V nejnovějším románu Milosrdenství se nositelka Nobelovy ceny Toni Morrisonová vydává hluboko do americké historie a oživuje zde její traumatické dopady na ženy.

Toni Morrisonová (1931), nositelka Nobelovy ceny za literaturu, je americká spisovatelka afroamerického původu, která se proslavila hlavně romány Šalomounova píseň (1977) a Milovaná (1987). Ve svých dílech osobitě přepisuje afroamerickou historii v magicko-realistické příběhy, jejichž jádrem bývají osudy nekonvenčních hrdinek. Milosrdenství (2008) je zatím poslední autorčin román, který v překladu Zuzany Mayerové a s výbornou předmluvou a medailonem Hany Ulmanové vydal Odeon.

Ze všech románů Toni Morrisonové sahá právě Milosrdenství nejhlouběji do americké historie. Dvě hlavní linie mnohovrstevnatého děje se odehrávají v rozmezí necelých deseti let, zhruba mezi roky 1682 a 1690, a epizodické vyprávění se točí kolem hrstky postav. Tou hlavní je aspoň zpočátku Jákob Vaark, chudý sirotek anglo-holandského původu. Jákobu Vaarkovi se v Novém světě začíná dařit: jako farmář se zabydluje na půdě, již nečekaně zdědil, jako pilný a zdatný obchodník hodlá svůj skrovný kapitál rozhojnit obchodem s cukrovou třtinou a rumem. Ovšem příležitosti, jaké Nový svět bezprizorným, podnikavým existencím Vaarkova typu nabízí, jsou víc než vyváženy různými nebezpečenstvími. Ta ohrožují zvlášť jednotlivce, kteří nemají silnou oporu v rodině, obci, církvi, ani jiném společenství.

Dobytí Nového světa Toni Morrisonová vpisuje Vaarka do proměnlivého světa, v němž se společnost teprve rodí: rodiny se rozpadají, ať už proto, že rodiče i děti záhy umírají, anebo proto, že potomci jsou zotročováni či prodáváni do služby. Na nakažlivé nemoci vymírají celé vesnice. Protestanti bojují s katolíky a církve se štěpí na další a další, stále vyvolenější sekty. Zadlužené aristokraty drží v hrsti neurození věřitelé. O lukrativní kolonie svádějí boj mocní panovníci ze zámoří a do svých válek zatahují indiánské kmeny. A jako by ani to nestačilo, tu a tam propukají povstání místních obyvatel, kteří se v boji proti dosazeným místodržícím spolčují napříč kastami. Vratkost lidské existence v Novém světě ještě podtrhuje drsná, nepoddajná příroda, zvlášť husté lesy plné medvědů, „divochů“, muchniček, močálů, uprchlých nevolníků, banditů a potenciálních čarodějnic.

Jákob Vaark jako by si v předznamenání nereálného amerického snu bláhově představoval, že v tak nestálém a nejednotném světě nejen přežije, ale navíc uspěje, jen sám se svou pílí, s věrnou ženou Rebekkou, se třemi pomocnicemi – indiánkou Linou, míšenkou Sorrow a černoškou Florens – a dvěma najatými nevolníky. Jaký div, že ve vítězném tažení náhle ztroskotá, aniž by se mu podařilo dostavět dům snů. Umře na neštovice a v divočině zanechá čtyři nezaopatřené ženy. Hlavně z jejich dílčích vyprávění se skládá mozaika Milosrdenství, koncipovaná kolem tří ohnisek: Vaarkova „dobytí“ Nového světa, krize po jeho smrti a ztroskotání Florensina snu o lásce a vysvobození z otroctví.

Nový svět jako ženské trauma V hrdinkách Milosrdenství Toni Morrisonová vyostřuje Vaarkův problém: je-li pro muže obtížné obstát v novosvětských podmínkách, pokud nepatří k žádnému z mocných či aspoň relativně trvalých uskupení, pak pro ženu je to holá nemožnost. Autorka jako by navíc naznačovala, že i v psychologické rovině potřebuje žena víc než muž dlouhodobě „náležet“, ať už matce a dětem – dcerám především – anebo milenci či manželovi. Co když jí společnost a příroda zabrání tuto touhu naplnit? Pak bude mít patologický sklon – jejž jedna z postav románu dokonce označuje za jediné pravé zlo – obětovat sebe samu či druhé, ať už muži, dceři, ideji či Bohu, takzvaně z lásky. Nový svět, jak je v Milosrdenství vylíčen, ovšem ženskou touhu po citové sounáležitosti zpravidla frustruje: už proto, že je založen na nejedné společenské instituci, jež citová pouta zpřetrhává ve jménu jiných, především vlastnických práv – například otroctví.

Právě tuto tezi jako by, snad až schematicky, naplňovaly hrdinky Milosrdenství. Bělošku Rebekku si Jákob Vaark nechal dohodit za manželku: vlastně si ji z Anglie koupil, když jí zaplatil plavbu, kterou by si jinak musela léta odpracovávat. A i když si Rebekka manžela a Nový svět zamiluje, frustrace se jí stejně nevyhne. Zemřou jí děti i muž a ona se po přestálých traumatech, včetně „zázračného“ uzdravení z neštovic, obrátí k Bohu – těžko říct, zda z opravdových vnitřních pohnutek, anebo spíš ze strategické touhy po přežití. Osud indiánky Liny jako by byl k Rebečině vývoji pomyslnou alternativou: Lina sama přežila neštovicovou epidemii, jež vyhubila její kmen, a znamenala pro ni nejen konec zakotvené existence, ale vlastně konec světa. Nepatří nikomu a nikam, navíc je neplodná. Dokáže si autorka románu přesvědčivě představit, že by na Vaarkově farmě mohla najít nový smysl života? Též pobloudilá míšenka Sorrow si léčí neznámé trauma a její spásou se – ale na jak dlouho? – ukáže být teprve narození dcery.

Ústřední postavou je však černošská dívka Florens. Její matka asi čtenáři připomene Sethe z Milované. Také ona se pokusí dceru zachránit před hrůzami otroctví, i když ji nezavraždí: „jen“ ji svěří neznámému cizinci a spolehne se na jeho milosrdenství. Ironií Florensina osudu – a rozhodující ironií příběhu – je skutečnost, že samotné Florens pravý význam matčina činu uniká. Nevidí v něm oběť z lásky ani důkaz, že člověk je sám od sebe, bez Boha, schopen milosrdenství. Naopak jej vnímá jako nesmazatelnou křivdu – macešský akt zavržení a zrady – a podle toho se zachová.

Léčba románem V osudech a vyprávěních hrdinek Milosrdenství, „uvízlých“ mezi traumatickou minulostí a hrozivě vratkou budoucností, jako by Toni Morrisonová sepisovala zvláštní druh duchovních dějin. Je to ahistoricky pojatá „historie“, jež rekonstruuje minulost z perspektivy skutečně i domněle ztraumatizovaných a ukřivděných – ovšem jak ji potřebuje vidět současník, citově a hodnotově zakotvený v odlišném světě. Jako by všechna autorčina díla tvořila jediný projekt: románovou léčbu přetrvávajícího posttraumatického šoku z brutality americké historie, jehož prvním příznakem je ztráta paměti.

Ač románové světy Toni Morrisonové směřují k přetavení křivdy v extázi z nově nabyté svobody a autonomie, otázkou zůstává, nakolik se její tvorba na ne vždy užitečných pocitech „historických křivd“ přiživuje a na oplátku je udržuje při životě. Autorčina nejlepší díla však naštěstí každou podobnou programovost přesahují. V kapitole věnované Jákobu Vaarkovi a v líčeních novosvětské krajiny a přírody to platí i o Milosrdenství.

Alena Dvořáková

Milosrdenství (Přeložila Zuzana Mayerová), Odeon, Praha 2010, 176 stran, 229 korun

Odeon vydal:

1. Gabriel García Márquez: Láska za časů cholery
2. Foto ze křtu knihy Terezy Brdečkové ALHAMBRA (Odeon) 14. 4. 2010
3. Toni Morrisonová: Milosrdenství
4. Připravované tituly na červenec – prosinec 2010
5. Foto ze křtu knihy Hany Andronikové Nebe nemá dno (19. října 2010 v Paláci knih Luxor)
6. Už žádný mrtvý literát! (rozhovor s Michaelem Cunninghamem, Reflex str. 24, 18.11.2010)
7. Finka, jež Estoncům pere dějiny – rozhovor se Sofi Oksanen (MF Dnes, 28.12. 2010)
8. Michel Houellebecq: Pokládám se za člena velké romantické rodiny (Literární noviny, 9.12.2010)
9. Rozhovor s Donem DeLillo (21.4.2011, Hospodářské noviny)
10. Rozhovor s Michaelem Cunninghamem: Mnoho spisovatelů trpí nenávistí k ženám (3.9.2011, Lidové noviny)
11. Barnesova meditace o povaze času (29.10.2011, Lidové noviny)
12. Nejkrásnější vášně jsou ty zapovězené (4.11.2011, Hospodářské noviny)
13. Knihkupci se naplno vrhli na e-knihy (4.11.2011, Lidové noviny)
14. Internet měli už ve starém Řecku (25.11.2011, Lidové noviny)
15. Právo, Lidové noviny: Zvýšení DPH na knihy
16. Haruki Murakami: Město Praha a jeho našedlá tma (23.12.2011, Hospodářské noviny)