Jorge Luis Borges napsal, že není důležité, kolik za život přečteme knih, ale ke kolika z nich se budeme vracet. Jsou autoři, k nimž se vracím i já – Célin, Kafka, Gombrowicz, Hostovský, Kundera, Márquez i Borges… Pak jsou romány, které dolouskám a hned je čtu znovu. Není jich moc.
Ten rozechvěle vzrušený pocit z četby, kdy vás text nechce pustit, zalézá pod nehty a vám se z něj točí hlava, jsem zažil v dětství u foglarovek, mayovek a verneovek, později u povídek Ladislava Klímy, při četbě Mistra a Markétky, u některých Llosových románů, u Sto roků samoty i Všeobecného spiknutí nebo Epidemie.
Dlouho jsem však toto poblouznění nezažil, až před pár dny. Dostala se mi do rukou kniha Mapa a území francouzského kontroverzního autora Michela Houellebecqa, a já znovu pocítil chvějivé lechtání v rukou i na bránici. Nejde o to, že román získal prestižní Goncourtovu cenu, důležité pro mě je, že jsem po přečtení s nadšením nalistoval opět začátek a začal nanovo. Text mě uchvátil a bavil ještě víc.

Po fenomenálních Hodinách přichází Michael Cunningham s novým románem. Tentokrát rozehrává partii krásy a smrti na pozadí města, ve kterém „klidně můžeš vidět hrbáče s pytlem přes záda vedle ženy s kabelkou za dvacet tisíc dolarů“. Ano, řeč je o New Yorku.

Hlavním hrdinou románu Za soumraku je Peter Hariss. Je mu čtyřiačtyřicet, vlastní galerii a se ženou Rebecou, která je šéfredaktorkou čtenářsky ne moc oblíbeného časopisu, vedou docela nudné, avšak spořádané a klidné manželství. Kromě každodenních a pracovních starostí trápí Petera také dcera Bea, které se odcizil. Proto není divu, že v příchodu Rebečina mladšího bratra Ethana závislého na kokainu, zvaného Omyl, vidí Peter jakýsi útěk od stereotypu.

Celý článek na Studentpoint.cz

Za soumraku na bux.cz

Londýn 18. října (zpravodaj ČTK) – Na čtvrtý pokus dnes v Londýně získal anglický autor Julian Barnes prestižní Man Bookerovu cenu. Nejvýznamnější ocenění pro anglicky psaný román získal za knihu The Sense of an Ending (Pocit konce).

Pětašedesátiletý Angličan Barnes byl mezi šesti nominovanými spisovateli favoritem. V minulosti byl už třikrát v užší nominaci.

Vítězný román The Sense of an Ending je podle kritiků brilantně napsanou knihou o ošidnosti paměti. Zaměřuje se na hrdinu středního věku, který se vrací do minulosti, ale zjišťuje, že si ji pamatuje jinak, než jeho přátelé z mládí.

Vítězná kniha má všechny známky klasické anglické literatury, řekla předsedkyně letošní poroty Stella Rimingtonová, která je bývalou šéfkou britské kontrarozvědky MI5 a autorkou špionážních románů. „Je skvěle napsaná, má rafinovanou zápletku a s každým čtením přichází čtenář na nové hloubky,“ řekla Rimingtonová.

Barnes má na kontě 11 románů. Česky mu mezi jinými vyšel román Flaubertův papoušek, za který byl nominován v roce 1984, a Arthur & George, který mu vynesl nominaci v roce 2005. O Man Bookerovu cenu neúspěšně usiloval i v roce 1998 s knihou England, England.

„Jsem potěšen a stejnou měrou se mi ulevilo,“ poznamenal dnes při přebírání ceny Barnes.

Porotci mu dali přednost před debutanty Stephenem Kelmanem (navržen za román Pigeon English) a A.D. Millerem (Sněženky), anglickou autorkou Carol Birchovou (Jamrach’s Menagerie, Jamrachův zvěřinec) a dvěma Kanaďany – Patrickem deWittem (The Sisters Brothers) a Esi Edugyanovou (Half Blood Blues).

The Sense of an Ending je nejkratším z letos nominovaných románů a má jen 150 stránek. Nejkratší vítěznou knihou historie ocenění je však Offshore Penelope Fitzgeraldové, která vyhrála v roce 1979 a má ještě o několik set slov méně než Barnesův román.

Letos předcházela vyhlašování cen kontroverze kvůli záměru poroty klást důraz i na čtivost, což podle některých kritiků vedlo ke snížení kvality vybraných knih. „Mluvili jsme o čtivosti a kvalitě…fakt, že se tato debata dostala do novinových titulků nás rozhodně uspokojil,“ řekla dnes předsedkyně poroty.

Ocenila současně, že navržené knihy se prodávaly vůbec nejlépe v historii ceny. Od oznámení užší nominace před šesti týdny se prodalo skoro 100.000 exemplářů nominovaných knih. Komerčně nejúspěšnější byly Sněženky (přes 35.000 prodaných výtisků) před Jamrach’s Menagerie (19.500) a vítězným The Sense of an Ending (15.000).

Barnes spolu s cenou dostal prémii 50.000 liber (1,4 milionu korun) a ostatní finalisté po 2500 librách. Bookerova cena, od roku 2002 přejmenovaná na Man Bookerovu cenu, se uděluje od roku 1969 anglicky píšícím autorům mimo USA.

Stanislav Mundil

Odeon vydá český překlad románu Juliana Barnese The Sense of an Ending pod názvem SMYSL KONCE na jaře roku 2012. Překládá Petr Fantys.

Mrazivý thriller z postkomunistického Ruska, mistrovský western či netradiční detektivka z londýnského předměstí, i jedna z těchto knih se může dnes pozdě večer stát držitelem prestižní Man Booker Prize, hlavní literární ceny anglicky mluvícího světa. Mezi šestici finalistů porota vedená britskou spisovatelkou a bývalou šéfkou britské tajné služby MI5 Stellou Rimingtonovou zařadila Juliana Barnese, Carol Birchovou, Patricka deWitta, Esi Edugyanovou, Stephena Kelmana a A. D. Millera. Deník E15 přináší krátké medailony jednotlivých děl.

Julian Barnes: The Sense of an Ending (vydá Odeon na jaře 2012)

(Nakladatelství: Jonathan Cape) Julian Barnes se mezi finalisty Booker Prize probojoval již počtvrté a letos je jeho kniha The Sense of an Ending považována za hlavního favorita. Právem, protože útlé dílo o zapomínání, selhávání paměti a neutuchajícím pocitu konce života patří k nezapomenutelným literárním zážitkům. Hlavní hrdina má díky pozůstalosti získat deník dávného kamaráda, který mu v mládí nejprve přebral přítelkyni a brzy poté spáchal sebevraždu. Právě dávná láska nyní drží deník a nechce jej muži vydat. Ten z vlastní perspektivy vypráví někdejší osudy, ale náhle je konfrontován se skutečností, jež je zcela odlišná. Pro něj i čtenáře zcela nová a překvapivá. Barnes dovádí k dokonalosti takzvaný koncept nespolehlivého vypravěče a tento literární faul se stává hlavním hrdinou i tématem knihy. A závěrečná pointa… lahůdka.

Londýn 17. října (ČTK) - Vydání anglického překladu nového románu japonského spisovatele Haruki Murakamiho je pro čtenáře takovou událostí, že řada britských knihkupectví začne knihu distribuovat s úderem dnešní půlnoci, přesně ve stylu někdejších premiér příběhů o Harrym Potterovi. Román s názvem 1Q84 byl do angličtiny přeložen rekordní rychlostí, ačkoli má 1600 stran. Knihkupci předpokládají, že by se mohl prodávat stejně dobře jako japonský originál, jehož první vydání se vyprodalo v jediném dni.

„Naposledy jsme takovou akci pořádali u Harryho Pottera. Najít knihu, která by si takové uvedení zasloužila, je obtížné,“ řekla BBC Miriam Robinsonová z londýnského knihkupectví Foyles, které jako jedno z mnoha plánuje kvůli Murakamimu otveřít už o půlnoci.

Vzrušení, které anglický překlad bestselleru vyvolává, je podle Murakamiho amerického nakladatele Knopf velmi neobvyklé u literárního díla, které není zaměřené na teenagery. Událostí byl nový román už v Japonsku, kde se za první měsíc od jeho uvedení prodal milion výtisků. Při srpnovém uvedení ve Francii se sedmdesátitisícový náklad prodal za týden. V internetovém knihkupectví Amazon se román díky objednávkám už delší dobu drží vysoko mezi dvacítkou bestsellerů, a to se na pultech v USA objeví až za týden.

Román 1Q84 se odehrává v alternativním roce 1984 a jeho hlavními hrdiny jsou romanopisec a sériová vražedkyně, kteří žijí v paralelních světech a hledají k sobě cestu. Stejně jako v ostatních Murakamiho knihách půjde o román s tajemstvím, který spojuje fantazii a realitu do osobitého příběhu o lásce a osamělosti.

Murakamiho knihy byly přeloženy do 42 jazyků včetně češtiny. Také v Česku, kde vyšly například knihy Norské dřevo, Kafka na pobřeží nebo Sputnik, má láska, patří Murakami k nejprodávanějším zahraničním autorům.

lep

Česky vyjde v Odeonu koncem roku 2012

Obvinili ho z nepřátelství vůči ženám, islamistům i generaci jeho rodičů. Měl vykrást Wikipedii a je na kordy s vlastní matkou. Vedle toho vrátil Francii na literární mapu světa a přímo ovlivnil tak protichůdné umělce, jakými jsou Iggy Pop a Carla Bruni.

Zmizel v polovině září 2011. Udělalo se mu špatně? Unesla ho al-Kajda? Twitter se rozštěbetal mnoha spekulacemi, a to kvůli tomu, že Houellebecqův (čti: uelbek) nejnovější román Mapa a území vychází kromě češtiny nyní i v nizozemštině a spisovatel se tam měl vydat na turné. Nedorazil ale. Nikdo nevěděl, kam se poděl. Až po pár dnech o sobě dal vědět ze svého sídla ve Španělsku: Jsem v pořádku. Okolo nejexponovanějšího francouzského spisovatele současnosti se prostě může sotva něco dít normálně.

Úředník s pichlavým pohledem

Michel Houellebecq vypadá ve tváři jako vymačkaný citron. Hubený a malý, jaksi pokroucený. Obléká téměř výhradně kostkované nebo bledě modré košile a ošuntělou zelenou bundu s kožíškem, působí pak jako úředník. V pravé ruce neustále drží cigaretu, mezi prostředníčkem a prsteníčkem. Podivínské gesto. Sveřepá ústa, těkavé oči zasuté pod smutně klenutým obočím. Ačkoli fyzicky vypadá úplně jinak, pocitově mi připomíná režiséra Akiho Kaurismäkiho. Tichý chlap, který neustále nasává. Chlast i nálady. Pozoruje. Jenom v debatách tenhle subtilní Francouz odpovídá jinak. Zatímco Kaurismäki prostě mlčí a zírá do země, Houellebecq mručí a hmučí. Jenom to prosté „hm“ umí říct tolika způsoby, že by s tím snad mohl složit operu! Houellebecq ovšem není vyhlášený tím, jak mluví, ale co píše.

KE KNIHÁM, KTERÉ MAJÍ REKLAMU V TUBUSU ESKALÁTORU CHRLÍCÍHO LIDI Z METRA, MÍVÁM NEDŮVĚRU. Z POCITU, ŽE DOBRÁ KNIHA SE PRODÁVÁ SAMA, NEBO KVŮLI PŘEDSUDKU, ŽE POZORUHODNÁ KNIHA NEZAJÍMÁ MAINSTREAM. ROMÁN IANA MCEWANA SOLAR TVOŘIL JEDNO Z OKÉNEK POMYSLNÉHO POJÍZDNÉHO KOMIKSU NA MNOHA STANICÍCH. PŘESTO JE TO SKVĚLÁ KNIHA.

Z předchozích knih Iana McEwana místy vykukovalo mudrlantství a myšlenka, kterou měl v úmyslu sdělit, někdy až příliš ztěžka zalehávala rytmus a ráz knihy nebo vyčuhovala z jejích stránek a měnila se v pouhé poučování či teoretizování. U Solaru to ale neplatí. Chytrá volba námětu a všech okolností se organicky propojuje s dějem, který člověka přivádí k myšlenkám – ovšem už ne za ručičku jako školáka, ale páchá zdařilou provokaci. Navíc je to celé zábava, kombinující detektivní momenty s prvky zoufalé frašky, předváděné stárnoucím manželem, kterému jsou nasazovány parohy.

Aspoň dvě minuty bubnoval na dveře, než mu Houellebecq přišel otevřít. Autor Elementárních částic měl na sobě šedé proužkované pyžamo, v němž se trochu podobal trestanci z televizního seriálu; vlasy měl rozcuchané a nemyté, tvář zarudlou, místy skoro brunátnou a trochu smrděl.“ Tento háček s návnadou se vznáší přímo na hladině textu. Houellebecq píše ve svém novém románu Mapa a území o Houellebecqovi! „Naprosto avantgardní,“ komentuje to záložka. O několik řádek výš se dočítáme: „Autor se evidentně rozhodl znovu šokovat, ale tím nejméně očekávaným způsobem: je vyklidněný? a úspěšně se snaží o poctu realistům devatenáctého století.“ Také recenzentka MF DNES Klára Kubíčková soudí, že se Houellebecq změnil: „Jako když sexuálně přeaktivní mladík s věčně vybouleným poklopcem zestárne (…),“ dovozuje ve své recenzi nazvané „I bez sexu je Mapa a území jedinečnou knihou“. Pro kalibraci škály: natolik jedinečnou, že si zaslouží stejné hodnocení jako například Vieweghův nedávný deník Další báječný rok – obě jsou to 80% knihy.
Udělejme si v něčem jasno hned na začátku. Ty, které Houellebecq šokoval, šokuje i nadále, a sice tím, že najednou nešokuje. Ti, kdo ze stránek jeho knih cítili hlavně pach zaschlého spermatu, nyní obracejí Mapu a území trochu bezradně v rukou a cítí leda tiskařský klih. Až na straně 107 zavětří i samotného Houellebecqa: „Trochu smrděl, ale ne víc než mrtvola,“ směje se. A o pár desítek stran dál ze sebe mrtvolu skutečně udělá, tak nechutnou, že i otrlí policisté zvracejí…

Nedávno vydaný román Bludy z nudy debutujícího Francouze Sachy Sperlinga podle kritika a publicisty Benjamina Slavíka nevzbudil v tuzemských luzích a hájích takový ohlas, jaký by si zasloužil. Proto se k němu pár měsíců po jeho vydání ve své kavárenské rubrice Špinavej pop ještě rozhodl vrátit. Myslí si o něm, že skvěle zachycuje krutou samotu dospívající duše.

Popkultura ráda popisuje dospívání. Většina těch portrétů se soustředí na bouřlivý průběh téhle životní fáze a většina vám jich může splynout do jednoho textu; obdobně se vám mohou plést alba kapel, která celou kariéru hrají rock’n'roll na pár tónech. Hrdina nekouká napravo, nekouká nalevo. Často za sebou nechá spoušť. Na jeho život přiléhá anglické punkové slovíčko riot. O dotyčném se téměř nic nedozvíte, protože on sám ještě neví, kým vlastně je. Vyčnívá z něho především póza, kterou se vymezuje vůči nechápajícímu okolí; k tomu dopomáhej sex, drogy a alkohol… Oficiálním soundtrackem k takovým rokům jsou třeba nahrávky Sex Pistols.

celý článek na iDNES.cz

Bludy z nudy na bux.cz

Knižní recenze

V jeho rodné Francii a také Velké Británii se stalo pomalu módou navážet se do Michela Houellebecqa. Zřejmě aby jeho radikální názory přestaly být brány vážně, snaží se z něj média i kulturní arbitři udělat vyšinutého a sebestředného jedince, jehož jediným zájmem je šokovat za každou cenu. Srovnáme-li však chladné a nihilistické začátky francouzského spisovatele, jež nejlépe charakterizuje krátký román Rozšíření bitevního pole, s jeho současnou tvorbou, kterou reprezentuje i jeho nejnovější dílo Mapa a území, musíme přece jen uznat, že provokace rozhodně není autorovou klíčovou snahou. Houellebecqovi se totiž podařilo naplnit ideál francouzského realismu 19. století, stal se mluvčím své generace, kritikem společnosti, jenž ovšem dokáže obratně hrát vysokou hru literárního průmyslu a počet jeho čtenářů neustále stoupá. Tato nedotknutelná umělecká pozice je v dnešním světě něčím nevídaným. S literaturou 19. století jeho poslední knihu spojuje i další věc. V naprostém protikladu k čtenářským očekáváním nevyužívá módních způsobů konstruování příběhu, ale jeho děj je co do své chronologie více než tradiční. V něm sledujeme především životní dráhu umělce Jeda Martina, jemuž izolace a soustředěnost na svou práci otevře dveře k velkému uměleckému i finančnímu úspěchu. Původně strádající a do sebe uzavřený umělec se stane součástí nejvyšších pater kulturního průmyslu, a toto jeho bytí na pomezí mimořádného vlivu a stálého odstupu mu umožňuje chladně a kriticky prožívat chod umění jako velkého byznysu. Jako tehdy, když novodobý zájem o malbu nebo sochu vysvětluje tím, že se jedná o artefakty, s nimiž je na rozdíl od performance nebo instalace velmi snadné obchodovat.