Milosrdenství, zatím poslední román Toni Morrison, má vlastnosti její nejslavnější knihy Milovaná. Faulknerovský postup předbíhání nebo zpožďování přirozeného děje, který udržuje čtenáře v nejistotě až do konce, střídání vypravěčů i úhlů pohledu, vyprávění pomocí vnitřních monologů, divokou nespoutanost obrazů, ale hlavně zachycení lidské krutosti a sadismu, velkého traumatu amerického národa, které může překonat jedině milosrdenství. Kniha začíná i končí vyznáním lásky, i když v obou případech úplně jiné, než by člověk čekal. Láska a milosrdenství rámují ten skoro biblický příběh z amerického dávnověku, kdy být ženou znamenalo být otevřenou ránou, která se nikdy nezahojí. Příběh plný podivností, jaké známe jen ze snů a z těch chvilek, kdy pára nad konvicí připomíná psí hlavu.

Ukázka, kterou si teď můžete přečíst, pochází ze začátku knihy a představuje imigranta Jákoba, jehož podle amerikanistky Hany Ulmanové lze zpočátku vnímat až jako amerického Adama v panenské přírodě. Jákob se právě chystá zakousnout do jablka poznání, když jako splátku dluhu přijme malou černou otrokyni Florens… Druhá ukázka, tentokrát ze závěru knihy, zachycuje zpověď Florensiny matky.

Jedním uchem poslouchal D’Ortegovo žvanění, neupřímné a úlisné místo jasných slov hodných muže, a přitom se blížili ke kuchyni, v jejíchž dveřích spatřil ženu se dvěma dětmi. Jedno jí sedělo na boku, druhé se schovávalo za sukně. Vypadala docela zdravě, lépe živená než ostatní. Z okamžitého popudu, spíš aby D’Ortegu umlčel a víceméně jist, že odmítne, řekl: „Tuhle. Vezmu si tuhle.“

D’Ortega ztuhl a vylekaně k němu vzhlédl. „Ach, to ne. Vyloučeno. Moje žena to nedovolí. Bez ní se neobejde. To je naše kuchařka, ta nejlepší.“
Jákob přistoupil blíž a z povědomého závanu potu vonícího česnekem usoudil, že by D’Ortega nerad přišel nejen o vaření.
„Řekl jste ‚vyberte si‘. Řekl jste, že si můžu vybrat. Jestli vaše slovo neplatí, zbývá jedině soud.“
D’Ortega povytáhl obočí, jen jedno, jako by na jeho oblouku spočívalo celé impérium. Jákobovi bylo jasné, že mu drzá pohrůžka od člověka pod jeho společenskou úrovní není příliš po chuti, ale podle všeho si netroufal Jákobovi urážku oplatit. Zoufale potřeboval, aby tuhle záležitost co nejrychleji vyřešili a hlavně po jeho.
„No, to ano,“ připustil, „ale jsou tady i jiné ženy. Víc žen. Uvidíte. Kromě toho tahle ještě kojí.“ „Takže to bude soud,“ opakoval Jákob. D’Ortega se pousmál. Soudní pře by byla jistě rozhodnuta v jeho prospěch a čas promarněný čekáním na rozsudek by zís -kal k dobru.
„Vy mě udivujete,“ řekl.

Jákob ale trval na svém. „Možná byste si s jiným věřitelem rozuměl líp,“ řekl a s potěšením zaznamenal, jak se D’Ortegovi zachvělo chřípí. Uhodil hřebík na hlavičku. D’Ortegova liknavost ve splácení dluhů byla vyhlášená a musel hledat makléře daleko za hranicemi Marylandu, protože mu už došla zásoba přátel a místní věřitelé odmítali půjčovat člověku, na jehož solidnost se nemohli spolehnout. Ovzduší zhoustlo.
„Vy asi nechápete moji nabídku. Já nepopírám dluh. Já svůj dluh ctím. A cena zkušené otrokyně je víc než dostatečná.“ „Ne, pokud mi není k užitku.“ „Není k užitku? Můžete ji prodat!“ „Moje branže je zboží a zlato, pane,“ prohlásil Jákob Vaark, farmář. A nedokázal si odpustit poznámku: „Ale chápu, jak je pro papežence těžké zachovávat v určitých ohledech zdrženlivost.“
Řekl jsem to zbytečně zaobaleně? pomyslel si. Zjevně nikoli, protože D’Ortegovi sklouzla ruka k boku. Jákob ten pohyb sledoval i to, jak prsty obtížené prsteny sevřely pochvu. Odváží se? Troufne si tenhle zakyslý, zpupný grobián napadnout svého věřitele, zavraždit ho a s odvoláním na sebeobranu a své privilegované postavení se tím zbavit nejen dluhů, ale i společenské pohany, byť to znamenalo totální finanční katastrofu, neboť jeho pokladnice je stejně prázdná jako jeho pochva? Měkké prsty zašátraly po nepřítomném jilci. Jákob vzhlédl a zadíval se D’Ortegovi do očí, v nichž rozeznal zbabělost neozbrojeného pána tváří v tvář obyčejnému kmánovi. Uprostřed divočiny, kde se panstvo muselo spoléhat na placenou stráž, jež nebyla teď v neděli nikde v dohledu. Jákobovi to náhle přišlo k smíchu. Kde jinde než v tomhle neuspořádaném světě by mohlo dojít k takovému střetu? Kde jinde by se vrchnost třásla před statečností? Jákob se odvrátil a na výraz svého pohrdání nastavil protivníkovi holá, neozbrojená záda. Byl to podivný okamžik. Kromě opovržení pocítil i zvláštní vlnu vzrušení. Síly. Moci. Niternou proměnu z obezřetného vyjednavače v drsného chlapíka, který se kdysi potloukal po městských ulicích i venkovských cestách. Nesnažil se dokonce ani potlačit tichý smích, když procházeli kolem kuchyně a jemu znovu padl zrak na ženu ve dveřích.

A v tu chvíli vystoupila zpoza matčiných sukní ta holčička. Na nohou měla příliš velké dámské střevíčky. Snad to bylo tím pocitem, že si to může dovolit, tou znovunabytou bezstarostností, která spolu s pohledem na hubené nožky, čouhající jako dva pruty ostružiníku z těch ošuntělých a sešmajdaných bot, způsobila, že se znovu rozesmál. Hlasitě a z plných plic nad tou komedií, z beznaděje a podráždění z marné návštěvy. Smál se i ve chvíli, kdy žena s chlapečkem na boku přistoupila blíž. Promluvila sotva slyšitelným šepotem, z něhož však zřetelně zněla naléhavost. „Prosím, seňor. Mě ne. Vezměte ji. Vezměte mou dceru.“
Pohlédl jí do obličeje, odtrhl zrak od dětských lýtek, ústa smíchem stále otevřená, a ohromil ho děs v jejích očích. Skřípavě se zajíkl, potřásl hlavou a v duchu si pomyslel, Panebože, tohle je opravdu špatný obchod.

„No ovšem. To je nápad,“ vzpamatoval se D’Ortega a pokusil se znovu nastolit pošramocenou důstojnost. „Hned vám ji pošlu. Okamžitě.“ Oči se mu rozzářily a na tváři se mu rozhostil blahosklonný úsměv, i když nadále působil velmi nervózně.

„Už jsem řekl,“ prohlásil Jákob a v duchu dodal, už abych byl od téhle lidské náhražky pryč. Ale pak ho napadlo, že Rebece by možná udělalo radost, kdyby měla doma nějaké děcko. A tahle, co tu plave v těch obrovských střevících, vypadá asi stejně stará jako Patrician, a kdyby snad kopla do hlavy kobyla ji, nenesla by její ztrátu Rebekka tak těžce.

„Máme tady kněze,“ pokračoval D’Ortega. „Může vám ji přivézt. Posadím je na šalupu a vy si řekněte, do kterého přístavu je mám poslat…“ „Ne. Řekl jsem, že ne.“ Vtom žena vonící česnekem padla na kolena a zavřela oči.
A tak sepsali novou smlouvu.

(…) Nevím, kdo byl tvůj otec. Byla moc velká tma, abych je od sebe rozeznala. Přišli v noci a odvedli nás tři i s Bess do sušárny tabáku. Na sudech seděly mužské stíny, pak muži vstali. Řekli, že mají za úkol nás zkrotit. A proti tomu není obrana. Být žena, to tady znamená být otevřenou ránou, která se nikdy nezahojí. I když se časem zajizví, vespod stále hnisá.

Spoustu let se král našeho rodu a král těch ostatních navzájem uráželi a hádali. Myslím, že muži nedovedou žít bez hádek a svárů kvůli dobytku, ženám, vodě, obilí. Hádali se tak zuřivě, až nakonec jejich muži přišli, zapálili domy a odvedli všechny, které nestačili pozabíjet nebo hned prodat. Svázaní k sobě liánami jsme čtyřikrát putovali jinam, pokaždé další prodávání, další třídění, další umírání. Je nás střídavě víc a míň, až je nás snad sedmkrát deset nebo desetkrát deset a všechny nás naženou do ohrady. Tam vidíme muže, kteří se nám zdají být buď nemocní, nebo mrtví. Brzy ale poznáme, že nejsou ani jedno. To nás jen zmátla jejich kůže. Muži, kteří nás hlídají a prodávají, jsou černí. Dva mají klobouky a u krku uvázané podivné kusy látky. Ujišťují nás, že ti bělejší nás nechtějí sníst. To ale není konec našeho trápení. Občas jsme si zpívali. A někteří z nás se bránili. Většinou jsme ale spali nebo plakali. Pak nás ti světlejší muži rozdělili a naložili do člunů. Dopravili nás k velkému domu, který umí plout po moři. V každé vodě, v řece i v moři, jsou pod hladinou žraloci. Světlí muži, kteří nás hlídají, z toho mají legraci a žraloci jsou spokojení, že mají spoustu jídla.
Přivolávala jsem ty kroužící žraloky k sobě, ale oni se mi vyhýbali, jako by věděli, že bych si radši vybrala jejich zuby než řetězy, které jsem měla kolem krku, kolem pasu, kolem kotníků. Když se člun převrátil, někteří z nás vyskákali, některé stáhla voda a my zachránění jsme pak viděli oblaka jejich krve, když nás zase vytáhli a postavili k nám stráže. Pak nás naložili do domu, který pluje po moři, a my jsme poprvé v životě viděli krysy a bylo těžké vymyslet způsob, jak umřít. Někteří z nás to zkusili; a někteří umřeli. Odmítli jíst olejnaté jamy. Uškrtili se. Nabídli svá těla žralokům, kteří nás provázeli dnem i nocí. Vím, že jim dělalo dobře pobízet nás bičem, ale viděla jsem taky, že jim dělalo dobře bičovat svoje vlastní lidi. Tady nerozhoduje rozum. Kdo bude žít a kdo umře? Kdo to může říct v tom nářku a pláči ve tmě, v té černé hrůze? Jedna věc je žít ve své vlastní špíně; něco jiného je žít ve špíně druhých.

Slyšela jsem, jak říkají Barbados. A donekonečna jsem si lámala hlavu, proč nemůžu umřít jako ostatní. Dokonce jsem se snažila jako mrtvá tvářit, aby mě hodili přes palubu. Jenže lidské tělo si dělá, co chce. A tak to byl Barbados, kde jsem si vydechla úlevou na čerstvém vzduchu, kde jsem se mohla postavit pod oblohou, která měla stejnou barvu jako doma. Vděčně jsem vnímala důvěrně známý žár slunce místo zapařeného dusna stísněných těl. Vděčně jsem cítila pevnou půdu pod nohama, i když to bylo v ohradě s tolika dalšími. V ohradě, která byla menší než podpalubí, ve kterém jsme připluli. Jednoho po druhém nás nutili skákat do výšky, předklonit se, otevřít ústa. Nejlíp na tom byly děti. Jako tráva zdupaná od slonů se znovu zvedly a ožily. Dávno přestaly plakat a teď se s vykulenýma očima snažily zavděčit, předvést, co umějí a jakou mají cenu. Sotva se dalo čekat, že přežijí. Spíš že přijde další horda a všechny je nažene na smrt. Horda naháněčů s vyceněnými zuby a rukou na rukojeti biče. Muži brunátní chtíčem. Anebo, jak jsem později poznala, zahubení jedovatým hemžením mezi třtinou, kterou nás sem přivezli sklízet. Hady, tarantulemi, ještěrkami, kterým tady říkají aligátoři. Já sama jsem dřela v potu tváře na třtinové plantáži jen krátce, než mě odvezli a posadili v pražícím slunci na pódium. Tam jsem zjistila, že nejsem člověk ze své země, ani ze svého kmene a rodiny. Že jsem negerka. Všechno – jazyk, oděv, bohy, tance, zvyky, ozdoby, písně – všechno smíchali v jednom hrnci do barvy mé kůže. A pak si mě jako černoš -ku koupil Seňor a odvezl mě z té třtiny lodí na sever na svou tabákovou plantáž. To byla jiskřička naděje. Jenže nejdřív nás museli obskočit, mě a Bess a ještě jednu v té sušárně. Později se nám ti chlapi, co nás měli zkrotit, omluvili. A dozorce nám pak dal každé pomeranč. Vlastně jsem se ani nezlobila. Ani poprvé, ani podruhé, protože výsledek jsi byla ty a tvůj bratříček. (úryvek)

Toni Morrison: Milosrdenství Přeložila Zuzana Mayerová. Odeon 2010

TONI MORRISON (1931) získala Nobelovu cenu za literaturu jako první černoška a jako teprve osmá žena vůbec. Ve svém díle se zabývá především situací černé populace ve Spojených státech. Napsala několik románů, sbírek esejů, pár dětských knížek a jednu divadelní hru. Za její nejúspěšnější tituly lze považovat romány Šalamounova píseň (1977, česky 2002), Milovaná (1987, česky 1996), která bezprostředně předcházela udělení Nobelovy ceny, nebo Láska (2003, česky 2005). Její zatím poslední román Milosrdenství, který právě vychází v nakladatelství Odeon, zařadil deník New York Times mezi deset nejlepších knih roku 2008

Zdroj: 10.6.2010 Právo str. 7 Salon
ŠTĚPÁN KUČERA

Odeon vydal:

1. Foto ze křtu knihy Terezy Brdečkové ALHAMBRA (Odeon) 14. 4. 2010
2. Toni Morrisonová: Milosrdenství
3. Připravované tituly na červenec – prosinec 2010
4. Foto ze křtu knihy Hany Andronikové Nebe nemá dno (19. října 2010 v Paláci knih Luxor)
5. Už žádný mrtvý literát! (rozhovor s Michaelem Cunninghamem, Reflex str. 24, 18.11.2010)
6. Finka, jež Estoncům pere dějiny – rozhovor se Sofi Oksanen (MF Dnes, 28.12. 2010)
7. Michel Houellebecq: Pokládám se za člena velké romantické rodiny (Literární noviny, 9.12.2010)
8. Knihkupci se naplno vrhli na e-knihy (4.11.2011, Lidové noviny)
9. Knihy roku dle New York Times (25.11.2011, Literární.cz)
10. Právo, Lidové noviny: Zvýšení DPH na knihy
11. Zvýšení DPH knihy nejen zdraží, ale i ohrozí (30.12.2011, Právo)
12. Příběhy o snech i prohrách dnešních lidí (14.1.2012 Právo)
13. Nacionalismus je jalová myšlenka (26.1.2012 Právo)