Nový román britského spisovatele Iana McEwana Solar, do češtiny poněkud nevynalézavě uvedený pod týmž původním názvem, nastoluje už od úvodních stran témata, která jsou pro současnou anglicky psanou prózu příznačná: nelichotivý portrét intelektuála zakládá celý podžánr tzv. univerzitního románu, problém manželské, potažmo citové krize se objevuje mj. v dílech H. Kureishiho, G. Swifta i samotného McEwana, nesnázemi stárnutí se zabývá např. D. Lodge či J. Barnes. Čtenář se tedy ze všeho nejdříve ptá, v čem bude McEwanův román jiný a v čem bude výlučně mcewanovský. A dočká se myslím uspokojivé odpovědi, neboť rozhodně nezůstává jen u výše zmíněných témat. Spíš než zdůrazňovaným poukazem na to, že se autorovi do portrétu jedince podařilo umně promítnout palčivou celospolečenskou, ba globální otázku radikálních klimatických změn a rozporuplný postoj vědců a politiků k této hrozbě, bude pro tuto chvíli výmluvnější začít úvahami nad metodou, jíž je nám představen desetiletý výsek ze života hlavní postavy, teoretického vědce a nositele Nobelovy ceny, bezskrupulózního plagiátora, proutníka a velkého manipulátora Michaela Bearda. K obecnějším závěrům lze totiž dospět právě touto cestou.

Vychází román, za který Michel Houellebecq dostal Goncourtovu cenu. Je v něm sám sobě hrdinou, osud má ve svých rukou

Mapa a území

Michel Houellebecq se změnil. K nepoznání, ale opačným způsobem, než se dalo čekat. Pořád je tu cynický kritik, depresivní snob neschopný zařadit se do společnosti a prožívat emoce. Ale zklidnil se, neprovokuje prvoplánově, spíš z deprese než z arogance. Jako když sexuálně přeaktivní mladík s věčně vybouleným poklopcem zestárne, vyčerpá se, ale nezahořkne, jen se stane méně okázalým, skromnějším.
Mimochodem, sex je právě tím, co oproti starším Houellebecqům ten nový nemá. Zdůrazňují to všechny anotace nové knihy nazvané Mapa a území (za niž spisovatel vloni získal prestižní Goncourtovu cenu), rozhodně to však není to nejpodstatnější. Protože jde spíš o to, co Houellebecqova novinka má, než co nemá.
Klasický příběh o bohatém uzavřeném umělci, jehož matka spáchala sebevraždu a otec dával vždycky přednost práci, má blízko k popisným románům devatenáctého století, dokud do hry nevstoupí druhý hrdina knihy, autor sám. Výtvarníka a fotografa Jeda Martina totiž během přípravy výstavy napadne požádat o text do katalogu některého ze slavných spisovatelů a obrátí se právě na Michela Houellebecqa. „Znáš ho?“ ptá se svého otce a ten odpovídá: „Dobrý autor, řekl bych. Příjemně se to čte a docela trefně popisuje společnost,“ odpovídá otec, postava, kterou Houellebecq stvořil, aby sám sebe pochválil. Nebo si autor se čtenářem zase jen hraje? Už v předchozích románech citoval žijící osoby či firmy, což vedlo i k soudním sporům, tady to dotahuje, když nakládá se svým vlastním osudem.

MICHAEL CUNNINGHAM přemítá nad smyslem života a člověka středního věku

VITÁLNÍ ČTYŘICÁTNICE REBECCA v úzké sukni od Prady jde bojovat za osud svého nepříliš úspěšného časopisu o umění. Její oduševnělý manžel Peter nad sklenkou vína plánuje výstavu uprostřed své newyorské galerie a ještě netuší, že je možná gay. Rebečin okouzlující třiadvacetiletý bratr, příbuznými pro své již neočekávané narození a zřejmě i pro osobnostní „kvality“ přezdívaný Omyl nebo Míla (ve významu Mýlka), lelkuje na Mercer Street s gramem bílého prášku v kapse a ďábelským plánem … Peterovi Míla připomíná Rebeku, když byla o dvacet let mladší, a zároveň ho nutí myslet na jejich dceru Beu, která se životem motá podobně zoufale, jen z dosahu svých rodičů. Ne nadarmo se velice současný příběh románu Za soumraku od Michaela Cunninghama odehrává v melancholickém dubnu, měsíci bláznů; smráká se v něm nad světovou ekonomikou, těkavou hodnotou výtvarných děl, nad osudem jednoho manželství, nad mládím, zdravím a životními iluzemi.
Šestý román autora slavných Hodin, jež znají i nečtenáři díky filmové adaptaci s oscarovou Nicole Kidmanovou v roli excentrické prozaičky Virginie Woolfové, v češtině vychází pouhých deset měsíců po originálu. Když loni v listopadu zavítal Cunningham, držitel Pulitzerovy i Faulknerovy ceny, již podruhé na Festival spisovatelů Praha, četl před přeplněnými sály z úplně čerstvé novinky, která už měsíc po svém vydání v USA sklízela velmi příznivé recenze a dobře se prodávala.

Kdesi v doslovu odeonského vydání Sperlingova románu zazní sentence: „Český titul Bludy z nudy román dobře charakterizuje“; patří se dodat: možná víc, než by ve skutečnosti chtěl, protože román situuje nejen tematicky, ale jistým způsobem identifikuje i autorovu lehkovážnost v použití poetologických postupů. V součtu tvořivé produkce nejmladší generace „světových spisovatelů“, kterým se dostalo té cti, že jejich jména jsou po světe vláčena na reklamním plakátě, představuje kniha Bludy z nudy další zklamání, slátaninu postpubertálního výronu, který stůj co stůj musí být stylizovanou zprávou o „absolutních depkách“ čtrnáctiletého rozmazleného klučiny. Zde by tato recenze mohla dost dobře skončit, nebýt formálních požadavků a čerstvě uvařeného šálku kávy…
Debut tehdy osmnáctiletého francouzského spisovatele připomíná zápisníček, jehož pisatelem a hlavní postavou je Sacha. Jinak vyrovnaný mladík z finančně zajištěné rodiny zjišťuje, že právě prožívá nejtěžší období života – má čtrnáct let a svět kolem (zejména svět požadavků a očekávání rodičů a školy) je s ním jaksi nekompatibilní. Má ovšem svého kamaráda Augustýna, s nímž dané situaci vzdoruje; a to tím, že ji buď stylem života obchází, aby našel útočiště, anebo ji přímo nerespektuje. Román je takto ve svém jádru líčením situací, při nichž k této „revoltě“ dochází. Intelektuální potýkání se s problémem je sporadické a neprůrazné, důraz je položen na zachycení obrázků ze Sachova „neoficiálního“ života, v nichž jsou preferovány tematické prvky homosexuálního vztahu, volného sexu, drog a alkoholu, večírků, ale i sebezpytování a brečení po maminčině náruči.

Své prvotiny psala po nocích. A nyní je román spisovatelky Delphine de Vigan nominovaný na prestižní Goncourtovu cenu

PRAHA – Odeon chystá vydání nové knihy francouzské spisovatelky Delphine de Vigan nazvané No a já, za kterou získala nominaci na Goncourtovu cenu a podle níž vznikl i filmový scénář. Už před půl rokem přitom vyšel v češtině její jiný román Ani později, ani jinde, který kritika i čtenáři přijali s nadšením. „Psaní v mém životě zastává tu nejpodstatnější roli,“ tvrdí spisovatelka, která začala vážně psát už ve dvanácti letech – nejprve deníky, později povídky a básně.
První čtyři knihy přitom napsala po nocích vedle svého zaměstnání, byla ředitelkou výzkumu jedné francouzské společnosti a z místa odešla teprve jako slavná spisovatelka. První knihu o anorexii vydala pod pseudonymem už před deseti lety. „Psaní je pro mě životní nutnost. Nejde jen o to, vypsat se ze svých pocitů, ale pohrávat si s postavami a vymýšlet pro ně příběhy,“ tvrdí spisovatelka. Její původní práce ve světě byznysu ji přitom také inspirovala, právě z podobného prostředí vychází román Ani později, ani jinde.
Literatura může podle Delphine de Vigan měnit společnost i náš pohled na okrajové společenské fenomény, jakými je právě anorexie, šikana na pracovišti nebo třeba pocit osamění uprostřed přelidněných měst. V knize Ani později, ani jinde příběh vypráví paralelně z pohledu muže i ženy.

Recenze

Jsou spisovatelé, počítaní za záruku čtenářského zážitku. Patří mezi ně i Američan Michael Cunningham. Že právem, dokládá román Za soumraku, který právě vychází česky. Milostné trojúhelníky byly v módě asi vždycky; ten, v němž jeden z páru začne dávat přednost osobě svého pohlaví, se taky neobjevuje poprvé, vzpomeňme třeba film Toma Tykwera Drei.
Hlavním hrdinou je kunsthistorik Peter, který obchoduje se současným uměním. Ve středu jeho pozornosti je především vlastní stárnutí, které pozoruje možná až přecitlivěle (je mu sotva přes čtyřicet), unavené manželství s Rebeccou, redaktorkou intelektuálního časopisu, problematický vztah s dospělou dcerou a samozřejmě New York, v němž se to všechno odehrává. Když do jeho života vstoupí o mnoho let mladší nezvedený bratr jeho manželky Ethan, kterému se v rodině vzhledem k jeho osudům přezdívá Omyl, což se zkracuje na Míla (v originále Mizzy – z Mistake), objeví se konečně někdo, kdo ho dokáže vyburcovat z letargie středního věku. Ethan se nikdy ničím nestal, vždycky chvíli někde studoval nebo pracoval, aby se pak, zmámen momentální inspirací, vrhl na druhý konec Států (nebo přímo celého světa) k úplně novým výzvám. Do toho přicházely jeho četné aféry s drogami – a milostné pletky s osobami obojího pohlaví. Když se Ethan, nade vše milován svou sestrou, objeví u Petera a Rebeccy doma, není z toho hlavní hrdina zrovna nadšen, ale vzápětí začne podléhat jeho kouzlu. Možná v něm hledá jenom únik, možná v něm konečně našel krásu, kterou celoživotně hledá coby znalec umění; zcela jistě však nejde o pozdní odhalení sexuální identity.

Americký autor slavných Hodin vydal novou knihu Za soumraku

Próza se snaží být variací na Smrt v Benátkách Thomase Manna

Tak pozor… Protože nejnovější próza Za soumraku amerického autora Michaela Cunninghama je pozoru opravdu hodná. Laik možná žasne, ale odborník se diví – neuvěřitelné se stalo zas jednou skutkem…
Michael Cunningham (1952) je nejvíce spojen s celosvětovým úspěchem románu Hodiny (1998), za nějž dokonce obdržel Pulitzerovu cenu. V románu autor silně čerpal z díla i života britské modernistky Virginie Woolfové. Česky dále vyšel román Domov na konci světa (1990) pojednávající o milostném trojúhelníku a taktéž Vzorové dny (2005), jež stejně jako Hodiny obsahují tři příběhy, v nichž prozaik čerpal zase z díla amerického básníka Walta Whitmana. Nyní v próze Za soumraku (2010) autor opět rozehrál milostný trojúhelník a pro změnu odkazuje na dílo Thomase Manna, konkrétně na slavnou novelu Smrt v Benátkách. Hlavní hrdina Peter se totiž zamiluje do mladšího bratra své manželky Rebeccy, jenž má přezdívku Omyl čili Míla, neboť jej rodiče již jaksi nečekali: „Ne. Tohle je můj život, to není žádná Zatracená smrt v Benátkách… Ano, jsem postarší muž, který je do jisté míry fascinován mužem o mnoho mladším, ale Míla není dítě, jako byl Tadzio, a já jím nejsem posedlý jako Aschenbach…“ Jak vidno, Michael Cunningham tuto paralelu prostřednictvím Petera raději hned osvětlí. Jako by tak čtenář románů Michaela Cunninghama byl někdo, kdo nečetl Paní Dallowayovou, Stébla trávy či Smrt v Benátkách – a ani tyto „proslulé“ knihy číst nebude, zato bude obdivovat Michaela Cunninghama, že něco tak složitého dokázal přelouskat a rovněž dokázal svým vděčným obdivovatelům dodat dojem, že je vlastně četli také – neboť četli jeho romány.

S „pulitzerovským“ spisovatelem o psaní, které se podobá hře jazzového pianisty, nepředvídatelnosti úspěchu a o štěstí ze spolupráce s Hollywoodem

Byl by autorem jen pro pár intelektuálů, kdyby v roce 1998 nevydal román Hodiny. Z příběhu o Virginii Woolfové se stal bestseller, po kterém sáhl i Hollywood. Česky teď vyšel i zatím poslední román Michaela Cunninghama Za soumraku.

* LN Vaše nová kniha je zasazena do současného New Yorku – to už vás omrzela vaše oblíbená historická témata?

Mám rád dějiny a historické postavy a určitě se k nim zase někdy vrátím, ale na druhou stranu žiju v jednadvacátém století a jako každý si všímám i věcí, které se kolem mě dějí teď. Navíc jsem měl několik námětů, které mi přišlo líto nezpracovat. A tak vznikla kniha Za soumraku.

* LN Nicméně vaším nejslavnějším románem jsou Hodiny – příběhy tří žen v jednom dni, z nichž jednou je Virginia Woolfová. Co vás zaujalo na díle anglické spisovatelky z počátku dvacátého století?

Za vším hledejte ženu – i za zájmem o ženy. K Virginii Woolfové mne přivedla spolužačka ze střední školy, která ji milovala. Chtěl jsem na ni zapůsobit, vypadat chytřejší, než jsem ve skutečnosti byl, tak jsem si v knihovně vypůjčil Paní Dallowayovou. Po pravdě řečeno jsem té knize vůbec nerozuměl, bylo pro mě doslova utrpením ji dočíst. Ale jedné věci jsem schopen přece jen byl – dokázal jsem vycítit krásu, divokost a citlivost jazyka, kterým byla napsaná. Zažíval jsem velmi podobné pocity, jako když jsem někdy v patnácti poprvé slyšel desky Jimiho Hendrixe – ani jeho stylu hry na kytaru jsem nerozuměl, ale v jeho písních bylo něco tak silného a magického, že jim člověk nedokázal odolat. Byl jsem příliš mladý, abych je plně pochopil, ale cítil jsem, že jsou výjimečné a geniální! A s Paní Dallowayovou to bylo stejné – Virginia Woolfová pro mě byla Jimim Hendrixem literatury. Vlastně ještě o trochu víc, protože kvůli ní jsem sám začal psát.

Roku 2002 se jedním z hitů filmové sezony stal intelektuální snímek Hodiny britského režiséra Stephena Daldryho natočený podle předlohy amerického spisovatele Michaela Cunninghama. Cunninghamova próza samotná zaznamenala ve své době zasloužený ohlas kritiků i čtenářů a díky ní autor také získal na konci devadesátých let prestižní Pulitzerovu cenu. Nechal se v ní inspirovat životem britské modernistické spisovatelky Virginie Woolfové a zajímavým způsobem jej spojil s osudy dvou čtenářek jejího stěžejního díla Paní Dallowayová. Stál-li v pozadí Hodin román Paní Dallowayová, za příběhem Cunninghamovy vynikající novinky Za soumraku se ukrývá kanonické dílo německé provenience, a to Mannova Smrt v Benátkách. Podobně jako hrdina Mannovy novely skladatel Aschenbach se i galerista Peter Harris ocitá v krajní životní situaci prosycené pocitem vyčerpání a prázdnoty. Stejně jako u něj stojí za obnoveným zájmem o problémy umění platonický vztah k mladšímu chlapci. Situace Petera Harrise je však komplikovanější v tom, že objektem touhy je pro něj drogově závislý bratr jeho vlastní ženy Rebeccy. Ten do jeho života nečekaně vtrhne v momentě, kdy se Peter potýká s nudou partnerského soužití, selháním v roli otce a také únavou z toho, že stále nebyl s to pro svou galerii nalézt opravdového génia. Setkání s mladým, tragickým životem je pro něj nalezením dokonalého uměleckého díla, jež ho přitahuje právě svými sebedestruktivními tendencemi a neukotveností.

Recenze - Recenze na nový román Iana McEwana si pochvalují, že britský spisovatel v Solaru „apdejtoval“ Čechova. A když tedy čtenářům ukáže pověstnou pušku na zdi, můžete si být jistí, že z ní taky v pravou chvíli vystřelí. Jenže on je to spíš pouťový kalašnikov, který začne blikat a upozorňovat na schopnost střelby hned poté, co prodavač uvidí, jak se blížíme ke stánku.

To samozřejmě nemusí snižovat kvality knihy. Jen to znamená, že McEwan nenapsal realistický román, ale tragikomedii a groteskní moralitu, u které dlouho dopředu tušíme, jak všechno dopadne. Už proto se také nemusíme nad hlavního hrdinu povyšovat – tedy ne že by to nebyl sobec a totální oportunista, vždyť ho autor zkonstruoval na základě toho odpudivějšího a sobečtějšího v nás.

celý článek na Aktuálně.cz

Solar na bux.cz