To nejlepší ze světové literatury

Kat Kaufmann: Superpozice (7.3.2017, art.ihned.cz) „Jaká to je, prosím?“ Jak se dokáže ptát tak mile. Jako by toho už dávno neměl plný zuby, jako bych nebyla poslední host v hluboké noci. „Jo tak. To je...

Celý článek >>>

V bludišti paralelních světů (7.3.2017, Lidové... Románový debut Kat Kaufmannové je příběhem mladé ruské Židovky v Berlíně a také knihou mnoha tváří – tematicky i jazykově. Název Superpozice (ve významu...

Celý článek >>>

Vyšel nový román Harukiho Murakamiho. Má 2000 stran,... Příznivci japonského spisovatele Harukihu Murakamiho, jenž bývá označován za favorita na Nobelovu cenu za literaturu, v pátek oblehli japonská knihkupectví. O...

Celý článek >>>

PRÁVĚ VYCHÁZÍ Han Kang: Vegetariánka (23.2.2017,... Jonghje se jednoho dne probudí z krvavé noční můry a její život se začne dramaticky měnit. Ze všeho nejdřív přestane jíst maso. Ovšem v dravé patriarchální...

Celý článek >>>

Maďarská literární senzace, zahlcená bídou (22.2.2017,... V Maďarsku se stal román Nemajetní uznávaného básníka a esejisty Szilárda Borbélyho literární senzací. Vypráví příběh chudé, částečně židovské venkovské...

Celý článek >>>

Utrpení zblízka, ale na dálku (9.2.2017, Právo)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 09-02-2017

0

Novela Marka Šindelky Únava materiálu (Odeon 2016) působí jako určitá odpověď na volání té části kritické obce, jež vytýká české literatuře nedostatek aktuálnosti a zájmu o společenskopolitická témata.

 

Že toto volání mezi literáty nějak rezonuje, dokládá třeba manifest 12 odstavců o próze z roku 2013, kde jeho autorky a autor, Ivana Myšková, Jana Šrámková a Jan Němec, zmiňují, že je coby spisovatele na rozdíl od některých kritiků „netrápí, že u nás stále neexistují romány o dramatickém rozdělení národa během prezidentské kampaně či o dopadech ekonomické krize“. Šindelka, jejich generační souputník, se ve své nové knize nicméně aktuálním předmětem zabývá. Hlavním hrdinou Únavy materiálu je totiž migrant, bezejmenný kluk, jenž se prodírá nepřátelskou Evropou kamsi na sever, kde na něj má čekat jeho bratr. Šindelka se zaměřuje na hrdinovu tělesnou zkušenost a sugestivně líčí po city člověka, který má hlad nebo je mu zima. Zvolil si pro to metodu, kdy má vypravěč přístup ke všem pocitům, tělesným pochodům a vzpomínkám ústřední po stavy. Strasti -plnou cestu podstupujeme v těsném kontaktu s ní, což jen zvyšuje naši empatii s chlapcovými útrapami.

Únava materiálu však, nejspíš nezáměrně, poukazuje na jednu důležitou věc, a sice v jak jednoduše čitelných opozicích jsme si navykli vnímat osoby migrantů. Na jedné straně je to možné ohrožení Evropy, na straně druhé někdo, kdo je měřítkem našeho vlastního soucitu. V jiných rozměrech takřka nejsme schopni uvažovat. Hrdina Únavy materiálu nemá jinou identitu než tu migrantskou. Je definován pouze svým uprchlickým statusem, o jeho rolích v jiných sociálních kontextech nevíme skoro nic.

Na tento argument by bylo jistě možné namítnout, že dlouhodobé strádání všechny ostatní roviny v hrdinovi zamlžilo a odsunulo do pozadí ve prospěch akutních fyzických potřeb. Přesto takový postup ukazuje, jak jednoduché a pohodlné je při vinout se k některé z mediálních zkratek; v tomto případě k té, jež se snaží diváky a čtenáře seznámit s těžkostmi, s nimiž se migranti potýkají, ale zároveň dělá z konkrétních lidí vzájemně si podobné kusy v jakési jednolité mase.

Sociolog Ronald E. Anderson píše ve své publikaci Human Suffering and Quality of Life o „utrpení na dálku“, tedy o tom, co zažíváme při čtení či sledování zpráv o strádajících lidech. Podle Andersona se při mnohosti takových zpráv stáváme k přijímanému obsahu čím dál víc necitliví, čím dál snadněji po nás stékají, aniž by po sobě něco zanechaly. A tím pádem zapomínáme, že jsme všichni za zmírnění a prevenci sledovaného utrpení spoluodpovědní. Literatura a umění obecně samozřejmě disponují silnějšími nástroji než zkratkovité, nutně nekomplexní zpravodajství. Otázka zní, zda jich Únava materiálu využila dostatečně.

Tím, že vypravěč vidí do hlavy hrdiny a není zde žádný odstup, se sice zvyšuje míra sugestivity při čtení, ale zároveň vyvstává celá řada problémů: Má český spisovatel, který v textu v Hospodářských novinách říká, že s uprchlíky sice mluvil, ale pak zjistil, že je nechce žádat, aby mu všechno pověděli, a tento „neupřímný sběr materiálu“ nakonec zavrhl, nárok na to přivlastňovat si hlas jednoho z nich? Neměly takovému gestu předcházet skutečně důkladné rešerše? Apředevším: Neměla by být někde v textu tematizována pozice vypravěče, případně autora?

Vlivná postkoloniální filosofka a literární kritička Gayatri Chakravorty Spivaková tvrdí, že mluvit z pozice většiny o postavení menšiny možné je. Takovému kroku by však podle ní měly předcházet právě rešerše, a co je ještě důležitější – neustálé uvědomování si a přehodnocování pozice, z níž o daných tématech autor hovoří.

Záměr, který Šindelka zmiňuje v médiích, tedy přiblížit fyzickou zkušenost uprchlíka, je v mnoha ohledech pochopitelný, avšak není možné ubránit se pochybnosti, zda se tak, zvlášť při spisovatelem nijak neproblematizované zvolené optice, neděje příliš ploše.

Únava materiálu tak do jisté míry odráží českou debatu na uprchlické téma, kdy mají mnozí zjevně jasno v tom, kdo jsou uprchlíci, jaké jsou jejich motivace, zázemí, a dokonce i uvažování. Do těchto předem připravených schémat se ovšem těžko vměstnává realita, jež se kategoriím založeným na dichotomii dobro versus zlo vzpírá. Z uprchlíků se stávají objekty, do nichž si jen dosazujeme své vlastní obavy, přání, frustrace či pocity viny. Tato pohodlná objektivizace a homogenizace opomíjející různorodé vrstvy a rozpory pak vede nevyhnutelně k tomu, že se v debatách na uprchlické téma točíme v kruzích – a narážíme pouze dokola na vlastní východiska a předpoklady. O Únavě materiálu psala v Salonu už Michaela Rosová. Její text Vánoční halal kapr vyšel 22. prosince 2016.

 

Únava materiálu na www.knizniklub.cz

 

Naše přátelství nás rozdělí (3.2.2017, Lidové noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 09-02-2017

0

Irská autorka Sara Baumeová ve svém románovém debutu přesvědčivě ukázala, co je to talent, kázeň a důvěryhodnost.

 

Závěrečná scéna románu Zeptej se táty Jana Balabána se týká opuštěného psa, a tak je třeba rozhodnout, „jestli to bude příběh soucitný, nebo bezcitný“. Irská prozaička Sara Baumeová (1984) dokázala ve své prvotině, v níž hraje hlavní roli rovněž opuštěný pes, položit příběh soucitný i příběh bezcitný na sebe.

I proto je její román Jasno lepo podstín zhyna dílem, které budou čtenáři hltat – a ostatní literáti ho mohou obdivovat, nebo dokonce autorce zdravě závidět. Protože na takový debut se opravdu nezapomíná. Není to jenom taková ta knížka, jež je o drobet lepší než literární pěna dní a na niž padlo, že se z ní udělá „umělá“ událost.

 

Pravidla rozmazlování

 

Pes samozřejmě není v literatuře ani filmu ničím novým – najdeme řadu výrazných příkladů psího hrdiny, přičemž vůbec nejsilnějším dílem v tomto směru je asi povídka Danila Kiše Chlapec a pes. V posledních desetiletích jako by se však přece jen začalo něco měnit, což jde samozřejmě ruku v ruce se změnou našich životů a prostředí, v němž žijeme.

Ještě před takovými třiceti lety nikdo nesbíral psí exkrementy do igelitových sáčků ani se nemusel bát, že mu psa, který se vydal po poli za zvěří, zastřelí myslivec. Oboje je jenom důkazem toho, jak v našem světě začíná vítězit nepřirozenost. A stejně tak důkazem faktu, že se na sebe čím dál víc tlačíme, že není dostatek prostoru – že se o něj tedy vlastně přetlačujeme, čehož výrazem jsou i různá nepřirozená pravidla.

Již v Kunderově Valčíku na rozloučenou říká Růženin otec, jakýsi „psí četník“: „Nikdy nebude čisto v našich městech, když nám budou psi kadit u chodníku. A jde taky o morálku. Nehodí se, aby lidé rozmazlovali v lidských příbytcích psy.“ Ale stejně jako se čím dál víc zpřesňují pravidla – například vymezování částí parku, kde mohou psi běhat –, zvyšuje se ono rozmazlování.

Čím dál víc rovněž čteme o psích útulcích – psích uprchlíků nebo nebožáků tu máme víc než těch lidských, zdá se. Existuje i detektivní služba, která po ztraceném psu bude pátrat, kupujeme psům kabátky… Zkrátka páníček je na lopatkách.

A ve světě filmu a literatury se taky čím dál víc tlačí na pilu. Za všechny příklady snad postačí zmínit, že už před nějakým časem kdosi patrně považoval za nutné početně trumfnout nejen Sedmstatečných, ale i Klapzubovu jedenáctku či Dvanáct rozhněvaných mužů – a tak vznikl film 101 dalmatinů… Do tohoto světa tedy vstoupila Sara Baumeová a její románový debut, jenž se v originále jmenuje Spill simmer falter wither. Prozaička původně v Dublinu vystudovala výtvarnou akademii a věnovala se sochařství – stejně jako vloni zesnulý irský povídkářský velikán William Trevor. V roce 2014 získala za povídku Solesearcher1 Davy Byrnes Short Story Award spojenou se šekem na patnáct tisíc eur. A o rok později už vyšel román inspirovaný autorčiným psem, jehož si vzala z útulku.

A není to pouze příběh psa, jenž toho asi musel mnoho zkusit a jenž při nějakém souboji také přišel o oko. Je to rovněž příběh sedmapadesátiletého osamělého podivína Raye, který zůstává naprosto mimo lidské společenství na jihoirském pobřeží. Vyrůstal v domě jen s otcem, neboť matka zemřela, a nikdy nechodil do školy ani si nehrál s dětmi. Teď už je otec mrtvý a jeho syn dostává jakousi sociální podporu, potlouká se po otcově domě a je nepřekonatelně plachý.

Samotu tento podivín zažene tím, že jednoho dne ve výloze obchodu uvidí fotku onoho psa z útulku. Ovšem to zas nesvědčí jeho plachosti, neboť s psím kamarádem jsou problémy – kouše psy i lidi… Nejprve chodí dvojice parťáků na procházky ve dne, později v noci a nakonec musí opustit otcův dům a cestovat autem nazdařbůh Irskem, aby unikli před psí inspektorkou, která si pro Jednooka, jak psa Ray pojmenuje, přijde, neboť pokousal jiného psa i jeho dětského pána.

 

Viděno psím okem

 

Čtenář instinktivně čeká, kdy přijde něco nedůvěryhodného či něco, co z něj bude chtít vytřískat soucit a dojetí. Ale ničeho takového se nedočká. Román Sary Baumeové není obdobou třeba Tance v temnotách Larse von Triera, který vás nutí trnout, ale ve stejné chvíli máte chuť režiséra něčím praštit kvůli té hrozné manipulaci skrze vykonstruovaný příběh.

Síla Sary Baumeové je tedy v důvěryhodnosti – jak je to prosté, když se to umí. Navíc je mladá irská autorka opravdu vynikající v nejrůznějších popisech prostředí, disponuje ohromnou všímavostí a schopností zachytit podstatný detail – žádné marnivé předvádění. Je to bezesporu literatura, ale zároveň to vlastně literatura není, protože příběh člověka nenechá být v poloze distancovaného čtenáře – otáčí další a další stránky a je „tam“ s románovými hrdiny, je to skutečné.

Jsou příběhy malé, intimní, a takzvané velké. Románová prvotina Sary Baumeové jistě není z hlediska látky Vojnou a mírem či Zločinem a trestem, i když její příběh Raye a Jednooka má určitě širší platnost. A taky má něco, co lze nazvat univerzální atraktivností, aniž by to znamenalo cokoliv špatného. Jasno lepo podstín zhyna by si tak měli přečíst i ti porotci Magnesie Litery, kteří v dosud posledním ročníku poslali do světa zprávu, že nejlepší českou prózou v roce 2015 byl román vyprávějící o ženě, která sbírá léčivé byliny. Taková zpráva světem věru neotřese. Zato závěrečné pádění Jednooka se čtenáři v paměti zadrhne – před tím nikam neuteče.

 

Jasno lepo podstín zhyna na www.knizniklub.cz

 

 

Superpozice (28.1.2017, H7O)

Přidal: Odeon | V kategorii Ukázky | 09-02-2017

0

Superpozice je termín z kvantové fyziky i geologie a znamená překrývání a vrstvení fyzikálních veličin. Protagonistkou a vypravěčkou stejnojmenného románu je šestadvacetiletá hudebnice Izy Levinová, která přišla jako dítě do Německa s ruskožidovskými rodiči na začátku devadesátých let. Tématem je hledání identity — Izy se ptá: Jsem Ruska, Židovka, Němka? Rozhodně si myslí, že říkat o někom, že má migrační pozadí, je nesmysl. Pro ni je původ a léta dětství tak zásadní, že používá charakteristiku „migrační popředí“.

Kuře a opice

Jen pro zvané visí na dveřích.

„To je ale uvítání!“ utrousí Len. „Hned jim ukážu, co znamená pořádný pozvání.“

„Já taky.“

Otevře dveře a pouští mě napřed.

Hlasitá muzika, dýdžej v rohu místnosti. V Kvartiře mají pelmeně, ledově vychlazenou vodku a taky kyselé okurky, ty k vodce nesmí chybět.

 

Pokračovat ve čtení ukázky na www.h7o.cz

Superpozice na www.knizniklub.cz

969 SLOV O PRÓZE TEREZA BOUČKOVÁ: ŽIVOT JE NÁDHERNÝ (26.1.2017, Tvar)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 09-02-2017

0

Život je nádherný rozvíjí klíčovou, totiž autobiografickou linii tvorby Terezy Boučkové. Je tedy dalším krokem na cestě autorčina mapování vlastní existence, která se započala prózou Indiánský běh (1991) a pokračovala přes scénář filmu Smradi (2002), až k románu Rok kohouta (2008). Ten před časem vzbudil nemalý rozruch, neboť zachytil a pojmenoval spisovatelčinu osobní negativní zkušenost s adopcí romských dětí a svým deziluzivním vyzněním problematizoval humanistický ideál a standardní představy o sociální korektnosti.

Stejně jako Rok kohouta, i Život je nádherný je „záznamem“ dvanácti měsíců, přesně umístěným do privátního a společenského času: zatímco první vyprávění autorka započala v srpnu 2005, druhé se na časové ose posunuje o pět let, zachycuje tedy dění roku 2011. A není patrně náhodou, že to trvalo dalších pět let, než Boučková svou knihu zveřejnila. Jakkoliv má totiž její text deníkovou formu (dávající zřetelně najevo, že cílem výpovědi není volně fabulovaná fikce, ale promluva co nejpravdivěji dokumentující okolní svět i autorčinu pozici v něm), současně jde o román promyšleně stylizovaný a propracovaný. O dílo vyjadřující se k obecnějšímu rozměru světa, jež prokazuje výraznou ambici být literaturou a překročit hranici pomíjivé aktuality. Přiznaným, tematizovaným vzorem přitom je Český snář Ludvíka Vaculíka, jenž Boučková považuje za nejlepší prózu sedmdesátých a osmdesátých let. Respektuje sice literární obratnost autorů úrovně Milana Kundery, Josefa Škvoreckého či svého otce Pavla Kohouta, nicméně jejich někdejší díla čte s rozpaky, jeví se jí jako pomíjivá, příliš literární a konstruovaná spíše na efekt. Naopak Český snář přijímá jako výraz optimální rovnováhy mezi upřímnou snahou předat co nejautentičtější svědectví o stavu věcí a uměním napsat text, jenž vnímá potenciálního adresáta.

Přítomný román proto v souladu s „vaculíkovskou“ poetikou sází na výpovědní sílu každodenního a víceméně banálního života, na popis všedních rodinných a pracovních starostí hrdinky, která má být zcela ztotožnitelná s autorkou. Ta si jako žena-spisovatelka zaznamenává obyčejné familiární události a znepokojivé sny, má ale také potřebu prezentovat své obecnější myšlenky, kritické reflexe četby a názory na aktuální politické dění a jeho aktéry. Nahlíženo pouze z této perspektivy, mohl by se její život jevit jako bezproblémový a v souladu s pozitivní proklamací v titulu knihy, zvláště když vypravěčka má, zdá se, bezproblémový vztah se svým mužem i zdárným synem, jakož i s většinou dalších lidí, s nimiž je jí dáno se soukromě či pracovně setkávat.

Vypravěččino vyhlášení „život je nádherný“ je ovšem „jen“ sarkastický eufemismus. Mohl by snad takový být, pokud by jeho součástí nebyly dvě traumatické skutečnosti – dva motivy, které do její výpovědi vnášejí prvek jedinečnosti a obecnější společenské závažnosti. Prvním z nich je problém adoptovaných romských synů, kteří si v dospělosti začali žít „po svém“, tedy jako lehkovážní dlužníci, zloději, feťáci a dealeři drog, odmítající přijmout pravidla standardní společnosti; za to jsou ale schopní s úspěchem parazitovat na bližních. Počátek románu tak přímo navazuje na Rok kohouta a opakuje otázku, nakolik má vychovaný člověk právo ponechat „bez pomoci“ někoho, kdo se sice umí dovolávat osobních vztahů a pravidel lidské slušnosti, kdo se však na adoptivní rodiče, kteří se mu kdysi snažili dát rodinu, lásku, výchovu, obrací jen z pragmatické vypočítavosti. Vypravěčka přitom stále zřetelněji deklaruje své rozhodnutí nenechat se spoutat sentimentem a nepřijímat odpovědnost za pochybné skutky svých adoptivních synů. Ponechat je jejich volbě.

Druhým osobním motivem, jenž do autorčina svědectví vnáší prvek jedinečnosti a v průběhu vypravování postupně nabývá na převaze, je tematizace jejího vztahu k vlastním rodičům. Čtenáři nemůže uniknout, nakolik Boučkovou vnitřně zasahuje neuspořádaný vztah k otci, jakkoliv jej vypravěčka prohlašuje za víceméně vyřešený. Zcela zásadně se pak součástí její literární sebeprezentace stává bolestivá proměna milované matky, přesněji řečeno: vypravěččino vyrovnávání se se situací, kdy Alzheimerova choroba „přetvoří“ silnou a schopnou ženu do podoby nesamostatného tvora bez paměti, navíc tvrdohlavě vzdorujícího každému, kteří se jí snaží pomáhat. Jako dcera povinná a odhodlaná se o takto postiženou mámu starat, aniž by se ale této povinnosti mohla oddat zcela, přitom Boučková emocionálně reflektuje i slabiny a byrokratizaci současného zdravotního a sociálního systému – a nejen něj.

Téma našeho vztahu ke starým a nemocným lidem je víceméně neproblematické, náležitá recepce dalších rovin románu Terezy Boučkové však vyžaduje vyšší stupeň čtenářského souznění. Předpokládá totiž, že čtenář bude schopen obdobně jako autorka vnímat a hodnotit složitost reality, která se skrývá za slovy. Atraktivní téma integrace Romů do české společnosti nepochybně osloví řadu adresátů, v neustále narůstající atmosféře xenofobie a intolerance je ale možné očekávat, že zároveň vyprovokuje značně polarizovanou škálu soudů, začasté ovlivněnou „předporozuměním“ utvářejícím myšlenkový a emocionální svět jednotlivců. Recepci politické a společenské roviny románu Život je nádherný může navíc komplikovat fakt, že autorčina vypravěčská ironie zcela samozřejmě počítá s určitými znalostmi, které umožní čtenáři adekvátně rozklíčovat jednotlivé náznaky a šifry, a tak patřičně „přečíst“ asociační rovinu textu. Kdo ale například dnes zná jméno muže, jenž byl v roce 2011 ministrem obrany či odvolaným ministrem kultury? Přirozeným adresátem románu proto jsou čtenáři s pamětí, kteří mají analogickou životní zkušenost a jsou spolu s Boučkovou kritičtí vůči stávajícímu stavu věcí veřejných – a současně ani na vteřinu nezapochybují o tom, že polistopadový režim není takovým zlem, jako bývala normalizační vláda bolševiků.

Což recenzentovu pozornost přivádí k třetí motivické vrstvě, která „deníkovou“ výpověď Terezy Boučkové individualizuje, a tou je její myšlenkové ukotvení v disidentské komunitě, vnímané jako něco, co pomalu odchází do vzpomínek na ztracené mládí, nicméně co zároveň nadále utváří základní perspektivu, z níž je možné a nutné nahlížet veřejný život. Nikoli náhodou proto Boučkové vyprávění vrcholí epizodou, v níž její zapomínající matka není s to vhodně zareagovat na zprávu o smrti Václava Havla, tedy smrti muže, k němuž tato žena měla kdysi velmi blízko. Havel je tu nadto vnímán – přes veškerou jedovatost, s níž vypravěčka reflektuje jeho fungování v polistopadovém soukolí, jakož i tance okolo Havlova pohřbu – jako klíčová osobnost a norma hodnoty. Jeho smrt tak je symbolickým koncem „starých“ časů.

Nechme se překvapit, jak Boučkové pozoruhodný román přečtou ti, pro které jsou tyto časy jen historií.

Život je nádherný na www.knizniklub.cz

Chtěl jsem zachytit, jak nás vidí uprchlíci přicházející do Evropy, říká spisovatel Šindelka(30.12.2016, art.ihned.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 09-02-2017

0

Marek Šindelka říká, že psal svůj román Únava materiálu proto, aby prostřednictvím příběhu imigranta zachytil univerzální situaci.

autor: HN – Milan Bureš

Samá silná slova jsou poslední dobou slyšet od spisovatele Marka Šindelky. Mladý laureát ceny Magnesia Litera, ve dvaatřiceti letech nesporný talent české literatury, se už vloni v Senátu pohoršoval nad postojem Evropanů k uprchlické krizi. „Dlouho jsem nebyl tak znechucený a zděšený,“ říkal a ptal se, jestli nestojíme na prahu dalšího holokaustu, když přehlížíme utrpení migrantů.

Nyní Šindelka vydal román nazvaný Únava materiálu, v němž o uprchlické krizi vypráví. A dokonce i při rozhovoru o své knize těžko skrývá rozčilení.

Říká, že chtěl napsat prózu, která by lidi „vytrhla“, ze které jim „bude špatně od žaludku“. Popisuje, jak ho vloni zasáhla zpráva o nálezu na rakouské dálnici, kde se v chladicím voze rozkládala těla sedmdesáti udušených migrantů.

„Ve stejné době se mi narodila dcera. A já jsem na vše začal být citlivější. Přivedl jsem dceru do nějakého světa a cítím se za něj mnohem víc zodpovědný,“ vysvětluje spisovatel a líčí obavu z toho, co dceři odpoví, až se ho jednou na uprchlickou krizi zeptá. „Budeme sedět v Evropě obehnané ploty a zdmi a já jí řeknu: To víš, my jsme pro vás tenhle svět zabezpečili, ale vykoupilo to utrpení jiných národů?“ ptá se.

Pokračovat ve čtení článku na www.art.ihned.cz

Únava materiálu na www.knizniklub.cz

Vánoční halal kapr. Nad knihou Marka Šindelky Únava materiálu (28.12.2016, novinky.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 09-02-2017

0

Jak se mi nová kniha Marka Šindelky Únava materiálu (Odeon 2016) dostala do rukou, bez prodlení jsem se začetla. Nic jsem si dopředu nezjišťovala. A působilo to na mě, jako když nějaký dětský hrdina zdrhá z pasťáku na Mostecku. Teprve po několika stranách jsem se trochu zmatená podívala na anotaci – on je to blízkovýchodní uprchlík! Může být. Nicméně pocit, že utíká z Mostu do Ostravy, už mě neopustil.

Šindelkovy popisy zimní krajiny jsou naprosto úchvatné – je to styl strohý, na kost oholený, chvílemi až mccarthyovsky sugestivní, věty jako chirurgické řezy. Ve druhé polovině knihy i klukova putování, když se dostáváme blíže k tomu „Ostravsku“, k nákladním vlakům a obrovským temným továrnám, rozjíždí Šindelka dokonalou tour de force, která člověku připomene to nejlepší ze Stalkera bratří Strugackých. Chvílemi to má až kyberpunkovou atmosféru, čtenářka ve mně jásala. To by nás ovšem nemělo překvapovat, Šindelka psát umí, už nám to nejednou dokázal.

Pokračovat ve čtení článku na www.novinky.cz

Únava materiálu  na www.knizniklub.cz

Szilárd Borbély: Nemajetní (26.1.2017, art.ihned.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ukázky | 09-02-2017

0

Jdem a mlčíme. Je mezi náma třiadvacet let. Třiadvacet se nedá dělit. Třiadvacet se dá dělit jen samo sebou. A jednou. Taková samota je mezi náma. Nedá se rozkouskovat. Musí se táhnout vcelku. Nesem oběd. Jdem po náspu. My říkáme pešunk. Ogmandův pešunk. Tudy chodíme, když jdem do lesa pro dříví. Někdy si zacházíme přes Mokřadní smuhu, abychom mohli jít Pluhařskou cestou. Ta není tolik blátivá. My říkáme marasná. Jindy zas přes Hraběcí les, pořáde pryč po Dřevěné stezce. Máma má na hlavě uvázaný šátek. My říkáme loktuška. Vdané ženské musí mít na hlavě šátek. Staré báby si šátek uvazují na uzel pod bradou. Musí nosit černý. Moje máma nosí pestrý šátek. Šátek si zavazuje vzadu pod drdolem. V létě nosí lehký trojcípý šátek. Bílý šátek s modrýma puntíkama. Co dostala minulý rok od táty na trhu v Kölcsi. Máma má kaštanově hnědé vlasy. Narezle kaštanové. Každý kaštan není narezlý. Na podzim je se sestrou sbíráme. Ve vsi roste jenom jeden kaštan. Zůstal na místě Barkóczyho poplužního dvora. Ostatní po válce pokáceli. Ve věčně vlhké půdě vydrží jen topoly. A vrby. My říkáme břesky. Na jaře se snadno dělají píšťalky, břeskné píšťaličky. Pískáme na ně, abychom pozlobili mámu. Taky psy a sousedy.

Na podzim někdy utečem za Kepecův trávník k tomu jedinému kaštanu. Kradem se zadem mezi zahrádkama. Pětiprsté listy obrovského stromu opadají uschlé na konci léta. Jako by se na zemi ve spadaném listí válely uřezané ruce obrů. Na jaře jsou jeho květy bílé svíčky. Zelené tobolky ježci. Děláme ježkovi nohy ze sirek. Od mámy si vyžebráme vypálené sirky. Na sirky může sahat jenom máma, to není nic pro děcka.

Pokračovat ve čtení první kapitoly na www.art.ihned.cz

Nemajetní na www.knizniklub.cz

Marek Šindelka: Chci zprostředkovat fyzický pocit toho, co zažívají migranti (21.12.2016, rozhlas.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy, Rozhovory | 09-02-2017

0

Pod stromeček jsme si nadělili hodně speciální díl: do studia jsme pozvali našeho oblíbeného Marka Šindelku, o živou hudbu se postaral producent Izanasz a senzační atmosféru nám dělala přímo na místě spousta milovníků dobré literatury.

Nová Markova kniha Únava materiálu nás vezme na dlouhou pouť studenou, nepřátelskou krajinou plnou plotů, skladišť a dálničních nadjezdů. Tak aspoň vidí Evropu bezejmenný třináctiletý kluk, který uteče z detenčního zařízení pro uprchlíky, aby našel svého staršího bratra. „Mým cílem bylo zprostředkovat skoro až fyzický pocit z toho, co tito lidé zažívají, všechny starosti o tělo, které můžou nastat. Tělo je tam totiž základní problém: je třeba ho přepravovat z kontinentu na kontinent, vpresovat ho do velice úzkých prostorů, může mu docházet kyslík, síla…“ vypočítává Marek.

Pokračovat ve čtení a poslechu na www.rozhlas.cz

Únava materiálu na www.knizniklub.cz

Matka mě dost nemilovala, vysvětluje spisovatel Houellebecq ponurost svých knih (18.1.2017, ihned.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih | 09-02-2017

0

Ve Francii vyšly sebrané spisy Michela Houellebecqa.

V prestižní řadě sborníků L’Herne se rovněž objevila monografie o jeho díle, do níž přispěl také sám Houellebecq.

Vyjádřil se zde například o své matce. V následném televizním rozhovoru mluvil o džihádistech či francouzské politice.

 

Francouzský spisovatel Michel Houellebecq tvrdí, že jeho tvorba působí tak ponuře, protože jej v mládí málo milovala matka.

 

„Když jsem byl dítě, matka mě dost nekolíbala ani nelaskala. Jednoduše nebyla dost něžná,“ napsal o sobě autor kontroverzně přijímaných románů Elementární částice či Platforma. „To vysvětluje vše včetně mé povahy, či alespoň jejích nejbolestivějších stránek,“ dodal.

 

Jak píše agentura AFP, Houellebecq tyto poznatky o sobě učinil v nové publikaci věnované svému dílu, která vyšla v prestižní řadě sborníků L’Herne. Ten se přitom zpravidla věnuje pouze již nežijícím autorům. Kromě samotného spisovatele do této revue přispěli literáti Salman Rushdie a Julian Barnes či rockový zpěvák Iggy Pop.

 

Publikace v řadě L’Herne vyšla ve stejný den, kdy Houellebecqovo nakladatelství Flammarion poslalo na pulty francouzských knihkupectví autorovy 1500stránkové sebrané spisy.

 

V následném rozhovoru pro francouzskou televizi Houellebecq nedostatek mateřské péče přece jenom trochu zlehčil. Jeho vztah s matkou – anestezioložkou, která chlapce opustila, když mu bylo pět let, aby mohla cestovat po Africe – byl však nesporně problematický.

 

Houellebecq matku kdysi označil za poběhlici. A roku 2008, kdy už z něj byl dávno slavný autor, jeho matka vydala životopis, v němž syna označila za „zlého, pitomého malého zmetka“, jak napsala. „Je to lhář, podvodník, parazit a kariérista ochotný udělat pro slávu a peníze naprosto cokoliv,“ napsala o svém synovi.

 

Houellebecq, jenž příští měsíc oslaví jedenašedesáté narozeniny, naposledy před dvěma lety vydal kontroverzní román Podvolení. V něm spekuloval, jak by vypadala Francie, kdyby si roku 2022 k moci zvolila islamisty. Po vydání knihy a rozruchu, jejž způsobila, Houellebecq prohlásil, že přestane psát o politických tématech.

 

Román Podvolení ve francouzštině vyšel v lednu 2015 ve stejný den, kdy džihádisté v Paříži zaútočili na redakci satirického časopisu Charlie Hebdo. Zabili dvanáct lidí včetně Houellebecqova blízkého přítele.

 

Spisovatel byl následně obviněn z toho, že vyhrocuje atmosféru ve společnosti. Houellebecqovi byla přidělena ochranka a zcela se stáhl z veřejného života.

 

„S politikou jsem skončil,“ řekl nyní autor v rozhovoru pro televizi France 2. Houellebecq teď tvrdí, že nejdůležitější je láska, a právě o ní prý napíše svůj příští román.

 

Spisovatel dodal, že většina jeho děl beztak vypráví o lidech, kterým se nevydařilo partnerské soužití.

 

V televizním rozhovoru Houellebecq dále řekl, že džihádismus je „revoluční hnutí, které se stejně jako všechna revoluční hnutí vyčerpá, ale do té doby způsobí značné krveprolití“.

 

Přestože se prý nechtěl bavit o politice, nakonec se vyjádřil k nadcházejícím francouzským prezidentským volbám, konkrétně k pravděpodobnému kandidátovi a někdejšímu ministrovi hospodářství Emmanuelu Macronovi.

 

Zatímco bývalého pravicového prezidenta Nicolase Sarkozyho měl Houellebecq „velmi rád“, Macron prý na něj působí zvláštním dojmem. „Je trochu jako mutant. Vůbec netuším, kam na to chodí. Nejsem s to mu porozumět,“ řekl spisovatel.

 

V češtině romány Michela Houellebecqa vydává nakladatelství Odeon, prózu Podvolení publikovalo v listopadu 2015.

 

Michel Houellebecq v knize Podvolení otevírá velká témata, ale velký román nenapsal – čtěte ZDE

 

Petr Fischer: Co o islámu říkají letošní romány Houellebecqa, Sansala a Rushdieho – čtěte ZDE

 

Festival v Chorvatsku zrušil divadlo podle Houellebecqa, doporučila to policie – čtěte ZDE

 

Monu Lisu na obálce Houellebecqa Maďaři zakryli nikábem – čtěte ZDE

 

Celý článek zde

Díla Michela Houllebecqa na www.knizniklub.cz

Ediční plán 2017: leden – červen

Přidal: Odeon | V kategorii Ediční plán | 06-02-2017

0

Bez názvuODEON

Karl Ove Knausgard: Můj boj 2 – Zamilovaný muž (únor)

 

Světová knihovna

Haruki Murakami: Spisovatel jako povolání (duben)

Han Kang: Vegetariánka (duben)

Hanya Yanagihara: Malý život (červen)

Chuck Palahniuk: Něco si vymysli (květen)

Julian Barnes: Hluk času (květen)

Ian McEwan: První láska, poslední pomazání (únor)

Dimitri Verhulst: Opozdilec (březen)

Kat Kaufmann: Superpozice (únor)

 

Česká řada

Anna Bolavá: Ke dnu (květen)

Hana Andronikova: Nebe nemá dno (duben)

 

Knihovna klasiků

Herman Melville: Bílá velryba (červen)

J. W. Goethe: Utrpení mladého Werthera (červen)

 

Ediční plán ke stažení zde