vypravěčské pozice přes er -formu kombinovanou s dialogem Burnabyho a Bernhardtové po ich -formu, která však zároveň implikuje druhého.
Na první fotografi i pořízené z balónu Félixem Tournachonem alias Nadarem bylo lidstvo zvěčněno z nebývalého odstupu – Barnes ovšem jde v podstatě opačným směrem: od objektivního k subjektivnímu, až intimnímu, od lehkosti balónů a lehkomyslnosti Sarah Bernhardtové k tíživé litanii o lásce, žalu a truchlení (jak se ukáže, nejde o pleonasmus). Výsledkem pak je vypravěčem těžce vydobytý, avšak nikterak jistý balanc v životě bez druhého.

Bohémové a papoušci

„Každý milostný příběh v sobě ukrývá příběh žalu. Pokud ne hned, později určitě,“ píše Barnes. Roviny života zaznamenávají bezpočet typů vztahů a jejich klíčových symbolů, je zde Nadarova oddanost ochrnuté manželce, bohémské vzplanutí Freda Burnabyho a Sarah Bernhardtové, masochismus papouška trýzněného kočkou (jenž však málem pošel smutkem, když je odloučili), mytické pouto Orfea a Eurydiky jako obraz výhry lásky nad rozumem. Barnes zkoumá, jakou roli hraje při popisu povahy pouta mezi dvěma lidmi samotný jazyk. Pro Burnabyho a Bernhardtovou je určující opozice mezi metaforičností a přímým vyjádřením, letec neustále lavíruje mezi tím, co od herečky slyší, a tím, co je skutečně míněno, a totéž dle Barnese platí pro lásku obecně. „Představte si ale milenecký pár, z nichž jeden může psát soukromě, pěkně zeširoka po obou stranách dopisního papíru, a pak svá nejněžnější slůvka skrýt v obálce. Toho druhého naopak nutně omezuje potřeba stručnosti a vědomí, že soukromé city projdou veřejnou kontrolou fotografů a pošťáků. I když… není to náhodou výstižný popis toho, jak láska někdy funguje a jaký pocit v nás vyvolává?“
Nejen láska, ale i milostné psaní i psaní o lásce se vždycky podobá ofoceným a zmenšeným dopisům, které byly v sedmdesátých letech 19. století rozesílány z pošty obléhaným Pařížanům. Cit je dle vypravěče takřka nemožné přetavit do slov, a to nejen kvůli jejich limitům, ale i kvůli obavám, zda budou správně interpretována. Právě proto se v textu neustále vrací motiv metafory. Jak psát o lásce a především o absenci jejího objektu, jak vystavit očím čtenářů to nejdůvěrnější – to je hlavní téma poslední části.

Anatomie žalu

Barnes (respektive jeho autorské alter ego) systematicky promýšlí prostor třicetiletého vztahu, který byl přerušen sedmatřicet dnů od určení partnerčiny diagnózy. Systematičnost se týká především formálních kvalit, členění do odsazených odstavců budí dojem jednotlivých ukončených úvah a ve srovnání s tematicky blízkým románem Žádný důvod k obavám, v němž Barnes revidoval po smrti rodičů jejich vztah i lidský vztah ke smrti, je vypravěčovo tempo volnější. Síla čtyřiačtyřiceti stránek poslední části Rovin života je přesto nebývalá – především proto, že čtenář je neustále konfrontován s vlastním vztahem ke smrtelnosti druhého. Vypravěč, jak už bylo řečeno, promlouvá v první osobě a je zároveň subjektem prožívajícím a vzpomínajícím. Proto má jeho refl exe jistý vývoj, k určitým bodům se vrací, reviduje je, nahlíží z perspektivy toho, kdo už je v roce Čtyři vdoveckého stavu, dovolí si dobře vypointovanou ironii. Předestírá se tu anatomie žalu jakožto „negativu lásky“.
Jak tedy Barnes vykresluje žal? Vypravěč využívá metafor spojených s předchozími částmi. Mluví o emoci, která má ryze vertikální směr, kupí se a zcela mění časoprostor pozůstalých. Jako by člověk nastoupil do balónu a neměl po ruce ani slavný Burnabyho padáček na hedvábné niti – netuší, jak dlouho poletí, jak daleko či vysoko, a zda doletí do bezpečí, nebo do záhuby. Tato „jedinečná banalita“ je stejně nepředvídatelná jako láska, žal druhého nikdy není vaším žalem, a proto se na něj nelze připravit.
Barnes líčí svůj žal a truchlení, které na rozdíl od žalu považuje za horizontální proces, pomocí historek, rozhovorů a vzpomínek, ale nikdy není pouze osobní, většina motivů slouží žánru eseje. Od čistě subjektivního se Barnes prokutává k otázkám, jež se týkají všech. Ne nadarmo cituje Samuela Johnsona, klasika anglické poezie, prózy a esejistiky 18. století: „Zármutek je jakousi rzí duše, a každá nová myšlenka přispívá k tomu, že se její nános nakonec obrousí.“ Tvrdí sice, že žal udusí všechny emoce, až zbude jen lhostejnost, jeho text ale svědčí o léčivé moci tvoření. V rozhovorech Barnes uvádí, že si dlouhou dobu po smrti manželky psal deník, popsal stovky stránek, avšak při psaní Rovin života se do něj záměrně nedíval. To svědčí o autorské kontrole, Barnes dobře ví, že ne každý autobiografický záznam zapadá do struktury knihy, kterou chce psát, že autentičnost prožitku neznamená automaticky pravdivost uměleckou.
Nemá smysl dohledávat všechny Barnesovy odpovědi k otázkám z úvodu recenze. Uvedeme jen jednu: Zůstanete -li sami, nikdy se žalu tak docela nezbavíte, respektive „dostanete se z toho asi tak jako racek z ropné skvrny – křídla budete mít navždy slepená dehtem“.

Roviny života na bux.cz

Julian Barnes byl milimetr od sebevraždy, nakonec našel křehkou radost (3.8.2015, art.ihned.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 10-08-2015

0

Roviny životaZvedne žaludek, vezme dech a přeruší přívod krve do mozku, říká o žalu Julian Barnes, jeden z nejlepších současných anglických prozaiků, v knize Roviny života.

Po čtyřech nominacích Barnes roku 2011 získal Man Bookerovu cenu za román Vědomí konce. Jistě by však všechny ceny (také je rytířem francouzského řádu krásných umění) vyměnil za to, kdyby mohl ještě pár let žít se svou ženou. Její smrt a ochromující smutek s hledáním důvodu, proč ještě žít, jsou hlavním motivem Rovin života.

Barnesova próza má sto tři stránky, dala by se tedy zvládnout za večer, jenže autorův styl není na četbu jedním dechem. Tady se pasáže musí vydýchávat. Hlavně druhá, nemilosrdně osobní polovina knihy, která je filozofujícím a drsným průvodcem pro ovdovělé.

Jako zásobník metafor a přirovnání předsadil autor beletristickou předehru, v níž fascinovaně líčí činy průkopníků dvou zdánlivě nesourodých oborů: balonového létání a fotografie. Dojde i na nestálé lásky francouzské herečky Sarah Bernhardtové, která si na čas podmaní i jednoho anglického kapitána (a vzduchoplavce). Ačkoli milenci od začátku odkrývá nenasytnost svého srdce, kapitán se ze ztráty milované už nikdy nevzpamatuje.

Pokračovat ve čtení recenze na www.art.ihned.cz

Roviny života na bux.cz

Julian Barnes: Roviny života (26.6.2015, Hospodářské noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Ukázky | 01-07-2015

0

Roviny životaSpojíte dva lidi, které nikdo předtím nespojil. Někdy se to podobá prvnímu pokusu zapřáhnout vodíkový balon do balonu horkovzdušného: radši byste shořeli a pak se zřítili k zemi, nebo naopak? Někdy to ale začne fungovat. Vznikne něco zcela nového a svět se změní. Potom, dřív nebo později, z toho či onoho důvodu, se v určitou chvíli jeden z té dvojice odečte. A tenhle odpočet je ve svém úhrnu větší než suma toho, co tu existovalo předtím. Matematicky to asi možné není, citově rozhodně ano.

Po bitvě u Abú Klea ležely všude kolem „hordy mrtvých Arabů“, které „tam bylo nutné nechat ležet nepohřbené“. Každý z nich měl na paži koženou pásku s modlitbou, kterou složil Mahdí. Sliboval v ní, že britské kulky dokáže proměnit ve vodu. Láska nám poskytuje podobný pocit víry a neporazitelnosti.

Někdy, a možná dokonce často, to funguje. Kličkujeme mezi střelami jako Sarah, která tvrdila, že dokáže proběhnout mezi kapkami deště. Jenže vždycky se nám náhle do krku zabodne nějaký oštěp. Každý milostný příběh totiž v sobě skrývá příběh žalu. V raných fázích života se svět rozděluje zhruba na ty, kdo mají pohlavní styk, a na ty, kdo ho nemají. Později se dělí na ty, kdo zažili lásku, a na ty, kdo ji nezažili. A ještě později – tedy v případě, že máme to štěstí (nebo ho naopak nemáme) – na ty, kdo přestáli žal, a na ty, kdo ho nepřestáli. Tyto hranice jsou absolutní – jsou to obratníky, které překračujeme.

Pokračovat ve čtení ukázky na www.art.ihned.cz

Roviny života na bux.cz

Barnes, Julian: Roviny života (23.6.2015, iliteratura.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 24-06-2015

0

Roviny životaJulian Barnes se ve svém nejnovějším románu Roviny života (Levels of Life), lépe řečeno próze, kde se protíná románová a esejistická forma, vrací ke svému obvyklému způsobu výstavby textu. Opět si jako hlavní námět knihy bere příběh známé osobnosti nebo skutečné události, jako tomu bylo například v jeho románech Flaubertův papoušek neboHistorie světa v 10 ½ kapitolách.

V románu Roviny života se pokouší o zajímavou paralelu mezi životy herečky Sarah Bernhardtové a jejího milence Freda Burnabyho, jednoho z prvních vzduchoplavců, a svým vlastním životem, poznamenaným manželčinou smrtí. Dílo je tedy rozděleno na dvě části s podobným syžetem, který se však odehrává ve dvou naprosto jiných dobách. To však nijak nenarušuje koherenci knihy, jejíž dvě roviny propojují již úvodní slova autora: „Spojíte dvě věci, které nikdo předtím nespojil, a svět se změní. Současníci si toho možná nevšimnou, ale na tom nesejde. Svět už se změnil tak jako tak.“ Je samozřejmé, že Barnes nemá na mysli věci, ale osoby, které se prostě jednoho dne potkají a navzdory jejich odlišnostem se jejich cesty po zbytek života nerozdělitelně spojí. Čtenářům Barnesových knih však nepřipadá zarážející ani spojení zdánlivě nespojitelných věcí, jelikož této strategie Barnes ve svých románech využívá celkem hojně.

Pokračovat ve čtení recenze na www.iliteratura.cz

Roviny života na bux.cz

Mistrovská elegie z pera Juliana Barnese (3.6.2015, E15)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 04-06-2015

0

Roviny životaNovinka držitele prestižní Man Booker Prize Juliana Barnese Roviny života patří jednoznačně k nejpodivnějším románům, které se letos objeví na českých pultech knihkupců. Začíná jako suchá (až suchopárná) studie o historii letectví a fotografie, pokračuje romancí dvou reálných postav dějin přelomu 19. a 20. století a vše vrcholí osobní Barnesovou zpovědí o smrti, snaze vyrovnat se se ztrátou nejbližšího člověka. Emočně rozháraná, ve stavbě komplikovaná a přece strašně krátká kniha tak dál rozšiřuje definici románu v podobném duchu, jako se o to snaží například česko-francouzský velikán románu Milan Kundera.
Těžko hodnotit, co Barnese motivovalo k právě takto vystavěné knize, přesto je fascinující sledovat, jak se motivy a myšlenky neustále rozvíjejí, mění, dostávají nový rozměr a smysl. Nejlepším klíčem k chápání Barnesovy novinky tak možná bude její název Roviny života (v originále Levels of Life). Život podle autora má rovinu objektivní (vědecká studie/esej), subjektivní (závěrečná srdceryvná elegie) a také něco mezi tím, kde se obě roviny setkávají. Ve všech těchto rovinách se pak střetávají nejrůznější principy či konkrétní osoby. Barnes si pak vybírá dvojice, které jsou zdánlivě nespojitelné, a sleduje, jak takové propojení odolalo zkoušce času.
V objektivní rovině najdeme spojení letu balonem a fotografování. To jsou dva koníčky francouzského vynálezce a dobrodruha Nadara a právě jim se Barnes věnuje v první části knihy. Popisuje zanícení pionýrů létání i fotografování, zaznamenává první letecké snímky. Ale pak musí konstatovat, že lety balonem musely nakonec ustoupit strojům těžším než vzduch. Neslavně dopadla také romance britského vzduchoplavce Freda Burnabyho a francouzské divadelní superhvězdy Sarah Bernhardtové v prostřední části.
Naopak třetí část přináší spojení dvou nespojitelných, které srostlo v jeden celek. Barnes nerekonstruuje svůj vztah s manželkou, ale spíše popisuje, oč vše přišel její smrtí. Podobné intimní zpovědi jsou vždy jen tak dobré, jak dobrými spisovateli (a lidmi) jsou jejich autoři. Tato zpověď patří k těm nejúžasnějším, které si letos budete moci přečíst.
Je pravda, že čtenářsky jsou Roviny života výrazně méně uživatelsky přátelské a vděčné v porovnání s Barnesovým oceněným románem Vědomí konce. Kniha oceněná Booker Prize byla koherentním dílem a emočně nebyla o nic méně působivou.
Zachytit emoce zcela obnažené a nesklouznout k povrchnosti, lacinosti či pornografii je ale úkol hodný mistra. A tím Barnes rozhodně zůstává.

***

Julian Barnes: Roviny života Nakladatelství: Euromedia Group, 2015 Překlad: Petr Fantys Hodnocení: 90 %

Roviny života na bux.cz

Nad knihou Juliana Barnese: Co máš pořád s tou smrtí?(3.6.2015, novinky.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 04-06-2015

0

Roviny životaJedním z hostů loňského karlovarského festivalu byla původem lotyšská filmařka Signe Baumaneová. Natočila animovaný snímek Šutry v kapsách o tom, jak se jí žije s depresí, a ukazuje, že s depresí se jí nežije nic moc. Na konci filmu říká, že našla způsob, jak se se svými stavy vypořádat: důležité je nastolit si řád a chodit hodně mezi lidi. Neuzavírat se do svého smutného vnitřního stísněného prostoru, ale otevírat ho okolnímu světu, klidně násilím a s nechutí.

Pokračovat ve čtení recenze na www.novinky.cz

Roviny života na bux.cz

Kartografie smutku (18.5.2015, Respekt)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 23-05-2015

0

Roviny životaJe jen málo témat, jimž se britský spisovatel Julian Barnes věnoval obsedantněji než stárnutí a smrti. Přesto ho ani kniha Žádný důvod k obavám – v níž rozebíral smrt svých rodičů či oblíbených francouzských spisovatelů – nepřipravila na úmrtí manželky Pat Kavanaghové pouhých 37 dní poté, co jí lékaři diagnostikovali nádor na mozku. Roviny života ovšem nejsou přímočarou kronikou následujících dní a měsíců, spíš jde o rafinovaný amalgám tří na pohled různorodých témat: poznámek k dějinám létání v balonu a počátkům letecké fotografie, apokryfního pojednání o milostném vzplanutí vzduchoplavce Freda Burnabyho a herečky Sarah Bernhardtové a konečně meditace o prázdnu následujícím po smrti jeho ženy. „Jsme pozemšťané, a přece někdy dokážeme proniknout do stejných výšek jako bohové,“ píše Barnes. „Někteří se vznášejí díky umění, jiní díky náboženství a většina z nás díky lásce. Při každém vzlétnutí však hrozí zřícení a k hladkým přistáním zas tak často nedochází.“
Pat Kavanaghová byla pozoruhodná žena, doyenka mezi londýnskými literárními agenty, a s Barnesem se k sobě mimořádně hodili; o to strmější byl pak pád. Spisovatel ohledává a jednu po druhé zavrhuje klasické útěchy pro pozůstalé: že nás utrpení zocelí, že časem smutek přejde, případně že se setkají v příštím životě – jenže tomu jako ateista nemůže věřit. Dojde i na úvahy o sebevraždě, nakonec ji však zavrhne, protože Pat nyní přežívá v jeho paměti. A kdyby se zabil, zabil by tím i ji.
Už ve Flaubertově papouškovi se Barnes ptá, jak zapomenout na zesnulé přátele, a cituje radu středověkého lékaře: pojíst nadívané sviní srdce. Kéž by to bylo tak jednoduché! V reálném životě došlo na jasnozřivá slova z téže kapitoly Nic než příběh: „Dostanete se z toho asi tak jako racek z ropné skvrny – křídla budete mít už navždy slepená dehtem.“ Barnes nenabízí snadné útěchy, o to cennější pro nás může tato kartografie smutku být, až do oné neznámé země jednou zavítáme sami.

Roviny života na bux.cz

Memento mori, memento vitae! Julian Barnes vyvolává negativ života (4.5.2015, ceskatelevize.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 06-05-2015

0

Roviny životaPaměť a smrt, leitmotivy současného britského spisovatele Juliana Barnese, se promítají i do jeho poslední knihy, jež nyní vyšla v českém překladu. „Spojíte dvě věci, které nikdo předtím nespojil, a svět se změní,“ začíná svůj román Roviny života (v originále Levels of Life), v němž spojil výšku a hloubku, aby hledal řád i ve svém vlastním smutku po smrti manželky.

Výškou a hloubkou vymezuje Barnes vertikálu, která protíná rovinu života. Na této rovině stojí člověk – s hlavou v oblacích s nohama na zemi, tedy jako spojnice mezi výškou, to jest nebem, vesmírem, toužením po něčem, co nás přesahuje, a hloubkou, temnějším prostorem, který nás může stáhnout dolů a uzemnit náš rozlet. Průsečík obou vidí Barnes v lásce, protože „každý milostný příběh v sobě skrývá příběh žalu“ – cit, který nás povznese nad rovinu, nás pod ni také může srazit.

Pokračovat ve čtení článku na www.ceskatelevize.cz

Roviny života na bux.cz

Julian Barnes: Roviny života (18.4.2015, literarky.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ukázky | 21-04-2015

0

Roviny životaSpojíte dva lidi, které předtím nikdo nespojil. Někdy se to podobá tomu prvnímu pokusu zapřáhnout vodíkový balón do balónu horkovzdušného: radši byste shořeli a pak se zřítili k zemi, nebo naopak? Někdy to ale začne fungovat. Vytvoří se něco nového a svět se změní. A potom, dříve nebo později, z toho či onoho důvodu, to jednoho z nich v určité chvíli od vás odečte. A tenhle odpočet ve svém úhrnu činí víc než suma toho, co tu předtím bylo. Matematicky to asi možné není, citově rozhodně ano.

 Barnesova próza Roviny života spojuje – jak to u něj bývá zvykem – „to, co ještě nikdo nikdy nespojil“, aby po textech Žádný důvod k obavám a Vědomí konce vznikla další z jeho meditací dotýkajících se tématu smrti. V nejnovější autorově knize se prolíná téma fotografie a balónového létání a milostný příběh jednoho z prvních vzduchoplavců Freda Burnabyho a slavné francouzské herečky Sarah Bernhardtové s velmi osobními úvahami nad ztrátou milované bytosti a anatomií zármutku a truchlení. V Rovinách života autor brilantně využívá metafory výšky a hloubky, aby vytvořil jedinečné rekviem za svou zesnulou manželku.

 Knihu anglického prozaika vydává Odeon v edici Světová knihovna. Překlad je dílem Petra Fantyse.

Pokračovat ve čtení ukázky na www.literarky.cz

Roviny života na bux.cz