Spisovatelé jsou dnes něco jako dinosauři (4.2.2012 Lidové noviny)
Přidal Odeon | v kategorii Rozhovory | 06-02-2012 | Spisovatel: Nuria Amat
0
S katalánskou spisovatelkou Nurií Amat o tom, jak její příbuzný zabil Trockého, o tom, co jí přinesl vztah s Beckettem, a o tom, jak se pro ni psaní stalo zrcadlem
Do Česka přijela na pozvání pražského Institutu Cervantes, aby tady vedla literární seminář – a také představila český překlad své knihy Ať na mě prší život.
Lze přitom říct, že tohle přání se jí už splnilo vrchovatě – Nuria Amat.
* LN Vaše knihy jsou často jakýmisi poetickými meditacemi, kritickými výpravami za literárními vzory či hovory s dávno zapomenutými knihami. Je vůbec možné ještě dnes něco takového číst?
Je to čím dál těžší, jistě. V době, kdy si lidé mohou stahovat deset filmů denně, poslechnout si jakoukoli hudbu, všechno si přečíst na internetu, jsme my, kteří literaturu myslíme vážně, skutečnými dinosaury na vymření, to máte pravdu. Je ale možné takové knihy číst, jen je to těžké a potřebujete na to čas, jisté usebrání, naladění.
* LN Co podle vás do této situace přinese nástup elektronických knih?
Možná něco změní. Já sama je vnímám jako naději. Mám iPad, vozím ho všude s sebou a kupuju si knihy na Amazonu. Je to opravdu pohodlné, už jenom proto, že špatně vidím a na iPadu si můžu zvětšit písmo, jak potřebuju. Ale hlavní věc je, že publikovat nějakou knihu elektronicky začne být velmi snadné a levné. Takže z toho nikdo nakonec nebude mít žádné peníze. Vrátíme se tedy do doby, kdy se psalo skutečně kvůli psaní samotnému a psát opravdové knihy budou jen ti, kterým půjde skutečně o literaturu. Jako by se už teď vracela šedesátá léta, kdy se třeba v hispánském kulturním okruhu platily opravdu směšné honoráře, třeba i takovému Gabrielu Garcíovi Márquezovi. Taky si myslím, že nastoupí hybridní literatura – ta, ve které se budou míchat výtvarné umění, fotografie, zvuk, videa, ilustrace – prostě žánry, které právě elektronické knihy umožňují.
* LN Vy sama ale od počátku píšete spíš dosti náročnou prózu. Jak na to reaguje kritika a čtenáři?
Vždycky jsem stála někde na okraji. Ne že bych psala do šuplíku, moje knihy vycházely v dobrých nakladatelstvích, ale nikdo o nich dlouho moc nepsal – jako by neexistovaly. Kritici mi říkali: „No jo, když ty jsi spíš spisovatelka pro spisovatele…“
* LN A jste?
Možná se to tak dá říct, ale já jsem prostě vždycky vedla dost literární život – studovala jsem knihovnictví, učila na univerzitě, v Berlíně jsem prožívala vztah se Samuelem Beckettem – takže mi přišlo normální psát literaturu o literatuře. A spolkla jsem i to, že mě skoro všichni ignorují.
* LN Co se muselo stát, aby se to změnilo? Teď jste čerstvou držitelkou prestižní literární katalánské ceny Ramona Llulla, vychází s vámi rozhovory ve velkých evropských denících a máte šňůru autorských čtení prakticky po celém světě…
… ano, trvalo to ale téměř dvacet let! Za tu změnu vděčím především latinskoamerickým spisovatelům, kteří si mě všimli a začali o mých knihách psát.
* LN Proč si myslíte, že k tomu došlo?
Myslím, že právě proto, že jsem psala úplně jiným stylem, než bylo obvyklé. A možná i proto, že píšu vlastně ve dvou jazycích – španělsky i katalánsky. Katalánština je pro mě řeč, kterou jsem mluvila se svou maminkou. Ta mi ale umřela, už když jsem byla malá. Moje španělština je proto zvláštní, trochu jiná, ovlivněná právě tímhle prožitkem. A právě tenhle lehký podtón, odklonění od normy, Latinoameričané velmi dobře vnímají. Už proto, že taky jejich španělštiny – mexická, kolumbijská nebo venezuelská – jsou podobným způsobem vykořeněné. Víte, když máte v hlavě dva jazyky, je to, jako byste vlastně neměla žádný – a musíte si vytvořit svůj vlastní, originální.
* LN Vy jste tedy nejdříve začala psát španělsky, ale teď jste dostala cenu za knihu Láska a válka, napsanou v katalánštině…
Už kdysi, před lety, jsem napsala divadelní hru, ve které postavy mluvily oběma jazyky. Prostě proto, že to nejlépe odráželo atmosféru tehdejší Barcelony. A totéž se mi teď stalo v té knize. Je to román z období španělské občanské války a zachycuje příběh Ramóna Mercadera, který zavraždil Trockého. Když jsem začala psát, vypravila jsem se do Mexika, kde se to všechno odehrálo, procházela jsem nejrůznější archivy a snažila se zjistit co nejvíc. Na třinácté straně rozepsaného románu jsem ale zjistila, že moje postavy, hlavně tedy Ramón Mercader, mluví katalánsky. Tak jsem se rozhodla, že knihu napíšu v katalánštině celou.
* LN Ten román se hodně vymyká vaší dosavadní tvorbě, proč jste napsala právě příběh o vrahovi Trockého?
Víte, on byl Ramón Mercader můj vzdálený příbuzný. Jenže o tom, že zavraždil v Mexiku Trockého, se u nás samozřejmě v době fašistické diktatury moc nemluvilo. Bylo to tabu. Přesto jsme měli doma jeho fotografii a já byla odjakživa zvědavá, jak to tenkrát vlastně bylo, co ho přimělo k takovému činu. Ale šlo mi i o to, popsat život v tehdejší tradiční katalánské rodině. Víte, v každé žili nějaký ten zarytý levičák i zuřivý pravičák zároveň. Jméno a krev sdíleli komunista, řadový anarchista, aktivní odborář, nebo třeba velmi konzervativní kněz… Ano, tak radikální názorová různorodost byla tehdy v těch rodinách běžná. Právě proto jsem se rozhodla popsat historii zakázané lásky ze dvou táborů – fašistického a republikánského – i schopnost lidí milovat se navzdory válečným útrapám a hlubokým názorovým rozdílům.
* LN Kromě knih píšete také angažované texty, reportáže i eseje. Proč?
Žijeme v době, v níž vládne banalita. A myslím, že my spisovatelé bychom se proti téhle banalitě měli ohrazovat. A taky s ní bojovat. Třeba tím, že napíšeme dobrou reportáž, podáme o něčem důležitém zprávu… Pro mě spisovatel, který nemá na realitu a společnost, v níž žije, nějaký názor, není žádným spisovatelem. Takový člověk nemůže ani ve své vlastní literatuře vytvořit nic zajímavého, nic, co stojí za čtení.
* LN Kritici vás někdy srovnávají s Marguerite Duras, vy sama jste přeložila verše Emily Dickinsonové, obdivujete Virginii Woolfovou… Myslíte si, že existuje něco jako ženská literatura?
Myslím, že ne, že existuje především dobrá a špatná literatura. Na druhé straně mám dojem, že ženy píší mnohem odvážněji o citech. Častěji a riskantněji ve svých knihách odhalují své vlastní emoce. Je ale pravda, že dnes to už začíná být v módě i u mužských autorů. Nicméně mám dojem, že spisovatelky s emoční inteligencí nakládají mnohem zajímavěji.
* LN Co psaní znamená konkrétně pro vás?
Na tuhle otázku odpovídám různě v různých obdobích života. Když jsem byla mladší, byl to především obranný prostředek proti životu samotnému, proti tomu, jak těžké jsem měla dětství, proti různým nespravedlnostem. Mohla jsem o tom všem psát a to mi pomáhalo. Dnes je pro mě psaní především zrcadlem, které sama nastavuju svému životu – a vidím díky tomu život mnohem snesitelněji.
* LN Vaše knihy vyšly v mnoha jazycích, pomáhá vám fakt, že sama také překládáte, porozumět si s překladateli vašich knih?
Pro mě je v případech, kdy nerozumím jazyku, do něhož se moje knihy překládají, samozřejmě obtížné posoudit, jak kvalitně ta práce je udělaná. Nicméně je pro mě důležité, abych se svými překladateli nějak souzněla, a to se snadno pozná, že vám někdo sedí nebo nesedí. A pak je tady jedna zásadně důležitá věc. Nejen, že sama překládám texty z cizího jazyka do španělštiny, ale také když píšu, cítím se jako překladatelka. Překládám svým budoucím čtenářům něco, co se děje v mé hlavě. Snažím se jim to nějak srozumitelně a co nejvěrněji přetlumočit. Čili skutečně chápu, jak těžké je překládat…
NURIA AMAT
Barcelonská rodačka (1951) je jedna z nejoriginálnějších autorek, píšící španělsky i katalánsky. Vystudovala španělskou filologii a knihovnictví a zabývá se také informačními technologiemi v této oblasti. Vydala přes dvacet knih různých žánrů a žila v Kolumbii, Mexiku, Paříži, Berlíně i ve Spojených státech. Pravidelně spolupracuje se španělskými médii a její dílo bylo přeloženo do mnoha jazyků, včetně češtiny. V letošním roce získala prestižní literární ocenění Ramona Llulla pro katalánské autory.
MARKÉTA PILÁTOVÁ
Ať na mě prší život od Nurie Amat na bux.cz
