Recenze knihy Neviditelné nestvůry (10.4.2010 Magazín Víkend DNES)
Přidal: odeon | v kategorii Recenze a ohlasy | 13-04-2010 |
0
V češtině poprvé vyšly NEVIDITELNÉ NESTVŮRY, těkavá prvotina amerického spisovatele Chucka Palahniuka, v originále publikovaná v roce 1999. O prvních románech se někdy říká, že jsou ty nejlepší. Že do nich spisovatel uloží esenci svých témat, stihomamů, přetlaků, a to opravdově, neředěně. Ze stejného důvodu však mohou být prvotiny i pěkné škváry. Autor hledá, tápe, zkouší formu, styl. Pro Neviditelné nestvůry Chucka Palahniuka (čti Čaka Polanyka), které měly být jeho prvním vydaným románem, ale vyšly v přepracované podobě až po Klubu rváčů a Programu pro přeživší, platí od každého trochu.
Kráska bez sanice Především je to poměrně chaotická kniha. Ještě chaotičtější, než je u přeborníka v bizarnostech Palahniuka zvykem. Za zmatek může ústřední zápletka, která je kolotočem starých a nových identit, tváří, poprsí, pozadí, pohlaví a povah. Nedivila bych se, kdyby se na konci ztratil nejen čtenář, ale i autor. V téhle tragédii omylů totiž není skoro nikdo tím, za koho se vydává, a nejméně vypravěčka alias Shannon alias Daisy de Saint-Patience. V prvním plánu jde o atraktivní modelku, která by asi nemusela jinak nic moc dělat a o ničem moc přemýšlet, kdyby ji v autě na dálnici někdo záhadně neustřelil kulovnicí celou spodní čelist. Brada, zuby a dásně zůstaly na přístrojové desce a z krásky, která přitahovala pozornost a pohledy, je mrzák s dírou místo sanice, vyluzující sotva srozumitelný chrapot.
Jako „neviditelná nestvůra“ se plouží obchody a ulicemi, aniž kohokoli zajímá, aniž za celé měsíce dostane otázku: Co se vlastně stalo? Jediný, kdo se nakonec zeptá, je Brandy Alexanderová. Teprve s „bohyní a matkou nás všech“, Brandy, která je oslňujícím výsledkem plastik, implantátů a hormonálních prostředků, začíná to pravé hledání sebe samé, cynická road movie napříč umělými těly, zpackanými životy a americkým psychem.
Příliš skoků, příliš tezí Stejně jako Program pro přeživší začínají i Neviditelné nestvůry jako zpověď, která se odvíjí od předpokládané smrti jedné z ústředních postav. A už je tu dost zajímavého Palahniuka: úsporný styl, efektní refrény, řízné věty a drsné výlevy, to vše provázené extrémním smyslem pro humor a absurdní situace. Jen si představte detektiva mravnostní policie, který ve vykrojených sexy plavečkách ve Washingtonově parku vystrkuje zadek jako volavka pro gaye. Nebo partičku magorů, kteří předstírají zájem o koupi luxusních domů, aby se v nich mohli předávkovat valiem. Ženu, nebo možná muže, který si nechá odoperovat dvě žebra jen proto, aby měl(a) v pase čtyřicet centimetrů.
Jedna z nejlepších scén je však o rodičích a dětech, o neporozumění a pokrytectví. Palahniuk, který nedávno přiznal svou homosexuální orientaci, si proměnu konzervativních maloměšťáků ve fanatické bojovníky za práva menšin viditelně užívá. Motiv požáru a ohně pak skutečnými okolnostmi dostal doslova mystický rozměr – v roce, kdy Neviditelné nestvůry vyšly, se Palahniukův otec seznámil se ženou, se kterou ho pak upálil její bývalý přítel.
Neviditelné nestvůry by mohly být skvělou groteskou o lesku a bídě módního průmyslu, ale nejsou. Chybí jim větší lehkost a švih. Navzdory řadě výmluvných obrazů a postřehů, z nichž ty krvavější by se docela dobře hodily i do filmu Kill Bill, román jako celek nefunguje. Děj se divoce tříští a skáče, pohnutky postav působí konstruovaně, z vyprávění trčí slogany.
Pravé není vůbec nic Kniha na vydání čekala několik let proto, že nakladatelům přišla ponurá. Lepší zdůvodnění by však znělo: příliš plakátová. Ústřední myšlenka v podstatě opakuje totéž, co rakouská nositelka Nobelovy ceny Elfriede Jelineková tvrdí už od sedmdesátých let – žijeme ve světě, kde pravé není vůbec nic, dokonce ani láska. I v hysterii, citech, bolestech kopírujeme, využíváme a předvádíme, posedlí hlavními rolemi.
Navíc se ty nacvičené představy o kráse, štěstí, idyle dají setřást jen s obrovským vypětím a oběťmi. Tedy pokud každý pokus o únik jen neutahuje smyčku, nevhání víc do (pro) pasti, jak naznačuje Palahniuk. Cesta, kterou volí jeho postavy, vede k násilí až sebedestrukci, ale ve výsledku se zdá stejně pošetilá a marná. Což neznamená, že by Neviditelné nestvůry skončily zcela bezvýchodně. V životech, jejichž metaforou je televize, zbývá jediná možná víra – v moc příběhů. *
***
Co chybí Neviditelné nestvůry by mohly být skvělou groteskou o lesku a bídě módního průmyslu, ale chybí jim větší lehkost a švih
Před Neviditelnými nestvůrami napsal Palahniuk román Nespavost, který však nikdy nevyšel Podle románu Chucka Palahniuka Klub rváčů natočil v roce 1999 režisér David Fincher stejnojmenný úspěšný film s Bradem Pittem, Edwardem Nortonem a Helenou Bonham Carterovou
Chuck Palahniuk Americký postmoderní spisovatel, plným jménem Charles Michael Palahniuk, se narodil 21. února 1962. Vystudoval žurnalistiku, pracoval jako novinář, ale také mimo jiné jako mechanik dieselových motorů nebo jako dobrovolník v útulku pro bezdomovce a v hospici pro smrtelně nemocné. Fiktivní literaturu, vesměs poněkud depresivní až hororovou, začal psát až po třicítce. Kromě kultovního Klubu rváčů vyšly česky například jeho tituly Snuff, Ukolébavka, Program pro přeživší, Deník či Strašidla.
Recenze 60 % Chuck Palahniuk Neviditelné nestvůry Překlad Richard Podaný. Odeon, 220 stran, cena 249 korun
Alice Horáčková
alice.horackova@mfdnes.cz
redaktorka MF DNES
