Po přečtení románu Za soumraku se nabízí ironická glosa, že román o kráse, umění a nečekaném víru života se Michaelu Cunninghamovi proměnil v síť kulturních aluzí a oslavu jednoho mužského zadku.
Ale tak jednoznačný odsudek si kniha nezaslouží. Americký prozaik je natolik elegantní spisovatel, že mu stylistická magie pomáhá zahlazovat stopy po jisté obsahové vágnosti.
Přesto ji nelze sem tam přehlédnout, stejně jako si hlavní hrdina všímá svých vrásek a šedivějících vlasů.

Své vrcholné dílo Michael Cunningham už napsal. Jeho čtvrtý román Hodiny z roku 1998 představuje brilantní literární výkon v oblasti psychologické prózy. Zachycení mysli stižené depresí je jednoduše mistrné. Ocenění Pulitzerovou cenou nebo PEN/Faulknerovou cenou získal zcela zaslouženě; možná že větší údiv vyvolala jeho filmová adaptace, už s ohledem na „nefilmový“ způsob vyprávění. I v dalších dvou dílech, která mají čeští čtenáři k dispozici, se Cunningham prezentoval jako poutavý vypravěč s vytříbeným stylem a schopností jasně postihovat i složité emoční stavy. Starší román Domov na konci světa (1990) představuje čtyřhlasou sondu do mezilidských vztahů, zatímco Vzorové dny (2005) jsou pokusem propojit ve třech novelách zcela rozdílné žánry. Zatím poslední Cunninghamovo dílo je co do struktury prostší, bez žánrových experimentů, nicméně zachovává autorův esprit. Pět let čekání vyprovokovala oprávněná očekávání, jako nadšený čtenář Cunninghamových textů však nyní místo euforie cítím směs rozpaků a zklamání.

Ve spleti aluzí

Na to, aby Cunningham napsal špatnou knihu, je příliš dobrý stylista. Je třeba mu přiznat, že ho neopouští schopnost přitažlivě popsat noční New York, obývací pokoj zbohatlíka nebo psychická rozkolísání postav, a to i tehdy, když se nechá příliš unést svým „spisovatelstvím“ a jeho slova lépe znějí než vypovídají. Umí tempo vyprávění náležitě přizpůsobovat. V pravý čas zpomalí a vychutnává si všechny nuance atmosféry, aniž by působil zdlouhavě, zatímco v dějových pasážích je až klipově dynamický, několika slovy přesune děj, jako by se jím nechtěl zdržovat. Díky tomu není žádný Cunninghamův text „statický“, což platí i pro poslední román, jehož námět těžko může vzbuzovat naděje na akčnější scény. Hlavní hrdina Peter je relativně úspěšný galerista žijící v New Yorku v relativně spokojeném manželství s Rebeccou. Smířlivý poklid čtyřicátníka však rozvíří příjezd jeho mladého švagra Ethana, který v něm vzbudí dosud neznámé pocity a touhy.
Autor nezastírá, že po Virginii Woolfové (Hodiny) a Waltu Whitmanovi (Vzorové dny) tentokrát skládá hold Thomasu Mannovi. Předobrazem se mu stala novela Smrt v Benátkách, jejíž postarší hrdina je neočekávaně unesen krásou chlapce. Ačkoliv se Cunningham inspiroval více než jen námětově, nejde o pouhý remake. V rozhovoru pro Paris Review přiznává, že vlastně nejde o citové zasažení mladým, fyzicky atraktivním mužem jako takovým, ale o to, co ten muž představuje, co symbolizuje. Obě díla spojuje podobné vědomí obou hrdinů — přitažlivost jimi obdivovaných objektů nekončí fyzickou krásou, ta je jen základem pro vyjádření touhy po dokonalosti. Téma krásy prochází celým Cunninghamovým románem, respektive jde o hrdinovo hledání krásy a dokonalosti v současném světě. Jako galerista by ji měl spatřovat v umění, které může být hravé, provokativní, vulgární nebo zábavné, ale pro Petera je maximálně dobré a prodejné, což jeho idealismu nestačí. Schází mu dokonalost a vznešenost, jakou se pyšní staré sochy. Tak přemítá i o Ethanovi, jako o uměleckém díle. Cítí, že by se ho chtěl dotknout, „jako se věřící touží dotýkat pláště světce“. Veškerá Peterova touha, navzdory silnému erotickému podtextu, má estetický charakter, nikoli tělesný či sexuální.
Dílo Thomase Manna rozhodně není jediné, na něž Cunningham v tomto románu odkazuje. Dalším inspiračním zdrojem je Odysseus Jamese Joyce, vlastně hned na první straně hrdinovi odrbaný stařík připomene Bucka Mulligana; a pak jedna Peterova procházka nočním New Yorkem může být chápána jako symbolické putování. Jiné narážky se vztahují například k F. S. Fitzgeraldovi nebo k Franzi Kafkovi. K literárním aluzím navíc přistupují odkazy i na výtvarné umění, takže volbu galeristy jako povolání hlavního hrdiny můžeme vnímat jako účelovou. Jeho úvahy o povaze umění jsou tím logicky zdůvodněny, a rozhodně nejde o nezajímavé postřehy. Problém nastává, má-li si neznalý čtenář představit přirovnání noční ulice k Naumanově Mapování ateliéru. Těžko říct, jak moc jsou Naumanovy neonové instalace (což navíc není případ zmíněného díla) proslavené. V tomto ohledu bych neváhal parafrázovat scénu, v níž Peter uklidňuje jednu z mladých umělkyň, která se obává, aby se neopakovala. Slíbí jí, že až bude čas na změnu, řekne jí to. Mám pocit, že u Cunninghama ta chvíle právě nastala. Klopýtavá cesta k závěru Cunningham se ve svém posledním románu obešel bez experimentů s formou. Vystačil si s hlavní linií vyprávění, do níž dokonale zapadají dvě retrospektivy. Koncentrované podání vzpomínky na homosexuálního bratra, který zemřel na AIDS, a portréty členů manželčiny rodiny mají v sobě dostatečný epický i emocionální potenciál. Autor znovu svým nevídaně reálným způsobem vystihl atmosféru, i když občas balancuje na hranici kýčových výjevů: „Joanna s Matthewem se bezcílně brodí mělčinou na kraji jezera a tiše, naléhavě spolu hovoří. Joanna je doslova ztělesněním touhy — ten kulatý zadek, zčásti zakrytý véčkem jasně oranžových bikin! Matthew má z bruslení svalnaté a pevné tělo; tmavě plavé vlasy se mu kroutí skoro až na krk. Oba dva stojí v modročerné vodě, zády obrácení k Peterovi, dívají se do mléčného oparu na obzoru…“ Je třeba zdůraznit, že retrospektivy jsou bohužel vypravěčsky suverénnější a zajímavější než ústřední dějová linka, ačkoli se Cunningham snažil o její co nejdramatičtější výstavbu.
Nenápadná postupná kumulace náznaků, že za dokonalou fasádou se něco děje, začíná od počátku roztržkou manželů v taxíku, vyprázdněným rituálem návštěvy večírku, to vše umocněno přítomností smrti (uhynutí koně, rakovina Peterovy přítelkyně, koneckonců i pohled na vystaveného Hirstova žraloka ve formaldehydu). Peterova nespokojenost v práci se mísí s neurčitým pocitem uplývajícího času a samoty. Cunningham tu znovu dokazuje, jak zvládá zachytit depresivní stavy: „[…] tohle je prázdnější než smutek. Je to hluboká osamělost smíšená s nějakým spodním proudem neklidného strachu.“ Vlastní je mu melancholická nálada. Možná nejsilnější scéna celého románu je hned v první kapitole — Peter uprostřed noci vytáhne žaluzii okna v obývacím pokoji, dívá se na část New Yorku a přemítá: „Ale přesto. Je to tvůj život, pravděpodobně tvůj jediný život. A stejně tady ve tři ráno piješ vodku a čekáš, až zabere prášek, a v tobě odtikává čas a tvůj duch se už toulá po bytě.“
Neurčitost kontur Peterova vnitřního světa má být jen introdukcí pro Ethanův příchod na scénu. To on rozvíří Peterův život, rozkolísá jeho jistoty a znovu ze scény mizí. Rozhodující a znovu jedinečná scéna se odehraje v kavárně. Ethan žádá, aby Peter Rebecce neřekl nic o tom, co se stalo. Myslí tím, že znovu bere drogy, zatímco Peter má na mysli jejich jediný polibek. Paradox a trapnost celé situace jsou až hmatatelné. Co tedy na Cunninghamově románu nesedí? Zpracování vlastního tématu. Autor proklamuje víc než jen román o muži prožívajícím krizi středního věku, chtěl psát o složitosti lidské sexuality, kterou nelze jednoduše a jednoznačně kategorizovat. Na příkladu Petera snad chtěl demonstrovat, jak nečekané může mít člověk touhy, jak ho mohou zaskočit a uvést do naprostého zmatku. Jenže právě vír Peterových (po)citů tentokrát Cunningham nedokázal ztvárnit přesvědčivě jako počáteční podpovrchový neklid, jako by měl problémy vést nit myšlenek. Od chvíle, kdy Peter uvidí nahého Ethana ve sprše, se autorovi nedaří k hlavní postavě přiblížit, nepomáhá ani kontrast mezi povrchností současného umění a klasické krásy, selhává dokonce i paralela s Mannovou novelou. A jinak než jako selhání nelze označit úplný závěr — zoufalý pokus o otevřené vyústění tam, kde ve skutečnosti cítíme jen tápání.

Pavel Portl

Michael Cunningham: Za soumraku, přeložila Veronika Volhejnová, Odeon, Praha 2011

Odeon vydal:

1. Do Prahy přijede spisovatel Michael Cunningham, autor Hodin
2. Ediční plán Odeonu na leden – červen 2012
3. Příběhy o snech i prohrách dnešních lidí (14.1.2012 Právo)
4. Před 130 lety se narodila Virginia Woolfová (24.1.2012 ČTK)
5. Nacionalismus je jalová myšlenka (26.1.2012 Právo)
6. Spisovatelé jsou dnes něco jako dinosauři (4.2.2012 Lidové noviny)
7. Svět vzpomíná na Dickense (8.2.2012 Lidové noviny)
8. Na knihy budou lákat videospoty (14.2.2012 Lidové noviny)