Šindelka svůj básnický fundament zdařile využívá i v próze

Tři roky po vydání románu Chyba, jenž byl zároveň jeho prozatérskou prvotinou, vstoupil Marek Šindelka opětovně do království múzy Kalliopé s rozsahově nevelkým souborem osmi novel, pojmenovaném po nejdelší z nich — Zůstaňte s námi. Těžko predikovat, znamená-li tato kniha definitivní změnu autorova statusu z básníka na prozaika (jako tomu bylo třeba u Jáchyma Topola), v každém případě jí však potvrdil pověst talentovaného slovesného umělce.
Většinu postav souboru spojuje snaha o scelení životní fragmentárnosti. Jako „moderní“ lidé postrádající transcendenci jsou sice schopni vnímat parciální kauzalitu jevů kolem sebe, ale schází jim vědomí komplexnosti, vědomí prvotní příčiny a konečného důsledku. V jejich životech dominuje chaos, nahodilost, postrádají životní autenticitu, které se však paradoxně bojí a před kterou mnohdy dokonce utíkají do své samoty. Ta se stává druhým úběžníkem souboru, jejž lze chápat i jako variaci na toto odvěké literární a životní téma.

Po přečtení románu Za soumraku se nabízí ironická glosa, že román o kráse, umění a nečekaném víru života se Michaelu Cunninghamovi proměnil v síť kulturních aluzí a oslavu jednoho mužského zadku.
Ale tak jednoznačný odsudek si kniha nezaslouží. Americký prozaik je natolik elegantní spisovatel, že mu stylistická magie pomáhá zahlazovat stopy po jisté obsahové vágnosti.
Přesto ji nelze sem tam přehlédnout, stejně jako si hlavní hrdina všímá svých vrásek a šedivějících vlasů.

Své vrcholné dílo Michael Cunningham už napsal. Jeho čtvrtý román Hodiny z roku 1998 představuje brilantní literární výkon v oblasti psychologické prózy. Zachycení mysli stižené depresí je jednoduše mistrné. Ocenění Pulitzerovou cenou nebo PEN/Faulknerovou cenou získal zcela zaslouženě; možná že větší údiv vyvolala jeho filmová adaptace, už s ohledem na „nefilmový“ způsob vyprávění.

Narativní puzzle dotažený do posledního detailu

Lano, muž, odvaha a událost, která změnila svět. Po jedenáctém září se knihy o dvojčatech a jejich okolí rojily jedna za druhou. Román Columa McCanna Co svět světem stojí inspirovaný samotnými memoáry provazochodce Philippa Petita, který 7. srpna 1974 zkrátka přešel po provazu prostor mezi Twin Towers, je ale jiný.
Co svět světem stojí reflektuje mnohem větší kus americké povahy a hodnot než jen ty současné. Dívá se do minulosti, vtahuje do ní čarovně a neobyčejně svižně bez závanu zahnívajícího patosu a přehnaných velkolepých smutečních gest.
Příběh Philippa Petita přitom zazářil již v roce 2008 na stříbrném plátně coby Oscarem oceněný dokument Muž na laně, který následujícího roku nadchl rovněž festivalové publikum na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Muž, pro kterého „hlavním důvodem toho všeho byla krása. Chůze po laně mu přinášela božský prožitek. Když byl nahoře ve vzduchu, přepisovala se historie. Lidstvu se otevíraly nové možnosti. Přesahovalo samotnou rovnováhu. Na okamžik si připadal jako před zrozením. Jiný druh probuzení,“ jak konstatuje vypravěč románu, fascinuje i dnes.

McEwan píše brilantně a s černým humorem o neřestech euroamerické civilizace

Nejnovější román Solar britského prozaika Iana McEwana drží pohromadě hlavní postava: fyzik Michael Beard, laureát Nobelovy ceny. Je to zpohodlnělý a zcyničtělý chronický sukničkář a milovník jídla, žije z podstaty svého někdejšího výzkumu a dnes už jen svým jménem zaštiťuje nejrůznější vědecké instituce, konference a projekty, kde je třeba zvučným jménem zatlačit na komise rozdělující peníze. Z kompozičního hlediska se autor nespoléhá na jednu linii příběhu, ale kombinuje jich několik; tematické linie spolu vzájemně souvisejí a vedle hlavního protagonisty je spojuje také neobyčejně černý humor, stále mistrovsky balancující na hraně, za níž se grotesknost mění v trapnost.

Hana Andronikova debutovala v roce 2001 románem Zvuk slunečních hodin, za nějž získala Literární cenu Knižního klubu a cenu Magnesia Litera za objev roku. Po povídkovém souboru Srdce na udici (2002) se spisovatelka na delší dobu odmlčela a další prózu vydala až roku 2010 – román s názvem Nebe nemá dno. Tato kniha, která byla v roce 2011 oceněna čtenářskou Magnesií Literou, uzavřela spisovatelskou dráhu Hany Andronikové.

Každá kniha nadané autorky Hany Andronikové byla napsána jinak a stejně odlišné byly i etapy v jejím reálném životě. Ať už je prožívala v Praze, New Yorku či v amazonské džungli. Její životní pouť ale skončila předčasně a česká literatura tak přišla na sklonku loňského roku o další výrazný talent.

PLÁNY NAKLADATELŮ UPŘEDNOSTŇUJÍ VE SVĚTĚ OCEŇOVANOU PŘEKLADOVOU LITERATURU

Letošní nabídka knižních nakladatelství slibuje bohatou žeň překladové literatury ze západu i ze severu a dále trvající zájem o detektivní žánr, který se prosazuje po celém světě.

Úspěšná francouzská prozaička Delphine de Vigan se postupně prosazuje i na tuzemské literární scéně. Její druhý, do češtiny přeložený román No a já sleduje dospívající dívku podrobovanou tvrdé zkoušce.

Náctileté dívenky nedostávají v románech pro dospělé hlavní roli často, ale zajímavé je, jak rozmanité představy o nich spisovatelé předkládají. Francouzská autorka Delphine de Vigan (1966) se neinspirovala ani Lolitou Vladimira Nabokova, ani třeba Cosette Victora Huga – její hrdinka Lou se ve světě tak trochu ztrácí. Než dokáže to, na co byli dospělí krátcí.
Po vydání románu Ani později, ani jinde (2009) máme možnost poznat Delphine de Vigan prostřednictvím již druhého českého překladu, románu No a já (2007). Ve Francii podle knihy vznikla i úspěšná filmová adaptace.

Osmadvacetiletý Marek Šindelka je považován za talentovaného představitele nejmladší literární generace: za sbírku Strychnin a jiné básně dostal v roce 2006 Cenu Jiřího Ortena, příznivě byla přijata i jeho prozaická prvotina, román Chyba (2009). Nedávno vydal soubor osmi povídek nazvaný podle té nejdelší Zůstaňte s námi.

Pro začínající mladé autory bývá častým znakem snaha po sebedefinování, projevující se nutkáním vyjádřit svůj vztah ke světu, ke generaci své i starším. Šindelkovy povídky z této tendence vybočují málokdy: hrdiny pěti povídek jsou mladí svobodní muži, o nichž se dozvíme málo, jen co je třeba, aby byla vysvětlena jejich role v příběhu.

Dvě aktuální zprávy ze světa literárních cen:

Ned Beauman obdržel za román Boxer, brouk prestižní Goldbergovu cenu v kategorii “vynikající debut”. Cena se udílí od roku 1949, roku 1980 ji získal Arnošt Lustig za Ditu Saxovou. Letošní předávání cen proběhne v březnu v New Yorku.

O nominaci DeLilla informuje ČTK:
New York 11. ledna (ČTK) – Renomovaní američtí autoři Don DeLillo, Edith Pearlmanová a Steven Millhauser byli dnes vybráni do užšího výběru kandidátů na cenu pro nejlepší knihu povídek za loňský rok. Prestižní cena Story Prize se uděluje od roku 2004 anglicky psaným povídkám vydaným poprvé v USA.
Pětasedmdesátiletý DeLillo, který je i v ČR znám především svými romány jako Bílý šum, Bod Omega, Podsvětí a Padající muž, byl nominován za svou první sbírku devíti povídek publikovaných v letech 1979 až 2011 The Angel Esmeralda (Anděl Esmeralda). I další nominovaní autoři mají za sebou výraznou kariéru. Edith Pearlmanová byla navržena za sbírku Binocular Vision, která jí loni vynesla i nominaci na další americké literární ocenění, Národní knižní cenu. Steven Millhauser, který v roce 1997 dostal Pulitzerovu cenu za román Martin Dressler, byl navržen za kolekci 21 povídek We Others (My ostatní).
„Chybná představa, že povídka je formou pro začátečníky, na níž si zkoušejí řemeslo, je běžně rozšířená,“ uvedli v prohlášení zakladatelé ceny Julie Lindseyová a Larry Dark. „Letošní finalisté… ukazují, že špičkoví spisovatelé naopak zůstávají často věrni náročné formě povídky během celé kariéry,“ dodává prohlášení.
Vítěz bude vyhlášen 21. března a získá 20.000 dolarů (400.000 korun). Cenu v uplynulých letech získali relativně méně známí spisovatelé jako Edwidge Danticatová, Jim Shepard, Tobias Wolff a Anthony Doerr.
ml mik