Tak uvažoval Malý princ, když se snažil ochočit lišku. Uvažuje tak i třináctiletá Lou, hlavní postava a vypravěčka novely No a já od Delphine de Vigan, když jí školní projekt mapování situace mladých žen-bezdomovkyň v Paříži přeroste do osobní sféry a přinese přátelství, téměř jistý druh sesterství s objektem výzkumu, osmnáctiletou No (domácká podoba jména Nolwenn). Na tomto příběhu a na vedlejší zamilovaně-vztahové linii se ukazuje, co všechno musí člověk skousnout, než dospěje, a jak těžké je překročit hranice mezi sociálními skupinami jen na základě dobrovolného rozhodnutí.

Celý článek na www.knihozrout.cz

No a já na bux.cz

Přeložila Míša Řezáčová, Odeon 2011, 168 s.
Sacha Sperling je současný francouzský spisovatel.
Jeho prvotina vyšla roku 2009, když mu bylo pouhých osmnáct let, a moc nepřeháním, když řeknu, že způsobila nemalé pozdvižení a opatrnost. Je to pochopitelné. Hlavní hrdina je čtrnáctiletý dospívající kluk. Syn z bohaté rodiny, který vyrůstá v dobré pařížské čtvrti, na prázdniny jezdí do Maroka. Všechno se láme ve chvíli, kdy potká Augustina – s ním ho propojí noční život, alkohol, sex, drogy, noční civění na seriály. A právě odsud ta opatrnost, protože, přiznejme si to, kdo by chtěl číst další nářek dospívajícího? Dnes přeci jen nudou trpí každý druhý a zlhostejnět není nic neobvyklého, obzvlášť když na to máte prostředky. Už z první strany ale čtenář pochopí, že Sperling jde o kus dál. Obava z banálnosti příběhu mizí díky zpracování. Autor používá krátké věty či nevětné útvary sekající text. Rychlost se stupňuje. Přirozenost reálných promluv vypravěče vytváří odstup. S tím se proplétají snové vize – prostor textu ovládnou metafory a přirovnání. Přijdou úryvky z deníku, představy a blouznění z drogového opojení, vzpomínky, v nichž do sebe jazyk nasákne vášeň, snahu zachytit něco hlubšího, mimo svět, který je právě teď. Ztrácí se popisnost a objevují se samostatně stojící příběhy. Sperlingův vypravěč v sobě nese oba póly: jedním je znuděný komentátor a druhým je snílek, postava plná touhy po něčem silnějším. A právě toto napětí bude rezonovat ještě dlouho po přečtení.
Barbora Čiháková

Bludy z nudy na bux.cz

Nová kniha Michela Houellebecqa

Za poslední román Mapa a území dostal francouzský spisovatel Michel Houellebecq Goncourtovu cenu. Kniha sice asi není tím nejlepším, co autor napsal, rozhodně ale sdružuje vše, na co jsme u něho zvyklí. Na povrch tu zřetelně vystupují schizofrenické symptomy pozdně kapitalistické doby: lavírování mezi uctíváním konzumu a jeho kritikou.

V době, kdy knižní reklamy své produkty bez obalu propagují slovy „nejúspěšnější“, „nejčtenější“ nebo „už vyšly dva miliony výtisků“, se literární ceny stávají posledním garantem zbytkového estetického hlediska v jinak čím dál komerčnější sféře literárního byznysu. Nebo se přinejmenším pokoušejí ve čtenáři tento lehce nostalgický pocit vytvořit – tak jako Goncourtova cena, jejíž tradice sahá do prostředí pařížských literárních elit počátku 20. století.

Literární středa

Francouzský spisovatel Michel Houellebecq učinil hrdinou svého posledního románu Mapa a území, za nějž loni získal Goncourtovu cenu a jenž před měsícem vyšel česky, malíře, který je hvězdou současného globálního uměleckého trhu.
Postavit v románu fiktivní umělecké či intelektuální výkony vedle těch reálně existujících a všeobecně známých je ošemetná věc. Spisovatel se vlastně musí rozdvojit: kromě vlastního vypravování musí být schopen ještě dát život dalšímu samostatnému artefaktu. Srovnání se skutečně existujícími uznávanými díly pak může vrhnout na celou plochu románu stín nedostatečnosti.
Jed Martin se ve světě uměleckého provozu nejdříve prosadil zvětšeninami fotografií map Michelin. Ty se prodávaly za stovky tisíc eur; o řád víc vynášely jeho malby ze „série prostých řemesel“ a „série podnikových kompozic“, jež realistickým, neutrálním stylem zpodobňovaly náměty jako Claude Vorilhon, vedoucí trafiky s barem, či Bill Gates a Steve Jobs debatují o budoucnosti informatiky, jeho nejoceňovanější dílo.

Za sbírku Strychnin a jiné básně získal Marek Šindelka v roce 2006 Cenu Jiřího Ortena, o dva roky později následoval román Chyba. Nyní vychází soubor povídek s názvem Zůstaňte s námi.
Šindelka v nové knize potvrzuje svou výjimečně živou obraznost, schopnost zachytit scénu v plných barvách, tvarech, zvucích, vůních – někdy tak těžkých, až se z toho dělá nevolno. Většina povídek začíná detailním popisem zorného pole hrdiny, které jako by zrcadlilo i procesy odehrávající se v jeho těle – pulzující cestičky mravenců jsou zároveň tepem srdce starého muže, který je pozoruje (povídka Jméno). Zrcadlení je ostatně jedním z návratných motivů Šindelkových textů.
Autorův styl je natolik výrazný, že ho zaregistrujeme v podstatě okamžitě, mnohem dřív než obsah – což je typické spíše pro poezii než prózu. A Šindelka se skutečně snaží dostat metaforou co nejblíže k zobrazovanému, lyrickými postupy se pokouší zachytit plnost okamžiku, koncentrát smyslových vjemů, pocitů, atmosféry… Čtení knihy je tak téměř tělesným zážitkem. Text je navíc výrazně rytmizován, zrychluje a zpomaluje, tepe nebo naopak plyne. Nic z toho se však neděje na úkor vyprávění, příběhu či dialogů. Spíše naopak, třeba stupňovat napětí se autorovi daří právě básnickými prostředky: „Je tu hrozné ticho. Vzal aktovku – skřípění kůže. Zavřel skříň – vřískot dřevotřísky. Vyšel na chodbu a zabouchl za sebou dveře – hromobití umakartu.“ (Návrat)
Tématem většiny povídek je touha hrdinů „být spolu“, utéct samotě, vytvořit s druhým člověkem celek – touha většinou nenaplněná, jindy už od počátku překrytá cynismem. Může to být pokus navázat spojení mezi rodiči a dětmi, s partnerem nebo alespoň se sebou samým. Hrdinové toto spojení vykřesávají z hraničních okamžiků, natahují vztahy do krajnosti, vystřelují šípy kolmo do vzduchu a čekají, zda cestou dolů prolomí napětí, nebo střelce přibijí k zemi (Luk).
Nejdelší povídka, nazvaná stejně jako celý soubor, Zůstaňte s námi, představuje celé panoptikum postav neschopných hlubšího vztahu či porozumění. Vypravěč, televizní moderátor, se opevňuje cynickým viděním světa tak dlouho, až z jeho vyprávění nezbývá než „novácký“ text o narození mláděte tygra sněžného v liberecké zoo.
Povídkám se jistě dá i leccos vytknout – stylistická obratnost zavádí autora až k manýře. Oproti prozaickému debutu Chyba je však Šindelka v povídkách kompozičně ukázněnější, texty více drží pohromadě. A především – čtenáři nabízejí skutečnou (i Barthesovskou) „rozkoš z textu“.

Karolina Jirkalová

Helene Hegemannová: Axolotl roadkill, přeložila Eva Dobrovolná, Odeon, Praha 2011

Není třeba sledovat diskusi německých literárních kritiků, abychom pochopili, co všechno není s románem Axolotl roadkill Helene Hegemannové, jinak prý divy současné německé literatury, v pořádku. Ostatně na jeden z aspektů vlastní tvůrčí metody upozorní autorka i slovy jedné z postav románu: „[…] já si posloužím všude, kde najdu inspiraci a stimulaci. Filmy, muzika, knížky, obrazy, lyrická poezie o klobásách, fotky, rozhovory, sny. Cedulky s názvy ulic, mraky… […] Světlo a stín, přesně, protože moje práce i moje krádež jsou zautentičtěny, jakmile něco osloví mou duši. Je jedno, odkud něco beru, důležité je, kam to dám. / Takže ta hláška nebyla z tvý hlavy?/ Ne, byla od nějakýho bloggera.“ A i tato sentence je vypůjčka. Jak se později po nátlaku kritiky a nakladatelství Hegemannová přiznala, celkově přepsala do textu přibližně čtyřicet segmentů cizích textů, blogu, soukromé korespondence, filmů či písní; a to v rozsahu věty, souvětí či odstavce.

Jasutaka Cucui: Konec stříbrného věku, přeložila Anna Křivánková, Odeon, Praha 2011

Kuičiróa Utaniho, věk sedmdesát sedm let, čeká místo poklidného stáří v rodinném kruhu takzvaná Stříbrná bitva Výboru pro regulaci obyvatelstva. Všichni senioři v předem vybraných oblastech se musí účastnit programu vlastního pozabíjení se. Prostředky jsou neomezené, nikdo jim nesmí pomáhat, ale ani bránit v likvidaci spoluseniorů. Po vypršení časového limitu smí zůstat naživu jen jeden z nich…
Japonský autor Jasutaka Cucui vstoupil do literatury v šedesátých letech, kdy vydával SF fanzin Null. Se žánrem science fiction pak byl spojován i v dalších letech své kariéry; vždy však populární žánr využíval především k extrapolaci společenských problémů a kritiky. Podobným dílem je i Konec stříbrného věku. Jedná se spíše o dystopii než klasickou science fiction (svět je spíše současný, dokonce mírně archaický — bez mobilních telefonů atd.), nepochybně však vykazuje řadu vazeb na současnou žánrovou produkci Japonska.

Menšiny a etnika patří dnes k velmi populárním tématům, ale historie Romů v zemích východního bloku zůstávala veřejnosti spíše neznámá. McCann ji před téměř šesti lety otevřel prostřednictvím románu Zoli v poněkud alternativní podobě. Jeho kniha od té doby vyšla ve dvaceti zemích – nyní se vrací do míst, kde se děj odehrává.
Kvůli příběhu o romské básnířce procestoval McCann údajně střední a východní Evropu včetně České republiky. Podobně jako třeba v románu Co svět světem stojí vytvořil pestrý obraz reality, který je ale celý pouhou fikcí. Navzdory množství imaginárních vypravěčů zůstává jeho jediným pamětníkem sám spisovatel.
Opět se tak setkáváme s určitou typizací postav. Nejsou zde však dobří a zlí lidé, jenom divocí a takzvaně civilizovaní. Právě v izolaci a absenci vzdělání hledá McCann příčinu nepochopení či manipulace, které považuje za typické pro dějiny romského národa. Na pozadí zklamaných nadějí svých hrdinů rozehrává tragédii jednoho, zdánlivě nepodstatného, etnika.

Krátce po románu Co svět světem stojí vychází v Česku další dílo v New Yorku usazeného Ira Columa McCanna. Zatímco předchozí titul byl inspirován neuvěřitelným kouskem provazochodce Philippa Petita, který v roce 1974 na laně překonal vzdálenost mezi střechami věží Světového obchodního centra, předobrazem nynější Zoli jsou události v romské komunitě v Polsku v polovině minulého století. McCann tu ovšem víc popouští uzdu své fantazii: ve skutečnosti velmi nešťastný osud básnířky Bronisławy Wajsové, známé jako Papusza, si upravil tak, aby nepůsobil zdaleka tak fatálně.
A navíc děj přenesl na Slovensko. Z Papuszi se stává Zoli Novotná. Uhrančivá dívka během řádění hlinkovců přišla o rodinu a svůj kmen záhy fascinuje spontánním zpěvem vlastních tesklivých textů. Její umělecký talent po válce objeví cizinec oslněný myšlenkou přerodu Československa v socialistický stát, který ze Zoli vytvoří – proti její vůli – symbol přeměny tradičních kočovníků v „občany cikánského původu“ budující novou, rozuměj lepší společnost. Což se v duchu doby projeví jejich násilným sestěhováním do panelákových ghett.

V pořadu Knižní svět, vysílaném v neděli 6. 11. na ČT 2, byla představena sbírka povídek Marka Šindelky Zůstaňte s námi. Ke zhlédnutí ZDE