Nejkrásnější vášně jsou ty zapovězené (4.11.2011, Hospodářské noviny)

Odeon — Sun, 06 Nov 2011 18:18:15 +0000

Nové dílo Alana Hollinghursta s názvem The Stranger‘s Child, zachycující proměny anglické společnosti a literatury 20. století, označuje kritika za nejlepší britský román letošního roku.

Titul nejnovějšího románu si Alan Hollinghurst (1954) vypůjčil z básně In Memoriam A. H. H. viktoriánce Alfreda Tennysona a takto zcizené Cizí dítě věnoval jinému básníkovi, Micku Imlahovi (1956-2009). Formou je Cizí dítě vlastně románová pětiaktovka s nejedním tajemstvím. V každém z jednání, která se odehrávají postupně v letech 1913, 1926, 1967, 1980 a 2008, se setkáváme s proměnlivými konstelacemi volbou spřízněných postav. Jejich životy jsou spjaty se záhadami, jako je povaha dávno minulých intimností, otcovství vícero dětí či znění ztraceného básnického rukopisu. V sázce je tu, jako tolikrát v dějinách anglického románu, dědictví – lidské, hmotné, básnické, kulturní.
Dopis mrtvému básníkovi Postavy poutají jak příbuzenské svazky, tak literární ambice – Cizí dítě čtenáři nejspíš připomene Rodinné sídlo E. M. Forstera a možná i Mezi akty Virginie Woolfové. Podstatnější však je, že se postavy k sobě vztahují asi jako planety asymetricky kroužící kolem Slunce. Středem jejich vesmíru a zásadním zdrojem energie, krásy a přitažlivosti je postava nějakého básníka.
Jakého básníka? Zprvu prozaik do středu vyprávění staví postavu urozeného mladíka, dědice Corleyského panství, bisexuálního poety Cecila Valance. V roce 1913 je Cecilovi třiadvacet a svět mu leží u nohou. Není divu, že se mu obdivují též spolužák George a jeho šestnáctiletá sestra Daphne, jinak neurozené a nezabezpečené děti vdovy Sawleové, žijící v domě zvaném Dva akry.
Cecil je působivá bytost – složený portrét podstupující proměnu v symbol, v němž se Alfred Tennyson, jejž Cecil se zalíbením a patetickým přednesem cituje, prolíná s básníkem Rupertem Brookem (1887-1915). To Brooke studoval na King‘s College v Cambridgi a byl členem tajné společnosti takzvaných Apoštolů, což autor dává do vínku též Cecilovi. To Brooke se proslavil válečnými sonety a za války zemřel. Stejně charismatického Cecila potká záludnější osud.
Na začátku románu – zrcadlícího nejen proměny anglické společnosti v průběhu 20. století, ale také dějiny anglického románu od modernistů po současnost – je lehkomyslná letní epizodka. Cecil stráví jediný víkend návštěvou u Sawleových. Nádavkem k milostným hrátkám s Georgem zamotá vášnivým polibkem hlavu též mladičké Daphne. A jako by ani to nestačilo, napíše na Dva akry oslavnou báseň, již v patřičně zcenzurované podobě zapíše do Daphneina památníčku.
První akt Cizího dítěte vyniká smyslnou obrazností a uhlazeným uplýváním prózy, jimiž upomíná na Forsterova Maurice či první kapitoly Pokání Iana McEwana. Alan Hollinghurst je však mnohovrstevnější a pronikavější než Ian McEwan. Nostalgicky, melancholicky a zároveň lehce ironicky až výsměšně vytváří zdánlivě spořádaný, pomalý, prosluněný, předválečný svět rozechvívaný Richardem Wagnerem a hlasem oblíbené pěvkyně paní Sawleové, Emy Destinnové. V tomto světě ovšem pod pokličkou bublají všelijaké utajované vášně – leckdo ostatně cítí, že válka je na spadnutí -, avšak nutnost skrývat jistá tajemství – například takzvanou sodomii – zapovězené vášně neumenšuje ani nesnižuje. Ba naopak, ozvláštňuje a umocňuje jejich erotický náboj a činí je ještě krásnějšími.
Od války k válce V druhém, poválečném aktu je všechno jinak. Z Daphne je lady Valanceová, jejím mužem se ale nestal Cecil padnuvší v roce 1916, nýbrž Cecilův bratr Dudley. Na Corleyském panství, jež Dudley proti matčině vůli nechává modernizovat, se k desátému výročí Cecilovy smrti schází vybraná, a přesto nešťastná, válkou krutě poznamenaná společnost. Zemřelý Cecil zůstává i nadále středem pozornosti, avšak už jen jako nehybná náhrobní socha z bílého mramoru. Ta Cecila zobrazuje s rysy idealisticky zatuhlými a v nadmíru realisticky vytesané vojenské uniformě, pod níž se navždy dohýbalo básníkovo membrum virile.
Aniž bychom tu román převypravovali, lze říct, že v podobném duchu se drama odvíjí až do současnosti, jen se pozornost přesouvá od Cecila k jeho neoficiálnímu životopisci Paulu Bryantovi a od zestárlého Bryanta ke knihkupci Robovi, pídícímu se po Cecilových rukopisech. Čím dál se vzdalujeme od počátku vyprávění, tím víc jsme vystaveni citelnému hodnotovému pnutí.
Na jedné straně jsme svědky příběhu o osvobození člověka od jha propastných třídních a majetkových rozdílů, od dusivé viktoriánské konvence a přetvářky. Anglická společnost se demokratizuje, dřívější tabu zanikají, z nevyslovitelných sexuálních hříchů či zločinů se stávají otevřeně přetřásaná a na odiv stavěná lidská práva a výdobytky. V závěru románu, který začal kradmým milostným vzplanutím mezi Cecilem a Georgem, se příznačně ocitáme na posmrtné oslavě života „gaye“ Petera Rowe, jíž se účastní nejen Peterův manžel Desmond, ale též řada jeho milenců.
Quo vadis, poválečný světe?
Zároveň se ale Hollinghurstův román formuje do příběhu úpadku zasahujícího lidské vnímání, cit, touhu, představivost. Obývat nádherná, rozlehlá panská sídla si už po druhé válce nemůže nikdo dovolit, a tak se v horším případě nechávají chátrat a v lepším se brutálně přestavují na domovy důchodců, na školy, na blázince. Lidé se stěhují do stále menších, stísněnějších, ošklivějších příbytků, vše se mechanizuje a pragmatizuje.
Dřívější zelený venkov, jehož součástí byl i básnicky zvěčněný dům Dva akry, je pohlcen zasmušilou, šedivou zástavbou londýnských předměstí. I Dva akry už se vyklízejí a připravují k demolici, neboť pozemek, kde dříve bývaly zahrada a háj, padl do spárů developerovi, jenž jej zastaví spoustou předražených bytečků.
Úpadek jako by postihl i básnictví. Cecilovu kdysi oslavovanou báseň teď všichni nenávidějí, protože se ji musí povinně učit nazpaměť. Místo toho, aby si jako Cecil po večerech recitovali Tennysona, pouští si na internetu videa, kde hlasem básníka promlouvá jeho digitálně animovaná, trhavými pohyby oživená fotografie. Nejhorší ze všeho však je, že takzvané sexuální osvobození jako by nakonec vedlo k úpadku pravého kouzla a krásy (homo)erotických vztahů.
Zatímco pro George byla úzkostně tajená aféra s Cecilem čímsi čarovným a nezapomenutelným, pro knihkupce Roba jsou jeho milenci jako housky na krámě. Jaký div, že na samém konci románu pospíchá na dostaveníčko s kýmsi, jehož jméno mu vypadlo z paměti… Cizí dítě je vynikající dílo, jež jako by dělalo mnohoznačnou tečku za anglickým románem, jehož dějiny jsou spjaté s existencí a zánikem jisté Anglie.

> Picador, Londýn 2011, 564 stran, 267 korun

Dosud jediným do češtiny přeloženým románem Alana Hollinghursta (1954) je Linie krásy (2004) – v roce 2006 jej vydalo nakladatelství Odeon. Za tento román britský autor získal Man Bookerovu cenu – jako vůbec první otevřeně homosexuální spisovatel. Na prestižní ocenění byl prozaik – narozený ve Stroudu, studující v Oxfordu a následně zaměstnaný jako literární redaktor londýnských Timesů – nominován i za letošní román The Stranger‘s Child, ale dále než do širší nominace se překvapivě nedostal. Mezi jeho další romány patří The Swimming Pool Library (1988), The Folding Star (1994), The Spell (1998).

Alena Dvořáková

Alan Hollinghurst: Linie krásy

Odeon — Wed, 22 Mar 2006 12:35:07 +0000

Alan Hollinghurst: Linie krásy Světová knihovna o Překlad Michala Marková o 1. vydání o Váz., 448 str. o Cena: 289,- „Homosexuální“ román – jak se s ironií vyjádřil britský tisk. Autor se netají se svou orientací a o lásce mezi muži vypráví otevřeně. Román zachycuje čtyři roky života Nicka Guesta, mladíka ze skromných poměrů a absolventa Oxfordu, který má možnost bydlet v honosném londýnském domě konzervativního poslance Feddena. Nick, prahnoucí po všem vytříbeném, se zde cítí jako doma. Pak však pozná první skutečnou lásku, londýnskou gay scénu, kokain, AIDS… Děj se odehrává v 80. letech za vlády M. Thatcherové, rámují jej parlamentní volby.

Britská politická scéna je zde líčena s kousavou ironií; vzestup a pád prožije nejen kariérista Fedden, ale i Nick. Všudypřítomný motiv krásy provází hrdinovo rozčarování z toho, že společenská smetánka, k níž chtěl patřit, si krásy necení. Alan Hollinghurst (1954) absolvent Oxfordu, 1982-1995 redaktor literární přílohy Timesů, napsal romány Knihovna u bazénu, Skládací hvězda, Okouzlení. Vrcholem je román Linie krásy (2004), který získal Bookerovu cenu. BBC uvedla TV adaptaci díla.

Ukázka z textu
Nakouknul do dveří Tobyho pokoje. Skupina jeho přátel sem odešla, když ve dvě přestala hrát hudba, a teď si ho líně měřili pohledem. „Pojď dovnitř, proboha, a zavři dveře,“ řekl Toby a kývl na něj z velké postele, kde se opíral o lokty mezi rozvalenými kamarády. Přidělili mu Královskou komnatu, kde kdysi spal Edward VII. – modré hedvábné girlandy nad pelestí u hlavy se sbíhaly do poněkud komické zlacené koruny. Na protější stěně visel příjemný akt od Renoira. Nick se proplétal mezi skupinkami posedávajícími na zemi před ohromným sofa, na němž ležel tlustý lord Shepton s povolenou kravatou a hlavou na stehně atraktivní opilé dívky. Závěsy byly roztažené a okno otevřené, aby čpavá vůně marihuany unikla daleko od nosu ministra vnitra. Nějak se jim podařilo vytvořit tu atmosféru nočního kolejního pokoje, dívčí nohy v punčochách opřené o kolena partnerů, ve vzduchu dým, dva tři hlasy přehlušují ostatní. Nick cítil jak kouzlo, tak nebezpečí téhle společnosti. Gareth Lane držel řeč o Hitlerovi a Goebbelsovi a jeho bzučivé deklamování a ňafavé výbuchy smíchu nad vlastními vtipy upomínaly na cosi bezútěšného z oxfordských časů.

Odkazy:

Koupit na Knižním webu