Škoda, že se v překladu literární prvotiny irského hudebníka Petera Murphyho vytratil její původní titul (John the Revelator – Jan Zvěstovatel). Ani ne tak proto, že by původní název lépe vystihoval její obsah, ale protože se tu naráží na tradiční americký gospel, který v truchlivé baladické verzi nahrál třeba Nick Cave. S ním autora knihy Sezona v pekle spojuje osud hudebníka podobně temného ladění: v 70. letech jako výrazná tvář gothicrockové scény a frontman kapely Bauhaus vylézal na pódiích z rakve, oční víčka si maloval černou melancholickou linkou a proháněl se městem v pohřebním voze. Asi málokoho tak překvapí, že i hrdinu Murphyho knihy přitahuje spíše chmurná tvář světa – jeho podvědomí se hemží frustracemi, pronásledují ho noční můry a vize, v nichž k němu promlouvá černý havran. John Svatý je zkrátka podivný chlapec. Jeho příjmení sice odkazuje k Písmu, ale jeho první „Knihou“, skrze kterou poznává svět, je Harperova encyklopedie hříček přírody, kde se píše „spousta zajímavých věcí“ o červech, ještěrech a „neznámém životě parazitů“.

To všechno ale tvoří jen mollovou tóninu, černě poetický rukopis, který vytváří bizarní atmosféru a kulisy Murphyho příběhu. Když však tyto trochu otřepané ornamenty smeteme pod stůl, zůstane nám v rukou v podstatě klasický syžet bildungsromanu: John Svatý vyrůstá sám se svojí matkou v přívěsu na kraji irského maloměsta a vězí autisticky uzavřený ve svém světě, ze kterého vystoupí až po setkání s Jameym Corboyem – vzdělaným a literárně talentovaným floutkem, který se zhlédl v Rimbaudovi, píše povídky a touží se stát spisovatelem. Není přitom úplně jasné, jestli si ho John vysnil jako svůj dokonalý protějšek, nebo jestli skutečně existuje. Oběma možnostem ale patří kritický soud: Pokud totiž platí první možnost, pak Murphy neurčitost Jameyho postavy nerozvíjí dostatečně, protože trpí logickými lapsy (třeba přítomností adoptivní Jameyho matky). A pokud platí možnost druhá, působí chování pubescentního intelektuála nepřirozeně a jeho útěk před policií v Rimbaudových stopách do Alžíru přefabulovaně. Výborné jsou přitom Jameyho povídky vložené do románu jako intermezza – v nich se ukazuje, že Murphymu by možná slušel kratší a sevřenější žánr.
Podivnější však je, že hudebník Murphy jako by postrádal cit pro rytmizaci textu. Nesourodě tu proti sobě staví dvě části knihy, kdy každá působí jako samostatná novela. Zatímco první tvoří příběh vztahu a přátelství mezi oběma chlapci, ta druhá se počíná Jameyho odchodem a onemocněním Johnovy matky. Ten tak najednou musí zapomenout na trable dospívání a začít o ni pečovat na smrtelné posteli. Se změnou tématu se mění i styl vyprávění – Murphy najednou píše bez manýristických narážek na podivné symboly, bez samoúčelných citací z Bible a odkazů na irské mýty. Píše silný a bolestný příběh ztráty a existenciální úzkosti z osamění a vlastně i příběh o vyrovnání se se smrtí: „Seděl jsem u postele a držel stráž až do časných ranních hodin úplně ochromený jejím umíráním, umíráním mé mámy, opakoval jsem si to pořád dokola, až se význam té fráze zcela vyprázdnil, prostě jsem si už jen přál, aby to celé bylo konečně za námi, jenže pak se mě zmocnila myšlenka přesně opačná…“
Arogantně řečeno – kdyby zůstalo jen u tohoto tématu, možná bychom četli docela jinou knihu. I tak se ale Murphyho román dostal do nejužšího výběru prestižních britských cen Costa Book v kategorii nejlepší debut, jež se udílejí britským a irským autorům. Nejspíš za originální styl a umění vyprávět, které mu nelze upřít. Q

Peter Murphy : Sezona v pekle Přeložila Markéta Musilová, Odeon 2010, 208 stran

Autor: ONDŘEJ NEZBEDA, Respekt

Odeon vydal:

1. Peter Murphy: Sezona v pekle
2. Foto ze křtu knihy Terezy Brdečkové ALHAMBRA (Odeon) 14. 4. 2010
3. Připravované tituly na červenec – prosinec 2010
4. Foto ze křtu knihy Hany Andronikové Nebe nemá dno (19. října 2010 v Paláci knih Luxor)
5. Už žádný mrtvý literát! (rozhovor s Michaelem Cunninghamem, Reflex str. 24, 18.11.2010)
6. Finka, jež Estoncům pere dějiny – rozhovor se Sofi Oksanen (MF Dnes, 28.12. 2010)
7. Michel Houellebecq: Pokládám se za člena velké romantické rodiny (Literární noviny, 9.12.2010)