Šindelka svůj básnický fundament zdařile využívá i v próze

Tři roky po vydání románu Chyba, jenž byl zároveň jeho prozatérskou prvotinou, vstoupil Marek Šindelka opětovně do království múzy Kalliopé s rozsahově nevelkým souborem osmi novel, pojmenovaném po nejdelší z nich — Zůstaňte s námi. Těžko predikovat, znamená-li tato kniha definitivní změnu autorova statusu z básníka na prozaika (jako tomu bylo třeba u Jáchyma Topola), v každém případě jí však potvrdil pověst talentovaného slovesného umělce.
Většinu postav souboru spojuje snaha o scelení životní fragmentárnosti. Jako „moderní“ lidé postrádající transcendenci jsou sice schopni vnímat parciální kauzalitu jevů kolem sebe, ale schází jim vědomí komplexnosti, vědomí prvotní příčiny a konečného důsledku. V jejich životech dominuje chaos, nahodilost, postrádají životní autenticitu, které se však paradoxně bojí a před kterou mnohdy dokonce utíkají do své samoty. Ta se stává druhým úběžníkem souboru, jejž lze chápat i jako variaci na toto odvěké literární a životní téma. Transparentně to vyjevují poslední dva příběhy — „Zrcadlo“ a „Polaroid“ (oba spojené také tématem fotografie). V prvním případě konstatuje bezejmenný hrdina, že „jakýkoliv program, jakýkoliv řád, i kdyby měl vzniknout z odemykání, tepláků a pantoflí, je lepší než chaos“, ve druhém zopakuje takřka stejnou sentenci Petr (oblíbené autorovo jméno): „Jakýkoliv řád je lepší než chaos, i kdyby měl vzniknout z úsvitu, buráků a fotky z popelnice.“
Toto hledání řádu dominuje také první novele, „Jménu“, v níž se Šindelka projevuje jako mistr paradoxu. Její hlavní postava, Josef, je starý muž, jehož vnitřní svět se začíná míjet s tím vnějším, což se projevuje ztrátou schopnosti komunikovat, porozumět „světu slov“. Proto vcelku bez zájmu naslouchá debatě svých tří dětí o případném umístění do ústavu, unaven letním vedrem i životem, iritován pouze neutuchající destruktivní čilostí mravenců. Noří se do vzpomínek a přitom s hrůzou zjistí, že si nedokáže vybavit jméno své manželky, té, která dokázala rodinu držet pohromadě. V až groteskně působící závěrečné katarzi se na její jméno nakonec rozpomene — právě v okamžiku, kdy zabíjí královnu mraveniště a uvrhá jeho společenství do chaosu, podobného tomu, jenž panuje v jeho životě a vztazích. Na chvíli však zažívá alespoň iluzi řádu a celistvosti.
V samotě jsou zapouzdřeni i otec a syn v novele „Luk“, kterým se snad podaří navázat vzájemný vztah pomocí mezní situace, již prožívají, ale čtenář si zákonitě musí položit otázku, zda jim to nakonec bude ku prospěchu.
V takřka dokonalé panoptikální izolaci se ocitá také Štěpán, hlavní postava „Návratu“, jemuž se návrat do města, v němž vyrůstal, mění v zacyklenou noční můru; samota ve dvou (a téma krize jazyka a komunikace) je traktována v novele „Zůstaňte s námi“.
Šindelka svůj básnický fundament neopustil, naopak jej ku prospěchu věci plně využil, a dokázal tak na malém prostoru (neboť většina jeho próz je nerozsáhlá) neokázale předvést smysl pro detail a mistrovství zkratky. Akcentována je popisná složka, takže některé příběhy mají reportážní punc, dynamizovaný větnými ekvivalenty a valícím se tokem vjemů či myšlenek, jindy se rozmáchne až k impresionistické vjemové komplexnosti. Ať jde o popis prostředí nebo vnitřního světa postav — vše působí přesvědčivě a čtenáře až uhrančivě vtahuje do děje: „Slyší sám sebe v sykotu páry, v kuchyni, která kdysi byla i jeho kuchyní. Zářivka nad linkou s malým mastným vypínačem na straně, dvířka na magnet, levý zadní hořák sporáku nefunguje, okno se špatně zavírá — člověk ho musí dole trochu přitlačit. Tapeta s květinovým vzorem, kvůli kterému se pohádali. Flek na tapetě kousek nad stolem, čokoládový otisk prstu tříletého Jakuba.“ („Luk“)
Silnou stránkou knihy je i cit pro tektoniku textu a vypravěčská suverenita. Kompozice je obdobně hutná a sevřená jako způsob vyprávění, detaily se propojují, variují, vytvářejí statickou kostru, již obaluje dynamická tkáň příběhu. Autorský vypravěč se střídá s vypravěčem personálním, řeč přímá s nepřímou, nevlastní přímou a polopřímou, vehikulem se v jedné novele dokonce stává „pouze“ dialog („Společenské hry“). Prózám nechybí ani humor, jakkoliv namnoze spíše černý, ale o to osvobodivější. Až máchovskou aluzi přináší triptych „Jaro“, kde v kulisách tohoto ročního období sledujeme trojí smrt — zvířete, stromu a člověka.
Knize se samozřejmě nevyhnulo ani pár hluchých míst, v titulní novele je to například charakteristika české politické „věrchušky“ účastnící se téhož plesu jako vypravěč, která navzdory své trefnosti a pravdivosti působí v příběhu přece jen poněkud nadbytečně. Větší prostor příběhu jako by se Šindelkovi zatím ještě nepodařilo zcela si podmanit (což je možná daň za již zmíněný básnický fundament), ale přes tyto ve svém součtu nepříliš podstatné výhrady je Zůstaňte s námi knihou nadprůměrnou.

Vladimír Stanzel

Marek Šindelka: Zůstaňte s námi, Odeon, Praha 2011

Odeon vydal:

1. Marek Šindelka: Zajímají mě zlomové momenty (15.12.2011, Literární.cz)
2. Ediční plán Odeonu na leden – červen 2012
3. Rozhovor s Markem Šindelkou v ČRo3 Vltava
4. Příběhy o snech i prohrách dnešních lidí (14.1.2012 Právo)
5. Před 130 lety se narodila Virginia Woolfová (24.1.2012 ČTK)
6. Nacionalismus je jalová myšlenka (26.1.2012 Právo)
7. Spisovatelé jsou dnes něco jako dinosauři (4.2.2012 Lidové noviny)
8. Svět vzpomíná na Dickense (8.2.2012 Lidové noviny)
9. Na knihy budou lákat videospoty (14.2.2012 Lidové noviny)