Téměř tisícistránkový román Objevení nebe z roku 1992 je vrcholem Mulischovy tvorby. Jde o zprávu anděla svému nadřízeném o splněném poslání: bůh zjistí, že lidstvo uzavřelo pakt s ďáblem, místo v boha věří v rozum a schází už málo, aby se svými technologickými vymoženostmi vyrovnalo božským schopnostem. Proto se rozhodne ukončit svou smlouvu s lidmi, vytesanou na dvou kamenných deskách, které snesl Mojžíš z hory.

Nejnovější román Toni Morrisonové v mnohém připomíná její nejlepší a nejvíc oceňovanou knihu – Milovanou. Shodné je nejen téma otroctví, ale i způsob, jakým ho prozaička zpracovává. Příběhy jednotlivých postav, jež jsou stejně jako v Milované zejména ženské, vypráví s neobyčejnou intenzitou, která čtenáře hluboce zasáhne. Děj románu zasadila spisovatelka do doby, kdy Američané práci otroků teprve začínali využívat. Skutečné břímě dějin i pohnuté osobní historie na svých bedrech nese úvodní a klíčová vypravěčka Milosrdenství: celý příběh zahajuje Florensina zpověď, jež rekapituluje svízelnou cestu černé otrokyně k vnitřní svobodě.

Literatura hodnotí své tvůrce na podkladě uměleckého výkonu, společenského postavení, mimořádnosti charakteru. Takovou osobností byl Jiří Kolář. Ne namyšlenost, ale prostota ve velikosti patřila k jeho výbavě už od mládí. Narodil se v Protivíně roku 1914, školu navštěvoval na Kladně, vyučil se truhlářem, poznal nezaměstnanost, byl pomocným dělníkem, ale také číšníkem. Roku 1945 odešel do Prahy a věnoval se výhradně literární tvorbě. Do roku 1948 se mu podařilo navštívit USA, Brazílii, Japonsko.

Kolo – nejlepší přítel manželky! Fejetony o lásce ke kolu, ke které se autorka nerada, těžce a v podivném dobrovolném donucení v manželství dopracovala, a o jiných vášních, někdy i mukách. Taky o úplně obyčejných, smutných i veselých věcech života, o šťastných mužích, nešťastných volbách, blbých politicích, krásných knihách, senzační muzice. A třeba i o Romanovi a jeho rychlostním rekordu… Soubor fejetonů, vycházejících v letech 2004–2009 v novinách, je doplněn o nové, dosud nepublikované texty. Doporučeno jako povinná četba ženám, které mají za muže cyklistu.

Je mu čtyřiašedesát a bojí se smrti. Píše o ní už třicet let a zdá se, že to dosud jako terapie příliš nezabralo. Přiznaná obava z konce života je nejen hlavním motivem jednadvacáté knihy britského prozaika Juliana Barnese, ale také tím nejlepším kořením – což zní možná cynicky, je to ale zcela v Barnesově stylu. Románový esej Žádný důvod k obavám vydalo nakladatelství Odeon v překladu Petra Fantyse. V překladatelské kategorii byla kniha také nominovaná na letošní Magnesii Literu.

Křest románové kroniky Terezy Brdečkové Alhambra, 14. dubna 2010 v Ústřední knihovně v Praze

Tereza Brdečková se svou románovou kronikou Alhambra

V češtině poprvé vyšly NEVIDITELNÉ NESTVŮRY, těkavá prvotina amerického spisovatele Chucka Palahniuka, v originále publikovaná v roce 1999. O prvních románech se někdy říká, že jsou ty nejlepší. Že do nich spisovatel uloží esenci svých témat, stihomamů, přetlaků, a to opravdově, neředěně. Ze stejného důvodu však mohou být prvotiny i pěkné škváry. Autor hledá, tápe, zkouší formu, styl. Pro Neviditelné nestvůry Chucka Palahniuka (čti Čaka Polanyka), které měly být jeho prvním vydaným románem, ale vyšly v přepracované podobě až po Klubu rváčů a Programu pro přeživší, platí od každého trochu.

České překlady románů Chucka Palahniuka již patří k téměř klasickému repertoáru nakladatelství Odeon. Po knihách Snuff, Program pro přeživší, Klub rváčů a dalších vychází jeho prvotina Neviditelné nestvůry ve skvělém překladu Richarda Podaného. Čtenářům se dostane do rukou příběh, který autor napsal ještě několik let před kultovním Klubem rváčů. Vydavatelé ho však nejprve odmítli vydat, protože se jim zdál příliš ponurý. Netušili, že se jedná teprve o slabý odvar skutečného Palahniuka. V Neviditelných nestvůrách sice nešetří depresivní atmosférou, ale stále ještě zcela neodvrhuje víru ve šťastný konec.

Škoda, že se v překladu literární prvotiny irského hudebníka Petera Murphyho vytratil její původní titul (John the Revelator – Jan Zvěstovatel). Ani ne tak proto, že by původní název lépe vystihoval její obsah, ale protože se tu naráží na tradiční americký gospel, který v truchlivé baladické verzi nahrál třeba Nick Cave. S ním autora knihy Sezona v pekle spojuje osud hudebníka podobně temného ladění: v 70. letech jako výrazná tvář gothicrockové scény a frontman kapely Bauhaus vylézal na pódiích z rakve, oční víčka si maloval černou melancholickou linkou a proháněl se městem v pohřebním voze. Asi málokoho tak překvapí, že i hrdinu Murphyho knihy přitahuje spíše chmurná tvář světa – jeho podvědomí se hemží frustracemi, pronásledují ho noční můry a vize, v nichž k němu promlouvá černý havran. John Svatý je zkrátka podivný chlapec. Jeho příjmení sice odkazuje k Písmu, ale jeho první „Knihou“, skrze kterou poznává svět, je Harperova encyklopedie hříček přírody, kde se píše „spousta zajímavých věcí“ o červech, ještěrech a „neznámém životě parazitů“.

Supermodelka Evie Cottrellová měla kdysi úplně vše: krásné tělo, zářivý úsměv, peníze, dům, přítele a prý i bratra. V románu ji ale nejprve poznáme trochu jinak. Respektive ji nepoznáme, protože je celá zahalená v hedvábných závojích. „Musíš vypadat, jako že si střežíš tajemství,“ vykládá Brandy Alexanderová, žena s větším množstvím plastických operací, než kolik jí je let. Evie však nechce být tajemná, Evie přišla při autonehodě o obličej – někdo po ní vystřelil z kulovnice sedm dvaašedesát. Kulka jí utrhla čelist. Strávila měsíce v nemocnici. Neumřela.