To nejlepší ze světové literatury

Kat Kaufmann: Superpozice (7.3.2017, art.ihned.cz) „Jaká to je, prosím?“ Jak se dokáže ptát tak mile. Jako by toho už dávno neměl plný zuby, jako bych nebyla poslední host v hluboké noci. „Jo tak. To je...

Celý článek >>>

V bludišti paralelních světů (7.3.2017, Lidové... Románový debut Kat Kaufmannové je příběhem mladé ruské Židovky v Berlíně a také knihou mnoha tváří – tematicky i jazykově. Název Superpozice (ve významu...

Celý článek >>>

Vyšel nový román Harukiho Murakamiho. Má 2000 stran,... Příznivci japonského spisovatele Harukihu Murakamiho, jenž bývá označován za favorita na Nobelovu cenu za literaturu, v pátek oblehli japonská knihkupectví. O...

Celý článek >>>

PRÁVĚ VYCHÁZÍ Han Kang: Vegetariánka (23.2.2017,... Jonghje se jednoho dne probudí z krvavé noční můry a její život se začne dramaticky měnit. Ze všeho nejdřív přestane jíst maso. Ovšem v dravé patriarchální...

Celý článek >>>

Maďarská literární senzace, zahlcená bídou (22.2.2017,... V Maďarsku se stal román Nemajetní uznávaného básníka a esejisty Szilárda Borbélyho literární senzací. Vypráví příběh chudé, částečně židovské venkovské...

Celý článek >>>

Prostě až na dřeň (10.2.2017, Téma)

Přidal Odeon | v kategorii Rozhovory | 10-02-2017 | Spisovatel:

0

Málokdy se objeví spisovatel s tak uhrančivým jazykem a schopností přesně vystihnout defekty lidských vztahů. MAREK ŠINDELKA (32) již jako dvacátník publikoval pozoruhodné povídkové knížky. Teď, ani ne v Kristových letech, rozčeřil, či spíše rozbouřil, svou novelou Únava materiálu povětšinou klidné vody české literatury. Podíval se na náš bezpečný pohodlný svět očima uprchlických chlapců. A nutno podotknout, že skvěle. Nesentimentálně, syrově a velice intimně.

 

* Takřka specialista na lidské vztahy najednou napíše knížku o cestě uprchlíka. Proč?

 

Už dávno jsem měl rozepsaný text o člověku, který je úplně odříznutý od civilizačních vymožeností. Naprosto izolovaný. Napsal jsem to dávno před migrační vlnou do Evropy a vůbec jsem nevěděl, kdo můj hrdina je. Jen člověk, který prchá krajinou. Ale nikam to nevedlo, a až po čase se začaly dít všechny ty věci kolem uprchlické krize a mně došlo, že to je přesně ono. Západ jako inkubátor blahobytu, kde jsme zajištěni po všech stránkách. Mnoha jiným je ale nedostupný.

 

* Asi proto se sem snaží tak urputně dostat.

 

Ze židle mě zvedla událost, kdy se udusilo 71 lidí v mrazicím voze na rakousko-maďarských hranicích. Zůstal odstavený někde u dálnice, a než se na to přišlo, byli ti lidé napůl v rozkladu. Připadalo mi to jako metafora celé té krize. Někde u krajnice se rozkládají těla lidí, kteří sem přišli za nějakým snem a asi i s vírou v nás. Většina z nich byli Syřani, kteří utíkali přímo před válkou. A pak si čtete na internetu komentáře: „Dneska je krásný den. Jen houšť a větší kapky! Dobře jim tak. Proč sem lezou?“ Za tohle jsem cítil hrozný stud. A měl jsem potřebu k tomu něco říct.

 

* Takže jste zkusil celou tu děsivou situaci popsat očima syrských kluků?

 

Původně jsem chtěl napsat jenom o té dodávce. Jak se to auto vyrábí, jak rozváží strojově vyráběné maso někde po Evropě, jak potom přepravuje nějaký materiál a nakonec lidi, kteří se v něm udusí. Měl jsem naplánovaných asi třicet stran čistého popisu, jak se ti lidé dusí. Ale když jsem to začal psát, musel jsem kapitulovat. Tu knihu by nikdo nedočetl. Vypadalo to jak návod na mikrovlnku, jen to bylo o tom, co se děje s tělem, když mu dochází kyslík. Jak se mění naše vědomí i fyziologické funkce.

 

* Ve vaší knize ale mrazivě strohé popisy zmíněných stavů jsou.

 

Ale nejsou tak syrové, potřeboval jsem živé lidi. A tak jsem si vybavil svůj příběh o chlapci, který se pohybuje mimo společnost. A stal se z něho kluk, který má jediný cíl: najít svého bratra. Bratři se vinou převaděčů rozdělili, ten mladší je držen v nějakém detenčním centru, z něhož uteče. Může to být v Čechách stejně jako v Bulharsku, to je jedno. Snažil jsem se neuvádět konkrétní místa, aby to bylo co nejuniverzálnější. Dva hrdinové a jedna cesta. To je všechno.

 

* Silná mi přišla scéna, kdy promrzlý syrský kluk na útěku potká u řeky nějakou chatařku, když se snaží napít ze zamrzlého sudu. Paní se pomalu zmocňuje šílený strach, když jí dochází, že to je uprchlík.

 

Snažil jsem se nekritizovat, ale popsat, jak se na sebe díváme z obou stran. Dva lidi se na sebe koukají a nejsou schopni vidět v sobě už nic než hrozbu. Ta paní v klukovi najednou nevidí plnohodnotnou bytost. Smrskne se to na nějakou virtuální realitu z televize. Ztrácíme vůbec schopnost ty lidi vidět plnohodnotně.

 

* Myslíte?

 

Ano. Cestuju po světě, mezi přáteli mám i muslimy, takže v sobě nemám úrodnou půdu pro předsudky, ale přesto… Když jsem třeba někde na letišti a najednou se objeví někdo s tmavší pletí, tak proti své vůli začnu být ostražitý. Vždycky na sebe mám vztek – kde se tam tyhle věci berou? Co to je za pudový rasismus? Máme to snad někde v genech. A média místo toho, aby nás učila tyhle pravěké polozvířecí relikty zvládat, tak nás v nich podporují. Někdo si jde dát kebab do restaurace, má ho rád, ale stejně se dívá na lidi okolo a trne, jestli mu nehrozí nějaké nebezpečí. Jsme už tím úplně infikovaní. Strašně pod vlivem médií hloupneme! Stačí, aby nás pár dní masírovali ptačí chřipkou, a už prcháme před každým pšíknutím v tramvaji.

 

* Lidskou přirozeností je asi bohužel i potřeba vytvářet si pořád nějakého toho nepřítele.

 

A všimněte si, že vyhledáváme neustále nějaký konflikt. A to se týká i osobních vztahů. Člověk nejostřeji vidí sám sebe, když proti něčemu bojuje. Když se s někým hádá, roste jeho ego. Sám sebe pozoruje, sleduje, jak bytní jeho osobnost. To samé se děje mezi státy ve velkém. Pořád prahneme po tom, aby svět byl co nejjednodušší. Nejradši bychom měli jasnou černobílou vizi: tady je zlý Mordor a tady dobrý Gondor. Historie to takhle vždycky zbrousí. Najednou je všem jasné, na jaké straně by stáli. Pak je dobré si přečíst Mefista od Klause Manna, kde je popsáno, jak nejednoznačný nástup nacismu byl. Po jakých krůčcích se Hitler dostával k moci a po jak podobných malých krůčcích otáčela i celá společnost. Zdaleka to nebylo tak průzračně jednoduché, jak se z dnešního pohledu zdá.

 

* Čekal jste, že Únava materiálu nebude pro každého přijatelná?

 

Samozřejmě. Ta kniha je nátlaková a chce po čtenáři, aby ten příběh spoluprožil. Vlastně by to mohla být až taková literární počítačová hra: projděte si to i z druhé strany. Jaké to může být prožívat podobné věci tady a teď až na dřeň. Není to dokument, ale kniha o tom, jaké to je, když někomu mrznou ruce tak, že si není ani schopný rozepnout bundu. Jde spíš o fyzické prožitky.

 

* Překvapila vás kritika něčím?

 

Třeba tím, že je to prý nemorální brát uprchlíkům jejich příběhy. To zaznívá od levicových kritiků, kteří předtím volali po tom, aby se česká literatura angažovala a popisovala, co se děje v současném světě. Já ale nemůžu nebrat lidem jejich příběhy. O tomhle přece literatura je. Snažíte se vžívat do situací jiných lidí a předvést čtenářům něco, co si nemohli prožít. Proč jsme tak fascinovaní druhou světovou válkou? Protože se to pro nás stává nepředstavitelné. Navíc ji kdekdo zneužívá a kvůli filmům a literatuře se z ní stal šílený Disneyland. Kdybych napsal příběh, jak dva kluci utekli z transportu do Osvětimi, tak nikdo neřekne ani popel. Protože to už je bezpečně vykolíkované území, kde se fabulovat může.

 

* A tady ne?

 

Pár lidí mi už říkalo, že o něčem takovém vlastně nemám co psát. Je to u nás typické. Jako bychom se tu báli velkých současných témat a raději čekali, až co bude ve světě. Pak si teprve o tom budeme něco myslet a možná se i opatrně vyjádříme. Až o tom vznikne padesát knih po Evropě, tak slavnostně přispěcháme s nějakou českou kopií. Tohle už mě nebaví. Tu knihu jsem navíc nepsal jen pro Čechy, ale pokud možno pro Evropu. Týká se jí to přece celé.

 

* Dotýkají se vás takové kritiky? Anebo patříte mezi ty, které ohlas moc nezajímá?

 

Pro mě je důležitá odezva hlavně od čtenářů. Čtenář je ten, který knihu znovu vytvoří. Kniha je pár písmen na papíře, literatura ale až to, co se děje v kontaktu se čtenářem. Že ji spoluprožije, vloží do ní vlastní vzpomínky, svůj cit a myšlenky. Tahle kniha je velký apel na to, aby čtenáři opravdu byli se mnou a s těmi postavami. Nevěřím spisovatelům, kteří prohlašují, že jim na čtenářích nezáleží. To je strašná manýra. Proč teda ty knihy píšou?

 

* Kontroverzní bude pro leckoho asi i scéna, kdy malí náckové naturalisticky bijí dva uprchlíky.

 

Popisujete to jako dětské zlo. Někdo holt propichuje brouka, jiný mlátí Araba. Od první knihy je pro mě syrovost dětství důležitý motiv. Děti přivazují kočce plechovku na ocas a jsou nějakým zvláštním způsobem okouzlené, jak dokážou být zlé. To je podivný moment v dětství, kdy zjišťujete, co si můžete dovolit, a testujete si svou moc. Vyrůstal jsem na vesnici, kde dělaly děti ještě mnohem horší věci. Tohle pokoušení zla mě vždycky hodně zajímalo. Přímo tahle scéna vychází z jednoho konkrétního videa, které si natáčela samozvaná bulharská domobrana.

 

* To ale asi nebyly děti.

 

Ne. Zvolil jsem děti, protože ty by měly být dědici evropských hodnot. Jim předkládáme ideály o tom, jak mají být lidé dobří. A pak jsou paradoxně nejkrutější ze všech postav v mé knize. Vrůstání do světa mě vůbec fascinuje. Člověk se naučí ovládat jazyk a pochopí, že jím pak může ovládat svět kolem sebe. Musí se vyrovnat s obrovským tlakem a naučit se hrát hry, které společnost vyžaduje. A pak se z nich zase snaží osvobodit. V mé předchozí knížce Mapa Anny hrdinka zjišťuje, co všechno do ní zavlekli cizí lidé. Pozůstatky problémů a názorů jejích rodičů, partnerů, kamarádů…

 

* Jaké jste měl dětství?

 

Byli jsme nomádská rodina. Narodil jsem se v Poličce, bydleli jsme na Svojanově, pak ve Frýdku-Místku, pak máma dostala práci na Křivoklátě jako kastelánka, takže jsme bydleli přímo na hradě. Ale asi po dvou letech nám to s bráchou přišlo samozřejmé. Dobré bylo, že služební byty byly přímo součástí hradu a měli jsme v obýváku tak vysoký strop, že jsme mohli hrát badminton. Anebo jsme na tajňačku nafoukli člun a s magnetem jsme z kašny vybrali všechny ty pětikoruny, které tam lidi naházeli, aby měli štěstí. Když jsme prolézali půdy, mockrát jsme spustili alarm, takže tam někdy najelo i celé komando ozbrojenců.

 

* Ale romantika to z vás asi neudělalo, co?

 

Ne, to určitě ne. Měli jsme složitou rodinnou situaci. Táta zemřel, když mi byly dva roky a všechno táhla máma. Hodně jsme se sblížili s bratrem, dospívali jsme spolu, jenže brácha později začal mít dost vážné problémy s tvrdými drogami. Na dlouho jsme se odcizili, a protože jsme měli v rodině silné vazby, dost nás to všechny zraňovalo a vyčerpávalo. Takže dětství bylo náročné a asi hodně brzy jsem si odžil některá stadia, která na jiného čekají třeba až později. A pozoroval jsem, jak fungují mezilidské vztahy. Z čeho plyne, že je člověk manipulativní, závislý anebo naoko bezbranný, čímž ovlivňuje ostatní. Zajímá mě i neschopnost lidí překonat chyby, které si v sobě pěstují a pak jim kazí partnerské vztahy. Logicky jsem to pak začal v knížkách zpracovávat.

 

* Musíte si ty věci předtím prožít? Nemyslím jen vztahy, ale i třeba detaily, kdy syrský kluk mrzne a hladoví?

 

Zkušenost se zimními cestami mám. Hrozně rád na běžkách putuju osamělou krajinou. Chodil jsem i do skauta a zažili jsme jako děti celkem extrémní situace. Jako malý jsem jednou málem umrzl, chytila nás vichřice a i v těch našich malých Krkonoších tu noc zemřelo asi pět lidí. Dva z nich jsme dokonce předtím potkali. Lehce oblečené běžkaře, kteří se později snažili vlomit do malého sroubku a nezvládli to. Asi pět z nás odvezla horská služba, protože měli omrzliny. Ztratili jsme batohy, museli jsme je odhazovat, protože se nedalo dělat nic jiného, než se plazit po zemi. Zažijete situaci, kdy se vám krev stahuje k životně důležitým orgánům a v mrznoucích rukách už ji nerozproudíte, ať děláte, co děláte. Tohle ve mně někde hluboko leží.

 

* Něco ale šanci zažít nemáte.

 

Ne, nemám. Nezažil jsem válku, ani prezidenta šílence, který na své lidi shazuje barelové bomby, a nemám šanci být zavřený v nějaké detenci. Díkybohu. V těchto věcech musím spoléhat na výpovědi lidí a na fantazii, což je můj pracovní nástroj. I u povídek o vztazích je to vždycky fikce, která má reálný základ. Hodně lidi pozoruju -a hlavně pozoruju sám sebe. Pak ale vždy přijde moment, kdy je potřeba nechat pracovat představivost.

 

* Všiml jsem si, že drtivě víc příznivých ohlasů máte u dívek.

 

Vážně? Píšu většinou z pozice muže, i když hlavní hrdinkou Mapy Anny je žena. Na tu ženská část publika reagovala skvěle. Měl jsem radost, že jsem se asi trefil do problémů, které je zajímají. Na čtení pak chodily klidně o deset let mladší holky než já. Ta knížka je i o jisté krizi mužství. Všichni muži v té knize jsou nějakým způsobem defektní. Mají problémy se svými těly, pozorují se, jsou vlastně chemici svých vlastních těl a každý ví, kolik gramů zeleného čaje má denně vypít a kolik vitaminů do sebe naprat, aby byl veselý a produktivní. Je to prokřehlá mužská generace, ke které se počítám. Ženy jsou dnes mnohem silnější než muži.

 

* Jste o tom přesvědčený, nebo to teď říkáte pro fanynky?

 

Přesvědčený. Ale vzkaz čtenářkám je to hezký, to jo (směje se). V knížce Zůstaňte s námi mám povídku o ambicích. O tom, že tenhle svět připravili muži, což je velký průšvih. I spousta feministických hnutí podle mě trochu nesmyslně vydobývá pozice připravené muži. Přijímá jejich hru. Tedy svět, ve kterém je potřeba pořád dosahovat nějakých šílených pozic, překonávat sebe sama až na hranici možností, být pořád lepší a snažit se něčeho velkého dosáhnout, i kdyby to mělo stát rodinu a cokoliv, co se vám připlete pod nohy. Celé to je mužský výmysl.

 

* Máte vysvětlení?

 

Ženy mohou mít dítě, a to je něco úžasného. To muž nikdy nezažije, což ho diskriminuje už na fyziologické rovině, takže jsme si museli vymyslet všechny ty výstupy na Mount Everest, ale to už často nejsou sebezáchovné věci. Ego je schopné překročit jakékoliv meze, i ty, za kterými se člověk zničí. Anebo se zlikvidují celé národy. Válčení přece vymysleli muži. I tu potřebu vytváření nepřítele. Každý národ má jazyk, umění, náboženství a válku. Vždycky se to vyhrotí tak, aby byl důvod někoho zabíjet.

 

* Odehrává se to tedy i ve vztazích?

 

Mapa Anny je o neschopnosti mít v současnosti plnohodnotný vztah. Lidé často setrvávají ve vztahu, který je ničí, ale zároveň nejsou schopni udělat sebezáchovný krok a skončit ho nebo ho nějak zdravě vyřešit. Nakonec to vyřeší dítětem, které je do toho vztahu přibije navždy. Zajímají mě tyhle pasti, které si jsou lidé na sebe schopni vytvořit. Opakují chyby svých rodičů a otrocky si v životě vytvářejí stejné začarované kruhy. Vykročit z té pohodlné bolesti je totiž často těžší, než v ní setrvávat. Někteří lidé raději trpí v něčem, co znají, než aby riskovali otevření se něčemu neznámému.

 

* A co vy?

 

Dlouhou dobu jsem nebyl schopný si vztah udržet. Buď jsem ho zničil já, nebo jsem někoho donutil, aby ho zničil on. Přišel jsem na to, že mě přitahují ženy, které mi zpřítomňují konflikty, které v sobě mám sám nedořešené. Jakmile jsem potkal holku, se kterou jsem se mohl na tomhle poli střetnout, tak jsem se do ní zamiloval. Tohle období je ale díkybohu za mnou. Prostě jsem potřeboval něco prožít, na něco přijít. Teď mám ženu a dceru a všechno se velmi přirozeně zklidnilo.

 

* Nechybí vám tím při psaní tvůrčí rozervanost?

 

Vůbec ne. Potřebuju mít zázemí. Nikdy jsem nepsal v momentech, kdy jsem byl na dně. Prozaická práce je holt o tom, že nad ní sedíte a mysl máte nažhavenou jak drát pájky. Kdyby mě měly z koncentrace rušit nějaké milostné srdceboly, nebyl bych schopen pracovat. Mám potřebu všechno dotahovat do konce. Když už mám rozjetou ideu, je to pro mě věc skoro života a smrti ji dokončit. Fascinuje a vyčerpává mě to zároveň. Je to jako řešení rovnice. Udržet v hlavě motivaci postav, zaklenutí příběhu, pointu a všechny peripetie příběhu je nesmírně náročné. Na to potřebuju naprostý klid.

 

* Jak to vypadá?

 

Knížka mi trvá tak dva roky. Je to překvapivě dost energeticky náročná práce. Když jsem poslední knížku dopsal, ulehl jsem se čtyřicítkami horečkami a asi deset dní jsem se jenom potil pod peřinou.

 

* A já si představoval, že to prostě vyfrknete v jednom tvůrčím zátahu. To bohužel nevyfrknu. Literatura je víc o škrtání než o psaní. Od prvního nápadu k finální knize vede hrozně klikatá cesta. A člověk musí mít výdrž a taky velkou senzitivitu. Odmalička jsem asi byl hodně citlivé dítě. Měl jsem živé sny, noční můry, ale i přes den jsem si hodně vymýšlel svoje příběhy. Vždycky jsem vnímal, co se kolem mě děje, a dovedl jsem to přetavovat v nějaké příběhy. Ale větší podíl nakonec bude ta často úmorná práce, kdy si sice velice dobře vysníte a naplánujete nějakou vizi, ale pak přijde realizace. A to znamená vstávat brzy ráno, dokud jste čerstvý, udržovat si kondičku, dodržovat režim a uchovávat si pořád počáteční nadšení.

 

* To znamená co?

 

V textu by měla vždycky tepat nějaká energie. Snažím se ji nedusit, nechávám se jí vést. Jako bych se napojil na něco, co v textu začne žít. A často mě překvapí, kam mě to dovede. Chcete psát milostný dialog dvou mladých lidí někde na louce a skončíte kafkovským popisem pokoje, kde vězí jeden člověk, co se z něj nemůže dostat. Je v tom opravdu nějaká magie, protože najednou cítíte, že zapadlo nějaké soukolí a příběh začíná fungovat po svém. A vy ho jen sledujete.

 

* A co když se soukolí zasekne?

 

To jsou ty hrozné fáze, když se text třeba dva týdny vzpírá a vy s ním nehnete. Najednou se na něj nemůžete napojit a cítíte úplnou hrůzu. Prosedíte nad tím celé dny, a všechno, co napíšete, letí do koše.

 

* Máte slabost i pro něco, co není vyloženě vysoká literatura?

 

Mám hrozně rád komiksy. A detektivky. A na fantasy jsem vyrůstal. Četl jsem Sapkowského, Tolkiena, ale taky mnohem brakovější autory. Hodně jsme hráli hry na hrdiny jako Dračí doupě, kde zužitkujete svou představivost. Bavilo mě komponovat příběh, vymýšlet zápletky, jen škoda, že to je zakleté v mordování skřetů.

 

* Takže si asi i vzhledem k tomu, že si třeba z hispsterů v povídkách utahujete, nezakládáte na pověsti mladého intelektuála?

 

Rozhodně ne. Spousta takových těch zuřivých nekompromisních intelektuálů snadno skončí v úplné impotenci. Mají hodně načteno, mají ambice něco vyslovit, napsat, ale zvládnou sotva první větu. Mají takové penzum informací, co už kdy kdo napsal, že je to paralyzuje. Člověk by ale měl riskovat. Být naivní, napsat klidně něco, co napsal už někdo jiný. Alfred Hitchcock říkal, že je lepší u klišé začít, než u něj skončit. Proč nepsat o lásce jen proto, že to udělaly už tisíce lidí přede mnou? Nad psaním proto moc neteoretizuju, je to spíš živočišný proces. Potřebuju adrenalin. Něco, co mě pohání jít s tím textem dál. To nemá s intelektuální činností nic moc společného. Spíš s euforií.

 

* Uživíte se psaním knih?

 

Teď ano, díky zahraničním vydáním a čtením třeba v Německu nebo Holandsku, která jsou dobře placená. To si říkám, že jsem asi opravdu spisovatel. Jsou ale měsíce, kdy se neděje nic. V Čechách není moc možné být spisovatel na plný úvazek. Kdyby měl člověk prostředky a čas napsat velký román, po kterém se tu pořád vzdychá, tak třeba vznikne. Ale málokdo si uvědomuje, že na to jsou potřeba peníze a zázemí na minimálně dva tři roky.

 

* Má tedy cenu zakládat spisovatelské organizace a pořádat sjezdy, jak se děje poslední dobou?

 

Asociace spisovatelů vznikla nedávno z totálního rozhořčení, že Obec spisovatelů vede Tomáš Magnusek, což je naprosté šílenství. Není možné, aby takový spolek reprezentoval českou literaturu. Snažíme se například, aby existoval fond po vzoru Fondu české kinematografie, kam chodí koruna z každého lístku do kina. Koruna z každé knihy by mohla spisovatelům pomoci. Ve světě se přece prezentuje republika uměním. Kafkou, Hrabalem, Kunderou… Když dojde na Českou republiku, tak se umělci vždycky dříve nebo později vytáhnou.

 

* Většinou hned po hokeji.

 

Jasně. Já jsem sportovec, ale proč by to měl být jenom sport?

 

* Má dnes spisovatel ve společnosti slovo?

 

Spisovatel není dávno svědomím národa. Už to není doba Čapků, kteří chodí na kávu s prezidentem. Lidé také jinak konzumují umění. Od nástupu sociálních sítí komunikují mnohem víc vizuálně. Roste význam piktogramů. Objevení smajlíku je vlastně návrat skoro k egyptskému písmu. Moje generace toho řekne víc nasdílením jednoho obrázku, než kdybyste popsal pět stran textu. Ale jazyk stejně nikdy neobejdeme. Bez něj nejsme lidi. Jazykem jsme vybudovali tenhle svět. Je to naše identita. Třeba na Ukrajině, kde je obrovský tlak ze strany Ruska, jsou dnes z básníků, píšících ukrajinsky, velké hvězdy, protože obrábějí jazyk a pečují o něj. Lidi si tam pronajmou divadlo a celou noc poslouchají básníky. Čtyři sta diváků popíjejících do rána víno a poslouchajících poezii… To je u nás úplné sci-fi.

 

* Třeba i tady přijde váš čas.

 

Doufám, že ne (směje se). Ale je pravda, že Češi čtou hodně. Moje kniha se po měsíci vyprodala a na čteních se objevují lidé všech generací, což je bezvadné, protože úplně jiné postřehy mají školáci a důchodci. Posledních pět let je obecně boom takových akcí. I na menších městech vzniká skvělé kulturní prostředí, kam si zvou i spisovatele. Ta města najednou žijí. Někdy přijde deset lidí, jindy šedesát. Když jich v Brně do kavárny Skög dorazilo asi sto padesát, tak jsem si říkal, že to už je nářez.

 

***

 

„Cítil jsem hrozný stud a měl jsem potřebu něco říct.“

„Literaturu tvoří vlastně až čtenář.“

„Válčení a soupeření vymysleli muži.“

„Prahneme po co nejjednodušším světě. “

„Spisovatel dávno už není svědomím národa.“

 

MAREK ŠINDELKA (32)

Vystudoval kulturologii na Filozofické fakultě UK a scenáristiku na FAMU. Za prvotinu Strychnin a jiné básně dostal Cenu Jiřího Ortena, poté napsal prozaická díla Chyba, Zůstaňte s námi, Mapa Anny a Únava materiálu. Je držitelem ceny Magnesia Litera za prózu. Věnuje se i komiksům a scénářům. Je ženatý, má dceru. Ve volnu běhá, jezdí na běžkách i na kole. A nejraději má treky do vyšších hor. „Lezu tak do čtyř tisíc metrů. Láká mě to poutnictví. Obstarávat si vodu, spaní, nést si jídlo. Ničím si hlavu nevyčistím lépe. Kavárna asi není mé přirozené prostředí.“

 

Únava materiálu na www.knizniklub.cz

Napsat komentář

*
To prove you're a person (not a spam script), type the security word shown in the picture. Click on the picture to hear an audio file of the word.
Anti-spam image